Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Mločí ráj

Ohlas na naše poslední vysílání byl tentokrát znatelnější.

Hnutí Nechte mloky žít! se chvatně změnilo v regulérní politickou stranu, zvolilo si název Strana Rozumu a požádalo o okamžité vypsání předčasných parlamentních voleb. V krátké době získalo dostatek petičních podpisů a její požadavek nebylo možné ignorovat jako dosud. Pět poslanců se rozhodlo do této strany vstoupit, osm dalších ji podporovalo i proti vůli vlastních stranických sekretariátů, takže je nakonec vlastní strany vyloučily. Poslanci nové Strany Rozumu podali okamžitě podání k ústavnímu soudu ohledně nepřípustného protiústavního zasahování sekretariátů stran do hlasování poslanců a senátorů a požadovalo na ústavním soudu přezkoumání článků stanov většiny stran o stranické disciplině, nejde-li o potlačování práv a svobod.

Vláda kapitulovala a odstoupila. President ji ve shodě s ústavou požádal, aby své funkce vykonávala do předčasných parlamentních voleb, vypsaných za půl roku.

Okamžitě se rozjela také předvolební reklama politických stran. Ukázalo se, že Strana Rozumu nemá dostatečné finanční zázemí, zato disponuje pádnými argumenty.

Dosavadním stranám vyčetla, že žádná demokracie nemůže vést proti vlastním občanům genocidu, ať jde o Homo Sapiens, či o jiný druh.

Křesťanské strany zaskočila tvrzením, že se nepochybně postavily proti Stvořiteli, tak jako kdysi farizeové. Měly by zpytovat svědomí a vrátit se k pokoře a rozumu.

Zeleným nabídla ubytování v kleci v ZOO, aby si sami na sobě vyzkoušeli, co žádají pro jiné. Ovšemže bez vytápění, bez elektřiny a bez kožených bund.

Komunisté samozřejmě tvrdili, že za nic nemohou, ale usvědčil je záznam z jednání Parlamentu, kde jako jeden muž hlasovali pro vyhubení mloků.

„Otočit kabát je velice snadné, ale samotné činy člověka navždycky ocejchují,“ podotkla k tomu Strana Rozumu.

Neušetřili ani presidenta za jeho Hovory o mlocích, kde je nazval ztělesněným zlem. Na výzvu Strany Rozumu k dialogu president nereagoval, ale jeho mluvčí se to snažil veřejnosti vysvětlit jistě pochopitelným omylem, vzniklým na základě situační podobnosti s Čapkem. Na to Strana Rozumu reagovala podobenstvím rovněž z Čapka a přirovnala presidenta k fašistickému maršálovi z Bílé nemoci, zejména co do vět: Ten malý nárůdek nemá ani právo žít! a My jsme v právu!, které si zčerstva ve zvukových záznamech Hovorů o mlocích vyhledala.

Vládní strany chtěly Stranu Rozumu diskreditovat tvrzením, že nemá odborníky, aby mohla vládnout. Ta naopak kontrovala, že ve stranách je sotva pár procent národa a v nestranickém zbytku se jistě najde odborníků víc než bude třeba. Kromě toho se dosavadní straničtí odborníci zpronevěřili svému poslání sloužit národu a je nejvyšší čas, aby mu přestali odborně škodit.

Politická scéna byla ve varu a nová strana získávala na váze, vyjadřované počtem potenciálních voličů. V těchto souvislostech v Čechách docela zapadla zpráva, která měla v sousedních státech naopak ohlas nesmírný.

Patnáctičlenné mločí komando dalo o sobě vědět z míst, kde je nikdo neočekával. Epidemie průjmu během jediného dne vyřadila Brusel, jako se nedávno stalo Praze. Na celé dva dny vyřadila továrny, úřady, nemocnice, školy, dopravu, odmlčela se i televize. Převařování vody nestačilo; hrnek kávy znamenal pohromu. Pochopitelně se to nevyhnulo ani vojákům. Bruselské velitelství NATO se tyto dva dny stalo neschopné jakékoliv akce. Jen rozhlas vysílal. Postižení lidé vtipkovali, že komentátoři hlásají své názory vsedě na záchodě a později se ukázalo, že nebyli daleko od pravdy.

Teprve třetího dne, když epidemie sama odezněla a šokovaní tiskoví mluvčí se vrátili k mikrofonům, pokoušeli se svým občanům vysvětlit podstatu toho hrozivého a zákeřného bakteriologického útoku.

„Všechny platné mezinárodní konvence bakteriologické zbraně zakazují a kdo je použije, dopouští se nejtěžšího válečného zločinu, pro který neexistuje žádná omluva!“ dštil na nás mloky síru mluvčí NATO.

Komentátor bruselské televize to ale s chápavým úsměvem glosoval slovy:

„Podle našich dostupných informací se nikomu nic nestalo, nepočítáme-li trvalé obléhání jistých místností. Především nikdo nezahynul. Bylo to pro nás možná trapné, ale nebylo by spíš na čase zakázat zbraně, které zabíjejí a mrzačí?“

Vysílání pevnosti Blaník nebylo tak silné, aby proniklo za hranice. Vysílali jsme provizorní anténou vytaženou tunelem nedaleko od pevnosti a rozvěšenou po větvích stromů podél potoka. Riskovali jsme objevení ústí tunelu, ale shodli jsme se rychle na názoru, že vysílání je důležitější.

Naštěstí dříve než policie anténu strhla, zaslechly nás nejprve stovky a pak tisíce lidí. Naše hlídka policejní auto zpozorovala a přívodní drát raději sama odstřihla, takže policie zůstala na jeho konci bezradně stát. Někteří lidé si zatím podle našeho návodu pořídili zvukové záznamy a šířili je dál. Vysílání monitorovaly i odposlechové služby NATO, ale navzdory nařízenému přísnému utajení se brzy rozšířilo nejen mezi vojáky, ale i mezi občany.

Velení NATO ihned obvinilo německé rozhlasové stanice z ohrožení vojenského tajemství. Ukázalo se, že rozhlasové stanice záznamy vysílání Mločí osady nezískaly z vojenských kruhů, ale přímo v Německu, kde bylo slyšet. Německý překlad a překlad vystoupení Johna Glenna do němčiny vysílaly již druhého dne. Glennův anglický projev způsobil částečnou demoralizaci amerických pilotů v Evropě. Vojenské velení nepřípustné nálady mezi vojskem překonalo, ale ne v civilním sektoru.

Týden po průjmové epizodě v Bruselu se do písmene totéž opakovalo také v Amsterodamu. Armáda marně hlídkovala proti mlokům na březích řek.

„Podle toho co víme, mloci dýchají pod vodou jako ryby,“ komentoval to odborník - biolog Hans Joachym van Nokien v narychlo uspořádané a přece značně sledované debatě holandské televize. „Jsou-li studenokrevní, pak je infračervená čidla nezjistí. Armádní výběrové řízení na jejich vývoj se mi jeví jako zbůhdarma vyhozené peníze a rád bych věděl, kdo je z našich daní na ten nesmysl dává.“

„To nemůže být pravda,“ oponoval mu jiný biolog, Francis Laeder. „Není přece myslitelné, aby jakýkoliv živý tvor stejným orgánem dýchal vzduch i vodu. Ze strany mloků musí jít o kamufláž! Jako všichni obojživelníci dýchají vzduch! Jinak to nejde.“

„Zapomínáte na bezplicní mloky, kteří dýchají jen kůží a trochu si vypomáhají výstelkou úst. Jako biolog byste o nich snad vědět měl,“ popíchl ho Hans Joachym.

„Nemusíte mě zkoušet,“ naštětil se Francis. „Bezplicní mloci žijí jen v provzdušněných horských potocích, na vzduchu dlouho nevydrží a navíc jsou mrňaví! Čím je tvor menší, tím lépe se mu dýchá. Větší tvorové by se udusili, kdyby byli odkázaní výhradně na kožní dýchání.“

„Nezapomínejte, pane kolego, že mloci mají jinou krev,“ připomněl mu Hans Joachym. „Co o ní víme? Jaké má vlastnosti při transportu kyslíku v jejich těle? Víme o ní, že je údajně modrá. Modrou krev má několik druhů živočichů, kteří schopnosti mloků nemají. Co to znamená? Nic víc a nic méně než to, že o ní nic nevíme. Musíme si uvědomit, že jde o umělý, pro nás neznámý život. Může používat odlišné principy a je to dokonce pravděpodobné. Říkáme jim mloci, neboť se jim podobají, ale musíme připustit, že je to velice povrchní pohled. Asi jako tvrdit, že delfíni jsou ryby. Obrázky mloků například ukazují uši, které přírodní mloci nemají. A viděl jste jejich zuby? Na obrázcích byly vidět. Jsem ochoten se vsadit, že takové zuby nemá žádný jiný tvor.“

Prohrál by. Plakoidní zuby nejsou v přírodě neznámé. I tak byl ale mnohem blíž pravdě, než jeho protivník... 

„Takový život je příliš velká fantazie!“ pokračoval umíněně Francis.

„Fantazie? Obávám se, že uskutečněná. Rovněž baktérie, použité mloky, či co to vlastně bylo, jsou příliš fantastické, když vydrží i převaření. Mohu potvrdit, že jsem toho dne pil jenom lahvové pivo, ale ráno jsem si dal kávu. Vodu jsem převařil pečlivě, dokonce dvakrát, první cinknutí konvice jsem totiž přeslechl - nepomohlo to. Někteří lidé pili prý jen pivo, ale v hospodě vodou vymývali sklenice. I to stačilo.“

„Svými střevními potížemi bych se na vašem místě tolik nechlubil, pane kolego,“ rýpl si Francis zlomyslně.

„Vám se ty dva dny na záchodě vyhnuly?“ podivil se až přehnaně Hans Joachym. „Pak vám gratuluji! Postihlo to přes tři miliony lidí, kteří vám teď asi tiše závidí.“

„Vlastnosti těch zvířat jsou příliš přehnané, než aby to mohla být pravda,“ trval na svém Francis Laeder.

„Právě tím jste se prozradil!“ udeřil na něho Hans Joachym. „Řekl jste zvířata. To úplně mění debatu? Vy odmítáte uznat jejich inteligenci, o které kromě hrstky štábních důstojníků nikdo nepochybuje? Nemám chuť a nervy debatovat s pitomými khaki-mozky, kteří to pochopit nedokáží, nemohou, ani nechtějí. Patříte-li k nim, zklamal jste mě, ale v tom případě prostě nemáme o čem diskutovat.“

„A co když je to jinak? Kdo mloky viděl na vlastní oči? Existují vůbec? Co když nejde o nepravděpodobné mloky, ale o mnohem pravděpodobnější hrstku teroristů - lidí? Tak, jak to tvrdí naši oficiální mluvčí?“

„Jejich fotografie se objevily v novinách, dokonce i u nás, prohlédnout jste si je mohl a měl. Označili je za padělky, ale nejspíš to padělky nejsou, když místo usvědčení autora někdo postřelil. Jakmile se místo argumentů začnou používat pistole, je to podezřelé. V Čechách je mnoho lidí vidělo na vlastní oči. A vy ještě věříte oficiálním mluvčím vojáků? Kdo z armády vlastně s mloky vyjednával? Nikdo? Proč?“

„Jak chcete vyjednávat s teroristy?“

„I s teroristy se dá často jednat. Jenže tady se žádné jednání nekonalo. Máme dvě zcela odlišná stanoviska. Snad bychom měli více věřit oficiálním představitelům, kdyby argumenty druhé strany nebyly mnohem pravděpodobnější. Pro jistotu bych byl v závěrech opatrnější a neukvapoval se, jako vy. Jestliže s mloky nikdo nevyjednával, zajímal bych se: proč? Druhá strana nám neustále tvrdí, že jednat chce. Četl jsem jejich podmínky. To nejsou podmínky teroristů! Požadují jen, abychom je nechali žít! Proč tedy s nimi nejednáme?“

„Nejspíš proto, že to nejde!“

„Ale proč? Vysvětlete mi jediný rozumný důvod, proč jsme se o to nepokusili? Nejsme schopni zajistit, aby jednání proběhlo na neutrální půdě? Mloci by jednání přivítali, když se o to tak dlouho snažili. Řeknu vám, pokládal bych takové jednání za velice zajímavé a uvítal bych, kdybych se ho mohl osobně zúčastnit. Jenom bychom asi měli nejprve upravit naše vlastní zákony, které to znemožňují.“

„Představujete si to příliš jednoduše, pane kolego!“

„Naopak,“ odtušil Hans Joachym. „Není nic jednoduššího. Uvědomte si, že stačí ve všech zákonech, počínaje listinou základních lidských práv a svobod, nahradit naše termíny člověk, lidé, nebo lidský mnohem obecnějším pojmem myslící. Troufnu si tvrdit, že je to pro libovolný textový editor jednoduché. Není přece nutné a dokonce ani vhodné dohadovat se o každém takovém zákonu znovu a zvlášť.“

„Pak by se ale klidně mohlo stát, že naše lidská práva budou pro sebe požadovat i opice a delfíni!“

„Prokáže-li se, že jsou myslící, byl by to další důkaz, jak je ta změna důležitá.“


Navzdory našim siláckým prohlášením to s autonomií mloků slavně nevypadalo.

„Zachránili jsme většinu zásob potravin, ale o část jsme během náletů i přišli,“ hlásil při obvyklé poradě Frolík, pověřený soupisem škod.

Přestěhovali jsme většinu pohotovostních skladů do větší hloubky. Stavitelé navrhli pevnost dobře, všechen materiál měl být pěkně po ruce a dole měly být pouze záložní zásoby, ale nepočítali s takovou devastací pevnosti. Byla už dokonale zničena více než polovina objektu, prakticky všechny nadzemní objekty a dokonce i horní patra hlavního krytu. Mohutné vrstvy rozdrceného betonu bránily dalším střelám pronikat hloub - většinou jen znovu a znovu vyhazovaly do výšky gejzíry betonové drtě, která pak neškodně dopadala zpět. Jak byly pevné části pevnosti zničeny, neměly se otřesy čím přenášet a dole bylo klidněji než na počátku. Při prvních náletech pevnosti hořely, zejména díky jejich dřevěnému vnitřnímu obložení. Teď už tam nic hořet nemohlo.

„Co elektřina?“ obrátil se Jaroš na Igora Filipa.

„Podzemní turbíny napájejí už sotva polovinu spotřebičů,“ odtušil klidně vrchní elektrikář. „Tak nádhernou elektrickou síť jsem ve svém minulém životě ani nespatřil! Největší zátěž, elektromotory všech zbraní, byla zničena spolu s nimi a pojistky většinu elektrických rozvodů horních pater odpojily, ale zbytek funguje dál jakoby nic.“

„Co spodní voda?“ sondoval Jaroš u Vocáska.

„Zatím ji kanalizace odvádí v pohodě,“ ujišťoval všechny Vocásko. „Ucpaný odtok ve skladišti číslo osmadvacet jsme pročistili a voda odtekla.“

„Až na to, že nejprve zničila zásoby,“ povzdychl si táta Jaroš, jinak už všemi přezdívaný jako Šéf Salamander.

„Zničila je pro nás, poskytla je červům,“ odtušil klidně Honza Adam. „Nemusíme je aspoň krmit použitelnou moukou.“

„Dobrá,“ řekl Jaroš. „Po delší době dáme do líhní další čtyři žáby. Rezerva vajec nám postačuje, víc nováčků »od píky« beztak nezvládneme.“

Nové rozlišení byl též jeho nápad. Dělení mloků na staré a nové se mu nelíbilo, podle něho zavánělo odstrkováním části mloků. Zavedl termíny »mloci od píky«»mloci s náskokem«. Vystihovalo to lépe podstatu odlišností a proto se to asi ujalo. Nováčky s náskokem jsme bohužel od Johna Glenna neměli, což bylo dáno tím, že v našem dosahu nezemřel žádný člověk, kterému bychom mohli mločí tělo věnovat. Bylo jistě dobře, že nikdo nezahynul zbytečně, ale určitě byla škoda lidí, umírajících v okolních nemocnicích bez možnosti darování nového života.

„Ačkoliv nám i potraviny povážlivě ubývají, mnohem horší je, že jsme uvázli na mrtvém bodě se stavbou tunelů,“ tvrdil zachmuřený horník Vocásko. Jeho parta jistě dokázala provrtat i kompaktní skálu a měla plány na další tunely, zastavil je nedostatek materiálu, především cementu.

„Bohužel, bez cementu to nejde,“ shrnul. „Vrtání nám jde, ostatně toho nevrtáme tolik a více využíváme přírodních cestiček, které si voda prorazila dávno před námi, ale nemáme čím nahradit vodní uzávěry.“

„Dělejte tunely bez nich,“ navrhla mu bezelstně Inka od obřích žab.

„Bez nich neudržíme tunely pod vodou,“ objasňoval jí klidně Vocásko. „Voda nesmírně usnadňuje pohyb. Vlnit se ve vodě je mnohem snadnější, než šlapat do kopce úzkou trubkou. Voda sama od sebe nadnáší, ve vodě jsme desetkrát rychlejší.“

„Tak dělejte tunely vodorovně.“

„Jó, kdyby to šlo!“ vzdychl si Vocásko. „Čechy nejsou žádná rovina, na mnoha místech vedou naše tunely dokonce kolmo, s vodou to samozřejmě jde, ale bez ní se takové úseky stanou neprůchodné i pro nás. Na taková místa připevňujeme pro jistotu provazy, po kterých by se dalo šplhat, ale máme jich málo a musíme s nimi šetřit.“

Ačkoliv měl teď Vocásko jen jednu vrtačku, dále se svou partou zkoumal, kde ji mimo pevnost využít. Nakonec jeho skupina učinila objev, který jí přinesl uznání nejen od táty Jaroše, ale od všech. Prolámala se do hluboko položených, lidem nepřístupných krasových jeskyň pod Českým rájem.

Mločí ráj.

Mločí ráj.

„Je to ideální domov pro mloky,“ rozplýval se Vocásko, když se vrátili. „Větší část prostor je pod vodou, ale našli jsme tam i rozsáhlé suché dómy. Voda za staletí jeskyně nejprve vyhloubila a potom opustila, když si našla nižší cestičku.“

„Blaník nám stačí,“ zdráhal se sdílet všeobecné nadšení jednoruký Paleček.

„Teď jistě ano, ačkoliv nás shora krájejí jako dort ke snídani. Musíš ale počítat do budoucna, nebude nás přece věčně jen stovka.“

„Až nás lidé uznají za rozumné bytosti, musí nám mezi sebou poskytnout nějaký prostor.“

„A proč?“ odtušil klidně Vocásko. „Kdyby nám museli dávat ze svého územíčka, opět by nás začali nenávidět a to jsme přece viděli.“

„Josef má pravdu,“ zastal se ho Jaroš. „Místo budeme potřebovat jako sůl. Řekl bych, že nám Blaník II padl do klína jako na zavolanou.“

„Blaník II?“ otřásl se učitel Čupík. „Abych se přiznal, jména obsahující číslovky se mi vůbec nelíbí. Ještě tak u papežů, císařů a králů, tam je to přirozené a vyjadřuje to do jisté míry i stupeň jejich degenerace. Nelíbí se mi ani místa označovaná slovem Nový - Nová Paka, Nový Bor, Nový Bydžov, Nové Strašecí, Nový York...“

„Tak navrhni jiné jméno!“ pokrčil rameny Vocásko. „Třeba se bude líbit víc.“

„Proč se ale máme schovávat jen do podzemí?“ nasupil se Paleček. „Můžeme žít stejně dobře i na suchu. Jako malý kluk jsem četl knihu o vzdálené budoucnosti, kde mloci žili pod zemí a lovili a jedli lidi na povrchu. Přiznám se, moc se mi nelíbila.“

„To nebyli mloci,“ opravil ho rychle učitel. „Zřejmě myslíš knihu Stroj času od Wellse, ale ti podzemní lidé se jmenovali Morloci a byli to pořád lidé.“

„Ale zabíjeli a jedli ty nahoře!“

„Ano. Wells tím chtěl naznačit, kam až by se mohly dostat vztahy mezi dělníky z továren a těmi, kdo jim vládnou v palácích. Aby to lépe vyniklo, přehnal to, to se v literatuře občas dělá.“

Do anonymní soutěže se nakonec přihlásilo názvů více a naše shromáždění jeden vybralo. Nechtěl bych se přít, ale vítězný návrh mi nejvíc připomínal učitele. Nad nově objevenými prostorami se rozkládala část Čech, známá jako Český ráj. Hluboko pod jejím povrchem se teď nacházel nový jeskynní komplex Mločí ráj a mločí sněm rozhodl osídlit jej a přestěhovat sem i větší část našeho vybavení.

Po nevyhnutelné ztrátě Blaníku bychom tak nezůstali s holýma rukama, ale měli bychom další citadelu. Největší její výhodou by bylo, že o ní lidé vůbec nevěděli.

Vocásko se na pár hodin zavřel s elektrikářem Filipem a dvěma svými žáky do jedné z kabin a projednávali technické podrobnosti. Šlo o elektřinu. Ani v Mločím ráji nebyla nouze o proudící vodu, ale vyrobit vodní turbínu bylo nad naše možnosti. Kovy budeme muset zřejmě i nadále získávat od lidí.

Vocáska ale napadlo natáhnout tam podzemní elektrický silový kabel od některé z fungujících turbín. Bylo to logické - sám přece musel používat pro podvodní vrtačku dlouhé přívodní šňůry. Kabel napájející celé podzemní město by musel být silnější, nemohl být veden tunelem pro mloky, ale v podstatě šlo o podobný problém. Uvažovali jsme, co s turbínami. Dokážeme je zamaskovat tak, aby na ně vojáci nepřišli, až obsadí zbytky rozbité pevnosti? Vocásko tvrdil, že přinejmenším jednu z turbin zabetonujeme posledními zásobami cementu Blaníku tak dokonale, že k ní nebude vůbec přístup, jen z druhé strany tunelem pro nás mloky, abychom ji mohli udržovat.

„Můžeme na to obětovat poslední sudy s původním cementem typu »A«,“ navrhl. „Cement je v nich uložen ve vakuu a dodnes perfektně tvrdne. Měli jsme jej jako malou rezervu, protože vydržel déle než kupovaný a je mnohem pevnější.“

„Myslím, že ta rezerva čekala přesně na tuto chvíli,“ svolil Jaroš. „Déle ji držet beztak nemá smysl a teď je nejvýhodnější čas využít ji.“

To rozhodlo. Elektrikář Filip připravil nějaké záložní rozvodné desky a spolu s Vocáskovou partou je dopravili pod vodou do vstupní jeskyně Mločího ráje. Měli smůlu, neboť se jim do nepromokavého obalu dostala voda, ale Filip optimisticky tvrdil, že v sušších horních patrech rozvaděče rychle vyschnou a budou v pořádku. Sám z nich odmontoval všechny kryty, aby vysoušení probíhalo rychleji.

Vocáskova parta začala prorážet paralelně s existujícími tunely další užší tunel. Bylo to jednodušší než ražení nového, zejména když mohli bez úprav použít mnoha přírodních štěrbin. Jakmile natáhli kabel, pečlivě jej utěsnili a druhá parta začala kolem pěchovat jíl tahaný ve velikých pytlích z dvacet kilometrů vzdáleného ložiska. Drátů jsme naštěstí měli dost, rezervních kabelů byly ve skladištích Blaníku celé kilometry. Konstruktéři Blaníku se na elektrický pohon hodně spoléhali a počítali i s tím, že se elektrické kabely poruší. Čety elektrikářů pak měly závadu opravit, anebo vypomoci položením provizorního vedení.

Jedno jsme ale do Mločího ráje dostat nemohli. Počítač úzkým tunelem neprošel a cestu by nejspíš ani nevydržel, neboť vedla pod vodou. Základ naší existence musel tedy zůstat do konce v Blaníku a museli jsme jej udržet v provozu co nejdéle.

V těch dobách relativního klidu mě Jaroš ochotně učil a ukazoval mi taje skryté ve struktuře DNA. Měl v počítači velkou sbírku genetických kódů již existujících tvorů, včetně nejsložitější ze všech, člověka. Měl tam ale i vlastní kreace od protobaktérií až k nám mlokům. Jeho geniální knihovny funkcí umožňovaly kombinovat podle potřeb hotové, předem připravené a vyzkoušené vlastnosti. Zhruba pětina jich pocházela ještě z přírodní dílny, ale většinu vymyslel sám a zdálo se mi, že lépe. Kód člověka totiž obsahuje i dávno nepoužívané zbytky dřívějších kódů. V době vývinu zárodek částečně kopíruje starší stádia, zpočátku se podobá rybě, pak sice vzniknou končetiny, ale ještě dlouho má zřetelný ocas. Jarošův vývoj byl přímočarý a kód neobsahoval zbytečné artefakty. Když něco předělával, raději se vrátil, což sama příroda nikdy nedokázala.

Mloci proto neměli žádné zbytečnosti typu lidského slepého střeva. Slepé střevo mělo dříve větší význam, ale u člověka už bylo nadbytečné a někdy až ohrožující. Naše orgány byly dokonce mnohdy složitější. Například trávicí soustava se třemi žaludky si poradila prakticky s čímkoliv. Nejedli jsme jen maso žab, ale prakticky všechno, co bylo trochu stravitelné. Zásoby v Blaníku byly předválečné a některé konzervy byly už zkažené. Dávali jsme je červům, ale v nouzi jsme je mohli jíst i sami, vadil nám na nich spíš zápach, než aby nám byly nebezpečné.

Také teď jsem mohl pozorovat, jak Jaroš postupoval dál. Nový tvor z jeho dílny měl být vyšší, vzpřímenější a měl mít opět větší mozek.

„Vždyť už my máme mozkovou kapacitu větší než člověk!“ odrazoval jsem ho od toho úmyslu. „Proč se raději nesoustředíš na vývin reprodukčních orgánů? Víš, jak nám lidem obojpohlavnost psychicky vadí. A to ještě nic nezačalo.“

„Větší mozek máme už teď,“ povzdychl si Jaroš. „Zhruba o pět procent. Není to mnoho ani málo. Kdyby nic jiného, snadněji se učíme. Časem si jistě uvědomíš, že to nemusí být výhoda, naopak, je to strašlivá nevýhoda, ale teď už je pozdě bycha honit. A s tím sexem - nevím. Lidská civilizace byla založená na sexu, lásce a citech. Naše má jako základ kamarádství. Vystačíme si bez sexu a bez jeho problémů.“

„Upřímně řečeno, nic jiného nám nezbude,“ přidal jsem.

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 00:46