Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

NATO

Hoši se venku činili a brzy přitáhli neuvěřitelně zdemolované hlavy vojáků. Nezdržovali se vlečením celých těl nebo jejich zbytků do pevnosti. Vzali si k srdci, že stačí přinést hlavy a vyzbrojeni velikými útočnými noži je mrtvým prostě odřezávali.

Bohužel, většina mozků byla k nepotřebě. Tankistická přílba je snad dobrá na to, aby si tankista za normální jízdy nerozbil hlavu, ale když pod tankem exploduje dvacet kilogramů tritolu, jejího majitele nic nezachrání.

V samohybné houfnici nejspíš explodovala munice, takže se z posádky nenašlo vůbec nic. Větší naději měli tankisté, ale i to bylo relativní. Nejlépe dopadli velitelé, vysunutí do půli těla z věží ven. Rozdrtilo je to od pasu dolů, hlavy na tom byly líp.

Přebíral jsem od kamarádů mloků otlučené lidské hlavy, nasazoval na ně snímací kuklu transkriptoru a testoval jejich obsah. Většinu jsem ale musel vyřazovat. Mozek v nich byl na kaši a nemělo cenu pokoušet se o přepis. Přišli bychom o životaschopné zárodky, ani pak jsme jich neměli dost, aby se dostalo na všechny. Ledaže bychom je dali do chladničky a přepsali, až dozrají další zárodky... Jen kdyby ty hlavy nebyly tak rozbité! U některých to bylo jasné na první pohled, u jiných se to poznalo při testování. Celková bilance nebyla nijak veselá.

„Jak to vypadá?“ obrátil se ke mně Jaroš, když skončil testování programů.

„Bledě,“ odtušil jsem. „Víc než pět jich nebude. Ostatní mají rozdrcené mozky. Vlastně i u jednoho z těch pěti mám vážné pochybnosti.“

„Použitelných zárodků máme devět,“ zhodnotil situaci věcně Jaroš. „Když čtyři použijeme, pět nám jich zbude na příště. Kdoví, možná je pak budeme potřebovat víc. Přeneseme jen duše, které jsou v pořádku. Ostatní mají smůlu, ale tu měli ve chvíli, kdy pod nimi vybuchly miny.“

„Tolik nenávratně mrtvých!“ povzdychl jsem si.

„Nemůžeme dělat nic víc, než to trochu zmírnit.“ okřikl mě Jaroš.

Poslal si pro elektrikáře Filipa a pomáhal mi připravit první transkripci.

Než skončila, byl tu Igor Filip jako na koni.

„Igore, mám pro tebe bojový úkol,“ řekl unaveným hlasem táta. „Mělo mě včas napadnout, že s těmi khaki-mozky nemá cenu vyjednávat. Musíme náš spor přenést na širší základ.“

„Jak to myslíš, tati?“

„Ve spodním patře úkrytového srubu je radiokabina,“ informoval Igora. „Najdi ji, je označena zkratkou RGK. Jdi tam a podívej se, v jakém je stavu. Měl by tam být sešit s návodem; počítalo se s tím, že Blaník obsadíme během války nevycvičenou posádkou, proto jsou návody u všeho, nejen u děl.“

„Dobře, ale co s tím?“

„Přijímač potřebujeme, abychom poznali situaci ve světě lidí. Není myslitelné, aby se o tom nevědělo. Má tam být ale také vysílačka, nejspíš středovlnná. Tou zase můžeme dát o sobě světu vědět i my a upozornit veřejnost, co se tady děje. Může to být účinnější než jednat s vojáky!“


Zabrali jsme se do transkripcí, ale netrvalo to ani dvě hodiny a byli jsme hotoví. Čtvrt hodiny trvala vlastní transkripce, zbytek byly přípravné práce. O zárodky jsme se nestarali, dobrovolní pomocníci je odváželi rovnou do líhně. My jsme tam doprovodili jen poslední z nich.

Zbylé, bohužel nepoužitelné lidské hlavy zůstaly na sále, pečlivě vyrovnané u stěny. Neměli jsme čas vracet je k mrtvým tělům. Svítalo a nemělo cenu riskovat pro pietu k mrtvým.

Nenapadlo nás, že lidé náš pokus o záchranu padlých pochopí přesně obráceně. Že nám soucit s mrtvými vojáky přinese hodně horké chvilky, ale především - nenávist veřejnosti. 

Jaroš se zatím v líhni spravedlivě rozčílil.

„Koho to napadlo pomalovat zárodky barvou?“ vybuchl.

„Abychom poznali nepřátele,“ odtušil Milan ještě se štětcem v ruce.

„Ty nevíš, že tou kůží dýchají? Namaž si pusu acetonem a uvidíme, jak ti bude!“

„Jsou to naši nepřátelé,“ opakoval umíněně Milan. „Až se vylíhnou, budou nám škodit. Budeme je muset hlídat.“

„Až se vylíhnou, budou jako každý potřebovat především psychickou pomoc. Já s Míčou nebudeme mít čas. Předáme je učiteli,“ mávl Jaroš rukou.

„Ale pod dohledem,“ trval na svém názoru Milan.

V té chvíli se ozvalo hlášení pevnostního rozhlasu.

„Tady Igor Filip. Našel jsem radiokabinu. Chcete si také poslechnout zprávy?“

Byla to samozřejmě řečnická otázka. Nečekal na odpověď, místo toho přepojil na pevnostní radiopřijimač.

„Z oblasti obsazené mimozemšťany nedocházejí žádné zprávy. Svědkové shodně potvrzují střelbu z děl, došlo tam k veliké explozi, po které nastal zdánlivý klid. Zdá se, že je to teprve počátek. Dokud od armádních jednotek z postižené oblasti nezjistíme další informace, budeme pokračovat v původně ohlášeném programu.“

To bylo všechno, podle Igora se jednalo o hlášení mimo pravidelné zprávy.

„Takže nás považují za mimozemšťany?“ zamyslel se táta. „Koho to napadlo? Ačkoliv, napadnout je to mohlo. Budeme to muset včas uvést na pravou míru.“

Jaroš s advokátem Frolíkem a učitelem Čupíkem namluvili na Jarošův kazeťák naše zprávy. Kazeťák měl Jaroš jen jeden, v pevnosti se vymoženosti moderní doby pochopitelně nenacházely, ale Jaroš kazeťák používal ještě jako člověk. Teď se nám samozřejmě hodil.

„Volá vás vysílač Mločí osada, lidé. Vyslechněte si naše stanovisko, dříve než dáte souhlas k barbarskému ničení nehodnému tohoto tisíciletí. Nechceme proti vám lidem válčit a nesmírně litujeme násilí, které se stalo, ale požadujeme od vás uznání, že jsme živé, myslící bytosti. Chceme rovnoprávnost, nic víc. Nejsme mimozemšťané, ale i když nejsme lidé, inteligenci máme stejnou jako vy. Nechceme v Čechách ani jinde na světě dobývat území, jak se možná obáváte, žádáme jen o uznání vlastnictví nepříliš velkých pozemků. Nechceme toho příliš, jen žít jako vy.“

Igor dostal úkol připojit výstup z kazeťáku místo mikrofonu vysílačky Blaníku. Nebylo to jednoduché, neměl odpovídající součástky, ale navrhl dráty jen provizorně přiletovat a Jaroš mu v tomto směru dal plnou důvěru.

Se mnou pak šel zkontrolovat záložní velín. Byl v pořádku, stačilo jen odstřelit umělou skálu, zakrývající výhled. Výhodou záložního velínu bylo umístění stranou od hlavních dělových věží, které na sebe určitě přitáhnou palbu. Navíc se nacházel pod korunami mladých smrčků, které jej maskovaly i po odstřelení skály. Náložky umělou skálu odpálily velice šetrně, takže to nebylo z dálky tak nápadné. Po otočení periskopů byly dobře vidět všechny dělové věže i poškozený zvon hlavního velínu. Slunce zatím vyšlo a v jeho paprscích bylo jasně vidět, jak je beton kolem dělových věží posetý světlejšími krátery. Nezdálo se ale, že by škody byly fatální. Dělové věže pod úrovní betonu vyvázly téměř bez škrábnutí. Jen ocelolitinová kupole hlavního velínu byla více poškozená. Palba tanků i samohybné houfnice se očividně soustředila na ni.

Záložní velín, umístěný v lese.

Záložní velín, umístěný v lese.

Kolem desáté dopoledne svolal táta všeobecné shromáždění do velké ubikace na dně úkrytového bunkru. Směrem do hloubky síla betonových stěn klesala a rozměry místností rostly. Na povrchu bylo více betonu než prostor, dole tomu bylo naopak.

„Měli bychom si konečně všichni ujasnit, co se už stalo a co se děje, případně jaké máme vyhlídky,“ začal.

„Děláme chybu,“ zaútočil na něho Paleček. „Musíme na palbu odpovědět palbou, jinak nás i s Blaníkem brzy zničí. Nikdo z konstruktérů nepředpokládal, že by pevnost odolávala dělové palbě nečinně.“

„To jistě ne,“ nedal se táta. „Jenomže opakuji, nemáme proti sobě hitlerovské fanatiky, ale Čechy. Vlastní.“

„Kteří nás nejspíš chtějí vyhubit, stejně jako tenkrát Hitler Židy.“

„To není jisté,“ namítal táta. „Asi nás považují za nebezpečné vetřelce z vesmíru a bojí se nás, ale když jim dáme na srozuměnou, že se s námi vyjednávat dá, že jednat chceme a nemáme v úmyslu jim škodit, nakonec s námi jednat budou. Naše podmínky jsou přece jednoduché! Žádáme je, aby nás respektovali a podle toho s námi jednali. Nejsme zvířata, ale rozumné bytosti. Máme vlastní duši, polovina z nás ji má dokonce lidskou. Jakmile to lidé uznají, máme vyhráno.“

„Bohužel to tak nechápou,“ vrtěl hlavou Igor Filip. „Vysílal jsem naši nahrávku hned několikrát. Slyšelo nás spousta lidí, ale jaká byla reakce? Ministr obrany dostal vládní úkol, aby nás zlikvidoval. Mluvilo se také o preventivním taktickém jaderném úderu proti hnízdu vetřelců, ale naštěstí to neprošlo. Nejtvrdší byly výzkumy veřejného mínění. Pětaosmdesát procent Čechů s vládním rozhodnutím bez výhrady souhlasí! Styděl bych se za ně! Postavilo by se za nás sotva šest procent ekologických aktivistů, ale ti požadují jen zachovat nás aspoň deset párů pro odchov v zoologických zahradách, aby nedošlo k úplnému vyhubení jako ohroženého živočišného druhu. Chtěli by nás také zachovat k vědeckému výzkumu. Nevím, co tím mají na mysli, ale nechce se mi zjistit na vlastní kůži, že to bude pitvání zaživa. Zbytek nemá názor, nebo to aspoň tvrdí. Že by s námi měl někdo jednat, o tom nepadlo ani slovo.“

„To je ale strašlivé nedorozumění!“ vybuchl táta.

„Ty lidské bestie s námi prostě jednat nechtějí,“ dodal tvrději Igor.

„Musíme asi něco podniknout, aby nás vzali na vědomí a napravili svůj omyl,“ uvažoval nahlas Vocásko. „Já ale vážně pochybuji, že některé natvrdlé Čechy přinutíme k zamyšlení, tím méně ke zpytování svědomí. Mají je naprosto čisté, nepoužité.“

Další značně bouřlivá diskuse se pak vedla kolem obsahu našeho vysílání.

Táta Jaroš by především apeloval na svědomí Čechů, ale zejména Paleček a jeho stejně bouřlivý kamarád Stanislav Janík získali podporu dalších mloků, abychom vůči lidem uplatnili tvrdá opatření, z nichž můžeme později při vyjednávání slevovat. Vysílání jsme měli podpořit hrozbou, jinak by podle nich nemělo smysl. Nakonec tátu Jaroše přehlasovali. Neshodli se jen na druhu oné hrozby lidem.

„Navrhuji postřelovat dělovými věžemi nejbližší města,“ trval na svém Paleček. „Ať si Češi uvědomí, co to je, když chtějí válku. Dostřelili bychom i za hranice.“

„Neblázněte!“ otřásl se táta. „Co tím získáme? Jen strašnou nenávist, další pádné argumenty pro naše vyvraždění, umlčení těch, kdo se nás aspoň nesměle zastávali? Zlo plodí zase zlo, touto cestou se rozhodně dát nesmíme. Chceme-li podniknout nějakou akci ke vzbuzení zájmu veřejnosti, musíme vymyslet něco neničivého. Za hranicemi ostatně dnes nejsou Němci, ale Poláci. Jak by ti k tomu přišli?“

„Tak vymysli něco jiného!“ zaútočil na něho Paleček. „Musí to ale být co nejdřív, řekněme do večera, než nás zase začnou ostřelovat. Vsadím se, že kolem nás stahují vojenské jednotky, proti kterým bylo pár tanků směšná síla. Vždyť můžeme očekávat i pokusy o naše úplné zničení!“

„Něco jsem vymyslel,“ řekl táta zachmuřeně. „Bude to sice trochu proti mému přesvědčení, ale když máme na vybranou jen jedno ze dvou zel, zvolil bych to menší. Během tvoření jsem narazil na nesmírně zajímavé úkazy. Všechno je v počítači, mohu se k tomu kdykoli vrátit. Mám na mysli protobaktérie, něco mezi baktériemi a viry.“

„K čemu nám budou baktérie?“ zarazil se Paleček. „Jako biologická zbraň?“

„Dalo by se to tak nazvat,“ přikývl táta. „Jedním kmenem jsem byl sám postižen, byla to naštěstí nepříliš vážná infekce. Téměř neškodná, jen trochu nepříjemná.“

„Co to znamená?“ ptal se věcně Paleček.

„Vyvolává úporný dvoudenní průjem,“ trochu se usmál táta. „Pak si tělo samo vypěstuje protilátky, protobaktérie zahynou a člověk je proti nim půl roku imunní, ne-li i déle.“

„A jak bychom je mohli použít?“

„Protobaktérie se v přírodě nevyskytují, přitom mají vlastnosti virů,“ řekl táta. „Projdou téměř libovolnými filtry, nezachytí je aktivní uhlí, snášejí dobře var. Být škodlivější, byla by to zákeřná zbraň, ale takhle je to skoro úsměvné. Dá se to ovšem chápat i jako vážné varování před něčím horším.“

„To by šlo. Čechům neuškodí, když se trochu... víte co!“ souhlasil Igor.

„V tom případě by bylo nejlepší dopravit je do Plzně,“ opáčil zarputile Paleček. „Jak znám Čechy, platilo by na ně, udělat jim z Prazdroje nejhorší samoser na světě.“

„Pak se na nás vrhnou jako jeden muž a utlučou nás čepicemi,“ varoval ho Igor.

„Bylo by to menší zlo, než použít něčeho smrtícího,“ uvažoval Jaroš.

...jako kdyby to tenkrát předpověděl... Kmen 415 byl opravdu pouhé projímadlo, kdežto kmen 618... 

Porada tím skončila jednomyslným společným rozhodnutím.

Igor Filip dostal za úkol opět aktivovat vysílačku a vše připravit k vysílání.

Právník a advokát Frolík se dvěma dalšími přijali úkol sepsat naše stručné a jasné prohlášení, které bychom měli vysílat k lidem.

Já a Jaroš jsme měli za pomoci kreatoru urychleně vyrobit protobaktérie. Kuchaři nám měli pro tyto účely připravit živnou půdu, v podstatě jakýkoliv rosol.

Koťátko měl připravit útočnou expedici a Paleček dostal za úkol dohlížet nad stavem pevnosti a dalšími akcemi armády. V případě, že objeví cokoliv podezřelého, měl vyhlásit poplach, ale nestřílet.

Ostatní měli pokračovat v tom, co předtím. Učitel Čupík vyučovat, kuchaři uvařit oběd. Nevěděl jsem ani, čím se zabývají ostatní mloci, ale v klidu nebyl nikdo. Oběd byl vyloženě odbytý, příšerně tvrdé, šedesát let staré suchary, potřené marmeládou. Jak by ne, kuchyní se dnes zabývala jen kuchařka Otylka (vdova, 71 let, zápal plic).

Ukázalo se však, že úkoly poctivě splnila snad jen Inka Mráčková ve svěřeném žabíně. Večer nám na sál přivezla bez řečí dvanáct vajec obřích žab a já jsem se pod dohledem Jaroše zabýval klonováním mločích zárodků. Byla to trpělivá a přesná práce a zaujala mě tak, že jsem neměl smysl ani pro jídlo. Otylka mě nakonec donutila sníst vystydlé žabí řízky se zeleninovým salátem, když si přišla pro nádobí. Vyhubovala nás jako malé, ale skoro jsme ji nevnímali.


Schylovalo se k večeru, když jsme byli hotovi. Odvetné komando Franty Koťátka vybavené pečlivě uzavřenými ampulemi s Jarošovými protobaktériemi odcestovalo vodními tunely, Jaroš s Palečkem, učitelem a dalšími třemi mloky zatím namluvili na Jarošův kazeťák další zprávy.

„Volá vás vysílač Mločí osada, lidé. Slyšeli jsme, že Česká armáda dostala rozkaz definitivně nás zničit. Je nám upřímně líto, že to došlo tak daleko, ale jestli se budete o něco takového pokoušet, dokážeme vám, že s námi budete muset počítat. Po dobrém, což je naše přání, nebo i po zlém. Nebudeme pak litovat obětí, které na tuhle špinavou válku doplatí. Máme účinné možnosti jak se bránit, nechceme je ale použít. Rozmyslete si to ještě! Stále očekáváme vaše vyjednavače.“

Po celou dobu byl pevnostní rozhlas napojen na přijímač, abychom mohli slyšet zprávy ze světa lidí. Bohužel marně, zůstalo bez odezvy.

„Nejvíc se mi zdá divné, že se tady v okolí neobjevili žádní novináři,“ uvažoval nahlas táta. „Jako kdyby právě ti čeští nebyli tak vlezlí. To nechápu.“

„To ti lehce vysvětlím,“ ušklíbl se Paleček. „Armáda to tu prohlásila za uzavřený vojenský prostor a nikoho sem nepustí. A kromě toho, slyšel jsi úvahy o preventivním taktickém jaderném úderu proti hnízdu vetřelců? To odsud muselo spolehlivě vyhnat všechny lidi. Kdoví, možná je právě odsud evakuují.“

Byla to pravda, zaslechli jsme to všichni. Reportéři dvou soukromých televizních stanic vynesli z ministerstva národní obrany obsah přísně tajných jednání a veřejnost se proti tomu postavila jako jeden muž. Zdálo se, že nám jaderný úder nehrozí, ale tátu naplnilo roztrpčením, že se o něm vůbec uvažovalo jako o možném.

„Kdyby to udělali, měl bych tisíc chutí místo neškodných protobaktérií vymyslet nějaké smrtící,“ řekl unaveně. „Možné by to bylo.“

„To by bylo strašně barbarské,“ namítal jsem. „S tím rozhodně nesouhlasím.“

„A nejsou proti nám stejní barbaři? O Češích jsem míval mnohem lepší mínění! Dovedeš si snad představit atomovou bombu v Čechách? To by přece byla katastrofa! Koho vůbec napadlo něco tak příšerného?“

„Myslím si, že Čechům strašlivě křivdíš,“ uklidňoval ho i učitel, který hned po vyučování přišel za námi na sál ke kreatoru. „Tohle mohl vymyslet nějaký zabedněný khaki mozek, štábní krysa skrytá v protiatomovém bunkru na ministerstvu obrany.“

„Že o něčem takovém vůbec jednali!“ vybuchl Jaroš.

„Takové názory existují ve všech armádách světa,“ chlácholil ho učitel. „Všude se najdou barbaři, odhodlaní ve jménu čehokoliv používat sebevětší svinstva. Důležité je, že se proti tomu postavili i ti z Čechů, kteří by nás nejraději viděli mrtvé.“

„Samozřejmě!“ odtušil Jaroš. „Představa, že jim někdo za humny odpálí příšerný zdroj radioaktivity, není přijatelná pro nikoho. Vždyť by to škodilo nejvíc Čechům! Doufejme aspoň, že to nenapadne i nějaký podobně uvažující khaki mozek z armád, které ty jaderné bomby opravdu mají.“

„Mohli by na nás použít i něco méně ničivého,“ přemýšlel nahlas Frolík. „Slyšel jsem o neutronových bombách, schopných vyvraždit město, ale nepoškodit majetek.“

„Ty nám naštěstí nehrozí,“ podotkl jsem. „Přece jen o nich něco vím, abych si mohl být jistý, že je nepoužijí.“

„Myslíš? Co jim v tom může zabránit?“

„Beton neutrony účinně pohlcuje,“ odtušil jsem. „Pod vrstvami betonu jsme proti neutronům bezpeční. Odborníci to jistě vědí a právě proto je nepoužijí, nemá to smysl. Taktické jaderné zbraně s větším bořícím účinkem jsou pravděpodobnější, protože by nás mohly buď úplně zničit, nebo zdecimovat.“

„Neměli bychom se stáhnout co nejhloub?“ navrhl učitel. „Horní patra Blaníku jsou tak jako tak pustá, ale na dně pevnosti je spousta skladů.“

„Proč jsou vlastně sklady tak hluboko? Proč tam nejsou ubikace?“ zajímalo Igora.

„To proto, aby nedošlo ke ztrátám na životech, kdyby dovnitř znenadání vnikla podzemní voda,“ vysvětloval rychle táta. „Pokud vím, žádná pevnost neměla napojení na podzemní říčku, jako Blaník. Ucpání odtoku turbín by mohlo spodní patra vyplavit do značné výšky. Proto byl i lazaret, kde máme líhně, výš a dole byly jen sklady.“

„Právě. Ale nám přece voda nevadí.“

„Počkal bych na výsledek našeho vysílání,“ ukončil jsem debatu. „Uvidíme také, co s Čechy provede samoser. Nejdůležitější je, že se proti atomovému úderu vyslovili všichni. Odborníci i politikové.“


Večer se z horních pater opět ozvaly dunivé detonace.

„Co se děje?“ telefonoval Jaroš pozorovatelům.

„Místo tanků a samohybných děl na nás nasadili bitevní helikoptéry, přijďte hned sem, do dělostřelecké pozorovatelny!“ uslyšeli jsme vzrušenou odpověď. Jako mloci jsme měli ostřejší sluch než lidé, telefon jsme slyšeli všichni po celé místnosti.

Helikoptéry...

Helikoptéry...

„Jo, hned jsme tam!“ praštil Jaroš sluchátkem a přerušil další hovor.

Tentokrát nám trvalo příliš dlouho, než jsme se dostali na místo. Hlídky nám jen mlčky uvolnily periskop.

Spatřil jsem řadu nehybně visících helikoptér, od nichž se v krátkých intervalech odlepovaly kouřící rakety a dopadaly na odkryté dělové věže Blaníku i na poškozený pancéřový zvon hlavního velínu. Zatím bez viditelného úspěchu. Beton pevnosti byl starý, ale kvalitní, ocelolitinový zvon velínu měl šedesát tun a to nebylo jednoduché probít, ačkoliv helikoptéry jistě používaly nejnovější průbojné střely a do velínu vedla přinejmenším jedna rozervaná díra.

Pozorovatelny.

Pozorovatelny.

Náhle se ale ozvalo úplně odlišné štěkání a helikoptéra na pravé straně formace se před našima očima proměnila v ohnivý oblak.

„Který idiot se dostal k oerlikonům?“ zaúpěl Jaroš.

Užasle jsme sledovali, jak vzápětí po první explodovala i druhá a třetí. Začalo to odzadu a chvíli trvalo, než si toho piloti předních strojů povšimli, ale pak se všechny vrtulníky daly na ústup. Začaly couvat, ale nepřestaly střílet rakety. Kdyby se otočily a daly na útěk, snad by po nich náš neznámý střelec přestal střílet, ale jisté to nebylo.

Čtvrtý vrtulník explodoval a jeho části padaly na kamenitou zem. Dopadly mezi skály a okamžitě vyšlehly plameny, zatímco palba se teď přenesla na poslední vrtulník.

Byl to zoufalý a nerovný souboj jediného protileteckého děla proti celé eskadře, souboj, kde by měly mít vrtulníky na své straně všechny možné výhody, ale moment překvapení spolu s přesnou muškou protiletadlovců štěstí otočily. Pátá helikoptéra ještě odpálila dvě rakety, ale pak se rozkymácela, převrátila se, roztočila se a neovladatelně začala padat jako kámen. Zásah protileteckého rychlopalného kanónu jí utrhl hlavici rotoru. Neexplodovala ve vzduchu, jako ty před ní, ale až po dopadu nárazem na skály. Jakmile se roztočila, vypadly z ní dvě postavičky, bohužel bez padáků. Přestřelka tím skončila. Mezi skalami hořely zbytky pěti rozstřílených helikoptér a k obloze stoupalo pět černých sloupů dýmu. Občas tam ještě za ostrých rozprasků vybuchovala munice, ale jinak bylo venku ticho.

Zazvonil telefon.

„Tátu Jaroše, ale honem!“ ozvalo se.

„Tady Jaroš. Kdo volá?“

„Paleček. Máme dva mrtvé. Nedalo by se s nimi ještě něco dělat?“

„Odkud voláš?“ zesinal táta.

„Ze čtvrtého protileteckého hnízda. Zasáhla nás raketa, odpálená snad půl vteřiny před tím, než jsme sundali posledního Apače. Standu to roztrhalo, Jirka ještě umírá, ale nepřežije ani pět minut. Já jsem byl za kanónem, jen mě to škráblo.“

„Co se jim přesně stalo?“ vybuchl táta.

„Jirka má roztržené břicho a všechno z něj rozházené na dva metry kolem,“ hlásil Paleček. „Ze Standy zůstala jen hlava. Snad je v pořádku, ale tělo je úplně na cucky. Vidím to na dvě reinkarnace a pochybuji, že s tím půjde dělat něco jiného.“

„Pitomci!“ rezignovaně vydechl Jaroš. „Co jste tam vyváděli? Proti helikoptérám jste přece neměli naději! Neříkal jsem, že nemáte...“

„Kluci nebyli žádní poserové a zemřeli jako hrdinové!“ vykřikl Paleček. „Mít tak obsazená dvě hnízda místo jednoho, ani by si proti nám neškrtly! Nestihli jsme to jen o fous, poslední helikoptéra vystřelila přímo na nás.“

„Zavolejte, ať pro ně někdo skočí!“ požádal Jaroš ostatní mloky. „Já tušil, že se nám zbylé zárodky budou hodit! Chraň nás Bůh před hrdiny! Pojď, Pavle!“


Sotva jsme zapnuli a otestovali počítač a transkriptor, přinesli nám mrtvé z protileteckého hnízda. Jako u mrtvých tankistů, ani tady se nenamáhali s dopravou vcelku. Standova hlava držela na malém kousku hrudi a Jirka mezitím zemřel. Hlavu mu proto bez lítosti uřízli a obě je donesli v jedné velké tašce.

„Pozor na snímací proudy!“ varoval mě táta. Nezapomněl jsem na to, už jsem měl snímání přepnuté na vyšší hodnoty, nutné pro nás mloky.

Začali jsme s Jirkou, po něm následoval Standa.

„Máme tu další mrtvolu,“ vrazil do sálu Mstislav, jeden z party Josefa Vocáska. Voda z něho ještě kapala a v mokrém batohu přinesl - další lidskou hlavu.

„Všiml jsem si, jak dva piloti vypadli z helikoptéry,“ hlásil tátovi. „Jeden dopadl hlavou na kamení a měl ji na kaši, druhý se možná bude hodit.“

„Nebyl jen raněný?“ staral se táta. „Takové bych raději přenechal lidem.“

„Bez obav,“ opáčil Mstislav. „Nabodl se při pádu na uschlý smrk a visel hlavou dolů, probodnutý skrz naskrz. Připadalo mi, jako by si ho tam napíchl nějaký obrovský ťuhýk jako brouka na trn. Byl zaručeně mrtvý, než jsem se k němu dostal, ale hlava bude nejspíš dobrá.“

„Ach jo,“ povzdychl si táta. „Pavle, podívej se na to.“

Prohlédl jsem hlavu, ale vypadala nepoškozeně, až na kus skalpované kůže, což nemuselo nic znamenat. Ostříhaný pilot měl v očích bolest a děs. Musela to být hrůzná smrt, viset nabodnutý na stromě jako odsouzenec naražený na kůl, pomyslel jsem si. Vzpomněl jsem si, jak jsem umíral, také přibodnutý větví... ale aspoň jsem se rychle utopil, tenhle určitě trpěl déle.

„Přinesl jsem ještě tohle, měl to na krku,“ podal mi Mstislav neveliký plíšek.

„John Glenn, Michigan,“ přečetl jsem drobná písmena. Krev na nich už nebyla, Mstislav ji jistě smyl během cesty vodou. „Pod tím: USAF - NATO - číslo a anglicky hodnost. Poručík. Panebože, to nám ještě chybělo!“

„Ukaž!“ obrátil se ke mně táta. Podal jsem mu cedulku, chvíli si ji prohlížel.

„Vypadá to mnohem hůř než jsem se obával,“ odtušil suše. „Zřejmě už to není jen naše česká záležitost. Teď už je v tom i NATO - to znamená skoro celý svět!“

Nahoře opět zaduněly výbuchy a po chvilce k nám přivedli Palečka. Podle svého hlášení měl mít jen škrábnutí, ve skutečnosti mu na cárech masa visela úplně rozdrcená ruka. Paleček ani nekřičel, jako by se ho to netýkalo, ale bylo nám jasné, že ho to musí strašně bolet. Kapala mu krev, ale díky stažitelným cévám mloků to nevypadalo tak zlé, jako to bylo. Něco podobného mají ještěrky. Chytíte-li ji nešikovně, mrskne sebou a vy držíte jen její ocásek. Z pahýlu krev neteče a ještěrka sama vám rychle zmizí.

„To mám až z druhého náletu,“ ujišťoval nás. „Ani nevím, odkud to přiletělo. Jen jsme odsunuli pancéřový kryt, bác, a bylo to.“

„Kdo tam byl s tebou?“ vybuchl Jaroš.

„Toník Zikmund a Jára Štefl. Rozmetalo je to i s kanónem, nezbylo z nich vůbec nic. Já jsem přinášel zásobníky, ale střepiny vlítly až do chodby, takže jsem tady.“

Otřásl jsem se. Nebyli to první mrtví v téhle válce, ale první, které jsem znal. Jára Štefl zahynul jako mladý kluk při automobilové nehodě, tentokrát měl smůlu podruhé a definitivní. Tondu Zikmunda, člena Vocáskovy party barabů, jsem znal od vidění.

„Děsně to bolí, nemohli byste si s tím pospíšit?“ popoháněl nás Paleček.

„Dám ti morfium,“ uvolil se Jaroš. „Ruka půjde pryč, ale to přežiješ.“

Vpíchl raněnému morfium, odstřihl rozervané tkáně se zbytky ruky a pahýl začal pečlivě obvazovat.

„Vy mě nebudete reinkarnovat?“ zděsil se Paleček. „Nějaká vejce tam snad přece ještě máme! To mám živořit bez ruky?“

„Nebudeme tě reinkarnovat. Musel bych tě nejdřív zabít, což neudělám, ačkoliv mám na to skoro chuť,“ mračil se táta. „Kvůli tobě neobětuji zárodek, může posloužit potřebnějšímu, případně se může normálně vylíhnout. Vaše hrdinství nás přišlo pěkně draho. Toníka a Járu to zabilo! Proč jsi je tam bral? Vždyť vlastně můžeš za to, že jsou definitivně po smrti!“

„Aspoň to nebyli poserové!“ umíněně i bolestí syčel Paleček.

„Nebyli to poserové,“ opakoval táta. „Zato jsou mrtví navždycky. Nezdá se mi spravedlivé, že přežije právě ten, kdo do takového masakru zatáhne čtyři kamarády.“

„To jsem tam měl zhebnout taky?“

„Proč?“ opáčil Jaroš. „Jen si žij dál. Odkliď se někam do koutečku a počkej, až se to přežene. Pokud válku přežiješ, do dvou let ti ruka naroste nová. My mloci máme obstojně fungující regeneraci. To ti musí stačit.“

„Do té doby budu k ničemu!“ stěžoval si uraženě.

„To jsi i tak,“ osopil se na raněného velice tvrdě táta Jaroš. „Obětovat pro tebe zárodek nemíním ani teď, ani později. Nauč se konečně vážit si života i v tom vejci!“

„Kdyby tě ten pahýl příliš bolel, přijď si pro další morfium,“ dodal jsem.

„A ostatní mají bojovat za mě?“ vzplanul Paleček.

„Pokud to půjde, nebudou,“ vybuchl i Jaroš. „Budeme vyjednávat, ale proboha ne zbytečně zabíjet. Jak vidím, nic jsi nepochopil. A jdi už, překážíš tady.“

Shora se ozvaly další exploze, jedna za druhou, jako podle metronomu.

„A oni nás zničí!“ zaječel hystericky Paleček.

„Uvidíme,“ řekl klidně Jaroš, přesvědčený o své pravdě.

Jeho klid na nás ostatní zapůsobil jako balzám. Panika, která by mohla po prvních bombách vypuknout, se nekonala. Proti tomu co se dělo nahoře jsme nemohli nic dělat, ale na druhé straně jsme mohli věřit mnohametrovým betonovým stropům, že nějakou dobu vydrží a nemusíme se obávat, že nás jejich trosky v brzké době rozdrtí. Ale bylo nám také jasné, že věčně se na předválečný československý beton spoléhat nemůžeme a měli bychom něco podniknout, aby nás lidé nezničili.

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 00:46