Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Mimozemšťané?

Návrat Šéfa Salamandra i jeho družiny ochránců byl triumfální. Konečně dosáhl pozitivní obrat v přístupu lidí k nám a prakticky ukončil válku! Přivítali jsme ho tak.

Jeho doprovod přinesl do Mločího ráje přístroje k měření radioaktivity a sám Šéf se dal hned do práce. Ukázalo se, že jeden z pramenů vody přitékající do jezírka je silně radioaktivní. Jarošovy obavy se tedy potvrdily a jeho zákaz koupání v jezírku byl oprávněný, ačkoliv to s radioaktivitou nebylo příliš kritické. Jak nás dříve neohrozily jedy, také radioaktivita napáchala mnohem více škody lidem na povrchu. Parta tunelářů okamžitě vyrubala obtok a toto nebezpečí nás přestalo znepokojovat. Měli jsme ale na paměti, že je to pouhý začátek a skutečné nebezpečí nastane, až k nám radiace prosákne ve větší míře. Podzemní vody zatím zasáhla jen zčásti, ale to byla otázka času. Nu což, měli jsme aspoň nějaké přístroje. Kromě toho nám Jaroš tvrdil, že modré chromozomy budou odolnější a radioaktivita nám bude vadit méně než lidem.

„Dělal jsem kdysi pokusy s radioaktivními izotopy,“ přiznal. „Bylo to v době, kdy jsem byl zhruba na úrovni červů. Byli vůči záření odolnější než mravenci.“

„Poslyš, Jaroši,“ udeřil jsem na něho, když jsme pak byli spolu sami, „co to mělo znamenat, ten kmen 928? Vážně bys dopustil vyvraždění lidstva?“

„V podstatě ne,“ usmál se trochu trpce. „Jak tě znám, neudělal bys to. Kdyby nás zabili, převzal bys funkci Šéfa Salamandra, ale lidstvo bys nechal žít. Mýlím se?“

„Myslíš, že by mě ostatní zvolili? Máme tu přirozenější vůdce.“

„Funkce Šéfa Salamandra není volená,“ odpověděl pomalu, ale pevně a díval se na mě přitom pátravě. „Je vyhrazena pro nejvyššího stvořitele, pro nikoho jiného!“

„To nezní příliš demokraticky!“ oponoval jsem mu.

„Nezní,“ přikývl. „Už dávno sis mohl všimnout, že mezi mloky demokracie nevládne.“

„To by snad byla chyba, nemyslíš?“ chytil jsem se za hlavu.

„Nemyslím. Demokracie je prý nejlepší ze všech možných špatných metod vlády. My nemáme vládu žádnou. Je to dobře, nebo špatně?“

„No, zatím jsme ji ani nepotřebovali,“ připustil jsem.

„To je ono! Nepotřebovali! A proč? Protože každý usiluje o to, aby se měli dobře všichni. Dokud se podaří udržet to nadšení, postačí dodržovat pár pravidel. Nějaké zákony budou časem potřebné a asi dospějeme i k nutnosti ustanovit soudy, aby jejich dodržování vynutily, ale asi nebudeme potřebovat nic tak komplikovaného, jako vládu nebo parlament. Chtěl jsem původně, aby se mloci zařadili mezi lidi. Myslel jsem si, že to tak bude lepší, ale už na tom netrvám. Budeme žít mimo. Musíme jen urovnat třecí plochy, budeme možná uznávat lidské zákony, ale stejní... stejní nejsme a už nikdy nebudeme. Dokud nás mloků nebude aspoň milion, nebudeme potřebovat vládu, ale jen něco jako kmenového stařešinu, šamana či Stvořitele. Nebude to funkce volená ani odvolatelná, ale uznávaná. Například proto, že Šéf Salamander má klíč od kreatoru a nemusí uposlechnout hlas lidu, kdyby požadoval něco proti jeho svědomí.“

„Už více mloků se ti postavilo,“ pochyboval jsem.

„Vždycky to špatně dopadlo. Přinejmenším by to bez nich dopadlo lépe. Všimni si ale, jak jich ubývá. Ale i já jsem ledacos pochopil. Například že nesmím nikdy poslechnout hlasu lidu proti vlastnímu hlasu svědomí. Na tomto místě ti tu říkám, že tomu nesmíš podlehnout ani ty. Jen jednou jsi takový hlas uposlechl. Výsledky vidíš sám. Lidé jsou schopni zneužít všeho a my mloci jsme v tomhle směru pořád ještě jako lidé. I když se to možná časem zlepší.“

„To si musím ještě promyslet,“ vrtěl jsem hlavou.

„Promýšlej,“ přikývl táta. „Času máš dost. Beztak zjistíš, že žádnou jinou cestu nemáme.“


Vláda České republiky odvolala z území Čech všechny cizí vojenské jednotky a oznámila, že sjednala s mloky mír. Současně vypravila do Spojených států zvláštní letadlo s vakcínou, aby zachránilo alespoň zbytky obyvatel.

Ukázalo se, že ztráty na životech nebyly tak kruté, jak se celou tu dobu zdálo.

Smrtící baktérie zasáhly jen Pentagon a malou část Washingtonu. Marešova parta použila všude okolo ochromující protobaktérie, které rozvinutí smrtícího kmene znemožňovaly. Marešovci netušili, že ochromující kmen zablokuje jeho smrtící účinky, chtěli jen zamezit jeho velkému rozšíření, což se jim podařilo. Většina obětí se po dvou dnech strnulosti vzpamatovala sama a nejvíce životů měla na svědomí panika, dopravní nehody, požáry a ochromení nemocnic. Ztráty na životech poklesly až na zlomky dříve odhadovaných hodnot, ačkoliv zůstaly mnohem větší, než ztráty způsobené nedávnou panikou v Evropě. Potvrdil se můj odhad, že to Marešovci párkrát přiživili, ale pouze méně škodlivým kmenem, čímž ztráty na straně lidí jen snížili. Potíž nastala, když lidé, kteří se vzpamatovali, neměli možnost dát o sobě vědět. Nefungovaly mobily ani starší telefony, vysadily telefonní ústředny, fakticky se rozpadly spoje i doprava.

Ačkoliv to bylo příznivější než se čekalo, ve Spojených státech se odehrálo mnoho tragédií, nejvíce díky panice na silnicích. Nejhorší katastrofa nastala na kraji pouště Nevada. Z neznámých příčin, nejspíš ochromením obsluhy, došlo v málo obydlené oblasti k podzemnímu jadernému výbuchu. Dokonale zničil komplex tajných laboratoří americké armády a kolem vzniklo poměrně rozsáhlé pásmo nebezpečného radioaktivního zamoření, tím zákeřnějšího, že radiaci zpočátku nikdo nesledoval.

Vzhledem k totální devastaci objektů, jejich zamoření radioaktivitou a stále trvajícímu zmatku se počet obětí nepodařilo zjistit, ale na pozadí ostatních kolosálních škod šlo asi o bezvýznamnou epizodu. Naštěstí tato oblast už dávno neměla dobrou pověst a lidé se jí tak jako tak zdaleka vyhýbali. V Nevadské poušti se jaderných výbuchů odehrálo tolik, že o jeden více či méně nebylo zřejmě důležité. O lidech, kteří tam pracovali na jaderných zbraních, měl táta své mínění a nelitoval je. Důležité bylo, že se nic vážného nestalo ochromením obsluhy v atomových elektrárnách. Mezi mloky se objevil názor, že v Nevadě mohli vyvíjet speciální atomovou bombu, která by se k nám dokázala prohrabat.

Naštěstí tomu tak nebylo, ačkoliv s mloky to souvislost mělo, jak se mělo brzy ukázat... 

Potvrdila se též zpráva o havárii presidentova letadla. Ochromující protobaktérie vyřadily piloty a letadlo řízené jen autopilotem uletělo tisíce kilometrů, než narazilo do strmých štítů Skalistých hor. Náraz nikdo nepřežil. Vzhledem k tomu, že smrtícímu kmeni podlehl i Kongres Spojených států, šlo také zde o ztrátu menšího významu.

Do zasažených měst se život vracel pomalu. Ačkoliv některé jaderné elektrárny po celou tu dobu pracovaly i bez obsluhy a v blízkých městech ani nedošlo k přerušení dodávek elektřiny, energetická síť Spojených států jako taková se rozpadla a škody se nikdo neodvažoval odhadnout. Jenom na zkažených potravinách v ledničkách šlo jistě o desítky miliónů dolarů.

To všechno že způsobila stovka mločích dětí?

Ano. Dokonce jen pět z nich.

Ale po pravdě řečeno, vina lidí byla mnohem větší.

Důležité bylo, že i Spojené státy příměří s námi mloky uznaly. Nemuseli jsme se obávat jejich helikoptér a skrývat se před nimi v kanalizaci, mohli jsme jednat veřejně a získávat si příznivější pozici ve světě lidí.


Před návratem do Mločího ráje se táta Jaroš jako Šéf Salamandr účastnil besedy uspořádané Českou televizí. Na otázky novinářů odpovídal s klidem, ačkoliv některé byly ještě dosti útočné.

„Jakou jste nám mlokům nechali alternativu?“ odzbrojoval dotěrné představitele lidí. „Měli jsme vyjít dobrovolně z pevnosti a postavit se na okraj předem vykopaného hromadného hrobu?“

„Co smrtící biologické zbraně, použité ve Spojených státech?“ útočili jako vosy. „Přece nechcete tvrdit, že to nebyly zbraně! Zahynuly miliony lidí!“

„Ano, byly použity,“ souhlasil táta s obviněním. „Máte ale právo se rozčilovat? Po vašem neuvěřitelném chemickém úderu jste mohli čekat i odplatu podobnou mincí. Je to jako střílet indiány z helikoptér kulometem a přitom hlasitě odsuzovat jejich otrávené šípy. Smrtící baktérie použila naše skupina v Americe proti mému zákazu, ale předtím jsem se vzepřel požadavku na úplné vyvraždění Evropy, to by dopadlo ještě hůř.“

„Jak to, že vás něco tak hrůzného vůbec napadlo?“

„Vás snad napadlo něco moudřejšího? Jednali jste spravedlivě? Nemluvím o vaší atomové bombě, ale už předtím problémy s vašimi jedy neskončily ztrátami jen proto, že jed nejprve zasáhl náš... dobytek, pokud se to tak dá říci. Když jste rozstříleli naše vyjednávače a jednání tak ztroskotala, každému snad bylo jasné, že nás chcete zničit. Dostali jste ale včas i poslední varování, proč jste na ně nezareagovali? Stačila přece ochota jednat, odvolali jsme už akci proti Bruselu. Nabízeli jsme, že zabráníme katastrofě, ale zahnali jste nás. Hledejte vinu nejprve u sebe a pak teprve u nás!“

„Proč jste se zaměřili na Spojené státy? Vyvraždit zákonodárce Spojených států bylo přece neslýchané a nemá to ve světových dějinách obdoby!“

„Protože nejtěžší údery na nás přišly odtud. Mám na mysli nálety, jedovaté látky a nakonec i tu jadernou bombu. Velice pochybuji, že to všechno bylo evropského původu. Helikoptéra která rozstřílela naše parlamentáře nesla na sobě znaky USAF. Považujeme to dodnes za podraz a tak to správně pochopili i naši odštěpenci, kteří se do války za Atlantik vypravili. Netvrdím, že bylo správné, že se zmocnili smrtícího kmene a že jej použili. Správně ale pochopili, kdo nese větší vinu. Pentagon bych jim odpustil, presidenta a Kongres také. Ti si zkázu zasloužili. Mnohem více lituji tisíců nevinných životů. Ačkoli... kdo kromě dětí nebyl vinen?“

„Většina lidí přece za válku s vámi nemohla.“

„Naopak,“ ztvrdl hlas Jaroše. „Většina za ni mohla, tam i tady. Kdo si uvědomil, o jaké zlo jde, protestoval. Kolik rozumných mezi vámi bylo? Hnutí Nechte mloky žít mělo nejvíce přívrženců v Čechách, ale i tady jich bylo zpočátku méně než šestnáct procent. Takže bezmála sto procent lidstva mlčky souhlasilo s naším vyhubením. Koho napadlo, že naše hubení bude další ošklivou vizitkou euroatlantické civilizace?“

„A kolik procent mloků souhlasilo s vyhubením lidstva?“

„Řekl bych, že ta pětice, co se vypravila do Ameriky, aby vám lidem odplatila vaše zločiny. Přitom i oni použili smrtící kmen jen proti největším viníkům, Pentagonu a Kongresu, pak to sami zmírňovali. Je tu i další obrovský rozdíl. Vy jste souhlasili s naším vyhubením ve chvíli, kdy jsme se bránili víceméně pasivně a jako lidstvo jsme vás neohrožovali. Oni se rozhodli po těžkém bombardování, jaké ve Francii zlomilo obránce Maginotovy linie a po chemickém úderu, který i vy považujete za špinavost. Těch pět mělo dostatečně pádný důvod. Ačkoliv protiúder takového kalibru nepovažuji za spravedlivý, dovedu to pochopit. Česky se to řekne »na hrubý pytel hrubá záplata«.“

„Říkal jste, že vám atomový úder příliš neuškodil,“ zněla další kyselá námitka.

„Ve vaší atomové střele bylo koncentrované zlo,“ odtušil táta. „Nerozhoduje, že nezahynul žádný mlok a oběti byly jen na vaší vlastní straně. Nelidské bylo, že jste ji vůbec použili, stejně jako otravné látky! Všichni, kdo o tom rozhodovali, musí být odsouzeni za hromadnou vraždu a nikdy by se už neměli podílet na žádném rozhodování. Musí je morálně odsoudit celý svět!“

„Není to trochu podivné, že představitel mocnosti, která si dovolila napadnout a téměř vyvraždit Spojené státy, ještě žádá morální odsouzení svých obětí?“

„Není. Ve vaší otázce je hned několik hrubých chyb. Předně, my mloci nejsme mocnost. Dnes je nás sto dvacet osm, což ve spojení se slovem mocnost vyvolá leda útrpný úsměv. Za druhé jsme nikoho bezdůvodně nenapadli. Spojené státy nejprve napadly nás a akce našich teroristů byla odplatou. Ano, souhlasím s vámi, šlo o odplatu nepřiměřenou a navíc o teroristický útok, jenže nám nic jiného nezbývalo, ale čí vinou? Za třetí má každý právo požadovat odsouzení zločinů, pokud se stane jejich svědkem, natož obětí. Proč by měli být mloci výjimkou? Žádáme stejná práva pro všechny.“

„Jaký trest budete žádat pro ty, kdo za všechno zodpovídají?“

„Morální odsouzení nám stačí. Neštěstí bylo i tak dost. Proč vyvolávat další zlo?“

„Tvrdíte, že šlo o hromadnou vraždu a když spočítáme mrtvé, musíme to uznat. Nezdá se vám naopak pouhé morální odsouzení trochu slabé?“

„Zdá. Ale to by přece měla být především vaše záležitost a vy sami byste se měli od těch grázlů očistit! Chybí vám příslušné zákony? Pokus o genocidu je, pokud vím, těžký mezinárodní zločin. Jenže jen málo těch zločinů jste v celé světové historii lidstva odsoudili.“

„Proč jste se vlastně obrátil na Parlament a ne na presidenta?“

„President mohl jako vrchní velitel armády zastavit válečné akce, ale nehnul proti nim prstem. Navíc se svými Hovory přidal na opačnou stranu. Po jeho vysvětlování, že atomové bombardování Čech bylo nutné k zamezení většímu zlu, s ním už jednat nebudeme. Nezávidíme vám takového presidenta. Kdysi snad byl humanistou, ale obhajováním bombardování dětí ztratil lidskou tvář. Zřejmě nečetl Čapkovu Matku, především závěrečnou scénu, kde matka dává svému jedinému zbylému synovi pušku, aby se postavil proti zabíjení malých, usmrkaných dětí. Měl by si to aspoň teď přečíst a odstoupit. Parlament je podle nás také zločinný, ale aspoň menšího kalibru... a s nikým jiným jsme už jednat nemohli.“

Na konci diskuse by si většina z přítomných nenechala ujít příležitost potřást si rukou s dosavadním nepřítelem mlokem. Táta se ale nedokázal přemoci. Nepodal ruku nikomu, ani poslancům Strany Rozumu. Pochopili to všichni. Někteří ukřivděně, jiní se sklopenými hlavami.

Ty první jsem vůbec nelitoval.


Až po dvou dalších dnech přicestovala do Mločího ráje pětice, vedená Marešem. Karlu Richtrovi chyběla noha a polovina ocasu, proto byl pomalejší než ostatní.

„Přepadla nás na moři smečka žraloků,“ komentoval to s klidem. „Málem jsem skončil v jedné tlamě. Bylo to nepříjemné, ale ubránili jsme se jim, ačkoliv jsme přišli o dvě harpuny a já navíc o nohu a kus kormidla.“

John Glenn se vrátil s ostatními mlčenlivější než dřív. Ale vrátil se, to bylo dobré. Jaroš hned svolal do hlavní jeskyně všeobecnou poradu a Marešovci si tam museli vyslechnout jeho kázání o těžké vině, zločinu genocidy a zneužití důvěry.

„Já to tak necítím,“ bránil se Mareš výčitkám. „Bylo to ve válce, začali ji oni, my jsme se jen bránili, jakápak tedy vina? Navíc, jak sami uznáváte, urychlilo to jednání.“

„Přesně tak se vždycky ospravedlňovali všichni váleční zločinci!“

„Aspoň se Amíkům jednou dostalo stejné odplaty,“ trval na svém Mareš. „Beztak nikdo před soud nepostaví ty, co na nás nasypali jedy.“

Když ale uslyšel, co má být jeho trest, ztráta volebního práva do konce života, navíc jen toho současného, jen se otřepal.

„To beru,“ řekl. „Upřímně řečeno, svědomí mě trochu hryzalo, když jsem viděl, co se tam děje. Ale jako vrah jsem se také necítil. Byli jsme v právu!“

„Nebyli,“ oponoval mu Jaroš. „Každá akce spojená se zabíjením lidí je podle mě zločin. Naštěstí lidé uznali, že jsme jednali v krajní nouzi. Lidské paragrafy možná stojí při vás, ale tím se neutěšujte. Vždycky jsem tvrdil, že morálku nemůžeme vtěsnat do zákonů. Nebudeme vás soudit podle paragrafů, ale podle svědomí, snad ještě nějaké máte. Vrátíte se mezi nás a uděláme za tím čáru. V žádném případě to neznamená, že s vámi souhlasím. Já nesouhlasím ani s vyvražděním Kartága Římany - a to už je hodně dávno. I když nepopírám, že Římanům nic jiného nezbývalo. Kartaginci by je vyhubili také, kdyby mohli.“

„Budete mít pro nás něco na práci?“ odtušil klidně Mareš.

„Jistě. Potřebujeme natáhnout telefonní kabel do Saského ráje. Drátů máme dost, ale kabel se musí vyhýbat jezům na Labi a počítat i s plavební dráhou lodí.“

Přechod ke všedním záležitostem byl podle mého gusta příliš rychlý, ale budiž, bylo lépe to ukončit. Tlustá čára je někdy nejjednodušší řešení, i když to univerzální lék není a neměla by se používat vždycky. Rozhodně ne tam, kde hrozí opakování. To, co Marešovci provedli na druhé straně Atlantiku, bylo příšerné, ale dostalo to lidi před jednací stoly, v tom měl Mareš pravdu. Jinak by do nás pořád jen bušili. Důležité bylo, že ani Marešovci nevraždili pro zabíjení. Udeřili strašně, ale pak se to snažili zmírnit. To jsem nakonec musel uznat i já. Američany jsme mohli litovat, ale příliš si zvykli, že se jich žádná válka netýká, aspoň jednou to tedy zažili.

„Poslyšte, což takhle napojit se na telefonní síť lidí? Snad nás už neodmítnou!“ navrhl bezelstně Mareš.

„Nemáme na to peníze,“ zamračil se Jaroš. „Kromě toho nemáme jistotu, že nás nebudou odposlouchávat. Všichni přece víme, jaké potíže dělali Vladimírovi.“

„Už se ví, co s ním bylo?“

„Oficiálně nikdo nic neví, ale dali jsme Bruselu jako důležitou mírovou podmínku vrátit všechny protiprávně zadržované Čechy, pokud jsou naživu. A pokud ne, budou muset vydat k potrestání jejich vrahy. Nevidím to ale růžově. Ve Spojených státech se krutost k zadrženým stala už dávno součástí systému a washingtonská vláda kvůli tomu stála dokonce před Komisí proti mučení při OSN, bohužel se to ani potom nezměnilo k lepšímu. Bylo by lépe, kdyby ho postavili před soud, tam bychom snad mohli jednat. Takhle nemůžeme dělat vůbec nic.“

„Něco bychom pro něho dělat měli,“ připomněl jsem jemně. „Když uvážíme, jak hodně nám pomohl, byl by od nás černý nevděk hodit ho přes palubu.“

„Nikdo z nás ho přes palubu nehází. Nesmíme tu věc pustit ze zřetele a musíme s Vladimírem držet tak, jak to děláme,“ objasňoval to táta. „Budeme se za něho nadále zasazovat, už proto, že to byl jeden z mála, kdo nám pomohl.“

„Ještě že to Amerikáni nevědí,“ vzdychl si učitel. „Kdyby tušili, že nám Vladimír dodáním počítačů umožnil útok na Spojené státy, byli by k němu ještě bezohlednější. Soudce Lynch je přece u nich dávnou tradicí!“

„Vladimír nám nedával počítače jako zbraň k útoku na nevinné, ale jako nutný prostředek ke stvoření umělého života,“ obhajoval ho Jaroš.

„Bohužel, s takovým argumentem by uspěl před českými soudy, ale už ne před soudem v Haagu, natož před americkými,“ podotkl na to učitel skepticky.

„Jde ti o soudy, nebo o spravedlnost?“ vyjel si na něho Jaroš.

„Já jen, že by to mělo být totéž!“ nedal se učitel.

„Naivko!“ zpražil ho Jaroš. „Kdyby soud v Haagu aspoň jednou soudil spravedlivě, už dávno bychom se k němu obrátili!“

Učitel na to neřekl nic.


Čtyři hodiny po tomto přivítání přišel za Jarošem John Glenn a požádal ho čistě soukromě o krátkodobé zapůjčení jednoho z našich počítačů.

„K čemu to potřebuješ?“ podíval se na něho Jaroš přísně.

„Zabavil jsem v Pentagonu nějaké přísně tajné materiály,“ řekl tiše John.

„O čem pojednávají?“ zajímal jsem se hned.

„To ještě nevím. Chtěl bych je prozkoumat, ale jsou to DVD čitelná jen počítačem. Nechci to pro sebe, jistě budou zajímavé i pro vás, ostatně, pojďte se na ně podívat se mnou, chcete-li.“

„Vy jste byli přímo v Pentagonu? Ještě než vyhořel?“ vyslýchal Johna táta.

„Vždyť jsme to sami zapálili!“ přikývl. „Na nikoho jsme se ohlížet nemuseli, byli tam zaručeně všichni mrtví. Nikdo nic nehasil a celý Pentagon do základů vyhořel. Zajímalo by mě... no nic, už je to za námi a nedá se to změnit. Trochu jsme to tam prošli, dokonce jsem na dálku vlastnoručně zničil jedno tajné středisko v Nevadě.“

„Jak - zničil?“

„Dostal jsem se do velitelského centra, odkud bylo ovládané.“

„Tys tam s něčím manipuloval? Co kdybys odpálil strategické rakety a zničil celý svět?“

„U toho tlačítka byl nápis: Autodestrukce Centra 66 Nevada, zničit v případě hrozícího prozrazení. Má-li být něco zničeno v případě hrozícího prozrazení, bude to nejspíš něco unfair a pak ať to raději zmizí hned. Proto jsem to stiskl. Musím říct, stálo to za to. Muselo to být hodně utajované, když to bylo podminované atomovou bombou! Přiznávám se, ani by mě nenapadlo, že je něco takového možné. Vlastně ani nevím, zda právě ten knoflík vedl k výbuchu v Nevadě, ale časově to souhlasí. Někdo to spojoval s ochromením obsluhy, ale tu příčinu mohu s určitostí vyloučit. V té době jsme použili ochromující baktérie teprve krátce kolem Washingtonu a do Nevady se nemohly dostat. Spojitost s tím knoflíkem je podle mého soudu pravděpodobnější.“

„A potom? Neříkej, že jste bloumali chodbami Pentagonu, jenom abyste tu a tam stiskli nějaký neznámý knoflík.“

„Měl jsem už dříve jakousi představu,“ odtušil klidně Glenn. „Neříkám, že jsem šel najisto, ale úplně naslepo jsem netápal. Zabavil jsem nějaké tajné materiály, kolik jsem dokázal pobrat do kufříku. Až pak jsme to na několika místech zapálili a zmizeli. Materiály mám tady, ale jsou to jen DVD, bez počítače úplně k ničemu. Stály mě hodně sil dopravit je až sem, ačkoliv jsme i tak více čekali na zraněného Karla.“

Půjčili jsme tedy Johnovi počítač. John přinesl černý kufřík, opatrně vybaloval svou kořist z nepromokavých obalů a vložil první zlatavý disk do mechaniky.

„Tady nic není, jen nějaký soupis inventáře,“ řekl po chvíli zklamaně.

Také druhé CD brzy odložil. Byl tam jen impozantní soubor fotografií nahotinek, žen i mužů. Sex, multisex, tvrdé porno. Pastva pro oči zvrhlíků z řad lidí. Nic pro nás.

„To není možné, že by tam měli jenom tohle?“ znervózněl.

Při průzkumu dalšího disku ale zpozorněl.

„Myslím, že právě tohle bude ono,“ otočil se k nám. Měl nejspíš pravdu, už sám titulek vzbuzoval patřičný respekt.

„Nevada Laboratories No 66. Top Secret! For eyes only!“

Dívali jsme se mu dychtivě přes rameno, zatímco opatrně listoval prohlížečem.

„Genetic Research and Maintenance... teď možná uvidíme, čím se tam vlastně zabývali,“ četl další nadpisy.

„Genetický výzkum? To je opravdu zajímavé! Podívej se dál!“ naléhal táta.

Následovalo několik stránek, které jsme přelétli očima během chvilky. Ačkoliv byl John Glenn Američan, rozuměli jsme tomu spíše já s tátou Jarošem.

„Takže oni kombinovali geny skoro jako já!“ nadechl se Jaroš po chvíli.

„Vlastně ne, nepostupovali od počátku,“ opravil se hned. „Vycházeli z hotových přírodních genů, jen je podle potřeby kombinovali a navazovali. Nejprve u rostlin, později u živočichů.“

O několik stránek dál byly odkazy na jiné místo disku. John tam na tátovo přání přeskočil, ale bezradně se na nás podíval, tady už vůbec ničemu nerozuměl.

„Můžeš mi to zkopírovat?“ požádal táta Johna. „To přece vypadá jako struktura lidského genetického kódu!“

Vysvětlovat to musel jen Johnovi a ostatním, já jsem to poznal sám. Byl to ale po čertech složitý vzorec, pokud to byl opravdu vzorec DNA.

„K čemu ti to bude? Tvrdil jsi, že to máš dávno zmapované,“ podivil se John, ale obratem ruky mu vyhověl. Propojili jsme počítače a data přenesli na druhý.

„Nechte mě napsat malý prográmek,“ požádal nás táta. „Pokusím se to nejprve přeložit do naší notace, ať můžeme použít simulaci.“

Vysvětloval jsem všem zvědavcům, co to znamená. John se vrátil a pokračoval v průzkumu uskladněných megabytů, kdežto Jaroš si dokončil a spustil malý převodní program. Jako vstupní data mu předhodil složitý genetický řetězec od Američanů a zkonvertovaná data zavedl do svého simulátoru. Simulátor pracoval na vnějškové projekci tři hodiny, kód byl složitější než všechno, co jsme až dosud s tátou vytvořili. Nebyl to však lidský kód, byl ještě o něco složitější. Utěšovalo nás, že Američané jen pozměňovali Matku Přírodu, kdežto Jaroš šel vlastní cestou od nuly. Během simulace jsme všichni sledovali Johna, který se prokousával nějakými nudnými diagramy.

Pak na Jarošově obrazovce vyvstala jako výsledek projekce vnějškového tvaru tvora, který by vznikl, kdyby někdo ten genetický řetězec uvedl v život.

„Panebože, to je ale příšernost!“ ujelo tátovi, když to viděl.

Také my jsme viděli toho tvora. Podobného člověku a přitom tak odlišného, až vzbuzoval směs soucitu a hrůzy, s malým tělem a velkou hlavou. Simulace mozkové kapacity ukazovala vyšší hodnoty než lidské, ale některé lidské znaky zmizely, jiné se mutacemi deformovaly.

„Tohle přece nemělo ani schopnost rozmnožovat se!“ řekl jsem tiše.

„Nemělo,“ souhlasil táta a doloval ze simulačního programu další podrobnosti.

„Mělo to sotva nejnutnější orgány,“ uvažoval nahlas. „Tak zjednodušený zažívací systém by snášel nanejvýš kašovitou, lehce stravitelnou potravu. Nožičky by ho těžko unesly, jen mozek, srdce a plíce by byly dostačující. Vnější zásahy jsou příliš drastické a vyjímají se tam jako zednická kramle zaražená do gobelínu, jako by někdo spravoval švýcarské hodinky kladivem.“

„K čemu jim to bylo?“ nadhodil jsem zamračeně.

„Nevím,“ odtušil táta. „Ale už teď tvrdím, že jsem šel lepší cestou. Začal jsem u baktérie, snažil jsem se dojít k něčemu, co by se dalo srovnávat s Homo Sapiens. Oni naopak vyšli z Homo Sapiens, ale co s ním udělali..? Vždyť ani tohle není člověk, jenom takový... bastard! Neříkám, že to nebylo schopné života. Ale tohle už ani není člověk. Nepochází to z vesmíru, má to pořád rukopis Matky Přírody, ale co s ním, proboha, udělali?“

„K čemu to bylo?“ opakoval jsem otázku. „Co s tím, když se to nemohlo rozmnožovat..? My používáme žabí vejce, oni... oni to museli dávat rodit... ženám..! Pokaždé znovu a znovu a navíc nejspíš císařským řezem, protože tak velká hlavička... Proboha, těm ženám to nevadilo?“

„Peníze mohou všechno,“ opáčil John suše, zatímco jeho počítač zobrazoval další dokumenty. „Pavel má ale pravdu. Klíč je v tom, k čemu jim to bylo. Řekl bych, že je to ta nejdůležitější otázka.“

Táta se zatím věnoval zkoumání detailů toho podivného netvora.

„Hrozně rychle by se to učilo,“ konstatoval. „Mělo to schopnosti podobné nám mlokům. Ti také v šesti letech dokáží mnohem víc než lidské děti. To by bylo vlastně pozitivní. Nebyl to nakonec první krok k vytvoření člověka na vyšší úrovni? Ale ne, zavedli tam příliš mnoho omezení. Jestli si takhle představovali člověka budoucnosti, pak s nimi rozhodně nesouhlasím.“

„Tady máme jedno z možných použití,“ řekl John a ukazoval nám na obrazovce podivný diskovitý předmět. „Tuhle stanice chtěli v případě potřeby dopravit na oběžnou dráhu kolem Země. Uvnitř měl sedět jeden z mutantů. Zásoby by mu stačily na pět let, potom měl samostatně přistát a nahradil by ho jiný.“

„Co by tam dělal?“

„Nevím. Ale měl tam mít velice výkonný dalekohled, takže... oni tady tvrdí, že by dole na Zemi rozpoznával i obličeje lidí.“

„Dobře, ale proč?“ nestačilo mi to.

„Protože... protože tohle!“ ukázal nám zachmuřeně cosi na dalším obrázku.

Jako genetické vzorce neříkaly nic Johnovi, zatímco my jsme je poznali na první pohled, tak nám naopak skoro nic neříkaly technické detaily.

„Laser-gun,“ odtušil John. „Laserová puška na gamma-rays, neviditelné světlo. Zabije to člověka úplně beze stop. To bude ono!“

„Myslíš...“

„Kolovaly o tom fámy,“ pokračoval John. „Obyčejný laser z té výšky také dokáže prorazit kosti lebky i mozek, ale zbyla by po něm dírka, kterou by při troše pozornosti doktoři nepřehlédli. Zato tohle nepoškodí kůži ani kosti, zničí to jen mozek, ke všemu ne hned, ale řekněme do půl hodiny. Podobalo by se to mrtvici, nikdo by nepochopil, že nevysvětlitelná smrt přichází z nebes a není proti ní obrany.“

„Pak bych chápal i tu velkou mozkovou kapacitu,“ podotkl táta.

„Sure,“ souhlasil John. „Oko se dá vylepšit optikou, ale objevit v davu lidí, navíc viděných shora, na první pohled pár zapamatovaných tváří, to je nad schopnosti nejlepších superpočítačů. Zaměřit a stisknout spoušť by automat dokázal, ale rozhodování o cílech nechali na lidech... pokud to jsou ještě lidi...“

„To jsme mohli čekat! Jakmile na něčem pracují vojenské laboratoře, bude to pěkně smrdět,“ řekl s despektem táta.

„Možná tam bude i další využití těch tvorů,“ namítl jsem nesměle.

„Všechno to jistě budou pěkná svinstva. Proto asi měli tvůrci pod laboratořemi atomovou bombu, která měla zahladit stopy.“

„Myslím, že právě tvůrci o té bombě nevěděli,“ řekl tiše John. „To byla určitě pojistka generálů z Pentagonu. To oni nesměli dopustit prozrazení něčeho takového! Myslím si, že tvůrci nerušeně bádali i ve chvíli, kdy jsem mačkal ten knoflík! Přiznám se, hrklo ve mně, když mi pak došlo, že jsem přímo u nás ve Státech vlastnoručně odpálil atomovou bombu, ale teď už mě to nemrzí. Dobře jsem udělal.“

„Budiž, ale co dál?“ zajímalo mě. „Nekrouží kolem Země pár takových příšerek? Byly by horší než helikoptéry, nevaroval by nás před nimi zvuk motorů.“

„Pochybuji,“ uvažoval John Glenn. „Tohle nikdo nenechá na očích protistraně. Kdyby to tam po celou dobu kroužilo, Rusové by si toho jistě všimli. Vždyť mají zaměřené i tak malé objekty jako fotoaparát, který na oběžné dráze vypadl našemu kosmonautovi z ruky. To by se muselo vypustit až těsně před použitím, aby druhá strana neměla čas zjistit oč jde a reagovat na to. Zajímá mě něco jiného. Máme to uveřejnit, nebo zatajit? To první by bylo čestnější, ale pokud se mi podařilo ten projekt beze stopy vyhodit do vzduchu, poskytlo by to někomu náměty k výzkumům. Nebo raději mlčet? To zase nese riziko, že moji bývalí krajané mají takových... projektů víc a budou v nich pokračovat. Ale napadlo mě, nemůžete něco z toho použít?“

„Pochybuji,“ odtušil Jaroš. „Jistě si to prostudujeme, ale my přece touto cestou nejdeme. Začít od člověka jsem mohl dávno, ale nedovolil bych si člověka takhle deformovat, proto jsem šel od počátku. Bohužel, vždycky se najde někdo...“

„Jak dlouho už na takových...“ napadlo mě.

„Možná déle, než si myslíme,“ opáčil ihned John. „Báchorky o mimozemšťanech obchází Ameriku od konce druhé světové války. Tohle jsou přece naši staří známí, mimozemšťané z Roswellu! Žádní mimozemšťané, žádné neidentifikované objekty UFO, ale tajný projekt USA!“

„Tenkrát přece neměli družice.“

„Disková letadla zřejmě existovala už tenkrát a mohla mít vlastnosti, o jakých se nám nezdá. Později s nimi USAF experimentovala oficiálně a dopadlo to neúspěchem, ale kdoví, možná i úmyslným, aby ostatní nezjistili, jaká je pravda. Anebo ta disková letadla opravdu zklamala a pak se nedivím našim Závodům o Měsíc.“

„Naštěstí jsi to vyhodil do povětří.“

„To nic neznamená, pokud se někde nacházejí kopie,“ pokrčil rameny.

„Nejde jen o kopie,“ připomněl jsem mu. „Potřebuješ k tomu ještě lidi a ti vzali za své při výbuchu. Není, kdo by v tom pokračoval.“

„Přesto si myslím, že bude lépe zveřejnit všechno, co půjde,“ řekl John. „Nikomu nemusíme dodávat genetické vzorce ani technické výkresy, aby si to zkusil také. Berte to jako můj názor, podřídím se, kdybyste měli odlišný.“

„Nebudeme mít jiný,“ řekl Jaroš. „Považuji to za rozumné. Odstranit informace, které by někomu v těch hrůzách umožnily pokračovat, ale ostatní zveřejnit. Nebude to jenom čestnější, ale hlavně to poslouží jako odstrašující příklad, podobně jako kdysi zveřejnění pokusů na vězních v německých koncentrácích. My půjdeme ve vývoji dál svou cestou až do konečného cíle.“

„Pokud už v cíli nejsme,“ odtušil jsem jen jako mimochodem.

„Jak to myslíš?“ podíval se na mě táta, ale trochu se usmíval.

„Když si to důkladně přebereš, ani člověk Homo Sapiens není dokonalý,“ pokračoval jsem. „Mloci jsou odlišná forma rozumného života. Ale upřímně! Musí mít rozumný život humanoidní formu vzoru Homo Sapiens? Mloci přesvědčivě ukazují, že ne. Jistě, pořád je co vylepšovat, ale řekněme si to upřímně, základ je plně životaschopný a v mnoha směrech výhodný, až se mnohým z nás po návratu do lidské podoby ani nestýská. Vím, nemůžeme zahodit lidské dějiny ani významnou část umění, postavenou na humanoidní formě těla, ale co nám brání vytvořit si umění vlastní? Nemusíme lidi kopírovat. Víme přece dobře o nedokonalosti lidských obrazů, zejména v barvách, které oni nerozeznávají.“

„Upřímně řečeno, určitá část lidské kultury se mi ani nelíbí,“ řekl John. „Naše neustále omílané schéma svalnatého pitomce, čím pitomějšího, tím lépe, mlátícího jiné takové pitomce kvůli křehké blondýnce, opět čím pitomější, tím lépe...“

„Naše vidění je možné chápat jako dokonalejší než lidské, ale připadá mi trochu nezvyklé,“ připomněl mi Čupík. „Nedávno se ti nelíbil hermafroditismus!?!“

„Nelíbil,“ přiznal jsem. „Ale na druhé straně zmizely rozdíly mezi pohlavími. Ty přece bývají u lidí velice častou příčinou nerovnosti.“

„Někteří mloci se nadále cítí muži a jiní zase ženami,“ řekl John. „Já si na nic jiného snad ani nezvyknu.“

„Zvyk je železná košile,“ pokusil jsem se to vysvětlit. „Čím kratší dobu kdo žil jako člověk, tím rychleji si zvykne. Bývalé staré báby zarputile setrvávají na prastarém modelu žena putička, pocházejícímu ještě ze středověku, zatímco mladší, jako Jiřinku, Marii, Blanku a Alici od bývalých chlapů nerozeznáš. Nečertěte se, je tomu tak a není to podle mě chyba. U chlapů je to poněkud horší, protože své chlapství dodnes považujeme za jakousi přednost. Upřímně řečeno, neumím si představit, že bych měl snášet vejce. Zvykli jsme si na větší rozdíly, zvykneme si i na tohle. To ani nemluvím o těch, kdo začali od píky. Těm je to srdečně jedno. My ostatní si jistě zvykneme také, jen možná ne tak brzy.“

„Aspoň živorodost bys mohl dodělat, vejce jsou příliš zranitelná,“ nadhodil táta.

„Živorodost nám může znepříjemnit reinkarnace,“ pokusil jsem se ho upozornit na jiný hrozící problém.

„To vyřešíme,“ mávl rukou táta. „Fixaci dosáhneme přes břišní stěnu jako přes obal vejce, ani u vajec nemáme pevné spojení, a poslední kroky beztak dělá program.“

„Dobře, ale vraťme se k původnímu tématu. Uveřejnit materiály z Laboratoří 66, nebo ne?“ zeptal se John.

„Uveřejnit,“ trval na svém táta Jaroš. „Odstraníme vše, co se týká genetických struktur a zbytek zveřejníme. Jen ať si svět uvědomí, co se tam dělo.“

„Vzpomněl jsem si, jak jsme přemýšleli, proč nás nechtějí nechat žít,“ nadhodil najednou Lipinský. „Tenkrát padla i domněnka, že Američané mají strach, abychom je naším umělým životem nepředběhli. Poslyšte, nebude to nakonec pro tohle?“

„Nevím,“ zamyslel se Jaroš. „Tenhle projekt byl skutečně zrůdný a kdyby nás soudili podle sebe, mnohé by to vysvětlovalo. Byli bychom pro ně strašlivé svinstvo, které musí za každou cenu vykořenit. Jistotu ale nemáme a už asi mít nebudeme.“

„A ještě něco,“ pokračoval Lipinský. „Mimozemšťané z Roswellu jsou už stará záležitost. Myslíš, že už tenkrát byli schopní provádět složité genetické pokusy? A když to bylo tajné, proč nakonec práce o dědičnosti uveřejnili?“

„Možné je všechno,“ připustil Jaroš. „Počítače pro ně dostupné byly a to ostatní se dalo vyrobit. Mohli být před celým světem hodně vpředu, vyloučit to nemůžeme. Také mohlo jít o více nezávislých skupin vědců. Jedna zavřená v Laboratořích 66 byla dál, ale další, nezávislé na armádě, stačily své práce zveřejnit dřív než na ně vlétla FBI. Pak to ututlat nešlo, ale ta první skupina se pak mohla dlouho nad svými kolegy úžasně bavit, jak jsou i s celým světem strašně pozadu. Přeberte si to bez zaujetí. Neměl jsem ani tisícinu jejich prostředků a dostal jsem se tak daleko. Oni měli lepší možnosti než já v Husákovsky znormalizovaném Československu, kde šlo i v Akademii o koryta a ne o vědu. Byla to otázka správného přístupu, ale ten bych u nich nikdy nevylučoval.“

„Buď jak buď, vyletělo to do vzduchu a dokumenty shořely v Pentagonu, nechme je ležet v hrobě,“ zkoušel diskusi ukončit učitel Čupík.

„Tytéž dokumenty v záložním velitelství USA ve Skalistých horách neshořely,“ připomněl jsem mu. „Mohli by v tom pokračovat.“

„Když to uveřejníme a řekneme Američanům, jak nebetyčná ostuda to je, nový Kongres zakročí, aby se už nic takového neopakovalo,“ tvrdil Čupík.

„To neznáte nás Američany,“ odfrkl si John Glenn. „Vsadím se o co chcete, že oficiálně všechno zničí, ale tajně budou na těch monstrech pracovat dál. Pokud vůbec něco přiznají a nepopřou, že něco takového vůbec existovalo.“

„Budou teď mít úplně jiné starosti,“ odtušil táta Jaroš. „Jestli to nevíte, dolar se propadl tak hluboko jako nikdy v historii. S americkou prosperitou je na dlouhou dobu konec a bude jim dlouho trvat, než se z toho vzpamatují.“

„Kéž by jim to pomohlo, aby se vzpamatovali i jinak,“ vzdychl si Američan.

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 00:46