Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Blaník

Doktor mi podal ruku a pomohl mi vyhrabat se z koše. Byl proti mně hotový obr, dosahoval jsem mu sotva kousek nad kolena, ale pochopil jsem, že je tomu naopak, on je normální, zato já jsem teď ubohý, malý trpaslíček. Jeho ruka byla horká, ale nepálila. Také mi hned došlo, co to znamená. On má teplou krev a já jsem teď studenokrevný. Což bylo proti ostatním pohromám zanedbatelné.

Obrovský betonový sál, kde jsem se právě vylíhl, jistě nebyl tak veliký, jak se mi zdál prve. Trpaslíkovi se ovšem musí zdát každá normální místnost obrovská.

Kromě mého koše zde stály i další. Všechny byly vystlány peřinkami a ve všech ležela obrovská zelenomodrá mločí vejce, veliká jako já.

Co - nebo kdo (?) se z nich asi vylíhne?

Doktor mě ale nenechal dlouho se rozhlížet a odvedl mě do sousední koupelny. Byla poměrně malá. Starých zrezivělých sprch tu bylo víc, ale jen jedna jediná měla kohoutky přemontované tak nízko, že jsem na ně dosáhl a mohl si je seřídit. Doktor mi ani nepotřeboval vysvětlovat, k čemu co je, jen mi pomáhal umýt se od... slizu, nebo spíš od vaječného bílku? Jistě, jako biolog bych měl nazývat věci, jak jsem se to naučil.

Koupelna mužstva v Blaníku

Koupelna mužstva v Blaníku

Brzy jsem ocenil, proč je tu kromě studené vody i teplá. Když jsem nastavil vyšší teplotu vody a ta mě patřičně prohřála, přestal jsem se cítit tak ztuhlý. Vjem tepla se ovšem rychle ztratil, jasně, vyrovnal se s teplotou mého těla. No nazdar, to mě teď asi čekají zkušenosti!

„Mločí miminka takhle samostatná nejsou,“ říkal mi doktor věcným, klidným tónem. „Musíme je jako lidská mimina koupat, neumějí chodit, zkrátka je s nimi více práce. S bývalými lidmi, jako jste vy, je to mnohem snazší.“

Mluvil jen on, já jsem mlčel. Stál jsem pod sprchou vzpřímeně, jen dlouhý mločí ocas mi trochu překážel. Nemohl jsem si zvyknout, že mám ruce příliš krátké a všude si jimi nedosáhnu. Jako určitou výhodu jsem brzy ocenil, že jsem mohl otáčet očima do všech stran a dokonce i dozadu, ale byla to slabá náplast na křivdu, kterou jsem stále pociťoval. Doktor Jaroš mi pořád trpělivě pomáhal, ale mě všechny mé nedostatky až neúměrně rozčilovaly.

„Nechcete něco na uklidnění?“ zeptal se mě, když jsem se už potřetí neudržel a šťavnatě zaklel.

„Já to vydržím,“ zapištěl jsem. „Vždycky jsem byl proti zneužívání prášků.“

„Nemyslím to ve zlém, pane kolego,“ ujišťoval mě. „To by nebylo zneužívání, ale indikované použití, já tomu rozumím, můžete mi věřit. Určitě je to pro vás pořádný šok, bez medikace to před vámi zvládli jen dva.“

„Tak budu třetí!“ zavrčel jsem.

„Na frajeřinky nejsem zvědavý,“ zachmuřil se.

„Kdybych cítil, že to nezvládnu, řeknu si,“ ujistil jsem ho. „Smím si z člověka nechat alespoň nějaké zásady?“

Uznal to pokrčením ramen. V jednom měl pravdu. Byl to pro mě šok, pořád jsem čekal, že se z toho probudím, ale probuzení nepřicházelo, ani když jsem na chvíli zavřel přívod teplé vody a nechal se masírovat studenou sprchou.

Konečně jsem usoudil, že by to mohlo stačit. Doktor mi pomohl s osuškou a pak mi podával oblečení. Nejprve podivné modré kalhotky, potom strakatou zelenomodrou kombinézu ve stylu khaki; obojí ušité jako na míru, vzadu s velikým otvorem pro ocas. Chybějící pohlavní znaky mě nevyvedly zmíry, dobře jsem si pamatoval, že u mloků je tomu jinak nežli u lidí, ale začínalo mě to zajímat, zatím spíše z odborného hlediska.

„Co jsem vlastně?“ zeptal jsem se. „Ženská, nebo chlap?“

„Jak bych to řekl...“ zamyslel se. Určitě to věděl dobře, jen hledal, jak by mi tu choulostivou skutečnost co nejlépe a nejšetrněji sdělil.

„Oboje, pane kolego, oboje. Moji mloci jsou na rozdíl od pozemských mloků tak trochu hermafroditi, obojpohlavní. Nedivte se, má vývojová cesta se od přírodní značně odlišuje, obojpohlavnost tu stránku zjednodušuje. K oddělení pohlaví je zapotřebí dimorfita chromozómů, známá jako X a Y. Já jsem si to zjednodušil, takže je většina mých tvorů hermafroditní. Dimorfismus jsem si nechal na později, je sice výhodnější z hlediska stability populace, ale složitější na vývoj. K pohlavnímu rozmnožování tedy potřebujete partnera, ale nerozhoduje, kdo koho oplodní. Můžete se oplodnit vzájemně a pořídit si vejce současně. Nic takového se zatím nestalo; ani nejstarší mloci pohlavně nedospěli, ale to se určitě časem změní. Pohlavní rozmnožování mi na jiných tvorech funguje bez chyb, ale až dosud všichni mloci bez výjimky vyšli z kreatoru. Kreator by vás mohl zajímat, nechcete se tam podívat?“

Souhlasil jsem. Vrátili jsme se z koupelny do sálu, kde jsem se znovu narodil - vlastně vylíhl. Doktor pokračoval do protějších železných dveří, za nimiž jsme se ocitli v šedozelené betonové chodbě, osvětlené třemi vodotěsnými elektrickými svítidly se sklem chráněným drátěnou klecí. Zastavili jsme se před těžkými kovovými dveřmi.

„Teď sejdeme trochu hlouběji,“ řekl doktor a na mou němou otázku pokračoval: „Nacházíme se ve spodních patrech pevnosti Blaník, součásti pohraničního opevnění bývalého Československa. Blaník není známý ani veřejnosti, ani odborníkům. Jeho existenci se podařilo dokonale utajit, nejen před Němci, ale i později.“

Nedivil jsem se. Neměl jsem sebemenší ponětí o dávném pohraničním opevnění předválečného Československa, kromě povědomí, že něco takového existuje.

Schody do hlubiny skal...

Schody do hlubiny skal...

Scházeli jsme po úzkých betonových schodech dolů, do tmy. Teprve ve tmě jsem si všiml, že doktorovo tělo ve tmě světélkuje slabou červenou září. Vypadalo to zprvu strašidelně, ale včas jsem si uvědomil možnou příčinu. Doktor přece prve něco hovořil o infračerveném světle. Znamená to snad, že ho vidím v infrasvětle? Vypadalo to tak. Infračervené světlo přece vydává každý teplejší předmět.

Doktor poslepu nahmátl vypínač a rozsvítil slabou žárovku za sklem v drátěném krytu. Spatřil jsem jen úzkou předsíňku s dalšími dveřmi, za nimiž byla další dlouhá chodba s betonovými stěnami.

„Kromě známého nedokončeného systému pevností plánovalo Československo stavbu tajné pevnostní linie,“ pokračoval ve výkladu doktor. „Měla být silnější a také dokonaleji utajená. Nevím, co všechno se z ní tenkrát podařilo realizovat, ale zdá se, že byla dokončena, vyzbrojena a zásobena jen pevnost Blaník. Chyběla tady posádka, ale počítalo se s jejím obsazením po vyhlášení války, aby nedošlo k jejímu předčasnému prozrazení. Bylo to jistě prozíravé opatření vzhledem k velice silné páté koloně sudetských Němců, kteří mohli pevnosti napadat z vnitrozemí - a určitě by to činili.“

„Ale ti co ji stavěli, ti snad...“

„Tuhle pevnost stavěla elita stavbařů,“ opáčil doktor. „Navíc ani ta nevěděla, kde přesně pevnost leží. Stavělo se převážně v noci, dělníci byli na místo převáženi potmě a částečně i podzemními chodbami, které byly také součástí pevnostního systému. Jen sedm lidí včetně hlavního konstruktéra znalo pravou polohu pevnosti. Ačkoliv čtyři zahynuli během gestapáckého mučení, Němcům se toto tajemství nepodařilo vypátrat. Po pravdě řečeno, Němcům šlo o úplně jiné informace a zdá se, že z jednoho mučeného vytloukli co chtěli, naštěstí se nic z toho netýkalo pevností. O těch Němci neměli ani tušení a proto je nezajímaly. Abwehr tady zkrátka totálně neuspěl.“

Kráčeli jsme dlouhou chodbou, než jsme se dostali k dalšímu schodišti.

Osvětlené chodby v Blaníku.

Osvětlené chodby v Blaníku.

„Schodiště jsou tady dost stísněná,“ podotkl doktor Jaroš. „To je ale v pevnosti nutnost. Blaník byl stavěn především jako léčka pro Wehrmacht. Kdyby se Němcům podařilo prorazit hlavní pásmo opevnění, cítili by se jistě jako vítězové - a zatím by se tady dostali do pasti. Blaník ovládá svými děly velkou plochu a pro Wehrmacht se mohl stát tím, čím byla pro Rusy Dukla, místem strašných jatek.“

„Proč ale armáda pevnosti nepoužila? To by vlastně znamenalo, že naše tehdejší opevnění bylo mnohem silnější, než se všeobecně vědělo!“

„Zdá se, že o existenci této záložní linie vědělo příliš málo lidí. Rovněž je možné, že její výstavba byla opožděná, takže jako celek nebyla zdaleka bojeschopná. Nicméně Blaník dokončen byl a podařilo se jej plně vybavit a utajit, až do úplného zapomnění. Z původní skupinky zasvěcených dnes už nikdo nežije a o pevnosti neví ani současná vláda, ani armáda.“

Šli jsme dál úzkou spoře osvětlenou betonovou chodbou. Bylo tu vlhko, se stropu občas visely krápníky, ale beton se nezdál narušený. Jen trochu zplesnivělý, což betonu obvykle nevadí.

„Ale jak to, že o této pevnosti víte vy?“

„Jednoduše. Jedním z těch zasvěcených byl i můj otec. Právě jemu uložili střežit její tajemství. Před Němci - i před nespolehlivými Čechy. Přečkal tady na kraji Sudet válku; což pro něho jako pro Čecha rozhodně nebylo lehké. Dnes už nežije, ale rozkaz zachovat za každou cenu tajemství dodržel až do své smrti a předal mi to až týden předtím, než vydechl naposled.“

„Ani po osvobození to nikomu nesvěřil? Že by něco tak rozsáhlého upadlo úplně do zapomenutí? Vždyť to muselo stát strašně moc peněz!“

„Po válce se k pevnosti Blaník nikdo nehlásil. Nicméně otec stále věřil, že se na ni nezapomnělo a pouze pokračuje její utajení. Udržoval ji a teprve před smrtí mi svěřil, že náš dům, o kterém jsem myslel, že tu znám každou spáru ve stěně, každou dlaždici, ve skutečnosti stojí na klenbách největší ze všech československých pevností.“

„A co jste udělal vy?“

„Pokusil jsem se zjistit, kdo o Blaníku ví, ale nebyla o něm žádná zmínka nejen v civilních, ale ani ve vojenských archivech. Upřímně řečeno, neměl jsem velký zájem věnovat otcovo tajemství Gottwaldově vládě. Krátce před válkou byly pozemky, kde Blaník stojí, i s poměrně širokým okolím zaknihovány na mého otce. Většinou jsou to neplodné skály, takže o ně nikdo neměl zájem. Ani Němci, ani soudruzi nás nevyháněli a pozemky otci nezabavili. Po otcově smrti jsem za ně československému státu poctivě zaplatil dědickou daň, takže mi dnes oficiálně všechno patří.“

„Včetně pevnosti? Správně by měla pořád patřit státu, přesněji naší armádě.“

„V pozemkových knihách doslova stojí: pozemky se všemi stavbami na nich se nacházejícími, takže i s Blaníkem. Opakuji, Blaník byl kdysi kvůli utajení oficiálně zaknihován na jméno mého otce. Mezi otcem a armádou určitě existovala nějaká tajná smlouva, která ten vztah upravovala, ale já jsem všechno zdědil bez podmínek. Dosud nikoho nenapadlo mé nároky zpochybňovat a kde není žalobce, není soudce. Upřímně řečeno, pochybuji, že by se tahle pevnost dala ještě někdy použít jako pevnost, v dnešní době je to anachronismus.“

(V tomhle, bohužel, pravdu neměl, ale určitě si to v této chvíli sám nepřipouštěl.)

Sešli jsme dolů po dalších krátkých úzkých zalomených schodech. Doktor se tou cestou trochu zadýchal, ale na svůj věk byl pořád velice čilý. Stáli jsme teď na pokraji téměř prázdné haly s betonovými stěnami. Před námi stál starý sálový počítač s něčím, co vzdáleně připomínalo zmenšené zařízení pivovaru.

„Tady jste si zařídil líhně svých mloků?“ zeptal jsem se zvědavě, když se za námi zavřely další těžké kovové dveře.

„Ano, tady mám svůj kreator,“ ukázal doktor pyšně na svůj výtvor.

Po pravdě řečeno, očekával bych něco modernějšího a snad i většího. Ovšem tady v prastaré vojenské pevnosti působil až nezvykle moderně.

„Odsud na tom není nic vidět,“ usmál se doktor. Zřejmě poznal, že mě to nijak nenadchlo. „Krása kreatoru není v jeho obalu, celá je ukrytá uvnitř.“

„Co to vlastně dělá?“ zajímal jsem se spíš ze zdvořilosti.

„Počítač všechno řídí. Je to obstarožní vyřazený ruský počítač EC, jen disky má modernější. Byl zadarmo, jen jsem si musel zajistit odvoz a uvést si ho do chodu, ale to jsem zvládl. Molekulární syntetizátor je modernější než počítač, je veliký jako pěst. Nachází se v podchlazené nádobě, aby se molekuly předčasně nerozpadly.“

„Tohle že dokáže udělat celé obrovské mločí vejce?“

„Samozřejmě že ne,“ řekl doktor. „Syntetizuje jen zárodečné jádro. Zbývá přenést je do vhodného prostředí a nechat vylíhnout. Zpočátku jsem si vystačil s živnou půdou, později jsem používal slepičí vejce. Odstranil jsem kuřecí zárodek a implantoval nový, pak už to šlo přirozeným způsobem, dalo by se říci.“

„Ale tak veliká vejce přece nejsou slepičí?“ nedal jsem se. „Panebože, co by to muselo být za slepici? Vždyť ta vejce jsou větší než pštrosí!“

„Jistě. V počátečních fázích, když jsem dával vznikat svým prvním primitivním červům, nepotřeboval jsem ani slepice. Později, když jsem postoupil dál, musel jsem se postarat o lepší prostředí, ale to už jsem měl vyšší a dokonalejší tvory. Slepičí vejce jsem používal celých pět let. Ta veliká dnes snášejí obří žáby. Mloci budou v tomto směru brzy soběstační, ale k produkci pokusných vajec je nepoužívám a nikdy používat nebudu. Jsou to přece jen rozumné bytosti a pokusy na jejich vejcích bych chápal jako pokusy na lidských dětech.“

„Tamty pokusné žáby nemyslí?“ rýpnul jsem si.

„Ne. Vyvinul jsem si je jen k produkci vajec, schopných vyživit mločí zárodky. Jejich mozek rozhodně na myšlení nestačí.“

„Proč ne nějaké obří slepice?“ nadhodil jsem.

„Ještě nejsem tak daleko. Ptáci jsou vývojově na vyšším stupni než žáby. Zatím jsem, obrazně řečeno, dospěl jen k obojživelníkům. Moje cesta se od přírodní evoluce značně odlišuje. Nejzřetelnějším důkazem je mozek, schopný nést rozum již u mloků, ale to zdaleka není všechno. Kdybyste byli pouhými kopiemi přírodních obojživelníků, potřebovali byste k vývinu vodní prostředí a líhli byste se jako pulci, se žábrami a bez končetin. Tak tomu ale není. Jste od chvíle vylíhnutí hotová imaga schopná vlastního pohybu, dokonce mnohem jistějšího, než by dokázala lidská novorozeňata. To snad musíte vidět sám! Neuplynula ani půlhodina od vašeho vylíhnutí a už samostatně, bez cizí pomoci chodíte. Dokonce vás to ani moc neunavuje.“

„Protože jsem to jako člověk už dávno uměl.“

„Lidská mimina neudrží vzpřímeně ani hlavičku, byť by se o to sebevíc snažila, dokonce ani s cizí pomocí ne. To je jedna z předností mloků. V okamžiku líhnutí jste lépe vyvinutí než lidská miminka a potřebujete i méně péče.“

„Sám jste mi před chvílí tvrdil, že mločí děti nechodí ihned po narození!“

„Ne, to se musí nejprve naučit. Chůze je pro lidi i pro mloky nezbytná, ale znalost jízdy na kole nezbytná není, takže ji mnozí lidé zvládnou až v pozdějším věku, někteří dokonce nikdy. Až se dostanete mezi ostatní, sám uvidíte, jak hbitě půlroční mločí děcka běhají po herně a některá už docela slušně mluví. Bývalí lidé, jako jste vy sám, chodí a mluví hned po vylíhnutí, ačkoliv jsou tělesně trochu slabší. Kromě toho jsou po stránce intelektu přímým pokračováním původních osobností.“

„No dobře, chápu. Chcete mě utěšit a skoro bych řekl, že se vám to daří...“

„To není utěšování, pane kolego, ale odborná vědecká diskuse! Vysvětluji vám přednosti svého vynálezu hlavně proto, že je budete brzy velmi intenzívně využívat. Mločí existence není pouhou náhražkou lidství. Například vaše modrá krev! To není známka šlechtického původu, ale výhoda, jakou asi brzy oceníte. Nemáte jako základ krve hemoglobin na bázi železa, ale AL-hemoglobin na bázi aluminia. Co to znamená? Především lepší přenos kyslíku. Jistě pochopíte, jak obrovský je to úspěch. Přírodní mloci dýchají plícemi vzduch a když je uvězníte pod vodou, utopíte je, protože jim plíce ve vodě nebudou nic platné. Existují sice i mloci bezplicní, kteří dýchají pod vodou i na suchu, ale mohou žít jen v horských potocích s dostatkem kyslíku aby jim stačilo dýchat kůží; na vzduchu vydrží příliš krátce. Žábry zase nedokáží pracovat se vzduchem. V přírodě existuje málo skutečně dvojdyšných tvorů. V tomto směru jste dokonalejší než všechno, co kdy v přírodě vzniklo. Vaše plíce pracují ve vzduchu tak jako ve vodě. Můžete se pod vodou zdržovat tak dlouho, jak chcete, podmínkou ovšem je, aby se v ní nějaký rozpuštěný kyslík nacházel. Ale určitě si na mě vzpomenete, až zkusíte pobývat tam, kde lidé nevydrží ani s dýchacími přístroji. V mnoha směrech jste dokonalejší nejen než přírodní mloci, ale i než my lidé, nejen co do schopností plic.“

„Jak tohle všechno můžete tak jistě tvrdit?“

„Nejste první, pane kolego. Máme už více zkušeností. Naši mločí průzkumníci podnikli již několik výzkumných podvodních výprav, Franta Koťátko dokončil okružní cestu po českých řekách a přehradách. Škoda, že Čechy nemají moře! Franta má svůj životní sen podívat se na vrak Titaniku. Leží prý v hloubce čtyř tisíc metrů, pro mloka to nebude nedosažitelné a pevně věřím, že se tam Franta jednou podívá. Zatím ho tam nechci pustit, je příliš malý, ohrožovali by ho i tuňáci, natož žraloci!“

„Mluvíte tak přesvědčivě, že se skoro divím, proč ještě zůstáváte člověkem!“ řekl jsem trochu kysele. Jistě, jemu se to mluví!

„To asi bude záležet na vás, pane kolego,“ povzdychl si. „Uznejte, že za vaši smrt nemohu. Naopak, čekalo by vás jen krematorium a urnový háj a místo toho jste ode mě dostal nový život. Co vám brání žít jako mlok? Inteligenci vám smrt nijak neubrala, během transkripce duše se ztrácí jen asi dvě procenta vědomostí, jako po dvou letech života, co vám brání stát se mým asistentem? Je mi už kolem osmdesátky, zvládnete-li kreator, můžete mi tu službu oplatit. Ani já přece jako člověk nebudu žít věčně.“

„A nenapadlo vás vyzkoušet mločí život na sobě? Třeba jen na krátkou dobu.“

„Kdyby to šlo, jistě bych to zkusil,“ usmál se. „Bohužel to není tak jednoduché. Přenos duše je děj destruktivní, podobně jako u feritových pamětí starší výroby včetně mého počítače. Tam čtení znamená přemazání původního obsahu, takže bez zpětného zápisu přečteného se obsah ztratí. U mozků jsem zvládl čtení i zápis, ale ne současně v témže mozku. Po zkopírování duše je přečtený mozek prázdný a v původním těle tak osobnost definitivně zaniká. Mrtvým je to jedno, ale živým by to vadilo. Kromě toho, kreator i transkriptor umím obsluhovat jen já - a sám na sobě to ovšem nedokážu.“

„Jde to i s mrtvými?“ zamrazilo mě. Neuvědomil jsem si, že to byl i můj případ.

„Právě, že to jde jenom s mrtvými,“ přikývl. „Na živých to podle mé teorie ani nepůjde, proto jsem to ani nezkoušel. Transkripce je kritická a v případě neúspěchu se nedá zopakovat, mozek je po ní zcela zničený. Mozek jinak umírá pomalu, ačkoliv se často stává nefunkčním jako první ze všech orgánů. Naštěstí transkriptor jeho aktivní spolupráci nepotřebuje, naopak, aktivita mozku mu překáží.“

„Jak dlouho po smrti je to vůbec možné?“ otřásl jsem se.

„Řeknu vám, byl jste na samé hranici mých možností, vaše tělo leželo dlouho ve vodě, než vás našli, naštěstí byla studená, skoro ledová. své vlastní tělo jste viděl, snad vám nemusím říkat, že to bylo jen tak tak.“

Musel jsem uznat, že jsem opravdu mohl skončit v urnovém háji, kde mé bývalé lidské tělo zřejmě skončí. Bylo mi ho pořád líto, kdo by se rád díval na vlastní mrtvolu, ale uznával jsem, že by mi po mé smrti stejně k ničemu nebylo. Měl jsem teď tělo jiné a bylo na mně, jak se s tím vyrovnám.

„Kolika mrtvým jste už tuhle možnost... nabídl?“

„Sám uvidíte. Mám kontakt na dvě nemocnice a na tři krematoria. Jinde mi vstříc nevyšli, ale i tohle mi stačilo, abych měl co dělat. Potřebuji tělo zemřelého dostat aspoň na dvacet minut sem, pak je zase vozím zpátky, většinou v noci. Musím zaklepat, zatím mi to procházelo. Těžko bych vysvětloval policii, kdyby objevila v mém autě mrtvolu, ale kdybych musel vždycky přesně dodržet kdejaké předpisy, nikdy bych nic neudělal. Myslím si, že mám svědomí čisté. Mrtvým ublížit nemohu, spíš jsou mi časem vděční.“

„Všichni?“

„Skoro všichni,“ pokrčil rameny. „Výjimky bych spočítal na prstech jedné ruky. Nejsem si jistý, zda jde o uraženost, vzdor nebo opravdový odpor. Upřímně řečeno, otevřeně se mi postavil jen Marcel. Největší disputace byly vždycky s očima. Vám se asi také v první chvíli nelíbilo, v jak širokém světelném spektru vidíte, ale jde o zvyk. Jistě je to jiné než lidské vidění, je to nezvyklé, ale uvidíte, že mi jednoho dne za ty oči poděkujete - a nebudete první.“

Mezitím jsme se otočili, opustili místnost s počítačem, ale místo návratu jsme odbočili do jiné chodby, tentokrát dlouhé a klikaté. Blaník musela být kdysi rozsáhlá pevnost, především horizontálně, bez ohledu na moje nová trpasličí měřítka.

„Zavedu vás mezi ostatní své děti,“ řekl doktor dobrosrdečně. „Doufám, že mezi nimi přijdete na to, že vaše neštěstí není tak strašlivé, jako to v první minutě vypadalo. Seznámíte se tam s některými našimi osobnostmi. Učitel Čupík určitě zajásá, že mu do školy přibude další žák - toho vás asi ušetřím a on mi promine, když vás budu raději vyučovat sám. Se mnou nemusíte čekat pravidla českého pravopisu ani násobilku. To víte, základy musí mít každý. Ti noví vždycky - a někdy i ti staří. Předpokládám, že máte nejen základy, ale že budu moci navázat hned na vyšší vzdělání biologa.“

„Vy tu máte i školu?“

„Jistě, jako u lidí nahoře. Máme jen jednoho učitele, ale zatím na své žáky stačí. Abyste si nemyslel, neučí jenom mimina, která se teprve nedávno naučila mluvit. Třeba taková Zlatuška Zikmundová se k nám dostala jako pětaosmdesátiletá babka. Za mlada toho škole moc nedala, takže jí dělala potíže i shoda podmětu s přísudkem a skončila mezi školáky. Čupík si vás jistě také vyzkouší, v tom mu bránit nebudu, ovšem pevně doufám, že vás nezačne učit pravopisu.“

„A to té babce nepřijde... trapné?“

„Zpočátku jistě ano, moc se styděla. Pomohlo, když jsem jí navrhl změnit jméno, Zlatuška pro ni beztak bylo nešikovné už jako pro babku. Přesvědčil jsem ji, že může s novým životem získat i nové jméno, aby se tak nestyděla. Pak tomu sama přišla na chuť, zejména když měla očividné pokroky. Co jako člověk zanedbala, to teď docela snadno dohání. Mloci se mimo jiné velice snadno učí, sám to na sobě poznáte.“

„A proč o ní vlastně hovoříte v ženském rodě?“ napadla mě náhle nelogičnost v jeho slovech. „Netvrdil jste mi sám před chvílí něco o hermafroditech? Proč tedy používáte jednou mužský a podruhé ženský rod?“

„Máte pravdu, je to trochu nelogické,“ přiznal. „Je to takový lidský atavismus. Kdo má za sebou lidský život, je na to zvyklý. Kdo žil jako chlap, užívá zpravidla dál mužské jméno, bývalé ženy ženské. Nevylučuji, že se bývalá žena časem stane otcem a bývalý muž snese vejce, i když na to máte zatím všichni dost času.“

„Smím se ještě na něco zeptat?“ napadlo mě cosi jiného.

„Samozřejmě. Jednak se jen tak něco dozvíte, za druhé mám radost, jak rychle přicházíte na chuť životu, to se netýká jen vás, ale skoro všech lidských mloků.“

„Zajímalo by mě, kdo ten výzkum vlastně financuje. Chápu, je to opravdu něco úžasného a pokud to mohu sám posoudit, světové špičky to převyšuje rozdílem třídy, pak to ale musí být nesmírně nákladné. Kdo na to dává peníze? Pokud vím, v Čechách se takové výzkumy dřív nedělaly. Investují snad do toho soukromé společnosti? Ty by to ale nenechávaly tak dlouho a dokonale utajené. Tedy armáda?“

„Vidím, že bude asi nejtěžší přesvědčit vás, pane kolego, že to všechno financuji sám, ze svého důchodu.“

Vypoulil jsem na něho oči. Jen obrazně, protože fyzicky mi to moc nešlo. Očima jsem mohl otáčet i dozadu, mrkat, ale jiné pohyby s nimi nešly.

„To víte, i proto také zůstávám pořád člověkem,“ usmíval se potutelně.

Už jsem si tak zvykl na odlišné barevné vidění mločích očí, že jsem v tomto barevném spektru rozpoznával i detaily, které mi v první chvíli unikaly. Když se dlouho díváte skrz barevné sklíčko, připadají vám naopak nepřirozené barvy okolního světa, když sklíčko odstraníte. V jedné chvíli jsem si všiml slabé červené záře kolem Jarošovy hlavy. Nebyla to samozřejmě svatozář, jen tepelná infračervená aura. Ten pohled jsem si ihned správně vysvětlil a přece na mě zapůsobil tak nějak... zvláštně.

(Proto jsem se později ani nedivil, když jsem zjistil, že se někteří mloci, přesněji bývalé starší ženy večer k Jarošovu obrazu dokonce i modlí. Tutéž auru-svatozář měli samozřejmě i jiní lidé - a ovšemže i vrahové.) 

„Klíčové součásti kreatoru i transkriptoru jsem sám sestavil ještě ve výzkumném ústavu Akademie věd,“ pokračoval s povzdechem. „Pak mě ale vyhodili, nesouhlasil jsem se vstupem bratrských sovětských vojsk do Československa a nemínil jsem se už přetvařovat. Beztak jsem dávno přesluhoval, šoupli mě tedy do důchodu a aparaturu, které nikdo jiný nerozuměl, navrhli ke zrušení. Odkoupil jsem ji za zůstatkovou cenu, která se nijak nelišila od mého posledního platu. Mysleli si, že jsem se žalem zbláznil a milostivě mi ji přiklepli. Panebože, jak byli ale ti noví akademici pitomí! Jen jeden z nich, jakýsi skalní straník Jarec, ačkoliv měl jméno podobné mému, urputně trval na sešrotování přístrojů, aby ani náhodou nepadly do rukou kontrarevolučním živlům. Ostatní soudruzi, bohudík pitomější než on sám, ho ale přesvědčili, aby nevyšiloval. V ústavu zůstávala spousta rozumnějších lidí a ne že by se za mě otevřeně postavili, ale dávali najevo aspoň nelibost. Soudruzi je všechny vyházet nemohli, sami nikdy nic nevynalezli a někdo přece musel pracovat!“

„No dobře, ale všechno tady muselo stát spoustu peněz!“

„Stálo,“ přikývl. „Ale spočítejte si to se mnou. Důchod nemám nijak závratný, pravda. Na lidech jako já si režim smlsnul. Nejprve malými platy a pak ještě důchody, tak akorát na umření. Ale tady v Blaníku jsou zařízené dílny, počítalo se se vším. Klíčové součásti včetně odepsaného počítače jsem získal za cenu, kterou by jim zaplatil Kovošrot. Kromě nevelké pozemkové a domovní daně neplatím nic jiného a Blaník je docela soběstačný. Elektřinu mi dodává pět podzemních vodních turbín; malých, ale poměrně silných. Většina československých pevností měla dieselové zdroje elektřiny, ale tady stavitelé narazili na tak vydatnou podzemní říčku, že pro ni objednali hned pět malých turbínek. Byl to tenkrát vynikající nápad, turbíny nepotřebují žádné palivo. Nejsou velké, průměr přívodu vody mají jen padesát centimetrů, ale mají po celý rok stálý průtok, takže jim dali přednost, ačkoliv - diesely jsou tu také. Nahoře v chatě mám také menší dieselagregát, víceméně udržovaný v pohotovosti a spouštím ho snad jen o Vánocích. Vlastně je tam jen jako kamufláž, aby se nikdo nedivil, že svítím, aniž by sem vedlo elektrické vedení. Živím se padesát let starými zásobami potravin, naštěstí jim nic nechybí, dodávky byly pečlivě vybírány a žádné nekvalitní zboží se sem nedostalo. Zeleninu, převážně hrášek, si s mloky pěstujeme ve vynikajícím malém miniskleníku s umělým světlem, tenkrát před válkou se počítalo s jejím pěstováním kvůli kurdějím, měl to být částečně i lékařský pokus. Vodné ani stočné neplatím, ani odpadky mi nikdo neodváží, za co bych měl ještě platit? Mám i malé dodávkové auto, tatřičku, ale moc nejezdím, takže za benzín moc neutrácím. Tak vyjdu i s důchodem pod hranicí životního minima a ještě z toho všechno financuji.“

Diesely v Blaníku jako záložní zdroje.

Diesely v Blaníku jako záložní zdroje.

Bylo to logické a přesvědčilo mě to. Ačkoliv... no pravda, po zázraku umělého života bylo neuvěřitelné i financování tohoto podniku, ale umělý život pořád vedl.

„Mít na hlavě klobouk, pane doktore, smeknu před vámi. Opravdu vám začínám být vděčný.“

„To je devadesát devět procent mých dětí,“ usmál se. „I když existují bývalí lidé, kteří se s tím nikdy nesmířili. S jedním jste se ostatně setkal ještě zaživa. Marcel byl gauner, ani ho moc nelituji. Rozhodl se utéci a vyvolat skandál, ale zapomněl na to, že první série mloků měla hlasivky naladěné na vysoký ultrazvuk a lidé jim nerozuměli. Marcela pak zastřelil první hajný, kterého potkal. Upřímně řečeno, nedivil jsem se mu, mohl být z toho setkání dost vyděšený.“

„To byl ten mlok, kterého jsem si vezl ke zkoumání?“

„Ano, to byl Marcel,“ přikývl vážně doktor. „Měl smůlu. Když jsme ho našli, byl mrtvější, neboli mnohem déle mrtvý než vy a nic už nešlo přepisovat. Zavinil si to ale sám. Kdyby aspoň nepohrdl kombinézou od naší mločí švadleny Ludmilky!“

Měl asi pravdu. Šaty dělají člověka, přinejmenším mohou být zřetelným znakem inteligence. Hajný Vaněk by oblečeného mloka možná ani nezastřelil.

„A co jeho tělo?“

„Pochopitelně jsme je tam nenechali,“ usmál se doktor. „Hajnému bez důkazů nikdo neuvěří a k jinému úlovku se bohdá nedostane. Bude lépe, když to zůstane i pro něho záhadou. On už nad tím ostatně mávl rukou, slyšel jsem, že si mnohem více vyčítá, že vás nezdržel na noc, prý byste tam ráno určitě nespadl.“

Neměl jsem proti tomu nic, nejspíš měl pravdu.

Mezitím jsme došli do míst, kde bylo zřejmě živěji. Tady se ozývaly různé zvuky, ačkoliv jsem dosud nespatřil jediného mloka kromě sebe. Tu se ozvala hudba, nejspíš z rádia, jinde bylo slyšet pištivé hlasy, kterým jsem zatím nerozuměl. Mloci se drželi stranou, nebo jsme přicházeli v neobvyklou dobu, takže nás dva nečekali.

Konečně jsme dorazili do veliké tělocvičny.

Že to je tělocvična, o tom nemohlo být pochyb, ačkoliv byla vpravdě stísněných rozměrů. Několik mloků tu dovádělo na žíněnkách, tři šplhali po koni s madly, který byl pro ně ovšem příliš velký, ale jakmile spatřili doktora Jaroše, okamžitě seskočili. Jak se zdálo, mrštnost nebyla mlokům neznámá. Všichni měli na sobě skoro stejné kombinézy jako já. Skvrnité, převážně tmavé, zelené nebo modré. Všichni mi připadali stejní.Většina z nich byla očividně starší než já, dosahovala doktorovi kousek nad pás, nejstarší z nich až k ramenům a na mě proto působili nepříjemným dojmem. Zkuste někde potkat živého tyrannosaura, určitě se vám také sevře žaludek. Ačkoliv mločí plakoidní zuby nebyly nijak hrozivé, měl jich každý mnohem víc než člověk.

„Dobré odpoledne!“ pozdravil doktor hlasitě. „Přivedl jsme mezi vás přírůstek.“

„Neznáme ho? Jak se jmenoval dřív?“ zapištěl jeden.

„Neznáte ho. Na jméno se ho zeptáme, až si sám vybere, zda chce své původní nebo si vymyslí nové,“ odmítl všetečku dosti rázně doktor.

Nikdo se nad tím nepozastavil, bylo to tu asi zvykem.

„Můžu si ho vzít hned?“ zeptal se jiný. Byl mnohem větší než já a působil docela rozumným dojmem.

„Jistě, Mílo,“ souhlasil doktor. „Ale asi tě zklamu. Býval to promovaný doktor biologie, nic pro tebe.“

„Třeba neumí správně česky,“ nadhodil mlok bez velikého zklamání. „Nech mi ho, já už si zjistím, jestli potřebuje učit nebo ne.“

Pochopil jsem, že je to zdejší učitel Čupík. Ani on tedy nebyl člověk!

„Moc ho netýrej, je čerstvě vylíhnutý. V prvním týdnu přece každého šetříme.“

„Je-li to člověk, pak mu vyzkoušení neuškodí,“ opáčil na to klidně mločí učitel. „Možná naopak. Mozek občasné provětrání potřebuje, aby nezatuchl.“

„Ale s mírou,“ pohrozil mu žertem doktor.

Pak mě nechal ostatním mlokům a sám rychle odkráčel stejnou cestou zpátky.

Zůstal jsem sám - mezi svými.

Panebože, což mám být opravdu takovou obludou? Zdálo se, že je tomu tak. Opět mi to připadlo jako rozsudek nejvyššího soudu, proti kterému není odvolání. Ale vždyť je tomu tak! Jaképak odvolání proti smrti? Ona je přece tím nejvyšším soudcem! Donedávna tu nebyla ani tato úplně nová a nečekaná možnost!

Všichni si mě zvědavě prohlíželi, ale potom se vzadu dva velicí mloci začali všelijak pošťuchovat a po chvilce z toho vznikla docela běžná, řekl bych až klukovská honička. Nejméně polovina mloků se jí ale neúčastnila.

Pochopil jsem. Ti hravější vzadu byli nejspíš mloky odmalička, takže to byly teprve děti, kdežto ti vážnější byli - bývalí lidé.

„To vás je tolik?“ povzdychl jsem si.

„Nás?“ opakoval po mně významně učitel Čupík. „Koho máš na mysli, bratře? Jsi přece jedním z nás, jen se od nás neodděluj! Správně jsem tušil, že potřebuješ pár hodin češtiny!“

„Když já...“

„Já vím,“ přešel hned do smířlivějšího tónu. „Čerstvě ses nám vylíhl a ještě sis nezvykl, takže se pořád ještě cítíš jako člověk. Časem tě to přejde a uvidíš, že se ti mezi námi bude líbit. Kde jinde se uskutečnilo to pradávné, vytoužené, ale nikde na světě nedosažené: Liberté, egalité, fraternité? Jen mezi námi, co máme společného otce a žádnou matku! Takže jsme všichni bratry, to je ono fraternité. Svoboda, liberté, zase spočívá v tom, že tady nikdo nikomu neporoučí, nanejvýš tě někdo o něco požádá, ale nevyžaduje splnění. A rovnost, egalité? Jsme jedné krve, ty i já, řekl by Mauglí. Tady to platí doslova. Muži i ženy jedno jsou, totéž platí o národnostech a rasách. Bývalé černochy mezi sebou zatím nemáme, ale až se tu objeví, budou jako všichni.“

„Možná,“ připustil jsem nevrle. „Ceterum autem censeo, ještě jsem si na to nezvykl.“

„Rozumím ti, bratře,“ přikývl učitel. „Jak vidím, latina ti jde, kdyby ti tak šla také čeština, nebudu mít o žáka víc, jak jsme se v první vteřině těšil. Ale tím lépe, zřejmě dostaneš lepšího učitele než mě. Nicméně - jistě neodmítneš, když si tě vyzkouším ze všech předmětů. Mohu ti přitom odpovědět na spoustu otázek. Náš otec Jaroš je sice génius, ale chybí mu praxe, ačkoliv ji víc než dostatečně vyrovnává znalostmi.“

„Ty jsi byl doktor? Nebo doktorka?“ otázal se mě jiný.

„Nech toho, Mančo,“ okřikl ji, nejspíš mločku, učitel. „Impertinentní otázky tu neklademe, to se nedělá. Ostatně, ať je doktor, nebo doktorka, na vesnické drbny vůbec nevypadá, takže nemáš šanci.“

„Třeba ví nějaké novinky... Odkud vůbec jsi?“ obrátila se obludička na mě.

„Z Prahy,“ hlesl jsem.

„Tak vidíš. Nech toho vyzvídání, na žádné drby to nevypadá. Půjdeme se raději ubytovat, ne?“ obrátil se ke mně Čupík.

Přikývl jsem. Pravda, byl jsem teď to co oni, ale ještě ne docela a okukování mě plnilo rozpaky. Dal jsem se tedy od učitele snadno odtáhnout z davu čumilů pryč.

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 00:46