Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Kapitola 19

Náhle vedle mě stála Pia, asi vyskočila z auta.

„Podej mi ruku, Dario!“

Rázem jsem stál opět na nohou opatřených tlustými tvrdými podrážkami. Letmo jsem ještě zahlédl Kirilenka, jak ručkuje po rozhozených veřejích zpět do vozu. Nepronásledoval nás. Zmizel zpět k řízení a otáčel vozidlo. Naší jedinou nadějí byl Valentin. Také zabrzdil a teď couval do chladnějších částí. Když viděl, co se stalo, zastavil a pomalu se zase rozjel dopředu. Rozeběhl jsem se naproti.

„Dario,“ ozval se jeho hlas, asi opravdu opět zapnul vysílačku a teď přepnul na skafandrovou frekvenci, „jedu pro vás.“

„Pio, rychle, Valentin...“

Pia stála jako přikovaná a hleděla někam za mne. Otočil jsem se. Kirilenko už otočil šerpu, a teď se rozjížděl proti nám. Šlo mu to pomalu. Při smyku se z kol zuly i kompozitní výztuhy a celkově teď připomínala obnažené disky pozemských automobilů. Na tvrdém povrchu podkluzovala, přesto vůz postupně nabíral rychlost a řítil se na nás.

Vzpomněl jsem si na válečný film, ve kterém vojáci skákali pod tank a nechali se jím bezpečně nadjet. Šerpa, přestože bez pneumatik, měl stále dost vysoký profil, snad by to šlo... jak ale dopadly rukavice po kontaktu s povrchem... snad uskočit stranou... když uskočí každý na jinou stranu...

„Ty hajzle křivej!“ ozval se Valentinův výkřik.

Vzápětí se kolem nás přehnalo jeho vozidlo. Jeho kola byla sice v žalostném, ale stále lepším stavu než Kirilenkova. V plné rychlosti narazil do jeho šerpy a dále ho smýkal bokem napřed směrem ke žlutě svítícímu tekutému magmatu.

Vzdálenost od hladiny se tenčila, tenčila se i krusta, po které se šerpy pohybovaly, brzy se začala prohýbat. Prasklinami v rozdrolené kře prosvítal med polotekutého magmatu. To, co bylo doteď červené, v přibývající záři zdánlivě pohasínalo a zdálo se černé.

Kirilenkův vůz se zabořil koly do roztaveného bazaltu a celý konvoj zastavil. Konstrukce většiny mechanismů kosmické techniky je vystavěna na bázi uhlíkových vláken, která mají menší hustotu než měsíční horniny. Utopit šerpu v lávovém jezeře by tedy byl oříšek. To však neznamená, že se nemůže do lávy zabořit.

Ilustrace: Dana Tenzler

Ilustrace: Dana Tenzler

Kola zmizela velice rychle. Nápravy potápění zpomalily a nakonec se sestup zastavil docela a vozidlo v šikmé poloze zamrzlo. Přední část kabiny vyčnívala téměř celá, z přechodové komory zůstala nad hladinou jen vrchní část. Uhlík patří k nejobtížněji tavitelným materiálům. Plechy z hliníkových slitin možná časem odtečou, ale uhlíková výztuha tu bude označovat místo nehody ještě hodně dlouho.

Teplo šířící se od chodidel upozornilo, že není čas sledovat divadlo. Otočili jsme se a utíkali do chladnějších míst. Savé komponenty skafandru byly již za malou chvíli nasáklé. Pot mi stékal po celém těle, pálil v očích, horko bylo neúnosné. Do nosu mne udeřil zápach chladicí kapaliny. Environmentální systém poškozený dotykem s rozžhavenou horninou asi definitivně selhal a chladicí médium nateklo do skafandru.

„Myslím, že si už můžeme odpočinout,“ popadala Pia dech.

S úlevou jsem se zastavil. Nejraději bych se posadil, ale představa skafandru v kontaktu se žhavým čedičem mi nahnala navzdory horku husí kůži.

„Valentine, jsi v pořádku?“ vzpomněl jsem si konečně, že nejsme jediní, kdo lítá v maléru.

Místo Valentina se ozval bolestivý výkřik Kirilenka. Z vysílačky jsem samozřejmě nemohl poznat, kde je, ale logicky jsem stočil zrak k vraku jeho vozu. Ze zadní části z poloviny potopené v magmatu se snažila dostat ven přikrčená postava v kdysi bílém skafandru. Kirilenko se snažil nedotýkat roztavené horniny, ale bylo to stejně pošetilé, jako touha přeběhnout blata a nenamočit se.

Levá noha se zabořila natolik, že již nešla vytáhnout. Čím více se o to Kirilenko pokoušel, tím hlouběji zajížděla pravá. Žár rozleptával skafandr a nakonec si našel cestu i dovnitř. V úrovni kotníku vyrazil ze skafandru tenký pramínek vzduchu.

Další fenomén, se kterým konstruktéři skafandru právem nepočítají, je oxidace z vnějšího prostředí. Kolem Kirilenkova kotníku se objevily plameny a čím více rozšiřovaly otvor, tím více vzduchu plameny rozdmýchávalo. Pak vzduch došel a s ním ustal i Kirilenkův řev. Kdyby tu byl Glum, patrně by se v lávě utopil, škvařící se skafandr, poslušen Archimédova zákona, však zůstal na hladině ležet.

Ze strnulosti nás vytrhl Valentinův hlas.

„Nemohu to vycouvat, něco mne drží.“

Pohlédl jsem na šerpu chvějícího se námahou motorů. I pod ním už kůra rozpraskala a pomalu se začal bořit.

„Vylez ven, Valentine. Přední kola máš přilepená v lávě. Uteč, dokud to jde.“

„Ještě zkusím forsáž, snad nespálím motory.“

„Kašli na to...“ zakřičel jsem ještě, ale bylo pozdě.

Motory zabraly naplno a skutečně pravé kolo vysvobodily. Levé bohužel nikoli a šerpa se kolem něj pootočil jako kolem osy a zároveň se naklonil a přenesl na něj svou tíhu. Bazaltová krusta praskla definitivně, kolo se zabořilo až po nápravu. Šerpa se naklonil dopředu, zadní náprava se nadlehčila, tlak na přední se tím zvýšil a vůz se skokem probořil o dalších půl metru. Drolení ztvrdlé čedičové slupky pokračovalo stále rychleji, nakonec se vůz přetočil na levý bok a zatlačil pod hladinu i schránku, do které Valentin na hřbitově před necelými dvěma hodinami uložil Valentinu.

„Valentine, žiješ?“

Místo odpovědi vytryskl ze šerpy proud rychle se rozplývající vodní páry. Valentin patrně otevřel dehermetizační ventil. Několik sekund nato se otevřela přechodová komora. Jedno křídlo dveří si lehlo na roztavený povrch. Tam, kde ještě před chvílí byla tenká rozžhavená kůra jakž takž ztvrdlé horniny, bylo teď množství malých rozdrolených ker.

Voda má tu zvláštnost, že ve zmrzlém stavu zaujímá větší objem, proto led plave. Většina ostatních materiálů se chová jinak, s teplotou svůj objem zvětšují. Čedič ochlazený pod teplotu tání by se tedy měl potopit. Některý to udělá, některý nikoli. Roztavená láva má daleko do ideální kapaliny, balvan se do ní potopit může a nemusí, záleží třeba na velikosti.

„To přeběhneš, je to jen pár metrů.“

Valentin zkusil na některé kameny stoupnout, žádný neudržel jeho tíhu. Náhle zmizel. Přesněji, náhle zmizelo všechno. Žhavá láva nejspíš zničila palivové články nebo přerušila vedení, zhasla světla a vše se potopilo do tmy.

Mžitky před očima rychle zmizely a vyvstala před námi silueta šerpy zezadu osvětlená žhnoucí lávou.

„Jsi tam, Valentine?“ vyjekla Pia a rozsvítila reflektory na přílbě.

Udělal jsem totéž a zamířil do otevřených dveří přechodové komory. Valentin stál stále na stejném místě.

„Vydrž, přivedeme pomoc. Ve voze jsou rezervní zásoby kyslíku, s nimi tu vydržíš.“

„Jste hodní,“ přišla po chvíli odpověď nezvykle měkkým hlasem.

„Vnitřní dveře přechodové komory jsou ještě v pořádku, můžeš je zavřít a napustit si atmosféru.“

„Jste hodní,“ zopakoval, „tak už jděte.“

Racionálně vzato, nebylo nač čekat. Pokud vůbec máme nějakou šanci dojít na základnu, s každým otálením se zmenšuje. Otočili jsme se a vydali na cestu.

„Dario,“ zarazil mne po pár metrech Valentinův hlas.

Jako na povel jsme oba posvítili do útrob šerpy. Valentin stál docela na kraji.

„Zapomněl jsem ti poděkovat. Nezapomenu, cos pro nás udělal.“

Pak vytrhl tlakovou pojistku a otevřel hledí skafandru. Naposled jsem zahlédl jeho oči. Byly smutné, nekonečně smutné, ale zároveň klidné, smířené se světem, smířené s lidmi. U nosu se mu zaleskla červená tečka. Patrně ji ucítil a rychle ustoupil do tmy, aby nás toho pohledu ušetřil. Tenkrát jsem ho viděl naposled.

Z následující cesty si toho moc nepamatuji. Připoutáni krátkým provazem, šel vždy jeden z nás vpředu a svítil. Šetřili jsme energií, ačkoli vzhledem ke stavu našich kyslíkových zásob to bylo zbytečné.

Kvůli zlomenému žebru jsem se nedokázal pořádně nadechnout. Koupal jsem se ve vlastním potu i v uniklém chladicím médiu. Všechno mne pálilo, nedokázal jsem rozeznat, zda je to kontaktní teplo prostupující z podloží, nebo má horečka.

Myslel jsem si, že už nemůžu jít dál, a přesto jsem se pořád pohyboval. V mysli mi bušila myšlenka, že se stala chyba. Svůj život jsem řídil podle plánu. Chtěl jsem na Měsíc a tomu jsem podřídil studium a všechno. Nechtěl jsem se zdržovat nepodstatnými věcmi. Nikdy jsem se nezeptal Pii...

„Pio?“

„Co?“

„Počkej, musím si chvíli vydechnout. Není mi dobře, už daleko nedojdu.“

„Já nevím, jak bych ti mohla pomoct. Nenapadá tě něco?“

„Řekni mi, měl jsem u tebe někdy šanci?“

„Dario?“

„Zdálo se mi vždycky, že o mě nestojíš. Že mě přehlížíš.“

Mlčela.

„Promiň, ptám se tě strašně hloupě. Já vím, teď není vhodná chvíle. Ale... s tebou jsem měl vždycky pocit, že není ta pravá chvíle. Že na něco čekáš, něco hledáš a nemáš čas se mnou zabývat.“

„Dario, to jsou moc osobní věci, na co se mě ptáš.“

„Hm, tak na to zapomeň.“

„A ty mě chceš obviňovat. Tak můžeme se hádat, klidně. Co mi chceš vyčítat? Že jsem hledala a vybírala si? Měla jsem dost času, všichni jsme měli dost času, letěli jsme na Měsíc, samý trénink, práce, školení, občas jsem si s někým vyšla na skleničku, to máš pravdu, ale s nikým jsem to nemyslela vážně. Srdce jsem musela zamknout na zámek. Nemyslíš?“

„No, já...“ Já jsem musel taky srdce zamknout na zámek, napadlo mě.

„Ty sis mě taky moc nevšímal. Ale co, bylo jasné, že až se vrátíme z Měsíce, tak se uvidí. Věděla jsem, že ty tady budeš pořád.“

„Kyslík mám skoro na nule.“ chtěl jsem suše konstatovat, ale vyšlo z toho málem vzlyknutí. „Ty spáleniny netěsní.“ Podíval jsem se na zčernalé rukavice. „Brzo bude konec.“

„Musíme jít dál,“ prohlásila naléhavě. „Určitě nás hledají. Už nemluv, budu volat o pomoc.“

Vyrazili jsme znovu na pochod. Snažil jsem se posouvat nohu před nohu a necítit bolest.

Vzpomínám si na nával naděje, když se ve sluchátkách ozvala dokola se opakující výzva adresovaná přímo mně a Pie. Záchranná četa to ještě nezabalila, věděli o nás. Křičeli jsme, ale naše skafandrové vysílačky byly příliš slabé.

Kyslík mi došel chvíli potom, co jsme opustili Mare Novum a narazili na stopy v prachu. Pia měla kyslíku stále dost.

„Nedělej to!“ přikázal jsem ještě Pie, když mi došlo, proč propojuje naše kyslíkové systémy. Pak jsem ztratil vědomí.

 


Zpět Obsah Dále

27.02.2018 14:12