Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Obsah Dále

Válka s mloky

doktora Jaroše

Válka s mloky doktora Jaroše

 

(Salamander Sapiens)

© 1999 Václav Semerád, Praha


Neuvěřitelný nález

Na tu cestu se mi nechtělo - a právem.

Měl jsem svůj úkol a byl jsem ve skluzu, každé zdržení mi přidělávalo jen další problémy.

„Je to tvůj obor, půjdeš tam a basta,“ byl závěr diskuse akademika Žeby. Říkali jsme mu tak všichni. Jediný argument, který používal, bylo zpochybňování všeho, co proti němu na podporu svého názoru přinesete. Diskutujte s někým, kdo na všechno odpoví poťouchlým úsměvem a vždycky řekne jen: „Že by?“

Nicméně byl mým šéfem a když se to tak vezme, nařídit mi to mohl a také to udělal. Už jsem se mu několikrát vzepřel, ale týkalo se to odborných věcí, kde jsem byl stejně tvrdohlavý jako on. Když mě nechal pracovat podle mého vlastního uvažování, nevadila mi ani jeho minulost, ani neschopnost. On to věděl a většinou mě nechával být a nemíchal se mi do práce, ale občas si zkrátka musel dokázat, že má pravomoc.

Proti přikázané služební cestě jsem žádný odborný argument postavit nemohl. Dosáhl jsem aspoň toho, aby mi povolil vlastní auto. Dostanu sice proplacené jen kilometry podle tabulek za minulé desetiletí, což pokryje sotva třetinu ceny benzínu, zatímco všechno ostatní včetně opotřebení půjde na mé triko, zato mám šanci vyřídit tu trapnou záležitost bez průtahů. V opačném případě bych cestoval hromadnou dopravou, ale kdo si může být jistý, jak je dnes provozovaná, či zda ji vůbec nezrušili? Strávím celé hodiny na všelijakých zapadlých zastávkách, nakonec abych si hledal někde nocleh, cesta se protáhne - a stojí mi práce na úkole.

Vyrazil jsem proto ještě před svítáním. Ulice Prahy byly volnější, výpadovka na Hradec Králové prázdná až k obzoru. Mohl bych jet i na plný plyn, ale zbytečně jsem se nehnal. Při vysokých rychlostech spotřeba mé škodovky rapidně narůstala a úspora času nikdy nebyla tak velká, aby to stálo za to. Dost na tom, že jsem si tenhle výlet ze dvou třetin financoval sám.

Naštěstí bylo počasí k takovému výletu příznivé. Nebylo horko a olověné mraky byly nízké a těžké, ale zatím nepršelo a silnice byla suchá. V takovém vzduchu i motor pracuje lépe a proto mi kilometry nadějně ubíhaly.

Do Hradce Králové jsem dorazil v ranní dopravní špičce a trochu jsem zabloudil v jeho ulicích, ale naštěstí jsem se vymotal a dostal se na správnou silnici. Zde byl provoz větší než z Prahy do Hradce; musel jsem se táhnout za kolonou kamiónů, ale ani to mi neubralo na náladě. Za volantem škodovky se vždycky cítím svým pánem, na rozdíl od ústavu, kde si na mě může dovolovat kdekdo, od vrátného po natvrdlého šéfa, který šéfuje jen díky tomu, že kdysi dávno vlastnil legitimaci správné barvy a pozice nenahraditelného odborníka mu už zůstala.

Odbočil jsem z poměrně široké silnice na užší.

Zbavil jsem se sice kolony kamiónů, ale na rychlosti mi to nepřidalo. Silnička tu byla úzká, že bych tu měl jistě problémy, kdybych potkal autobus. Vinula se nahoru do kopců, lemovaná z jedné strany strmým zalesněným srázem, zatímco na druhé straně sráz pokračoval dolů do potoka s kamenitým dnem a pěnící vodou. Pro romantické povahy by to bylo nádherné místo naší země, ale já jsem měl k romantismu daleko, pro mě to byl strašný zapadákov.

Konečně se za poslední serpentinou vynořilo pár venkovských rodinných domků a ještě starších chalup. Cedule u silnice mi oznamovala, že jsem u cíle. Silnice se rozšířila a přešla do bizarní venkovské návsi.

Zastavil jsem před domem, na kterém se skvěla cedule, pro takovou putyku až příliš honosná - „Hostinec U Žabků“. Zamkl jsem a šel se podívat, jestli tam nedostanu na mou žízeň aspoň limonádu, ale hostinec otevíral až v jedenáct hodin. Ve vesnici nebylo zřejmě živé duše. Čekal jsem nerozhodně ještě chvíli a uvažoval. Měl bych se někoho zeptat, ale koho? Zaklepat na okénko některého tichého stavení? Naštěstí mě vysvobodila stará babka, procházela kolem s taškou na příšerně skřípajících kolečkách.

„Dobrý den, matko!“ oslovil jsem ji. „Prosím vás, nevíte kde tady bydlí jakýsi pan Vaněk?“

Měl jsem to jméno naštěstí na papírku.

„Myslíte Jirku, nebo Karla?“ opáčila.

„Asi Jirku,“ upřesnil jsem. „Mám tady J.Vaněk.“

Ještě že tu nebydleli Vaňkové Jiří a Jaroslav, nebo tak nějak. Na vesnicích jsou často jednotlivé rody propletené, takže pouhé příjmení k jejich určení nemusí stačit. V Praze se to řeší jmény ulic a čísly domů, ale v této adrese nebyla ani ulice, ani číslo. Holt vesnice.

„Jirka bydlí támhle v myslivně, on je myslivcem, víte?“ ukázala mi směrem, kde jsem viděl jen stromy blízkého lesa.

„Dobře, ale jak se tam jede?“ zeptal jsem se.

„Nechte auto tady na návsi a skočte tam pěšky,“ nabádala mě. „Tam se beztak neotočíte.“

„To se uvidí,“ řekl jsem, ale poděkoval za cennou radu. Babku to uspokojilo, ale když jsem nasedl do auta a zamířil na označenou cestu, kroutila nad tím hlavou.

Měla pravdu a brzy jsem poznal proč.

Stará hájovna

Stará hájovna

Slušná cesta pokračovala jen k vratům posledního statku. Dál se změnila v něco, co jsem viděl naposledy předloni při vojenském cvičení na tankodromu. K myslivně jsem jakž takž dojel, ale v oprávněných obavách o spodek auta. Zastavil jsem před nevysokou budovou s připevněným parožím - tohle znamení ani nebylo nutné, dál už byl jenom les.

Vystoupil jsem a pokoušel se navázat kontakt s lesníkem.

„Haló! Bydlí tu vůbec někdo?“ křičel jsem přes plot. Dál jsem si netroufal, protože za plotem vážně přecházel lovecký pes a nepřívětivě si mě měřil. Neštěkal, ale podle přísloví o štěkajícím a tudíž nekousavém psu to pro mě bylo spíš varování.

„Táta není doma!“ vyhlédla ze dveří po chvilce pětiletá holčička v zelenkavých kalhotách s velkými kapsami, hnědé bundě a s velkou bílou mašlí s červenými puntíky ve vlasech. Měla roztomilý hlásek a úplně to zazpívala. Prohlížela si mě ale nedůvěřivě a očividně nepřipadalo v úvahu, že by mě pozvala dál. Možná to tak bylo lepší, malá děvčátka cizím chlapům důvěřovat nemají. Ale nebyl bych rád, kdyby mi šla otevřít, už proto, že by tím nechala volnou cestu rodinnému ohaři. Ona se ho jistě bát nemusela.

„Potřebuji s tátou mluvit!“ snažil jsem se o dohovor.

„Přijde za hodinu,“ informovala mě ochotně. „Šel naproti nějakému Pražákovi.“

„To jsem já,“ ujistil jsem ji. „Kam mi šel naproti?“

„Na autobus,“ odpověděla ochotně.

„Kde je tady vlastně zastávka?“

„U mlékárny,“ opáčila uražena tím, že neznám něco tak samozřejmého. „Táta bude určitě v hospodě U Slavatů.“

„Tady jsou dokonce dvě hospody?“

„Jo,“ utrousila. „Jděte si tam za ním.“

Pak se otočila, zacouvala zpět do dveří a prásknutím audienci ukončila. Velká vrata zůstala zavřená a přijmout její návrh bylo jediné, co mi zbývalo. Opravdu jsem se ale neměl kde otočit. Polní cesta měla koleje vyježděné od traktorů, ty by se otočily třeba na poli, kdežto moje škodovka na tom byla nesrovnatelně hůř. Zalitoval jsem, že jsem na vojně nejezdil s tankem, ale to by mi asi nebylo nic platné. Manévrovat aniž bych utrhl výfuk bylo nad moje řidičské umění. Jedině kdyby mi hajný pootevřel vrata, abych se otočil na jeho dvorku.

Nebylo jiné vyhnutí, musel jsem auto nechat tady a dojít do druhé hospody pěšky. Mohl jsem si za to sám. Měl jsem poslechnout babku, když mi navrhovala jít k hájovně pěšky. Až teď jsem pochopil, proč se na mě divně dívala, když jsem se rozjížděl. Určitě místní tankodrom dobře znala a odlišit škodovku od terénního jeepu není nijak těžké.

Náves byla blízko, ale netušil jsem, že druhá vesnická hospoda bude kilometr daleko. Nicméně jsem po chvíli dorazil před otevřenou hospodu U Slavatů. Vešel jsem do šenku a rozhlédl se po hostech. Bylo to jednoduché, v mysliveckém tady seděl jen jeden chlap a nemohl to být nikdo jiný než Jiří Vaněk, tatínek té dívenky.

Dal jsem si aspoň u pultu limonádu a zamířil s ní k myslivci.

„Prý tu na mě čekáte,“ oslovil jsem ho.

„Á, to jste vy? Těší mě, ale kde jste se tady vzal?“ podivil se. „Autobus má přece přijet až za čtvrt hodiny.“

„Jsem tu autem,“ ujistil jsem ho.

„To vás jistě nesmím moc zdržovat,“ staral se a chystal se naráz dopít pivo.

„Nechte mě taky dopít, nebudu na vás spěchat,“ nabídl jsem mu bezelstně. „Mám na vás a na váš nález celý den. Psal jste, že máte nějaké zajímavé zvíře.“

Usmál se s mírně shovívavou převahou nad mou limonádou, ale zmínku o mém autě jistě správně pochopil.

„Je to opravdu velice zvláštní potvora,“ přikývl. „Netušil jsem, že něco takového může v Čechách vůbec žít.“

„Má to být nějaký nový mlok,“ vyzvídal jsem. „Vážně si myslíte, že je to nový druh? V Čechách žije mloků spousta druhů a pochybuji, že byste objevil nějaký nový, ještě nepopsaný.“

„Kolik druhů českých mloků má metr na délku, bratru čtyřicet kilo živé váhy a modrou krev?“ podíval se na mě vážně a trochu napjatě.

„Co???“

Na inteligentnější reakci jsem se nezmohl, tak dokonale mě to uzemnilo. Čekal jsem nějaké roztomilé zvířátko právě tak do ruky, ne obludu jako japonský velemlok. Nejde-li o mysliveckou latinu, byl by to objev tisíciletí!

„To bych chtěl vidět!“ vyhrkl jsem po chvíli.

„Já věděl, že mi to nebudete věřit,“ odtušil spokojeně. Pak dopil pivo a počkal až vyprázdním sklenici limonády. Oba jsme platili předem u pultu, takže jsme se zvedli jako jeden muž a vyšli z hospody.

„Čím jste to vlastně přijel?“ rozhlížel se udiveně kolem.

„Auto mám před vaší hájovnou,“ informoval jsem ho.

„A safra,“ odtušil. „To abychom se stavili pro traktor. Nebo jste neuvízl?“

Bylo vidět, že má také docela správnou představu o případném souboji škodovky se zdejším tankodromem.

„Jen to tam nemám kde otočit,“ přiznal jsem. „Doufám, že mi dovolíte otočit se ve vašich vratech.“

„Kdyby to stačilo, jistě,“ slíbil. „To víte, nikdy nikdo tam autem nejezdil. Tam se dostanou jen traktory.“

„Vy auto nemáte?“ zajímal jsem se.

„Na chození po lese?“ odtušil pohrdlivě.

„Někam snad občas potřebujete zajet,“ nadhodil jsem.

„Jo, na okres,“ přikývl. „Ale tam jezdím autobusem. Kvůli jedné cestě do měsíce si nebudu držet nějakou benzínovou obludu, která se k lesu vůbec nehodí.“

Znělo to od něho jistě mnohem přesvědčivěji než od ekologického aktivisty, který auto má a jezdí s ním, ačkoliv se snaží hlásat opak.

Potkali jsme koňský povoz. Na koně jsem se zadíval zvědavě, tohle v Praze často nevidím. Jistě, pár bryček pro turisty tam najdete, ale tohle byli poctiví tažní koně. Hajný se pozdravil s kočím a hned mě omlouval.

„Pražáci každýho nezdravěj’ jako my, Franto. Je tu cizí, pochop to.“

„Křesťanský pozdravení uškodí leda čertu,“ zavrčel kočí, ale přestal se mračit.

Ve čtvrthodině jsme byli zpátky u hájovny. Na západě se ale začaly seskupovat mraky a hajný se na ně starostlivě díval.

„Poslyšte, nechcete si vyjet s auťákem na náves? Můžete to tam klidně nechat, tady se nekrade.“

„Nejdřív toho mloka,“ odmítl jsem. „Hořím zvědavostí.“

„Já jen, že bude pršet,“ připomněl mi. „Z téhle cesty se stane močál a nevyjedete pak ani s traktorem. Uschne to někdy v příštím létě. Máte tolik času?“

Řekl to tak vážně, že jsem tentokrát raději potlačil zvědavost a rozhodl se jeho nabídku využít. Místní lidé to tady zaručeně znali lépe než já a neposlechnout jejich varování jsem si už jednou vyzkoušel. Tuhle hrozbu bylo nutno vzít vážně.

Otevřel mi vrata, úspěšně jsem se otočil a opatrně odjel zpět na náves. Zaparkoval jsem škodovku na místě, kde neměla nikomu překážet. Pak jsem se rychlým krokem vrátil do hájovny, kde mě už čekali. Hajný Jiří Vaněk, jeho drobná choť Ludmila, velice usměvavá a oblečená do něčeho připomínajícího kroj, totiž do široké tmavě okrové sukně a bílé halenky s vyšívanými rukávy a krajkami kolem krku i jejich malá dcerka, kterou mi představili jako Cilku. Držela se ode mě co nejdál a schovávala se jednak za bytelným dřevěným stolem a pro jistotu i za mámou.

„Jdi si hrát do pokojíčku,“ vystrnadili ji rodiče, když jsme se představili.

Poslechla a bylo na ní vidět, že na jednu stranu nechce zůstat v jedné místnosti s cizincem, na druhou stranu ji držela upřímná dětská zvědavost. Příkaz rodičů nakonec přivítala, neboť ji zbavil nutnosti vlastního rozhodování.

„Prosím tě, ten igelit,“ požádal hajný ženu. Oba vyšli na chodbu, ale obratem se vrátili. Paní Ludmila prostřela na stůl igelitovou plenu a hajný Vaněk mezitím v náručí přinesl slibované zvíře. Okamžitě jsem pochopil, že nepřeháněl. Bylo velikosti srnky a když je vybalil z několikerých novin, zkoprněl jsem úplně.

Ačkoliv jsem už čekal něco podivného, tohle bylo úplně mimo všechno, co jsem znal. Ten mlok, či co to bylo, měl opravdu metr na délku, spíš víc, ale velikost nebyla tím nejpodivnějším. Na Zemi žijí i větší velemloci, ale tohle bylo něco jiného. Prvním znakem, který mě okamžitě varoval, byla krev. Takový ultramarín jsem vážně ještě nikdy neviděl. Pravda, existují živočichové bez červeného krevního barviva, ale takhle modrou krev... Rychle jsem sbíral v hlavě, co jsem o tomhle problému věděl.

„Člověče, to snad ani nepochází z tohoto světa,“ vydechl jsem úžasem. „Není to nakonec z vesmíru? Nezpozorovali jste tady v poslední době nějaké létající objekty?“

„Vy jako myslíte, že by to mohl být ufón?“ podíval se na mě nedůvěřivě Vaněk. „A víte, že mi to bylo podezřelé hnedle od začátku? Ono to na mě samo mávalo, jako kdyby mi to chtělo něco zajímavého říct.“

„Nemohl jste to chytit? Musel jste hned střílet?“ vyčetl jsem mu.

„A co byste dělal na mém místě vy?“ zachmuřil se hajný. „Jdu lesem, najednou potkám potvoru, velkou aspoň jako buldok a zubů má plnou hubu. Vezmete to do ruky? Ani za zlatý prase. Pískalo to na mě, syčelo a otvíralo papulu, ale rozhodně to na mě nemluvilo, to ne. Kdybych to nechal běžet, nikdo by mi to neuvěřil. A ještě to mohlo někoho pokousat. Naštěstí jsem měl flintu na rameni, naládoval jsem a zastřelil to.“

„A ono to čekalo, až je zastřelíte?“

„To jistě ne. Jakmile jsem popadl pušku, začalo to zvíře kvičet jako pominuté, zvedalo to pacičky nahoru jako kdyby se chtělo vzdávat a když vidělo, že láduju dál, začalo utíkat. Jenomže tam, co se to stalo, bylo vlastně v pasti.“

„Člověče nešťastná, víte, co jste udělal?“ vybuchl jsem.

„Myslel jsem, že budete nadšený, co jsem ulovil,“ odtušil bezelstně.

„Kdoví, možná jste zastřelil velvyslance nějaké vzdálené kosmické civilizace,“ lamentoval jsem. „Nejspíš to vážně nepochází ze Země.“

„Myslíte?“ podíval se na mě vážněji.

„Hlavu to má velikou, mozek nejspíš také,“ objasňoval jsem mu svůj názor. „Co když to byla opravdu nějaká inteligentní bytost?“

Hřbet toho tvora byl na cucky. Náboj z brokovnice udělal z modrozelené kůže fašírku, ale tvar těla i hlavy byl neporušený. Chyběl jen život, který dávno vyprchal.

„Ale to snad ne, pane doktore.“ vrtěl hlavou nesouhlasně a trochu zaraženě. „To by tady muselo lítat nějaký... co já vím, asi UFO. Tady zaručeně nic takového nebylo. Tohle že by mělo být něco inteligentního? Oblečený to není a nijak inteligentně se to neprojevovalo. Kdyby to mluvilo, nebo se o to aspoň snažilo, nestřílel bych na to, ale ono to jen trochu pištělo nebo syčelo.“

Nenapadlo mě tenkrát vysvětlení a bezděčně jsem tedy přikývl. Ale myšlenky na inteligentního tvora jsem se hned nevzdal.

„Přinejmenším to poznalo, že se na ně chystáte střílet,“ řekl jsem.

„Jo, ale to pozná i můj pes,“ vrtěl hlavou hajný. „Míval jsem čokla, ten okamžitě ocas mezi nohy, jakmile jsem popadl flintu do ruky. Musel jsem ho nakonec utratit, co s takovým nemehlem? Na honu bych s ním byl nemožnej.“

„Ano, pes musel pochopit, že je puška nebezpečná a pak se jí bál. Ale jak by se to mohla dozvědět ta bytost?“

„Co já vím? Třeba viděla nějaký hon. Puška je věc jako každá jiná.“

Samozřejmě, pro hajného byla nepochopitelná představa, že někdo nezná pušku, když ji zná i jeho pes...

Prohlížel jsem si tu bytost - nechtěl jsem už tomu říkat ani zvíře - podrobněji.

Nazvat to mlok bylo možné jen díky naprosté neznalosti, jaká se u venkovského hajného dala pochopit.

Předně to mělo zuby. Ve dvou nepravidelných řadách, což se na Zemi vyskytuje například u žraloků, ale neodpovídalo jim to tvarově. Vlastně to nebyly pravé zuby, jen jakési tvrdé plakoidní šupiny jaké mají žraloci, bílé, ale kuželovité, ne trojúhelníkovité. Kam bych toho tvora zařadil? Ke krokodýlům? Tomu by neodpovídala typicky mločí hladká kůže bez šupin a ruce se čtyřmi prsty. Oči však mlokům neodpovídaly. Ležely v otočných očních pouzdrech jako oči chameleónů a vystupovaly nad obrys hlavy. Překvapením ale nebyl zdaleka konec. Nejhorší byly uši. Mloci je nemají vůbec, kdežto tyto bytosti měly uši až neuvěřitelně podobné lidským, odmyslím-li si modrozelenou barvu. Žádné špičaté zvířecí slechy, nýbrž malé, kulaté boltce, umístěné po straně hlavy jako u opic a člověka.

„Je to pro mě naprostá záhada,“ řekl jsem ohromeně. „Měl bych to dovézt k nám do ústavu, abychom to mohli pořádně prozkoumat.“

„Dám vám na to velkou tašku,“ nabízel se hajný.

V té chvíli se náhle setmělo. Hajný se mechanicky otočil ke dveřím a rozsvítil. Venku zaskučel vítr a vzápětí začalo pršet, jen to ostře bubnovalo na skla oken.

„Vidíte? Neříkal jsem to?“

„To je pěkné,“ podíval jsem se z okna. „V tomhle mám teď běžet k autu?“

„Počkáte, až to přejde,“ utěšoval mě. „Zatím to aspoň pořádně zabalíme. Jak se tak koukám, támhle se na nás valí ještě větší čina.“

Přinesl další balík novin a začali jsme mrtvolku pečlivě balit do papíru jako kdysi egyptští balzamovači. Pak jsme ji oba společně vsunuli do igelitové tašky.

Požádal jsem hajného o přesnou adresu, abych ho uvedl do zprávy o podivném nálezu. Zapsané jsem to měl ihned a mohli bychom se rozloučit.

Nebylo to však tak jednoduché.

Jediný pohled ven mě ujistil, že v tomhle běžet bude o rýmu, nebo rovnou o zápal plic. Voda padala jako z protržené přehrady a nepřestávalo to, déšť ještě houstl.

„Tohle tu máte často?“ zeptal jsem se hajného.

„Ne, takový slejvák tady nepamatuju aspoň deset let,“ zhodnotil počasí. „Snad to aspoň tím dřív skončí.“

Byla tma a pršelo pořád víc a víc, takže jsem byl v malé hájovně jako uvězněný.

„Nepočkáte s námi na oběd?“ nakoukla do pokoje hajná.

„Ale počká, co by dělal jinýho,“ rozhodl za mě hajný.

Bylo opravdu k poledni, ale v sednici byla tma jako večer. Skučení větru, déšť, občas se ozvalo i zabubnování, jako kdyby v tom byly i kroupy, ačkoliv jsem venku nic bílého neviděl.

Mezitím hajná přinesla na stůl polévku a čtyři talíře. Malá Cilka donesla příbory a s vážnou tváří je rozmisťovala. Nezbylo mi než přijmout jejich pozvání, bylo míněno upřímně, odmítnutí by asi nebylo namístě.

Zkusil jsem je naopak pozvat do Prahy. Bydlím sám v dost velkém bytě ve starém domě na Žižkově a mohl bych návštěvu nějakou dobu i ubytovat, kdyby k nám do Prahy měli cestu.

Hajný se jen usmál.

„Až se pojedeme podívat do Prahy, to pozvání přijmeme,“ odtušil. „Musím se ale přiznat, byl jsem tam jen dvakrát v životě se školním zájezdem v Národním divadle, ale to už je pěknejch pár pátků.“

Dojedli jsme polévku a hajná přinesla druhý chod. Byly to buchty, takové jsem neměl od maminčiny smrti.

Mezitím se trochu vyčasilo, déšť zeslábl, ale mraky byly stále tmavé a zdálo se, že se na nás valí další vlna.

„Mohl byste u nás přespat,“ navrhoval mi hajný. „Máme tu místa dost.“

Poděkoval jsem mu, ale odmítl s tím, že mi opravdu stojí v Praze práce a každý den zdržení mě bude určitě mrzet. Teď do toho ještě tenhle nález... ačkoliv na druhou stranu, zdá se, že to je něco naprosto unikátního.

„Kdybyste tu někde potkal další takové tvory,“ nabádal jsem hajného, „zkuste je raději chytit. Do sítě, nebo do oka, nebo tak nějak.“

„Budu se snažit,“ usmál se, ale přikývl.

Doprovodil mě s deštníkem až k autu. Pořád ještě pršelo, ale už to bylo méně intenzivní a rozhodl jsem se nečekat, až to zase spustí naplno.

„Budete strašně mokrý,“ varoval mě hajný.

„V autě?“ pokrčil jsem rameny.

Nasedl jsem. Hajný mi zamával, ale na místě se dlouho nezdržoval, protože liják se začal vracet. Utíkal po cestě, jen mu od bot létalo bahno.

Nastartoval jsem.

V první chvíli motor nechtěl chytit. Už jsem se polekal, že mám poruchu, v tom psím počasí by to nebylo nic záviděníhodného. Ale motor nakonec zakašlal a rozvrčel se. Byl ještě studený, ale cestou se zahřeje.

Rozsvítil jsem reflektory a rozjel se.

Začalo opět pršet naplno. Tak silnou průtrž mračen jsem ještě nezažil. Po silnici se valil dvacet centimetrů hluboký proud vody, škodovka se jen pomalu sunula vpřed. Pod vesnicí to naštěstí přestalo, silnice tady vedla nad údolím potoka, takže se přes ni valilo jen to, co stékalo se stráně. Udělala se ale opět tma a stěrače nestačily odhazovat přívaly z předního skla, ačkoliv jsem je měl naplno. Mrknutím oka jsem viděl pod srázem koryto potoka. Valil se v něm hrozivý příval kalné vody, mohlo jí být alespoň dva metry, rozlévala by se i do šířky, ale v úzkém údolí neměla kam. Hučící divoký proud strhával nejen větve stromů, ale po chvilce jsem viděl, jak jeden strom nevydržel a pomalu se zvrátil do vln. Pak se větvemi vzepřel o další stromy a voda se chvíli valila přes jeho korunu. Počítal jsem s tím, že větve brzy uláme a holý kmen vezme s sebou.

Trochu jsem přidal. Po silnici proti mně nic nejelo, teď bych jistě viděl reflektory na dálku. Ale víc než padesátkou jsem jet nemohl, i to bylo dost riskantní.

Ke všemu začala bouře.

V jednu chvíli jsem byl úplně oslněn bleskem, který padl do lesa po mé levé straně. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak mohutný kmen stromu padl za mnou přes cestu. I kdybych se teď rozhodl vrátit, nešlo by to.

Trochu mi zatrnulo, když mě napadlo, že ten kmen mohl padnout přímo na auto. Zůstat trčet v rozbitém autě by určitě nebyl žádný med.

Najednou jsem v jasném záblesku zpozoroval vepředu něco, co mě donutilo naplno sešlápnout brzdy. Vozovka tady byla pokrytá mokrým bahnem a klouzala, ale ještě jsem zastavil. Na poslední chvíli. Silnice tady totiž náhle končila.

Hučící proud rozvodněného potoka se v zátočině údolí do ní opřel a strhl ji. Ječící vody se valily v hloubce skoro pěti metrů a rvaly násep silnice dál a dál. Viděl jsem, jak se naproti sesula další část náspu a dvoumetrový kus asfaltu se převrátil, začal padat a pleskl hluboko dole do vody.

Naštěstí jsem nejel tak rychle a zastavil jsem, i když na poslední chvíli. Už už jsem se viděl padat i s autem do kalných vln. Uvažoval jsem, co teď? Za mnou leží přes cestu obrovský vyvrácený strom, přede mnou zuří vlny rozvodněného potoka. Byl jsem v pasti, ze které nebylo úniku.

Zůstat na místě jsem ale nemohl. Bylo mi jasné, že se musím otočit a vrátit se do vsi. Buďto se mi podaří korunu padlého stromu odtáhnout s cesty, anebo v nejhorším přečkám bouři v autě a zbytek cesty dojdu pěšky, v nouzi nejvyšší bych se do vsi musel vydat i v téhle průtrži.

Motor byl zahřátý a spokojeně vrčel. Zařadil jsem zpátečku a začal couvat.

Najednou jsem měl pocit, že jsem zařadil jinou rychlost. Místo abych couval, auto se pohnulo dopředu. Okamžitě jsem dupl na brzdy, ale auto nezastavilo, naopak se pohyb vpřed ještě zrychlil. Teprve když se začalo překlápět dopředu, pochopil jsem, co se stalo. Kus silnice se pode mnou utrhl!

Co pak následovalo, neumím ani vylíčit.

Auto se zřítilo do hloubky pěti metrů přímo do ječící, zpěněné kalné vody. Na okamžik ji reflektory osvítily, ale pak následoval náraz, světla rázem zhasla a prudký živel začal auto převracet.

Při prvním otočení na střechu se vysypala skla a řvoucí voda se prudce vevalila do kabiny. Chtěl jsem odepnout pás, abych nezůstal v zaplavené kabině uvězněný, ale mým ramenem náhle prolétla nesnesitelná bolest. Ulomená větev nějakého stromu, či co to bylo, vnikla do kabiny a přibodla mě za rameno k sedadlu. Levou rukou jsem ji ještě nahmátl, ale už jsem nenašel sílu to nestvůrné kopí vytrhnout.

Ke strašlivé, nesnesitelné bolesti jsem se navíc začal topit. Auto se v ječící vodě neustále převracelo, špinavá voda byla kolem mě i nade mnou, nikde nezůstala ani bublina vzduchu. Dusil jsem se a kolem sebe jsem cítil teplo - byla to moje krev...

Na malý prchavý okamžik jsem si naprosto jasně uvědomil, že to je konec - ale vzápětí jsem si přestal uvědomovat...

Živlům se nedalo vzdorovat...

Živlům se nedalo vzdorovat...

 


Obsah Dále

06.10.2017 00:46