Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Kapitola 20

Odporný zápach se mi zařízl až někam doprostřed mozku a odvál všechny noční můry. Otevřel jsem oči. Nade mnou se skláněla lékařka s lahvičkou čpavku nebo něčeho podobného.

„Staromódní, ale stále účinné,“ zaradovala se z úspěchu a ustoupila stranou.

Na protější posteli v polosedu odpočívala Pia. Z obvazu na předloktí jí vycházela hadička infuze, ale usmívala se. Vedle postával Michele a Garri.

Měl jsem radost, že Michela vidím. „Jsi tady?“ zašeptal jsem, že mi hlas snad ani nevyšel ven z úst.

„Už se probral,“ řekl Michele.

„Tak kdo nám tady přežil,“ zahalasil George a vstoupil do mého zorného pole spolu s Matthiasem.

„Jak...“ pokusil jsem se promluvit, ale suchem přilepený jazyk neposlechl.

Doktorka pohotově podala pohárek až k mým ústům.

„Ale pomalu,“ nabádala.

Poslechl jsem, rychle to ani nešlo. Nevadilo, George se i tak domyslel, co jsem měl na srdci, a přistoupil blíž.

„Termovize. Jak jste slezli z lávové kry na studený povrch, svítili jste jak dva majáky. Ale to už byl detail. Hlavně poděkuj těmhle,“ ukázal na Michela, Matthiase a Garriho.

„Když začalo pátrání,“ ujal se vysvětlování Matthias, „uvědomil jsem si, co se venku může semlít. Kirilenko bude chtít zabít Valentina, ale beze svědků. Šerpa, co Valentin ukradl, má v sobě mrtvolu... Šel jsem hned za Georgem. Věděl jsem, že nebude mít čas, protože řídí záchrannou akci. Ve dveřích jsem potkal Garriho. Došlo mu to také.“

„Ven mě nepustili,“ vysvětlil Garri téměř omluvně a ukázal si na hlavu. „To kvůli tomu otřesu mozku.“

„Jo, tak to bylo,“ kýval souhlasně George, „byli na mne sice dva, ale nemohl jsem tomu uvěřit. Pak se tam najednou zjevil Michele ve skafandru...“

„Neměl jsem čas sundavat si ho, vypadal jsem jak cvok, když jsem v něm běžel po chodbě,“ chechtal se Michele. „Když jsem se probral, vůbec jsem nechápal, co se stalo,“ vzpomínal. „Byli jste všichni pryč. Vy i Valentin. Pak jsem našel rover a vzpomněl si, že mne něco nabralo. Hned jsem do něj skočil, že za vámi jako pojedu, stop tam bylo dost. Naštěstí mi velice brzy došlo, že to je nesmysl. Do vysílačky jsem mluvit nechtěl, tak jsem jen zajel k nejbližšímu vchodu a letěl za Georgem.“

Michele zmlkl a slova se opět ujal George.

„Pak už se to nedalo brát na lehkou váhu. Celé pátrání jsme museli pojmout jinak. Navíc jsem nevěděl, kdo všechno je v tom namočený. Naštěstí se ukázalo, že nikdo. Všichni jen plnili Kirilenkovy dílčí, víceméně neškodné rozkazy. Když jsem převzal velení, nebránili se, prostě jen plnili rozkazy jiného nadřízeného.“

„Mluvil jsem s některými,“ vložil se Garri. „Přijali to dokonce s úlevou. Hodně jich tušilo, že je to nějaká levota, rádi hodili Kirilenka přes palubu. Teď jen uvidíme, co doma...“

„Ukázal jsem jim, kde začínají vaše stopy, a jeli jsme pak po nich,“ skočil Michele Garrimu do řeči, „jenomže na Mare Novum zmizely a pátrání se zpomalilo. Vypadalo to bledě, když se krátce ozvala vysílačka Valentinova vozu. Nic smysluplného sice neřekl a trvalo to jen krátce, ale vůz se stačil lokalizovat. George nás tam okamžitě poslal, jenomže to už jste tam nebyli...“

Chtěl jsem vysvětlit, co se stalo, ale jazyk mne stále neposlouchal. Lékařka mi opět přidržela u úst pohárek.

„Valentina a Zamjatina jsme našli hned. Teprve za chvíli nám došlo, že ten škvarek vedle trosek druhého vozu je také skafandr. Vůbec se nedalo poznat, kdo z vás by to mohl být. Myslel jsem, že umřu strachem, jestli jsi to ty nebo Pia.“

„Musím si na Michela stěžovat,“ ukázal na něj George žalobnickým gestem, „přes přísný zákaz přelezl po žebříku na Kirilenkova šerpu, aby se dostal blíž. Bylo to úplně zbytečné, pátrání to nemohlo ani trochu usnadnit. Ale musím říct, že mi spadl kámen ze srdce, když strhl ze skafandru identifikační štítek a ukázalo se, že to není nikdo z vás.“

„Škoda, že nezůstaly žádné důkazy,“ podařilo se mi konečně dostat z úst souvislou větu.

„Jak to, že nezůstaly? Máme Zamjatina a plného šerpu trosek Luny 15.“

„A kdyby to nestačilo,“ ozval se Matthias, „prohlédl jsem vám laboratoř, aby se tohle,“ zamával plechovkou a malým sešitkem, „nedostalo do rukou těm nepravým.“

„Zajímavé čtení,“ souhlasil George. „Zvlášť ten konec.“

„Ty už jsi to přeložil?“ otočil jsem se na Matthiase.

„Většinu přeložil Garri, skončil asi před hodinou. Já přeložil jen ten konec, jak jste mi doporučili. Ten jsem ukázal Georgovi. Jednu sjetinu jsem přinesl i tobě.“

Matthias dokončil proslov a položil mi na postel arch složeného papíru. Na čisté straně bylo rukou ledabyle napsáno »Poslední dny B. D. Zamjatina«.


18. července 1969

Nepovedlo se! Těch pět procent naděje prostě nevyšlo. Michail to má za sebou, mne to čeká co nevidět. Ale ještě není vše ztraceno. Ještě to můžeme vyhrát. Instalovat anténu a zprovoznit vysílání, to je priorita. Dlužím to straně, dlužím to Michailovi. Mám na to dva dny, než přistanou ONI.

19. července 1969

Je to těžší, než jsem si myslel. Parabola dostala zabrat hned při výbuchu orbitálního modulu, druhý kopanec dostala při přistání. Konstrukce je celá zohýbaná, reflexní plocha propálená. To řešeto nic neodrazí. Záplatuji hliníkovou izolací modulu. Stejně už je na nic. I kdybych ještě žil, až přijde měsíční noc, stejně nemám šanci modul vyhřát. Teď jen navázat spojení a říct světu, že my jsme ti první na Měsíci.

20. července 1969

Je to marné, sotva se držím na nohou. Dva dny jsem pořádně nespal a k ničemu. Možná sluneční panely nedávají dostatečný výkon, možná je chyba někde ve vysílačce. Příležitostí, aby se porouchala, měla dost. Rádio funguje, slyším je, už přistáli. Nerozumím té jejich hatmatilce. Co na tom záleží!

21. července 1969

Rozebral jsem a znovu složil celou vysílačku. Ještě je šance, že třeba neodletí, ještě by to mohla být remíza. Jen dát o sobě vědět. Věřím, že neodletí. Nemůže se jim to povést, dělají to jen pro peníze, jako všechno tam. Celé je to jen taková reklama a pozlátko. Nemají ani vyškolené kosmonauty, ukazovali nám je na školení. Armstrong, tlustý černoch s trumpetou, a jeho kumpán. Musí přistávat oba. To, co já zastanu sám, musí oni dělat ve dvou.

22. července 1969

Už je neslyším. Signál postupně slábl, až zmizel. Asi odletěli. Selhal jsem, nezasloužil jsem si důvěru, kterou mi strana tak velkoryse věnovala.

23. července 1969

Měl bych nechat zprávu, co se vlastně stalo. Naši určitě za nějakou dobu přiletí, bude je zajímat, jak to bylo. Ale nejde to. Jak začnu vzpomínat, vidím Michaila, jak mizí za poklopem orbitálního modulu. Musím se zaměstnat nějak jinak.

24. července 1969

Vy pacholci! Mohli jste nám říct na rovinu, že tahle letenka není zpáteční! Pochopil bych, že na to ještě nestačíme, rádi bychom s Michailem tu oběť přinesli, vždyť šlo o prvenství. Jestlipak někoho z vás napadlo, že si všimnu, že polovina nádrží chybí? A nejen nádrže. Jistě, každé uspořené kilo hmoty zvyšuje naději doletět. Teď lépe chápu i ten výbuch orbitálního modulu při oddělování. Možná to nebyly pomocné nádrže, jak jsem si původně myslel. Jen to asi mělo bouchnout později, co?

Jaká by byla oficiální verze? Zásah meteoritem při zpáteční cestě? Nebo něco jiného, co nemohli naši konstruktéři ovlivnit? Mrzí mne, že jste nám nevěřili.

26. července 1969

Už chápu, proč neměla naše mise žádný vědecký úkol. Ony ty přístroje také něco váží. Rozhodl jsem se, že po zbytek svých dnů budu shromažďovat vědecký materiál. Bude tu čekat na naše, jistě přiletí brzy. V kabině není k hnutí, dva dny jsem tahal kamení, je všude. Nevím, jak uchránit film před kosmickým zářením. Čím dříve si pro něj přiletíte, tím víc ho zachráníte.

28. července 1969

Desátý den na Měsíci, z toho pátý bez jídla. Voda došla včera. Z moči jsem elektrolýzou uvolňoval kyslík, to už nepůjde. A i kdyby, nevím, jak se zbavit oxidu uhličitého. Koncentrace roste, bolí mne hlava, motám se.

29. července 1969

Mám zlepšovací návrh. Ty lehké skafandry, připojené desetimetrovou hadicí na přistávací modul, jsou na nic. Těm, co přijdou po mně, dejte něco lepšího. Ale mně se to hodí. Už nevydržím to pomalé bolestivé umírání a zároveň nemám odvahu prostě otevřít vzduchový ventil. Fajn, že jste nám dali vodku. Vypiju ji teď na jediný zátah a vyjdu ven ve skafandru bez hadice, s ventilem ucpaným jen fáčem nacucaným zmrzlou vodou. Uvidím, kam až dojdu, než začne vodka působit a svalím se. Asi už ani neuvidím, jak ledová zátka pomalu sublimuje.

 Boris Dmitrijevič Zamjatin

 


Zpět Obsah Dále

27.02.2018 14:12