Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Kapitola 6

Koukám na akvárium, rybičky plují sem tam. Sedíme s Michelem na Piině posteli. Pia si uklízí ampulky s odebranými vzorky krve do kufříku.

Garri si obléká košili. Opravdu přišel, bez dlouhého studování podepsal papír a nechal se napíchnout. Nechce se mi odcházet, dokud on je tady. Zahleděl se taky na akvárium.

„Nevěděl jsem, že tady má někdo rybičky. U nás máme jen nejnutnější zařízení. Kromě velitele, samozřejmě. Ten má dokonce koberec. A takový malý stříbrný samovar, co dostal od prezidenta.“

„Na co samovar? To nemá varnou konvici?“ podivuje se Michele.

„Přece nebude prezident rozdávat varné konvice,“ usmívá se Garri.

„A opravdu je stříbrný?“ ptá se Pia.

„Opravdu. Aspoň se to říká.“

„Lidi toho napovídají. Víte, co jsem slyšela?“ Pia se zarazila a podívala se na nás. „Tady na základně,“ ztišila hlas, „je prý jeden chlap, který tady na Měsíci měl dítě, holčičku. Narodila se tady, na Měsíci. Slyšeli jste o tom někdy?“

„To nevím, že bych slyšel.“ Michele vyťukává na tabletu. „Podívám se.“

Vůbec si nevzpomínám, že bych někdy něco takového slyšel nebo četl. Jistě už jsem pročetl o Měsíci hromady dat a ještě víc jen letmo prohlédl, ale mám pocit, že takovou věc bych si pamatoval.

„Našel jsem pár stránek, kde se o tom píše,“ hlásí Michele. „Ale samé obskurní stránky. Komentář v diskusi, blog, tady nějací šarlatáni hned vedle článku o chemtrails. Otec Valentin Fieraru. Dítě zemřelo v půl roce.“

„Jednoho Valentina jsme už viděli. Pracuje ve výrobě křemíku.“ znovu se mi vybavuje tma v labyrintu a náhrobky. „Říkají mu hrobník. Vypadá dost zanedbaně.“ Podíváme se s Michelem na sebe.

„No, to je on,“ dodává Garri.

„Ty o tom víš?“

„Lidi povídají. Matka dítěte je prý Ruska. Tedy, bydlí v Rusku. On je ještě tady, ale brzy poletí na Zemi.“

„Šlo to k soudu?“ ptám se.

„Snad ne,“ krčí rameny Pia. „Prý se měli moc rádi a dlouho tajili, že je dítě na cestě. Matku stejně nebylo možné odvézt na Zemi. Riziko se nedá vůbec určit a nikdo by odvoz neodsouhlasil. Tedy já bych nikdy nechtěla být na jejím místě. Hrůza.“

„Ani kvůli výzkumu?“ napadlo Michela. Vědec se nezapře.

„Ses zbláznil, ne?“ Pia si klepe na čelo.

„Já si myslím, že to bylo naaranžované,“ ozývá se Garri. „Bez souhlasu shora by si netroufli. Písemný rozkaz samozřejmě neměli, takové věci se nikam nepíšou.“

„Rozkaz!?“ nevěří Pia.

„Hm, jsou agentky, které plní různé úkoly, ne?“ míní Garri.

„Vždyť on je z evropské části, ne?“ namítám.

Garri se otočil k akváriu. Sedíme mlčky a sledujeme černobíle pruhované cichlidy.

„To není možné,“ probral se Michele se zamyšlení. „Přece, i kdyby někdo měl výzkumný záměr zkoumat dítě na Měsíci, bylo by to nehumánní. Jenom my, co tady zkusíme odběrů krve, než odjedeme, a dobrovolně. A představte si dítě podrobovat všem možným vyšetřením. To je proti vědecké etice.“

Pia si povzdychla. „Nechtěl bys jít mudrovat k sobě?“

Měli bychom jít, dochází mi. „Tak, nebudeme zdržovat...“ Zvedáme se, Garri taky odchází. Teď únavu necítím, ale za chvíli na mě určitě padne.


„Co tu děláš?“

Ohlédl jsem se. Hlas přicházející z temné části chodby zněl skoro nazlobeně.

„Čekám tu na Valentina.“

„Tak jsi mě viděl a můžeš zas odkvačit.“

Vypracovaná postava v nažehlené kombinéze se mezitím dostala do dosahu stropního světla. Nebýt její poslední věty, stěží bych ji poznal. Čerstvě umyté vlasy stažené do ohonu neměly nic společného se včerejším slepencem mastné koudele a rozčepýřená parodie na plnovous zmizela docela, stejně tak, jako nezaměnitelná pachová stopa, která ještě včera mátla čidla environmentálního systému.

„Cos mi potřeboval?“ zeptal se po chvilce smířlivějším tónem, když jsem se neměl k odchodu.

Konečně jsem se vzpamatoval. „Řekli mi, že vám mám pomoct s vynošením odlitků na hřbitov.“

„Kdo ti to řekl? Máš mě špehovat, že jo!“

V očích mu zablesklo něco z toho, co jsem v nich spatřil už včera. Bylo to opravdu vyšinutí mysli, když se druhou částí otázky víceméně dotkl skutečného stavu věci?

„Mám absolvovat první výstup a to bych neměl být sám,“ vyhnul jsem se přímé odpovědi.

„Jenomže na zaškolování zajíců já nemám čas.“

„Já z vás taky nejsem odvázanej,“ přešel jsem do útoku. „Takový mám prostě úkol a udělám ho, ať se vám to líbí nebo ne.“

Zdvihl jsem jeden z křížů a postoupil směrem ke dveřím. Měl jsem co dělat, aby pohyb působil elegantně. Kříž mne skoro převážil a dalo to hodně sebezapření vykročit sebevědomě proti obrovi, který taková břemena tahal denně.

Kupodivu to zabralo. Valentin nebyl v jádru konfrontační typ, a když ustoupil stranou, pochopil jsem, že jsem tuhle bitvu vyhrál. Velkou radost jsem ale necítil.

„Nakonec, proč ne. Ruce navíc se mohou hodit,“ podotkl spíš, aby měl poslední slovo.

„Já jsem Dario,“ představil jsem se dodatečně na usmířenou.

„To máš blbý,“ pokusil se mne urazit, ale hned se zase zarazil a jen zahučel, že kříže jsou i v meziskladu za dveřmi.


Pracovali jsme mlčky, nebylo o čem diskutovat. Nošení křížů z chodby a meziskladu do nákladního výtahu není velká intelektuální výzva a obejde se bez dlouhého vysvětlování.

„Počkejte na mne!“

„Tak si pospěš, na nikoho nečekám,“ poučil mne Valentin po koleno nasoukaný do skafandru.

Prvním úkolem při osidlování Měsíce bylo vyvinout skafandr, který by se dal snadno ovládat a hlavně bezproblémově obléct. Armstrong s Aldrinem by asi s úsměvem pokyvovali hlavami, jak se věc podařila, jenomže pro mne to byla stále neohrabaná skořepina vybavená bezpočtem sofistikovaných překážedel. Před ostříleným Valentinem, který měl ještě půl nohy náskok, jsem neměl šanci. Bylo mi jasné, že mi chce ujet a nechat mne tu.

„Já se obléknu ve výtahu,“ vysvětlil jsem mu, proč táhnu skafandr pryč.

Neříkal nic a jistými pohyby pokračoval v zakuklování. Na nic jsem nečekal a snažil se o totéž. V nácviku jsem býval vždy mezi prvními, ale to bylo v pozemské gravitaci a nikdy jsem nesoupeřil s profíkem, který tohle dělal již roky.

„Tak jedem,“ zjevil se náhle vedle mne. Hlas vycházel z vysílačky v přílbě. On ji měl již hermeticky nasazenou, já teprve dopínal spony na skafandru.

„Počkejte, ještě...“

„Na nikoho nečekám,“ stiskl tlačítko a podlaha se zachvěla, jak se výtah líně rozjel.

Motor plně naložené zdviže měl co dělat, aby nás vytáhl na úroveň měsíčního povrchu. Také proces hermetizace kabiny nějakou chvíli trval a dal mi čas bezpečně připevnit přílbu. Přemýšlel jsem, zda si tohle Valentin uvědomoval a jen mne nechal umírat strachy, že to nestihnu, nebo mu to bylo opravdu jedno. V každém případě se po mně ani neohlédl, když dal povel k odčerpání vzduchu a otevření kabiny.

„Vy jste opravdu blázen!“ neodpustil jsem si poznámku, když jsem si byl jistý, že jsem zase pánem svého hlasu.

„A někdo ti snad tvrdil opak?“ vysmíval se mi otevřeně. „Vidíš ten mrkací kopec? Tam to musíme nanosit.“

Rozhlédl jsem se. Slunce pomalu zapadalo. Hodně pomalu, bude to trvat ještě pár dní, než zapadne zcela. Přesto se níže položená dna kráterů již utápěla ve tmě a i vyvýšeniny již byly z části ponořeny dlouhými stíny nedalekých vrcholků osamocených hor. Srpek Země optimisticky sliboval, že bude dorůstat, a být tu táta, jistě by to interpretoval jako příslib pěkného počasí.

Mrkací kopec jsem musel chvíli hledat. Nebýt toho, že jsem si o něm včera přečetl v Umrlecké revue, jak tu s posměchem označovali bulletin věnovaný lidem pochovaným na Měsíci, musel bych se Valentina doprošovat o vysvětlení.

O den dva později, až bude kopec ve tmě celý, prozradí se sám právě tím pomrkáváním a blikáním, které zatím jen nesměle pableskuje v pruzích stínů. Právě tam se nachází hřbitov.

Ke hřbitovu patří neodmyslitelně i webové kamery, aby pozůstalí nebyli ochuzeni o návštěvy. Jenomže najít ten správný hrob jen pomocí kamery není nic snadného. Proto byl každý kříž osazen na dálku ovládanou lampičkou s akumulátorem a solárním článkem. Naklepat do webovského formuláře kód hrobu je dílem okamžiku, odpovídající světýlko se rozsvítí a hrob je identifikován. Pak nějakého beznadějného romantika napadlo, že by bylo pěkné, kdyby lampička svítila pořád. Bez nadsázky věčný plamínek. Ostatní se přidávali a brzy bylo v té svatodušní záplavě světýlek nemožné identifikovat cokoli. Každý se najednou potřeboval nějak odlišit. Stačil drobný skript a světýlka začala blikat každé ve svém individuálním režimu. Někdo si nechával signalizovat jméno zemřelého v morseovce, někdo v binárním kódu, někdo se spokojil jen s vybraným rytmem, začaly se rozmáhat barevné lampičky...

Jednotlivé lampičky neměly velký výkon, ale Umrlecká revue tvrdila, že stačí již malý dalekohled na to, abyste mezi poslední čtvrtí a novem mohli jejich úhrnný jas vidět i ze Země.

„Jestli se na to necítíš, tak se vrať,“ vrátil mne Valentinův hlas do reality. „Tamhle za tím pahrbkem,“ ukázal na nedalekou vyvýšeninu, „je přistávací plocha, kopule a osobní výtah. Není hanba vzdát první výstup. Běž, za pár minut jsi tam.“

„Nic nevzdávám,“ popadl jsem na důkaz první náhrobek a vykročil k půl kilometru vzdálenému hřbitovu.

Poprvé jsem uslyšel od Valentina upřímný smích.

„No ty se cítíš!“

Málem jsem vzteky praštil odlitkem o zem. Takhle hloupě se nechat vyprovokovat. Na poslední chvíli jsem se však ovládl, s klidem kříž opět položil a jen se díval, jak Valentin vyjíždí s tahačem zpoza věžičky výtahu.

„Chcete ukazovat?“ zeptal jsem se co nejležérněji, aby bylo vidět, že mne nerozhodil.

„Tohle umím poslepu. Dívej se a uč se.“

Musím Valentinovi přiznat, že tahač i terén měl opravdu zvládnutý. Bez jediného zaváhání plynule nacouval do výtahu a vzápětí vyjel ven i s vnitřním kontejnerem naloženým náhrobky.

Na chvíli mi zatrnulo, že mi ujede, ale nejspíš mu došlo, že by tu nechal i kříž, který jsem už vytáhl ven, tak přibrzdil a zahučel, ať si naskočím.

 


Zpět Obsah Dále

16.01.2018 06:20