Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Probuzení

Pozvolna jsem začínal vnímat teplo.

Nic víc, ale i to bylo příjemné. Pomalu jsem otevřel oči, ale neviděl jsem nic kromě slabého nezřetelného světla, přicházejícího ze všech stran, příliš slabého, abych v něm něco rozeznal. Ani jsem si v první chvíli neuvědomoval, že mám být vlastně po smrti. Bohužel - bylo tomu tak.

Ačkoliv jsem měl oči chvíli otevřené naplno, nic jsem neviděl a začínalo mě to znepokojovat. Byl jsem stočený do klubíčka, kolena až u brady a ruce zkřížené na prsou, ale když jsem se chtěl uvolnit, narazil jsem lokty na tuhý odpor. Opatrně jsem se pokoušel zjistit co a jak, ale zdálo se mi, že jsem uzavřený do nějakého plastikového pytle, či co to bylo. Měl jsem stále dojem, že jsem ještě pod vodou; nedusil jsem se, ale sílící pocit stísněnosti byl čím dál tím příšernější. Nikdy jsem netrpěl klaustrofobií, ale tohle se prostě nedalo vydržet. Nebo aspoň ne dlouho.

Zabral jsem lokty, nešlo to. Pokusil jsem se vzepřít nohama, ale plastikový vak, ve kterém jsem byl uzavřený, byl pevnější než jsem si myslel.

Podobalo se to gumě, pérovalo to a tím pevněji mě to tisklo.

Cítil jsem, jak pomalu propadám panice. Pokusil jsem se prorazit ten vak prsty, vymrštěnými přímo vpřed, jako dvě beranidla nebo tupé nože; bůhví proč mě napadlo udělat právě to a ne nic jiného, ale bylo to správné, cítil jsem, jak houževnatý materiál konečně povoluje. Ještě jsem přidal, vložil jsem do toho veškerou sílu - a ruka mi náhle trhlinou pronikla do volného prostoru a hned za ní i druhá. Uvolněně jsem se rozmáchl, popadl okraje trhliny prsty a roztrhl plastik úplně. Zimničně jsem se dral ven, nejprve ruce, pak hlavu. Konečně jsem se uvolněně nadechl a naplno otevřel oči.

Líheň mloků v Blaníku

Líheň mloků v Blaníku

Ležel jsem v obrovském proutěném koši, pečlivě vystlaném jakousi peřinkou. Z roztrženého tmavě zeleného obalu, odkud jsem se tak mocně vyrval, vytékal sliz, byl jsem jím celý obalený, ale nepřinášelo mi to žádné nepříjemné pocity. Vlastně mi to ani nevadilo. Shora na mě pražilo světlo, ale nebylo sluneční, neboť pocházelo ze dvou obrovských svítilen, upevněných na stropě. Rozhlédl jsem se udiveně po velikém sálu s holými betonovými stěnami, nabarvenými na zeleno.

Chvíli jsem křečovitě kašlal. Vykašlával jsem nějaký hlen, vzduch kolem mě byl horký, ale dýchal jsem jej volně a to bylo v této chvíli nejdůležitější. Kašel ostatně brzy přestal. Chtěl jsem si ještě otřít sliz s očí, ale při tomto pohybu se v mém zorném poli ocitla má ruka. Vytřeštil jsem na ni oči, bylo věru proč.

Tohle přece - není lidská ruka!

Jednak je fialová, za druhé má proti palci jen tři prsty namísto čtyř, za třetí má úplně jiný tvar, nelidský! Otáčel jsem si rukou před očima jak to šlo a nemohl jsem uvěřit, že to co vidím, je skutečně moje vlastní ruka.

„Á, Pražák se nám vylíhl!“ ozvalo se za mými zády.

Okamžitě jsem se otočil po zvuku toho hlasu. To, co jsem spatřil, mi rozhodně na klidu nepřidalo. Vedle mě stál obr jako hora, nejméně čtyři metry vysoký, s nelidským zeleným obličejem a zelenýma rukama, podobný bájným hastrmanům z pohádky.

„Proboha!“ uklouzlo mi.

A bylo mi, jako kdybych dostal další pořádnou ránu pěstí mezi oči. Málem mě omráčil můj vlastní hlas, něco tak strašlivě pískavého jsem rozhodně nečekal.

„Podle dokumentů jste býval biologem, pane Míča,“ ignoroval zelený obr úplně mé zděšení.

Neodpověděl jsem. Nezdálo se mi taktní, že o mně hovoří v minulém čase. Já přece jsem doktor biologie!

„To mě nesmírně těší,“ pokračoval skoro normálním konverzačním tónem, jako by se nechumelilo. „Aspoň si můžeme odborněji popovídat. Nemám tu nikoho, s kým bych si občas poklábosil. Možná mi vás poslalo samo nebe.“

„Kdo vlastně jste?“ vyhrkl jsem, ale opět tak strašlivě písklavě, až mě samotného z toho zamrazilo.

„Jmenuji se Jaroš, doktor Karel Jaroš,“ představil se zelený chlap. „Jako biolog byste o mě mohl ledacos slyšet.“

„Nikdy jsem o vás neslyšel!“ zapištěl jsem vyloženě nepřátelsky. „Tak velkého zeleného doktora jsem nikdy v životě neviděl! Vy přece nejste člověk!“

„Na to si brzy zvyknete,“ ujistil mě. „Ode dneška budete žít jen mezi samými zelenými mužíčky. Aby vám to bylo jasné, pane kolego, nejsem žádný mimozemšťan, ačkoliv se vám to tak asi jeví. Mám docela normální barvu a dokonce jsem bledší než je průměrná barva pleti v této zemi, což je dáno tím, že často pobývám v prostorách, kam slunce nikdy nezasvítí. Vy mě ovšem vidíte trochu do zelena, ale s tím se budete muset nějak vyrovnat, jako už mnoho jiných.“

„Jste zelený jako brčál!“ ujistil jsem ho nevraživě.

„To je tím, že máte jiné oči,“ vysvětloval mi. „Vidíte proti dřívějšku v posunutém a navíc širším spektru. Tráva a listí stromů se vám budou jevit jako modré, obličeje lidí zelené a vlčí máky jasně žluté. Vidíte trochu víc nejen do infračervené části spektra, ale i přes fialovou. Není to žádná chyba, je to prostě vlastnost.“

„Co jste to se mnou udělaly, vy vesmírné obludy?“ vyjekl jsem.

„Kdo? Vesmírné obludy? Ujišťuji vás, jsem člověk, dokonce Čech. Zato vy jste teď tvor jako vystřižený z vesmíru. Ale nic si z toho nedělejte,“ roztáhl své žluté rty do pobaveného úsměvu. Pobavený byl jistě jen on, mně se to tak legrační nezdálo. Mlčel jsem značně nasupeně.

„Spíš mi vy vysvětlete, jak jste se dokázal tak zřídit!“ pokračoval klidně a věcně. „Nikdo na světě vás nedokáže identifikovat jinak, než podle dokumentů, které budeme muset k vašemu tělu přiložit.“

„K mému tělu?“

„Jistě, k vašemu tělu, rozfašírovanému jako prejt z jitrnic,“ pokračoval o poznání tvrdším tónem. „Abyste věděl, pane Míča, vy jste havaroval. Pokud z té doby nemáte okno, možná si na to vzpomenete, ale rozmlátil jste se i s autem na hadry a žádný doktor na světě by vás nedokázal dát dohromady. Chcete se podívat, co z vás zbylo? Vylezte už konečně z toho koše, jste určitě v pořádku a při síle - a podívejte se sem!“

Nadzvedl jsem se a podíval se, kam mi obrovský zelený doktor ukazoval. Vedle proutěného koše leželo na zemi cosi velkého, přikrytého plachtou. Když ji ale doktor trochu odhrnul, zděšeně jsem vykřikl.

Leželo tam tělo člověka, také obrovské, ale naštěstí ne tak příšerně zelené jako obličej a ruce doktora. Mělo mnohem žlutější barvu, skoro okrovou. Bylo ale strašlivě zřízené. Pravá ruka mu chyběla úplně, z nohou zbyly jen pahýly po kolena, břicho mělo roztržené a splasklé - a očividně v něm všechno chybělo. Hlava byla bez vlasů, očí a nosu, s vyraženými zuby, těžko by kdo poznal jeho původní podobu.

„No ano! To jste přece vy!“ ujišťoval mě doktor.

„Tohle? Tohle - torzo?“ otřásl jsem se.

„Jistě,“ přikývl. „Ani sám sebe nepoznáváte? Tady aspoň vidíte výsledek vašeho spěchu! Hnal jste se jako blázen a nevšiml jste si, že kus silnice strhla velká voda. Vy Pražáci neumíte jezdit jinak než zbrkle a takhle to dopadá. Samozřejmě se vám to povedlo, vy sebevrahu!“

„To není pravda!“ vypískl jsem a přímo zoufale jsem zelenému doktorovi vysvětloval, že jsem tam jel pomalu, v pořádku jsem zastavil a nemohu za to, že se další kus silnice utrhl přímo pod mým autem.

„No, možná jste si to nezavinil,“ ustoupil. „Možné to je, dobrá, já tedy odvolávám toho sebevraha, ačkoliv to tak v první chvíli vypadalo. Tím jste u mě hodně stoupl, ale ať jste se tam dostal vlastní vinou nebo jen nepřízní osudu, měl jste smůlu. Když vás přinesli, byl jste mrtvý, dalo by se říci na fašírku, nedalo se s vámi nic dělat.“

„Ale.. co budu...“ koktal jsem písklavě.

„Podívejte se, pane kolego: co se vám stalo, můžete chápat buď jako nebetyčnou křivdu osudu, se kterou tak jako tak nic neuděláte, nebo jako další životní příležitost.“

„Životní příležitost? Jak to myslíte?“

„Tak jak to říkám. Netvrdím, že jste se znovu narodil; sám nejlépe víte, že jste se před malou chviličkou vylíhl z vejce. Jste zkrátka mlok. Ale žijete dál, jen v poněkud jednodušším těle.“

„To přece není možné!“ vyhrkl jsem.

„Můžete se na sebe podívat, vedle máme zrcadlo,“ navrhoval mi.

Neodpověděl jsem mu. Bylo to příliš neskutečné než abych tomu uvěřil.

„Je mi jasné, že vás bude zajímat, co se s vámi dělo po vaší smrti,“ pokračoval uklidňujícím tónem. „Vysvětloval jsem to už tolikrát, že to snad odříkám i ze spaní, ale vy můžete být první, kdo to konečně pochopí. Samozřejmě nezačnu od okamžiku, kdy jste se ocitl v té špinavé rozbouřené vodě, všechno začalo mnohem dřív. Doufám, že si ještě pamatujete, co je to kyselina DNA.“

„Samozřejmě,“ odtušil jsem. „Pokud tím myslíte nositelku dědičnosti a ne jinou zkratku.“

„Výborně, přesně tohle mám na mysli,“ chválil mě doktor. „Tím se všechno zjednodušuje. Určitě jste také slyšel o klonování, ne? To je sice jednoduchá záležitost ve srovnání s tím, čím se tady zabývám, ale právě tady můžeme začít s výkladem. Jako biolog o tom určitě něco víte, nejste přece žádný vesnický balík.“

„Kdo by o tom nevěděl? Jen bych si neodvážil tvrdit, že je to tak jednoduché,“ oponoval jsem mu. „Pokud vím, zabývají se tím už léta špičkové vědecké laboratoře celého světa.“

„Nicméně jenom přenášejí DNA z jednoho zdroje do jiného, přesněji řečeno do vajíčka, které se pak vyvíjí podle takto vložené informace.“

„To vám nestačí? Vždyť je to samo o sobě úžasné.“

„Nestačí! Co je obtížného na přenesení hotové DNA? To jsem dokázal už dvacet let před tou první ovcí. Jen jsem to nepublikoval, abych nepřišel o klid pro další práci.“

„Proč jste to nepublikoval? Kdyby to byla pravda, mohl jste být první člověk na světě, komu se něco takového podařilo! Pokud jste to dokázal, ale neuveřejnil, pobrali za vás všechnu slávu ti, co vás dohonili! Kdo vám to teď má věřit?“

„Poslyšte, pane kolego,“ trochu se zaškaredil, „o slávu přece vůbec nejde. Měl jsem větší cíl a na cestě k němu jsem překonával mnohem komplikovanější překážky, než jsem dosáhl významnějších úspěchů.“

„Jakých?“ nadhodil jsem nevěřícně.

„Jste jedním z nich, pane kolego!“ ujistil mě. „Nestačí vám, že znovu žijete? Navíc v těle tvora, jakého za celé ty miliardy let naše Země nikdy nenosila?“

„Nikdy?“ zarazil jsem se.

„Nikdy!“ ujišťoval mě klidně doktor. „Opakuji, stal jste se mlokem. Ne obyčejným, ani klonovaným, rozumíte mi? Na tom by nic nebylo, klonovat dneska už dovede kdekdo, jenomže všichni k tomu používají hotovou DNA, kterou si jen někde vypůjčí. Já ne! Já jsem si vymyslel i tu vaši DNA!“

„Vymyslel?“ opakoval jsem po něm nechápavě.

„Přesně tak, vymyslel,“ uklidňoval mě tónem svého hlasu. „Samozřejmě ne do posledního detailu, to si člověk ani nemůže pamatovat, ale od toho jsou přece počítače. Já jsem všechno řídil, od první primitivní bakterie po současný vrchol, mé mločí děti! Stal jsem se stvořitelem odlišného života, dokonce schopného rozumu. Jste teď mým výtvorem - inteligentním mlokem Salamandra Sapiens, chápete?“

„Příroda se ale dostala dál,“ nedalo mi to aspoň trochu si nerýpnout.

„Příroda!“ ušklíbl se. „Příroda na to měla miliardy let, zanechala po sobě velká pohoří odpadků, vápencové skály bývají často tvořené drobnými mušličkami, kdežto já - já jsem začal před pouhými třiceti lety a dnes? Za těch pouhých třicet let jsem se dopracoval nejen k protobakteriím, ale přímo k bytostem, schopným nést vlastní inteligenci! Rozumíte? Já jsem si vás úplně, od první do poslední buňky, vymyslel!“

„Ano, ale já jsem přece... nebo jsem byl... člověk?“

„Jistě,“ přikývl doktor. „Bohužel jste zemřel - a ponechám úplně stranou způsob, jak se to stalo. Poskytl jsem vám jako útočiště jedno z těl, které se mělo brzy vylíhnout. Nemyslete si, že by to bez vás nešlo. Prostě by se vylíhl nový mlok, jako se tento týden před vámi vylíhli tři jiní. I po vás se vylíhnou další, jenom je s nimi více práce, musíme je vychovávat od samého počátku jako lidská nemluvňata. Zato se jim nezasteskne po lidském těle, když předtím lidmi nikdy nebyli. Všechno má své plus a své mínus.“

„Ale jak to, že...“

„Samozřejmě umím mnohem víc než jen přenášet předem připravenou kyselinu DNA, jako ti blázni, co se pyšní svou hloupou ovcí,“ usmál se. „Dokážu dnes přenášet, nebo klonovat, chcete-li, nejen informace, jak má ten který tvor vypadat, ale i takové, jakým většina náboženství zpravidla říká duše, to jemňoučké, nepostřehnutelné předivo myšlenek, které se honí hlavou myslícím tvorům. Nikdy jsem sice lidskou duši neviděl, ale vím o ní určitě víc než jiní. Nejvíce se mi zamlouvá srovnání s holografií. Viděl jste už někdy nějakou? Na první pohled obyčejná šedivá deska, ta barva se mimochodem přisuzuje i kůře lidského mozku, ale v té nevzhledné šedivé hmotě je až neuvěřitelné množství informací. U holografií plastické obrázky, u mozku vzpomínky. Všechno od útlého věku po pozdní stáří, občas nás samotné překvapí, co všechno si pamatujeme. A nejde jen o člověka druhu Homo Sapiens! Můj mlok, Salamandra Sapiens, je možná po tělesné stránce méně dokonalý, ale má schopnost myšlení, můžete to snad posoudit sám na sobě. Lidská duše se dá kopírovat jako fotografie. Potřebujete k tomu jen přístroje o tři řády složitější, ale to dnes není za hranicemi lidských možností.“

„To jako, že jste mě zkopíroval jako na xeroxu?“

„Pokud se spokojíte s takovým primitivním srovnáním, budiž. Samozřejmě je to mnohem složitější, ale sám musíte potvrdit, že to možné je, jinak bychom si nemohli tak pěkně povídat, nemyslíte?“

„A to mám být až do smrti - mlokem?“ vyjekl jsem, co mi až teď došlo.

„Bohužel, ano,“ přikývl souhlasně. „První život jste prožil jako člověk až do své smrti, ale tu už máte za sebou. V dalším životě do nejbližší další smrti budete mlokem. Neslyšel jste nikdy nic o reinkarnacích? Vyznavači některých náboženství s tím přece počítají odedávna. Právě ti by vám nejspíš řekli: buďte rád, že nejste červem. Naštěstí jsem už mnohem dál, vývojové stádium červů jsem překonal zhruba před dvanácti lety, rozlezli se mi tenkrát po celé laboratoři... dnes jimi krmíme žáby, ale to sem nepatří... Nervová soustava červů inteligenci neumožňuje, nemají mozek. A pokud se vám perspektiva života mloka příliš nezamlouvá, poradím vám jen jedno, počkejte si, až se mi podaří vyvinout něco dokonalejšího. Jen po mně nechtějte, abych vám vrátil vaše původní lidské tělo, sám přece vidíte, že jste s ním definitivně skončil.“

A opět trochu poodhrnul plachtu.

Docházelo mi to, pomalu, ale neúprosně.

Jako člověk jsem skončil. Smrt v troskách auta, v dravém vodním živlu... Cítil jsem se bezmocně jako u nespravedlivého, podjatého soudu, proti jehož rozsudku není odvolání. Jsem tedy mrtev, a přece naživu, ačkoliv... je to vůbec život? Cožpak si mohu na něco tak absurdního zvyknout? Žít v těle zvířete, a navíc umělého?

„Víte pane kolego,“ přešel doktor do chlácholivého tónu, když se nedočkal mé odpovědi, „nesmíte si to tak brát. Možná jste měl jako člověk jiné plány, ale o ty jste okamžikem smrti přišel. Je to smutné, ale změnit to je nad vaše i nad moje síly. Rodina vás opláče, uloží vaše tělo do hrobu nebo spálí a časem zapomene. Zkrátka jste zemřel, tečka a ámen. Z vašich blízkých a známých se už asi nikdo nikdy nedozví, že žijete dál, neříkejte, že za nimi přijdete jako mlok a budete po nich chtít, aby vás přijali nazpět. Nebýt mě, byl by to pro vás definitivní konec. Teď jste se vlastně znovu narodil, lépe řečeno vylíhl. Máte před sebou nový život.“

„Jako zvíře?“ zaúpěl jsem.

„Pojem zvíře laskavě odložte stranou,“ zavrtěl hlavou. „Zvířata nemyslí. Vy jste myslící tvor, ne člověk, ale aspoň na podobné úrovni. Teď jde o to, jak vás, moje děti, přijme původní lidská společnost, ale ať už je tomu tak nebo tak, mloci jsou už dnes skutečností, existují a myslí jako lidé, podle mého soudu mají stejné právo na život jako Homo Sapiens. Snad vás trochu utěší, že v tom nejste sám. Jste jedním z mnoha, oživil jsem před vámi už několik desítek bývalých lidí, však se s nimi brzy setkáte!“

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 00:46