Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vyvolení

Vědci se ukázali být neúnavní nezmarové. Ačkoliv měli dnešní budíček již ve čtyři ráno, rozvíjeli své teorie i možnosti dalšího bádání. Původní návrh, spustit jednoho odvážlivce na laně z helikoptéry padl při vzpomínce, co se událo s americkou F16. Prokopání se šikmo z boku se ukázalo jako nereálné, zbývala jediná možnost - spustit se po laně z okraje otvoru. Jeden z Američanů upozornil na ještě jednu možnost: Prostě skočit s padákem jako z letadla. Místa je v díře dost... Tento nápad zaujal, bohužel měl velký nedostatek: Jak zpátky? V kombinaci s prvním nápadem. Postavit kladkostroj a výtah, průzkumníci zatím můžou dole pátrat. Potřebné věci se dají také shazovat padákem.

Omar návrh rámcově schválil, ale vymínil se, že před lidmi půjde robot. Anténu dálkového ovládání a přenosu dat položí na zem tak, aby trčela přes okraj otvoru, pořádně ji zatíží a bude to. To byl zdaleka nejlepší návrh a také se hned začal realizovat. Omar přispěl ještě s jedním nápadem, přivázat ke spodku robota několik nafukovacích balónů pro zmírnění dopadu. Majitel karavanseráje je ve svém obchůdku určitě bude mít. Měl. Robot byl připraven pozdě odpoledne, takže se všichni usnesli pokračovat ráno. Přeci jen to byl dlouhý den.

V noci žádný poplach nenastal, přesto se vědci začali houfovat již brzo ráno. Poslední kontrola proběhla bez problémů a protože se připojili i Omar s Ahmedem, pokus mohl začít. Na poslední chvíli zaměnili malý padáček, který slouží na vytažení hlavního padáku za tenké lanko, které vytáhne padák a pak se uvolní. Přece jen měli jen jeden pokus... Pak už nic nebránilo začít.

Robot se rozjel pozpátku, v manipulátoru držel pomocné lano, pomocí něhož se měl dostat přes okraj otvoru pěkně klidně a pomalu, aby neskončil v kotrmelcích a nezamotal se do padáku. Všichni to se zájmem sledovali na obrazovkách z kamer umístěných kus od místa sestupu. Díky zakřivení otvoru měly nádherný výhled z boku a mírně zezadu. Chvilka napětí... Robot padá bez převracení, vzápětí se nad ním objevuje vrchlík padáku, který se okamžitě plní vzduchem. Pomalu se pod padákem houpe, ale padá úplně klidně přímo dolů, až dosedne na trojici nafukovacích balónů. Pár pohybů manipulátorem, balóny se kutálejí okolo a robot konečně stojí na vlastních pásech. Poslušen programu, udělá úplný panoramatický snímek, nejdřív normální, pak další přes filtry. Co dál? Objet pyramidu a cestou, řekněme po dvou stech metrech, dělat panoramatický snímek. Po směru nebo protisměru hodinových ručiček? To už Omar vypěnil, vynadal vědcům, že je nebude vodit za ručičku, ať laskavě přemýšlejí sami a opustil je. Zamířil do karavanseráje, kam už předtím mířil Ahmed. Karavanseráj se tímto pomalu měnila na mezinárodní konferenci, kde se diskutovaly různé názory. Nyní právě získával nejvíc hlasů Ahmedův názor, že by se vodka či jiné silné alkoholické nápoje měly zachovat pro krizové situace. Na podporu svého názoru si objednal pomerančový džus. Do toho vpadl Omar, který se rozhodl následovat nadřízeného a chtěl džus také. Jedno jaký, hlavně, když bude mít dost procent. Byl mu nabídnut jablečný s kalvádosem, což s díky přijal.

Příjemnou pohodu narušil šéf spojařů, který donesl Omarovi papír s depeší. Ten si jej přečetl, vytřeštil oči a začal číst znovu, pro jistotu nahlas:

„Pro: Omar Shariff, od: Výzkumné oceánografické plavidlo Ruské federace Vladimir Komarov, Red Sea.“

Omar zvedl hlavu od papíru, přehlédl sbírku vykulených oči a pokračoval ve čtení:

„Na palubu byli expresně dopraveni dva vědci z výzkumné stanice v jižním Tichomoří, kteří by s vámi a vašimi vědci rádi prodebatovali problém pyramidy se zeleným skleněným vrcholem. Jedna taková vyrostla poblíž naší výzkumné stanice. Propočtením souřadnic bylo zjištěno, že se nachází prakticky přesně na opačné straně Zeměkoule jako ta vaše. Odpovězte, prosím, na téže frekvenci, na které došla tato zpráva.“

Omar zatápal rukou po své sklenici džusu a obrátil obsah do sebe. Pak se obrátil k Ahmedovi, který s úsměvem vrtěl hlavou:

„Slíbil jsem ti, že nebudu zasahovat. Je to na tobě.“

Omar si odfrkl a obrátil se ke spojaři:

„Odešlete, že vědci budou vítáni, vojáci ne. Samozřejmě, mimo bezpečnostní doprovod na cestu k nám.“

Seržant Mark Stone z americké armády rozčileně vyskočil:

„To nemyslíte vážně! Vždyť to jsou Rusové! Nás jste sem pustit nechtěli!“

Omar se na něj vlídně usmál:

„To bude asi tím, že se Rusové nejdřív slušně zeptali, jestli smí přijít a nevtrhli na nás silou, jako tvoji krajané.“

Mark lapal po dechu, ale musel nakonec uznat, že má Omar pravdu.


Vědci byli přivezeni druhý den ráno v ošuntělém Landroveru, řízeném pouze jedním mužem vojáckého vzhledu, ale oblečeným v civilu. Všichni vylezli ven a nechali se prohledat. Vědci neměli žádné zbraně, řidič měl jen pistoli Makarov PMM se speciálním zásobníkem na dvanáct nábojů, na kterou předem upozornil. Všichni tři dostali podle vzoru Marka Stonea pásku na rukáv s nápisem Externí pracovník. Vědce odvedl jeden voják k vědcům, vojáka pak jiný do karavanseráje. Rus při vchodu do místnosti začenichal, pak se usmál, pozdravil a představil se:

„Dobrý den, jmenuji se Vadim Strelkov a dělám doprovod našim vědcům. Odpusťte, že sem vtrháváme, ale situace je nesmírně podivná. Dějí se věci, nad kterými zůstává rozum stát. Našemu prezidentovi se jeho víkendová dača na chvíli změnila na chaloupku na kuřích nohou včetně obyvatelky, baby Jagy. Co se stalo u vás, pokud to není tajemstvím?“

Stone se ušklíbl a zeptal se:

„Co z toho, co se stalo u nás, víte?“

Rus se nenechal vyvést z rovnováhy:

„Vím o Yellowstonu, o prezidentském vrtulníku a nějakém povrchovém dole. U nás v Mirném se na chvíli změnila pevná skála v bláto a zpět, takže všechny stroje jsou na půl metru zanořené do skály.“

Američan pokýval hlavou:

„Jeden případ vám unikl. Ten se bude líbit, je také pohádkový. Tunel metra v New Yorku se na chvilku změnil v jeskyni, kde trpaslíci dolovali stříbro. To víme, protože po události zůstal malý bronzový špičák zaražený přesně mezi světla prvního vagónu. Na něm byly stopy stříbrné rudy.“

Vadim si prohrábl rusé vlasy, načež řekl:

„No, máme s kolegy jednu teorii. Totiž, jsem člen skupiny amatérských hledačů střípků reality ve starých pověstech. Na něco jsme již narazili a šlo to vědecky ověřit, takže ta naše teorie není úplná blbost.“

Omar se na Vadima se zájmem otočil:

„Co to je za teorii?“

Vadim se nejistě usmál:

„No, zní to bláznivě, ale vypadá to, že do naší reality začíná prosakovat magie.“

Američan vyprskl smíchy, ale Vadim klidně pokračoval:

„Vrtulník amerického prezidenta napadl houf ohnivých dráčků, kteří se nikde nevyskytují. Metro jede přes trpasličí důl, což naštve jednoho trpaslíka, že se ho pokusí zabít krumpáčem. Vysvětlete mi to vědecky!“

Mark ze sebe vyrazil:

„Sakra, nějak se to vysvětlit musí!“

Vadim pokračoval:

„U nás je všeobecně známá jedna pohádka, jmenuje se Mrazík. V USA se uváděla pod názvem Father Frost. Tam hrdina vykřikne, aby se chaloupka na kuřích nožkách obrátila vchodem od lesa, k němu. Něco podobného zakřičel i prezident před svojí proměněnou dačou. Chaloupka se začala otáčet, pak to probliklo a vrátila se naše realita. Chaloupka se přetransformovala zpět na daču, ale přesně o 37° pootočenou. Prakticky přesně, jak byla pootočená chaloupka. Nejzajímavější je, že různá technická vedení fungují stále tak, jako by dača stála rovně!“

Další rozhovor přerušil příchod obou ruských vědců. Nejen Vadim, ale i ostatní se na ně zvědavě zadívali. Na němou otázku odpověděl ten starší, zkušenější:

„Je to ona. Sice větší, ale co jsem mohl změřit laserovým dálkoměrem, proporce odpovídají.“

První se ke slovu dostal Ahmed, který již byl poznamenán vědeckou zvědavostí:

„Ta pyramida tam u vás je menší? O kolik?“

Vědec se na něj obrátil:

„Ne o kolik, ale kolikrát. Tato pyramida má ještě spodek zasypaný pískem, tak jsem to měřil podle toho zeleného vršku. Pětkrát a stále vychází jeden údaj - číslo pí, 3,1415. Také jsem nevěřil, jedno měření dělal tady Fjodor, jedno Američané a jedno místní.“

To už nevydržel Mark a vyhrkl:

„To není možné, to bude nějaká chyba měření, na to vám neskočím, pane... Ehm, jak vám máme říkat?“

Starší vědec mírně zrudl:

„Já se nesmírně omlouvám, v tom šoku jsem zapomněl na zdvořilost. Jmenuji se Michail Lomov, ale když mi budete říkat Míšo, zlobit se nebudu. K tomu měření: Američané také nedůvěřovali místním přístrojům a použili vlastní. Výsledek se lišil na pátém desetinném místě.“

Než stačil Mark cokoliv říct, ozval se Ahmed:

„Jakou metodu jste použil při výpočtu?“

Mark vykulil oči a prohlásil, že se chtěl zeptat na to samé. Míša se už chystal vysvětlovat, ale Omar je slušně vyhodil ke stolku na terase, kde se můžou hádat do libosti a nebudou tím rušit ostatní. Pak se vrátil ke stolu, nechal si nalít ochucený jablečný džus a otočil se se na majitele karavanseráje:

„Nemohl bys na tom křápu, kterému říkáš rádio, naladit něco uklidňujícího?“

Majitel se zašklebil ale odešel za bar k rádiu. Po chvilce se z reprobeden linula klasická orientální hudba. Pohoda však netrvala dlouho. V rádiu začalo šumět a praskat, jako by se blížila bouřka. Obloha však byla stále bez mráčku. Pak to v rádiu zapištělo a ozval se vodopád slov. Rusky, anglicky, arabsky a dalšími. Majitel přiskočil k rádiu a zkusil naladit něco jiného. Na všech pásmech se však ozývalo totéž - změť slov v různých jazycích. Omar se vrhl ke dveřím, že to musí slyšet ti diskutující na verandě. Vadim následovaný ostatními hned za ním. Ti všichni se zarazili hned za dveřmi na terasu. Míša s Ahmedem a Markem tam byli, ale právě odcházeli. Lépe řečeno pomalu se rozplývali v kouli zeleného světla. Stáli, drželi se kolem ramen a vše snášeli obdivuhodně klidně. A jako by si uvědomili, že se někdo dívá, se Míša s Ahmedem otočili a zamávali.

Umělá inteligence, obhospodařující Bránu, byla konečně spokojena. Desítka bytostí obého pohlaví a z různých míst byla přemístěna do karanténního prostoru na druhém konci světa. Konečně mohla začít s testováním.

 


Zpět Obsah Dále

28.10.2018 18:47