Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Sedmá velmoc

Hlídky u ústí tunelu si jednoho večera povšimly mladého muže, který se opatrně plížil směrem k pusté vesnici. Nebyl to nikdo z místních. Dva fotoaparáty a brašna na videokameru ukazovaly spíš na nějakého zvlášť zuřivého reportéra.

„Haló! Pane novinář! Od kterých novin jste?“ zakřičel či spíše zašeptal na něho tlumeným hlasem velitel mločí hlídky Franta Pihýrů.

Muž se okamžitě snažil co nejvíc přikrčit ke svodidlům silnice.

„Nebojte se, nic vám neuděláme!“ sliboval Franta.

„Vy nejste vojáci?“ pochopil konečně oslovený. „Nejste nakonec... mloci?“

„Uhádl jste!“ opáčil Franta.

Novinář vybalil z brašny fotoaparát, ačkoliv žádného mloka ještě neviděl.

„Nechte ten blesk na pokoji, nebo se sem přižene armáda. Chcete-li si s námi nejprve v klidu promluvit, pojďte za námi pod můstek, není sem skoro vidět.“

„To se rozumí!“ opáčil mladík rovněž šeptem. „Proto se sem trmácím! Poslyšte, vy vážně nejste lidi?“

„Pojďte sem a uvidíte!“ pozval reportéra Franta.

Mladík sehnutě přeběhl silnici a za chvilku byl dole pod můstkem. Nemohl se tu narovnat, byla tu opravdu tma, ale i zbytky světla mu umožnily ujistit se, že skutečně jedná s mluvícími mloky.

„Už jsme si mysleli, že novináři v Čechách vyhynuli,“ řekl nečekané návštěvě na uvítanou Jarda. „Jste úplně první, kdo se dostal až sem.“

„Udělali z toho strašný humbuk!“ postěžoval si mladík. „Nejprve, že se tu bude střílet. Potom, že sem shodí atomovku. Na to konto odsud odvezli všechny lidi, ale pak to prasklo a nic se nekonalo, jenže sem už nikoho nepustili. Vy opravdu nevypadáte na loutky, nebo na něco podobného.“

„To nejsme,“ zašklebil se Franta. „Jsme skuteční inteligentní mloci a když budete chtít, můžete si nás na závěr vyfotit, nebudeme proti. Ještě s tím ale chvilku počkejte. Až to blýskne, utečeme. Vás vojáci naživu nechají, my z nich máme větší obavy.“

„Opravdu už vás tolik pobili?“ politoval nás.

„Jen osm,“ řekl Jarda. „Ale i to je dost.“

„Jen osm?“ podivil se. „Slyšel jsem něco o dvou tisících.“

„Nevěřte všemu, armáda lže,“ ujistil mladíka Franta. „Tolik nás nikdy ani nebylo. Ačkoliv nás pořád přibývá, je nás jen něco kolem stovky.“

„Proč jste se vlastně rozhodli nás ohrožovat?“ vypálil hned své obvinění.

„My vás neohrožujeme,“ nasupil se Franta. „Ten průjem je proti vašim bombám směšná prkotina. Ostatně jsme to udělali jen proto, aby s námi už konečně začal někdo vyjednávat. Poslyšte, nemohl byste k tomu nějak přispět?“

„To bude těžké. Tady všemu velí vojáci.“

„Dobře, ale co ostatní v Čechách, v Praze? Nebylo by dobré lidem konečně sdělit, že jsme od samého začátku ochotní jednat? Jen na nás přitom nesmí nikdo mířit.“

„A to s vámi ještě nikdo nejednal?“

„Ne. Pokud nepočítám ty, co na nás mířili a vyzývali nás, vzdejte se, nic se vám nestane...! Na takové sliby přece neskočíme, když nás neuznáváte za rozumné.“

„Proč se nevrátíte, odkud jste přišli? Odněkud jste snad museli přijít, ne?“

„Protože jsme se narodili tady v těch skalách. Přesněji řečeno, vylíhli. Z vajec. Jsme tady doma a nemáme ani kam se vracet, ani kam jít. Přece nechcete, abychom se vzdali, když nás chcete umístit někam do ZOO, nebo nás vědecky rozpitvat? Po něčem takovém nikdo z nás netouží, pochopte!“

„Ale to by podstatně měnilo situaci!“ uvažoval.

„Vůbec ne. Ta je od začátku stejná.“

„Ale přece jen, lidé se vás bojí a myslí si, že jste banda mafiánů, co nás ohrožuje bakteriologickou zbraní. A vy jste zatím... malí jako děti.“

„Vždyť jsme děti,“ ujistil ho Franta. „Nejstarší z nás se vylíhli před šesti lety.“

„To ale bude bomba!“ ujišťoval je reportér a pilně je natáčel.

Na závěr se mu postavili přímo proti blesku a přátelsky se na něho zašklebili.

Neutekli hned, počkali, až si zkontroluje obrázek. Měl moderní fotoaparát, takže to věděl okamžitě. Kvalita na první stránku.

„Mějte se dobře, pane reportér!“ sykli na něho, když se kolem něho prosmýkli.

Vteřinu poté se z potoka ozvala dvě tlumená šplouchnutí.

Reportér se stejně opatrně vydal na cestu zpátky. Zdaleka neměl vyhráno. Věděl o odvážlivcích, kterým vojáci minulého týdne roztřískali fotoaparáty i videokamery, ačkoliv nic ani koutkem oka nespatřili.


Husarský kousek reportéru Stanislavovi vyšel, neboť se mu podařilo proplížit se z vojenského prostoru, ale neměl ještě vyhráno. Naštěstí ho napadlo dát si fotografie nejprve na svůj vlastní soukromý počítač. Šéfredaktor jeho mateřské televize od něho fotoaparát převzal, ale k uveřejnění se neměl.

„Vašku, co bude s těmi mloky?“ urgoval to Standa druhého dne s velkou vervou.

„S jakými mloky? Vždyť jsi vůbec nic nepřinesl!“ šokoval ho šéf. „V tom foťáku byly jen nějaké šmouhy!“

„To není možné!“ vybuchl Standa. „Půjč mi ho! Určitě jsi špatně určil záběry!“

Šéfredaktor Václav mu fotoaparát skoro hodil.

„Bestie!“ ulevil si Standa. Došlo mu, že záběry někdo úmyslně vymazal.

„Heleď, nech toho,“ poradil mu zdánlivě dobrácky šéf. „Jestli to nevíš, existuje spousta lidí, co si nepřejí žádné takové snímky vidět.“

„Kdo tady blbne? Vždyť by to byla senzace, jakou nikdo nemá!“

„Senzace? Možná. Ale raději na to zapomeň a dobře ti poradím, ani se pro nové nevydávej. Budou tam hlídat mnohem lépe, mohli by ti foťák zničit a na nový nemáš.“

„Poslyš, není v tom nakonec armáda? Kdo jiný může mít tak dlouhé prsty?“

„Já o tom nic nevím,“ ujistil ho šéf. „Nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel, o ničem nevím. A tobě bych radil totéž. A hlavně o ničem nemluv. A nebo se nediv!“

„To myslíš vážně?“ podíval se na něho zkoumavě Standa.

„Já si o tom radši ani nic nemyslím!“ ujistil ho šéf.

„To jsem od tebe nečekal, srabe!“ otočil se Standa.

„Zřejmě se chceš postavit na vlastní nohy!“ varoval ho Václav. „To bych ti vůbec nezáviděl. Nikde jinde místo neseženeš, to jediné ti mohu zaručit.“

„Já ti taky nezávidím,“ řekl Standa. Položil prázdný fotoaparát na stůl a odešel.

Včas ho ale napadlo, že by měl zabezpečit další snímek ze svého počítače. Doma pořídil kopii na flešku a navštívil s ní kamaráda, počítačového nadšence Vladimíra Mináče. Se vším se mu svěřil.

„Obejdu dneska ještě pár redakcí, ale obávám se, že mě s tím všude vyhodí. Byl jsem už ve třech, všude je to stejné. Nikde to nechtějí ani vidět.“

„To je jednoduché,“ poradil mu Vláďa. „Slávu budeš muset oželet, ale pokud ti jde jenom o pravdu, máš naději. Umístíme tu fotku na internet. Chceš?“

Stanislav mu mlčky podal flešku.

„A tuhle bych ještě aspoň dvakrát zkopíroval,“ radil mu opět Vláďa. „Čím víc lidí dostane tu kopii do ruky, tím líp.“

Věnoval mu ještě čtyři a sám mu pořídil kopie.

Jedna jediná se zachovala. Ale právě ta měla znamenat - bombu.


Ošetřující lékař nadzvedl pacientovi oční víčko.

„Ještě žije,“ řekl. „Kde jste ho našli?“

„Na nábřeží,“ odtušili dva mladíci, kteří sem vlastním autem přivezli zakrvácené tělo. „Policie už to tam zkoumá.“

„Tři průstřely hrudi, no potěš pámbu!“ řekl lékař. „Tohle musí na sál. Zavolejte na chirurgii! Pro jistotu i na policii, ať sem někdo přijede. Jasný pokus o vraždu!“

Zdravotní sestra mu zručně pomáhala svlékat postřelenému kabát a následovala vozík rychle na operační sál.

„Stanislav Osmý,“ prohlížela si zakrvácený průkaz. „Ale to je přece ten reportér z televize! A má u sebe doklady i peníze! Oni mu ani nic nevzali?“

„Nezdržuj, Bětko!“ rýpl si mladý lékař. „Kde je vrchní sestra? Kam se k čertu schovala? Že zase někde klábosí!“

„Máme tu zůstat?“ ptal se opatrně jeden z dvojice, která sem raněného dovezla.

„Určitě, jinak byste byli první v podezření!“


Vladimír Mináč nevěřícně zkoumal obrazovku.

Počítačový server, který měl na starosti, byl dokonale čistý. Prázdný.

„To se mi snad jenom zdá!“ vybuchl. „Tohle není porucha, to je přímo sabotáž!“

„Proč myslíš?“ podíval se na něho útrpně kolega, asistent Kovácz. „To se přece stává. Stačí malý virus...“

„Na unixovým serveru?“ vybuchl Vladimír.

Pak ho ale něco napadlo. Sáhl hbitě do zásuvky psacího stolu a vytáhl nevelkou flešku. Vložil ji do staršího počítače v koutě místnosti a napsal příkaz.

Fleška byla prázdná, čerstvě naformátovaná. Vladimír dal udiveně další příkaz. Dozvěděl se jenom, že tam nejsou žádné smazané soubory, které by bylo možné obnovit. Fleška ležela v šuplíku, někdo ji musel znehodnotit přímo tam. Takže žádný virus, ale kolega! Ještě že měl prozíravě doma schovanou kopii!

„Co tam máš?“ zajímal se Kovácz.

„Teď už nic,“ zavrčel Vladimír a podíval se na Kovácze podezřívavě. „Všechno čistý jak slovo Boží, data vzal čert. Mám půl dne práce, než všechno nainstaluju. To zas bude kravál!“

„To se přece stává,“ uklidňoval ho ledabyle Kovácz.

„Stává,“ přikývl Vladimír. „Ale ne na unixu - a ne mně!“

Poslední větu si spíš jen zamumlal. Od nutkání vrhnout se na kolegu a dát mu pár pěstí odradilo Mináče jen to, že kromě Kovácze mohlo tu lumpárnu provést šest jiných. Raději se začal hrabat v zásuvkách a sháněl instalační DVD.

„Nepůjčoval jsem ti teď někdy Novel?“ zeptal se Kovácze.

„Jo, tady je,“ ušklíbl se na něho asistent. Jak se zdálo, měl instalačky předem připravené. Což byla, při jeho bordelu, další podezřelá okolnost. Ale ne důkaz.

„Díky. A vyřiď, prosím tě, každému kdo se tě zeptá, že já tu mrtev ležím, jak Murphyho zákony kázaly mi. Dokud to neuvedu do chodu. Jasný?“

„Jasný. Co se nemohlo pokazit, pokazilo se...“


To, že kamarád leží v nemocnici, se Vladimír dozvěděl až večer, když se mu snažil zavolat domů. Server měl v pořádku, ale nedařilo se mu připojit se k internetu. Vladimírovi se zdálo, že chyba nebude na jeho straně, ale na opačném konci. Po dvou hodinách marného snažení zavolal Standovi, aby se s ním poradil.

Sluchátko zvedl policista a požádal Vladimíra suše, aby se představil. Teprve pak mu oznámil, že je od policie. Víc nestihl říci, Vladimírovi to stačilo.

Praštil sluchátkem a vyrazil do ulic.

Internetová kavárna byla daleko, ale přijel k ní rychle. Jako by se nechumelilo si zaplatil přístup na síť.

„Veliký Mináč - a platí za internet?“ ozvalo se náhle za ním. „Co se to probůh stalo? Bude konec světa, řítí se k Zemi ničivý asteroid?“

„Murphy,“ zavrčel na rušitele Vláďa. Zastrčil flešku do zásuvky a zkopíroval na disk jediný obrázek.

„Proč nejedeš ze svého serveru?“ ptal se ho zvědavě jeden z jeho počítačových kamarádů Rostislav.

„Protože mě nějaká svině od internetu odstřihla,“ řekl tiše Vladimír a prsty se mu míhaly po klávesnici. „To všechno kvůli tomuhle obrázku.“

„Jakýmu obrázku?“ zajímal se kamarád.

„Počkej pět minut, uvidíš ho,“ zavrčel Vláďa. „Tobě to ukážu, Rosťo, ale nejdřív mě nech jednat, spěchá to.“

Šestadvacet elektronických dopisů v jedné dávce právě opustilo počítač, všechny pro jistotu opatřené kódováním obsahu.

„Chceš to vidět?“ obrátil se Vladimír na kamaráda. „Jen se podívej! Teď už je to snad jedno!“

„Fí ha!“ hvízdl si kamarád. „Nádherné obludy! Ze které hry je máš?“

„Žádná hra, vzpamatuj se, Rosťo! Kam jsi dal oči, tohle je přece reál! Nafotil je Standa Osmý ve vojenské oblasti u základny mimozemšťanů. Standu někdo postřelil, na mém serveru někdo všechno vymazal a kromě toho mě nějaká svině...“

„Poslyš, nezdá se ti, že to začíná smrdět?“ dovtípil se kamarád.

„Jo, sírou a peklem,“ přikývl Vláďa. „Proto jsem to rozeslal šestadvaceti elektronickým časopisům jako senzaci první velikosti. Dva do USA, dva do Německa, tři do Francie, zbytek po vlastech českých. Doufám, že se aspoň několik mých kámošů projeví jako chlapi! Tedy, pokud chtějí, abych je tak ještě nazýval!“

„Vypadají dost přesvědčivě!“ pochvaloval si obrázek Rosťa.

Prohlíželi si to oba. Náhle Vladimír vyskočil.

„Ještě mi nikdo nepotvrdil příjem!“ zasyčel. „To je mi divný!“

„Třeba vůbec nejsou na síti?“

„To nevím,“ řekl Vladimír. „Ale my už na síti nejsme. Kdo nás tady dokázal...“

„Smrdí to sírou,“ přikývl mu na to klidně kamarád. „Poslyš, nakopíruj mi je taky, zkusím to jinde. Ale řeknu ti, když tě dokázali takhle bleskově vyřídit i na internetu, asi to nebudou žádná ořezávátka, ale ostřílení profíci! Bude to tahání tygra za ocas.“

Duplikování jednoho obrázku netrvalo dlouho.

„Padáme!“ rozhodl Vladimír. „Tady už chcípl pes! Dokonce i ten neviditelnej! Za chvíli sem může dorazit pár zakuklenců, na které vůbec nejsem zvědavý.“


Ani Rostislav neztrácel čas a spěchal domů. Opatrně si pořídil dvě kopie a ještě jednou si obrázek prohlédl. Jeho počítač měl obrazovku s vysokým rozlišením, větší než je obvyklé. Obrázek mloků byl na ní ostrý jako břitva.

„Uvidíme,“ prohlásil tiše.

Inkoustová tiskárna se mu zdála tentokrát zvlášť pomalá, ale obrázek stál za to. Kvalita foto, na speciálním papíře, pro všechny případy. Rosťa jej opatrně vložil mezi dva papíry a s nimi do aktovky. Pak opatrně vyšel na ulici. Rozhlédl se, nikde nikdo. Zamířil k autu, otevřel a rozjel se. Půl hodiny poté se v tiskárně potichu domlouval se svým dalším kamarádem.

„Říkáš, že Standu Osmého postřelili?“ ptal se opatrně tiskař.

„Ano,“ přikývl Rostislav. „Před dvěma hodinami.“

„Jak to vlastně víš?“

„Vláďa Mináč od něho převzal obrázky i s textem, ale už ho také stačili odstavit. Nejprve od internetu na škole, pak i v internetové kavárně na opačném konci Prahy. Když volal Standu telefonem, byla tam policie. Rozumíš tomu?“

„Jo,“ přikývl tiskař a naprázdno polkl. „Někomu to asi vadí. Ale proč? A jak to, že to dokáží zlikvidovat i na internetu?“

„Nejsou to žádná ořezávátka. Máš tady někde Venturu?“ zeptal se ho Rostislav.

„Neblbni, za to mě vyrazí na hodinu.“

„Já už s tím taky počítám,“ odtušil Rostislav. „Máme ale přímo životní příležitost dokázat, že jsme chlapi, chápeš? Strašně to smrdí sírou, ale jestli couvneme, nebudeme se moct ani podívat do zrcadla, aby se nám nedělalo blbě z vlastního ksichtu.“

„Já Venturu vlastně ani nepoužívám, chodí nám to rovnou z redakce, zodpovídám jen za kvalitu tisku,“ vymlouval se tiskař.

„Nevadí, já to s ní ještě umím. Odpoj mašinu od dálkového přenosu. Nechci, aby se na mě někdo zvenku díval, dokud to nebude v suchu. Veliký Bratr nikdy nespí.“

„Ty myslíš, že by někdo z redakce mohl...“

„Přesně to si myslím. Redakce někdo zpacifikoval, jinak by to minimálně jedna vzala. Než Standu postřelili, musel jich pár obejít. A nikde to nevyšlo. Odhaduji to na ostré chlápky od FBI nebo rovnou CIA, pokud nejsou z Ukrajiny, což by asi bylo za stejný peníze. Vlastně ne, Ukrajinu beru zpět, nemají takovou váhu na internetu. Navíc jim to bude nejspíš putna. Tyhle obrázky vadí někomu jinému.“

Chvíli mlčky zápasil s obrazovkou a myší. Dávno je už takhle nepoužíval.

„Podívej se,“ vyzval kamaráda.

Ventura jim na veliké obrazovce ukazovala novou titulní stránku novin. Krásný barevný obrázek mloků, který stál Stanislava málem život. Jeho původní text doplnili o podivné neštěstí, které se přihodilo autorovi, i o nechuti odpovědných redaktorů něco z toho uveřejnit. Čtenáři ať si doplní, komu to má sloužit a koho by měli podezírat.

„Ano, to jsou oni!“ zněl palcový titulek. Další podtitulky hlásaly: „Nenechme se už dál vodit za nos!“„Lžou nám všichni!“

„Poslyš, po tomhle balím kufry a vybírám si neplacenou dovolenou,“ rezignoval tiskař. „Nevíš o nějakém úkrytu? Třeba o místu na nějaké ponorce?“

„Mám nápad,“ řekl Rostislav. „Kamarád mě nedávno lákal na chatu. Ale musíme za ním osobně, nevěřím ani telefonům. Echelon je příšerný moloch, kdoví kam všude dosáhne. Když dokázali tak hbitě odstavit internet, mají telefony jistě pod kontrolou.“

„Jestli se tohle číslo dostane až na stánky, bude to ale bomba, to si piš,“ souhlasil tiskař. „Ale nechci vidět, co za to slízneme my a co nás to bude stát.“

„Možná rekvalifikaci na popeláře, možná i něco horšího,“ pokrčil rameny Rosťa. „Cokoliv bude lepší než ztratit úctu k vlastnímu ksichtu. Myslíš si něco jiného?“

Obsáhlý novinový článek na první stránce konečně lidem v plném lesku ukázal nejen jejich protivníky, ale nastavil jim i nemilosrdné zrcadlo.

„Ano, to jsou oni! Inteligentní mloci, jejichž existenci kdekdo popírá. Stejně jako to, že se je chystáme krutě a bez milosti vyhubit. Přesněji vyvraždit. Nejsou to přece žádní obtížní potkani, ale myslící tvorové! Ačkoliv po jednání touží, nikdo z lidí s nimi nejednal, jen na ně neustále házíme ukázky naší civilizace - bomby! Neměli bychom se konečně vzpamatovat? Neměli bychom se zastydět? Neohrožují nás mimozemšťané, ani tajná a všemocná mafie. Mloci, které tak zbaběle bombardujeme, jsou Češi, vždyť se u nás narodili. Nechte mloky žít!“


Výzkumy veřejného mínění zaznamenávaly významnou podporu vládě už jenom ze setrvačnosti. Ačkoliv epidemie dosud neskončila, začalo se všechno rychle měnit. Nejprve v Čechách, pak jinde. Zásluhou novin - a jediného snímku Franty a Jardy.

Jaroš je přede všemi vyzpovídal a pochválil. Udělali to podle něho perfektně.

Večer se v naprostém pořádku vrátila výprava Franty Koťátka a ohlásila Jarošovi úspěšné splnění akce. Podařilo se jim zamořit protobaktériemi potrubí od Želivky a tím celou pražskou vodovodní síť, potom se všichni vydali na zpáteční cestu.

Už jsme znali výsledek a táta jim gratuloval.

Procento zastánců totálního vyhubení mloků postupně kleslo pod padesát, smířlivějších lidí, udivených, proč se ještě nejedná a proč jen pokračuje bombardování, bylo více než šestnáct procent. Bombardovalo se ovšem dál, dokonce větším počtem letadel. Vrchní objekty pevnosti Blaník vypadaly už dávno jako přeorané gigantickými pluhy, ale pevnost žila dál.

Velitelství leteckých sil NATO doporučilo tónem rozkazu armádě České republiky zopakovat frontální útok pozemními silami. V předvečer generálního útoku přišla ale z Prahy velmi znepokojivá zvěst. Náhle, bez varování, vyschly prameny pitné vody v Káraném. Hladina vody na Želivce klesla během noci o plných osm metrů a klesala dál takovým tempem, že to bylo patrné i pouhým okem. Sběrače pro úpravnu vody byly brzy na suchu. Uprostřed přehradního jezera vznikl obrovský vír a bylo vidět, jak se tam voda žene do velikého tunelu a mizí v hlubinách země.

V Poděbradech zaznamenali několik tlumených podzemních výbuchů. Ihned poté vyschly všechny tamní léčivé prameny.

Pražské vodárny zkusily nahradit výpadky zdrojů odběrem vody přímo z Vltavy, ale v Berouně z neznámé příčiny praskla podzemní nádrž u benzínové čerpací stanice a tisíce litrů benzínu se objevilo na hladině řeky Berounky. Přes veškerou snahu hasičů se benzín dostal do Vltavy a její vodu nadlouho znehodnotil.

(Tuto nehodu kupodivu nezavinili mloci, ale docela obyčejný lidský šlendrián). 

Voda byla brzy vzácností a ceny nápojů závratně stoupaly. Armáda dostala příkaz zastavit do vyjasnění situace útoky na mloky. Bombardování Blaníku pokračovalo, na letadla NATO se příkaz naší vlády nevztahoval.

Vláda České republiky vyhlásila výjimečný stav a zavedla v Praze a některých dalších městech příděly pitné vody na poukázky.

U nás se zatím vylíhlo několik desítek mloků, počínaje našimi prvními padlými, až po první oživené nepřátele. Učitel Čupík je po jednom z líhní odebíral, pomáhal jim s první očistnou koupelí a seznamoval je s jejich novou existencí.

„Víte, hoši, zavinili jste si to sami,“ nelitoval vojáky, když se dávali do výčitek. „Varovali jsme vás, že stojíte na minovém poli? Varovali. Ignorovali jste to. Abyste věděli všechno, my jsme vás nezabili. Ani neúmyslně. Zabila vás vaše vlastní střela. Rozbila velín, způsobila zkrat a všechny protitankové miny u Blaníka vybuchly. Bohužel, některé přímo pod vašimi tanky.“

„Proč jste je tam vůbec dávali?“ pištěli na něho zoufale v šoku.

„My? Připravili je tam naši předkové už před druhou světovou válkou. Proti Wehrmachtu, rozumíte? Hned když Blaník dokončili. Je strašnou ironií osudu, že to v pořádku přečkaly pod zemí a zlikvidovaly právě vás.“

Uklidňující injekce obvykle pomáhaly, nováčci pochopili co se stalo a smířili se s osudem. Jako další vynález učitele Čupíka dostávali na pomoc patrona. Byli to starší mloci, bývalí lidé, kteří právě nebyli plně zaměstnáni a měli na nováčky čas. Měli jim ukázat, co budou potřebovat, pomáhat jim a nějak je zaměstnat. Při poslechu zpráv jim ukazovali, jak se komentátoři mýlí nebo dokonce úmyslně lidem lžou. Zejména vojáci hovořili o obrovských ztrátách, které nás mloky měly postihnout.

„V Blaníku nikdy nebylo více než stovka mloků. Zahynulo nás zatím jen deset, z toho jsme dva opět oživili. Ostatních je škoda, ale trochu si to zavinili sami, neměli střílet na americké helikoptéry. Bylo to úplně zbytečné hrdinství.“

Ve světě lidí se mezitím děly věci. Obětí průjmové epidemie se stali i milovníci Plzeňského Prazdroje. Veškeré pivo stočené poslední dobou se stalo zdrojem úporného průjmu. Postiženi byli také konzumenti moku v zahraničí a obchodníci vraceli zásilky Prazdroje i dalších plzeňských značek jako neprodejné. Akcie Plzeňských pivovarů šly ke dnu rychlostí padající cihly. Souběžně klesala hodnota české koruny, což v Čechách znamenalo naopak rychlé stoupání cen.

Krátce poté se zastavily i prameny léčivé vody v Karlových Varech. Čechami začal obcházet příznak žízně a všichni se shodovali, kdo je za to odpovědný.

„To jistě udělali mloci!“

Tentokrát měli pravdu. Katastrofy způsobilo naše komando rebelů, které nedávno opustilo Blaník s úmyslem škodit lidem. Neútočili sice na objekty, které jako možný cíl naznačil Vocásko, nezačali ničit mosty ani přehrady a při jejich akcích nedocházelo ani k obětem na životech. Promyšlené to ale měli a několikrát ťali do živého. Znenadání to vypadalo, že jsou mloků plné Čechy, ačkoliv je ještě nikdo neviděl. Na krátkou dobu tak ještě stouplo procento lidí, kteří si přáli urychlené a úplné vyhubení mloků, ale pak se nejprve v Praze, ale potom i jinde objevilo hnutí s názvem, pocházejícím od Standy Osmého: „Nechte mloky žít!“

Jejich první nesmělou demonstraci policie hrubou silou rozehnala, ale tím více příznivců hnutí přibylo. Během týdne na počet stonásobně převýšili počet mloků, které chtěli chránit. Média se pokusila prezentovat je jako ekoterorismus. Jak známo, někteří komentátoři dokáží při troše snažení udělat horror i z pohádky pro děti. Stačí použít z Červené Karkulky známé závěrečné párání vlčího břicha, aby se z vlka stala oběť zlotřilé Karkulky. Podobných důmyslných novinářských konstrukcí býváme častými svědky, ale zdálo se, že tentokrát jsou jejich snahy marné.

Akademik Žeby se ještě jednou ztrapnil pokusem vyvrátit existenci mloků, pak se ale stáhl a na další dotazy reportérů odmítal odpovídat. Pochopil, že by mu to mohlo zlomit vaz. Byl sice trouba přes biologii, ale mazaná liška ohledně vlastní kariéry.

„Vyhráli jsme!“ zašeptal vděčně táta Jaroš, když jsme v rádiu poslouchali pečlivě sestříhaný záznam, vlastně jen ojedinělá slova o násilí, ze kterých nebylo vůbec zřejmé, kdo a proti komu je použil.

Ani dunění bomb, které několik desítek metrů nad námi trhaly a štěpily skály a přeorávaly vrstvy rozbitého betonu, mu nezabránily říci to, co řekl.

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 00:46