Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Kapitola 14

Na terminálu bylo živo. Půl základny se seběhlo podívat na... Na co? Hrdinové jsme nebyli ani my, ani Garri. My ho jen přivezli, on byl ten, kterému podle oficiální verze bouchla pod rukama nádrž paliva. Jenomže tohle lidem nevysvětlíte a po pravdě řečeno, je to fajn pocit, když vás poplácávají po ramenou a nejhezčí kamarádova sestra vás kolem nich obejme a přidá polibek.

Michele o polibek nestál, ale uznání mu také dělalo dobře. Nejhůř dopadl Garri, kterého dva lapiduchové přes protesty mrskli na nosítka a odcválali s ním někam na ruskou marodku.

„Tak to oslavíme, ne? Připravila jsem něco malého.“

Michele se podíval na Piu s údivem. Takhle ji neznal. Většinou byla na večírky zvána, sama nic nezařizovala.

„Nejdřív sprchu.“

„No to máš pravdu,“ pokrčila nosík, ale očima se stále smála. „Tak za půl hodiny u mne.“

Ani jsme se neloučili. Do sprchy jsem zapadl v nejkratším možném čase s úmyslem nechat na sebe celou tu půlhodinu téct proud vody.

„Sakra,“ zanadával jsem po necelé čtvrt hodině. Tolik vody mi systém najednou nedovolí. Recyklace není všemocná, přivážená voda je drahá a ta, kterou se pokoušejí vyrobit reakcí kosmického záření s oxidy křemíku na měsíčních pláních, ještě dražší. Zatím. Jednou se to rozeběhne ve velkém. Jenomže já se chci sprchovat už teď.

Vyšel jsem ze sprchy, pohlédl na lůžko, svalil se na něj a okamžitě usnul.

Znáte ten pocit, když únavou neudržíte víčka, tvrdě usnete, ale po několika minutách vyplave myšlenka, pocit nedokončené povinnosti, který vás probudí? Pocit tak iritující, že už nezaberete? Tak přesně to přišlo. Čert vem flám, tak to naše hrdinství oslavíme jindy, to nebylo ono. Mně hlavně došlo, proč se ten flám koná doopravdy. Pia chce vědět, jak to dopadlo s Valentinou.

Valentinovi jsme ji nedovezli. To Piu možná už napadlo, když jsme o něm nemluvili. Ale už asi netuší, že mumie zůstala v autě a asi si tam ještě nějakou chvíli pobude. Během následujících čtrnácti dnů nehrozí, že by ji tam někdo našel, vozidla za měsíční noci nevyjíždějí. Pak to nějak vyřešíme.

Probral jsem se definitivně a za pár minut jsem už klepal u Pii.


Michele už tam byl a podle toho, jak se tvářili, mi bylo jasné, že o všem důležitém už asi poreferoval.

„Už jsi to řekl?“

„Všechno.“

„Já to ještě rovnám v hlavě,“ přikývla Pia. „Co budeme dělat?“

„Bez důkazů nemá cenu komukoli cokoli hlásit. Kirilenko by všechno popřel a Garrimu by se nejspíš nečekaně otevřelo nějaké vnitřní zranění.“

„Máme ten notýsek,“ připomněl jsem.

„Zrovna jsme do něj koukali,“ ukázala Pia na sešitek na stole. „Zajímavé čtení pro někoho, kdo pozná, kde jedno písmeno končí a druhé začíná.“

„Maloval jsem si, jak to nacpeme do translátoru,“ postěžoval si Michele, „jenomže je to psacím. Vůbec nevím, které písmenko je které. Navíc Zamjatin škrabal jak kocour.“

„Důležité by to mohlo být, datumy jsou až do 29. července 1969. Tedy předpokládám, že je to červenec, není to číslovkou.“

„Tak to někdo musí přeložit.“

„Jo, třeba Kirilenko, viď? Ať je tam cokoli, je to jen nepřímý důkaz. Jako třeba ten kablík u seismické sondy. Z toho se vykroutí kdokoli.“

Dostal jsem se do poraženecké nálady. Únava, beznaděj, nejasná vize budoucnosti.

„Tak jo. Už nám zbývá jen ta Matthiasova plechovka od medu. Tu ukážeme. Vidíte, rok výroby 1969. Rusové letěli v Luně 15, Kirilenko je padouch, právě jsem to dokázal...“

„Michele,“ skočila mi Pia do nářků, „proč Božkov s Ozerovem mluvili o vědecké hodnotě materiálu, ze kterého byla postavena Luna 15?“

Michele se podíval nechápavě, nicméně odpověděl. „Je důležité vědět, jakým způsobem degraduje materiál na měsíčním povrchu. Pravidelné obrovské změny teploty a hlavně dlouhodobé působení kosmického záření. Hodně víme, ale sondy, které tu jsou mnoho desetiletí...“

„Už chápeš?“

Skoro jsem vyskočil z křesla. „Já ano, ta plechovka má v sobě otisk Měsíce. Těžko by někdo dokázal podvrhnout napodobeninu. Do teď nikdo neví, jak by měl takový materiál přesně vypadat. Až se přivezou trosky z Luny k srovnání a bude to pasovat...“

„No to je geniální!“

„Svedl bys takovou analýzu?“

Michele se na oko naježil. „To se ptáš materiálového inženýra se špičkovou laboratoří? Jde se za Matthiasem.“


Pia zaklepala na dveře, ani nečekala na vyzvání a vzala za kliku. Mé první rozčarování, když jsem vstoupil na měsíční půdu, bylo, že jsou tu kliky. Na všechno nás připravili, ale že tu budou obyčejné dveře s obyčejnými zámky, které nikdo ani nezamyká, o tom ani zmínka. Tak nějak jsme všichni očekávali automatické posuvné dveře, které se sykotem zajedou do stěn, ledva přiblížíte sítnici k senzoru. Konstruktéři měli naštěstí dost rozumu, usoudili, že dveře se obejdou i bez internetu a starosti s otvíráním nechali na uživateli.

„Matthiasi?“ nahlédla Pia dovnitř a pokrčila rameny. „Není tu, není.“

„No to je pech, kde zas courá!“

„Tak počkáme uvnitř?“

Zarazili jsme se jen na chvíli. Jsme tak důvěrní přátelé? Tady jde o něco víc, než jen o slušnost. Důkazy je třeba zajistit co nejrychleji, jistě naši nezvanou návštěvu omluví.

Prohlédli jsme několik věcí na poličce, do kufru jsme se neodvážili. Přemýšlel jsem, jestli mám zvednout svetr, ležící na posteli. I kdybychom plechovku našli, musíme na Matthiase počkat.

„Nějak na mne padla únava,“ zívl Michele, jen co usedl do křesla.

Nedivil jsem se mu. Únava znásobená napětím se začala hlásit o svá práva. Za chvíli mi poklesla hlava.

„Možná nemusíme na tu plechovku čekat,“ vytrhla nás náhle Pia z rozjímání.

„Máš pravdu, napíšeme mu vzkaz a půjdeme se prospat.“

„Tak jsem to nemyslela, máme přece ještě ten sešit. Na něm se stárnutí přece také musí projevit.“

Myšlence chvilku trvalo, než dorazila z ucha do mozku, ale pak mne definitivně probrala. Michele viditelně trhl hlavou a podíval se uznale na sestru.

„Také bys na to přišel,“ usmála se, „jste unavení. Šlo by to?“

„Jestli šlo? Dokonce lépe. V papíru je uhlík, organické látky, v inkoustu také něco bude... Působením kosmického záření vznikne nějaký jedinečný koktejl izotopů.“

„Tak padáme do laborky!“

„Počkej, musím to rozmyslet.“

„Tohle je jasné i mně. Co chceš rozmýšlet?“ vstal jsem z křesla.

„Třeba to, kde sebereme srovnávací materiál. Plechovka byla kovová, v troskách bude určitě spousta podobného materiálu. Papír tam asi nenajdeme. Poznám určitě, že byl papír pod kanonádou záření. Ale teď přemýšlím, zda poznám, jak dlouho. Oponent mi řekne, že mohl být ozářen uměle stonásobnou dávkou po dobu pár dnů nebo hodin. Závislosti tam ale nejsou lineární, některé izotopy stárnou pomaleji, kdybych změřil jejich poměr...“

Mrkl jsem na Piu a pomalu se zase posadil. Ani jeden z nás nepochyboval, že způsob najde, jen musí chvíli přemýšlet. To nakonec může kdekoli, proč ne tady.

Začal jsem očima bloumat po pokoji. Zařízení se od našich příliš nelišila. Vlastně vůbec. Co bylo jiné, byla jen úroveň nepořádku. Největší byl u Pii, protože hned všechno vybalila a ne všechno skončilo ve skříni. Já s Michelem jsme ještě ze zavazadel nevytáhli prakticky nic a mám podezření, že už to tak zůstane.

U Matthiase bylo také čisto, měl už a ještě sbaleno na cestu domů. Na poličce leželo jen pár věcí, které už zase stačil vyndat. Profesionální fotoaparát, sáček ovocného koncentrátu a nakousnutá sušenka, mobil, na stole notebook.

Zarazil jsem se, někde hluboko v těle se ozval pocit, že něco není tak, jak má být. Notebook? Nevím, co s ním! Mobil, no ovšem! Vzpomněl jsem si, jak jsem po něm pátral v kupé magnetického vlaku.

Po zádech mi přeběhl mráz. „Mobil, Matthias si tu zapomněl mobil!“ skoro jsem vykřikl.

Podívali se na mne nechápavě.

„K čemu mu je mobil tady, čtyři sta tisíc kilometrů od nejbližšího signálu?“ zarazila se Pia.

„Matthias v něm má monitoring svého kardiostimulátoru. A nejen monitoring! Kdyby přišel do styku se silným elektrickým a magnetickým polem, kardiostimulátor se může vyřadit z provozu. Mobilní aplikace je schopna na dálku stimulátor nahodit, a když má signál, může i zavolat pomoc, je-li potřeba.“

Okamžitě pochopili, teď se lekli oba.

„Včera tu také nebyl, chtěla jsem mu ukázat svoji laboratoř. Myslela jsem, že zase někde šmejdí.“

„Musíme hned za Georgem, ať ho dá vyhlásit.“

„Jen aby nebylo pozdě!“


„Já nejsem velitel základny, ale dozorce v mateřské školce!“ ozýval se z nedovřených dveří hlas na pomezí hysterie. Hlas uvyklý spíše na kultivovaný projev, který teď ustupoval dosud nepoznané vášni.

Mířili jsme k Georgově kanceláří a pár metrů před vchodem znatelně zvolnili tempo.

„Co si vlastně myslí, že jsem,“ zajímal se hlas dál. „nejdřív ze mne udělají pohřebáka, pak se mi tu srazí vlaky, Kirilenko si jezdí, kde ho napadne, pořádá tam ohňostroje a teď ty.“

„Já jen...“ ozval se jiný, podstatně tišší hlas přecházející v nesrozumitelné omluvné mručení.

Asi nebylo dost omluvné, protože první hlas nabral na síle.

„Já snad vyprdnu čápa,“ dostával se George do obrátek. „Já teď řeším tu podělanou centrifugu, co je mi do toho, že ti Valentin nebere telefon...“

„Já jen, jestli bych se tam jako neměl podívat, jestli se mu jako něco nestalo.“

„Co by se mu mělo stát! Je to cvok, vzpomínáš? Prostě nezvedá telefon. Nikam. Sedět na prádelníku budeš. Venku je noc, nebudu riskovat, že přijdu o muže...“

Pomalu jsme se doloudali až ke dveřím a tam se zastavili docela.

„Tak nevím.“

„Matthiasovi jde o život, tak pro něj nastavíme ten svůj,“ pokusil jsem se o žertovný tón a vykročil.

V tom se rozlétly dveře a stál jsem proti Nielsovi. Chvíli jsme si hleděli do očí.

„Radši tam dneska nechoď,“ povzbudil mne a s plácnutím po rameni zabočil do chodby.

Vešel jsem první, ale Michele mne předhonil.

„Přišli jsme nahlásit, že si Matthias zapomněl na pokoji mobil.“

Předchozí rozhovor se patrně odbýval ve stoje, protože se George právě chystal usadit. Michelova informace ho doslova paralyzovala v pokrčené a nepříliš důstojné poloze. Ochrnutí bylo totální, nedokázal k nám ani otočit hlavu, jen z úst se mu ozývalo podivné a sotva postřehnutelné chrčení.

„Ten mobil řídí jeho kardiostimulátor,“ vyhrkl jsem sice nepřesně, ale o to rychleji důvod našich obav.

Zabralo to. George rozmrzl a pomalu se usadil. Dokonce se pokusil o něco jako úsměv.

„Poslouchám.“


Z Georgovy kanceláře se dá projít přímo do malého zasedacího sálu. Většinou je prázdný, teď se neuvěřitelně rychle plnil. Pohřešování osoby na lunární základně figuruje jako jeden z nejlépe zdokumentovaných bodů na seznamu traumatologického plánu. I méně schopný velitel podle něj dokáže v rekordním čase sestavit pátrací, případně záchrannou četu.

„Modrá skupina si rozdělí pátrání venku v jižním sektoru,“ nesl se sálem Georgův hlas. „Zelená v severním. Během hodiny se patrně setkáte s ruskou skupinou vedenou Kirilenkem. Už byli kontaktováni, nabídli se, že se připojí k pátrání ve vašem sektoru jako samostatná jednotka. Červená prohledává základnu.“

Podíval se na nás.

„Daria a Michela přesunuji ze zelené skupiny do červené. Po vyčerpávající výpravě nechci, aby riskovali venku. Co se týče Garriho,“ podíval se někam dozadu do sálu, „je od pátrání osvobozen. Pokud by se přesto chtěl účastnit, nechci ho vidět jinde, než v červené skupině. Nějaké dotazy?“

„Tady Niels, modrá skupina. Rozděluji pátrání a zjistil jsem, že Matthiasův skafandr byl naposledy zaregistrován před sedmadvaceti hodinami ve východu směrem na hřbitov.“

Nebyla autorita, která by mohla narůstající šum v posluchárně utnout účinněji, než tato informace.

„To není možné. Docházkový systém by musel zareagovat už po třech hodinách, aby byl čas na záchranu, než mu dojde kyslík.“

„Docházkový systém vede stále v evidenci, že je Matthias na odvykačce, proto nic nehlásí. Není naprogramován, aby v jeho průchodu turniketem viděl logický spor.“

Pod Georgem podklesla kolena, pomalu se posadil. Pak zase rozvážně vstal a promluvil tichým vyrovnaným hlasem.

„V tom případě ukončuji pátrání.“

Odmlčel se, ale bylo jasné, že bude ještě něco následovat.

„Zároveň vydávám přísný zákaz pokusů o hledání, dokud se nerozední.“

 


Zpět Obsah Dále

13.02.2018 17:14