Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Testování

Událost se zmizením tří lidí se okamžitě rozkřikla po táboře. Někdo jen trpně vyčkával věcí příštích, ti bojovnější chtěli začít rozebírat pyramidu a několik dokonce chtělo proti pyramidě použít sílu. Poslední dvě skupiny zkrotil Omar s poukazem na to, jak hravě si pyramida poradila s těžkým letadlem a s celou flotilou. Mohlo by se lehce stát, že zatahají za nějakou liánu a na druhé straně bude vzteklý lev... Obrazně řečeno.

Vadim s mladším vědcem a Omarem seděli v karavanseráji a probírali situaci, hlavně tedy to, co ohlásit vedení, když se ozvalo melodické zacinkání. Vadim začal z kapsy dolovat přístrojek podobný prvním mobilům. Pohlédl na něj a  vytřeštil oči. Z malého displeje na něj blikalo azbukou napsané jméno Míša. Zmáčkl tlačítko a přiložil přístroj k uchu. Z přístroje se ozvalo brebentění, na které odpovídal Vadim zpočátku zmateně, ale posléze se jeho hlasový projev zklidnil. Chvilku naslouchal, pak rusky odpověděl. Na ostatní se obrátil anglicky s prosbou o větší kus papíru a něco na psaní. Dostal sešit a propisku, usedl ke stolu a prohlásil do přístroje, že je připraven. Delší dobu psal, kontroloval napsané, pak se rozloučil a zavěsil. Pak si teprve všiml kruhu zvědavých obličejů, tak řekl, že bude vysvětlovat.

„Výzkumná stanice na tom ostrově v Tichém oceánu slouží k výzkumu pokročilých komunikačních technologií. Je na tom ostrově proto, že je to dostatečně daleko od výzkumáku v Rusku, který dělá protipól. V poslední době se podařil jeden zásadní objev, z něhož vychází možnost praktického využití. Nevím přesně podobnosti, ale má to co do činění s elektronovými páry, případě v tomto případě to není elektron, ale kvark. Tenhle přístroj je jeden z prvních funkčních prototypů, člověk se s ním dovolá kamkoliv, kde je stejné zařízení. No, a mě se ozval Míša, že se nemůže spojit ani s výzkumákem, ani se stanicí. Stanici přitom vidí, jsou totiž všichni v té druhé pyramidě na ostrově. A není tam jen s Markem a Ahmedem, ale je jich tam celkem deset, pět mužů a pět žen z různých koutů světa. Tady...“

Vadim pozdvihl popsaný papír.

„... je seznam jmen a míst, kde došlo ke zmizení. Máme se spojit s oficiálními místy a vyřídit pozdravy. Já oznámím svou část na Komarova. Omare, postaráš se o zbytek?“

Omar si povzdechl:

„No, co mi zbývá... Já se s tím nějak poperu.“

A popral. Spojaři několik hodin žhavili mašiny, používali k tomu vojenské šifry, a výsledky se začaly objevovat. Kdesi ve střední Evropě při průzkumu nevšedního hradu zmizeli hned čtyři členové expedice. To byl jen začátek. V průběhu doby zmizely v Itálii u Neapole dvě ženy, matka s dcerou, přímo před zraky manžela a otce. Ten strávil chvíli ve vyšetřovací vazbě, vše nasvědčovalo tomu, že je sám zabil. Pomohl mu záznam z dronu, potvrzující jeho verzi. Jeden případ pocházel z Austrálie, tam však pravděpodobně došlo k nějakému problému. V zeleném plameni zmizela jedna chatička hotelového komplexu i se svou obyvatelkou, tchyní manažera komplexu. Těsně před dotazem z ambasády se však chatička vrátila i s tchyní, která však byla v těžkém šoku a stále blábolila cosi o zelených ruských mužíčcích. Místo ní však zmizela i s příslušným světelným doprovodem jedna z servírek. Poslední zmizení pozoroval Omar na vlastní oči.


Ruský vědec Michail Lomov, přáteli zvaný Míša, se pomalu probouzel. Ne, že by chtěl, ale tiché, ale pronikavé bručení mu nedalo spát. V polospánku šmátral po budíku, ten se však na nočním stolku nenacházel, noční stolek také ne. Pak se probral a vzpomněl si, kde vlastně je i jak se sem ve světelném záblesku dostal. Včera... Bylo to včera? Vůbec nemá ponětí o čase, přišel o oblečení i všechny ostatní věci. Je to vlastně legrace. Člověk si povídá se dvěma kolegy, najednou je zalitý zeleným světlem, které pozvolna zesiluje. Ještě stačí zamávat Vadimovi z doprovodu, pak je najednou v nějaké místnosti ze zeleného skla. A není tam sám. Jeho dva kolegové jsou tam také, navíc je už v místnosti několik mužů i žen. Světlo je tlumeně zelené, všichni vypadají jako žáby. V rozrušení promluvil rusky, to ale neměl dělat. S pronikavým vřískotem se na něj žene postarší plnoštíhlá dáma. Vykřikuje cosi o ruském spiknutí a o zelených mužíčcích. Generál Ahmed ji zkušeně odchytí a pokouší se ji uklidnit, žena však bojuje jako lev, v tomto případě jako lvice. Pak ji nějaká síla od Ahmeda odtrhává, tlačí doprostřed volného místa. Zelený záblesk a místo ječící hysterky tady stojí servírka, která kulí oči, kde se to ocitla.

Všichni umí anglicky, dorozumívají se proto tímto jazykem. Navzájem vykládají, jak se tady ocitli, odkud jsou a podobně. Míša se zvědavě rozhlíží, pak přistupuje k zelené skleněné stěně. Jeho výkřik upoutá pozornost všech. Míša ukazuje přes stěnu a vysvětluje, že ví, kde jsou. Ostrov, dokonce je vidět kus stanice! Míša horečně doluje z kapsy prototyp dálkového komunikátoru, zkouší se dovolat do stanice. Ta se nehlásí, tak zkouší výzkumák. Také ticho, ale u Vadima to vyzvání. Hurá, Vadim je na příjmu. Vykládá mu, kde se ocitnul a jakou má tady společnost. Pak začne signál slábnout, tak se honem rozloučí. Nakonec komunikátor ztichne docela, nereaguje už na nic... Pak se začnou dít věci. Prostředek místnosti se zahalí do nazelenalé mlhy. Ta se rozplyne a je vidět nízký kulatý stůl. Na stole jsou ošatky s ovocem, banány, pomeranče, kivi a podobně. Ve skleněných džbánech čistá voda s ledem. Okolo stolu deset už od pohledu pohodlných napůl křesel, napůl lehátek. Všichni po tom vzrušení pociťují hlad a žízeň, tak si každý sedne a vybírá si ovoce podle chuti. Jen ta voda... Je vidět, že hostitelé jsou nesmírně opatrní, voda je hnusná, protože je destilovaná. Jedna z českých dívek vymačkává do vody citron a pomeranče, ochutnává a prohlašuje, že se to už dá jakž takž pít. Sytí a spokojení si na lehátkách dělají pohodlí a pomalu usínají.

Teď sedí Míša na čemsi hranatém a měkkém, připomínajícím kvádr polotuhé houby, a rozhlíží se kolem sebe. Místnůstka tvaru lichoběžníku, stěny v uklidňující modři, v kratší straně dveře, pro změnu žluté. Na protější stěně by mělo být okno, místo něj je tam jakýsi šedivý obdélník, připomínající plochou obrazovku. Podél jedné stěny houbovité lůžko a kukaň obsahující záchod a sprchu dohromady, podél druhé stěny pár skříněk, deska stolu a u ní krychlovitý předmět z hmoty podobné lůžku, nízký, jako náhrada židle. Míša nejprve použije záchod, a teprve tam mu dochází, že je nahý. Nic si z toho nedělá, je sám, tak co... V jedné skříňce nachází kombinézu z hmoty podobné upravenému papíru. Oblékne si ji a je připraven zkoumat další prostory. První rébus - dveře nemají kliku, jen je na nich jakási podivná mřížka, která však Míšovi něco připomněla. Pak mu bleskla hlavou vzpomínka na Wikipedii: Hlavolam sestává z krabičky, do které se vejde 4×4 čtvercových kamenů, místo jednoho kamene je však volné místo, které umožňuje kameny v krabičce posouvat. Na začátku jsou kameny zamíchány, cílem hry je seřadit je podle na nich napsaných čísel či jiného označení. I tady byly kameny zamíchány, počet teček uváděl pořadí. Míša se radostně pustil do posunování, hlavolamy byly vždy jeho koníček. Během chvilky jsou kameny srovnány, ve dveřích cvaklo a tenký plát zajíždí do stěny. Za ním není chodba, ale další plocha, tentokrát s mřížkou 5×5. Tentokrát to trvá Míšovi déle, ale nakonec vítězí. Další cvaknutí, další plát zajíždí do stěny. Na dalších dveřích není žádná mřížka, ale docela obyčejná klika. Za nimi je společná místnost, kulatý stůl s ovocem a džbány vody jako včera. I ty pohodlná polokřesla. V jednom z nich sedí jeden z Čechů, ten vysoký, co mu říkají Ajnštajn a cpe se banánem. Zamává Míšovi a ptá se, jestli měl také na vyluštění tu příšernou Fibonacciho posloupnost. Míša vykládá o mřížce, do toho cvaknou další dveře a objevuje se ta mladší z Italek. Nahá, napůl se skrývá za dveřmi. Ukázalo se, že pořádně neprohlédla skříňky a nenašla kombinézu. Během chvilky je zpět, rozzářená jako sluníčko, že se tady před nimi nemusí předvádět nahá. Ne, že by to až tak vadilo, ale není na pláži. Během dvou hodin jsou skoro všichni, až na starší Italku a amerického vojáka. Pak, jako by se domluvily, otevřely se poslední dvoje dveře. V jedněch stála starší Italka, ve druhých stál kdosi neznámý. Ohnivě zrzavé vlasy, bledý obličej a zelené oči odkazovaly na irský původ, Mark byl typický Yankee. Nově příchozí se zmateně rozhlédl a zeptal se:

„Dobrý den, nevíte, co se stalo? Jednu chvíli přednáším na univerzitě a pak se probudím v divné místnosti a dveře po mě chtějí nějakou matematiku...“

Všichni si vzpomněli na včerejší případ s hysterickou Australankou a její nahrazení mladou servírkou. Jestli se Mark choval stejně jako ostatní američtí vojáci... Nováčkovi odpověděl Ajnštajn:

„Také vás tu vítám. Na vysvětlení je zapotřebí delší doba, pojďte si sednout mezi nás a dejte si pomeranč, jsou výborné.“

Mladý muž jménem Tyrrone McPatrick - rodiče tvrdili, že jejich rod pochází ze severoirského hrabství Tyrrone - nad vším kroutil hlavou, ale to bylo tak jediné, co mohl dělat. Chvilku přemýšlel, jak dát vědět jeho přítelkyni, pak nad tím mávl rukou s tím, že to šlo poslední dobou stejně od desíti k pěti. A k té matematice na dveřích, skutečně maturoval z matematiky, ale na vysoké studoval historii a už ji pět let přednáší na té samé univerzitě, kde mu díky studijním výsledkům a na doporučení kolegy odcházejícího do důchodu nabídli možnost dalšího studia i zaměstnání. To znamenalo rozruch u Čechu, kteří byli všichni odneseni z archeologické výpravy. Kupodivu, nebyli sami, mladá Italka právě končí gymnázium se zaměřením na historii a Australanka ji má jako koníčka.

Pak se Tyrrone zeptal, jak má říkat ostatním, čímž spustil lavinu představování. Naštěstí měl dobrou paměť, tak si je všechny zapamatoval:

Marek Kubrt, všeuměl, říkají mu Ajnštajn

Sofie Papadiamantopoulos, zkráceně Pap

Ivan Kulíšek, příjmení je i přezdívka, jinak excelentní horolezec

Kateřina Skácelová, bioložka

Francesca a Chiara Escuti, matka se studující dcerou

Monika Carter, servírka, ale jen jako brigáda, jinak studuji v Sydney

Ahmed Malik, generál, tohoto času mimo službu, jak taky jinak, že

Michal Lomov, starší komunikační výzkumník, ale říkej mi Míša, jako ostatní


Nakonec přišla ta hlavní otázka - proč jsme tady? Na to nebyla odpověď, pouze dohady. Zatím to vypadalo, že nějaká neznámá civilizace testuje inteligenci na vzorku obyvatelstva, viz třeba ty testy na dveřích. Na to se ozvala Francesca, že ona tam měla zpočátku také nějaká číslíčka, ale nechápala z nich vůbec nic. Když na to půl hodiny nesáhla, obrázek se zamlžil a najednou tam byl rébus se skládáním z kousků obrázku, puzzle se tomu myslím říká. Měli první náznak, že program neřídí nějaký bezduchý automat. Na to vyskočil Ajnštajn, že by se to mohlo vyzkoušet, sestavit z různých druhů ovoce geometrické symboly. A ze zbytku číselnou řadu, přidal se Míša a oči mu zářily jako mladíkovi. Symboly si vzaly na starost děvčata, pánové počkali, až co zbude. Vyšlo to skoro přesně, těch pár přebytků prostě snědli. Pak si sedli do křesílek a očekávali věcí příštích.

Nemuseli čekat dlouho. Kulatý stůl zmizel v mlžném oblaku a když se vynořil, bylo na něm z ovoce vyskládáno několik soustředěných kruhů. Že je to Sluneční soustava bylo několika lidem hned jasné, protože kolo žlutých citronů nemohl být nic jiného než Slunce. Oběh Merkuru představovala kružnice ze sušených švestek, meruňky jako Venuše a malé melouny jako Země. Pak byl rudý scvrklý pomeranč jak Mars a poslední široká kružnice byla vyskládána směsí malých plodů tak obratně, že pás asteroidů už poznal každý. Celkový dojem kazilo jen několik džbánů s vodou, rozmístěných nerovnoměrně mezi kružnicemi. Že jeden představuje Měsíc se dalo uhádnout z umístění džbánu hned vedle zemské kružnice. Ahmed orlím zrakem přehlédl stůl a objevil, že ostatní džbány stojí v loužičce vody, která má zvláštní protáhlý tvar. Upozornil na to, načež sledoval, jak se Ajnštajn plácá do čela a mumlá něco o slepýších, co nevidí periodické komety. Podivné na tom bylo to, že i když Ajnštajn mluvil česky, Ahmed mu rozuměl. Zkusil proto oslovit Moniku, a to arabsky. Monika se na něj zvědavě otočila, co by si přál? Ahmed proto arabsky pokračoval otázkou, jak mu Monika rozumí. No, jak, perfektní angličtinou, jako zatím vždy! Ahmed jí vysvětlil, že na ni mluví arabsky, ona ho slyší anglicky, anglicky asi také odpovídá, ale on slyší arabštinu. Na to se ozvala Chiara, že je už chvilku poslouchá a diví se, kde se naučili tak perfektně italsky. To už jim věnovali pozornost všichni až na Ajnštajna, který z arašídů vyskládával dráhy komet. Míša to zkusil s ruštinou a Tyrrone se starou irštinou. Každý slyšel vše ve svém jazyce, ač neznámý překladatel měl dost potíže se staroirštinou.

Ajnštajn dokončil práci a rozhlédl se po ostatních. Ti mu vůbec nevěnovali pozornost, povídali si navzájem a přitom to vypadalo, že všichni mluví česky. Zeptal se kolegy Kulíška, který mu popsal, co mezitím zjistili ostatní - všichni rozumí všem ve svém rodném jazyce, ač ostatní mluví tou svou hatmatilkou. Kulíšek byl totiž dřevo na jazyky, horko těžko se naučil anglicky, a to jen proto, že to potřeboval ke zvýšení platu.

Umělá inteligence byla spokojena. Testování Desítky probíhalo velmi uspokojivě, Desítka se dokonce pokoušela o dohovor vlastní iniciativou, takže umělá inteligence mohla přeskočit několik fází. Jestli to tak půjde dál, za pár dní přijde na řadu přesun na základnu v Africe. Tam se také odesílaly veškeré výsledky, která se zpracovávaly a ukládaly do nové databáze s názvem Nové lidstvo.

 


Zpět Obsah Dále

02.06.2018 13:03