Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

První výprava

Dopravní prostředek, který poskytli zdejší obyvatelé, připomínal rejnoka zkříženého s chobotnicí. Placaté tělo, tři skládací přistávací nohy, které spolu s několika manipulátory za letu trčely dozadu. Trysky vzadu byly hnací, trysky u konců křídel brzdily a pomáhaly při vzletu. Řízení skutečně jednoduché - dvě malé páčky pro obě ruce, jeden pedál na ovládání tahu trysek. Několik digitálních ukazatelů, z nichž některé fungovaly jen v gravitaci. V kabině místo pro patnáct lidí, malá přechodová komora. Jediné, co Romanovi vrtalo hlavou, nakolik je člun sterilní. Jiřinka se dušovala, že je jistota na 100%, dokonce část letu byly otevřené oboje dveře přechodové komory, aby kosmický mráz a vakuum mohly vysterilizovat celý vnitřek.

Přistání člunu sledoval Roman na obrazovce. Ten přistál lehce jako sněhová vločka. Aby ne, když pilotoval odborník na slovo vzatý, nejlepší pilot pozemských raketoplánů, stíhaček a podobných strojů. Navíc, jako nahraná osobnost měl podstatně rychlejší reakce. Bude to i Romanův pilot. Roman se sice naučil teoreticky s člunem zacházet, ale na řízení si sáhne jen při výcviku poblíž lodi a v případě nějakých nepředvídaných událostí.

Výcvik s člunem proběhl výtečně. Sice byl Roman zpocený i tam, kde záda přestávají být slušná, ale zkusil si i několik havarijních scénářů. Pak se nechal pilotem odvézt na loď. Pod sprchou spláchl pot a začal se chystat na cestu. Roboti mezitím plnili chladničku na člunu pozemskými potravinami a nápoji a upravovali několik sedaček, protože jeden z nich měl Romana doprovázet. Roman chvilku váhal, jestli neodstartovat hned, ale pak to moudře nechal na ráno, aby byl na vše odpočatý.


Cesta byla dost jednotvárná. Stanice byla z lodi vidět, takže se člun k ní blížil pod malým tahem. Ve správné vzdálenosti člun zapištěl správný kód, stanice odpověděla a přátelsky osvětlila přistávací plochu. Ani vstup do stanice nepřinesl žádné vzrušení. Drobný rozdíl zaznamenal Roman v osvětlení, bylo jasnější a více do žluté. Atmosféra stanice se skládala z čistého dusíku kvůli omezení koroze, vždyť sem člověk zavítal jednou za pár desítek let.

Hlavní archiv byl sice umístěn v podzemí, ale přístup do něj byl ze společenské místnosti a z obytných kabin. Dálkový přístup byl zablokován již dávno, aby nějaké elektrická porucha nepronikla, kam nemá. Roman proto vyzkoušel první dveře označené jako obytný prostor. Nebyla to kabina, ale tělocvična. Nářadí nebylo ničím neobvyklým, těla místních obyvatel hodně připomínalo to lidské. Průhledem viděl Roman velký bazén, nyní suchý. Zvláštnost znamenala podivná, jakoby skleněná roura, tyčící se do výšky třetího patra. Jak přicházel blíž, zjišťoval Roman podrobnosti. Původně viděl jen část, ale zblízka měla trubka průměr přes deset metrů. V různých úchytech byly připevněna lana a sítě napříč trubkou. Podlaha z ocelového roštu. Pod podlahou byly matně vidět vrtule velkých ventilátorů. Pak mu to došlo. I na Zemi existovala zábava, která spočívala ve vznášení se v proudu vzduchu. Roman se rozhlédl po nějakých ovládacích prvcích, ale nic nestihl. Doposud jen doprovázející robot postoupil o dva kroky a uchopil Romana za oko na opasku. Ze sluchátek zároveň zazněl Jiřinčin hlas:

Já ti věřím, že by ses rád prolétl, ale zatím máš smůlu. Jsi zatím jedinečný, a pak tu máš nějakou práci ohledně archivu...

Roman si jen povzdechl a pokračoval s robotem v patách dále do hloubi stanice. Po několika křižovatkách naprosto ztratil orientaci, proto byl nesmírně překvapen, když se robot náhle rozběhl a zahradil mu cestu.

Tímto tempem bys hledal hodně dlouho. zašvitořila mu ve sluchátkách Jiřinka, nehledě k tomu, že touto chodbou by ses dostal do skladových prostor a tam je podle plánů hotové bludiště. Následuj robota, ten tě zavede do společenské místnosti.

Robot přestal blokovat cestu a svižně vyrazil zpět. Dvě křižovatky prošel, pak párkrát odbočil doprava i doleva a najednou byli zpět u tělocvičny. Tam se robot zastavil u dveří naproti těch do tělocvičny. Roman je otevřel a zarazil se. Přes celou stěnu bylo okno, ale nebyla za ním měsíční krajina, ale vzdouvající se moře. Sluníčko svítilo, na nedalekém ostrůvku se ve větru klátilo několik podivných stromů.

„Video nebo nějaká simulace,“ napadlo Romana. Ani si neuvědomil, že to řekl nahlas, dokud se neozvala Jiřinka.

Kdepak simulace. Toto je naprosto reálný přímý přenos! Speciálně kvůli tobě to zprovoznili. Teď ale hledej plastovou skříňku s malou obrazovkou s třemi svislými škvírami vlevo od obrazovky. V jedné škvíře by měl být vložený paměťový element, který vypadá jako matné sklo.

Po chvilce hledání objevil Roman skříňku, mírumilovně spočívající hned vedle dveří, takže ji otevřené křídlo schovalo. S Jiřinčinou nápovědou našel prázdný datový nosič, vložil do škvíry a v menu vybral klikyhák, který spouštěl zálohování obsahu archivu na médium. Nakonec bylo zapotřebí čtyř datových nosičů, aby se zazálohovalo skutečně vše. Pak totéž ještě na druhou sadu nosičů, ty ponese robot. Potom už jen následoval návrat na člun. Tam jednu sadu nosičů nahrál do místní paměti, odkud to už umí Jiřinka a ostatní získat. Po návratu na loď se už jen doploužil do ložnice a tam odpadl.

Druhý den ráno dostal Roman na vybranou. Může sledovat události okolo první výpravy tady na můstku na hlavním monitoru, který je sice velký, ale jako kino nevhodný, anebo to pozorovat přes celostěnový monitor ve společenské místnosti ve člunu. Ten člun nám byl prakticky věnován, když se místní ujistili, že s ním umíme zacházet, vysvětlila Jiřinka. Provedli jsme v něm trochu úprav, aby ses tam cítil pohodlně. Kyslíková atmosféra, světlo a teplo je samozřejmostí.

Roman uznal, že monitor na můstku je malý a že bude lepší sledovat vše na obrazovce, která je tomuto formátu videa už přizpůsobena. Začal se proto shánět po skafandru, ale Jiřinka mu vysvětlila, že roboti pracovali celou noc, aby propojili člun s lodí, takže teď musí pouze sjet do oblasti motorů, kde je nyní hangár pro tento člun. Umístění není náhodně, nechtěli narušovat kemitový pancíř. Výtah již čekal na svého pasažéra. Roman se chtěl ještě stavit u jídelního automatu, včas si ale vzpomněl na včerejší nakládku jídla a pití do člunu.

Před promítáním ještě s trochou zvědavosti navštívil sociální zařízení. Vybavení se téměř neodlišovalo od sociálních zařízení různých excentriků na Zemi. Podlouhlá oválná vana, sprchový kout se spoustou trysek, akorát toaletní mísa vypadala jako květ tulipánu s měkkým okrajem. Ale marně hledal pisoár... Ten tady neznali. Roman začínal litovat, že se alespoň zběžně neseznámil s anatomií místních obyvatel. Místo pisoáru použil mísu a pro změnu marně hledal splachování. Pokrčil tedy rameny a udělal krok vzad. Vršky lístků květu tulipánu se přitiskly k sobě a zevnitř se ozvalo šumění vody. Pak se lístky opět narovnaly a mísa byla dokonale čistá. Pak již nic Romanovi nebránilo pohodlně se ve společenské místnosti usadit a sledovat děj.


Zakládání podmořských měst se neobešlo bez problémů. Nové materiály byly zároveň pevné i pružné, občas ale povolil podklad. Pod jedním menším městem se utrhl svah a sjel do větší hloubky, kde se mírumilovně usadil. Chvíli bádali, jak ho dostat zpátky, pak nad tím mávli rukoploutví a vybudovali tam laboratoře velkých tlaků včetně následných průmyslových provozů. Jiné takto postižené město se od té doby jmenuje Nakloněné a je známé tím, že spodních sedm podlaží je skloněno o sedm stupňů k severozápadu.

V té době byl také dokončen přechod na národní světostát, byly zrušeny poslední relikty předchozích období Rozděleného světa. Světostát spravovala Rada Deseti, každý člen Rady byl zvolen všelidovým hlasováním na určitou dobu, která byla určena pro změnu losováním. Dalším pravidlem bylo, že členem Rady mohl být občan pouze jednou.

Nyní již bylo na čase začít prozkoumávat vzdálenější vesmír. Blízký vesmír, Měsíc, některé planety a pásy asteroidů byly prozkoumány lidmi, zbytek pomocí automatů. Těžba surovin v pásu asteroidů byla již v průmyslovém měřítku. Základny a laboratoře na Měsíci dále usnadňovaly zkoumání vesmíru.

Stavba mezihvězdné lodi byla v plném proudu, když Tlaková laboratoř ve spolupráci s Měsíční vakuovou laboratoří oznámili převratný objev v oblasti energetického pohonu. Rada projevila zájem, poskytla podporu a mírně přibrzdila stavbu mezihvězdné lodi. Laboratorní zkoušky proběhly na výbornou, poloprovozní zkoušky také. Nakonec postavili prototyp, obestavěli provizorní lodí a udělali okruh sluneční soustavou. Vše bylo v pořádku, tak se rozhodli zabudovat nový zdroj do kosmické lodi. Stavba lodi doběhla v pořádku, provozní zkoušky také.

Nastal slavnostní okamžik. Plně vybavená a obsazená loď nastartovala motory a odstartovala ke hvězdám. Katastrofa nastala při míjení provizorní zkušební lodi, zaparkované na oběžné dráze Měsíce. Ta se odchýlila ze své dráhy a zvyšující rychlostí zamířila k mezihvězdné lodi. Veškeré pokusy o vzdálené ovládání selhaly. Před očima tisíců přímých diváků vrazila zkušební loď do mezihvězdné lodi.

Půl vteřiny letěly vklíněné lodí dále, jako by se nic nestalo. Pak se ze zkušební lodi vylouplo zářící jadérko nového pohonu a vnořilo se do mezihvězdné lodi, načež obě lodě explodovaly. Nejdřív to vypadalo, že vybuchlo palivo do planetárních člunů, ale vzápětí následoval oslnivý, ostře bílý záblesk. Světlo bylo následováno gravitační vlnou a obrovskou sprškou pronikavého záření, které usmrtilo přímé pozorovatele a zničilo sledovací zařízení. To nejhorší následovalo vzápětí. Mezihvězdná loď se rozpadla na velké množství silně radioaktivních kusů. Srážka bohužel nasměrovala velkou loď směrem k planetě, takže radioaktivitou zářící kusy lodě mířily tamtéž.

Planetární bombardování trvalo sice jen necelý den, přesto se většina povrchu planety stala neobyvatelnou. Přežily jen mořská města chráněná vrstvou vody. Přesto jeden těžší kus prorazil vrchlík menšího podmořského města. Naštěstí zůstal trčet v záchytném gelu, takže stačilo odizolovat dvě vrchní podlaží. I tak to bylo nepříjemné, podmořská města praskala ve švech pod náporem uprchlíků z pevné země.

Škody byly nesmírné, ještě horší byly počty mrtvých. Ty navíc stále stoupaly, jak lidé umírali na ozáření. Množství sebevražd bylo alarmující, bohužel s tím nešlo moc dělat. Svět se vzpamatovával jen pomalu. Rada vyhlásil nouzový stav a sama šla příkladem, když ve vládním paláci vypnula každý druhý světelný zdroj a snížila teplotu. Platil dobrovolný zákon jednoho dítěte, dokud se nepostaví další podmořská města nebo dokud se přelidnění neupraví přirozeným způsobem. Vznikaly skupinky asociálů, kteří pod heslem Zdraví vpřed! zabíjely staré, nemocné či zmrzačené, aby vzápětí sami spáchali sebevraždu.

Dlouze byla zkoumána příčina katastrofy. Ti vědci z měsíční laboratoře, kteří se nejvíce zasazovali o použití nového pohonu, spáchali ze zoufalství sebevraždu mezi prvními. Následně umírali i další, jak stěny základny vyzařovaly druhotné záření. Vědce z laboratoř vysokého tlaku zatkla bezpečnost a tím jim paradoxně zachránila život. Ve vazbě neměli přístup k nástrojům na sebevraždu a ani k nim nemohly různá trestající komanda. Pak následovaly dlouhé hovory s pracovníky duševní hygieny a možnost částečně odčinit vinu nalezením vysvětlení události. Tak se došlo na dvě chyby v okrajové teorii. Jednak docházelo k ukládání velmi malých částeček hmoty v jádře, čímž se zvyšovala hmotnost jádra a jeho působnost na okolí, jednak jádro reagovalo na jiné jádra stejného typu v souvislosti s předchozí vlastností. Druh interakce závisel na vzájemném pohybu. V případě katastrofy se sešly hned dvě nepříznivé okolnosti. Jádro zkušební lodě bylo přebuzené po okružní cestě soustavou. Jádro kosmické lodi začínalo být mírně aktivované a mířilo směrem k druhému jádru. Vzájemná interakce se změnila na vektorovou přitažlivost v úzkém paprsku. Další děj byl znám...

 


Zpět Obsah Dále

28.05.2017 00:47