Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Dóm

Kdysi dávno se odloučili od svých divokých příbuzných. Jelikož byli neustále loveni, začali se skrývat v jeskyních, často na nepřístupných místech. Později, když zvládli řemesla, si své příbytky budovali, nejdříve z kamene, později z kovu a betonu. Nakonec našli úkryt ve skalním masivu, kde našli celý jeskynní systém, kilometry krychlové prostoru. Po staletí ho rozšiřovali, pak ale nastal zlom. O zřetelně umělém tělese, obíhající Měsíc, i o jeho pozvolném přibližováním k Zemi věděli už dlouho. Veškerá jejich věda se soustředila na jejich přežití. Došli až do fáze praktických zkoušek hibernace. Riskli to a devadesát procent obyvatel se uložilo k dlouhému spánku. Ještě předtím však postavili pevnost, která by měla vydržet i planetární katastrofu a strážit vchod do podzemní dutiny. Vybavili ji posledními vymoženostmi vědy včetně vyspělé umělé inteligence nového typu s možností umělého spánku, když se nic neděje. Předpokládali dlouhé čekání.

Dino sapiens

Dino sapiens

Z těch zbylých 10% obyvatel, kteří se nenechali hibernovat, byla většina takzvaných přírodních lidí, kteří dlouhodobě odmítali vědecký pokrok. Ti si naživo prožili kataklyzma po dopadu umělého předmětu do oceánu poblíž dvojitého kontinentu.

Plynula další století. Planetární zima pomalu odcházela, povrch se pomalu opětovně oteploval. V nyní už obrovském skalním dómu pomalu nastával čas budíčku pro hibernované. Přežily jich přibližně čtyři pětiny, pomalu se probouzeli a první z nich se scházeli u obrovských kovových vrat východu. Konečně se začala vrata otevírat. Halou zavanul svěží vzduch, dopadlo do ní světlo... A dovnitř vtrhl dav příšer. Hibernovaní podléhali po desítkách, než se podařilo vrata opětovně zavřít a zpacifikovat útočníky. Ty museli zabít, jinak se s nimi nedokázali domluvit. Když padl poslední, zbytek přeživších si oddechl. Pak nastalo zkoumání, kdo to na ně zaútočil. Vědci, kteří zkoumali těla, utrpěli šok, když zjistili stoprocentní genetickou shodu. Nakonec zveřejnili své závěry.

Útočníky byli zdegenerované zbytky lidí, kteří neodešli do hibernace. Pád umělé planetky znamenalo přetížení organizmu, mnozí zešíleli, mnozí podlehli. U většiny to znamenala regrese, pád z výšin civilizace k divošství. Přeživší se opětovně uložili do hibernátorů a nastavili buzení na deset milionů let. Za dveřmi mezitím pokračoval pád do hlubin barbarství. Chybou nastavení se však probudilo jen několik vědců a techniků. Zatímco technici zkoumali možnost odstranění poruchy, vědci si prohlíželi svět za vraty i svět tam někde vysoko nad nimi, na povrchu Země. Za vraty byl mrtvý zbytek kopule. Dávný požár natavil umělý strop a začernil vršek kopule. Ani povrch Země neskýtal utěšený pohled, všude bylo bílo, mrazivo a plno kilometry tlustých ledovců. Technikům se podařilo najít a opravit chybu nastavení, ale při společné poradě se dohodli vzbouzet pouze jejich skupiny za účelem prozkoumání světa nahoře. Bylo zbytečné probouzet všechny, pokud by nebylo kam jít. Ještě před dalším spánkem zadali umělé inteligenci, aby se pokusila dopracovat několik slibných vědeckých teorií. To se později ukázalo být prozíravé při Velké Migraci.

Jednoho dne zazněl zvuk, který znamenal budíček pro zbytek hibernovaných. Umělá inteligence, periodicky zkoumající svět a děje na něm neklamně rozpoznala počínající poslední dějství působení Měsíčního vejce. K vlastnímu překvapení však také narazila na inteligentní tvory. Poslušna dávného programu začala probouzet patřičné osoby. Jako první přišli na řadu hibernační technici, následovaní lékaři, vědci a dalšími obyvateli. Ti všichni se scházeli u velké obrazovky, na kterou umělá inteligence ze Základny posílala výsledky. Ty byly mnohdy překvapující...


Desítka testovaných byla mezitím přepravena do pyramidy v Egyptě. Nikdo si toho nevšiml, večer si šli lehnout každý do svého pokoje a ráno se probudili v přesně stejném. První změnu zaregistrovali po vyjití z pokojů - celý střed místnosti byl uzavřen kruhovou stěnou, kterou obtáčelo schodiště do vyššího patra. V místě, kde schodiště dole končilo byl sice jakýsi náznak dveří, ale ty nešly otevřít. Zato nahoře... Nahoře byla taktéž známá místnost, ta se zelenými průhlednými zdmi. Za nimi nebyl ostrov, ale písečná proláklina obehnaná skálami. Kde se nacházejí, došlo Ahmedovi a přes zelené sklo ukazoval kde co je. Míša zkusil svůj komunikátor, ale ten ani nepípl. Tiché zašumění zprostřed pokoje znamenalo, že se podává snídaně. Také ano. Známý kulatý stůl s křesílky, na stole ovoce různých druhů a obligátní džbány s vodou. Destilovanou, takže hnusnou, jak zjistila Kateřina.

Ten den byl pravděpodobně určen na aklimatizaci, nic se nedělo, nic se po nich nechtělo. Marně skládal Ajnštajn s Míšou geometrické obrazce. Teprve další den znamenal změnu. Bzučení je postupně budilo a světelná linka v podlaze je vedla jednoho za druhým k nyní otevřeným dveřím do prostřední místnosti. Také tam na ně čekala série testů, ale vypadalo to podivně, jako by se předchozí test nebraly v úvahu a začínalo se od začátku. V prohlubni změť různých plastových předmětů tvarů, na stěně různé otvory - kruh, čtverec, trojúhelník, polokruh, měsíček a podobně. Hned první test byl jednoduchý - nacpat do každé díry odpovídající předmět. Míša nebyl jediný, kdo si vzpomněl na vtip o výběrovém řízení na policistu:

Ze sedmnácti uchazečů vybráno pět do velitelské funkce, protože se trefili správným předmětem do správné díry. Zbytek byl přijat pro nadměrnou sílu.

Další obměny bylo trefování se potmě jen pomocí hmatu, pak se otvory různě přesouvaly a podobně. Pak následovaly skládačky z plochých dílů s úkolem poskládat žádaný tvar, přičemž nic nesmělo scházet a díly musely lícovat. Pak totéž ve 3D. Prostě týden plný tvrdé psychické zátěže. Den volna a pokračování. Tentokrát nebyla za stěnou místnost, ale další schodiště, tentokráte dolů. Také nebylo přístupné jen jednomu, ale všem. Dole je čekala stěna dva metry vysoká a čtyři metry široká, pokrytá změtí drah a pohyblivých prvků. Tady to potřebovalo týmovou práci, když někdo pohnul s kuličkou na jednom konci, pootočila se mnohopólová hvězda na druhé straně. Postupně přicházeli na zákonitosti pohybu, až se jim jednoho dne podařilo poskládat ten správný tvar. Ozvalo se jemné zacinkání a celý prostředek místnosti se otevřel a odhalil další schodiště dále dolů. Schody vedly do galerie. Jinak se kruhová místnost se stěnami pokrytými obrazy nedala nazvat. Uprostřed obligátní stůl s ovocem a vodou. Kruh obrazů narušoval je obdélník matného skla naproti vyústění schodiště.

Obrázek vpravo od dveří jim vyrazil dech. Bažinatá krajina, matné slunce za mlhavým závojem, ale ty stromy... Stromy ne, je na to speciální název, znají ho... Plavuně, to je ono! Znenadání se Kateřině objevil v mysli název Lepidodendron, předchůdce jehličnanů. Neváhala a podělila se s informací s ostatními. I další obrázky byly na podobné téma - slunce v mlžném závoji, plavuně, sem tam nějaký dinosaurus. Pak začal na obrázcích dominovat jeden druh vzpřímeného malého tvora. Kateřina na zvídavé pohledy odpověděla, že je to nějaký druh teropoda, nejspíš Troodon. Vypadalo to, že se výtvarníci soustředili jen na něj a jeho vývoj - vzpřimování, zmenšování drápů a tlamy. Pak přišel obrázek, nad kterým strnuli v úžasu všichni přítomní.

Jeden z obrazů v galerii. Dinosauroid, předchůdce Dino Sapiens.

Jeden z obrazů v galerii. Dinosauroid, předchůdce Dino Sapiens.

Bioložka Kateřina na něj třeštila oči a něco si pro sebe mumlala. Ostatní pochytili sem tam nějaké slůvko, až se ozval Ajnštajn:

„Kateřino, přestaň si mumlat pro sebe a pověz nám to nahlas.“

I ostatní se přidali, takže je Kateřina seznámila s teorií o Dinosauroidovi:

„Dinosauroid je tvor, vzniklý postupným vývojem z některých teropodních dinosaurů. Jde o inteligentního dinosauřího tvora, který měl projít procesem sapientace a stát se myslící bytostí s vlastní kulturou a civilizací. Četné představy o civilizaci vytvořené dinosaury jsou obsaženy v žánru scifi. Ty těží ze stálé popularity dinosaurů i nejasností kolem jejich zániku na konci křídy. Pro tyto spekulace je podkladem relativně velká inteligence dinosaurů čeledí dromaeosauridae a troodontidae, z nichž by se mohl v dalším vývoji takový Dinosauroid vyvinout. Zabránila tomu katastrofa planetárního rozsahu, totiž pád meteoritu o velikosti asi 10 kilometrů, který dopadl před 66 miliony let do oblasti současného Mexického zálivu. Tolik šedivá teorie, vypadá to, že projde důkladnou revizí. Takhle by mohl vypadat předchůdce Dino Sapiens...“

Nastalé ticho přerušila Francesca Escuti, že Kateřina vypráví pěkně, leč ona sama i s dcerou asi nemají takovou výdrž jako ostatní a padají na, ehm, ústa, takže by další prohlížení nechala na zítřek. I ostatním došlo, že je drží na nohou už jen adrenalin, takže Ajnštajn vyhlásil rozchod.

Na druhý den nepotřeboval nikdo ke vstávání budíček. Ajnštajn byl přesvědčen, že vstal první, ale když vyšel za svého pokoje, viděl, že se zmýlil. U stolu seděly čtyři nejmladší dívky a živě klábosily. Chiara se na něj zářivě usmála, Monika zamávala a Kateřina se Sofií svorně pozdravily:

„Dobré skoro poledne, mladý muži. Všichni ostatní už zkoumají malbu dole, nás vyhodili, prý překážíme.“

Ajnštajn jen kroutil hlavou, leč sluníčko, svítící přes zelená okna jim dávalo za pravdu. Ze schodiště vykoukl kolega Kulíšek a honem ho zval dolů, že musí rozhodnout nějaký spor. Ajnštajn do sebe v rychlosti nacpal banán, zapil to vodou s citrónovou příchutí a následoval Kulíška dolů. Tam skutečně byli již všichni ostatní. Madam Francesca seděla na stoličce z vybavení pokoje, v ruce hrstku papírů a zrovna něco dolovala z Míši. Vedle ní klečel na zemi Tyrrone, opíral se o ni lokty a hypnotizoval hustě popsaný papír. Ahmed podrobně zkoumal jeden z obrazů, málem si u toho odřel nos.

Kulíšek Ajnštajnovi mezitím vysvětloval, co zatím našli. Obrázky zaznamenávaly vývoj a osudy inteligentního druhu, který oni nazývají Dino Sapiens. Na některých obrázcích se nacházejí určité nelogičnosti, například na čtvrtém obrázku má v pozadí nakreslený brontosaurus na krku mašli. Zelenou, aby bylo hledání těžší. Madam Francesca razí názor, že těch nesrovnalostí bude přesně deset a když se jich všichni dotknou naráz, otevřou se ty skleněné dveře. Proto si Ahmed brousí nos o obrázek a Francesca doluje z Míši podrobnosti o jedné nelogičnosti. Přerušil ho Ahmedův jásavý výkřik. Na předposledním obrázku našel desátou nelogičnost - vznášející se pteranodon má na noze kroužek z nějakého kovu. A jelikož se na něj všichni podívali, ještě ho prstem ukázal. Přitom lehce zavadil o povrch malby. To nezůstalo bez následků - ozvalo se jemné zacinkání a šedivé matné sklo mezi obrázky zbělalo. Tím lépe vystoupily tmavé obrysy rukou. Bylo jich deset levých a deset pravých, přesně tolik, kolik jich měli všichni dohromady. Tyrrone se vymrštil a běžel pro dívky hřadující o poschodí výš. Moc slavně nepochodil, odpověď dívek zněla, že takhle špinavé a rozcuchané nikam dál nejdou, bůhví, co je čeká, takže si nejdřív dají sprchu a pak se uvidí. Zatím vše zůstávalo tak, jak toho dosáhli, takže nějaký spěch není na místě. Míša s Ahmedem se chechtali zcela upřímně, madam Francesca jim přizvukovala a zbytek se usmíval a kroutil hlavou.

Ani to netrvalo tak dlouho, jak čekali. Již za necelé dvě hodiny se všechny dámy vynořily ze svých pokojíků a začaly se dožadovat věcí dalších, když už byli pánové tak netrpěliví. Pánové, kteří stejnou proceduru stihli za půl hodiny, každou chvíli odbíhali zkontrolovat, jestli se v galerii něco nezměnilo. Vypadalo to, že dívky měly pravdu. V matně mléčném skle zůstávaly zřetelné obrysy rukou a nevpadalo to, že zmizí. Pak chvilku trvalo, než se všichni natěsnali u dveří, aby každý dosáhl na obrysy a umístil tam svou ruku. Když se tak stalo, skleněná deska pomalu zajela do stěny a odhalila krátkou chodbičku se schodištěm dolů na konci.

Spodní patro bylo naprosto jiné. Jednak bylo proti ostatním dost malé, pak i vybavením. Okolo stěny byla polstrovaná kruhová lavice přerušená jen vstupem, metr před lavicí jen kruhové kovové zábradlí u zrcadlové stěny Ta nebyla kulatá, ale tvořil ji desetiboký pravidelný hranol. A těsně nad zábradlím byly na zrcadle namalovány obrysy rukou. Vzkaz to byl jednoduchý - dotknout se obrysů, pak se posadit a očekávat věcí příštích. Ze všeho nejdřív se zavřel otvor, kterým se sem dostali. I ten kus lavice se našel, takže byla celistvá. A když už všichni seděli, ozvalo se melodické zacinkání a lavice jim odjela pod zadkem dolů. Naštěstí to nebyl volný pád, ta by bylo dívčí ječení podstatně delší a pronikavější, teď to bylo jen vyjeknutí. Pád se nakonec ustálil natolik, že bylo možno vstát. Jenže co se dalo dělat? Minuty plynuly, jen pocit lehkosti přetrvával. Ajnštajn nahlas přemýšlel, jak rychle asi padají a kam to vlastně cestují. Nakonec ho musel Míša okřiknout, aby si vzal příklad z Ahmeda. Ten se v klidu natáhl na lavici a tiše pochrupoval.


Jemné zvonění ohlásilo konec cesty. Plavné zhoupnutí a pak drtivé přetížení, naštěstí trvající zlomek vteřiny. Za chvilku se za průhledným krytem rozzářilo skryté osvětlení, takže mohli pozorovat okolí. Až na zelené světlo se ničím nelišilo od vstupní haly moderního hotelu. Kamenná podlaha, sem tam stoleček s sedátkem, před výtahem hlouček bytostí. Generál Ahmed si pěstí protíral oči, stále si nebyl jistý tím, co vidí. Bioložka Kateřina si jistá byla:

„Je to přesně, jak jsem říkala. Dinosauři. Nebo ještě lépe, Dino Sapiens!“

Pomalu ukročila stranou. Ahmedovi maně vytanula před očima vize dravého raptora. Podobnost byla ohromující a přece odlišná. Tito neměli hrozivé zuby, ale byly oblečeni v jednoduchých kombinézách. Po mohutných drápech zbyly nevýrazné drápky, u jednoho z nich nabarvené červeně. Sofie maně pohlédla na svoje nehty. Lak se již trochu loupal, ale odstín barvy byl prakticky totožný. Pak ji upoutala krajina za širokou skleněnou stěnou. Vypadala jako vnitřek obrovitánského kamenného dómu, modrá obloha vypadala až moc modře, slunce svítilo přes jakousi mlhu, takže zářil celý vršek dómu. Země byla pokryta travou, sem tam se leskla vodní plocha, v ní se odrážely plavuně a jiné vysoké rostliny.

Dva krajní tvorové z hloučku přistoupili k několika hostům a podávali jim malý stříbřitý přívěsek. Jeden na druhém předváděli, že se musí pomocí pružného úchytu zavěsit na levé ucho tak, že stříbřitá pecička visela v boltci. První se odhodlal Ahmed, přistoupil a nastavil ucho. Tvorové na něm předvedli, jak se to má dělat, pak něco zašvitořili. Ahmed se usmál a pokývl hlavou. Češi na to koukali poněkud zaraženě, jelikož oni nedostali nic. Vysvětlilo se to takřka okamžitě. Tvorové z uvítací delegace se trochu rozestoupili, takže přímo proti nim zůstal ten s červenými drápky. Nadechl se za začal mluvit, k překvapení všech česky:

„Dobrý den, vítám vás v Centrálním útočišti. Tady dole nemáme umělou inteligenci, která provádí simultánní překlad, takže musíte vzít zavděk překladačem. My tady dole mluvíme jedním z pozemských jazyků, tím, který se nám zdál nejjednodušší.“

Ajnštajn se neudržel a vyprskl smíchem. Tvor se na něj pootočil a v náznaku úsměvu pokračoval v řeči:

„Ano. Oproti třeba angličtině s jejím podivným časováním a množstvím výjimek v podobně nepravidelných sloves... Navíc, čte se stejně jak je napsáno, což v angličtině není. Nic, vybrali jsme češtinu a udělali překladače. Stačí na vysvětlení?“

Ajnštajn se jen mírně uklonil. Tvor pokračoval:

„Děkuji. Takže, co jsme, to víte z galerie, která byla součástí zkoušeni. Prošli jste, jste tady. Bohužel jsme museli udělat drobnou výměnu jednoho z vás pro naprostou neschopnost přizpůsobit se změněným podmínkám. Sice nevím, kdo jsou ti všiví rusáci, ale zjišťovat to nebudeme.“

Tvor se zarazil, podíval se pozorněji na skupinu, dokonce si popošel o půl kroku. Předmětem jeho zájmu byla Sofie Pap, která si opět prohlížela škody na laku na nehty.

„Koukám, že je móda všude stejná. Asi jste již podle ozdobného malování drápků zjistili, že jsou mezi námi tady dole určité rozdíly. Já to tady mám na povel, jsem ženského pohlaví a jmenuji se Jiřina, ale všichni mi říkají Jirka. A protože je Jiřinek, Jirek i Jirků tady povícero, máme další jména pro rozlišení. Já mám další jména Cilka Blanka Desátá, ve zkratce je to CBX. Dohromady to dává ojedinělou kombinaci, říkejte mi, prosím, Jirka CBX, budu na to slyšet.“

Ozval se Kulíšek, ale od toho to nikdo nečekal:

„Ehm, děkujeme za vysvětlení jména, ale jak vás máme nazývat? Slečna či paní? Tím jsi nejsem jist.“

Jirka se mírně zarazila, ale pak prohlásila:

„Tak to je na delší vysvětlování. Nechcete už vystoupit z výtahu? Máme tady pro tento případ vybudovanou speciální místnost na rozhovory. Je to jen kousek. Je tam nachystáno i nějaké občerstvení.“

 


Zpět Obsah Dále

02.06.2018 13:03