Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Policie

Policejní auto jako doprovod civilního vozu zastavilo už před devátou hodinou dopoledne před našimi zahradními vraty. Chata byla úplně prázdná. Všechno, co mělo nějakou cenu, jsme v noci odtahali nejprve do dělového srubu a pak dlouhou lomenou spojovací chodbou do hlavního krytu hluboko pod námi.

Policista se ani zazvoněním neobtěžoval, rozrazil vrátka ramenem a šel dál. Jeho kolegové i civilisté samozřejmě za ním, jako by se to rozumělo samo sebou.

„To si nesmějí dovolit!“ vypískl bývalý advokát Frolík. „Na to je paragraf 238, porušování domovní svobody! Měli by mít povolení k domovní prohlídce, ale vsadím se, že je nemají!“

„Policie může všechno,“ uklidňoval ho táta Jaroš. „Přes hlavní dveře se už tak snadno nedostanou a tam s nimi začneme jednat.“

Policista se i hlavní dveře pokusil prostě vyrazit, ale brzy zjistil, že jsou mnohem masivnější než si myslel.

„A co takhle zazvonit, pánové?“ pokusil se s ním přes mikrofon vyjednávat táta. „Máme přece zvonky.“

„Otevřete! Policie!“ ozvala se strohá výzva.

„Máte povolení k domovní prohlídce?“ zeptal se táta, aby dal policistům najevo, že budeme respektovat jen to, co bude alespoň trochu podepřeno zákony.

„Nepotřebujeme povolení,“ ozvalo se. „Jdeme úředně zabavit prázdný objekt. Vy tam nemáte co dělat.“

„Ten objekt prázdný není a má majitele, takže to povolení potřebujete,“ opáčil na to klidně táta.

„Vás se ptát nebudeme!“ uťal ho policista.

Ozvalo se řinčení skla. Policista vyrazil okno do komory hned vedle vchodu, sáhl dovnitř a otevřel si kličkou okenní křídlo. Než jsme se stačili vzpamatovat, vpadl mezi nás, v ruce služební pistoli. Bez okolků ji namířil na naši překvapenou skupinku.

„Ruce vzhůru!“ poručil nám.

„Máte povolení k domovní prohlídce?“ opakoval klidně táta. „Chceme je vidět. Jinak se jedná o porušování domovní svobody a vy to dobře víte. Budeme si stěžovat.“

„Žádné povolení nepotřebujeme,“ odsekl policista. „Není tu ani noha, jen pustý objekt. Vás nepočítám, nejste lidi. Koukejte se odtud pakovat.“

„Lidé nejsme, ale myslící bytosti ano,“ ujistil ho táta. „Měli bychom tedy spolu jednat po dobrém. Tenhle objekt nám patří a vy jste sem vtrhli protizákonně.“

„Budete klást odpor? Jste zatčeni!“ rozhodl policista. „Jakmile se někdo pohne, střílím! V sebeobraně!“

Mezitím do budovy stejnou cestou vnikli další policisté, otevřeli si hlavní dveře a vpustili dovnitř i civilisty.

„Můžete začít sepisovat,“ prohlásil policista, který nás držel v šachu pistolí.

„Moment,“ nedal se Frolík. „Porušujete domovní a osobní svobodu, to máme paragraf 238 odstavec 1 trestního zákona, společně se zneužitím pravomoci veřejného činitele, což nevidíte? My chceme jednat po dobrém, rozumíte?“

„Mlčet!“ vyštěkl policista. „Vás se nikdo na nic neptá.“

„Žádám vás, abyste tento objekt vyklidili,“ obrátil se na policisty žoviálně notář, který mezitím také vstoupil.

„My žádáme vás, abyste opustili náš dům,“ kontroval místo táty advokát Frolík. „Tady nemáte co dělat vy.“

„Konzultoval jsem spornou závěť s kolegy a shodli jsme se na její neplatnosti jak jsem říkal - od samého začátku!“ trumfoval ho vítězoslavně notář.

„Závěť nás nezajímá,“ pokračoval Frolík. „Máme na objekt kupní smlouvu.“

„Jakou kupní smlouvu?“ zarazil se notář. Frolík ho na okamžik vyvedl z míry.

„Platnou kupní smlouvu, pane kolego,“ ujistil ho Frolík. „Máte bohužel pravdu, právní řád české republiky neuznává, aby mohl člověk odkázat majetek jiným bytostem než lidem.“

„Takže neplatnost závěti uznáváte i vy?“

„Ta je v této chvíli irelevantní,“ řekl Frolík. „Jaroš totiž všechno prodal našemu sdružení. Datum prodeje je pozdější než datum závěti, takže platí prodej a nikoli závěť. Závěť má cenu dvanácti gramů papíru a můžete si ji nechat na památku.“

„Jakému sdružení?“ vyhrkl notář.

„Sdružení Mločí osady, založenému minulý týden. Jaroš nám všechno prodal, ale nestačil už zajistit změnu závěti. Máme tedy platnou kupní smlouvu, můžete si sami zkontrolovat jeho podpis i datum.“

Byl to výmysl advokáta Frolíka, který se v právním řádu vyznal zpaměti. Tvrdil sice, že musí nad tou smlouvou přimhouřit obě oči, neboť jsme ji sepsali až teď a podle jeho návodu antedatovali, ale podpis Jaroše coby prodávajícího byl naprosto autentický a všechno kromě data bylo v naprostém pořádku. Frolík tvrdil, že manipulaci s datem nám nikdo nedokáže a kde není důkazů, nelze se soudit.

„Ani ta smlouva nebude platit,“ vzpamatoval se notář Thorovský. „Náš právní řád nedovoluje prodávat majetek mimozemšťanům.“

„Ale nezakazuje, pane kolego,“ ujistil ho medově Frolík. „Jen si všimněte - Jaroš to neprodal soukromé osobě, ale právnické osobě. To je naprosto v souladu se zákony.“

„Právnickou osobou nemohou být zvířata!“ vykřikl notář.

„To ovšem v žádném zákonu není,“ odtušil náš advokát. „Zákon hovoří o tom, že právnické osoby mohou tvořit osoby fyzické nebo jiné právnické, ale nikde v zákoně není ani zmínka, že fyzickou osobou musí být ausgerechnet člověk.“

Frolík byl machr, ale podcenil aroganci svého kolegy a zejména jeho hamižnost.

„Vaše pojetí zákonů si strčte kam chcete,“ rozhodl notář. „Do ničeho nám tady mluvit nebudete. Já sepíšu veškerý majetek a vy tento objekt opustíte.“

„Nemáte tady co sepisovat,“ trval na svém Frolík. „To je nedovolené omezování našich vlastnických práv!“

„Strážmistře, zařiďte vyklizení chaty, je to vaše práce,“ ignoroval ho Thorovský. „Nevidíte, že překážejí úřednímu výkonu?“

„Jménem zákona okamžitě opusťte objekt!“ poručil policista. „Jinak použijeme donucovacích prostředků, případně zbraně.“

„Dobrá, po dobrém to nepůjde,“ odtušil klidně táta. „Půjde to tedy po zlém. Bůh je mým svědkem, že jsem to nechtěl.“

Ačkoliv na nás policista neustále mířil pistolí, pomalu a klidně přistoupil k malé krabičce na zdi, ještě včera skryté pod poličkou se starodávným radiopřijímačem, který jsme v noci odnesli. Loktem vymáčkl sklo a stiskl červené tlačítko. Pohyboval se tak pomalu a s bohorovným klidem, že ho policista ani neokřikl. Nedošlo mu to.

„Máte dvě minuty, to jest sto dvacet sekund na opuštění budovy,“ oznámil Jaroš vetřelcům. „Pod základy chaty je uloženo tři sta kilo dynamitu a za dvě minuty všechno vyletí do povětří. Tři sta kilo dynamitu srovná chatu se zemí a nebude o čem se hádat. Určitě to tak bude lepší.“

„To je podraz!“ zařval policista a namířil pistoli na Jaroše. „Vypni to, ty bestie!“

„Nezastaví to nikdo, dokonce ani já, i kdybych chtěl,“ odtušil klidně, ale smutně Jaroš. „Hoří tam právě dvouminutová zpožďovací náplň, plus minus deset vteřin. Máte na ústup už jen minutu čtyřicet. Je to málo, měli byste spěchat. Tři sta kilo dynamitu je víc než si možná umíte představit. Být to tikající letecká bomba, byla by pořádně velká!“

„Všichni ven! Je tady bomba!“ zařval policista a všichni i s advokátem kvapně vyběhli hlavními dveřmi ven.

„Jste pořád v okruhu, kam budou padat trosky!“ volal za nimi oknem Jaroš.

My jediní jsme neutíkali, ale dívali se potěšeně okny na prchající muže zákona v čele s tlustým advokátem. Ten tlusťoch předběhl i trénované policisty, tak mu na jeho životě záleželo!

„Vy bestie, on to byl jen trik?“ vybuchl policista. Zastavil a otočil se k nám, ale neodvážil se vrátit.

„Žádný trik, uvidíte za minutu a deset sekund! Jdeme teď do krytu, vy se trochu schovejte, bude to létat až tam co stojíte a možná i dál!“ volal na ně táta starostlivě.

„Vážně to vyletí do vzduchu?“ zeptal se ho opatrně Jirka.

„Proč myslíš, že jsme odsud v noci vytahali všechno, co mělo nějakou cenu?“ odtušil táta. „Josefe, vezmi interkom, ať tady nezůstane! Škoda každého předmětu, o který tady přijdeme. A jdeme, máme jen minutu a pět sekund. Mluvítka ve dveřích už nezachráníme.“

Josef Vocásko sundal panel ze skob a odtrhl jej od kabelů. My ostatní jsme zatím rychle pobrali, co tu ještě zbylo. Necháme tu svítidla, vypínače i žárovky, napadlo mě. Ačkoliv, to je prkotina, ve skladištích Blaníku je jich několik krabic.

Spořádaně jsme se stahovali do podzemí. Jakmile jsme prošli vnějším pláštěm Blaníku a zavřeli za sebou pancéřová dvířka, stiskl táta vypínač. Další masivní ocelové dveře vjely se skřípěním zrezivělých kolejnic do chodbičky a utěsnily ji. Silné kovové západky zacvakly a byli jsme v bezpečí. Bylo čtvrt minuty do ohlášené exploze.

„Jdeme do hlavního velína,“ řekl táta. „Tam budeme vidět, co se děje venku.“

„Vždyť tam nejsou okna!“ namítal Milan Jambor. „Jen střílny a těmi přece není nic vidět!“

„Není, ale bude. Kromě nich je tam ještě periskop s dalekohledem.“

V té chvíli se ozvala tlumená hromová rána a podlaha se nám otřásla pod nohama. Byli jsme za vrstvami silného betonu, ale venku to musela být pořádná petarda.

„Během!“ zavelel táta jako na vojně.

Utíkali jsme tmavou chodbou, nezřetelně osvětlovanou nouzovými lampami.

Žebřík do pozorovacího zvonu.

Žebřík do pozorovacího zvonu.

Konečně jsme po jednom šplhali po žebříku do nevelké kovové místnosti, byl to jeden z pozorovacích zvonů. Táta se rychle postavil k periskopu, my jsme se střídali u čtyř menších střílen, kterými bylo vidět ven. Spatřil jsem na silnici zhruba dvě stě metrů od vchodu policejní i druhé auto. Obě se mi zdála trochu pomačkaná, viděl jsem zřetelně jejich vysypaná skla, ale zdálo se mi, že to lidé přežili. Obě auta byla ostatně schopná jízdy a hnala se co nejrychleji po silnici pryč. Oddychl jsem si. Nelíbilo by se mi, abychom někomu ublížili na zdraví.

„Co je s chatou?“ zajímal jsem se.

„Srovnaná se zemí jako buldozerem,“ povzdychl si táta smutně. „Tak mi to aspoň vysvětloval otec. Nálože pokládali odborníci, aby trosky chaty pořádně rozmetaly. Před dělovými věžemi Blaníka je teď přehledná pláň.“

„To bylo přichystané na Němce?“

„Ano,“ přikývl táta. „V téhle chvíli by nejspíš hřměla všechna pevnostní děla a překvapení hitlerčíci by marně hledali úkryt před smrští trhavin a oceli, která by mezi ně dopadala. Blaník má největší děla ze všech československých pevností, které kdy byly postavené. Většina dělových srubů měla mít děla ráže sto milimetrů, ale většina se jich ani nedostala na místa, kdežto Blaník má dvě stě šestašedesátky, dovezené tajně z Francie, takže o nich nebyly záznamy ani ve Škodovce, ani nikde jinde. Každý náboj váží čtyřicet dva a půl kilogramu, to nesnese ani srovnání s kapslovkami tehdejších německých těžkých tanků. Měl to být efektní moment překvapení a stál by asi Němce obrovské ztráty. Snad by jim sebral i chuť na další postup. Právem němečtí generálové tenkrát Hitlera varovali - a to neměli ani tušení o Blaníku!“

„My střílet nebudeme?“

„Na nás přece neútočí Hitlerovi fanatici,“ odtušil táta mírně. „Máme proti sobě pár českých byrokratů, kteří si myslí, že se s námi nebudou bavit a sprostě nás vyženou. My ale nemáme kam jít a nezbývá nám, než si vynutit jednání třeba takhle. Doufám, že jsme nikomu neublížili. Chata byla dřevěná a její trosky neměly průraznost, jakou by měly cihly nebo kámen.“

Ani nedal najevo, že právě přišel o domov, kde prožil celý svůj život, ale trochu se mu třásl hlas. Pochybuji, že si toho někdo kromě mě všiml. Jaroš vlastně teprve teď přetrhal poslední pouta, která ho spojovala s jeho lidskou minulostí. Na rozdíl od nás ho ani smrt z domova nevytrhla, až teď, kdy sám stiskl tlačítko, kterým svůj domov zničil. Teď mu už zbývala jen pevnost Blaník a jeho dílo - my.

„Počítáš s tím, že se sem ještě vrátí?“ sondoval opatrně náš nový právník Frolík.

„Určitě,“ přikývl táta. „Píchli jsme do vosího hnízda, musíme počítat s rojením. Ohrožovali jsme je, joj to bude voda na jejich mlýn. Jenže nám nic jiného nezbývalo než se jim postavit. Jednali s námi jako se vzduchem. Nemohli jsme je přece nechat, aby si tu dělali co se jim zlíbí. Ke kreatoru je pustit nesmíme, mohli by nám ze zařízení nadělat kůlničku na dříví, nebo by to všechno levně rozprodali cizákům. Pustit ty barbary k počítači, to by byl taky náš konec.“

„Přestoupili hned čtyři paragrafy. Myslíš, že ti další budou zákony dodržovat více?“ pochyboval Frolík.

„O zákony tady vůbec nejde,“ opáčil táta. „O těch budeme jednat, až nás uznají za partnery ve vyjednávání. Zatím nás nepovažují za lidi, což opravdu nejsme, bohužel ani za myslící tvory. Mají nás za zvířata, se kterými jednat nemusí. Přesvědčíme je, že se mýlí. Lidé nejsme, ale myslící ano, budou s námi muset jednat jako rovný s rovným. Viděli jste ale všichni, po dobrém to nešlo.“

Hlídky se teď přestěhovaly do pozorovacích zvonů, obnažených smetením horské chaty. Děla jsme podle návodu potopili pod úroveň betonu, věže byly nahoře, aby jim případné trosky nezabránily v pohybu vzhůru. Policie by k nám už nevtrhla tak snadno jako do dřevěné boudy se skleněnými okny. Hlídky měly výhled skoro na pět kilometrů silnice. Místo pro Blaník bylo vybráno pečlivě, pevnost by svými děly kontrolovala celé údolí. Jen na opačnou stranu jsme zatím neměli přehled. Tam bychom ještě museli odstřelit další skálu, aby se nám odkryly zadní věže. Žádná skála pochopitelně nebyla přírodní, ale umělá, Všechny byly stejně jako chata prošpikované dynamitem. Také tím se Blaník lišil od většiny pevností, které měli Němci jistě pečlivě zakreslené v mapách.

„Tam si to necháme na jindy,“ rozhodl táta. „Nechceme snad nikomu ubližovat. Teď sebou musíme hodit, máme nejvyšší čas umístit kolem nás výstražné cedule.“

Byly to výstražné tabule bývalé československé armády, připravené dávno před válkou, aby sem nechodili lidé z okolí. Měly dvojjazyčný text, nejprve česky a menšími písmeny i německy:

„Vojenský prostor! Vstup mimo vyznačené cesty zakázán! Nebezpečí smrti! Zaminováno!“

Lebka a zkřížené hnáty byly asi pro ty, kdo nedovedou číst. Ostatním jen podtrhovaly naléhavost výzev.

Z Blaníku se za dohledu hlídek vyrojilo několik desítek rozumnějších mloků. Chodili v trojicích. Jeden vždy ceduli držel, druhý ji okovanou palicí zatloukal. Ten poslední nosil zbývající cedule a hlídal okolí, hlavně varovný signál z pozorovacích věží Blaníku. Cedule byly připevněny na ocelových tyčích s ostrými hroty a daly se snadno zarazit do země, i když na většině míst byla dost kamenitá. Kamarádům to šlo rychle a zakrátko byli zpátky.

Mě s nimi nepustili, že jsem ještě malý. Byla to pravda, takže jsem ani nediskutoval, zato jsem zabral místo u periskopu a měl jsem dobrý přehled o všem, co se dělo.

„Co teď?“ byla naše další otázka, jakmile jsme byli opět všichni pohromadě.

„Vrátíme se ke své práci,“ pokrčil rameny táta. „Teď je řada na druhé straně.“

„Nikoho sem do Blaníku nepustíme?“ jásal Jaroslav.

„Dokud nás nebudou uznávat - ne.“ tvrdil Paleček.

„Ano, budeme jednat, až nás začnou brát vážně, jako sobě rovné. Poškodili jsme jim ale dvě auta, budeme je muset zaplatit.“ souhlasil táta.

„Nemáme přece peníze!“ namítl Igor.

„To se změní, jakmile se zařadíme do běžného života,“ věštil táta.

„Jak to myslíš?“

„Máme přece lidem co nabízet. Pokud jsem to mohl posoudit ještě jako člověk, modré žabí maso chutná jako kuřecí, přitom je lépe stravitelné, skoro jako dietní. Že je modré? Na to si lidé zvyknou. Kdybychom všechny vhodné prostory změnili na žabíny a prodávali jejich maso, máme vystaráno. Pozemky kolem Blaníku jsou nehostinné, ale tráva se na nich pěstovat dá a červi nic víc nepotřebují.“

„Pokud lidé modré maso přijmou. Divil bych se tomu.“

„Proč by je nepřijali? Zprvu se asi většina lidí neodváží vzít je do úst, budou si to ošklivit, ale nějaké procento jistě odpor překoná. Zpočátku ze zvědavosti, pak zjistí, že je výtečné chuti - a máme to v suchu. Kromě žabího masa máme i jejich vejce. Část jich ze začátku spotřebujeme ke klonování mloků, část na reprodukci žab, ale nějaká můžeme nabídnout do restaurací a jiných stravovacích podniků. Vejce jsou to výživná a mají výhodnější kombinaci živin než slepičí, zejména neobsahují cholesterol.“

„Už jsi dělal nějaké rozbory?“

„Proč? Vím přesně, co v nich je a není. Bude to pochoutka pro labužníky.“

„Bílek bude mít v lidských očích světlezelenou barvu a žloutek úplně brčálovou,“ připomněl jsem mu.

„No a? Na to si fajnšmekři zvyknou. Kromě toho mám chuť vypočítat menší druh žab s rychlejší produkcí vajec. Do běžných domácností veliká vejce beztak neprodáme, ale menší, řekněme do velikosti pštrosích, si mezi lidmi určitě najdou příznivce.“

„To by nás ale nejprve museli uznat.“

„Budou muset,“ souhlasil táta. „Bude to v našem případě asi klíčové. Nesmíme se dát odbýt.“

Měl pravdu, promyšlené to měl dobře, bohužel i on si to představoval mnohem jednodušeji, než nám to lidé dokázali. Jeho první odhad reakce lidí byl víceméně správný. Lidé ve městě se na nás dívali překvapeně, jako na cosi exotického, ale jednali normálně. Nechyběly výkřiky, jako: „Máňo, pojď se podívat, tos’ v životě neviděla!“ Utekla až matrikářka Zahrádková, ale to mohlo být proto, že jsme k ní vtrhli jako velká voda a reagovala panicky. Jen u notáře jsme narazili jako kamion do betonové zdi. Thorovský z nás jistě překvapen nebyl, vždyť o nás ze závěti věděl. Nejspíš se ulakomil na dědictví, na Jarošovu chatu. Jakou měla cenu dřevěná bouda? Asi nevelkou, ale jako turistický bufet by neměla konkurenci široko daleko. Získal by ji velice levně a obratem ji mohl draho prodat. Pak už to šlo samospádem obyčejné lidské hrabivosti, která se nezastaví před ničím. Dobrý nápad od táty, obětovat ji.

Brzy se ale ukázalo, že to nestačilo. Thorovskému o chatu nešlo. Možná měl sám dávno v plánu dát ji strhnout a využít jen výhodně položeného pozemku. 


Ještě večer přijely tři policejní antony a několik aut. Policisté v černých kuklách a kombinézách ozbrojení samopaly obklíčili Jarošovu rozmetanou chatu, někteří z nich začali vyvracet naše výstražné desky.

„Haló! Nechte to být! Neumíte číst?“ zavolal na ně táta z velína. Měl na to starý mikrofon a jeho hlas z velkého reproduktoru přesáhl celé údolí.

„Nemáte tady co dělat, opusťte náš pozemek!“

„Vzdejte se! Nic se vám nestane!“ dostali jsme ihned stereotypní odpověď, typickou už od doby Wehrmachtu.

„Nám se jistě nic nestane, ale vy se bezstarostně pohybujete v minovém poli, jako kdyby tam nebylo. Máme vám ukázat, že to je pravda? Některé miny můžeme odpálit i na dálku. Třeba takhle!“

Otevřel kovovou roletu z velké skříně na zadní stěně velínu a opatrně stiskl jedno z mnoha tlačítek, když je nejprve pečlivě porovnal s plánem.

Dvacet metrů od policejních antonů zahřměla detonace. Obrovský kmen stromu se rozštěpil zdola nahoru a obě části odlétly na opačnou stranu. Půlka kmene narazila do jednoho antona a pořádně vůz rozkymácela. Skla se přitom vysypala na zem.

„A safra, to byl ale silný tabák!“ zaklel polohlasně táta. „Ty nálože jsou větší než jsem čekal, špatně jsem to odhadl.“

Policisté ihned zalehli a namířili naslepo před sebe své zbraně.

„Vzdejte se a vyjděte po jednom ven s rukama nad hlavou!“ poroučeli nám do šera.

„To snad nemyslíte vážně!“ odvětil jim na to do mikrofonu táta. „Máme vás jako na talíři, jen vás osolit a opepřit, a chtěli byste nám snad poroučet? Chcete-li vyjednávat, pošlete k nám neozbrojeného parlamentáře. Upřímně řečeno nevím, o čem chcete jednat. Tady nemáte co dělat. Máte vůbec povolení k domovní prohlídce?“

„Jménem zákona ukončete odpor a vylezte z těch jam!“ nařizoval nám důstojník. „Nebo budeme střílet!“

„Nechte toho vyhrožování!“ nabádal policii táta. „Můžete nás jménem zákona vyzývat jak chcete, dokud se váš zákon týká jen lidí, nemá na nás sebemenší platnost. Nebudete-li s námi vyjednávat po dobrém, vyhrůžkám neustoupíme. My jsme tu doma! A nesedíme v žádné jámě, jak si myslíte, ale v dobře vyzbrojené pohraniční pevnosti, do které se nedostanete, dokud vás sami nepustíme dovnitř. Uděláme to, ale jen když s námi začnete seriózně vyjednávat.“

„Vzdejte se! Nic vám neuděláme!“ opakoval policista. Dobře jsme ale i v šeru viděli jeho pokyn, kterým posílal své střelce vpřed. Rojnice černých mužů se pomalu a opatrně pohnula směrem k nám. Měli trochu smůlu - kolem každého zářila slabá, ale ve tmě dobře zřetelná infračervená aura.

„Není s nimi rozumná řeč,“ obrátil se k nám nerozhodně táta. „Co budeme dělat? Do pevnosti je pustit nemůžeme, mohli by rozbít počítač!“

„Takhle to dál nejde,“ řekl klidně Paleček. „Nechte jednat nás!“

„Co chcete dělat?“ zeptal se ho táta.

„Máme to promyšlené,“ kasal se Paleček. „Včera jsme si to nacvičili a ukážeme vám, jak se na to musí. Kdo nemá kam ustoupit, nikam neustupuje, to platí především pro nás, pamatujte si to. Věž nahoru a dvojka - přes údolí - pal!“

Paleček tím fakticky převzal velení. Jeho družina měla už dávno všechny hlavně pevnostních děl nabité tříštivými granáty a všichni mločí Jabůrkové se jen třásli splnit rozkaz. V dané chvíli to opravdu vypadalo, že si Paleček ví rady víc než táta Jaroš.

„Neblázněte!“ postavil se proti němu táta, ale marně.

Ocelolitinová kupole dělové věže se zdánlivě pomalu zvedla o metr nad betonový vršek pevnosti. Objevila se ústí dvou masivních hlavní pevnostních děl, stejného typu, jako měla proslulá francouzská Maginotova linie. Z jedné se náhle oslnivě zablesklo. Ohlušující hromový výstřel způsobil, že všichni policisté, pokud ještě neleželi, padli na zem a zůstali bez hnutí. Za okamžik se zablesklo na opačné straně údolí. Tříštivý granát tam explodoval s nádhernými světelnými efekty, naštěstí tam nebylo nic než skály.

Dělová věž Blaníku s kanony záže 266

Dělová věž Blaníku s kanony záže 266

„To bylo jen pro výstrahu, strašpytlové!“ prohlásil Paleček do mikrofonu, když výsuvná kupole opět klesla pod úroveň okolních skal. „Kdybychom se rozhodli vás postřílet, máme tady obyčejné kulomety vzor 26. Nechceme vám ale ubližovat, chceme vyjednávat. Pošlete k nám vyjednavače, ale nepočítejte s vydíráním silou.“

„To je přece organizovaná mafiánská vzpoura!“ vykřikl policejní důstojník. „Jste všichni mimo zákon!“

„To přece víme už od začátku,“ odtušil Paleček. „Vaše zákony s námi nepočítají. Jenže zákony, které nám nepřiznávají žádná práva, naopak neuznáváme my, to je přece pochopitelné a spravedlivé. Dokud nás neberete jako rovnocenné partnery, nemůžete je proti nám používat. Budete si muset vyřešit nepořádky v legislativě. Nemyslete si, že přijmeme vaši diskriminaci! Do té doby se proti neoprávněnému vniknutí na náš pozemek budeme bránit. Jak vidíte, máme čím. Opusťte ihned náš pozemek!“

„Chcete válku? Budete ji mít!“ zařval policista bez sebe vztekem.

„Vážený pane, na vašem místě bych nikomu válku nevyhlašoval,“ upozornil ho jízlivě Paleček. „Zvlášť když ležíte přímo na naší dálkově ovládané mině! Netušíte, že máte pod sebou dobrých dvacet kilo tritolu? To by roztrhalo i tank, natož vás! Máte vážně z pekla štěstí, že vám ubližovat nechceme, ale jestli toho nenecháte, dočkáte se poučení, na jaké jen tak nezapomenete. Chcete další ukázku? Stačí říct! Nebojte se, bude to pořád ještě v bezpečné vzdálenosti.“

Obrátil se k panelu a stiskl několik knoflíků na jeho okraji. Naproti v údolí vzplál oheň, zahřmělo to a kamenitá půda na ploše půl hektaru vylétla do vzduchu. Postupně v ozvěnách hromové exploze dopadala na zem se sprškou balvanů velikosti lidské hlavy. Zvukové efekty při tom byly vynikající.

„Na tomhle ležíte všichni!“ upozornil policisty. „Poslyšte, máme toho právě dost! Máte deset minut, abyste se dostali za nejbližší zatáčku silnice. A to ani po vás nechci, abyste se dostali z dostřelu! Dostřel našich děl je nejméně deset kilometrů.“

Uniformovaní policisté se rychle zvedali ze země a ustupovali k autům.

„My se vrátíme!“ hulákal na nás sebevědomě policista z okénka, když se s ním auto rozjíždělo.

„Vyjednavačům nezkřivíme ani vlas,“ sliboval Paleček, jakoby se nic nestalo.

Byl to slib, anebo výstraha? Možná oboje.

„Takhle se to musí dělat!“ obrátil se k nám pak spokojeně.

„Nevím,“ nezdálo se to Jarošovi. „Mám dojem, že jsme to přehnali. Uvidíme, kdo s námi po tomhle bude chtít jednat. Po tomhle abychom se my naopak báli vyjít mezi lidi, mohli by nás napadnout. Neměli bychom si z nich dělat takové nepřátele.“

„Tak ať oni nedělají nepřátele z nás...,“ odtušil Paleček. „Nemají tady co dělat.“

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 00:46