Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah

Kapitola 18

Kirilenko se hnal tmou jako šílenec. Asi se obával, že nás Valentin zpozoruje, tak ani nezapnul hlavní světlomety. Malý pátrací reflektor se snažil, stačil však jen na nejbližší okolí. Nezbývalo než se držet Valentinovy stopy v prachu a doufat, že vybíral cestu pečlivěji.

„Dario,“ ozval se z vysílačky Georgův hlas. „jste úplně mimo svůj sektor. Takhle daleko nemá smysl pátrat.“

„Tak na tohle jsem zapomněl,“ zasakroval Kirilenko, sáhl někam pod palubní desku, nahmatal napájení vysílačky a vytrhl kabel z konektoru. Kontrolka nad tlačítkem s nápisem on/off zhasla okamžitě, reproduktor žil ještě pár sekund ze zbytkového náboje kondenzátorů. V kabině zavládlo ticho.

Velice nepříjemné ticho. Tak tiché ticho, že byly slyšet hlasy z hloubi vědomí. Myšlenky na Michela. Ticho a tma. Ani ten srpek Země nebyl vidět, museli jsme tedy mířit na sever. Kdyby ten tu byl, nemusel bych už po sté vidět Michela, jak ho nárazník roveru nabírá a odhazuje pryč. Letí, dopadá, válí sudy a nakonec znehybní. Pohnul se ještě? Zdá se mi, že ano, jistý si tím nejsem. Skafandr se snad neprotrhl, kondenzační stopy unikajícího vlhkého vzduchu bych zaznamenal určitě.

Podíval jsem se na Piu, nač myslí. Do přílby jejího skafandru jsem ze svého úhlu špatně viděl, ačkoli měla hledí odklopené. Nakonec to bylo jedno, i kdyby byla lépe natočená, při bludičkovém nasvícení kontrolkami bych více nespatřil. Nepochyboval jsem, že myslí na totéž.

Snažil jsem sám sebe přesvědčit, že Michele žije. Třeba už teď se probírá z bezvědomí, vstává, nasedá do Kirilenkova roveru... Proč měl vůbec Kirilenko rover a nevezl se v pohodlí měsíčního vozu jako všichni!

„Je vedle, tak se ho zeptej,“ popíchl mne poťouchle jeden z těch temných hlasů.

„Rover je mrštnější a pohotověji se z něj vyskočí.“ odsekl jsem si.

Přesto jsem byl rád za racionální myšlenku, která mi pomohla vrátit se do reality. Oči už se tmě naplno přizpůsobily, rozeznával jsem stále jemnější detaily.

Cesta byla mnohem rovnější, krátery prakticky zmizely a i počet bludných kamenů se zmenšil na minimum. Ani prach tu nebyl, světlo Valentinova reflektoru bylo to jediné, co nás vedlo.

Napadlo mne jediné vysvětlení. Podíval jsem se pravým okénkem ven. Červánky při obzoru se přiblížily tak, že se dala rozeznat jejich pravá podstata - svítící, do rudo-oranžova rozpálená hladina polotekutého magmatu. To, po čem jsme jeli, byla nedávno ztuhlá kůra Mare Novum. Je pod námi deseticentimetrová slupka nebo dva metry silná krusta? Nebyl způsob, jak to určit.

Uklidňovalo mne vědomí, že tu před chvílí projel Valentin, snad ani my se neproboříme.

„On snad zabočil,“ vytrhl mne z myšlenek Kirilenko.

Světlo od Valentinových reflektorů náhle zjasnělo, což se dalo vysvětlit tím, že už k nám není otočený zádí. Zároveň se změnil i směr jeho pohybu. Zatímco dříve byla světelná stopa přímo před námi a mohli jsme pouze sledovat, jak se zmenšuje jeho vzdálenost, nyní zamířila vpravo.

„Asi narazil na severní val a jede podél něj.“

„Jestli nezrychlí, za chvíli ho dohoníme.“

Náskok se tímto manévrem značně zmenšil. Pak se světlo zastavilo a začalo měnit svůj jas. Valentin nejspíš manévroval a podle toho, jaké útvary reflektory osvětlovaly, tak intenzivní odraz jsme viděli. Nakonec asi Valentin zaparkoval, protože se jas ustálil.

Až nyní mne napadlo, že není nutné jen napínat zrak, a vytáhl jsem z boční zásuvky dalekohled.

Skaliska severního valu osvětlená reflektory Valentinova šerpy jako by se náhle vypínala přímo přede mnou. Geologické složení tu bylo patrně úplně jiné, než v místech, kterými jsme právě projížděli. Je možné, že se při vzniku útvarů také zohlednil směr dopadu mateřského asteroidu. Val nebyl u Valentina povlovný jako u nás, ale strmý, místy přecházel až ve skalní stěnu.

Po chvíli pátrání se do zorného pole dalekohledu dostala bílá postava ve skafandru. Proti tmavé hornině okolí přímo zářila.

Valentin se sehnul do kapsy bočního zavazadlového prostoru šerpy, oběma rukama vyňal malý, asi půlmetrový válcovitý předmět a uchopil ho do náručí.

Pak chvíli bloudil a nakonec se zastavil u skály s nápadným převisem ve tvaru kšiltu vojenské čepice.

„Připadá mi, že zastavil,“ ohlédl se po mě Kirilenko.

Nekomentoval jsem.

„Je to tak?“

„Více méně...“

Kirilenko zafuněl nespokojený mou odpovědí. I přes skafandr jsem cítil, jak se mi ostří lopaty zabořilo do boku. Došlo mi, že bude lepší spolupracovat alespoň minimálně. Kirilenko mi mohl dalekohled vytrhnout a zjistit si stav věcí sám. Pokud by při tom zvládl řízení natolik, že by mi na nejbližším hrbolu lopata nepoškodila skafandr, mohl bych mluvit o štěstí. Pobyt ve vozidle bez přechodové komory je v děravém skafandru značně problematický.

„Právě vystoupil.“

„Co dělá?“

„Nic, jen bloumá,“ hlásil jsem jeho počínání alespoň se značným zpožděním.

„Já myslím, že tam něco dělá, jen mi to neříkáš,“ zasyčel Kirilenko a lopata zajela zase trochu hlouběji.

Tentokrát bych musel s Kirilenkem souhlasit, ale pravdomluvnost jsem odložil na později. Něco jsem však říct musel. Pomohl mi sám Valentin. Náhle přerušil práci, napřímil se a postavil se čelem přímo k nám.

„Myslím, že zahlédl náš reflektor. Jde do šerpy. Docela kvapem.“

Nemělo cenu dále se schovávat a riskovat havárii kvůli nedostatečnému osvětlení pozičním reflektorem. Kirilenko rozsvítil vše, co mohl, měsíční krajina před námi získala jasné obrysy a za chvíli jsme se už řítili maximální konstrukční rychlostí vpřed.

Valentin také neotálel, chvíli ale trvalo, než se dostal k řízení. Nemohl vědět, kdo a s jakým úmyslem se k němu blíží. Možná se snažil i spojit vysílačkou. Ta naše neodpovídala, Kirilenko ji před pár desítkami minut vyřadil z provozu, což muselo Valentinovi připadat podezřelé. Ať tak či onak, musel situaci vyhodnotit jako pro sebe krajně nepříznivou a dal se na úprk. Nejprve podél skal, pak mu nejspíš došlo, že útěk do měsíční pustiny je sebevražda, tak zabočil a vydal se sečně přes Mare Novum směrem, kde tušil základnu.

Základna byla jeho jediná naděje. Dokázal se s ní spojit, je jeho vysílačka ještě vůbec provozuschopná? Bylo by to velké plus v nadějích pro nás všechny. Už jen pro získání údajů o poloze.

Závod dvou stejných vozů musí mít jasného vítěze, když jeden jede po odvěsně a druhý po přeponě. Valentin by na své odvěsně měl hodně důvodů k smíchu, kdyby jeho vůz nebyl ten, který se nedávno převrátil při výbuchu.

„S ohnutou poloosou se blbě jezdí, nemám pravdu?“ zeptal se nás Kirilenko téměř vesele.

Valentinův vůz už byl vidět i bez dalekohledu. Nejprve jen jako černý stín na červeno-žlutém pozadí magmatu Mare Novum, později se dostal na dosah našich reflektorů.

Nejspíš přehodnotil situaci a opět zatočil. Ukázal nám svou záď a zamířil směrem ke středu Mare Novum.

„Co tím sleduje!“ zmocnila se Kirilenka lovecká vášeň. „To má být hra na nerváčka, kdo první vzdá jízdu do magmatického jezera? Měl by víc v šachy hrát, poznal by špatný tah. Když závod vyhraje, vítěz budu já.“

Otevřená hladina magmatického jezera se neúprosně blížila. Už teď bych nedal za tloušťku vychladlé krusty ani zlámanou grešli. Hornina pod koly Valentinova šerpy, na kterou nedopadalo přímé světlo našich reflektorů, zřetelně žhnula. Materiál pěnové výplně pneumatik prostřílených střepinami po výbuchu Luny 15 s rostoucí teplotou rychle degradoval, tvar kol za chvíli držela jen kompozitní výztuha. Jízda teď připomínala tanec na ledě a Valentin musel zpomalit.

Naše kola byla evidentně v lepším stavu, vydržela o několik málo sekund déle. Těch pár sekund stačilo, abychom se přiblížili na pár desítek metrů.

„Tak kremace přece bude,“ procedil suše Kirilenko. „Nebude to úplně ono, ale on sem nikdo nepojede, aby zkoumal, kolik ohořelých koster zůstalo.“

Palcem odklopil krytku a vytrhl pojistku přetížení motorů. Pedál akcelerátoru již na podlaze ležel, palivové články najely na nejvyšší výkon, do elektromotorů začal téct proud, který je za půl minuty trvale zničí, a šerpa poskočil vpřed, až jsem v křesle zaúpěl pod přetížením. Pia ve skafandru na mém klíně se stala nesnesitelným břemenem. Nárazník našeho vozu se přiblížil na poslední metr.

„Ne!“ vykřikla Pia, odrazila se od mého těla, až jsem znovu zaúpěl, vrhla se na šoféra a strhla volant stranou.

Brzda, smyk, šerpa klouže po nataveném povrchu, pneumatiky tají, kompozitová výplň nevydrží boční síly a rezignuje na svou funkci. Vozidlo pokračuje, točí se jako puk na ledě a nakonec zastavuje.

Na chvíli jsme získali vrch, Kirilenko měl jednu ruku na volantu přiskřípnutou Piiným tělem, druhou stále svíral lopatu, ale také s ní nedokázal pohnout. Využil jsem okamžiku a vychýlil hrot lopaty, aby mi netlačil na skafandr. Násadu však držel pevně a nenechal si ji vykroutit.

Na okamžik jsem na Kirilenka pohlédl. V jeho tváři ozářené rudým světlem magmatu se nepohnul ani sval. Medvěd, který možná zaútočí, možná ne. Nečekal jsem, jak se rozhodne, odrazil jsem se nohama od palubní desky, přetočil křeslo opěradlem dopředu a vyskočil. Stál jsem teď sice na vlastních, ale ke Kirilenkovi zády. Než jsem se otočil, ozval se mi za zády ohlušující sykot a zároveň naskočila světla nouzového osvětlení.

Vysvětlení na sebe nenechalo čekat. Kirilenko nějak osvobodil ruce, jenže nezaútočil. Levou právě zaklapl hledí přílby a pravou držel ventil nouzové dehermetizace v poloze otevřeno. Vzduch mizel z vnitřku auta do vnějšího prostoru.

Pia, odhozená na mé bývalé křeslo, zděšeně zírala na kroužek pojistky stále ještě kmitající na přetrženém drátku s plombou. Trvalo to jen zlomek sekundy. Oba jsme pochopili, která bije. Na nic jsem nečekal, strhl hledí a jediným pohybem přílbu hermeticky zajistil. Vestavěná vysílačka okamžitě ožila.

„Pozor,“ zaslechl jsem ještě Piin výkřik a na poslední chvíli vychýlil z dráhy Kirilenkovo improvizované kopí. Byl to profesionál, nevaroval nikoho siláckými a zbytečnými řečmi. Byl jako tichá smrt. Smrt, které útok momentálně nevyšel. Ani se nezdržoval vyměřováním nové rány. Pokračoval v pohybu, tlačil mne před sebou přechodovou komorou, dokud jsem zády nenarazil na vnější dveře. Lopatu teď nepoužíval jako bodec, napříč drženou násadou mne přirazil ke dveřím. Věděl, jak každý nástroj proměnit ve zbraň a jak ji použít. Hrudníkem mi projela ostrá bolest, pod tlakem násady nejspíš prasklo žebro.

Tlak násady stále sílil. Netušil jsem, oč se snaží, v každém případě mu to vycházelo. Možná chce lámat žebra jedno po druhém, až mi některé projede srdcem, možná mne chce jen udusit, už teď jsem sotva dýchal. Viděl jsem, jak opodál stojí strnule Pia, dívala se na nás, dovedl jsem si představit, jak se bojí. Nahmátl jsem závoru dveří a prudkým škubnutím odemkl.

Přírodní zákony si vynutily jednotný princip designu dveří přechodových komor. Zásadně otevírat do místnosti s vyšším tlakem. Ten pak sám zajistí dveře proti otevření, dokud se tlaky nevyrovnají. Zkosené zárubně a hrany veřejí si samy najdou polohu, při které dokonale těsní. Vnější dveře miniaturní komory na šerpovi jsou výjimka vynucená právě těmi miniaturními rozměry. Otevírají se ven.

Otevřený dehermetizační ventil se snažil, co mohl, ale když jsem dveře odemkl, do vakua bylo ve voze ještě daleko. Dveře se rozlétly a já vystřelil jako projektil ven. Neletěl jsem daleko, v zorném poli se mi mihl Kirilenko, stržený proudem vzduchu a chytající se dveří, a už jsem cítil, jak brzdím zády o rozžhavený povrch. Několikrát jsem se překulil a zůstal ležet na břiše.

Měsíční skafandr je malý technický zázrak. Mnohovrstevnatá látka odolává všem nepřízním, které ji mohou na Měsíci potkat, vysoké teploty nevyjímaje. Kontaktní teplota několik set stupňů je ale přece jen moc. Vnější slupka skafandru se začala v místech doteku škvařit.

Chtěl jsem co nejrychleji vyskočit, zlomené žebro se přihlásilo a hrudníkem mi projela bolest, která mne zkroutila zpět. Zatnul jsem zuby a s vypětím sil se vzepřel na rukou. Teď se škvařily dlaně, kolena a špičky chodidel. Vnější ochranná vrstva skafandru se rozpadala, těsnost visela na vnitřních vrstvách. Izolace stále odolávala, pálivá bolest nepřicházela, nicméně jsem cítil, jak se od kolenou a dlaní šíří teplo, které chladicí systém pilně rozvádí po celém skafandru.


 

 

(pokračování příště...)

 

 

Pro online-čtenáře: nehlašte překlepy v poslední kapitole!

Obvykle na ně přijdu sám, poslední kapitolu si čtu víckrát.

Opravy překlepů v minulých kapitolách naopak vítám.

Konec

Zpět Obsah

© 2017 Dana a Rudolf Mentzlovi, Praha

13.02.2018 17:14


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od SW: 19/2 v 09:46 na téma: §Sedm : Paní Pacovská mě požádala, abych zrušil na těchto stránkách "Sedmý smysl 10", protože se chystá jeho vydání v Albatrosu. Paní Pacovské to přeji všema deseti, takže ponechávám jen ukázku. Celá knížka se sem vrátí nejdřív po roce od jejího papírového vydání (neboli po "době hájení", jak je u slušných pirátů zvykem). Doufám, že to všichni pochopíte a jako já, zajásáte nad možností koupit si knížku na papíře.

Domů
Statistiky

"Měsíční tvář" (komentáře)

Téma=§Mesi Hlasovali 2, celkem 9 hvězd, průměr=4.50.

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

   

Jméno(nick):  

 

Emailová adresa:

 

Další informace:

  Vetřelec

 
 

Text příspěvku:

(   povinná pole  )     Napiš číslicemi: stodvádvacet = (nejsi robot?)    (8 příspěvků).  

 (barva pozadí)  Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména:

Komentář 1292456 neexistuje.

2. Jméno: Rudolf_Mentzl

 

Info: crui

 Přidat přílepek!?

17.02.2018 v 09:14 id: 1292632

Pro pana Čecha:

Ten náš minulý příspěvek se nevešel celý. Dávali jsme čtenáři ještě jednu možnost, skafandr nemusí být těsný. Ve vakuu by se odpařily tělesné tekutiny a vyschlá mumie by měla šanci lépe odolat. K tomu však třeba dodat, že by to vyžadovalo ještě vycpání ústní dutiny, aby se nezhroutily tváře a makeup, který by zakryl scvrkávání obličeje. Upustili jsme raději od detailního popisování, jak moc dobře nebo špatně obličejík vypadá. Také hrajeme na to, že mumie není na Měsíci ještě dlouho, její rozklad nemusel postoupit tak moc. Souhlasíme s tím, že velké rozdíly teplot mumii časem zničí. Za jak dlouho nezbývá, než spekulovat, tak jsme to riskli.


SW: Vysvětlení: po zkrácení Vašeho "přílepku" jsem zrušil omezení délky "přílepků", takže se to snad už nestane. Problémem je, že délka položek v databázi není nekonečná, takže se to omezit musí ("Přílepek" není samostatný, ale připojí se k položce). Proto jsem místo omezení jeho délky zavedl zrušení přidávání dalších přílepků, když délka položky i s přílepky přesáhne určitou mez. Jakmile zmizí "svorka", je položka uzavřená. (17.02.2018 10:47)


3. Jméno: VlastimilČech

 

Info: veterán

 Přidat přílepek!?

16.02.2018 v 10:34 id: 1292627

Valentina je ve skafandru, ale není opravdový, je to jen čedičový odlitek. ...

Víte myslel jsem to tak, že nabalsamovaná mrtvolka je vždy držena v nějakém stabilním prostředí. Mnichové v Brně jsou vysušeni v chladném sklepě. Mrtvoly Lenina, Gottwalda, jsou (byly) nejen pravidelně ošetřovány, ale i chlazeny a drženy v STABILNÍM prostředí. Konec konců i katakomby jsou stabilním prostředím. Nu, nevím jak se na to dívají vědcové dneska, ale učil jsem se, že právě na povrchu měsíčním, se například teploty mění velice třeskutě... Může to pomoci balzamované mrtvole? Ono možná nejde jen o bakterielní rozklad, ale i o rozpad fysikální a ovšem chemický... při jaké teplotě se rozpadá třeba kolagen, který tak hezky vyplňuje například líčka dětské mrtvolky? Při jaké teplotě se uvolňuje z tkání tuk, byť by byl napuštěn nějakou chemikálií? A co voda, nebo vodné roztoky? Nejde jen o extrémní zvraty teplot uvnitř kamenné slupky, kdy může docházet k odpařování, kondensaci, krystalisaci atd., atp. Při teplotách nad 60 C se degraduje už i bílkovina, vlákna svaloviny se zkracují... (vidíme třeba při kuchyňské přípravě masa)...Obal mrtvolky má být tvořen čedičovým odlitkem. Technologicky musí být obal z mnoha dílů. Budou spoje trvale hermetické? Nebude tedy docházet k úniku par, plynů, tekutin z dutiny? Nezhroutí se původní tvar a tedy podoba umrlého děcka? Myslím si, že porovnání mrtvolky v stálých podmínkách katakomb a měsíčním povrchu je odvážné až příliš... Nicméně toto jsou jen poznámky člověka, který své jen středoškolské vzdělání ukončil už před mnoha desetiletími... dnešní poznatky jsou zcela jinde... Pokud mi bude poskytnuta osvěta, poučení budu jen rád a slušně poděkuju...


4. Jméno: VlastimilČech

 

Info: veterán

 Přidat přílepek!?

27.01.2018 v 12:40 id: 1291525

No... tak to dost dobré! Ten Zamjatinův deníček, to bude počteníčko! Super!


5. Jméno: VPJVM

 

Info: z PC

 Přidat přílepek!?

23.01.2018 v 12:25 id: 1291049

Tyto knihy jsou velmi zajímavé a autorům se daří vykreslovat realisticky národnostní rozložení. Mnozí autoři mají ve svých knihách nadměrně zastoupené své krajany, ale zde nic takového nepozoruji. Jinak i v GSMB jsou asi nejběžnější mezi hlavnímmi hrdiny Češi, i když je tam i dost hrdinů z jiných zemí.


Dana_Mentzlová: Děkuji. Někdy mi tane na mysli postava s určitou národností a někdy je mi to jedno a snažíme se „zapojit” různé národnosti. Leckterý čtenář si asi nevšiml, že otec Lucie z Pirátů na Marsu je Estonec. Chtěla bych někdy také mít jako hlavního hrdinu Čecha, ale zatím se mi nedaří takovou postavu „uvidět”. Snad proto, že my Češi jsme spíš takový nehrdinský národ. (26.01.2018 20:50)


VlastimilČech: Češi jsou nehrdinský národ? Znáte JEDEN příklad, kdy české vojsko se zachovalo zbaběle? Uteklo před málo početným slabším nepřítelem, bezdůvodně se vzdalo? Čechové jsou národem "umírněným". Divoké ideologie okolních národů nás od 15. století nějak neberou.

Španělé a Němci pořádali velkolepé čarodějnické procesy, upálili stovky a snad tisíce žen.. A Češi? V těch jesenických procesech se jednalo o tam usazené Němce... Krvavá balkánská povstání se nám vyhnula... Šílení fašistů německých a italských, rasistická jatka německá a pobaltská se u nás setkala -kromě skoro legračního odrazu ((R.Gajda)- spíše s posměchem... "Smějící se bestie".... A komunismus? Řádění komunistů v CCCP je nesrovnatelné s chováním komunistů našich... osobně jsem se za celý svůj život nesetkal s opravdouvou obětí čs.komunistů... a že jsem lidí poznal...

Víte, paní Dano, jsem docela hrdý na to, že jsem Čech. Můžeme být hrdí na to, že se nás obecně nějaké extrémy netýkají. Vysmíváme se s chutí ideologům všeho typu. Náboženským fanatikům, zarytým nacionalistům, politickým zuřivcům, urputníkům všech barev.

Nemám obavy, že bychom my, Čechové zklouzli do JAKÉKOLIV KRAJNOSTI... To není špatný národní rys... nemyslíte? (16.02.2018 15:15)


SW: 1620 na Bílé Hoře. I když to byli taky spíš němečtí žoldnéři.

1938 vydání pohraničí včetně poměrně kvalitních pevností. (oba příklady následovala kratší či delší doba Temna). (16.02.2018 17:57)



Komentáře

Začátek