Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Kapitola 9

Nakonec jsem usoudil, že se vypravím k vlaku sám. Auto, které jelo pro účastníky havárie, mě hodilo na místo. Ve vlaku jsem sesbíral Matthiasovy věci do batohu. Pak jsem batoh nechal u lékařky, protože se mi nechtělo lézt až k pacientovi.

Večer jsme ho šli s Michelem navštívit na marodku. Připravil jsem si pro něj povídání o našich nejnovějších pokusech s křemíkovými oplatkami s příměsí germania.

Nicméně všiml jsem si, že reaguje roztržitě. Přemýšlel jsem, jak změnit téma. Michele se pustil do výkladu jednoho vzorce a to už jsem jasně viděl, že Matthias neposlouchá. Díval se na mě.

Když nastalo ticho, odkašlal si. „Jak jste mi dnes přinesl věci z vlaku, děkuju.“

„Dostal se k vám ten mobil?“ chtěl jsem si potvrdit.

„Ano, dostal, podařilo se mi nastavit ten můj budík znovu. Posbíral jste v mém kupé všechno?“ zeptal se Matthias.

„Všechno, co jsem viděl. Ale to je parádní kupé. Mosazná držadla, záclonka v okně...“

„Přesně jak na fotce v prospektu. Do zásuvky stolku jste se díval?“

„Do zásuvky, tam byla taky zásuvka? Asi ne, co jste tam měl?“

Matthias se nadechl a nepromluvil.

„Tam se vám nic neztratí,“ povzbudil ho Michele. „Skafandry nemají kapsy. Měl jste tam peněženku nebo co?“

Matthias si povzdychl.

„Nebo nějaký vzácný vzorek měsíční horniny?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. Pak se na nás opatrně zadíval. „Něco, co jsem našel.“

„Co jste našel?“ zeptal se Michele přímo.

Matthias pokrčil rameny. „Vlastně je to plechovka od medu. Má na sobě etiketu v azbuce.“

„Med v plechovce?“ podivil se Michele. „Vždyť se v raketě šetří každým gramem.“

„Vidíte, a oni si vozí med v plechovkách,“ plácl jsem. Docházelo mi, že věc, o které Matthias mluví, není úplně samozřejmá. Ale nepřipadala mi zase jako nějaká velká zvláštnost.

„Zítra ráno jdu na výstup, tak se po ní podívám,“ navrhl Michele.

„To byste byl moc hodný,“ upnul na něj oči Matthias.

„Určitě ještě bude v té zásuvce,“ snažím se znovu o uklidňující tón. „Michele vám plechovku přinese. Nebo se po ní poptáme.“

„Ne, neříkejte, že se po ní sháním. Radši ne, prosím.“

Mrkl jsem na Michela, abych mu naznačil, že změníme téma. Matthias mi připadal vystrašený a nechtěl jsem ho mořit vyptáváním.


„Tak kde máte to zrcadlo,“ zavrčel nakvašeně Kirilenko, jen co jsme vyjeli na planinu nad hřbitovem. „Jste si jistý, že jste dobře viděl?“

Připadal jsem si jako obviněný, přitom jsem jen svědek. Jen co mne vyšetřovací komise vyzpovídala, proč jsem těsně před havárií křičel na Valentina, že není vrah, vypravili jsme se na místo činu. Po mé levici šel George coby vedoucí základny, za Rusy tu byl vojenský přidělenec Kirilenko.

Ani nevím, jak se jmenoval křestním. Co jsem si stačil všimnout, oslovovali ho jen pane plukovníku. Ve třetí osobě si vystačili s příjmením či se zkráceninou Kiril. Mluvili o něm s přitlumením hlasu. Mimo protokol se mi Garri svěřil, že s jeho příletem před týdnem skončily v ruské části staré zlaté časy.

„Bylo to kousek dál,“ mávl jsem rukou, „tímhle směrem.“

„Zkusíme jít po stopách,“ navrhl George, spíš jen, aby něco řekl. Myslím, že také netoužil s Kirilenkem debatovat déle, než je nezbytné.

„Tady je stop, jak když naseje,“ prohlásil Kirilenko temným tónem. Měl jsem z jeho hlasu nepříjemný pocit. Jako když u nás v Palermu po zuby ozbrojení karabiníci hlídkují u silnice.

Chvíli jsme šli mlčky. Slunce bylo sice níž než včera, ale planina byla stále zalitá světlem. Jen kameny a skaliska vrhaly dlouhé stíny a hřbitov pod námi by zmizel ve tmě docela, nebýt teď již jasně zřetelného blikání světýlek na náhrobcích.

„To bude ono,“ ozval se náhle George. „Přesně, kde Dario popsal,“ dodal povzbudivě.

„Na nic nesahat,“ zavelel Kirilenko. „Nejprve fotografická dokumentace.“

Na zemi ležely dva obdélníkové rámy potažené napnutou hliníkovou fólií.

„Jak s tím vůbec mohl manipulovat?“ poukázal George na rozměry. Každý obdélník mohl mít plochu dobře dva metry čtvereční.

Kirilenko konečně přestal obcházet s kamerou kolem panelů, tak jsem se odvážil jeden z nich nadzvednout. Pod ním ležely navzájem pospojované plastové roury na odpadní vodu.

„To byl asi stativ. Dvě jednoduché trojnožky, o které zrcadla opřel a zafixoval. Nakonec ho podkopl, aby zahladil stopy. Nikoho by nikdy nenapadlo hledat příčinu havárie takhle daleko, kdyby nebylo zrcadla vidět.“

„Tak to zkusíme sestavit,“ přišel také Kirilenko s pozitivním návrhem, když pořídil nezbytný záznam.

Konstrukci se podařilo postavit na nohy docela rychle. Šlo to i bez návodu, roury už byly pospojované, stačilo je správně otočit v kloubech.

„Hloupý Valentin nebyl nikdy,“ pochválil stojan George, když jsem na něj zavěsil první zrcadlo. „Takových rour a spojovacích kolínek jsou ve skladu tři plný místnosti. Všechno do sebe pasuje, jen to vymyslet a poskládat.“

„Amatérská práce. Při prvním mrazu by mu to zkřehlo a rozlámalo se,“ zahučel Kirilenko.

„To už mu asi mohlo být jedno, že?“ téměř zasyčel George.

„Myslím, že to funguje,“ pospíšil jsem si s nasměrováním zrcadla, než se ti dva pustí do hádky.

Ilustrace: Dana Tenzler

Ilustrace: Dana Tenzler

Zabralo to perfektně. Kirilenkův zřetelný nádech k odpovědi zamrzl v polovině a také George se otočil ve směru světelného paprsku, který jsem vyslal k místu nehody. Až mne udivilo, jak to šlo lehce. Bez nějakého dlouhého míření jsem zrcadlo natočil a podle světelné stopy doladil tak, aby osvětlilo převrácený vlak. Kolem se to hemžilo postavami ve skafandrech.

„Kdo jim to dovolil!“ vybuchl Kirilenko a dodal několik slov v azbuce.

„Oč jde, vynášejí jen osobní zavazadla, co zůstala ve vlaku...“

„O tom se nebudeme bavit,“ nenechal Kirilenko George domluvit. „Jedeme tam,“ vyštěkl už za běhu k roveru.


Když jsem vystoupil z roveru, měl jsem hodně starostí, aby se pode mnou nepodlomila kolena. Kirilenko, na rozdíl od Valentina, neměl trasu k vlaku natrénovanou, vlastně ji ani neznal. O to sveřepěji tiskl pedál akcelerátoru k podlaze, hnal vůz přes kameny a díry ze strmého svahu, aby ho nakonec smykem zabrzdil těsně před partou kolegů vyklízejících havarovanou centrifugu.

Nevím, kde bral jistotu, že se ze tmy nevyloupne balvan, o který se rozmázneme. V žádném případě mu odvaha nechyběla. Možná ji čerpal z pestré palety srozumitelných i cizokrajných nadávek, možná bylo něco pravdy na pověstech, že v ruských skafandrech je vedle pití zabudována ještě malá nádržka na vodku. Buď jak buď, v éteru nebylo slyšet nikoho jiného. Chlapi u vlaku byli plně zaujati jeho jazykovou dovedností, my s Georgem jsme se neodvážili otevřít pusu, aby obsah žaludku nepřemohl šestinovou gravitaci a nevydal se proti směru peristaltiky do míst, kde opravdu nemá co dělat.

„Kdo vám to dovolil!“ vypadla z Kirilenka konečně gramaticky i společensky únosná věta.

„Dobrý den,“ odpověděl ironický hlas, ve kterém jsem poznal hlas odborníka na tepelná čerpadla. Ale nemusel to být on, vysílačka zkresluje a k úklidu mohli vybrat kohokoli.

„Kdo vám dovolil ničit stopy na místě činu!“ nedal se Kirilenko zviklat ke slušnosti.

Byla to nejspíš otázka na George, ale počítám, že měl, stejně jako já, dost starostí se svou peristaltikou.

„Tak to máme zase vyložit?“ ukázala jedna postava ve skafandru na plošinu nákladního roveru naplněnou osobními zavazadly včerejších pasažérů. „Ale už si nevzpomeneme, kde co leželo.“

Chvíli bylo ticho. Kirilenko nejspíš přemýšlel, zda má cenu stále pouštět hrůzu, a asi došel k závěru, že tím už nic nezíská.

„V tom případě,“ mávl rukou. „Ale příště...“

„Příště?“

„Úplně jste zničili stopy,“ nechal Kirilenko otázku bez odpovědi. „Než budete pokračovat, někdo mi ukáže, kde jste všude chodili, pokusím se zdokumentovat, co jste nerozšlapali.“

George se konečně vzpamatoval, vybral ze skupiny nejméně konfliktní postavu a s Kirilenkem začali obcházet místo havárie. Evidentně jsem tu už byl zbytečný, nicméně odejít jsem nemohl, tak jsem si sedl zpět do roveru.

Moc stop tu asi nenajdou, pomyslel jsem si při pohledu na místo neštěstí. Co včera nerozšlapala osádka vlaku, to zmizelo teď pod koly roverů odvážejících vnitřní zařízení vlaku. Bylo třeba vlak co nejvíce odlehčit. Ani pak nebude v silách místních strojů dotáhnout ho v celku nazpět a usadit na supravodivou dráhu.

Počítám, že mne jako strojního inženýra vyreklamují z práce v laboratoři a budu dohlížet na rozebrání a opětovné smontování vlaku. Vlastní kabina nevypadá narušená, jenomže to může být jen zdání. Bude potřeba provést zevrubnou defektoskopii a dny testů, což asi zase odnesu já.

Nic z toho nepřichází v úvahu za měsíční noci, kdy je všechno zkřehlé mrazem. Tím padá prvních čtrnáct dní. Když půjde vše jak na drátkách a nezažene nás sluneční aktivita do podzemí, můžeme během dalších čtrnácti dnů uvést centrifugu do provozuschopného stavu. Jenomže potom stejně ještě nikoho do vlaku nepustí a bude celou další noc jezdit bez osádky, jen v testovacím režimu.

Ať to beru, jak chci, podle nejlepšího scénáře bude odvykačka v provozu nejdřív za dva měsíce. Komu to zdravotní stav dovolí, může zariskovat a odletět hned. Pochybuji, že takových bude moc.

„Dario, tady jsem,“ vytrhl mne z úvah známý hlas ve sluchátkách.

Rozhlédl jsem se.

„Tady na náklaďáku,“ zamávala na mne postava v bílém skafandru na plošině nákladního roveru.

„No ovšem, Michele! Ty abys tu chyběl. Divím se, že tu není Pia.“

„Chtěla, ale když přišla, tak už bylo plno.“

„To je jí podobný.“

„No jo, než ona se vyhrabe z pelechu, než odpoví na maily...“

„A co Matthias, vzpomněl sis na něj?“

„Jestli vzpomněl! Kvůli němu jsem z toho pelechu vylezl tak brzy.“

„No a jak? Našels?“

„Tak panstvo,“ ozval se znovu Georgův hlas, „zdá se, že už tu není co dokumentovat. Pokračujte v práci.“

„Tak my to odvezeme,“ zareagoval řidič roveru s Michelem a hned se začal rozjíždět. S Michelem to trhlo, ale hned zase chytil balanc.

„Dario, mám,“ zavolal ještě na mne a ukázal mi průhledný sáček s plechovkou.

„Fajn, Matthias bude mít radost.“

Nebyl jsem však jediný, kdo se za Michelem otočil a sáček zaregistroval.

„To je ruský med!“ zakřičel Kirilenko.

„Jen prázdná plechovka,“ snažil jsem se ho uklidnit.

„Je to ruský majetek.“

„Prázdná plechovka?“ podivil se George.

Kirilenko udělal pohyb, jako by chtěl rover dohonit a zastavit, ale rozmyslel se. „Máte pravdu, jen prázdná plechovka.“ Mávl rukou. „Co je komu po ní!“

 


Zpět Obsah Dále

26.01.2018 08:35