Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Kmen 618

Vladimír Mináč dodržel slovo a brzy se opět ozval. Řekl nám, že přijel autem a můžeme si přijít pro pečlivě zabalené díly tří počítačů. Bude prý na nás čekat u Jizery.

Vypravili jsme se tam v celém procesí. Já, táta Jaroš, učitel Čupík a dvanáct silnějších mloků. Nejprve se objevil nad hladinou Jizery učitel a pátravě se rozhlížel po okolí. Automobil stál až u vody a vypadalo to, že si chce Vladimír jenom umýt karosérii. Nikdo nikde, kam až jsme dohlédli. Čupík nám dal do vody tiché ultrazvukové znamení a v mžiku jsme byli u něho.

Klidnější tok Jizery...

Klidnější tok Jizery...

Přivítal jsem se s Vladimírem velice srdečně.

„Rád by se s tebou seznámil Šéf Salamandr,“ řekl Jaroš a podával mu ruku. „Mé původní jméno je Karel Jaroš.“

„To vy jste ten génius?“ prohlížel si ho zpytavě.

„Ano, to je on,“ odpověděl jsem za něho. „Nechtěj po něm, aby se sám chválil, nemá to rád. Je to výjimka, že ho vidíš na vlastní oči, normálně ho nepouštíme nikam, kde by mu hrozilo nebezpečí. Bez něho bychom nikdy neexistovali.“

„Takže jsem jedním z mála lidí, kdo ho spatřil?“

Ujistili jsme ho, že má pravdu.

„V lidské podobě ho znalo víc lidí, ale v téhle podobě jsi první člověk, kdo mu stiskl ruku.“

Potom nastalo stěhování balíků. Byly pečlivě zabalené, ale obsahovaly zřejmě hodně vzduchu, takže se pod hladinu daly stáhnout jen neochotně. Vladimír nás zvlášť upozorňoval na tři monitory. Dopravu nakonec vyřešil Jaroš geniálně jako Kolumbovo vejce. Vypustili jsme z tunelu vodu a balíky dopravili dovnitř. Když jsme začali pomalu a opatrně vodu napouštět, balíky plavaly navrchu a stačilo je mírně usměrňovat ochotnou eskortou »od píky«.

„Přijdu se zítra zeptat, zda s tím nebyly nějaké problémy,“ slíbil Vladimír, než zabouchl kufr u své staré škodovky. Pak vyjel na silnici směrem k Mnichovu Hradišti.

Netušili jsme, že to setkání bude jedním z mála světlejších míst našich kontaktů s lidmi. A že Vladimír bude nejen absolutně první člověk, komu Šéf Salamandr Karel Jaroš upřímně potřese rukou, ale i jediný člověk, komu se té cti vůbec dostane... 


Instalace počítačů proběhla skutečně hladce. Včas jsme v Mločím ráji připravili odlehlou a suchou jeskyni, kam jsme chtěli počítače umístit. Byly zde dřevěné skládací vojenské stoly a židle z Blaníku, elektrická přípojka i lampičky.

„To byl ale miliónový nápad,“ pochvaloval si táta. „S tak podrobně popsanými postupy by musel zvládnout instalaci i počítačový analfabet.“

„To víš, připravovali to počítačoví fandové!“ souhlasil jsem. „Vyznají se dobře i v nás, nepočítačovém plebsu.“

Jedna obrazovka se rozzářila již za půl hodiny po Vladimírově odjezdu, druhá pět minut po první. Třetí počítač se pokoušeli podle malé příručky sestavit inženýr Skála s učitelem, ale ukázalo se, že jsou v této technice oba méně zběhlí.

„Tohle má se slaboproudem společnou snad jenom elektřinu a to ještě v měřítku jedna ku čtyřiceti,“ sakroval Skála.

„Nemluv už a podej mi šroubovák,“ uklidňoval ho učitel. „Ten ne, křížový. Tady snad ani jiné šrouby nejsou, divím se, proč nám vůbec přibalili i ty obyčejné. Máme tu všechno co je potřeba a ještě hodně navíc.“

Třetí obrazovka se rozzářila dvacet minut po prvních dvou, ale to už jsme spolu s tátou začali vnikat do tajů systému.

„Je to sice jiné než Jedínnaja Sistěma - EC, ale zvládneme to,“ pochvaloval si Jaroš.

Zabrali jsme se do práce. Podle návodu jsme si propojili počítače mezi sebou do sítě a táta Jaroš zkoušel připojit skříň s disky, dovezenou z Blaníku.

„Je to výborné, lepší to být nemohlo,“ řekl, když se mu podařilo připojit diskové pole k jednomu počítači. „Adaptér mezi disky a interface-kabelem EC můžeme rovnou vyhodit, disky jdou připojit přímo. Jenom musí být hned vedle počítače, ty dráty jsou nějak krátké, potřebovali bychom delší... Vlastně ne, oni tady píší, že to tak musí být kvůli spolehlivosti přenosů.“

„Geniální nápad byl použít u prastarého ruského počítače stejnou strukturu dat jako u PC,“ přidal jsem se. „Jsem už k té velké bedně připojený také.“

„Dalo to fušku,“ řekl Jaroš. „Pomáhal mi s tím jeden nadšenec v ústavu. Zlaté české ruce, vážně a bez ironie. Zbývá nám rozhodnout, do jakého jazyka všechny programy přeložíme.“

Nebyl jsem proti, ale ukázalo se, že nám naši přátelé připravili velice příjemné překvapení. V počítačích se nacházel i překladač jazyka Fortran.

„Píšou, že to je překladač - unikát, zhotovený v Čechách v jednom výzkumáku,“ četl jsem příručku. „Tam se také měli rozhodovat, do jakého jazyka přeloží všechny své programy. Místo aby si vybírali z chudičké nabídky dostupných překladačů, urychleně vyvinuli vlastní překladač fortranu. Přišlo je to laciněji než převod tisíce programů.“

„Nám to pomůže také,“ liboval si táta Jaroš. „Teď jenom připojit kreator a kukly transkriptoru. Dávej pozor na disky z Blaníka, ať je náhodou nesmažeš.“

V nejlepším nám přišli oznámit, že rádio pro nás mloky vysílalo výzvu k dalšímu jednání. Měli jsme poslat delegaci do Prahy.

„Kdo z nás tam pojede?“ mračil jsem se. Upřímně řečeno, nechtělo se mi odejít od počítačů, zrovna když měly být podruhé oživeny Jarošovy programy.

„Neboj se, Frolík to zvládne,“ řekl Jaroš s chápavým úsměvem, když viděl, jak se mi nechce. „Ať si na tu cestu Frolík vybere kamarády sám.“

„Stačil by mi jeden, kdo bude jednání natáčet,“ usmíval se advokát. „Každý další bude navíc. Ale když nás pojede třeba pět, bude nás víc a nebudeme se bát vlka nic.“

„Dobře,“ přikývl Jaroš. „Vyber si koho chceš, sám dobře víš, jak jednat. Máš naši plnou důvěru, určitě ji nezklameš.“

Byla to jistě náhoda, že jsme začali vybalovat počítače právě teď, jinak bych tam nejspíš jel také. Delegace odcestovala tunelem, vedoucím k Labi. Jizera byla blíž, ale podvědomě jsme volili tunely vzdálenější od Mločího ráje. Nad Čechami vrčely cizí helikoptéry a očividně po nás pátraly, bylo to i teď rozumné opatření... 

Zabrali jsme se s Jarošem do programů. Jednání s lidmi bylo důležité, ale tohle bylo pro nás oba mnohem důležitější i zajímavější.

„Není všechno tak jednoduché, jak se zdálo,“ povzdychl si táta. „Tvůrci českého fortranu si zřejmě usnadnili práci a neimplementovali všechny konstrukce. V ústavu asi nikdo nepočítal s mými programy.“

„Vždyť je to čistě rutinní práce,“ uklidňoval jsem ho. „Přeložit modul, najít pět až deset chyb a nahradit příslušný úsek jinými instrukcemi, to je hračka.“

„Dobrá, zabývej se tím, já ještě musím připojit kabely ke kreatoru,“ souhlasil. „Vypadají nadějně, ale kreator na testy vůbec neodpovídá.“

Až pozdě odpoledne se mu podařilo objevit chybu. To už jsem měl přeloženou většinu programů. Zkusil jsem na zkoušku programy pro testování genetiky a zadal jim k testu jeden starší řetězec DNA, namátkou vzatý z knihovny.

„Fuj, to jsem si vybral potvoru!“ otřásl jsem se, když jsem pozoroval výsledky.

„Na tohle místo zapomeň a už se sem nikdy nevracej!“ řekl Jaroš vážně, když mi pohlédl přes rameno na obrazovku. „Možná bych to měl raději sám smazat, aby po tom nezůstala ani stopa na disku. Při testování úseků přírodních DNA se ti může stát, že narazíš i na takové věci, tohle bylo tuším při mém výzkumu přírodních žab. I některé naše žáby mají v sobě jed, naštěstí skoro neškodný. Ale naroubovat jej na protobaktérii, jak se mi to podařilo tady, to nebylo zrovna nejšťastnější.“

„Co by to udělalo, kdyby to někdo vypustil mezi lidi?“ nadhodil jsem.

„Ani se neptej! Kdybych neschovával úplně všechno, už by to tam nebylo. Až se vyčerpá disková kapacita, tohle určitě smažeme jako první, i když, jak vidím, teď máme diskového prostoru víc než předtím a všechno prázdné... Naštěstí měly mé první kreace krátký život, tahle by se nejspíš do dvou dnů sama udusila, ale do té doby by asi byla horší než vodíková bomba! Od toho ruce pryč, není to hračka! Raději navrhni vlastního mloka. Můžeš vyjít z protosalamandra, ať nemusíš vymýšlet všechno od začátku. Máš tam hotovou krev, dvojdyšné plíce a většinu ústrojí. Chybí ti mozek, ale máš aspoň na co navazovat. Budeš muset samozřejmě zvětšit rozměry, aby se ti větší mozek vešel do lebky. Podívej se, jak jsem to udělal já, ale pak zkus jít svou cestou, například směrem k živorodosti. Mohlo by to být tvé mistrovské dílo!“

Panebože! Mít úplnou volnost stvořitele? Co víc jsem si mohl přát!

Vycházel jsem z protosalamandra, který se od Salamandra Sapiens lišil jako Pitecanthropus od Homo Sapiens. Vytvořím-li placentu a zajistím živorodost, dostane se mlok opět blíž k lidem! Pustil jsem se bez odkladu do úvah, jak dál.

Vyrušil nás dav mloků v čele se dvěma našimi parlamentáři, Michalem Marešem a Zdeňkem Nollem. Vpadli mezi nás bez varování a vytrhli nás z nejzajímavějšího.

„Táto, stalo se něco hrozného!“ křičel nepříčetně Michal Mareš. „Rozstříleli naši delegaci! Frolík je mrtvý, Libor a Jurečka zemřeli s ním!“

„Jak to, proboha?“ zděsil se táta.

„Stopli jsme si dvě auta. Frolík, Libor a Jurečka malou škodovku, my dva jsme jeli za nimi v otevřené dodávce. Těsně před Prahou kontrolovali na silnici auta vojáci s automatickými puškami, nejspíš Američané. Tahali lidi z aut a auta prohledávali. Řidič Frolíkovy party se otočil a chtěl se vrátit, pochopitelně si toho všimli. Ani se nenamáhali je stíhat, prostě zavolali rádiem helikoptéru a ta na auto vypálila nějakou raketu či co. Výbuch je na místě roztrhal i s řidičem. Lidé z okolních aut strašně nadávali, někteří volali záchranku, jiní policii. Jenže všem najednou přestaly fungovat mobily. I když vojáci nic nenašli, aspoň si zapisovali značky aut a lidem lámanou češtinou vyhrožovali, že si je šeredně podají, jestli někdo jen cekne. Nás řidič přikryl plachtou. Vojáci ji nadzvedli, ale vzadu byly nějaké sudy a za nimi nás přehlédli.“

„Polevili v ostražitosti, když zlikvidovali Frolíkovu partu,“ dodal zamračený Zdeněk Noll. „Navíc, právě když se dívali do našeho auta, začali jiní nedaleko mlátit jednoho chlapa, rozdupali mu videokameru a to nás zachránilo.“

„Co to bylo za vojáky?“ mračil se i táta. „Byli s nimi policisté České republiky?“

„Češi to nebyli, neuměli česky! Čechy jsme tam neviděli. Měli na přílbách bílé nápisy MP - podle toho právě soudíme, že to byla vojenská policie NATO, nejspíš Američané.“

„Toho jsem se bál,“ vzdychl si táta. „Oni jim dali úplně volnou ruku...“

„Snad to tak nenecháme!“ pokračoval rozhořčeně Mareš. „Zákeřně přepadat parlamentáře je přece zrůdnost!“

„Napoleon to také tak jednou udělal, možná mají i jiný podobný vzor. Vojáci už v historii lidstva zabili tolik parlamentářů, že by se ti mrtví nevešli ani na Václavák.“

„Ale co my?“ naléhal Mareš. „Nepomýšlíš na nějakou odvetnou akci?“

„Nebudeme s vládou jednat sami,“ odtušil Jaroš. „Využijeme pomoci, kterou nám někteří lidé nabízejí. Po tomhle budeme možná potřebovat zástupce i k jednání, ale na odvetnou akci nepomýšlím a mám pravdu, jak brzy uvidíš. Jakékoliv zlo, které lidem provedeme, se okamžitě otočí proti nám. Musíme vydržet a tím budeme silnější.“

„Hovoříš jako Gándhí,“ mračil se učitel. „Vážím si ho jako jednoho z mála v dějinách, osvobodil Indii od Angličanů nenásilnou cestou, ale obávám se, že tady to platit nebude. Tohle nejsou lidi, to jsou žraloci!“

„Angličané v koloniích také nebyli žádná jehňátka.“

„Ano, ale tihle jsou mocnější. Jde jim ovšem jen o moc a o peníze. Tím hůř pro nás.“

„Nebo pro ně.“


Večer došlo k dalšímu incidentu. Dalibor Kvasnička, naše hlídka na podvodní křižovatce, zaslechl z jednoho tunelu podivné zvuky. Nejprve to ohlásil službě polním telefonem. Pak si otevřel tunel a vplul šikmo dolů do tmavé roury, aby osobně zjistil, co se tam děje.

Na prvním kilometru se tunel několikrát zatáčel a za jednou zatáčkou Dalibora oslnilo ostré světlo, které se k němu rychle blížilo. Rovněž zvuk zesílil. Libor se začal usilovně vlnit zpět, ale pozadu mu to nešlo a vrčící monstrum ho dohánělo.

Dalibor odepnul od opasku dvoustovku tritolu a rozškrtl zápalník. Doutnák začal prskat a hořet, voda mu nevadila. Včas si neuvědomil, co v nestlačitelném prostředí kolem něho výbuch udělá, vedla ho jen myšlenka zastavit přibližující se nebezpečí za každou cenu. Ani na okamžik totiž nepochyboval, že to není nic přátelského.

V té chvíli pocítil náraz do ruky. Zabodla se mu do ní malá kovová harpuna, lanko se napnulo a začalo ho přitahovat k vrčícímu monstru. Dalibora světlo oslňovalo, ale okamžitě pochopil, že se musí hrotu harpuny zbavit. Vytasil ze stehenního pouzdra československý útočný nůž pro výsadkáře a pokusil se lano přeseknout.

Ostrý nůž jen bezmocně sklouzl po oceli. Dalibor pochopil, že zemře. Harpunu si z ruky nevytrhne, její rozevřené hroty to znemožnily. Monstrum si ho přitáhne, ale ještě dřív dohoří krátký doutnák... neměl by jej raději včas odseknout?

V kritické chvíli ho napadlo jiné řešení. Prudce švihl útočným nožem a odsekl si ruku. Ve vodě zmodralé krví se v úzkém tunelu otočil, později ani nedokázal popsat jak, a vyrazil nejvyšší rychlostí nazpět. Za ním se táhla krvavá modrá stopa.

Pak se ozval výbuch. Voda prudce vyrazila z tunelu a srazila tři mloky, kteří zatím připluli z Mločího ráje na pomoc a právě otevírali uzávěr tunelu. Podvodní křižovatka byla rázem plná bahna stěn a modré krve. Všem třem tekla krev z uší a nozder. Než se ale vzpamatovali z otřesu, vyplaval z tunelu i Dalibor... Byl v hrozném stavu. Chybějící ruka byla nepatrné zranění proti roztrženému břichu. Dalibor za sebou vlekl vlastní vnitřnosti, ale nevnímal bolest a posledními silami zarputile plaval. Teprve když se dostal za uzávěru, ztratil vědomí. Ještě předtím stačil vypovědět, s čím se setkal.

Čeněk Doubek opatrně vplul do ztichlého tunelu, připraven kdykoliv se dát na spěšný ústup, ale dostal se jen k závalu. Pohnula se tam ze svého místa veliká skalní deska a tunel dokonale skřípla, tím zřejmě nebezpečí zažehnala. Čtvrt hodiny poté zraněné ošetřili a uříznutou hlavu mrtvého Dalibora jsme připojili na transkriptor.

„Poslali na nás neznámého robota,“ ohlásil Michal Šéfovi Salamandrovi úsečně. „Dalibor vyhodil do povětří tunel k Jizeře, kterým jsme vždycky pluli na setkání s Vladimírem. Doufejme, že to robota zničilo. Tunel k Jizeře je zavalený příliš důkladně, museli bychom jej prorazit znovu a jinudy. I kdyby to robota nerozdrtilo, musel by mít schopnosti velkého sacího bagru, aby se z toho dostal.“

„Přišli zkrátka s něčím novým,“ povzdychl si Jaroš. „A kdyby se z toho dostal?“

„Hlídáme u toho, ale nic se tam neozývá,“ ujistil ho Mareš. „U ostatních tunelů jsme postavili hlídky až dole u východů a vybavili je silnějšími náložkami. Přišli jsme na zlepšení. Vocáskova parta zvětšuje po každém kilometru tunely, až vznikne menší komůrka. Jednak se tam našinec snadno otočí, za druhé tam uskladníme zásobu trhavin i jídla pro hlídky a navíc si myslíme, že nás to může chránit před výbuchem.“

„Na to nespoléhejte, tlak se v kapalinách šíří všemi směry rovnoměrně,“ varoval je Jaroš známou fyzikální poučkou. „Poradím vám ale něco. Na každém vhodném místě vytvořte vzduchovou kapsu, schopnou absorbovat náraz tlakové vlny. Každá taková kapsa nebezpečný tlak aspoň podstatně zeslabí.“

Mareš přikývl a odešel. Mezitím jsem dokončil přenos Daliborovy duše do vejce a předal je ochotným nosičům. V jeskyních Mločího ráje nebyly hladké podlahy jako v Blaníku a vozíky ztratily svou hlavní výhodu. Místo nich jsme teď používali nosítka.

„Speciální robot,“ povzdychl jsem si nahlas. „Určitě nebude osamocený, vývoj unikátu by se jim těžko zaplatil. Můžeme každou chvíli čekat další.“

„To snad nějak přežijeme,“ pokrčil rameny Jaroš. „Mnohem víc mě rmoutí konec jednání. A bylo to tak slibné...“


Večer před spaním mě Michal Mareš požádal o rozhovor mezi osmi očima, jak tvrdil. Odebrali jsme se stranou. Kromě mě a Michala tu byl Američan John Glenn a další z Marešovců, mlčenlivý Stanislav Letník.

„Víme, že se neodvážíš postavit proti tátovi, přesto jdeme za tebou,“ zahájil debatu Mareš. „To co se právě děje v Čechách, je něco strašného a ty to víš. Velitelství NATO si z našich vyhrůžek nic nedělá, nemá smysl strašit je průjmem.“

„Dobře vědí, že je dokážeme zasáhnout a příště by to bylo horší,“ oponoval jsem.

„Právě,“ souhlasil Glenn. „Od toho průjmu to berou vážně a to znamená, že určitě pijí jen vodu dovezenou ze Států a jedí konzervy. Kdybychom je napadli, odnesou to nevinní Belgičané, ale velitelství NATO vyvázne úplně beze škody.“

„V tom se možná mýlíte... jenže Jaroš ani to už nedovolí,“ řekl jsem přesvědčeně.

„Právě. Jediný, kdo nám můžeš pomoci, jsi ty.“

„Chcete zase vymyslet nějakou hloupost?“ podíval jsem se na ně podezřívavě.

„Jde o to, zda to bude hloupost,“ zavrčel Michal Mareš.

„Nechceme škodit lidem v Evropě a nechávat na pokoji darebáky co za tím stojí a chechtají se celému světu,“ přidal se k němu John Glenn.

„Dobrá, co tedy chcete?“

„Dovedl bys nám udělat protobaktérie, které by lidem místo průjmu způsobily - řekněme dvoudenní ochrnutí? Takovou důraznější výstrahu? Něco, co by konečně lidi přinutilo přemýšlet o nás v jiné rovině. Nemusí to přece zabíjet!“

Zamyslel jsem se. Taková výstraha by byla jistě působivější než průjem. Přitom by mohla být stejně neškodná. Něco takového by možná udělal i mírný Jaroš.

„Dobrá,“ souhlasil jsem. „Nedělám to rád, ale tohle mi ještě svědomí dovolí.“

Tím jsem udělal svou největší chybu. Každý by si měl všechno řádně promyslet, než se dá do jednání, které už nemůže vzít zpět... 

Přesunuli jsme se do místnosti se třetím počítačem. Posadil jsem se k monitoru a vyvolal programy. Propojené počítače si vedly všechny stejně, jen transkriptor byl fyzicky připojený pouze na náš nejrychlejší model.

„Moment, kde bych měl začít,“ uvažoval jsem nahlas.

Tři spiklenci za mými zády ani nedutali.

„Vyjdu z Jarošovy protobaktérie číslo šest set osmnáct,“ rozhodl jsem se a najel na její kód v adresáři. „Jen musím zmírnit její účinky na člověka, tahle je příliš silná, zabíjela by. Říkáte dočasné ochrnutí? Když odstraním tady tu smrtící větev a vložím místo ní... okamžik, musím si to trochu odsimulovat... no, asi tak...“

Prsty se mi míhaly po klávesnici. Dávno už jsem si zvykl psát všemi osmi prsty, jako mlok jsem jich měl méně než člověk, ale nevadilo mi to. Navazoval jsem na sebe hbitě řetězce, doplňoval je z tátovy knihovny genových funkcí a trochu je přičesával.

Skončil jsem závěrečnou simulaci. U bakterií ani netrvala dlouho.

„Zbývá předat soubory s genodaty do kreatoru. Takhle jej spustím, vidíte? Tady to jde lépe než na bývalém počítači, stačí určit soubor a za malou chviličku máte na výstupu vzorek nové baktérie. Dáte je na agar a máte jich, kolik chcete.“

„Výborně, to už dokážeme,“ řekl Mareš spokojeně.

Náhle jsem ucítil na puse mokrý hadr a nadechl jsem se něčeho sladkého...


„Osobně tě uškrtím!“ láteřil Jaroš.

„Co je... co se stalo...?“ blekotal jsem.

Probouzel jsem se pomalu. Ležel jsem na lůžku, nade mnou se skláněl Jaroš a dva další mloci. Otylka z kuchyně, učitel Čupík, v pozadí jsem nezřetelně viděl další.

„To se ptám já tebe!“ hřměl Jaroš. „Koukej si vzpomenout na všechno a hned, jinak se neznám. Kdo tam všechno byl?“

„Co se vlastně...“

„S kým jsi tady včera po straně jednal?“ obořil se na mě táta. „Kdo u toho byl? Nevadí, my si to zjistíme. Hlídejte ho, ať si něco neprovede, je ještě obluzený.“

„Já nevím... Mareš.. oni mě...“

„Jistě, chloroformem,“ mávl rukou Jaroš. „Koňskou dávkou, položila by nejspíš i chlapa desetibojaře. Člověče nešťastná, cos jim to dal? Uvědomuješ si to vůbec?“

„Aha...“ rozpomněl jsem se. „Nic vážného. Vymyslel jsem pro Marešovu partu nějaké protobaktérie. Trochu silnější než ty tvé průjmové, ale taky zaručeně neškodné.“

„Jo, viděl jsem je,“ zavrčel táta smířlivěji. „Proboha, co tě to napadlo vycházet z šest set osmnáctky? Neříkal jsem ti přece, vyhni se jí?“

„Ano, ale já jsem tam odstřihl tu větev a nahradil ji...“

„Podívej se semhle!“ ukázal mi lakonicky Jaroš na obrazovku.

Málem se ve mně zastavilo srdce.

Byla tam závěrečná stránka protokolu kreatoru. Předposlední práci jsem poznal. Byly to mé ochromující protobaktérie, to vážnější varování. Ano, to jsem ještě spouštěl já.

Ale ne to, co někdo spustil potom. Poslední co kreator stvořil bylo téměř půl miligramu protobaktérií - kmene 618. Půl miligramu - to je modrá smrt pro půlku světa. Nebo aspoň pro dvě Evropy. Vodíková bomba může té nepatrné kapičce její smrtící sílu jen tiše závidět!

Opravdu jsem měl sto chutí opět omdlít.


Samozřejmě mi uvěřili, že jsem to neudělal ve zlém úmyslu. Vždyť jsem vyrobil něco téměř neškodného, málem pro zasmání. Bylo to v protokolu.

Ale proboha, jak jsem mohl zapomenout na ty tři, co mi stáli za zády? Sami by nedokázali vytvořit jediný gen, obrazy genetických map jim nic neříkaly. Jediné, co pochopili, byla existence smrtící větve ve kmenu, ze kterého jsem vycházel.

Předat hotové soubory do kreatoru dokázali i sami. Já jsem jim to jen ukázal.

Chybělo jich tentokrát jen pět. Čtyři patřili do původní Marešovy party, pátým byl John Glenn, Američan. Nevzali si žádnou vodní vrtačku a nezdržovali se s benzínem. Scházelo sice třicet kilogramů tritolu a krabice podvodních zápalek, což znamenalo pro každého kolem šesti kilogramů, ale to se dalo unést i v batohu. Byli vyzbrojeni jinak?

To nikdo nevěděl.

Mohli s sebou vzít starodávné československé samopaly nebo pistole. O zbraních jsme od doby stěhování neměli dokonalý přehled. Zbraně byly naházené na hromadách v jedné jeskynní odbočce, opatřené jednoduchými dveřmi z prken, bez zámku. Kdyby nenechali bedýnky s tritolem rozkramařené, ani bychom si toho nevšimli.

Nejstrašnější byly dvě malé, nenápadné ampule. Přesněji - jen jedna z nich.

Kde se s nimi vynoří z říčních vod? To nikdo nevěděl.

„Jestliže jsme donedávna vyhrávali, tohle může být naše prohra, horší než pro Napoleona Waterloo,“ stýskal si táta Jaroš.

Vladimír se neozýval. Potřebovali jsme ho, protože Český rozhlas na nás spustil tvrdou obžalobu, že jsme nepřišli na předem dohodnutou schůzku. Proč asi? Protože je nám vyjednávání tak nepříjemné? Pak se ale nemáme co divit!

Buďto nevěděli o přepadení našich delegátů, nebo je sprostě zneužili. Kdoví zda sami nepráskli expertům z NATO, kdy se ta schůzka chystá!

„Vypravíme se tam,“ navrhoval jsem.

„Neblázni, Pavle,“ zarazil mě táta. „Chceš snad chodit po Praze?“

„Nemusíme po ulicích. Vltavou proplujeme až do centra Prahy a pak to vezmeme kanalizačním systémem kolektorů až k rozhlasu.“

„Nedostaneš se tam. Máš plány kolektorů?“

„Nakreslíme si je, až budeme v nich,“ argumentoval jsem.

„A i kdyby, ty tam nepůjdeš,“ zakázal mi to táta. „Budeš sedět tady u kreatoru tak dlouho, dokud nevymyslíš účinnou nápravu toho, co se chystají provést Marešovci. Vymyslíš vakcínu, přesněji protobaktérie, které nebudou nebezpečné samy o sobě, ale vytvoří u lidí imunitu proti kmenu 618.“

„To nepomůže. Museli bychom ji dát lidem předem.“

„Může to být jediná cesta, jak to zastavit, kdyby se jim to vymklo z pracek,“ řekl táta přísně. „Umělý život je děsivý tím, že se staré organismy nestačily během svého vývoje proti němu obrnit. Nám ani ty smrtelné baktérie neškodí. S lidmi je to horší, ale když jim dáme příležitost přežít infekci slabšího kmene, vytvoří si tím ochranu proti silnějšímu. Tak by to mělo fungovat a já jen vroucně doufám, že se nepletu.“

Uznal jsem to a zabral se do simulací.

Neseděl jsem dlouho. Vakcínu vytvářely už Jarošovy průjmové protobaktérie kmenu čtyři sta pět. Všichni nedávno zasažení byli vlastně proti modré smrti odolní. Jak dlouho? Možná pár měsíců, možná rok, ale to by mohlo stačit. Střední Čechy včetně Prahy, Plzeňsko, Karlovarsko, Hradec Králové i s okolím.

Amsterodam a Brusel byly také bezpečné. Bohužel i štáby NATO.

Ale co ostatní země Evropy? Severním Čechám se průjem vyhnul, takže by byly přímo ohrožené. Ale co až smrt pronikne do Francie, Anglie, nebo na druhou stranu do Polska, Itálie, Rakouska? Zastavit to bude jistě problém a tam, kde to začne, to asi spousta lidí šeredně odnese. Ne, tohle nedopadne dobře!


Shromáždění mloků se neúčastnily jen hlídky v tunelech.

„Musíme navázat kontakt s lidmi sami,“ rozhodl táta. „Hlásí se někdo dobrovolně? Pozor, nebude to procházka růžovou zahradou. Víme najisto, jak tvrdě po nás jdou. Pavla Míču, učitele Čupíka, inženýra Skálu a Igora Filipa předem žádám, aby se nehlásili.“

„Proč?“ zavrčel Skála, který už také zvedal ruku, stejně jako já.

„Z téhož důvodu, proč tam nepůjdu já,“ odsekl Jaroš. „Když nechcete pouštět vy mě, mohu já totéž žádat po těch, koho tady považuji za naprosto nezbytného.“

Dobrovolníků bylo i tak dost a Jaroš vybral dva.

„Salaba půjde do Prahy a pokusí se proniknout do budovy Českého rozhlasu. Je jeho věcí, kudy se dostane dovnitř. Smí si vzít někoho jako doprovod, ale jen jednoho, nebude to tak nápadné. Nikomu se nebudete zbytečně ukazovat. Petráček poplave kus cesty s nimi. V Praze se oddělí a zkusí kontakt na Vladimíra Mináče na této adrese. Může se stát, že tam bude policie; buď Česká nebo ještě horší Military NATO. Připomínám proto raději opatrnost. Pokud se mu podaří navázat kontakt, předá tam můj dopis a co nejdříve se vrátí. Rozuměli jste?“

„Nic víc?“ zeptal se Salaba.

„Nic víc. Když se vám to povede, uděláte dost,“ řekl táta a Salaba přikývl.

„Parlamentáři nebývají ozbrojeni,“ pokračoval táta. „My jsme se bohužel setkali s jejich vražděním. Vezměte si pistole, máme jich dost. Střílet nemusíte a střety nevyhledávejte, ale kdyby vás někdo ohrožoval, braňte se, máte na to právo.“

Bylo vidět, že to říká s těžkým srdcem.

Parlamentáři odcestovali bočními tunely do Jizery, do Prahy se měli dostat pod vodou. Pro nás to bylo jednoduché, voda byla naším přirozeným živlem a bylo by neodpovědné ohrožovat ochotné řidiče. Trasa oklikou přes Mělník byla delší, ale klidnější. Vrčících vrtulníků si nikdo z nás ani nevšímal, kyselost vody se dala vydržet.

Počítače jsme měli v jeskyňce v horním patře. Z hlavního dómu se ozývalo šplouchání mladších mloků, živě dovádějících v přírodním jezírku. Filip pustil nahlas do prastarého reproduktoru z Blaníka rádio, abychom nepropásli důležité zprávy. Bylo slyšet až k nám - a zabraňovalo nám soustředit se na práci.

Seděli jsme u obrazovek a přemýšleli nad dalšími modely umělého života, ale nebylo to jednoduché. Neustále se nám vracel před oči náš další možný osud.

Konečně zprávy!

Všichni jsme přerušili práci a nahrnuli se kolem reproduktorů. Bylo nás tu přes sedmdesát, ale bylo ticho. Umlklo dovádění hrajících si mladších, všichni poslouchali.

Tentokrát zprávy nebyly z našeho pohledu zajímavé. Pár autohavárií... zpozorněli jsme, když jsme uslyšeli o dalším barbarském útoku mloků, ale netýkalo se to nás, ani Marešovců. Šlo o explozi obrněného auta dánského kontingentu nedaleko naší bývalé pevnosti, najelo na minu položenou vojáky NATO. Kdo z lidí věděl, že už tam nejsme? Bohužel tu informaci z oficiálního vysílání o našem jednání pečlivě vystřihli, náhodou, nebo promyšleně? Neměli jsme rádio, nemohli jsme to vyvrátit.

Jinak se nic nedělo. Kdo by poslouchal jako my pouze rádio, neměl by nejmenší tušení, že se v Čechách děje něco neobvyklého.

Po zprávách následoval zábavný pořad, ale to už jsme se začali rozcházet.

Zvonek polního telefonu, umístěného na kraji jeskyně, se začal rozléhat jako na poplach. Telefon jako vždycky zdvihl ten, kdo byl u přístroje první.

„Ano, jsme tady,“ ohlásil do sluchátka Jaroslav Stašek.

„Cože? Jsou tam?“ vyhrkl překvapeně. Rychle se otočil a všem nám sděloval: „Američané jsou v Blaníku! Právě vyhodili do vzduchu tátův počítač.“

„Proč zrovna ten?“ řekl na to nesouvisle táta Jaroš. „Nemohli ho nechat být?“

Měl jsem pocit, že se snad rozbrečí a nedivil bych se. Nedávno jsem se přece vřele u lidí přimlouval za zachování toho počítače. Taky mě to mrzelo.

Barbaři Američtí! Jako vždycky!


Obsazování pevnosti začalo, jakmile speciální jednotky odklidily trosky vrchních dělových srubů a pronikly do první nezavalené chodby. Táta se prve tvrdě opřel návrhu zaminovat dolní prostory, takže vojáci NATO měli volnou cestu až dolů. Mohli jsme jim to ztížit zavalením většiny spojovacích chodeb, nálože právě k tomu účelu tam byly už od války, ale když už jsme se rozhodli Blaník opustit, neudělali jsme to.

Vojáci NATO postupovali velmi opatrně a zpočátku před sebou do chodeb házeli granáty. Když se přesvědčili, že objekty jsou dávno opuštěné, jen občas si vystřelili - tu na žárovku, na orientační nápis, občas jen tak ze cviku vykopli dveře. Blaník jsme opouštěli spořádaně a co nešlo zachránit, ponechali jsme nedotčené a v chodu, včetně běžících turbín. Dokonce jsme jim rozsvítili všechna světla v chodbách.

Dobyvatelé se brzy dostali až do hlubin hlavních úkrytů. Udiveně procházeli prázdnými, jasně osvětlenými chodbami, kde byly na mnoha místech stopy po našem pobytu. Objevili naše původní červárium i se zbytky mrtvých červů, otrávených jedem, v žabíně zbytečně rozstříleli otrávené, mrtvé žáby. Nestačili jsme je uklidit, ostatně by pro nás bylo odklízení nebezpečné, měli jsme důležitější starosti. Rozklad žabích těl pokračoval pomalu, přírodní hnilobné bakterie si zřejmě s modrým životem nevěděly rady, nechali jsme je tedy americkým vědcům ke zkoumání. Vojáci to ovšem pokazili. Mohli se upřímně vyděsit jen první žáby, na kterou narazili. Pak ale zjistili, že je mrtvá, ale oni pro jistotu nebo pro zábavu rozstříleli všechny. Municí rozhodně nijak nešetřili, měli jí dost.

Táta chtěl, aby vojáci NATO našli všechno v pořádku. Měl utkvělou představu, že je to zahanbí. Ukázalo se, že se i tentokrát zmýlil. Američany očividně nevzrušovala existence něčeho tak unikátního, jako zbytky umělého života. Být mezi nimi libovolný vědec, musel by se proti ničení něčeho tak vzácného postavit, jenže vojáci mezi sebou vědce nemívají. Tihle se chovali jako barbaři; ničili co se ničit dalo. Představil jsem si tvář prvního odborníka, který se do Blaníka dostane. Jak bude toho zbytečně zničeného vědeckého materiálu litovat! Možná bude trochu rozzlobený na nás, mloky, vojáci na nás určitě všechno svedou. Bylo nám trochu líto všeho, co tam teď zbytečně přicházelo nazmar. Počítač prý zničili výbušninou, jako kdyby na tom visela záchrana světa. Museli přece vidět, že je vypnutý a nikoho nemůže ohrožovat!

„Vojáci odjakživa jsou a byli primitivové,“ pokrčil jsem rameny. „Od tlup Neandrtálců po elektronikou ověšené Amíky je to pořád stejná nemyslící verbež.“

„To si nemyslím,“ řekl nesouhlasně táta. „Zapomínáš, že naši, československou armádu tvořili stejní lidé jako jsme my.“

„Ano,“ přikývl jsem. „Nejsympatičtějším vojákem byl pro mě vždycky Švejk. Zejména to jeho »Co blázníte, vždyť jsou tady lidi!« Jen takový voják se rozmýšlel střílet ženy a děti. Ale i v naší armádě byli poručíci dubové, kteří naše švejky donutili i proti jejich vůli zabíjet. Jako všude. A tohle jsou profesionálové, ti už nemají lidskost ani v šestém plánu někde hodně vzadu.“

„Vždycky tomu tak nebylo,“ nesouhlasil učitel. „Když bylo třeba bránit vlast, naši vojáci přestali švejkovat a ochotně si to s nepřítelem rozdali.“

„Vzpomínám si, jak se našich vojáků ptali, jestli se bojí jít do nebezpečí,“ řekl zadumaně Jaroš. „Většina z nich přiznala, že strach má, ale šli. To ještě byli lidé. Naši novináři je za to pranýřovali a dávali jim za vzor vojáky NATO nebo Poláky, kteří hrdě tvrdili, že se nebojí, že je to jejich práce. To už byli skuteční profesionální zabijáci.“

„Všichni jsou přitom jen ti nejmenší pěšáci,“ připojil jsem se. „Všichni, i piloti superletadel a superhelikoptér, jsou jenom takhle malilinkatými pindíky. Skoro bych je politoval, kdyby to nebyli profesionální vrahouni a nedali se na to dobrovolně. Hlavní viníci jsou ještě větší zabijáci, ačkoliv obvykle nosí jen důstojnickou pistolku. Ti už ani neuvažují, zda zastřelit utíkající dítě nebo ne. Počítají mrtvoly rovnou na tisíce, přitom je ani nevidí. Pro ně už je člověk méně než hmyz. Projevují mistrně sehrané rozhořčení jen když ukazují, jaká zvěrstva provádějí ti druzí.“

„Skoro mám zlost, že právě velení NATO v Bruselu je proti kmenu 618 imunní,“ řekl táta Jaroš. „Ti jediní by byli oprávněnou obětí téhle války.“

„A přece jsi byl proti,“ odtušil jsem.

„Zabili nás mloků jen osm,“ povzdychl si. „Když si pomyslím, jak obrovské úsilí na to vynaložili, je to až neuvěřitelné. Navzdory drtivé technice jsou to žabaři.“

„Těch osm je celých osm procent naší populace,“ skočil mu do řeči učitel. „To je asi jako kdyby zabili osm set tisíc Čechů, nebo šest a půl milionu Němců.“

„Nebo kdybychom vyvraždili čtyři sta milionů lidí, když započítáme celý svět,“ odrazil ho táta. „Tyhle počty hodně rychle zapomeň. Mohly by být nepříjemně reálné.“

„Naštěstí to jsou jenom řeči,“ oddychl si učitel.

„Zapomínáš na to, že Marešova parta má kmen 618. Kdyby se ti naši desperáti pokusili zničit velení NATO v Bruselu, asi by se nic nestalo, tam jsou všichni imunní. Bohužel, tady Pavel může potvrdit, že jim o Brusel nejde. Glenn tvrdil, že určitě pijí dovezenou vodu a vodovodům se vyhýbají, takže nemá cenu zkoušet štěstí. Jinde to ale bude horší. Kdyby se rozhodli napadnout velitelství NATO v Londýně, nastala by apokalypsa. Ten kmen žije jen dva dny od probuzení, pak zahyne, ale za dva dny může do posledního dítěte vyvraždit Velkou Británii, pořád ještě nevidíte tu hrůzu? Právě to mě straší jako noční můra!“

„Naštěstí Británii odděluje kanál La Manche,“ uklidňoval rychle všechny učitel.

„Což je pro nás, jestli se nepletu, hodina plavání,“ dodal zamračeně táta. 

Před mloky se otevřel Atlantik...

Před mloky se otevřel Atlantik...

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 00:46