Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Kapitola 11

Pozorovali jsme pomalu rostoucí krystal průzorem tažičky. Stříbřitě lesklý křemíkový válec se vytahoval z nádobky s taveninou a přitom se otáčel. Dopoledne jsme se trochu pozlobili s nastavením parametrů, ale po obědě už se nám podařilo spustit tažení krystalu, na němž nebyly pouhým okem vidět žádné vady. Po vychlazení krystal rozřežeme na kolečka, kterým se říká oplatky, a provedeme analýzu.

„A co kdyby...“ nadhodil jsem. „Nevím...“

„Je to divné, ukrást mrtvolu,“ zahučel Michele.

„Kdyby se nám ji podařilo propašovat na Jedničku, už by se o ni postaral Valentin. Určitě by se uklidnil, byla by přímo u otce, daleko od všech ostatních, a jestli jsem Garriho dobře pochopil, je na Jedničce spousta opuštěných prostor...“

Ozvalo se zaklepání na dveře, vstoupil Niels se zafačovanou rukou. „Ahoj, hledám Daria... jo, myslel jsem si, že budeš tady.“

„Co se děje,“ usmál jsem se docela upřímně. Změna tématu mě moc nemrzela.

„Nic vážného,“ uklidňoval, „přestala se hlásit jedna seismická sonda...“

Měsíční povrch je seismickými sondami prošpikovaný. Geology zajímá, zda je Měsíc opravdu tak mrtvý. Teď mají práci ztíženou otřesy po dopadech zbytků asteroidu, kterých tu stále létá více, než je milé. Naštěstí mají tyto otřesy charakteristický průběh a dají se snadno odfiltrovat. Kolem Mare Novum je takových sond více. V roztavené hornině je rozpuštěno velké množství plynů. Ve formě malých bublinek neustále promíchává roztavenou horninu a nakonec neškodně uniká do prostoru. Občas se bublinky slijí do větší, čemuž odpovídá i výraznější pohyb taveniny, který pak zachytí seismické sondy. Nikdo neví, kdy, kde a jak velká bublina způsobí otřes. Včasná detekce náhlého přesunu magmatu by mohla zachránit životy.

„...nebo možná odešlo jen komunikační zařízení.“

„Aha, takže ji mám opravit. Máš ji tady nebo je v laboratoři?“

„Ne, nic neopravuj. Jen je třeba tam zajet a vyměnit. Udělal bych to sám, ale vidíš,“ pozvedl ruku v obvazu.

„Cos vyváděl?“

„Jak to co, to mám z centrifugy. Zdálo se, že to rozhýbu, ale do rána celé zápěstí oteklo. Zlomené to prý není, jen nemůžu nic dělat.“

Poslední slova zněla skoro vesele.

„Prosím tě, Nielsi,“ dodal jsem si odvahy, „můžeme se tě na něco zeptat?“

„Ano?“

„Slyšeli jsme o té kremaci, je to pravda?“

„Ani mi nemluv,“ jeho hlas zhrubl. „To jsou někdy chvíle, kdy člověk nechápe. Taková mašinerie a nemůžeš nic dělat.“

„Rodiče si snad tu kremaci nepřejí, myslím?“ naznačil jsem.

„To si piš, Valentin určitě ne. Ale Alma prý ano. Bydlí teď v Rusku, v Dzeržinsku, a je to snad její přání.“

„Aha.“

Niels pokrčil rameny. „Myslím, že se po tom úmrtí odcizili. Je možné, že ona, jemu navzdory, požaduje... “ zavrtěl hlavou. „Rusové se taky odvolávají na nějaký hygienický předpis.“

„A tady je kremační pec?“

„Cože, jaká pec?“

„No, kde se to provede. Někdo mi říkal, že je tady kremační pec.“

„To si dělal legraci. Máme pec na tavení křemíku. Za šílený prachy pak vyvinuli zvláštní vložku, která při spalování zamezí kontaminaci pece. Může to sloužit i ke kremaci. Zatím je zabalená v krabici, nenainstalovaná, je někde na Jedničce ve skladišti. Přišla sem kdysi dávno, v začátcích projektu. Tehdy ještě bylo hodně peněz v rozpočtu, tak se objednávaly přístroje, pro které se čekalo využití až v daleké budoucnosti. A ta budoucnost je pořád dost daleko. Křemík se zatím pořád vozí ze Země už vyčištěný, víte sami.“

Podíval se na tažičku. „Vypadá dobře... ale proč jsem přišel. Ta seismická sonda. Já vím, že máte práci. Není to daleko,“ pokračoval vemlouvavě, jako by o něco prosil, „asi čtyři hodiny cesty směrem k Jedničce, do půlnoci můžete být zpátky. Sice to nijak zvlášť nespěchá...“

Podíval jsem se úkosem na Michela a bez problémů dekódoval jeho výraz.

„Pojedeme hned.“


Podíval jsem se na vzdálenou ozářenou postavu ve skafandru a zablikal světlem. Na hřbitově jsem mohl i normálně promluvit do vysílačky, ale nechtěl jsem Piu vyprovokovat k odpovědi. Ona v rádiovém stínu nebyla a na základně by si zbytečně lámali hlavu, co se děje. Pozvedla jen ruku na znamení, že signál zaznamenala, a podle domluvy zakryla objektiv webové kamery. Na tu malou chvíli nebude nikdo výpadek řešit.

„Tak kudy?“ zeptal se Michele poněkud stísněným hlasem.

Měsíční povrch si ještě užíval sluneční světlo, ale tady už byla noc. Pravá měsíční hřbitovní noc protrhaná jen srpkem Země, hvězdami a blikajícími světýlky náhrobních lampiček.

Michele věděl dobře, kudy jít, sám pozměnil frekvenci blikání symbolického náhrobku Někrasova na nezaměnitelný kód, který nás musel dovést bezpečně na místo. Potřeboval nejspíš slyšet vlastní hlas, aby si dodal sebevědomí.

Rozsvítili jsme naplno reflektory a bez dalšího otálení se vydali na cestu.

„To je jak bobřík odvahy,“ začal po chvilce zase.

„Dávej pozor na cestu.“

Na mne to působilo obráceně. Raději jsem chtěl být ticho.

„Kdo je vlastně ten Někrasov?“

„Už tam skoro jsme.“

„Neptal jsem se kde... Jo aha.“

Zastavili jsme se u podivně blikajícího náhrobku.

„Teď by to mělo být jen pár kroků do kopce.“

„Tohle?“ posvítil Michele na malou sošku sedící na vysokém kameni asi deset metrů před námi. Kužel světla prošel do přílby skafandříku a ze tmy zableskly dvě oči.

Polilo mne horko a zároveň mi naskočila husí kůže.

„Mamma mia!“ uklouzlo Michelovi, ale vykročil vpřed dříve než já. „Dosáhneme na ni?“

„Když ji tam dostal Valentin sám, bez pomoci... Jen jestli není nějak připevněná.“

„Já tam zkusím vylézt zezadu, zdá se mi, že je tam snazší přístup.“

Michele ani nečekal na mé vyjádření, pokřižoval se a vyhoupl se na kamenný stupínek, až se balvan zachvěl.

„Viklá se, přidělaná nebu... pozor!“

Soška se sice jen zaviklala, ale asi se tím dostala do nějaké méně stabilní polohy a začala se sesouvat po balvanu dolů. Sklon nebyl příliš strmý, navíc místní gravitace na pád ani moc nespěchala, takže jsem stačil přiskočit dříve, než mumie skončila na zemi.

„Dávej pozor,“ vyhrkl jsem s notným zpožděním, když už si Valentina dávno hověla v mém náručí.

„Půjdu napřed, budu ti svítit,“ řekl Michele tak pevným hlasem, jakého jen byl schopen.

I tak se dost klepal. Mělo to výhodu, celou cestu zpět mlčel. Mlčel ještě, když jsem znovu zablikal na Piu a ona sundala krytku z kamery. Mlčel i potom, když jsme malý skafandřík zabalili do deky a uložili do nákladového prostoru měsíčního vozidla.

Pia nám udělala křížek na hledí. „Tak šťastně dojeďte.“

„Brzy jsme zpátky, jen vyměníme tu seismickou sondu,“ usmál jsem se na rozloučenou.

„A teď fofrem na Jedničku, ať je to za námi,“ promluvil Michele teprve, když se uvelebil na sedadle spolujezdce.


„To je hic, jak u nás v Palermu,“ zazubil se Michele s kapičkou potu na nose.

Žaluzie na jeho straně kabiny byla zatažená, nicméně nejeli jsme přesně na sever a část slunečních paprsků pronikala do vozu předním sklem.

„Tak já pustím klimatizaci.“

„Srabe.“

Nehádal jsem se. Věděl jsem, že nemá cenu se s Michelem přít o teplotách. Slovo »hic« v jeho významovém slovníku neznamenalo nic nepříjemného.

„Teď už to bude odsejpat,“ změnil jsem raději téma.

Když jsme přejeli rozpukaný val oddělující nás od polotekutého, stále žhavého magmatu Mare Novum, otevřela se před námi hladká pláň prastarého Mare Crisium. Stále jsme jeli podél valu a terén tomu odpovídal. Přesto byl o poznání přehlednější a já mohl konečně pořádně šlápnout na plyn. I tady už dlouhé stíny zvěstovaly blížící se noc, ovšem ve srovnání s černými jazyky, které jsme nechali za sebou, to nebylo nijak omezující.

„Jestli bude stopa pořád tak zřetelná,“ ukázal Michele na kolej vyjetou v prachu před námi, „není čeho se bát.“

„A jestli poznáme, kdy odbočit na Jedničku,“ připomněl jsem. Ve spleti cest kolem základny se zatím nevyznáme. Z mapy jsem nabyl dojem, že na Jedničku i na sondu vede ta samá cesta, která se pak před nízkým, ale rozlehlým kráterem rozděluje.

„Musíme dávat pozor, až uvidíme kráter Marci.“ Na displeji jsem vyhledal mapu okolí kráteru a zapnul street view, abychom to místo uměli poznat, až k němu dojedeme.

Satelitní navigace na Měsíci byla zatím v plenkách. Technicky nebyl problém dopravit na oběžné dráhy dostatečný počet navigačních družic, dokonce i peníze by byly, jenomže nikdo nedokázal garantovat dostatečnou životnost na drahách plných trosek rozbité planetky. Jednou je měsíček Pastor všechny vychytá. Do té doby se musíme spokojit s nedostatečným pokrytím a častými výpadky signálu. Ještě že už máme podrobné mapy a fotografie.

„OK, takový zubatý štít, ten poznáme,“ mínil Michele.

Kráter jsme skutečně asi po dvou hodinách zahlédli a pravděpodobně jsme trefili i správné stopy. Ovládl mě omamující pocit, že jsme něco provedli podle vlastního rozhodnutí. Valentina je tak výjimečná, že si zaslouží, abychom se o ni postarali. A jak je maličká uvnitř kamenného skafandru. Vzpomínal jsem na měsíční hřbitov, na náhrobky ve tmě, blikající drobnými ledkami svá poselství.

Na palubní desce se rozsvítila žlutá kontrolka a z reproduktoru zazněl gong oznamující příchozí hovor. Podívali jsme se s Michelem na sebe.

„Jste mimo kurs,“ ozvalo se, ještě gong ani pořádně nedozněl. „Touhle cestou dojedete akorát tak na Jedničku.“

Bezpečně si pamatuji lekci komunikace ve výcvikovém kurzu na Zemi. Celou první dvouhodinovku nám tloukli do hlavy neskutečně nudný protokol navázání spojení vysílačkou. Zdá se, že zdejší dispečer zrovna chyběl, když látku probírali. Nebo na to tady pekli všichni.

Michele odklepl žádost o zapnutí mikrofonu.

„Slyšíme a rozumíme,“ hlásil způsobem, který by examinátor jistě označil za naprosto nevyhovující. „Asi jsme museli minout odbočku k sondě,“ plácl první výmluvu, která ho napadla.

Rozmrzele jsem si uvědomil, že satelitní navigace měsíčních vozidel má o nás přesnější představu, než jsme čekali. Je podporovaná vestavěnými inerciálními snímači polohy, o kterých jsem neměl moc vysoké mínění na zdejším terénu, ale pravděpodobně dovede dopočítat naměřené hodnoty se slušnou přesností. A navíc se o své znalosti dělí s dispečinkem.

„Chlapi, na tohle dávejte pozor,“ zabručel dispečer dobrácky, ale podrážděně. „Tady nejste v Tivoli, když se ztratíte... a George na tomhle rajtuje. Když ho naštvete, klidně vás za to pošle na Zem... No, nic ve zlym, ještě to můžeme svést na chybu měření. Když to dáte rychle do pořádku, nebudu vyplňovat žádné otravné formuláře.“

„Žádné formuláře prosím vás nehledejte, určitě to byla chyba měření...“

„Za půl hodiny bude nad obzorem další navigační družice. Když budete na správných souřadnicích, tak uvěřím, že to tak bylo.“

V reproduktoru cvaklo na znamení, že dispečer považuje komunikaci za ukončenou.

„Co budeme dělat?“

„Co asi,“ zabublal jsem nakvašeně. „Plán se ruší. Musíme vymyslet jiný způsob předání. Zatím Valentinu někde ukryjeme.“

Michele si viditelně oddechl. Nebyl zbabělec, ale bylo mi jasné, že Měsíc pro něj hodně znamená. Kariéru nebude riskovat.

Stočil volant na sever a po necelé půlhodině jsme se šťastně napojili na cestu k seismické sondě. Snažil jsem se rozdýchat rozčarování. Ovšem, jsme tu jako zaměstnanci, a ne na výletě. Pokračovali jsme málo zajímavou kamenitou cestou s výhledy na pahorkatou krajinu přikázaným směrem k sondě.

 


Zpět Obsah Dále

03.02.2018 15:12