Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Byrokrati

Teprve třetího dne se začalo vejce s doktorem Jarošem pohybovat. Neuniklo nám to, vartovali jsme tu až na hlídky skoro všichni. Po krátké chvíli obal praskl a nový mlok se vykulil ven. Jako jediného bývalého člověka ho to vůbec nevyvedlo z míry. Nezdálo se ani, že by byl překvapený. Když spatřil náš kruh okolo koše, jen se usmál.

„Díky, Pavle,“ obrátil se na mě. „Věděl jsem, že to dokážeš.“

„Sláva!“ zvolal učitel Čupík a vyvolal tím bouři jásotu kolem.

„Nechte mě osprchovat se,“ požádal nás. „Je to opravdu zajímavé. Z praktické stránky je to přece jen jiné, než když o tom člověk uvažuje jen teoreticky. Barvy jsou opravdu nezvyklé. Ale snad se s tím vyrovnám jako vy.“

Doprovázeli jsme ho ke sprše, ale netroufali jsme si pomáhat mu. Zdálo se, že je mnohem samostatnější než všichni, kdo se dosud vylíhli. Jenom on předem věděl jak vypadá, ale ani to ho nevzrušovalo.

Podali jsme mu oblečení. Nosili jsme kombinézy nejen pro teplo, ale i ze zvyku, ačkoli se nikdo nepozastavoval nad nahotou druhého, jak tomu bývá ve společenstvích stejného pohlaví, například v sauně.

Oblékl se a všichni jsme se jako velká voda hrnuli do jídelny. Táta projevil přání něco ochutnat, když už má vyzkoušet své nové smysly.

„Povídejte, co je nového?“ vybídl nás, jakmile jsme ho usadili ke stolu před veliký plechový ešus plný toho nejlepšího co se dalo sehnat, vévodil tomu především veliký, narychlo usmažený žabí řízek.

„Měli jsme jenom čtyři návštěvy,“ referoval mu učitel. „Pan Náhlovský nám sem přivezl mrtvolu, Pavel ji zpracoval, leží v líhni. Jakýsi pan Lipinský, třeba ho znáš.“

„Neznám, jak jste to zvládli?“

„Výborně,“ ujistil ho učitel. „Náhlovskému jsem skoro všechno řekl na rovinu a zdá se, že je náš.“

„Říkal jsem ti přece...“

„Měli jsme snad nechat pana Lipinského odvézt?“ opáčil nesouhlasně učitel.

Jaroš se na něho podíval, pak sklopil oči zpět k řízku.

„Dobrá, máš asi pravdu. Co bylo dál?“

„Pošťačka ti vzkazuje, že si musíš pro důchod dojít sám na poštu.“

„Jistěže tam půjdu, ale ne pro důchod. Budu muset na několik adres odeslat pár dopisů.“

„Nejhorší byla Harpunářka ze zdravotního střediska. Tu jsme nakonec pustili až do Blaníku,“ přešel k poslednímu incidentu, ale vylíčil ho, jak jsme to cítili všichni, získali jsme ji jako dalšího sympatizujícího zasvěcence.

„I tohle dopadlo lépe, než jsem doufal,“ přiznal nám táta. „Jak jsi to dokázal?“

„Učil jsem ji jako dítě,“ přiznal učitel. „Vzpomínky na školu nezapůsobí jen na hodně otrlého lumpa, ale to ona nemohla být.“

Jaroš si pochutnal na obědě a hned se hrnul na sál. Osobně zkontroloval počítač, kreator i transkriptor.

„Dopadlo to výborně,“ pochvaloval si. „Můžeme pokračovat třeba hned.“

„Jak se to vezme,“ podotkl učitel. „Máš rozmyšlené, jak budeš jednat s úřady?“

„Jistě,“ odtušil táta bez nejmenších pochybností.

Netušil - a my s ním - že mu jeho představy nevyjdou... 


Už druhého dne se táta rozhodl vyřídit si všechny nutné záležitosti s úřady.

Za volant jeho stařičké tatřičky usedl Josef Vocásko. Tvrdil, že měl jako člověk řidičský průkaz a řídit ještě nezapomněl. To jsem tvrdil také, ale okřikli mě, že jsem přece v autě zahynul a kromě toho jsem mimino a nedosáhl bych nohama na pedály.

Ačkoli byl Vocásko mnohem větší než já, musel i on stát, aby mohl řídit. Nikdo z mloků ještě nebyl dospělý. Dospívání mělo nastat dříve než u lidí, asi kolem osmého roku věku, ale i nejstarším bývalým lidem bylo jen něco přes pět let. Noví mloci byli starší, ale zase neuměli řídit auta. Vocásko jistě býval protřelý řidič, ale i on měl problémy. Musel jet pomalu a když musel sešlápnout brzdy, skoro zapadl pod palubní desku a s volantem mu pomáhali dva nejbližší mloci. Bylo to možná trochu riskantní, ale nějak jsme si to neuvědomovali. Do malého okresního města jsme dorazili ještě v pořádku, ale tam nastaly obtíže, čekané i nečekané.

Vtrhli jsme na matriku jako velká voda, naštěstí tam po ránu mnoho lidí nebylo. I to ale stačilo, jakmile nás spatřili, vypukla mezi nimi panika. Matrikářka před námi utekla dozadu a telefonem přivolala policii. Chvíli jsme čekali v prázdné čekárně, zda ještě přijde. Místo ní se dostavili policisté. Byli tři a drželi v rukou služební pistole, asi očekávali výtržnost nebo dokonce násilí. Už jsem se obával nejhoršího, například že nás všechny na místě postřílejí, ale když viděli, jak tu všichni klidně stojíme, přece jen trochu znejistěli.

„Co se děje?“ obrátil se na ně Jaroš. „Nemůžeme si něco vyřídit na matrice? Jsou snad úřední hodiny, nebo ne?“

Policisty to zarazilo. Jarošův samozřejmý klid je vyvedl z konceptu. Pistole neschovali, ale nic nám neudělali. Zůstali stát a jeden z nich zavolal matrikářku.

„Už tam ty obludy nejsou?“ přeptávala se opatrně ze sousední místnosti. „Nechci s nimi nic mít!“

„Jsme tady úředně,“ trval na svém táta.

Situaci trochu komplikovalo, že větší a starší mloci se s lidmi domluvit nemohli, protože měli hlasivky uzpůsobené pro vydávání ultrazvuku. My mladší jsme jim ovšem rozuměli, ale s lidmi jsme mohli jednat jen my. Z lidského hlediska však nepůsobilo dobře, když za celou bandu mluvili jen ti nejmenší.

„Nebojte se jich, paní Zahrádková,“ ujišťoval matrikářku jeden z policistů. „Jsme tady, aby se vám nic nestalo.“

Přišla, ale velice opatrně. Nahlásili jsme úmrtí pana doktora Jaroše. Zaznamenala to, ale viditelně si oddechla, když jsme se opět vyhrnuli ven.

„Nepůjdete s námi na notářství?“ požádal policisty táta. „Třeba by se nás lidi tak nebáli. Vy se nás přece nebojíte, ostatně není čeho, my nekoušeme...“

Dorazili jsme s policejním doprovodem na notářství. Bylo tam naštěstí prázdno, možná ale před námi všichni utekli.

Ani notář pan Thorovský nejevil chuť s námi jednat, jen přítomnost policistů ho přiměla, aby se nás aspoň zeptal, co si přejeme.

Táta požádal notáře o otevření Jarošovy poslední vůle. Skutečně ji měl už dávno sepsanou a uloženou právě na tomto notářství. Notáři chvilku trvalo, než ji našel.

„Měl bych ji ale otevřít za přítomnosti jeho příbuzných, ne teď a tady.“

„Jaroš neměl pokrevní příbuzné a vy to víte,“ řekl Jaroš. „Vždyť vám to zdůraznil.“

„Jak to může vědět tenhle... fuj, ani nevím, jak tomu říkat,“ rozhořčil se notář.

„Jsme přece ti inteligentní mloci, o kterých Jarošova závěť pojednává,“ dorážel Jaroš na notáře.

Ten chvíli otálel, ale pak to vzdal.

„Mohu vás vzít za svědky?“ obrátil se aspoň na policisty s nadějí, že odmítnou.

„Třeba,“ odtušil jeden z nich.

Notář tedy opatrně otevřel zalepenou obálku. Pak se začetl do textu závěti.

„Lituji, ale z toho nebude nic,“ prohlásil po chvilce. „Závěť je neplatná.“

Nejvíc to asi zarazilo právě Jaroše, ale i nás ostatní to pořádně překvapilo.

„Jak to, neplatná?“

„Odporuje našemu právnímu řádu a proto je už od samého počátku neplatná,“ zatvrzele opakoval notář.

„Co na ní odporuje právnímu řádu?“ vybuchl Jaroš. „Byla přece sepsána přímo před vámi a je na ní i vaše razítko!“

„Já vím,“ prohlásil notář. „Pan Jaroš do ní tehdy vtělil tak očividné nesmysly, že jsem neměl sílu vysvětlovat mu, že to nebude platit. Náš právní řád neumožňuje odkazovat majetek zvířatům, jak to učinil on.“

„Tam není, že by to bylo odkázáno zvířatům,“ přerušil ho Jaroš. „Ta formulace je jiná, přečtěte to, prosím.“

„Stojí tady přesně: ...odkazuji veškerý majetek, především pozemek v katastrální mapě.... atakdále, se všemi stavbami na něm se nacházejícími, inteligentním mlokům, kteří tam budou bydlet. Zastupovat je bude mlok Míla Čupík, pověřený správou... Víte, Jaroš musel být s pokročilým věkem senilní a trpěl utkvělými představami. Sami vidíte, že odkazuje všechno zvířatům, takže závěť neplatí.“

„Jakýmpak zvířatům?“ nadskočil Jaroš. „Pane Thorovský, pochopte nás přece! Inteligentní mloci jako jsme my nejsou zvířata, ale bytosti na úrovni člověka.“

„Jsou mloci zvířata?“ obrátil se notář na policistu. Ten samozřejmě přikývl.

„Vidíte. Vyvěsíme vyhlášku, aby se o dědictví přihlásili oprávnění dědicové z příbuzenstva a když se do půl roku nepřihlásí, převezme veškeré dědictví český stát. Do té doby budeme muset chatu úředně zapečetit a přidělit jí správce.“

„Pane Thorovský, to je velice důležitá otázka,“ nedal se odbýt Jaroš. „Normální mloci jsou samozřejmě zvířata, neboť nemají rozum. Tady je jeden podstatný rozdíl. Mloci doktora Jaroše rozum mají a tím přestávají být zvířaty.“

„I kdyby tomu bylo tak, náš český právní řád neumožňuje odkazovat majetek nějakým potvorám, i kdyby pocházely z jiné galaxie. Lituji, tato závěť je neplatná.“

Notář si byl zřejmě jistý svou pravdou, ale na nás z jeho slov čišela hamižnost. Určitě už dopředu věděl, kdo bude správcem majetku po Jarošovi a co se sním nejspíš stane. Ačkoliv, k čemu by mu byla Jarošova předválečná dřevěná chata?

„Slyšeli jste?“ nasadil úřední tón i policista. „Už jste se dozvěděli, co jste chtěli vědět? Teď opusťte tuto kancelář.“

„Podáme to k soudu,“ řekl Jaroš uraženě. „Jak někdo může zaměnit inteligentní bytosti se zvířaty? To je skandál!“

„A ven!“ prohlásil policista a vytáhl obušek.

Bylo to možná trochu hrdinské gesto při pohledu na naše zuby, ale policisté se cítili v právu a byli asi odhodláni vyvolat pokračování sporu násilnou cestou. Byli jsme samozřejmě proti nim příliš malí, než aby si z nás něco dělali.

„Dobrá, půjdeme,“ řekl umírněně Jaroš. „Ale podáme na vás trestní oznámení pro rasovou diskriminaci a zneužití pravomoci veřejného činitele. Uvidíme jak to dopadne. Jdeme sami a dobrovolně, nemusíte do nás strkat.“

Vyhrnuli jsme se na ulici a zamířili k soudu. Tam jsme se ale nedostali. Soudní zřízenci se nám postavili do cesty a odmítli nás pustit dál.

„Jsou přece úřední hodiny!“ domáhal se vstupu Jaroš.

„Soud neúřaduje pro zvířata!“ zněla odpověď. Zapomněli jsme, že nás pan notář pomocí telefonu předběhne. Jednání se tím ještě více zkrátilo. Policisté nás důležitě vyzvali k rozchodu a kromě obušků začínali opět rozepínat pouzdra od pistolí. Začínalo se zřejmě schylovat k násilí, ale Jaroš to nechtěl nechat dojít tak daleko.

„Vrátíme se,“ rozhodl. „Dnes se má vylíhnout pan Frolík. Je to bývalý právník, jistě nám poradí, co dál. Že mě něco takového nenapadlo! Thorovský je přece lakomec, že se kvůli tomu prý ani neoženil! Myslel jsem si, že je aspoň čestný! Zřejmě jsem se v něm hodně zmýlil.“

Vrátili jsme se všichni k tatřičce, ale tam na nás čekal další problém. Ačkoliv stála zaparkovaná přímo u značky parkoviště, měla na předním kole pověstnou botičku.

„Co je tohle?“ obrátil se Jaroš na policisty, kteří nás celou cestu sledovali.

„To je věc kolegů z dopravního,“ ošívali se. „S tím nemáme nic společného.“

„Tak je sežeňte!“ obrátil se na něho Jaroš. „Samozřejmě to není vaše povinnost, ale jistě nechcete, abychom vám tady pobíhali, vidíte sami, jak se nás lidé bojí!“

Policista to uznal, ale jeho zásah už nebyl nutný. Ráznými kroky se k nám hrnul uniformovaný dopravní policista a zastavil se skoro až u nás.

„Kde je řidič od toho auta?“ zeptal se komisně.

„Proč tohle?“ ukazoval mu Jaroš botičku. „Tady je přece parkoviště.“

„To je pravda, nikdo neporušil předpisy o parkování, vůz odtáhnout nemůžeme, ale máme tu hlášení, že je auto kradené a jezdí s ním nějací nezletilci. Postarali jsme se o jeho ochranu proti zneužití a předáme vůz v pořádku jeho řidiči, případně majiteli. Já to auto znám, patří doktoru Jarošovi z chaty na hřebenech. Dáme mu vědět, že mu s tím někdo jezdil.“

Pohlédli jsme všichni na sebe. Situace byla prekérní. Je pravda, řidičský průkaz neměl u sebe nikdo a i kdyby, nikdo by jej neuznal za platný. Dokazovat policistům, že ani úplná změna podoby nemá vliv na vědomosti? Marná práce! Kromě toho se i nám samotným zdálo, že ani machr Vocásko nemá řízení naprosto jistě ve svých rukou.

„Takže půjdeme pěšky,“ řekl Jaroš sklesle. Nikdo na to neodpověděl. Napadlo mě, že to bude úmorný pochod, zvláště pro nás, nedávno vylíhnuté. Nedalo se ale nic dělat.

Všechny ulice kolem náměstí byly už plné čumilů, ale nikdo se k nám neodvážil přiblížit. Seřadili jsme se do vzorného pochodového útvaru, aby nás nemohli osočit z porušování pravidel silničního provozu, opustili jsme náměstí a po silnici zamířili do hor. Policisté se samozřejmě tvářili jako vítězové.

Jakmile jsme se dostali za poslední domky, navrhl Milan Čupík, aby starší mloci vzali mladší na záda. Nabízel se, že ponese tátu Jaroše.

„Co blázníš, učitelskej?“ rozzářil se Vocásko. „Vodou to bude rychlejší! Nedaleko odtud končí v říčce jeden z našich tunelů.“

Vocásko byl pyšný právem. Poprvé se měla prokázat užitečnost několikaletého snažení jeho party. Zmíněná říční tůň byla sotva sto metrů od nás po silnici. Než jsme se k ní dostali, předjela nás dvě auta, civilní a policejní. Očividně jela společně.

„Jedou zapečetit chatu,“ řekl Jaroš smutně. „V tom autě seděl Thorovský a doprovázeli ho policajti, co na nás prve dohlíželi.“

„Což nám nevadí, i kdyby chatu hlídali,“ odtušil Vocásko klidně. „My se tam dostaneme zevnitř a žádné pečeti neporušíme.“

„Naopak, budou nás aspoň krátce chránit před ostatními lidmi,“ přikývl Jaroš.


Sesmekli jsme se do tůně a Vocásko bez hledání našel pod kamennou opěrnou stěnou uzávěr tunelu. Dál to bylo jednoduché. Jako první vplul do tmavé roury Čupík, neboť uměl otevírat uzávěry, Vocásko měl naopak náš konvoj uzavírat.

Pro mě to znamenalo, že získám další zkušenost, která se mi doposud vyhýbala, plavat pod vodou úzkou betonovou trubkou, nejspíš několik kilometrů. Zatrnulo mi, ale ostatním to připadalo normální, proč to tedy nezkusit? Nechal jsem si ale poradit, jak nejlépe přejít na vodní dýchání. Vocásko s tím měl největší zkušenosti.

„Do vody se potopte se vzduchem v plicích,“ ujišťoval mě a Jaroše konejšivým tónem. „Vypadá to ještě normálně, jen vzduch příliš nadnáší a špatně se potápí. Chvíli zadržujte dech a až to nevydržíte, prudce vydechněte, nadechnutí vody už přijde úplně samo. Utopení se bát nemusíte, určitě se vám to zalíbí.“

Měl pravdu, nepříjemné to bylo jen dokud jsem víceméně podvědomě zadržoval dech. Vydržel jsem to dlouho, přitom jsem stejně jako ostatní usilovně plaval. Tunel se podobal kanalizační trubce nevelikého průměru, takže bych měl problémy, kdybych se chtěl otočit a bylo mi jasné, že se už na vzduch vrátit nemohu; ostatně za mnou plavali další. Uklidňovalo mě, že to mloci zvládnou bez nejmenší újmy, ale když jsem se po stu metrech začal opravdu dusit, příjemné to nebylo. Nakonec jsem odhodlaně jediným mocným výdechem své plíce zbavil vzduchu a nadechl se vody. Jediné, co na tom ale bylo nepříjemné, byl studený pocit uvnitř hrudi. Hned se mi ulevilo, přestal jsem se dusit. Pak už jsem se nadechoval vody zcela pravidelně. Byla trochu studená, ale čistá. Naopak se mi teď lépe plavalo, když už mě vzduch nebrzdil.

S rukama a nohama přitištěnýma k tělu jsme se všichni rychle vlnili tou úzkou trubkou. Byl to přirozený způsob pohybu pro tvory našeho tvaru těla, pluli jsme jako torpéda. Nedokázal jsem to odhadnout, byl to ale fofr. Rychlost celé naší karavany udával nejmladší a nejpomalejší Jaroš, ale ani on nebyl žádný hlemýžď. Plaval jako druhý za učitelem, který měl otevírat uzávěry, na které narazíme.

Ačkoli naše vnitřní teplota rychle klesala, byli jsme všichni trochu teplejší než okolní voda. V úplné tmě tunelu to ale stačilo, abychom si cestu osvětlovali vlastním infračerveným zářením. Bylo slabé, ale naše oči se mu přizpůsobily. Naprosto rovné přední čočky zvětšovaly stejně ve vodě jako na suchu, takže jsme viděli pod vodou bez zkreslení. Teprve teď jsem ocenil, jak báječné oči nám Jaroš vymyslel, i když byly na první pohled nevzhledné. Měl jsem dojem, jako by tunelem proplouvaly svítící ryby a cestu si osvětlovaly vlastní slabou červenou aurou.

Tunel se několikrát prudce zlomil, místy vedl ve skále, pak v jílu, několikrát měl podobu nepříliš úzké štěrbiny a opět začal prudce stoupat. Šlapat to pěšky, zpomalili bychom, ale pod vodou byl výstup méně namáhavý než na suchu. Voda nás nadnášela a usnadňovala nám cestu. Brzy jsme narazili na druhé kompenzační uzávěry. Všechny byly dvojité a Vocásko i učitel nám kladli na srdce, abychom je pečlivě zavírali.

„Trochu nás zdržují, ale bez nich to nešlo,“ vysvětloval nám nováčkům Vocásko.

Zajímavé bylo, že jsme vydávali zvuky i pod vodou. Voda hlasivkám nedovolila vydávat zvuky stejné výšky jako vzduch, naše hlasy tu byly vyšší, pro nás ale byla oblast vysokého ultrazvuku srozumitelná. Byla to další výhoda proti lidem, kteří vodní svět nazývají Světem ticha. Pro nás to prostě neplatilo.

„Kompenzační uzávěry jsou něco jako zdymadla na řekách,“ vysvětloval nám nováčkům Vocásko. „Jinak by voda sledovala pravidlo spojených nádob a snažila by se vyrovnat hladinu po celé délce. Celkový výškový rozdíl všech našich tunelů je skoro tisíc metrů; v horských úsecích by bylo sucho a všechno by steklo do Labe, kde je ústí tunelů nejníže. Proto tu máme čas od času pevné uzávěry. Voda jimi prosakuje i když jsou zavřené, takže je zajištěno slabé proudění, nutné pro obsah kyslíku. Jen je musíme pokaždé otevírat a zase pečlivě zavírat. Kdybyste otevřeli oboje dveře najednou, voda by vás vymetla tak rychle, že byste se nestačili divit. A kdybyste byli v té chvíli na horním konci chodby, okamžitě skočte do vody a plavte s ní dolů, nezůstávejte nahoře nad vodou ani vteřinu.“

„Proč?“ nedošlo mi hned.

„Protože ani úplné vakuum nevytáhne vodu nahoru víc než deset metrů,“ odtušil Vocásko. „Je-li nad vodou málo vzduchu, zředí se, že byste se udusili. Obvykle vyšumí vzduch i z horních deseti metrů vody a dýchat můžete až pod touhle úrovní.“

Měl pravdu, bylo to vlastně jednoduché, mělo nás to napadnout samotné, ale jako lidé jsme se nikdy s takovými situacemi nesetkávali.

Tunel za závěrou měřil přes pět kilometrů a neustále mírně stoupal. Přitom se po několika metrech měnil jak jeho profil, tak prostředí. Bílý vápenec, kus kulaté trubky vedoucí jílem, pak kamenitá drť, zřejmě trochu zpevněná betonem.

„Pozor, teď přijde křižovatka,“ upozorňoval nás učitel.

Byla to větší místnost, kam ústilo několik tunelů. Každý byl uzavřen dvojitou uzávěrou a zřetelně označen nápisem, vystupujícím z betonu. Potmě bylo možné tato písmena rozeznat hmatem, ale byly vidět i ve slabém světle aury. Učitel otevřel uzávěr trubky s nápisem „Blaník“ a všichni jsme tam postupně zamířili.

„Ještě kilometr a jsme doma,“ komentoval to Vocásko.

Doplavali jsme do další komory, tentokrát to byl přechodový keson.

Když jsme tu byli všichni, Vocásko uzavřel tunel za námi a učitel otevřel poklop nahoře. Současně stáhl dolů kovový žebřík.

„A teď upozornění pro nováčky,“ řekl starostlivě. „Při opuštění vodního živlu je nutné co nejvíc ze sebe vydechnout vodu, než se nadechnete vzduchu. Musíte potlačit nutkání ke kašli, jinak vás hned začnou bolet plíce a budete kašlat tím víc. Potlačíte-li to, voda se vsákne do krve a nutkání samo přejde. Navíc nebudete mít žízeň.“

Vyhoupli jsme se z vody a opravdu, všichni jsme vybojovali krátký, ale úspěšný boj s kašlem, který nás naštěstí brzy přešel.

„Nebylo to nejhorší,“ řekl jsem. „Jen jsem utahaný jako kotě a ztuhlý z té studené vody.“

„Ale mnohem méně, než kdybys to šlapal pěšky. Napadlo by tě, že jsme plavali rychlostí čtyřicet kilometrů v hodině? Jako člověk bys to dokázal leda na bicyklu, ale muselo by to být na rovině. Do takového kopce bys to nestihl a pěšky teprve ne. Ani prudké zatáčky nám nedělaly problém, jako na suchu.“

Měl pravdu. Další výškový rozdíl jsme už překonávali pomocí žebříků a schodů, protože vchod do tunelů byl až úplně vespod pevnosti.

Spolu s Jarošem jsme zamířili nahoru do líhně. Přišli jsme pozdě, služba zatím umyla a ustrojila další tři mloky, kteří se vylíhli z vajec. Dva byli noví, které musela odvézt na vozíku do herny. Třetí vstal sám, byl to bývalý člověk. Toho zase musela služba uklidňovat ze šoku, kterým na něho jeho vlastní vzkříšení zapůsobilo.

„Á - vítám vás do naší společnosti, pane Frolík,“ oslovil ho Jaroš, jakmile jsme vstoupili do líhně. „Posílá vás k nám samo nebe. Už se vás ani dočkat nemůžeme.“

„Samo nebe?“ vypískl novorozenec. „To se mi snad jenom zdá. Takové příšerky jsem v životě neviděl! Co jste to se mnou udělali?“

„Věnovali jsme vám nový život,“ ujistil ho Jaroš klidně. „Nepamatujete se, jak strašně jste umíral?“

„Pamatuju,“ odtušil Frolík zaraženě. „Rakovina je příšerná nemoc! Zkusil jsem, že to ani psovi nepřeju!“

„Pro vás musela být smrt vysvobozením,“ politoval ho Jaroš. „Ale už ji máte za sebou. Zemřel jste a tady jste dostal nové tělo. Jste nyní mlokem, ale myslím, že jste si spíš polepšil. Jste mladý, naprosto zdravý a máte před sebou nový život.“

„Jako obluda?“ vypískl Frolík. „Vždyť jsem jako vy!“

„My jsme si také zvykli,“ utěšoval ho Jaroš. „Já jsem se na to dokonce těšil.“

„Na tohle? To vážně nepochopím!“

„Bylo mi osmdesát let, to už člověka trápí skleróza i srdíčko. Tady jsem omládl stejně jako vy,“ vysvětloval mu Jaroš klidně.

„Ale co tady budu dělat?“

„Uvidíte,“ ujišťoval ho Jaroš. „Nemáme žádného právníka a zrovna potřebujeme právní pomoc. Vidíte, sotva jste se vylíhl, máte velice důležitou a delikátní práci.“

„Myslíte, že vám mohu pomoci?“

„Určitě. Přeměna se vaší inteligence ani vědomostí nijak nedotkla, měl byste to zvládnout. Já o vás v nejmenším nepochybuji. Nejste první doktor mezi námi. Všichni jsme byli schopní dělat to co za živa.“

Frolík tím doslova ožil a Jaroš si ho odvedl do své pracovní ložnice, kde jsme je nechali o samotě.

Pravda, právníka nám poslalo samo nebe. A že právě teď, když ho potřebujeme nejvíc? Měli jsme zkrátka štěstí.

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 00:46