Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Daň nesmrtelnosti

Jednání s vládou České republiky jsme přerušili a pokračovali po čtrnácti dnech už s jinou vládou sestavenou Stranou Rozumu, která podle očekávání volby přesvědčivě vyhrála. Nevýhodu v nedostatku zkušených odborníků, kterou jí dosavadní strany ve volební kampani předhazovaly, obešla tím, že vzala do vlády nestranné odborníky s jednou podmínkou, že budou s jádrem vlády, ze Strany Rozumu spolupracovat. Nekompromisně ale obsadila ministerstva obrany, zahraničí a vnitra. Jarošovo doporučení nechat si zemědělství a životní prostředí vyřešila tím, že příslušné odborníky přijala za své čestné členy.

Prvního zasedání vlády se jako zvaný poradce zúčastnil i Šéf Salamandr Jaroš. Požadoval, aby se jednání bez úprav vysílalo rádiem, což Českému rozhlasu přineslo obrovskou sledovanost mezi lidmi i mloky. Jednání se mělo týkat především nápravy škod způsobených lidem i mlokům. Krátce předtím ústavní soud rozhodl o dohodnuté hromadné změně zákonů náhradou pojmů člověk za myslící a krajský soud musel vrátit sdružení Mločí osada odpírané pozemky včetně zničené pevnosti Blaník. Soudcům se do toho očividně nechtělo, ale utěšovali se, že nám přiklepli ruiny zamořené nervovým jedem a zaminované protipěchotními minami. Ty ale v plném rozsahu spadaly pod vládní vyhlášku o odškodnění, týkající se všech, kdo museli v důsledku války opustit domovy a nemohli se vrátit.

Počítalo se s tím, že část Čech bude nejméně po dobu deseti let radioaktivní. Vláda se rozhodla znehodnocené pozemky od majitelů vykoupit a náhradou za ně zakoupit jiné, stejně hodnotné, ale v nedotčených krajích. Kromě toho se zavázala zajistit výstavbu odpovídajících usedlostí. Bylo by to neproveditelné, kdyby na tom způsobu vyrovnání trvali všichni, ale většina se spokojila s finanční náhradou, což bylo pro vládu mnohem výhodnější. Mločí osada získala konto odpovídající nízkým cenám horských pozemků, doplněné o dluhopisy v odhadní hodnotě pevnosti Blaník.

Jaroš se s vládou dohodl, že nám budou patřit jeskyně pod Čechami i Moravou, které sami objevíme. K dohodě patřilo neobsazovat podzemní prostory objevené nebo již využívané lidmi. Byla to výzva pro naše průzkumníky, kteří na svých výletech odkryli rozsáhlé prostory v krasové oblasti nedaleko Macochy. Okamžitě se sešla skupina lidí, požadující navrácení podzemního bohatství lidem. Vyjednávání vzal na sebe učitel Čupík a s nespokojenci rychle dohodl, že část podzemních prostor zpřístupníme podobnými cestami, jako v nedalekém komplexu Macocha. Umožníme jim obdivovat krásy krápníkové výzdoby i pozorovat mloky přímo v našem obydlí. To vstřícné gesto nás mohlo přijít draho, ale rozhodli jsme se, že důvěra lidí za to stojí.

Samozřejmě bylo nutné uklidnit nedůvěřivé na obou stranách. Lidem jsme museli vysvětlit, že by ty prostory sami nikdy neobjevili, reptaly z našich řad uklidnil Čupík památným výrokem, že by dal hroudu zlata za každého člověka, který se o nás i pod zemí bude zajímat.

„Nejméně ze všeho potřebujeme lhostejnost!“ tvrdil.

Další smlouvy se týkaly reinkarnací. Jaroš přesvědčil Parlament, že nikdo nesmí nikomu z lidí bránit, aby nás požádal o vzkříšení. Naopak musel poslancům slíbit, že nebudeme převádět na mloky osoby dosud živé a rozhodně ne ty, které to samy výslovně odmítnou. Slíbil to velmi snadno; problém by nastal v opačném případě, kdyby nás požádali vyhovět všem zájemcům. Z kapacitních důvodů to očividně nešlo.

Takže se podařilo prosadit zákon, který reinkarnaci chápal jako osobní rozhodnutí občana pokračovat ve své existenci i po smrti. Úřadům vznikne povinnost vystavení nových dokladů, neboť dojde k podstatné změně podoby, ale nebude nutné zabývat se převody majetku, titulů, a přetrvávání volených funkcí včetně poslaneckých míst a jiných práv.

Část poslanců vyvolala debatu požadavkem na automatické zrušení manželství, pokud jeden z manželů změní tělo. Nebylo přece možné vyžadovat po lidech, aby měli za partnery mloky. Takové manželství by podle nich bylo čistě formální.

Jaroš s nimi souhlasil. Na příkladu manželů Koťátkových ukázal, že manželské dvojici nic nebrání pokračovat ve společné cestě, jakmile se i druhý z partnerů stane mlokem, ale musí to být z vlastní vůle. Podobně přece nic nebrání rozvedeným, aby se vrátili k manželství zrušenému. Horší problém bude majetkové vyrovnání vztahů, ačkoliv i to je formálně podobné rozvodu.

„Ještě nemáme dostatečně jasnou představu, jaké to mezi námi mloky po té stránce bude,“ uzavřel svůj příspěvek do diskuse. „Je asi předčasné vymýšlet už teď zákony upravující vztahy mezi mloky. Nechme to na později, až to bude nutné.“

Tím se vlastně mezi lidi dostaly první konkrétní údaje o možnosti vzkříšení. Žít po smrti by bylo lákavé, jen kdyby nešlo o život v těle mloka! Většina křesťanských církví zaujala velice zdrženlivý postoj, ale některé náboženské sekty si pospíšily, prohlásily reinkarnaci za ďábelskou a svým členům ji pod trestem vyobcování zakázaly.

Jiná sekta přišla s myšlenkou, že jde nepochybně o naplnění její víry, ale požadovala právo kontroly náboženské čistoty reinkarnovaných. Podle ní se to nemělo týkat jen jejich oveček, ale všech. Začala dokonce čiperně prodávat vlastní vstupenky do posmrtné existence.

Narazila ovšem na Jaroše, který tyto obludnosti z principu odmítl. Vyvolal raději rozsáhlou diskusi v Parlamentu, kde poslanci vzhledem ke své nezkušenosti přijali jeho návrhy beze změn. Právo odmítnout reinkarnaci měl mít pouze občan. V Parlamentu ihned padl návrh na doplněk, aby ji mohl u obzvlášť těžkých zločinců zakázat soud, ale Jaroš ihned upozornil na zneužitelnost takového postupu a podařilo se mu přece jen udržet zákon v původní podobě.

„To by vám umožňovalo reinkarnovat i vrahy, jakých se musí každá společnost chránit!“ namítali poslanci.

„Bude to podobné presidentovu právu na amnestie,“ tvrdil Jaroš. „Tam vám to nevadí? A zneužití se neobávejte. Rozmyslíme si pomáhat lumpům, když nemáme prostředky ani pro potřebnější a hlavně poctivější zájemce.“

Jisté rozpaky vyvolala i otázka pravomoci policie.

„Chcete mít i vlastní policii?“ divili se poslanci na Jarošův návrh.

„Nejspíš by to bylo správné,“ souhlasil Jaroš a trpělivě to poslancům vysvětloval.

„Každému je jasné, že policie nemůže dbát na dodržování zákonů v místech, kam se člověk prostě nedostane. Naše schopnosti nám dovolují pobývat v hlubinách země, kde panuje tma, je tam voda a navíc vysoký tlak, že tam člověk prostě nevydrží. Navrhl bych formálně přijmout do policie mloky, zodpovědné za pořádek v těchto prostorách. Ale dirigovat co smíme a ne, by byla od lidí pošetilost. S výjimkou obecně platných principů zachovávání základních práv občanů. Budeme se muset více spolehnout na samosprávu mloků.“

„Jak si představujete formální přijetí do policie?“

„Například nemůžete po mločím policistovi vyžadovat zásahy proti lidem,“ vysvětloval Jaroš. „Uvědomte si, že i dospělý mlok je fyzicky slabší než lidé. Každý pachatel by se mu jen vysmál. Vzhledem k tomu, že mločí strážci pořádku nebudou ozbrojeni, zůstane zneškodňování lidských pachatelů na lidech. Můžeme vám ale pomoci tam, kde jsou v nevýhodě lidé. Pro nás není problém pátrat na dně přehrad, kde vaši potápěči nevydrží déle než pár minut. My tam dokonce vidíme, nepotřebujeme si na to ani svítit.“

„A co budete dělat s ozbrojenými mločími pachateli?“

„Nechte to na nás,“ usmál se Jaroš. „Spolehneme se na prevenci, ne na represi.“


Kolonie Saský ráj se pochopitelně rozrůstala pomaleji, než Mločí osada v Mločím ráji. V Čechách se nacházely počítače, kreator i transkriptor, jen tady vznikali další mloci. Rozhodli jsme se Saskou kolonii udržet před lidmi v tajnosti. Jednak bychom její existenci bez velkých problémů nevysvětlili Němcům, za druhé jsme se shodli na tom, že nebude vhodné zveřejňovat všechna naše sídla. Rovněž polohu Mločího ráje jsme lidem sdělili jen obecným, nikomu nic neříkajícím označením někde pod Českým rájem. Moravský ráj mloků byl obdobou Saského ráje, jen s tím rozdílem, že byl od počátku lidem známý. Přístup do jeskyní jsme chtěli zajistit tunelem na úrovni hladiny Punkvy, kudy by mohly proplouvat loďky s lidskými návštěvníky. Absolvovali by pak zhruba kilometrovou procházku po betonových chodníčcích. Většina jeskyní byla pod vodou, takže to byla čistě naše záležitost. Naplánovali jsme instalaci několika silných oken, kudy by nás mohli zvědavci pozorovat i v našem prostředí, ale tato atrakce byla pro nás technicky příliš náročná. Nabídli jsme lidem, aby si ji postavili sami, jen s naší menší pomocí.

Díky lepšímu přístupu jsme do Moravského ráje dopravili vodní turbínku a zajistili si tak větší soběstačnost. Turbínu jsme objednali u lidí a hodlali ji zaplatit z odškodného. Inženýr Skála, náš odborník na podzemní energetiku, se svou partou vytipoval umístění pro další možné turbíny. Vhodná místa byla obvykle v podzemních krasových prostorách, kde bylo otázkou času, kdy je osídlíme. Zatím zůstala nevyřešená jen otázka jejich dopravy. Největším problémem byl opět Saský ráj. Tam sice turbína byla, ale příliš stará, předválečná a zrezivělá a její oprava by jistě nebyla snadná. Německá turbína byla naštěstí vzorem německé důkladnosti a naši mločí odborníci pracovali tak pečlivě, že jsme mohli uvěřit v dostatečnou životnost celého soustrojí.


V době, kdy Jaroš jednal s lidmi a nepostoupil ve svých výzkumech nijak daleko, já jsem pilně vyvíjel novější odrůdu mloků. Zdálo se mi, že moji mloci budou lepší než současní. Bylo to pochopitelné. Měl jsem nač navazovat a lépe jsem se vyhnul chybám. Když se to tak vezme, genetický kód člověka obsahuje obrovské množství opuštěných větví. Spousta kódu tvoří neužitečný balast, podobně jako je tomu u systému Windows na počítačích. Proto je lidská DNA složitější než mločí, ačkoliv úspornější mločí kód není o nic méně životaschopný. Opuštěné větve lidského kódu DNA bývají navíc často pastmi. Jaroš rád opakoval, že mlokům právě proto nehrozí rakovina ani většina degenerativních změn, které s sebou lidé často táhnou až odkudsi z pravěku. Mutace vzniklé vnějším působením budou také lépe opravitelné, když víme, jak má náš DNA-kód vypadat.

Při jednom návratu si táta Jaroš moje výtvory kriticky prohlédl.

„Ujde to,“ přikývl. „Živorodost bude bezesporu pokrok. Jen si myslím, že už jsi mohl rovnou oddělit pohlaví. Začíná to být složité a ještě se to zkomplikuje, až budeš muset kombinovat X a Y.“

„To ponechám tobě,“ odvětil jsem. „Placenta mi dala fušku, musel jsem předělat i některé základní instinkty, ale můj druh zůstal hermafrodit. A víš, že se mi ani nechce pohlaví oddělovat? Na obojpohlavnosti se mi líbilo právě to, co mi na ní zpočátku nejvíc vadilo. Totiž, že nedovoluje pohlavní dimorfismus, odlišnosti, které u lidí vedly často k diskriminaci.“

„Také ale vedly k nejkrásnějším projevům lidského umění. To nemůžeme popřít a tím méně zavrhovat.“

„Ano. Ale toho špatného na tom určitě bylo příliš mnoho. Diskriminace žen u nás mloků zkrátka nikdy nebude, i když by pro nás bylo jednodušší prostě převzít lidský model rodiny. Jsme na ni příliš zvyklí.“

„Rodinu nech prozatím stranou. Mám s ní jiné plány.“

„Přiznám se, ani se mi nechce stvořit člověka. Tu čest rád přenechám tobě, pokud se ti do toho bude chtít. Mločí model bude možná výhodnější. Co by za to lidské ženy daly, kdyby mohly svým manželům navrhnout: »Další dítě budeš hezky rodit ty, ať víš jak to chutná!« Ale měli bychom už začít uvažovat o soužití živorodého modelu života s předchozím. Uvědom si, že nakonec budou muset vedle sebe žít lidé, mloci vejcorodí a mloci živorodí! V tom by mohl nastat pěkný zmatek!“

„Zvládneme to,“ řekl Jaroš sebejistě. „Vyjdeme ze současného stavu a přejdeme nenásilně k živorodým. Vyměníme-li v každém vejci genetické jádro, vylíhne se nový živorodý mlok i z vajec. Mloci si postupem času vymění těla, vejcorodý druh zanikne a zůstane jen novější. Dobré je, že jsi téměř nezměnil vnější vzhled, ačkoliv si myslím, že mezi námi rasismus nepokvete. Horší to bude při dalších změnách. Teď jde o vejce, tam je jádro jakž-takž přístupné. Měnit živorodý druh bude těžší.“

„Obávám se, že nám tak lehce neprojde ani postupná výměna,“ uvažoval jsem. „Každý živočich na světě vyžaduje, aby jeho potomci byli opravdu jeho. Vložíš-li do vejce jiné jádro, už to nebude do písmene dítě svých rodičů.“

„No a? Myslíš, že bude někdo protestovat?“

„Nepodceňoval bych to. Přeměnou lidí v mloky stoupla průměrná inteligence. Upřímně řečeno, sám na sobě to nepociťuji, ale člověk sám sebe zpravidla objektivně nehodnotí. Když ale sleduji, jak si vedou ostatní, zdá se, že jsou všichni inteligentnější, než bývali jako lidé. Modrava nezvládla ani základní školu, tady zjistila, že to vlastně není tak těžké. Jiřinka bývala feťačka bez budoucnosti, teď se zajímá o biologii. Inka ji přitáhla k žábám a jí už nestačí být ošetřovatelkou, chce o tom vědět víc.“

„To je pochopitelné,“ podíval se na mě. „Máme asi o pět až o sedm procent větší mozkovou kapacitu než lidé. Připočti si k tomu dokonalejší krev a s ní lepší zásobování kyslíkem. To všechno má vliv na inteligenci. Tvůj postřeh je správný. Navíc sis možná nevšiml instinktů. Lidé je mají složité a větší část jich pochází ještě od zvířat. My mloci máme instinkty úsporné a přímé, takže většina jednání je výsledkem práce mozku. Proč třeba mloci od píky nehrají fotbal? Sportovní hry mladých mloků jsou zaměřené na plavání a trénování těla, což se nám jistě zúročí později, ale chybí tam hon za malými předměty, chybí tam vzájemný boj a všelijaké naparování. Salaba začal mladé mloky učit jiu-jitsu, na chvíli je tím zaměstnal, ale ani on sám o nějakém úspěchu nemluví. Proč? Přestalo je to bavit. Tím větší úspěchy mají učitelé, protože mloci, ani ne instinktem, jako spíš rozumově, pochopili, že musí získat vědomosti, aby se nám mohli vyrovnat. A tak je to se vším. Co nám chybí na instinktech, doháníme rozumem.“

„Včetně sexuality?“

„No,“ usmál se, „něco z instinktů jsem nám ponechal. Péče o potomstvo a něco z principu smečky. Nechtěl jsem stvořit jen samé samotáře. Proto je nám nejlépe pohromadě, proto třeba manželé Koťátkovi zůstali spolu. Ačkoliv, hodně v nás zůstalo jako pozůstatek od lidí. Není možné zrušit instinkty úplně. Jsou nutné z hlediska přežití a zachování společenství.“

„Vidíš!“ pokračoval jsem. „Těžko pak mlokům vysvětlíš výměnu genetických jader vajec. Jistě pochopí, že to už nebudou jejich děti. Pomalu nám dospívají nejstarší mloci. Až budeme mít první skutečné rodiče a děti, uvidíme!“

„A safra,“ odtušil stvořitel Jaroš. „Nějak to začíná být komplikované, že? Já se toho tolik nebojím, protože všichni mají ještě genetický kód můj a zatím nikdo nebude protestovat, když u jeho potomků bude jiný. Ještě jsme si nezvykli sveřepě bránit právě svůj kód, jako by tomu bylo, kdybychom zůstali lidmi. A co se týče rodiny? Já ji ke všemu zamýšlím rozbít úplně.“

„Ty?“ podíval jsem se na něho udiveně jako vždycky, když věděl něco, co mě zatím ani ve snu nenapadlo.

„Ty mi v tom přece budeš pomáhat. Jako první,“ dodal suše.


Vzhledem k tomu, že se mělo jednat o všechny, uspořádali jsme všeobecnou debatu ve veliké jídelně Mločího ráje.

„Narazili jsme na odborné problémy,“ zahájil Jaroš. „Týkají se ale všech a proto bychom o nich měli jednat společně. Doufám, že jsme si na svůj druhý život zvykli a nepřipadá nám neobvyklý jako zpočátku. Někteří z nás dospívají a začínají se zajímat o mločí sexualitu. Dřív nebo později se budeme muset zabývat otázkou, co s tím.“

„To přece dávno známe,“ ozvalo se ze skupinky mloků. „Kdo si ještě neprohlédl tvé obrázky? Visely v Blaníku, visí i tady, všude kde je stěna trochu rovnější.“

„Právě,“ povzdychl si Jaroš. „Potíž je v tom, že proces stvoření neskončil. Připravili jsme novější variantu mloků a musíme si ujasnit rozdíly. Novější mloci se liší dost podstatně. Všichni starší by měli snášet vejce, noví budou rodit živé děti.“

„Rodit?“ vyjekla Inka Mráčková. „Poslyšte, vy dva chlapi, víte vy vůbec, co to obnáší? Neměli byste mezi sebe přibrat aspoň jednu bývalou ženskou? Já měla děti tři a dodneška si to pamatuju!“

„Pamatuješ si, jak to vypadá u lidí,“ odmítl její obavy Jaroš. „U mloků to bude jinak. Máme jinou anatomii, půjde to snadněji.“

„Jen aby! Vždyť to vidím každou chvíli u žab! A ty jsou větší než my! Tak dlouho jsem doufala, že to bude jednodušší a vy... Jste sadisti, abyste věděli!“

„No tak, Inko,“ chlácholil ji Jaroš. „Nevěš hlavu. Porod musí být přece lehčí než snášení vajec. Vejce je větší než živě narozené mládě.“

„Neměli byste to nejdřív vyzkoušet na sobě, kruťasi?“ nedala se Inka uchlácholit.

„K tomu jistě časem dojde,“ odtušil Jaroš suše. „Ale teď si nech v klidu vysvětlit, oč jde. Budeš to potřebovat.“

Vybídl mě, abych to jako autor nového mločího druhu všem co nejsrozumitelněji objasnil. Vysvětloval jsem tedy za všeobecného napětí hlavní rozdíly mezi Jarošovými a mými mloky. Samozřejmě obecně, nechtěl jsem se pouštět do zdlouhavých a nepodstatných podrobností. Základními rozdíly byla živorodost, opět větší kapacita mozku a vybavení novými instinkty, které by umožňovaly lepší chápavost v učení. Na druhé straně budou chybět některé instinkty, nutné pro líhnutí z vajec.

„Myslím, že všichni tady dožijeme v těle původního modelu,“ pokračoval Jaroš. „Teprve nová generace bude živorodá. Možná časem dojde k dalším změnám, to víte, vývoj se zastavit nedá a dosud jsme neřekli poslední slovo. Jenomže tady nejde pouze o způsob přivádění potomků na svět, jako o otázku, co s nimi budeme dělat dál.“

„To je snad ještě jasnější!“ ozval se kdosi. „Jako to děláme teď, ne?“

„To bude asi největší problém,“ zarazil ho Jaroš. „Jak víte, všichni jsme vznikli reinkarnacemi. Ty by určitě měly pokračovat, jde o to, kde brát zárodky. Nebudeme věčně využívat žáby. Na první pohled to vypadá přijatelné, ale ve skutečnosti to vede do katastrofy. Nezbývá, než ke vzkříšení používat výhradně vlastní děti.“

„Cože? To snad nemyslíš vážně?“ vyjela si na Jaroše Inka.

„Myslím,“ přikývl Jaroš. „Uvědomte si konečně situaci! Reinkarnace v podstatě znamenají život bez omezení délky. Každý z nás může být vzkříšen i víckrát po sobě, někteří jsou toho důkazem. To by ale znamenalo, že počet mloků neustále poroste, až pro nás nezbude nikde místo. Musíme náš počet regulovat. Malthusiánský přístup snad nechcete, co jiného nám zbývá?“

„Co je to... malthusiánský...?“ zeptala se opatrně Jiřinka.

„Jakýsi zvrhlý anglický ekonom Thomas Robert Malthus považoval za přirozený a přijatelný prostředek regulace počtu obyvatel na Zemi války;“ vysvětlil jí to ochotně Jaroš. „S tím my nemůžeme souhlasit. Současná společnost zase počítá s přirozenou obnovou, děti se rodí za zemřelé. Reinkarnace tuto situaci změnila. Musíme vymyslet, jak udržet počet nás mloků v přijatelných mezích. Uvažuji takto: budeme mít každý v jednom životě jen jediné dítě a to krátce před jeho narozením věnujeme k reinkarnaci někoho potřebného. Aby mohl být někdo vzkříšen, dáš mu své dítě. Až zemřeš, dá ti je někdo jiný. Něco za něco. Lidé dávají potomkům všechno co během života vytvořili; majetek i zkušenosti. Reinkarnovaní si to naopak ponechají. Jakmile bude mít každý možnost opakované reinkarnace, bude umírat jen až ho samotného život omrzí, nebo při nehodách, které samozřejmě nemůžeme vyloučit.“

Chvíli bylo ticho.

„To by ale znamenalo nemít žádné vlastní děti?“ došlo učiteli Čupíkovi.

„Téměř tak,“ přikývl Jaroš. „Děti, které se nám narodí, nebudou potřebovat ani opatrování, ani výchovu. Budeme rodit hotové osobnosti, samostatné už od narození. Vychovávat budeme jen děti narozené v době, kdy nikdo nepotřebuje vzkříšení. Budou tvořit přirozený, ale jen mírný přírůstek, budou to zkrátka výjimky. Starost o mláďata je nutnou součástí instinktů, ale my je budeme mít jiné. Nebude nás bolet, když se děti krátce po narození rozhodnou jít vlastní cestou. Budeme se starat jen o ty navíc.“

„Ale to je přece strašné!“ vyjekla Inka.

„Ne tak docela. Můžeme to mít za jiný druh koloběhu života, než dosavadní.“

Pak požádal všechny o zamyšlení a případné návrhy.

Návrhy přilétaly ze všech stran. Od naivních po promyšlené, které prozrazovaly, že dotyčného problém dlouho zajímá. Žádný z nápadů nepředstavoval odlišnou cestu, než jakou nabízel Jaroš. Všichni museli uznat, že není možné provádět reinkarnace jako dosud pomocí žabích vajec a k tomu vychovávat vlastní potomky. To by skutečně vedlo k rychlé světové demografické katastrofě.

Jeden z nápadů však byl hodný zamyšlení. Přišel s ním náš malý filosof Eda Lipinský.

„Poslyšte, opravdu vás nenapadlo, odzkoušet všechno také - s lidmi?“

„Napadlo,“ odtušil Jaroš. „Předpokládá to jen maličkost: konat pokusy na lidech. Ty jsem si nikdy nedovolil. Vyžadovalo by to širší, možná i celosvětové diskuse.“

„A co přenosy duše?“ připomněl mu Eda. „To nebyly pokusy na lidech?“

„K přenosům potřebuješ mrtvoly a u těch se takové pokusy běžně tolerují. Z lidí se krátce po smrti dokonce odebírají orgány, aby se transplantovaly jiným.“

„I když ještě žijí?“ sondovala Inka.

„Ne, to se může dělat až po smrti. Přesněji, musí být konstatována smrt mozku.“

„Jak potom ale můžete vy dva přenášet duši?“

„Ani mozková smrt ještě neruší anagramy,“ vysvětloval Jaroš. „Mozek je mrtvý, jen jeho pole existuje dál a teprve jako nehybné se dá přečíst a přenést. Toto období je poměrně široké. Anagramy se dají přečíst až několik hodin po smrti, dokonce i když se okrajové partie mozku začínají rozkládat. Obrazně řečeno, duše setrvává nějakou dobu i v mrtvém těle, než vybledne natolik, že není vůbec schopná přenosu. To není otázka náboženská, spíš technická, i když tím musím potvrdit i některé náboženské představy, například Tibetskou knihu mrtvých. Řekl bych, že dokážeme přenést duši i z těla dávno rozparcelovaného na transplantáty. Na druhou stranu, někdy není možné přenést duši ani krátce po smrti, dojde-li k větší destrukci mozku. U prvních tankistů se podařilo oživit jen menší část, ostatní měli hlavu na kaši.“

„Dobře, dárce duše musí být jen mrtvola. Ale proč nemůže být příjemcem živé lidské embryo?“ pokračoval Eda.

„Protože přenos nemusí dopadnout dobře. Párkrát se mi to u mloků nepovedlo a zárodku ve vejci to zničilo mozek. Místo aby se embryo vylíhlo, začalo zahnívat.“

„Dobrá, to je riziko, které se dá časem zmenšovat,“ mávl rukou Eda. „Jde o něco jiného. Cílem je očividně dosažení rovnovážného stavu mezi mloky, aby každý mohl žít téměř libovolně, dokud bude fungovat systém reinkarnací. Pak jsou omezení dětí i koloběh těl nevyhnutelné. Jenže zase nepočítáte s lidmi. Pokud se něco podobného nezdaří zavést i jim, budou rodit nové a nové děti. My je budeme reinkarnovat, přibírat je mezi sebe jako dosud a tak jako tak Zemi přeplníme. Měli byste vyřešit reinkarnace i pro lidi, pokud možno za stejných podmínek, jako pro nás.“

„To by ale znamenalo vnutit jim to. To nevidím jako reálné.“

„Proč? Když jim to vysvětlíš jako nám, jistě to pochopí. Nás jsi přesvědčil. Je tady někdo, kdo nechápe, nebo má jiný názor?“

„Já,“ zvedla ruku Inka. „Život bez dětí nebude život.“

„Život bez dětí, ale i bez smrti,“ připomínal jí Eda. „Já to chápu jako daň za nesmrtelnost a nevidím jinou cestu. Výchova vlastního dítěte bude jen v rámci přírůstku, takže bude výjimkou, dalo by se říci privilegiem. V počátečních dobách, než se to stabilizuje, se můžeme rozrůstat, až zaplníme volná místa pod zemí. Na povrchu to nebude snadné, tam budeme konkurovat lidem.“

„Stejně se mi to nelíbí.“

„Můžeme to udělat jinak,“ navrhl vážně Vocásko. „Kdo bude trvat na tom, že své dítě jinému nedá a bude si je chtít vychovat, vzdá se reinkarnace. Bude to jako dosud, život za život. Tak bych to vysvětlil i lidem. Nebudeme jim nic vnucovat, jen nabízet. Ať se rozhodnou sami. Děti nebo nesmrtelnost! Vypadá to možná příšerně, ale je to tak, děti budou vzácností jako výhra v loterii. Učitelů bude na světě jen pár a konečně snad budou slušně zaplacení.“

„Cožpak to jinak nejde?“ rozhlížela se Inka nešťastně kolem.

„Bohužel ne,“ ujistil ji Jaroš. „Každému je jasné, že počet obyvatel, lidí i mloků, nemůže stále růst. Země není nekonečně velká a rovnováhu musíme dosáhnout včas. Systém výměny generací počítá s tím, že všichni zemřou. Taková společnost je regulovatelnější. Při neúnosné koncentraci lidí postačí zavést systém jednoho dítěte až počet obyvatel klesne pod nebezpečnou hranici. Existují i nespravedlivé metody, které řeší neschopnost regulace na úkor jiných, například expanzí k sousedům. Nemusí jít ani o spojení s válkou a vyvražďováním. Populační vývoj může přeměnit současné poměry nenápadně, ale nemilosrdně.“

„Není to tak trochu xenofobie?“ namítl Čupík.

„Je,“ souhlasil Jaroš. „Ale bez této xenofobie nastane katastrofa. Xenofobie není správná tam, kde jde a priori o odpor vůči cizincům bez rozlišování příčin. Kde začnou cizinci domácí obyvatele utlačovat, je i xenofobie na místě.“

„Jak si to tedy představujete vy dva?“ chtěla vědět Jiřinka.

„Systém reinkarnací nepočítá s dětmi, ale jak správně řekl Eda, není jiné cesty,“ pokračoval Jaroš. „U nás by asi přemnožení znamenalo nutnost nechat občas část naší populace definitivně zemřít. Proto může počet mloků růst jen zpočátku, dokud máme rezervu v podzemí a v oceánech, ale musíme být opatrní a i tuto expanzi včas zastavit. Jakýkoliv konečný prostor se dá přeplnit, nekonečné prostory existují opravdu jenom v matematice. Musíme o tom uvažovat včas, dříve než dojde ke kolapsu.“

„A co vesmír? Například kolonizovat Mars?“

„Takové projekty odsuňme na dobu, až se stanou reálnými. Dnes pro nás nemají žádnou cenu,“ usmál se Jaroš. „Můžeme o nich snít, ale jednat musíme realisticky.“

Byla to divná debata v době, kdy nás bylo jen něco kolem stovky, ale museli jsme si to včas přebrat, abychom se smířili s nutností. Jaroš měl pravdu. Geometrická řada je - mimo čistou matematiku - něco obludného.

Až na konci padla myšlenka, která většinu mloků nakrátko naplnila obrovským napětím.

„Co kdyby se ukázalo, že reinkarnace je možná i u lidí? Co by nám při nejbližší příležitosti bránilo vrátit se zpátky k lidské podobě?“

Všichni se na učitele Čupíka dívali jako na Kolumba, když předvedl svůj proslulý trik. Proč ta otázka nenapadla nikoho jiného, především oba stvořitele?

Podívali jsme se na sebe s trpkým úsměvem. Pak se Jaroš přihlásil o slovo. Ani nemusel, všichni na něm viseli očima a v jídelně byl slyšet jen šum vzdálené vody.

„Tohle nás už napadlo,“ řekl Jaroš. „Musím vás zklamat, nebude to možné.“

„Proč? Když to jde jedním směrem, proč ne nazpět?“

„Protože nemůžete přenášet duši do mozku nižší kapacity, než je kapacita dárce. Lidský mozek je menší, duše mloka se tam nevejde. Těla mloků jsou prostě náš osud.“

 


Zpět Obsah Dále

06.10.2017 00:46