Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Kapitola 15

Do sálu jsme přišli jako první, odcházeli jsme jako poslední. Trvalo to dlouho, než se všichni ze zadních řad vytratili. Nikdo nehalasil, nikdo nespěchal. Seděli jsme v sedačkách první řady pohrouženi do vlastních myšlenek, když mi do klína spadl složený papírek.

Tajemný pošťák si patrně nepřál být viděn, jak je s námi v kontaktu, a pomalu vstal. Potlačil jsem instinktivní ohlédnutí a rozložil papírek v dlani. Nic na něm nebylo, až na drobný nápis »slévárna«.

„Tak půjdeme, ne?“ vstal jsem a pomalu se otočil.

Hlouček lidí u dveří se tenčil, jeden z posledních byl Garri. Dohodli jsme se, že omezíme styky, abychom nevzbudili podezření. Ohlédl jsem se po Michelovi a Pie.

Pia s červenými kruhy kolem očí vypadala unavenější než my.

„Co toho Matthiase napadlo! Určitě šel ještě fotit tu magnetickou dráhu. Uvidíte, že ho tam za čtrnáct dní najdeme.“

„Nemůžu se z toho vzpamatovat,“ vypravil ze sebe Michele.

Dveře do sálu už se uvolnily, ale na chodbě se vytvořil hlouček. Každou chvíli někdo zvedl zrak a mimoděk nahlédl dovnitř. Nebyla příležitost ukázat lístek ani Pie ani Michelovi.

„Co naděláme, půjdeme do laba,“ nabídl jsem Pie rámě a když se s údivem v očích zavěsila, zabočil jsem na druhou stranu.

Trochu se cukla, ale pochopila, že se děje něco mimořádného, tak jen houkla na Michela nevěřícně hledícího na ten manévr, aby šel s námi.

„Máme pozvání od Garriho na tajnou schůzku,“ začal jsem vysvětlovat, jen jsme se dostali mimo doslech zvědavých uší. „Píše »slévárna«. To bude asi tam, kde Valentin odléval náhrobní kameny.“

„Já vím, kde to je. Garri mě tam pozval druhý den po tom, co jsme přiletěli.“

Podíval jsem se na ni s údivem. „To je teda rychlík.“

„Ale já tam nešla sama, přísahám. Ať se propadnu.“

„Já vím, šel s tebou bratr a měl flintu. Prostě nás tam doveď.“

„Jsme už kousek, necítíš to horko?“

Měla pravdu, teplota určitě stoupala. Nejprve sotva znatelně, za chvíli o několik stupňů a nakonec mi po čele stekl pramínek potu. Museli jsme se blížit k valu Mare Novum. Tekutá láva je odsud ještě hodně daleko, ale teplo prosakující horninou je i tak citelné. Po stěnách začaly přibývat tepelné výměníky odvádějící energii do míst, kde chyběla. Paradoxně právě tady teplota klesla na přijatelnou úroveň.

„Už tam skoro jsme, tady někde už by měl být vrt lávovodu.“

Od stěny se odlepila postava. Samozřejmě Garri, kdo jiný.

„Myslel jsem, že je to jen mezi námi třemi.“

„Tak mám jít jako pryč?“ urazila se Pia.

„Zůstaň tu. Za sestru ručím.“

„Co se děje, Garri?“ změnil jsem téma.

„Jde o ten večírek, jak jsem přitáhl tu vodku. Vzpomínáte?“

Samozřejmě, že jsem si pamatoval na láhev carské vodky se šupinkami pravého zlata. Ani Michele, který si mimoděk sáhl na břicho, se netvářil, že by na něco takového dokázal zapomenout.

„Jasně, co je s ní.“

„Tak tu mi dal Kirilenko.“

Pokud se Garri domníval, že bude mít tato informace účinek bomby, nemýlil se. Jenomže ta bomba bouchla jinak, než zamýšlel.

„A kvůli tomu jsi nás sem vytáhl?“

„Jenomže on mi ji dal, abych dal něco do placu. Chtěl, abych si získal přátele v evropské části.“

„Máš donášet?“

„To jsem si myslel. Tak jsem kývl. Vždyť je na mně, jestli budu. Ne? Jenomže to bylo ještě jinak.“

Postoupil blíž, jako by se bál, že nás tu může někdo slyšet.

„On dal tu vodku více lidem u nás na oddělení. Spíš těm s vyšší hodností. Já byl výjimka. Jediný pěšák. Teď mi došlo proč. Viděl Michela s tou plechovkou. Ona přece jen vypadá trochu jinak, než ty dnešní, asi ji poznal.“

„Pořád nechápu, kam míříš.“

„Jeden z těch hlavounů už vodku vychrupnul a láhev vyhodil. Kolega ji našel v koši a vzal si ji na ozdobu. Pak v labině něco bastlil a pořád se divil, že mu to nefunguje. Nějaké rušení. Nebudu to natahovat. V zátce našel štěnici. Předpokládám, že je ve všech. Nevím, jak dlouho jí vydrží baterka, nevím nic. Kolega se bojí v ní vrtat, ale hned mne varoval. Občas jsme si pouštěli hubu na špacír, teď skoro nemluvíme. Nikdo nemluví, asi se to už rozšeptalo. Je u nás docela napnelismus.“

Došlo mi to okamžitě. „Michele, kde skončila láhev?“

„No, schoval jsem si ji. Vypadá moc pěkně, na dně ještě trocha zlata... Porca miseria!“

„Ještě že jsme dnes byli jen u mne, a ne u tebe,“ s úlevou podotkla Pia.

„A u Matthiase, ale tam je naštěstí také čisto. Chudák Matthias...“ vzpomněl si Michele na nového a tak brzy ztraceného přítele.

Náhle nebylo co dodat, ale nerozcházeli jsme se. Ve vzduchu se vznášela myšlenka, kterou nechtěl nikdo vyslovit.

„Také myslíte na to, na co já?“

„Garri, v kolik jste vyrazili s Valentinem na Jedničku?“

Chvíli přemýšlel.

„Časově by to sedělo. Stihl by to ještě před odjezdem. Jestli nás Kirilenko slyšel z odposlechu, jak si povídáme o datu na plechovce a že ji má Matthias, určitě ji z něj vytloukl. Pak ho vyhodil na magnetickou dráhu, aby to vypadalo jako nehoda.“

„Myslíš, že by toho byl schopen?“

„O tom nepochybuj! U nás vytvořil během pár dnů takovou atmosféru paranoi a strachu... Na každého něco ví, nedivil bych se, že by dokázal někoho donutit k... k čemukoli.“


Po obědě jsem prospal celé odpoledne i noc. Ráno byla nálada na bodu mrazu. Únava byla pryč, vztek nikoliv. Co mohu soudit, Michele na tom nebyl jinak. Vztek mu nejspíš dodal spoustu energie do práce. Ani na mne nečekal, našel jsem ho až v laboratoři skloněného nad skenerem.

„Ciao, co děláš?“

„Ciao, nejdřív důkladnou fotografickou dokumentaci. Analýza bude destruktivní.“

„Destruktivní? To přece nemůžeme.“

„Klid, vystřihnu jen malý čtvereček z desek sešitku, kde není nic napsáno. U písma budu zkoumat jen profil Augerovou metodou, to už destruktivní nebude. Nejsem kazisvět, abych někde udělal kaňku. Ale dokumentaci udělat musím. Už jen kvůli současným barvám. Celou dobu to bylo ve vakuu, najednou atmosféra, nikdo neví, co to udělá. Něco vybledne a už budou tvrdit, že je ten rukopis falešný.“

„Mohu ti pomoct?“

„Vlastně ano. Všechno už je nastavené, zkalibrované, jen vždycky otočit stránku a opatrně ji napnout, aby tam nebyly vlnky. Až budeš měnit filtr, tak mne zavolej na rekalibraci, v infra a UV si to udělám sám.“

„Ty zatím připravíš přístroje?“

„Ještě potřebuji udělat rešerši některých detailů. Spíš jen pro osvěžení paměti, nechci udělat botu.“

Nebylo co víc domlouvat. Michele si sedl k práci, já zase k té své. Práce, kterou jsem odhadoval na pět minut, se protáhla na hodinu. Ono je něco jiného oskenovat na automatické kopírce návod na tažičku a provést dokonalou fotodokumentaci na profesionálním zařízení, i když mi ho Michele přednastavil.

Když vešla Pia a pozdravila, byli jsme tak zabraní do práce, že Michele leknutím nadskočil a já si beznadějně rozhodil zaostření.

„Co blázníte,“ napomenula nás spíš netrpělivě než otráveně. Depresivní nálada na ni nejspíš také dolehla, ale zdála se na ústupu.

„Proč nejsi v té své botanické zahradě, došly sinice?“

„V noci mne napadlo, že by mohl mít Matthias v notebooku nějaké osobní zápisky. A že to už muselo napadnout i Kirilenka a až se vrátí, ten notebook sebere. Tak jsem vstala a hned ho stopila.“

„A našla jsi něco?“

„Nedostala jsem se ani přes heslo, tak jsem se přihlásila jako host.“

„To ses asi moc nedozvěděla, nebo tam má nějaké dokumenty?“

„Ne, nemá. Ale má tam tu svou kardioaplikaci. Zřejmě autorům programu připadá zdraví důležitější, než ochrana soukromí. Kdyby byl třeba Matthias v bezvědomí, může si doktor stáhnout jeho kardiodata i bez znalosti hesla.“

Podívala se na nás, jestli chápeme. Nechápali jsme.

„Někdy v noci se Matthiasův mobil asi synchronizoval se serverem. Jak jsem zapnula počítač, stáhl si okamžitě čerstvé údaje.“

„Jaké čerstvé údaje, kde by je vzal?“

„No právě! Nějakou dobu jsem si s programem hrála, než jsem se dostala do databáze. Poslední údaje jsou ze včerejšího dopoledne. Matthias žije!“

„Nebo spadlo nastavení datumu a času,“ zchladil Michele jednou větou Piino nadšení.

„Kolikrát se ti za život stalo, že se vynulovaly hodiny?“ rýpl jsem do Michela. „To je velice nepravděpodobné. Jenomže aby Matthias vydržel bez vzduchu celý den a my zachytili jeho signál přes metry horniny, to je vyloučeno. Je mi líto, Pio,“ dodal jsem upřímně.

„A jak víme, že je Matthias venku? My jen víme, že docházkový systém zaregistroval jeho skafandr.“

Podívali jsem se s Michelem po sobě. Jestli Kirilenko z Matthiase ještě nic nevymlátil, může ho mít někde na základně. Matthiasovi musí být jasné, že bude žít jen tak dlouho, dokud neřekne, kde je plechovka.

„Museli jsme včera s mobilem projít někde v blízkosti Matthiase. Muselo to být na dosah signálu, což je v tomhle labyrintu hodně málo.“

„Máme čas, kdy do sebe mobil stahoval data ze stimulátoru?“

„Máme, ale nejsou nám moc platná, když nevíme, kdy jsme kde byli. Mohlo to být kdekoli mezi sálem, slévárnou a mým pokojem.“

„Začal bych tou slévárnou.“


„Tady už jsem bez signálu úplně,“ ukázal jsem displej mobilu.

Baterka kardiostimulátoru by nezvládla vysílat signál nepřetržitě, proto přístroj pouze naslouchal a teprve na výzvu od kardiomobilu předal data. Naštěstí šlo atakovat i ručně. Několikrát jsem proto stiskl tlačítko navázání spojení, ale bezvýsledně.

„Zaplať pámbu,“ ulevila si Pia zbrocená potem. „Tady by se zalknul.“

Došli jsme na konec chodby, až k lávovodu. Ve vzduchu mohlo být přes čtyřicet stupňů. Ze zvědavosti jsem nahlédl do černého otvoru ve stěně, opatřeného žlabem. Vyvrtaný otvor vyložený žáruvzdornou rourou vedl zdánlivě nekonečně daleko. Ve skutečnosti nemohlo být Mare Novum více než padesát metrů odsud. Ale i to stačilo, aby se do ruda rozpálená záklopka na druhé straně lávovodu jevila jen jako sice jasná, nicméně malá červená žárovička.

„To ho jako hledáš i tam?“

Jen jsem mávl rukou.

„A kde tedy je! Signál je skoro všude. Ten tunel je jak vlnovod. Kdyby mi to alespoň ukazovalo sílu signálu.“

„Tak pro začátek zkusíme hledat v půlce. Víme, kde signál naskočil, kde skončil, v půlce mohl být nejsilnější.“

„Škoda, že jsme si nejdřív nestáhli plánek místností,“ stýskala si Pia.

Vzpomněl jsem si na první den, kdy jsme s Michelem podle plánku hledali laboratoř a zmátla nás nezdokumentovaná chodba. Nechtěl jsem vést nekonstruktivní řeči, tak jsem jen udělal gesto 'co se dá dělat' a vyrazil chodbou zpět, do chladnější části.

„Moc místností jsme cestou nepotkali. Vlastně si nepamatuji na žádnou.“

„Něco by tu být mělo. Alespoň technologické prostory, když už se nedá v tomhle horku vegetovat. To by museli mít klimatizaci...“

Podívali jsme se s Piou na Michela. Znali jsme to zvláštní poklesnutí hlasu doprovázející některé nedokončené věty. Většinou pak přichází geniální myšlenka.

„Nejchladnější místo tady je kolem těch výměníků tepla. Odvádějí pryč ohřátou vodu, přivádějí studenou.“

Skoro jsme se rozeběhli nazpět, výměníky jsou nějakých deset metrů za rohem. Sotva jsme zahnuli za roh, ozval se na druhém konci chodby dupot a ještě jsme stačili zahlédnout mizící postavu.

„Tak jsme nějak zapomněli,“ promluvila chvějícím se hlasem Pia jako první, „že nejsme jediní, kteří budou chtít Matthiase navštívit.“

„Škoda, že jsme nepřišli o minutu dřív. Mohli jsme ho chytit.“

„Spíš klika. Kdyby měl být odhalen... Možná bychom to nepřežili.“

„Především bych řekla, že jsme asi správně, teď to jen najít.“

Ukázalo se, že to není tak složité. Výměníky zapuštěné do skály se nacházely v pravidelných rozestupech. Jeden takový rozestup byl zarovnaný rezervními trubkami tak nenápadně, až to bylo podezřelé.

Dveře byly hned za nimi, jedna kratší traverza bránila jejich otevření. Stačilo ji odstranit a samy se otevřely.

Světlo z chodby ozářilo vnitřek místnosti. Patrně nějaká malá základna pro dělníky z dob výstavby. Jednoduché strohé zařízení, dvě židle, stůl. U protější stěny lůžko se schoulenou postavou otočenou hlavou ke zdi. Ruce za zády měla svázané.

 


Zpět Obsah Dále

13.02.2018 17:14