Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

VX-B

Vocáskova parta měla za sebou první dva kilometry tunelu pro energetický kabel, když se vrátili naši desperáti. Vrátili se všichni, to bylo nejdůležitější. Bylo jich víc než jsme čekali. Znamenalo to, že při souboji protiletadlových oerlikonů s helikoptérami zahynuli jen tři mloci, dva u jednoho a jeden u druhého dvojčete. Celkový počet našich mrtvých tak klesl na pouhých pět. Navrátilci přivlekli zpátky i všechno vybavení, čímž udělali radost Vocáskovi, kterému jedna vrtačka nedovolila rozdělit partu na dvě a razit tunely souběžně z obou stran proti sobě.

„Vždyť byste se ani nesešli!“ dobíral si ho Paleček.

„Poslyš, nepleť se do naší branže a hleď si svých učedníků,“ odmrštil ho nevrle Vocásko. „Hlavně aby si pilníkem neubrousili prsty.“

„Náhodou!“ nedal se Paleček. „Nesahej na ně. Je jim sice teprve šest let, ale jsou to docela šikovní kluci.“

„Nebo holky,“ rýpl si Vocásko.

„To jsi i ty,“ odsekl Paleček.

„Nechte toho, k sakru! Nechci už ani slyšet o holkách!“ naježil se Michal Mareš, velitel komanda, které trapně pokořilo Brusel i Amsterodam včetně štábů NATO. Zvolili si ho jeho kamarádi, ještě než se na tu spanilou jízdu tajně vydali. Po návratu se všichni zařadili mezi ostatní a podřídili autoritě Šéfa Salamandra, ale společná akce je značně stmelila a tím se přece jen trochu odlišovali.

„Tobě to vadí? Vždyť je to pravda!“ podivil se Vocásko.

„Koho to napadlo?“ vyzvídal Mareš. „Víte co to bylo, cestovat Labem, když na nás z obou břehů kdejaký tranzistorák pořvával: Holky, neblbněte a vraťte se domů? Vážně, kdyby hned za tím nebylo Vyhráli jsme, naštvali bychom se. Koho to probůh napadlo, říkat nám Holky?“

„Tátu, když to chceš vědět,“ řekl Vocásko. „Víš ale, jak v Belgii a v Holandsku působilo, když se dozvěděli, že je drželo na záchodech - pár mrňavých holek?“

„Jo ták!“ pochopil Mareš. „On to byl psychologický tah? Poslouchali jste aspoň, jestli vám vyšel?“

„Celkem ano, ale hlavně jsme trnuli, aby se vám nic nestalo,“ ukončil spor táta Jaroš. „Dobrá, měli jste úspěch, nemůžeme vám ho upřít. Ale přece jen je dobře, že jste se vrátili. Pomůžete Vocáskově partě s tunely do Mločího ráje?“

Museli jsme jim ovšem vysvětlit, co tím míníme.

„To myslíte vážně?“ zarazil se zklamaně Mareš. „Snad nechcete zůstat věčně pod zemí - jako žížaly?“

„Až nás lidé přijmou, jistě se nás část na svět vrátí,“ uvažoval táta. „Ale část nás určitě zůstane pod zemí. Pobyt tady nám neškodí, jako by škodil lidem. Člověk možná snese ledacos, ale my sneseme mnohem víc.“

„To snad není důvod, abychom se pořád skrývali!“

„Kdo říká, že se tady budeme pořád skrývat?“ odtušil táta. „Objevili jsme volné prostory, které nám zřejmě nikdo upírat nebude. Každá nika, neboli nedotčené místo, bude mít pro nás cenu zlata. Uvažoval jsem také o oceánech. V pobřežních šelfech bychom mohli získat druhý velice vhodný životní prostor.“

„A co až se tam setkáme se žraloky?“ nadhodil Paleček jízlivě.

„Bůh buď milostiv - žralokům!“ řekl vážně táta.

Netušil, že k prvnímu setkání mloků se žraloky dojde už letos. A nebude zrovna příjemné. 

„Ale vraťme se k lidem. O místo na slunci s nimi budeme soupeřit a nebudou nás asi vítat s otevřenou náručí,“ pokračoval věcně.

„Něco z toho jste naznačili v poselství lidem,“ přikývl Mareš. „Vyslechli jsme si to dobře. Poprvé s obrovským jásotem, po sté už dost otráveně, hlavně kvůli tomu závěru.“

„Ale budeme muset žít i na suchu, kdyby nic jiného, už kvůli kovům,“ přemýšlel nahlas Paleček. „Pod vodou ani pod zemí hutě provozovat nemůžeme.“

„Kovy budeme muset nakupovat od lidí,“ pokrčil rameny táta. „Chceme s nimi přece žít a spolupracovat.“

„Tím nás budou mít v hrsti.“

„Proč? Kdyby nás jedni vydírali, jiní nám prodají co budeme potřebovat. Lidé se naštěstí nikdy nedohodnou. Když půjde o kšefty, neodolají.“

„To předpokládá, že budeme mít také nějaké peníze, ale jak je chceš získávat? Co chceš lidem nabídnout?“ zajímal se Mareš.

„Už jsme to tady probírali,“ ujistil ho Jaroš. „Například žabí vejce. Neobsahují žádný cholesterol a přitom chutnají jako slepičí. Jistě o ně bude zájem. I žabí maso má výhody co se týče stravitelnosti i obsahu tuků. Určitě pro ně najdeme odbyt, jakmile to lidé pochopí jako výhodu.“

„Uvidíme! Doufám že už brzy,“ uzavřel Mareš.


Postávali jsme právě s Jarošem napjatě u kreatoru, který syntetizoval DNA nové odrůdy mloka, když se ozval telefon.

„Vezmi to,“ požádal mě bezmyšlenkovitě táta.

Došel jsem ke starodávnému předválečnému polnímu telefonu a zvedl sluchátko.

„Je tam táta?“ ozval se vyplašený hlas. „Tady je Jiřina. V horním žabíně se děje něco strašnýho, pošlete mi honem někoho na pomoc!“

„Co se vlastně děje?“ optal jsem se.

„Žáby... mají strašný křeče, zvracejí a nemohou se postavit na nohy. Některý už jen leží a nemůžu s nima ani hnout!“

„Vydrž, jdeme tam,“ ujistil jsem ji a rychle jsem seznámil tátu se situací.

„Půjdeme tam raději oba,“ rozhodl rázně.

„A co kreator?“ zarazil jsem ho. „Necháš to tu běžet?“

„Až proces skončí, sám se vypne, k tomu nás nepotřebuje. Zavolej pro službu, ať nám do horního žabína pošlou pár silnějších pomocníků.“

Vyřídil jsem to a po ujištění, že naše přání bude splněno, jsme s tátou vyrazili.

Ačkoliv jsme spěchali, byli jsme na místě poslední. Tři nejsilnější mloci a Inka Mráčková tu už byli. Mráčková se hned vrhla k ležícím žábám a snažila se nějak je povzbudit, ale už ji ani nevnímaly. Tři od píky jen bezradně postávali stranou.

Jaroš se chvíli zabýval jednou z nehybných žab. Natáhl do injekční stříkačky trochu modré krve a testoval ji sadou reagenčních papírků.

„Čím jsi je krmila?“ zpovídal přes rameno Jiřinu.

„Červy! Jako vždycky!“ opáčila vystrašeně.

„Přines mi jednoho.“

Červárium byla jen plechová bedna...

Červárium byla jen plechová bedna...

Jiřinka vystartovala do červária a zakrátko byla zpátky. V křehké mločí ručičce držela svíjejícího se namodralého červa. Jarošův Annelis Longissimus 124 byl pro nás skutečně obří - veliký jako pořádná klobása, kroutil se jak mohl, ale Jiřinka ho držela těsně za hlavičkou, mimo dosah jeho rašplovité raduly, plné ostrých zoubků.

Táta červu zručně utrhl hlavičku a rozetřel po misce trochu červí tělní tekutiny. Ačkoliv byla také poněkud namodralé barvy, nebyla to krev. Pak ji zkoušel několika chemickými činidly.

„Je v nich nervový jed,“ prohlásil po chvilce. „S těmi žábami je konec. Nikdo jim už nepomůže. Utraťte je, ať se netrápí!“

Inka Mráčková i Jiřinka se okamžitě rozbrečely.

„To si nezaslouží!“ štkala Inka. „Nemůžu je zabít! Vždyť to neumím!“

„Vždycky je porážel Masný. Já jsem se na to nemohla ani dívat!“ přidala se také Jiřinka. „Je mi jich líto!“

„Podívej se, když žábě vrazíš nůž tady do měkké části hlavy, zničíš jí okamžitě mozek, není příliš velký. Je to rychlé a bez bolesti,“ ujistil ji suše Jaroš. „Je to tvoje povinnost. Když jim nemůžeš pomoci, aspoň je rychle zbav trápení.“

Předvedl jí to sám na nejbližší křečovitě se zmítající žábě. Po ráně nožem žába okamžitě znehybněla.

„A co s nimi uděláme potom?“

„Nechte je ležet, jsou jedovaté,“ řekl. „Asanaci necháme na jindy. Teď musíme najít, odkud se sem ten jed dostal.“

Vzali jsme s sebou Jiřinku a vypravili se do červária.

Na první pohled červům jed tolik nevadil, ale brzy jsme si všimli, že jich také spousty uhynuly. Mrtvé červy Jiřinka stejně jako Inka zkrmovaly přednostně. Žabám to nevadilo, byly schopné strávit bez újmy i úplně shnilé krmivo. V mrtvých červech bylo však nejvíc jedu a brzy jsme se dozvěděli, odkud pochází. Zdrojem byla nádrž s vodou.

Jakmile to táta Jaroš zjistil, popadl nejbližší polní telefon a volal dolů.

„Služba? Tady táta. Vyhlašte okamžitě poplach v Blaníku a informujte i všechny party v tunelech. Zajistěte, ať nikdo nepije vodu a informujte kuchaře, ať zbytečně neochutnávají, co právě vaří. Může v tom být jed. Zřejmě se nám právě pokusili oplatit Amsterodam, Brusel a Prahu, jen místo něčeho neškodného použili smrtící jed.“

Telefon udiveně vypískl.

„Myslíš, že na nás lidé něco nasypali??“ zeptal jsem se ho - nejen ze zvědavosti.

„Je v tom nervový jed, nejspíš VX-B,“ odtušil táta. „Pochází to jistě zvenčí. Je to moderní jed, ve starém Československu nic takového neexistovalo. Tohle vynalezli až během studené války, dlouho po konci Druhé světové. Půjdeš do kuchyně zajistit, aby se nestalo nějaké neštěstí, nebo chceš jít po zdroji toho svinstva?“

Vybral jsem si kuchyň a ohlásil se telefonicky kuchařům.

V ubikacích Blaníku byly jen nevelké kuchyňky s petrolejovými vařiči. Kuchaři byli nerozhodně shromážděni kolem várnic a živě spolu diskutovali.

Otestoval jsem nejprve vodu z vodovodních kohoutků, ale byla naprosto čistá. Vzorek z hotového oběda byl také negativní. Prošel jsem zásoby, připravené na zítřejší oběd. Mouka ze skladů, po více než padesát let vakuově uchovávaná v zaletovaných plechových krabicích, se zdála rovněž v pořádku, ale žabí maso z poslední porážky, už nasolené a naložené na svíčkovou, bylo zamořené smrtelnými koncentracemi jedu.

„Budeme to muset vyhodit, je to jedovaté,“ ujistil jsem kuchaře.

„Vždyť je toho věčná škoda!“ zaúpěla šéfkuchařka Otylka.

„Chceš nás otrávit?“ obrátil jsem se na ni vyčítavě.

„To ne, ale kde se to tu mohlo vzít?“

„Jaroš už po tom jde,“ ujistil jsem je. „Připravte něco vegetariánského, zítra maso nebude a basta.“

„A co mléko a mouka? Nejsou také jedovaté?“

„Co máte ze skladiště, je v pořádku,“ ujistil jsem ji. „Přišlo to zvenčí, jed se zatím vyskytl jen v červáriích a v žabíně. Sušené potraviny budou určitě v pořádku.“

Zuřivě zvonící telefon zvedla Otylka, ale hned mi podala sluchátko.

„To je pro tebe, Pavle,“ řekla napjatě. Správně jsem tušil, že to bude Jaroš.

„V kuchyni bylo všechno negativní, až na maso z poslední porážky. Ale to bylo jistě kontaminované spolu s ostatními žábami.“

„Jak hodně? Zajisti, ať se něco nestane!“

„Pravděpodobně by stačilo po požití způsobit smrt,“ odtušil jsem. „Teď už se nic nestane. Zamořené potraviny jsme vyřadili, tentokrát to ještě zvládneme.“

„Už jsem na to přišel,“ oznamoval mi ulehčeně. „Nejspíš se báli použít nějaký jed v plynném stavu - to by ohrozilo půlku Čech. Použili formu aerosolu, rozpustného ve vodě. Počítali s tím, že dešťová voda VX-B připlaví až dolů, ale netušili, že všechno neškodně steče do kanalizace. Jen tady nahoře došlo k chybě. Vocásko stáhl dešťovou vodu do kanálků a jeden zaústil do nádržky s vodou pro červárium. To byla ta chyba, kterou musíme co nejdřív napravit. Vocásko to samozřejmě myslel dobře, chtěl...“

„Počkej...“ přerušil jsem ho. „Říkáš, že se to spláchlo do kanalizace? Myslíš, že to projde septiky? Pak to bude brzy i ve spodních vodách pod Čechami!“

„Panebože, máš pravdu!“ zaúpěl táta. „To bude malér!“

„To tedy bude,“ odtušil jsem suše. „Přijeď rychle dolů, budu u septiků.“


Naše obavy se ukázaly opodstatnělé. Nervový jed procházel čističkou nerušeně. Mohla ho pozdržet, ale ne odstranit. Vlastně nešlo o čističku odpadních vod v dnešním slova smyslu, byly to spíš prosté septiky. Kromě toho fungovaly jen pro část odpadové vody, přesněji pro záchody a kuchyňské splašky, ale většina vody, zejména prosakující dešťová, procházela kanalizací volně mimo ně.

„Kam to vede?“ zeptal jsem se Jaroše. Ten to ale také nevěděl. Museli bychom si prostudovat dokumentaci ve skříňce u čističky, ale teď na to nebyl čas.

„Musíme varovat lidi,“ rozhodl táta Jaroš.

„I když nám sem právě oni to svinstvo poslali?“ rýpla si šéfkuchařka Otylka, která tu okouněla s mnoha dalšími.

„To jistě udělali vojáci,“ řekl Jaroš. „Jenomže by to zase jako vždycky odnesli civilisté, kteří za nic nemohou. Musíme je varovat, než bude pozdě.“

Rychle jsme zatelefonovali do našeho „štábu“. Služba se věnovala shánění Filipa, my jsme zatím spěchali do rádiokabiny. Filip obvolal telefonem hlídku u tunelu, kudy jsme minule zapojovali nouzovou anténu.

„Nejde to,“ hlásil hlídkující mlok, kterého jsem poznal po hlase - Franta Pardus, bývalý řecko-římský zápasník z první republiky, později důchodce a nyní opět trenér mloků od píky. „Pětkrát za hodinu tu projíždí policie. Nebudeme vysílat ani pět minut.“

„I kdyby to mělo být pouhou minutu, stojí to za kus drátu,“ ujistil všechny Jaroš.

Další parta s kotoučem drátu vplula do černého tunelu, zatímco my jsme spěchali připravit vysílání.


Natažení antény byla otázka chvilky, ale nevystihli jsme správný okamžik.

Když dva naši mloci šplhali po stromech, zabrzdilo vedle nich na silnici náhle policejní auto a ven vyskákali tři policisté s pistolemi. Ke střelbě se ale nedostali. Místo toho za sebou uslyšeli nečekaný příkaz:

„Odhoďte zbraně a ruce vzhůru! Nebo z vás naděláme sekanou!“

Poručík Ivan Novák měl právě na mušce jednoho z mloků ve větvích rozložité lípy a chystal se ho sestřelit. Měl by možná úplně první trofej, jenže v téže chvíli zahlédl koutkem oka další nebezpečí. Mloci byli také tři, ale místo pistolek drželi v pacičkách československé samopaly vzor 25, možná zastaralé a menší než novější kalašnikovy, ale i tak hrozivé. Samopaly byly na mloky veliké, ale dva je drželi příliš profesionálně, než aby se to dalo přehlédnout. Toho třetího by první výstřel nejspíš otočil stranou, ale i první rána by se nejspíš strefila.

Na rozhodnutí měl příliš málo času. Otočit se proti těm druhým mlokům a zahájit palbu? Ne, to by nikdo na jeho místě nestihl. Mloci se nemuseli otáčet, stačilo by jim stisknout spoušť. Snadno domyslet, jak by to dopadlo, mločí přirovnání se sekanou by nemuselo být daleko od pravdy. Tady už nešlo o trofej, ale o vlastní krk.

„Tak rychle! Odhoďte ty zbraně!“ vyzvali mloci policisty.

Tři pistole skoro současně zazvonily na asfaltu.

„Hej ty tam! Vystup z toho auta!“ obrátili se mloci na řidiče, který už také držel v ruce pistoli, ale když jeho kolegové zbraně odhodili, byl proti třem samopalům sám.

„Vy bestie!“ ulevil si, ale poslušně vystoupil s rukama nad hlavou.

„Jaképak bestie?“ osopil se na něho František Pardus. „Chceme vás lidi varovat! Kdybyste nebyli hlupáci, sami byste nám šli pomáhat. Naházeli jste na nás nějaký jed a ten se šíří do spodních vod pod celými Čechami,“ ujistil ho Franta. „Jde nám o vás, lidi, ne o nás. My už jsme to skoro zvládli, zato vám bude brzy ouvej!“

„Jedu? Jakého jedu?“ zpozorněl policista.

„Odkopněte ty pistole dál,“ požádal ho Franta. „Tak je to lepší! Můžete dát ruce dolů a pojďte se podívat, jak jste zase nám i sobě parádně zasvinili přírodu.“

Tři mloci potom odvedli policisty ke kraji silnice. Dole v potoce plavaly bílými břichy nahoru desítky ryb. Nebylo třeba dlouho jim ukazovat tu spoušť.

Ryby nervový jed zabíjel první...

Ryby nervový jed zabíjel první...

„V tom potoce bude opravdu něco jedovatého,“ připustil poručík Novák.

„To není otrava chemikálií, to jsou účinky nejhorších moderních nervových jedů, jaké jste vy lidé vynalezli. Horší je, že to brzy bude ve studních,“ ujišťoval policisty Franta.

„Poslyšte, tohle opravdu vypadá vážně. Necháte nás zavolat vysílačkou stanici?“ zkusil mloky přemlouvat druhý z policistů.

Mloci, kteří umisťovali anténu, mezitím sešplhali se stromů, seběhli k vodě a bez velkého hluku v ní zmizeli.

„Jistě,“ obměkčil se Franta. „Vysílejte si kam chcete, vždyť neděláme nic jiného. Jakmile odvysíláme pro lidi naše varování, necháme vás i ty dráty strhat. Možná je to naše poslední vysílání. Škoda času a námahy pro bestie, které si to nezaslouží.“

„To myslíte nás?“ nesouhlasil s tím označením policista.

„Jistě. Vás lidstvo jako takové. Co jsme vám proboha udělali, že nás chcete vyvraždit? Zatím jsme na vás použili jenom projímadlo a vy na nás? Tuny bomb a teď i smrtících jedů. Vidíte? Tady už to začalo. Styďte se, barbaři nekulturní!“

Jeden z policistů vytáhl radiotelefon a naléhavě zavolal na policejní velitelství. Mloci ho nechali, ačkoliv barvitě popisoval, jak jsou drženi v šachu komandem mloků, vyzbrojených samopaly.

„Franto, Anežko, Josefe!“ ozvalo se od potoka. Z vody, ve které plavaly desítky mrtvých ryb, vykoukla mločí hlava.

„Stihli to?“ dychtil vědět Franta Pardus.

„Už je můžete nechat! Odvysílali jsme to dvakrát, snad už to bude v suchu!“

„Vidíte?“ obrátil se ještě na policisty a ukázal jim dolů k vodě. „My teď musíme tím svinstvem proplavat, abyste se vy, páni tvorstva, nenapili vlastního jedu. Seberte si své pistolky a zkuste zavolat vaše velitelství. Třeba vás poženou varovat lidi a ne se zabývat kusem drátu, který vám mohl ušetřit pár vrásek. Pokud není na varování pozdě. Nesahejte na ty mrtvé ryby, ani do vody, nemuselo by to dopadnout dobře.“

Nechali policisty na kraji silnice a všichni tři rychle sklouzli po břehu do vody.

Riskovali tím prozrazení našeho tunelu, na kterém nám už přestalo tolik záležet. Jen tam, kde čerstvá voda z našeho tunelu přitékala do potoka, nebylo nebezpečné do ní vstoupit, ale i tam si každý z nás musel dávat pozor, aby se toho nenadechl. Jakmile výsadek za sebou uzavřel závěry, jedovatý potok zamořil i naši nenápadnou betonovou rouru. Jed tu byl už dost zředěný, nicméně na ryby účinkoval.


„Udělali jsme co jsme mohli,“ hlásil Franta Pardus po návratu do jídelny.

„My taky,“ přikývl táta. „Jenomže teď půjde i o nás. Naše varování o hrozícím zamoření Čech není jen planým strašením. Je reálnější než se nám zdá. Musíme se starat, abychom přežili a musíme sledovat vodu, aby se v ní neobjevil jed. Kdyby k tomu došlo, musíme zajistit jiné zdroje, pokud to vůbec půjde.“

„V Mločím ráji jed nebude. Voda tam pochází z jiného rozvodí...“

„Nespoléhal bych se ani na to,“ chmuřil se táta.

Mezitím jsme poslouchali rozhlasové zprávy.

Zpravodajové se pokusili naše varování zpochybnit. Podle nich šlo o typické nepodložené šíření poplašných zpráv. Použití smrtící jedovaté látky se snažilo vyvrátit i České ministerstvo obrany, které to označilo za absurdní a sprostou pomluvu, jaká nemá v dějinách obdoby. Chemické látky jsou přece dávno zakázané. O svědectví policistů nepadlo ani slovo, někdo se včas postaral o důkladné utajení.

„Nevěřte mlokům, i když se zdánlivě starají o nás lidi!“ varovala i sebevědomá, krásná, ale jinak dost hloupá mluvčí ministerstva vnitra.

Lhala možná nevědomky, ale mělo to brzy hrozné následky. 

Dvě hodiny poté bylo oznámeno první úmrtí lidí. Varování se k nim nedostalo a otrávili se vodou ze studně svého domku. Šlo o dva starší manžele, nechybělo mnoho a na jejich tragédii by se nepřišlo. Naštěstí je napadlo zavolat si od sousedů pohotovost. Koncentrace jedu v jejich studni byla tak veliká, že oba ještě před příjezdem sanitky v křečích zemřeli přímo před očima zděšených sousedů. Tím se jejich případ okamžitě dostal do povědomí všech. Telefonické zprávy se začaly rychle šířit, zakrátko po první nešťastné události vypukla v oblasti obklopující Blaník snadno pochopitelná panika.

Policie celou oblast předpokládaného rozšíření jedu uzavřela a vpouštěla dovnitř jen zdravotníky a armádu. Informace z ohrožené oblasti okamžitě postavila pod embargo do doby, než se celý případ vyšetří. Je to ostatně obvyklý postup naší policie, jde-li o fakta náčelníkům značně nepříjemná. Lví podíl na tom má přístup reportérů, které zajímají okamžité senzace, ale staré případy nechávají bez povšimnutí vyšumět do ztracena.

Vojenské hlídky v ochranných oblecích prověřovaly v oblasti vodu v potocích a ve studních, ale samo jejich objevení pokaždé vyvolávalo na místě paniku. Do večera počet obětí přesáhl desítku a bylo jasné, že se zamořené území zvolna rozšiřuje. Jedno malé dítě skončilo s křečemi na oddělení intenzívní péče a zoufalí rodiče podali na všechny rozhlasové a televizní stanice trestní oznámení, neboť nesplnily povinnost varovat obyvatelstvo před nebezpečím. Lidé ze zamořené oblasti prchali k příbuzným nebo známým, pokud je měli dostatečně daleko. Ministerstva zdravotnictví a vnitra vyhlásila výjimečný stav a povolaly na pomoc postižené oblasti armádu.

K dovršení smůly začalo silně pršet. Jedovatá voda protékala kanalizací Blaníka a mizela v podzemí, aby se brzy objevila na zcela nečekaných místech.

V Praze se konala další protiválečná demonstrace. Policie ji jako nepovolenou za použití slzného plynu, obušků a vodních děl rozehnala, ačkoli se za ni ihned postavila Strana Rozumu. Ta ale byla vzhledem k výjimečnému stavu a všeobecnému ohrožení postavena do role bezmocně přihlížejících diváků, kdežto vláda, která měla být u moci jen do předčasných voleb, vyhlásila Opatření k zajištění klidu, nebezpečně podobné stannému právu. Další demonstrace postavila mimo zákon a mluvčí ministerstva vnitra hrozil za účast těžkými tresty od pěti let vězení výš.

Z postižené oblasti zatím sanitky odvážely oběti do dalších nemocnic v širokém okolí, protože místní nemocnice nestačily, nebo byly rovněž zamořeny jedem.

Letadla NATO navzdory dešti obnovila bombardování Blaníku, aby dala najevo, koho v Bruselu považují za hlavního viníka.

Pilot jednoho amerického letadla byl pro poruchu motorů donucen katapultovat se. Záchranná helikoptéra ho našla na kraji vylidněné vesnice oběšeného na stromě. Na nohou měl připevněnou cedulku s nedbale načmáraným nápisem: „Smrt vrahům!“

Mluvčí NATO to označil za další nepochybné barbarské dílo mloků, spolu s požadavkem na českou vládu, aby umožnila zásah Mírových sil CZFOR na území České republiky. Vláda jim okamžitě vyhověla. Téže noci dorazily k pevnosti Blaník jednotky, vybavené ochrannými protichemickými obleky a ženijní technikou. Bagry začaly odstraňovat rozbombardované a silně zamořené vrstvy betonu.

Beton úplně zničený bombami.

Beton úplně zničený bombami.

Nebylo to ale jednoduché. V oblasti Staré Hůrky se prolámali do rozvaleného příručního skladu munice, kde jako zázrakem přečkalo bombardování několik desítek nepoškozených dělostřeleckých granátů. Těžký bagr se brzy zapletl do železných prutů a vojáci použili autogen. Jiskry a žhavé okuje padaly do trhlin v betonu - odkud náhle vyšlehly plameny a zaburácel výbuch, o jehož síle svědčilo, že odhodil zbytky těžkého bagru dvacet metrů stranou přímo mezi vojáky, pokoušející se o likvidaci leteckého kontejneru se smrtelně jedovatou náplní. Kontejner to rozdrtilo a aerosol se rozlétl do stran. Několik vojáků roztrhal výbuch, jiní zůstali pod troskami bagru, další museli být vrtulníky dopraveni do nemocnic v Německu, když je poškozené ochranné obleky přestaly před jedem chránit. Událost sama byla pod informačním embargem, ale nezávislé rádio Mločí osady ji vylíčilo tak zasvěceně a přesvědčivě, že velení NATO požádalo všechny rozhlasové a televizní vysílače České republiky o zveřejnění opravného stanoviska Bruselu, kde velení NATO vše popřelo.

Mloci odpověděli tím, že všechny body stanoviska NATO podrobili zdrcujícímu rozboru, ze kterého bylo jasné, kdo za nezáviděníhodný stav v Čechách zodpovídá. O zachycení slabého rádiového signálu Mločí osady se starali dobrovolní aktivisté Strany Rozumu a když státní i soukromé rozhlasové a televizní stanice odmítly tento text »ve vyšším zájmu« uveřejnit, šířili je mezi lidi vlastními silami.

Příslušníci mezinárodních mírových jednotek CZFOR anténu rádia Mločí osady strhli a neprodyšně zaminovali okolí Blaníku novými protipěchotními minami s citlivými laserovými roznětkami, uvolněnými z tajných zásob US Army.

Odpověď mloků na sebe nenechala dlouho čekat.

Nový, mnohem silnější rádiový signál byl tentokrát dobře slyšitelný nejen po celém území Čech, ale i v zahraničí. Speciální elektronické jednotky zjistily jen to, že vysíláme z více míst současně a to v lokalitách značně vzdálených od pevnosti Blaník.

„Tady je opět rádio Mločí osady,“ uslyšeli všichni, kdo vysílání zachytili.

„Lidé, poslouchejte naše vysvětlení osudových událostí, které se v poslední době v Čechách odehrávají nejen před vašima očima, ale i za vašimi zády. Ani tentokrát nejde jen o nás.

Víte, proč vojska NATO zaminovala oblast kolem bývalé mločí citadely nově vyvinutými protipěchotními minami, ačkoliv se v celém světě vede kampaň za jejich zákaz? Minami, které nám nemohou uškodit, neboť jsme se mezitím přemístili jinam, ale které právě vám lidem tuto část Čech znepřístupní možná i na celá desetiletí?

Ptáme se zkorumpované české vlády, proč tak ochotně poskytla české území ke zkoušení otravných látek? Mluvčí NATO se vám snaží dokázat, že je to naše dílo. Není to pravda, ale vědomá lež. To oni je na nás svrhli z letadel s očividným úmyslem vyhubit nás smrtícími jedy, když primitivní hrubá síla jejich bomb selhala. Nám tím nijak neuškodili. Byli jsme v pohotovosti a nějakou vaši akci jsme očekávali, takže nás nezaskočila. Jak se dalo po všech dosavadních zkušenostech s akcemi NATO očekávat, ublížila jen lidem v okolí, kteří za nic nemohli.

Ptáme se vás, kteří jste se vládou vyvolaným výjimečným stavem nechali přitlačit ke zdi, jak dlouho ještě budete žít ve lžích těch profesionálních lhářů? Nemáte rozum a čest, nedokážete se proti nim postavit, dokud je čas?

Doufali jsme, že se mezi vámi lidmi najde dostatek rozumných, kteří pochopí, že válka k ničemu nepovede. Čekali jsme trpělivě. Vy jste si mezitím zvykli, že se bráníme jen pasivně. Zdálo se vám přirozené, že nás můžete zabíjet a my se nebráníme. Ale vždyť jsme vám celkem nedávno jasně dali najevo, že se bránit můžeme a budeme, mnohem účinněji než primitivními bombami. Nepochopili jste naši výstrahu? Myslíte si, že nemůže následovat něco horšího?

Vzhledem k tomu, že očekávané vítězství Strany Rozumu se podařilo znehodnotit vládním výjimečným stavem, vzhledem k tomu, že česká vláda poskytla volnou ruku cizím armádám, aby mohly tyto špinavosti dokončit, máme za to, že tentokrát budou naše protiakce pochopitelné a opodstatněné. Pohár naší trpělivosti přetekl. Nechceme válčit, ale nemůžete nás ničit bez odplaty. Rozhodli jsme se našimi mločími komandy zaútočit na velitelství NATO v Bruselu a tentokrát ne neškodným průjmem. V Bruselu i v okolí základen NATO by ale zahynulo příliš mnoho lidí, dáme vám proto poslední možnost. Přistupte na jednání a my tu akci odvoláme. Nechcete-li vyjednávat, přičtěte si následky sami. Dáváme vám týden, ještě máte čas.

Hovoří rádio Mločí osady a Šéf Salamander.“

Na tomto textu jsme se shodli všichni. Jen John Glenn se obrátil na tátu:

„Vážně máš v úmyslu zničit Brusel? Dokázal bys to?“

Táta, podle našeho vysílání sám veliký Šéf Salamander, se jen smutně usmál.

„To jsou dvě úplně odlišné otázky. Dokázal bych vymyslet opravdu smrtící protobaktérie? Odpověď zní: Ano. Možné to je, během evoluce jsem se s tím setkal už vícekrát. Protobaktérie jsou velice životné a dosavadní život si proti nim zatím nemohl vypěstovat účinnou obranu, proto účinkují tak razantně. Další otázkou je, zda bych je dokázal použít, nebo jejich použití dovolil. Tady zní odpověď: Ne.“

„Proč tím tedy hrozíme?“ zeptal se John.

„Protože pevně věříme, že to nebudeme muset splnit.“

„A co když oni necouvnou?“

„Potom to budeme muset zrušit,“ přikývl učitel Čupík. „Odvoláme se na lidskost, bude to ostatně pravda.“

„Kterou vám, jako většinu pravd, nikdo neuvěří,“ odtušil skepticky John Glenn.

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 00:46