Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Kapitola 16

„Ne, neuhodil mne ani jednou. Jestli mne chtěl později hodit na koleje, kde bych dostal zástavu srdce, modřiny by vypadaly podezřele. Zkoušel elektrošoky, jenomže se zase bál, že to nevydrží to moje srdce a už se nedoví, kam jsem tu plechovku schoval.“

Seděli jsme u George v kanceláři a vypovídali. Už po cestě jsme se dohodli, že nám případ přerostl přes hlavu a kamaradství nekamarádství musíme vyklopit, co víme. Garri jistě dostane ochrannou vazbu. Nám snad také nic nehrozí. Rozhodně ne to, co hrozilo Matthiasovi.

„Ale proč to dělal? Pořád mi povídáš něco o nějaké plechovce...“

George byl bledší než Matthias. Jen jsme Matthiase rozvázali, oklepal se a byl zase jak rybička. Rozhodně teď nepůsobil dojmem kardiaka. Zato George vypadal, jako by ho v nejbližší chvíli měla skolit mrtvice. Nedivil jsem se. Vede měsíční základnu, ale vypadá to tu jak v Palermu.

„Já nevím, nerozumím tomu. Je to obyčejná plechovka od medu, jakých se v ruské části válí tucty. Mám podezření, že nějak souvisí s Božkovem a Ozerovem...“

Jak se Matthias rozpovídal o pozadí případu, George bledl víc a víc. Po čem určitě netoužil, bylo politické pozadí, kterým to začalo zavánět. Nedovedl jsem si představit, co to s ním udělá, až začneme vypovídat my. Ve srovnání s námi toho Matthias konec konců zase tolik neví.

„Poznal jsi ho? Jak vypadal?“

„Netuším. Vždycky mne nejdřív oslnil, pak mi na hlavu narazil pytel. Mám dojem, že sám měl kuklu. Rozhodně to byl profík, nedal moc příležitostí, abych si čehokoli všiml. Celou dobu šeptal, nepoznal bych ho ani po hlase.“

Při posledních slovech se Matthias viditelně otřásl při nějaké vzpomínce.

„Jsi v pořádku?“

„Ale jo,“ znovu se oklepal, „jen jsem si vybavil to jeho syčení, když mi lámal klouby. Uměl to tak, aby je nepoškodil. Strašná bolest...“

Pia mimoděk pozvedla ruce k hlavě, jako by si chtěla zacpat uši, a já k tomu neměl daleko. Tohle bude Matthiase asi strašit ještě dlouho. Vyprávěl nám to hned z kraje a pak ještě po cestě k Georgovi.

Pia nakonec nevydržela, dala si hlavu do dlaní, prostředníky se opravdu pokusila nenápadně zacpat zvukovody a očima začala bloumat po místnosti. Náhle se zarazila a loktem šťouchla do Michela. Sledovali jsme její pohled a náhle ani my neměli problém neslyšet ty ohavnosti, kterými Matthias deptal George.

Na poličce s fotografií manželky a několika osobními drobnostmi stála reprezentativní láhev Carské Golden Snow vodky.

„A máte alespoň nějaké podezření, kdo to mohl být?“ osvobodil se George od vyprávění.

Výzva patřila nám všem, byl to legitimní dotaz. My vyprávěli, jak jsme Matthiase našli, on, co prožil, každý jsme měli k případu co říct.

Matthias se podíval na nás. Podle domluvy jsme měli teď promluvit my.

„Není čeho se chytit. V době únosu jsme ještě spali, já se probudil až po sedmé, Michele a Pia asi taky. Měli jsme za sebou menší večírek. Pak jsme šli jen podle mobilu.“

Matthias se po mně nevěřícně ohlédl, ale když viděl horlivě kývající Piu a Michela, pokrčil rameny a nic neřekl.

„Já teď v každém případě musím sestavit vyšetřující komisi. Zatím počkejte u sebe,“ uzavřel George. Kde je plechovka, se zapomněl zeptat.


„Klidně bych ten začátek přeskočil a začal až někde ke konci.“

„Měli bychom systematicky,“ zavrčel Matthias.

„Myslím, že Dario má pravdu,“ podpořila mě Pia.

Seděli jsme v laboratoři a hádali se nad naskenovaným zápisníkem mrtvého kosmonauta. Všichni, kromě Michela, který konečně získal plechovku a svět pro něj přestal existovat.

Trochu se ještě styděl, že celou dobu kolem plechovky chodil a nevšiml si ji. V návalu ranní kocoviny po flámu se mu vykouřilo z hlavy, jak se mu večer líbilo, že dno láhve vodky tak přesně pasuje do nízké plechovky. Mathias si to sice pamatoval, ale ten večer už měl také upito, a když jsme se později rozcházeli do svých pokojů, příliš se o ni nezajímal.

„No, tak jak myslíte,“ podřídil se nakonec a zascrolloval dokumentem nakvašeně k posledním stránkám.

„Jak se v těch písmenkách vůbec můžeš vyznat, my jsme z toho úplní jeleni,“ vystřelila Pia na Matthiasovu ješitnost intuitivně, nicméně naprosto správně, z kanónu nabitého lichotkami a obdivem. „Jen zíráme, jak jedeš.“

„Musíš mít ty správné školy,“ usmíval se již usmířený Matthias pod vousy. „Já studoval v Drážďanech ještě za NDR. Ruštinu jsme měli ještě povinně.“

Nýna Nýna,

vot kartýna.

Ná něj tráktor

i motor.

Zakrákoral rusky s nehranou německou výslovností.

„Už toho moc neumím, ale písmenka se mi ještě nevykouřila. Tenkrát počítače nebyly, všechno jsme psali psacím.“

„To stačí, jak budeme vědět písmenka, nakrmíme translátor.“

Opět jsme se ponořili do práce.

„Tady jste! Mělo mě to napadnout hned a ušetřit si cestu,“ zahlaholil od dveří známý hlas. „A abych nezapomněl, dobrý den.“

„Dobrý den, Nielsi,“ vyskočil Matthias od notebooku a hnal se k Nielsovi s napřaženou pravicí. „Co nám nesete?“

Došlo mi, odkud se vzala ta náhlá srdečnost a abych věc pojistil, nenápadně jsem notebook zaklapl.

„Vítám vás mezi živými,“ smál se Niels od ucha k uchu.

Něco už musel slyšet o jeho utrpení, protože si nechal stisknout pochroumanou ruku Matthiasovým medvědím úchopem a ani nesykl.

„George mě posílá, máte jít okamžitě na ošetřovnu. Vypadli jste prý jak cukráři.“

„Tak to stačilo zavolat, nemusel jste se sem trmácet.“

Niels pokrčil rameny. „Asi ano, ale já si chtěl hlavně na chvíli poslechnout ticho. Nahoře je binec.“

„To kvůli mně?“

„No jo. Sešli jsme se v zasedačce, George chtěl sestavit vyšetřovací komisi. A najednou přilítl Kirilenko. Řádí jak černá ruka.“

Kirilenko dorazil na základnu včera kolem poledne. Tajemná postava, kterou jsme zahlédli v chodbě slévárny, mohl být klidně on. Měl dost času si rozmyslet postup. Jestli teď řádí, je to asi nejlepší zastírací manévr.

„Jak řádí?“

„Nesmírně ho pohoršuje, co se vám přihodilo.“

„To mu na mně tak záleží?“

„Asi ano. Že to je bezprecedentní, odsouzeníhodné, varující a snad i symptomatické. Pak se chytl s Georgem, že prý chce být předsedou vyšetřovací komise. George mu řekl, že ho plně vytíží předsednictví v kremační komisi, do které ho tímto jmenuje. Kirilenko práskl dveřmi, ale hned byl zase zpátky, že George bude litovat, ale že kvůli tomu nepřišel.“

Niels couvl o krok, posadil se na hranu stolu, založil si ruce a do tváře se mu vloudil úsměv.

„A pak to začalo. Že když je tedy ten předseda kremační komise, tak ať vrátíme nebožku. Vylezlo z něj, že se Valentina ztratila ze hřbitova a že sem hned letí, ať mu ji vydáme. George mu řekl, že je cvok, když si myslí, že teď bude řešit prkotiny. Chvíli se rafali, pak Kirilenkovi pípla zpráva. Valentin na Jedničce stále nebere telefony a navíc Rusové zjistili, že se jim nehlásí jedno vozidlo, co nechali u Jedničky.“

Niels se po nás významně podíval, jestli jako chápeme.

„Kirilenkovi to hned doklaplo, že šerpu ukradl Valentin a přijel s ním až sem a ukradl Valentinu. Řekl, že je to ještě horší, že se jeden náš občan chová nejen jako lupič mrtvol, ale že pronikl na ruské mobilní výsostné území a ukradl ho. George úplně hořel a vpálil mu, že když nechají válet to jejich výsostné území bláznovi pod nosem, tak jsou ještě větší blázni... No co mám vyprávět. Byl jsem rád, že jsem mohl vypadnout.“

Dlouho bylo ticho, nevím, nač mysleli ostatní. Já se probíral možnostmi, jak vyšetřovací komisi bezpečně sdělit, co víme. Kirilenko asi předsedou nebude, jenomže to neznamená, že by do ní nedokázal protlačit své lidi. Stále mi vycházelo, že bude třeba mít v ruce všechny důkazy, aby pak nešly zmanipulovat.

„Nechcete alespoň čaj?“ probrala se náhle Pia. „Dejte si s námi čaj.“

Niels se zatvářil, jako by rád přijal, vypadalo to docela upřímně.

„Ne, nejde to. Musím se vrátit do toho blbince. Už jsem pryč dlouho.“

Pak se obrátil na Matthiase.

„Radím vám dobře, Matthiasi. Na tu ošetřovnu jděte co nejdřív. Takhle už jsou všichni rozvztekaní, tak je nedrážděte nějakou liknavostí.“

„No jo, tak já půjdu hned,“ odlepil se Matthias z místa.

„Takhle nalehko? Vemte si nějaké osobní věci, počítám, že si vás nechají na pozorování.“

Matthias se rozhlédl po laboratoři, jaké osobní věci by si odsud asi tak mohl odnést, pak sebral ze stolu notebook. „Alespoň budu mít čas na nějakou práci.“


Nějakou dobu jsem se snažil pracovat, ale špatně jsem se soustředil. Tažičku jsem připravil na další pokus, připravil jsem suroviny na tavení, na zbytek budu muset počkat na Michela. Chtěl jsem mu být k ruce s materiálovou analýzou plechovky, vyhnal mne. Docela právem, nerozuměl jsem tomu, co dělá, má pomoc mu spíš vadila.

Matthias byl na pozorování, Pia ve své laboratoři a špatně se soustředila tam. Neměl jsem s kým konzultovat. Myšlenky se mi točily stále kolem Luny 15, mrtvého kosmonauta čekajícího na tajnou kremaci a Valentiny ukryté v šerpovi přímo všem pod nosem. Nejvíc starostí mi dělal Kirilenko.

Pro koho pracuje? To je asi jasné a hlavně je to jedno. Po únosu Matthiase je zřejmé, že je schopný všeho. Snad nám hraje do ruky, že je na to sám. Objevil se tu až po výpravě Božkova a Ozerova, která někoho tam nahoře přiměla zalézt do tajných archivů, oprášit stará akta a otevřít plechovku s červy. Asi jsou to hodně hnusní červi, když ani po tolika letech nechtějí ukázat barvu. Pochybuji, že dnes ještě žije někdo z těch, kteří v tom mohli mít prsty.

Garri je na naší straně, jenomže se ničeho neodváží. Nejspíš teď lituje, že s tím má cokoli společného. Jeho kolegové nejspíš nevědí ani tolik co on a řekl bych, že se zuby nehty snaží nic se nedozvědět. Jsou to všechno vědci a odborníci, opravdu špinavou práci od nich Kirilenko chtít nemůže. Na druhou stranu, omluvitelný rozkaz jistě splní.

Špinavá práce. Co teď chystá! Pálí ho víc plechovka od medu nebo mrtvola Zamjatina v ukradeném šerpovi? Asi to druhé. Naštěstí pro nás, jinak by tu už šmejdil. Teď má jiné starosti. Valentin chtěl zachránit Valentinu a asi se dost podivil, co mu padlo do klína. Dospělý kosmonaut není malá Valentina, aby se vešel do zavazadlového prostoru. Nemohl ho přehlédnout. Nemůže ani tušit, oč jde, ale že je to levárna, mu je jasné. Když zjistil, že Valentina není na hřbitově, musel dospět k názoru, že ji sebral Kirilenko.

Co udělá? Bude chtít vyměnit mrtvolu za mrtvolu? Možná čeká, až se Kirilenko sám ozve. Ale ten se neozve, ten si zase myslí, že Valentinu má Valentin a teď ji už nejspíš někde tajně zahrabává. Štěstí pro Valentina, kdyby Kirilenko věděl, že je Valentin stále někde poblíž, určitě by ho zamordoval. Takhle teď asi vymýšlí, jak ho hledat. V noci se po stopách jezdí špatně.

Mohl by zorganizovat pátrání. Jde o život, prosadí noční výjezd. Vyjedou všechny vozy. Najdou Valentinu? Ne nutně, riziko tu však je. Valentina musí pryč. Klidně na hřbitov, tam ji hledat nebudou, tam už byli. Plán má jednu vadu. Jak se dostat do šerpy! Výstupy jsou na noc zablokované. I kdybych se dostal ven, šerpa nahlásí, že někdo leze do kufru. Možná nějakou výmluvu, že jsem tam něco zapomněl a hned jsem zpátky? Hloupé, Kirilenko mě má teď pod drobnohledem, Michela také. Možná Pia by mohla? Ta tam zase nemohla nic zapomenout.

Zarazil jsem se. Ta úvaha je celá špatně. Proč jsme Valentinu ukradli? Abychom ji předali, komu patří. A když si teď pro ni Valentin sám dojel? Mohl by si ji tam prostě sám vzít. Uklidnil by se, byla by to správná věc. Teď jen vymyslet, jak mu dát zprávu.

Zčernalý monitor spícího počítače se rozsvítil, uprostřed vyskočila výzva přijmout hovor. Profesor Claudino. Neváhal jsem ani chvilku.

„Co se tam u vás děje?“ vyskočila po dvou sekundách zdržení jeho tvář v pravém horním rohu.

Datový přenos mezi Zemí a Měsícem je komplikovaný. Nejen pro zpoždění dané velkou vzdáleností, ale hlavně pro velký útlum. Vyspělé komprimační metody i široké datové kanály se činí jak mohou, jenomže na protivenství přírody jsou stále krátké, a tak se soukromé hovory musí spokojit jen s malým formátem přenášeného obrazu. Nedokonalost hlasové stopy zůstává nicméně pod úrovní rozpoznatelnosti lidským uchem.

Ještě než jsem stačil odpovědět, nevydržel Claudino čekání a pokračoval.

„Jsou tu toho plné noviny,“ začaly v dalším okně vyskakovat odkazy.

Neklikal jsem na ně, ale už z adres vyplouvaly na světlo zajímavé titulky:

'Valentina - první oběť Měsíce', 'Valentina má právo na odpočinek', 'Těreškovová nalezla na Měsíci smrt.'

„Já o ničem nevím, co to má znamenat?“ nemusel jsem ani předstírat údiv.

Pak mi došlo, že Claudino neví ani tolik co já, a přidal jsem pár informací o Valentině a jejích rodičích Valentinovi a Almě. Podrobnosti si mohl určitě dohledat i na Zemi, jak potvrzovaly titulky bulváru. Pak jsem intuitivně ztišil hlas, jako by to mohlo mít nějaký význam.

„Jde o to, že Valentina zmizela. Valentin je nezvěstný a asi se ji snaží nějak ukrýt, aby ji nemohli zpopelnit.“

Neriskoval jsem nahlas vyprávět všechny podrobnosti, které by nám tu teď zkomplikovaly život.

„Nemohl jsem se dovolat Pie ani Michelovi...“

„Já jsem tady, táto,“ ozval se za mými zády Michele přilákaný hovorem.

„...oficiální kanál je zablokovaný. Tak volám tobě. Jste v pořádku?“

Během posledních slov se profesorova tvář náhle rozjasnila. Michelova slova patrně právě doletěla až k němu a sama mu dala odpověď, že asi všechno v pořádku bude.

„Pia je také v pořádku,“ potvrdil Michele poněkud nesynchronně.

„Co mají znamenat ty titulky? Někdo pustil důvěrné informace?“

Claudino se podíval nevěřícně.

„Vy ani tohle nevíte? Tady si stačí zavolat webovou stránku měsíčního hřbitova. Až dodnes jsem netušil, že tam něco takového máte. Pokud tedy zrovna běží server, už ho dnes párkrát strhli...“

Nečekal jsem, až Claudino domluví, a na vedlejším monitoru stránku vyvolal. Hřbitov se stovkami světýlek vypadal jako kdykoli jindy. S jedním rozdílem. Známé pomrkávání náhrobků se dnes slilo v jeden mohutný synchronní proud přerušovaného světla. Všechny lampičky vysílaly ten samý signál.

„Já to viděl už v noci. Každý večer se dívám z chaty dalekohledem a říkám si, jak se vám tam asi daří. Samozřejmě, že žádné detaily nevidím, jen se tak koukám na Mare Novum, jak žhne. Během novu je to pěkně vidět...“

Zarazil se, když viděl, že hovor ujíždí stranou.

„Abych to nenatahoval. To blikání je vidět už malým přístrojem. Tak jsem zapnul kameru a sekvenci nahrál. Pak jsem ji doma luštil, ale neměl jsem šanci. Zpomalil jsem záznam, abych vůbec chytil, co je tečka a co čárka. Stejně jsem se výsledek dozvěděl z novin dřív.“

„A co vlastně vysílají?“

„Tady to někde je...“ zahloubal se do novin, „... aha, tady: 'Almo, žiješ? Nedávej souhlas ke kremaci Valentiny. Budu ji bránit, dokud budu žít. Nebojím se jich, oni vědí proč.' Rozumíte tomu?“

„No, teď jsem vám říkal, kdo je Valentina.“

„Ale, víš, zní to hrozivě. Vy tam máte nějakou vypjatou situaci? Někomu jde o život?“

„Možná,“ pokrčil jsem rameny.

„Prosím tě, Michele, ale vy nejste přímo v nebezpečí? Jste tam na základně v normálních podmínkách?“

„To záleží na tom, jak zadefinuješ normální podmínky,“ usoudil Michele.

„S tebou je domluva. Dario? Přece vás tam nikdo neohrožuje?

Polkl jsem a podíval se na profesora. „Ne... Je to trochu složitější na vysvětlování.“

Podíval se na nás s rostoucí bezmocí.

„Tak... víte, co děláte... asi...“

„Zvládneme to, pak vám budeme vyprávět.“ zkoušel jsem ho ne zrovna šikovně uklidnit. Na obrazovce vyskočila zpráva vysoké priority a zároveň se z chodby ozval reproduktor:

„Vyzývám dobrovolníky pro noční záchrannou misi, aby se dobrovolně dostavili do zasedacího sálu. Opakuji...“

„Máme tady nějakou výzvu,“ povídám Claudinovi. „Hledají dobrovolníky.“

„No a vy asi nepůjdete, že?“

„Tati, my jdem. Pak se ti ozveme,“ prohlásil Michele a vypnul hovor.

 


Zpět Obsah Dále

11.02.2018 18:23