Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Norská justice a děti

(Andrej Ruščák)

(zpověď moderního otroka, který ani neví, že je otrokem)

Spravedlnost každého zákona pochopíte, až když je zneužit proti vám.

Mark Twain

(Takto jsou moje komentáře).

Barnevernet, neboli Úřad na ochranu dětí, neboli norská sociálka je poslední dobou po celé Evropě synonymem vlka požírajícího rodičům Červené Karkulky. Protože jsem sám rodičem v Norsku, už jen pro svůj vlastní klid jsem poměrně dost pátral po tom, co je pravda a co spíše lidová tvořivost, která má velké oči.

O norské sociálce koluje plno řečí, zejména to, že zabavuje děti téměř na potkání. To pravda není, ale fakt je ten, že jisté riziko tu je.

25.000 odebraných dětí ročně! Přitom se v Norsku rodí cca 60.000 dětí ročně! Taková je pravda! Vás z toho nemrazí?

Nejprve si dejme dohromady trochu teorie. Barnevernet je organizace komunálně řízená, jen velmi málo centralizovaná. Jejím úkolem je dohlížet, aby děti vyrůstaly v bezpečné domácnosti a aby měly dostatek prostoru pro osobní rozvoj.

Jenže si uvědomte, že Barnevernet je zprivatizovaná soukromá () organizace, jejíž příjmy jsou tím větší, čím více dětí odebere. Něco jako soukromí exekutoři u nás. Čím víc zla způsobí, tím je bohatší! Nemrazí vás v zádech?

V případě, že je něco v nepořádku, každý v Norsku může anonymně poslat bekymringsmelding, neboli „zprávu o znepokojení“. To není nutně udání, protože ve své podstatě jde o to, že ten, kdo to podává, neinformuje, že se něco špatného stalo, ale že má nějaký špatný pocit z toho, co vidí (například zanedbané, hladové, špinavé dítě a podobně). Podle toho by k tomu měla Barnevernet přistupovat – tedy než cokoliv udělá, zjistit si, zdali je opravdu k takovému znepokojení důvod.

To že není udání? Rozhodující přece je, zda se toho dá zneužít a s jakými následky, ne? Když tohle rozvrátí rodinu, pak je to hodně sprosté udání!

Pokud se Barnevernetu něco nezdá, začne být v kontaktu s rodinou a navrhovat řešení situace – a zde se důrazně doporučuje rodině spolupracovat. Jde-li o akutní ohrožení dítěte, může Barnevernet dítě odebrat do pěstounské péče (fosterhjem) rovnou - prostřednictvím takzvaného akutního rozhodnutí (akuttvedtak). To se ale stává málokdy.

Tady autor článku výslovně, nestoudně a drze lže. Barnevernet vždy nejprve děti odebere a pak to zdůvodňuje. Někdy ani nezdůvodňuje.

Tato teorie funguje většinou tak, jak je napsaná, alespoň to platí o běžných zaměstnancích Barnevernet a běžném prostředí. Problém je, že tento systém je extrémně náchylný na přítomnost lidí s jinou motivací, než jen objektivní pomoc dětem, jakož i na zneužití lidmi, kteří se chtějí někomu z nějakého důvodu pomstít (sousedské spory, spory mezi rozvádějícími se/rozvedenými manželi, atd.)

Pak se ze systému stává neúprosná úřední mašinérie, která dokáže nespravedlivě rozvrátit i slušnou a funkční rodinu.

Jinými slovy - i anonymní udání může nespravedlivě rozvrátit slušnou rodinu - autor vážně nevidí, jaký je to děs? Nevadí, že to umožňuje i bezdůvodnou pomstu?

No potěš koště! Formulace - stává se to málokdy - přece znamená, že se i tohle v Norsku stává! Záleží pouze na finančně zainteresovaných (!) úřednicích!

Chceme-li se vyvarovat problémům s Barnevernet, nemáme nikdy stoprocentní šanci, že se to podaří (nemůžeme ovlivnit lidi se skrytou agendou nebo lidi, co nás nemají rádi a chtějí použít Barnevernet jako zbraň proti nám) - můžeme ovšem šanci, že se dostaneme do problémů, snížit téměř () na nulu. Nejdůležitější je tedy „zůstat pod radarem“, a za zhruba poslední rok, co se problémem zabývám, se mi podařilo dát dohromady rizikové faktory, které, uděláte-li, vás na ten radar spolehlivě dostanou.

Přeloženo do češtiny - Není to stoprocentní, ale pokud skloníte hlavu a budete držet hubu a krok, snad si vás ty hyeny nevšimnou.

Není to ale chemicky čistá atmosféra strachu?

Zmínil jsem v úvodu článku, že v Barnevernet jsou někteří zaměstnanci, kteří mají jinou agendu, než jen nezištnou pomoc dětem. Pokud člověk porozumí, odkud se takoví lidé berou a co reprezentují, může si ušetřit řadu problémů. V Norsku jsou dvě politické skupiny, které si rády berou děti jako rukojmí pro tvorbu světlých zítřků: křesťanští puritáni, zhusta reprezentovaní v politice Kristelig Folkeparti (KrF, Křesťanská lidová strana) a komunisté, které reprezentuje neomarxistická strana SV a maoistická, neparlamentní strana Rodt. Zatímco aktivisté v řadách Barnevernet spojených s puritány se budou zajímat zejména o vztah rodiny k alkoholu, cigaretám či hazardu, komunisté se budou zajímat o represi ve výchově, která je podle nich na škodu dozrání lidského jedince, jakož i o to, aby dítě pokud možno nebylo tlačeno k nějakým ambicím. Pokud děláte výše uvedené, neznamená to automaticky odebrání dětí, ale je to jeden z mnoha výstražných faktorů, které tito lidé zaregistrují.

Přeloženo do češtiny - Dítě vám mohou odebrat zejména partaje.

Stačí jim křivě se na vás podívat - a vezete se do pekla! To už jsme tady kdysi měli, ale doufali jsme, že to snad skončilo, ne?

Ale nemylme se - v Norsku je to horší než za Stalina u nás! My jsme měli takovou partaj jen jednu, v Norsku jich je mnohem víc! A všechny mají tuhle moc!

Zde je seznam věcí, které nikdy a za žádnou cenu nedělejte, nechcete-li se dostat do problémů:

NIKDY netrestejte děti fyzicky, a to ani jednou. Je dovoleno například posadit dítě na židli a nedovolit mu odejít, dokud se neuklidní a nezačne poslouchat, ale není dovoleno ho praštit. Toto je něco, co se hlídá, hlásí a tvrdě postihuje. Pozor, týká se to všech dětí na území Norska, tedy i dětí turistů! Bude-li se dítě vztekat a řvát, máte tu výhodu, že je na to norská společnost zvyklá, takže nemusíte cítit tlak okolí na zpacifikování dítěte za každou cenu, hlavně ať je klid. Rozhodně vám u okolí víc uškodí udeření dítěte, než fakt, že křičí.

Výsledkem jsou ovšem děti pevně přesvědčené, že si mohou dovolit a vyřvat cokoliv - takto přece dalo Norsko světu i známého hromadného vraha Breivika!

NIKDY nedeptejte psychicky dítě. Když říkám nedeptejte, nemyslím tím neútlocitné vyjadřování, ale skutečné psychické týrání typu ponižování před ostatními, neustálé srážení ega (ve stylu „stejně jsi budižkničemu“), či urážení. Možná jsem si už hodně zvykl na norské standardy, ale když jsem při poslední návštěvě Česka viděl na parkovišti matku, která klidným hlasem (nešlo o žádnou vyhrocenou scénu) řekla svému tak osmiletému synkovi „Vlez do auta, smrade“, tak nějak jsem si na Barnevernet vzpomněl.

Běda tedy, když dítěti jen něco nepříjemného řeknete! Autor - správný otrok - už si zvykl držet hubu...

Nenuťte dítě násilím jíst, když jíst nechce. Chápu, že se to těžko mnohým akceptuje, ale pokud dítě netrpí diagnostikovanou poruchou příjmu potravy, opravdu to není nutné. Až bude mít hlad, nají se. Jinak je to ideální recept na obezitu.

Tohle je naopak ideální recept na diagnózu „mentální anorexie“. Je otázka, co je horší. Anorexie ale zabíjí rychleji.

Dítě si také zvykne, že "až bude chtít jíst, však ono si to vyřve!"

Nedávejte najevo, že krmíte dítě často sladkým. V Norsku děti dostávají sladkosti jen v sobotu (můžete to udělat i jinak, cílem tohoto zvyku je, aby jich zkrátka a dobře nejedly moc) a výrazně špatný chrup může vést k nahlášení k Barnevernet.

Takže běda, když dáte dítěti za vysvědčení čokoládu! A v případě nějaké banální poruchy chrupu - sbohem a šáteček!

Dále je v Norsku celá řada věcí, které vás jako takové nemusejí přivést do problému, mnoho lidí je dělá, ale je lepší se tím veřejně nechlubit, a už vůbec o nich nemluvit před těmi, kteří mají ohlašovací povinnost (například učitelé). Mezi takové věci patří následující:

Pití alkoholu za přítomnosti dětí. V Norsku má hodně lidí špatný vztah k alkoholu, v důsledku čehož nepijí buď vůbec, nebo pijí strašně moc. Ve světle takové reality je tento požadavek zcela logický, ale úřady bohužel nepamatují na cizince, nebo Nory se zahraniční zkušeností, kteří se naučili pít alkohol kulturně a tak ukazovat dětem, že i tak lze pít. Znovu říkám - dítě vám za to (snad!) hned neodeberou, ale může to vyvolat negativní pozornost, zejména bude-li daný pracovník Barnevernet či učitel ve škole, který se to dozví, sympatizantem KrF.

Dítě vám za to (snad!) neodeberou, ale v konečném důsledku odeberou, neboť vyvoláte negativní pozornost.

Chození s dětmi do hospody. V Česku je – zejména kvůli všeobecné dostupnosti hospod s dobrým a levným jídlem – normální, že si rodina zajde do hospody na jídlo a jedno-dvě piva. V Norsku taková představa hospody je poměrně cizí, takže bude-li dítě říkat ve škole, jak bylo s rodiči v hospodě, může to u někoho znamenat výstražné světlo.

...pochopitelně s oněmi nepříjemnými následky...

Probírání „dospělých záležitostí“ s dětmi. Tím se myslí zejména finanční situace rodiny, vážné nemoci členů rodiny a podobně. Pokud už dítě dostává od rodičů informace o tom, že si rodina finančně špatně vede, nebo že třeba babička má rakovinu a brzy umře, je lepší, aby si to nechalo pro sebe. Žádný zákon sice neříká, že to nesmíte dítěti říct, ale je to jedna z těch věcí, co se schovává pod „dobro dítěte“.

To už také známe, že? Když se za komunistů dítě (nedejbóže ve škole!) prořeklo, že tatínek poslouchá Svobodnou Evropu, byl hned malér na pochodu...

Ale přitom nevím o jediném případu odebrání dětí z tohoto důvodu! Kam se na dnešní Norsko hrabou  komunisti !
Kdysi se i u nás promítal francouzský utopický film "Alphaville" o neuvěřitelně tyranské společnosti, která jakýkoliv projev citů (pláč, smích...) trestala popravou.
 
Norsko je na sakra dobré cestě k naplnění motivu tohoto filmu!

Spory mezi rodiči za přítomnosti dětí. To opravdu nedělejte, protože pokud se někdo oprávněný dozví, že to děláte, případně že se před dítětem hádáte, budete mít problém. Klidně se hádejte, kolik chcete, ale třeba v době, kdy je dítě ve školce nebo u kamaráda.

Rozumní lidé se nehádají... aspoň ne často. Ale aby to byl důvod k odebrání dítěte rodičům? Což si autor opravdu neuvědomuje, co je to za zrůdnost?

Pokud si chcete zajistit téměř stoprocentní šanci, že nebudete mít žádné problémy s Barnevernet, je potřeba také aktivně některé věci dělat. Opět – není to povinné, ale tím, že to budete dělat, se vyvarujete „výstražných světel“, která, když jich je hodně, mohou vaší rodině ublížit.

...ano, to je ono. Občánku, drž hubu a chovej se vstřícně k otrokářům, jinak se nediv...

Naučte se norsky. Bez norštiny se v Norsku sice žít dá, protože lidi umějí anglicky, ale budete žít takřka v totální izolaci. Izolace znamená, že v případě, že na vás někdo podá bekymringsmelding, bude to jen vaše slovo proti jeho – nebude dost nestranných pozorovatelů, kteří by mohli pracovníkům Barnevernet říct, že toto „udání“ je jen výmysl.

To by mělo nerozvážné turisty od návštěv fašistického Norska účinně odradit.
Neriskujte! Rozumní rodiče s sebou děti do fašistických zemí neberou!

Docházejte s dítětem v doporučených intervalech na helsestasjon, čili místo, kde jsou zdravotní sestry, které kontrolují fyzický rozvoj dítěte. Nemusíte tam chodit, ale když tam nebudete chodit, bude to znamenat určité varování. Snažte se vypadat transparentně. Nemusíte říkat sestrám veškerá rodinná tajemství, ale zkrátka a dobře zkuste budit dojem, že neskrýváte nic, co by je mohlo zajímat.

Neboli - co zdravotní sestra - to udavačka! (Co je to jiného? Navíc - ona má povinnost udávat ze zákona!)
V Čechách měly kdysi tuto funkci domovní důvěrnice, jen to nikdy nemělo tak drakonické následky).

Dejte dětem všechny doporučované vakcíny, nebo alespoň většinu z nich. V Norsku není vakcinace povinná jako v Česku, ale pokud nedáte dítě vakcinovat (v nejhorším případě vůbec), dostanete se do hledáčku a to není nic příjemného.

Takže - povinné to není, ale opovažte se odporovat! Není to skvělá ukázka pokryteckosti Norských zákonů?
Jen tak mimochodem, při posledním šílenství kolem prasečí chřipky tam zemřelo více lidí na  vadnou smrtící vakcínu  než na obávanou chřipajznu! To ale nikomu nevadilo...

Setkávejte se s rodiči dětí, které jsou s vaší ratolestí ve školce či ve škole.

Nikdy nevíte, kdo z nich vás udá!

Angažujte se nějak v komunitě, kde žijete – přihlaste se do sportovního klubu, pěveckého sboru, klubu přátel houbaření (i takové jsou) či čehokoliv jiného. Občas zajděte na dugnad (dobrovolnou brigádu – například hrabání listí ve vašem sousedství, pomoc při úpravě místní běžkařské tratě, nebo cokoliv v tom duchu). Jednak máte šanci získat nové přátele a hlavně přestanete být anonymním cizincem. V Norsku nevadí, že jste cizinec, ovšem může vadit, když o vás vaše okolí vůbec nic neví, ať už jste z jiného koutu Norska, nebo odkudkoliv ze zahraničí.

Takže - pilně sbírejte jako za komoušů čárky za nepovinně-povinné brigády a koukejte se přetrhnout ochotou...

Sakra, jak jsem si oddychl, že právě tohle zmizelo - jenže ono se nám to vrací jako bumerang!

Než dáte svou ratolest do nějaké školky či školy, poptejte se (v Norsku v každé obci pomalu každý každého zná) mezi svými známými, ve které škole či školce je nejvíce učitelů sympatizanty komunistů a dítě tam nezapisujte. Pamatujte, že komunisté se v Norsku opírají zejména o učitelský stav. Jsou školky/školy, které jsou zcela normální a pak jsou takové, jako u nás ve městě Haukerod skole, o níž se ví, že je rudá až za ušima. Nezapomeňte, že je-li v Norsku někdo xenofob, tak to jsou buď lidé spojení se Senterpartiet, čili stranou agrární, anebo právě komunisté. Třebaže ti se velmi rádi lísají zejména k azylantům z Afriky či Blízkého Východu, lidi z postkomunistické Evropy zpravidla dost nesnášejí, protože bývají imunní vůči jejich myšlenkám. Dále mají o lidech z našeho koutu světa takový názor, že žijeme v patriarchálních, autoritativních, nebo jak oni říkají "reakčních" rodinách, kde bijeme své děti – a budou se snažit to ve vaší rodině aktivně hledat. Vzhledem k jejich preferencím je toto velkým rizikem pro vaše děti.

No jistě - kdo hledá, najde a kdo chce psa bít, hůl (i psa) si vždycky najde! A pak může autor s vážnou tváří tvrdit, že "se nemusíte ničeho bát"!

Hlavně pečlivě vybírejte školu nebo školku bez udavačů! (Jenže - jak je poznáte, když jsou anonymní?) A zejména, když platí: co učitel, to špicl!

Jak jsem již několikrát zopakoval – až na to bití a psychické týrání není nic z výše uvedeného přímo jmenováno zákonem. Je to takový výtah z toho, co se považuje za „barnas beste“, čili „to nejlepší pro děti“, což ovšem už v zákoně je – a co jste, jako rodiče, povinni podporovat. Samozřejmě, že není nezákonné neumět norsky a žít jako poustevník na opuštěném ostrově, ale zásadně tím zvyšujete šanci na to, že přijde-li problém, budete v něm sami a semele vás. To je jeden z hlavních důvodů, proč, třebaže s Barnevernet mívají problémy zejména norské rodiny, je toto téma tak žhavé právě mezi rodinami přistěhovalců. Třebaže Barnevernet odebere ročně z rodin – v absolutních číslech – poměrně dost dětí, není to žádné velké procento.

Třetina všech dětí se ročně dostane "do hledáčku" barnevernetu. Z nich polovinu ti fašisti skutečně odeberou. Nechápu, jak se může někomu zdát těch  padesát procent  málo?  Dvanáct tisíc dětí každoročně vyrvou matkám - bez jakékoliv obrany!   Jestli tohle není zvůle, pak co?

Naprostá většina dětí, a to i přistěhovaleckých, vyrůstá, aniž by Barnevernet jakkoliv jejich rodiny ohrozila. Přesto je však dobré mít výše uvedené na paměti a řídit se tím. Jak říkají Angličané: better safe than sorry.


Článek vyšel pod titulkem "Jak se co v Norsku dělá, díl třetí: Barnevernet" na blogu Andreje Ruščaka.

Božíčku - a to autorovi nedochází, v jakém úděsném svrabu to žije?

Podle autora není pravda, že... ale vlastně to pravda je... a můžete přijít o dítě až neuvěřitelně snadno!

Stačí pár udavačů - jako za Hitlera, kdy fašisté také tak snadno odebírali děti "na převýchovu". Bez odvolání!

Kdysi jsem měl o Norsku lepší mínění, takový fašismus bych tam opravdu nečekal.

Ale nejhorší je právě tohle svědectví - svědectví otroka, který si už ani neuvědomuje, v jakém otroctví to žije!

Nejlepší otrok je ten, kdo své otroctví miluje!

Malé zamyšlení na konec

Poslední dobou se v našich médiích stále častěji objevují zprávy o obrovském nárůstu týrání dětí v Českých zemích. Ponechme stranou obecně pravdivost (či spíše žvanivost) našich médií - dnes už sice smíme pochybovat o jejich důvěryhodnosti (ne jako dřív, kdy bylo všechno v Rudém Právu svaté), ale nedá se ani tvrdit, že by se jejich důvěryhodnost a nedejbože pravdivost zvýšila. Co ale může být za těmito zprávami?

Že by Češi víc a víc mlátili své děti? Dovolte mi o tom velice silně pochybovat. Spíše opak je pravdou - lidé přestali své děti vychovávat a nechávají je růst jako dříví v lese - s výsledkem, že narůstá krutost, projevovaná ve škole i mimo ni, vůči učitelům i spolužákům. Vychováváme si spíš následovníky Breivika než Gutha-Jarkovského (případně Foglara). Jenže je tu jiné nebezpečí - že totiž jde o "dělostřeleckou palebnou přípravu" před plíživým zaváděním stejných zrůdností, jakými se dnes "chlubí" Norsko! I u nás už se exekučně odebírají děti! Neviděli jste to? To jste tedy o něco přišli!

Lidé - pozor na to!

Podobně jako Norsko je na tom už i Velká Británie. Statistika je děsivá - i v Británii bylo českým a slovenským rodičům takto fašisticky odebráno ukradeno již více než 100 dětí! Kvůli nebezpečí odebrání dětí se odtud odstěhovala již spousta rodin.

Nazvěme to pravým jménem:

uprchli před fašismem!

Zatím je ještě kam, ale tenhle hnědý mor se pomalu rozlézá. Až opravdu nebude kam utéci, to bude teprve zle!

Koho to nenechá netečným, kdo má ještě svědomí, zkuste aspoň v Čechách proti tomu něco dělat.

Na stránce petice proti juvenilní justici můžete proti této zvůli podepsat petici. Nejspíš to nemá smysl, i naši politici na lidi kašlou... ale budete mít pocit, že jste se aspoň pokusili...


Ukazuje se, že jde (mimo jiné) i o ukázkový Norský rasismus!

Jeden poznatek navíc usvědčuje Norsko nejen z fašismu při odebírání dětí, ale také z rasismu. Naprostou převahu odebraných dětí tvoří bílí blonďáčci! Po těch je mezi Nory největší poptávka a zřejmě proto jsou takové děti nejčastěji odebírány. Dětem s tmavou pletí to téměř vůbec nehrozí, i kdyby byly zanedbané až běda. Mezi pěstouny ani budoucími adoptivními rodiči o ně není zájem. Ovšem i tohle svědčí o naprostém pokrytectví Norské justiční mafie! Ale také o jejich extrémní nebezpečnosti!

Nebylo by dobré rozšířit doporučení Andreje Ruščáka o další pravidlo, chránící rodiče před odebráním dětí?

Dbejte, aby byly děti pořád co nejvíc opálené!

Možná je to uchrání nejlépe...

 

Bez happy-endu by to byl tuplovaný horror!

Lucie Amálie Sulovská informuje o dalším případu dítěte ukradeného norskými úřady k „adopci“ a dramatickém thrilleru, jenž vedl k jeho osvobození.

Když manželé Helena a Andrej Rybkowi opustili rodné Polsko a vypravili se do Norska za lepším živobytím, netušili, že je pobyt ve skandinávské zemi bude stát měsíce beznaděje a vyčerpávajícího boje, v jehož závěru bude ovšem v podobných případech zcela ojedinělý happyend.

Cesta do otroctví

Brzy v Norsku našli práci i byt a jejich dcera Nikolka začala chodit do norské školy. Právě tam se začal roku 2010 psát scénář, za který by se nemuselo stydět žádné filmové drama s podtitulem Made in USA.

Jednoho dne se Nikolka nevrátila ze školy a rodiče se dozvěděli, že byla odebrána nechvalně proslulým Barnevernetem. Šokovaní rodiče požadovali po úřadech vysvětlení, ale dozvěděli se jen to, že učitelé oznámili Barnevernetu, že je dívka „podezřele smutná“, což během dvou let, kdy navštěvovala stejnou školu, nikdy nebyla. Rodiče marně vysvětlovali, že dívčina milovaná babička v Polsku je těžce nemocná, nachází se v poslední fázi rakoviny a pravděpodobně brzy zemře. Takové vysvětlení by bylo pochopitelné asi pro každého, nikoliv však pro norskou sociálku.

Můj komentář: Učitelé jsou povinně udavači a stačí málo... Nikdy nevíte, kdo z nich vás udá!

Když se Rutkowski dozvěděl o případu, o němž obsáhle informovala polská média, rozhodl se žádosti rodičů o pomoc neprodleně vyhovět. Přijel za nimi do Norska a slíbil, že udělá vše proto, aby Nikolku dostali zpět. Dozvěděl se, že Nikolka má být brzy předána k adopci svým pěstounským rodičům. Později pro polská média uvedl:

„Jsem tvrdý chlap, když jsem však viděl prázdný pokoj malé Nikoly, slzy se mi draly do očí.“

Půjčím si v této souvislosti odstavec z článku místního bloggera Andreje Ruščáka, který dlouhodobě žije v Norsku a věnoval mu na tomto blogu celou sérii vydařených článků, z nichž jeden se věnuje právě Barnevernetu. Popisuje tam množství „rizikových věcí“, na které by si rodiče v Norsku měli dát pozor, pokud se nechtějí s Barnevernetem dostat do křížku. Toto je jedna z nich: „Probírání „dospělých záležitostí“ s dětmi. Tím se myslí zejména finanční situace rodiny, vážné nemoci členů rodiny a podobně. Pokud už dítě dostává od rodičů informace o tom, že si rodina finančně špatně vede, nebo že třeba babička má rakovinu a brzy umře, je lepší, aby si to nechalo pro sebe.“ Rodiče tak ve snaze zachránit své dítě sami sebe usvědčili z něčeho „nekalého“.

Norští sociální inženýři jsou zkrátka přesvědčení, že dětem nejvíce prospěje dětství ve skleníku, kde nejsou žádné reálné problémy, nikdo netrpí nedostatkem peněz, lidé nebývají nemocní a smrt neexistuje. Rybkowi si vysvětlením, proč je vlastně děvčátko smutné, u úřadů jen pohoršili. Po šesti týdnech mohli Nikolku poprvé vidět, a to na soudu o určení opatrovnictví. Schůzka byla po patnácti minutách ukončena, protože rodiče začali plakat a podle sociálních pracovnic hrozilo, že by své „nezvládnuté emoce“ mohli přenést na dítě. Nikolka byla svěřena do péče norským pěstounům.

Boj začíná?

Boj s úřady byl beznadějný a šance získat dítě zpět legální cestou nulové.

 

Jakmile vás "Nezávislý soud" označí za trýznitele dětí,
nemáte naději ani u soudu pro lidská práva ve Štrasburku!

Norsko není členem EU a na Štrasburk tedy zvysoka kašle!

Zoufalí rodiče se nakonec obrátili na známého polského detektiva Krzysztofa Rutkowskiho. Rutkowski vstoupil v mládí do občanské milice. Později se stal ředitelem bezpečností agentury. Poté přesídlil do Rakouska, kde si založil vlastní detektivní agenturu. Byl poslancem polského Sejmu v letech 2001 až 2005 a natočil pro polskou televizi TVN sérii dokumentů, kde se věnoval různým případům, které jako detektiv řešil.

Rutkowski je v Polsku znám jako velký bojovník za práva dětí. Mezi jeho nejznámější kauzy patří případ Wiesławy Dargiewiczové. Byla matkou tříletého syna Kuby, jehož otcem byl významný polský římskokatolický kněz, teolog a rektor univerzity ve Varšavě, Waldemar Irek. S Irekem udržovali intimní poměr osm let a nemanželského syna Kubu přivedli na svět roku 2010. Irek svou milenku a syna štědře finančně podporoval, pak však náhle v srpnu 2012 zemřel a žena s dítětem zůstali zcela bez prostředků.

Když Dargiewiczová přišla se synkem na arcibiskupství, vyhodil ji tamní sekretář s tím, že „měla přijít, dokud Irek žil.“ Přestože po Irekovi zůstalo několikamilionové dědictví, dle zákona na něj malý Kubík neměl nárok. Dargiewiczová si najala Rutkowskiho, aby jí pomohl v kontaktu s úřady. Dosáhl exhumace Irekova těla a nechal provést testy DNA, které jednoznačně prokázaly Irekovo otcovství. Soud nakonec opravdu rozhodl v prospěch malého Jakuba Dargiewicze.

Najměte si Jamese Bonda

Kromě boje s úřady a schopnosti „zařídit prakticky cokoliv“, se Rutkowski nebojí ani přímočařejších akcí a špinavé práce. A právě to byl případ malé Nikoly Rybkowé. Když se Rutkowski dozvěděl o případu, o němž obsáhle informovala polská média, rozhodl se žádosti rodičů o pomoc neprodleně vyhovět. Přijel za nimi do Norska a slíbil, že udělá vše proto, aby Nikolku dostali zpět. Dozvěděl se, že Nikolka má být brzy předána k adopci svým pěstounským rodičům. Později pro polská média uvedl: „Jsem tvrdý chlap, když jsem však viděl prázdný pokoj malé Nikoly, slzy se mi draly do očí.“

Jen naplánování celé akce by za normálních okolností trvalo několik měsíců, tentokrát však bylo potřeba jednat rychle. Rutkowski vypracoval několik plánů a seřadil je dle obtížnosti, rizik a pravděpodobnosti úspěchu. Bezpodmínečnou součástí prvního plánu, který byl paradoxně nejprimitivnější a nejnadějnější zároveň, bylo tajné propašování mobilu k malé Nikolce. To se nakonec podařilo. Pak už nic nebránilo akci. Rodiče byli instruováni, aby opustili Norsko a odjeli do sousedního Švédska na kontaktní místo, kde setrvají. Rutkowski uvědomil několik svých mužů, vesměs bývalých vojáků, kteří zajistili technické provedení akce.

Šťastný konec?

Večer Rutkowski Nikolce poslal textovou zprávu, aby se připravila. Nikolka jej informovala, že je ve svém pokoji v prvním patře. Největší komplikaci představovaly norské tzv. bílé noci, kdy je o půlnoci vidět téměř stejně dobře jako ve dne. Rutkowski kvůli tomu dokonce uvažoval o odložení celé akce, ale nakonec se rozhodl riskovat. Jeho muži vyhodili speciálně připravené lano na parapet. Stačila jedna chyba a celá akce mohla skončit tragédií. Nikolka podle instrukcí lano připevnila k rámu postele a sama se vsoukala do připraveného pásu. Pak vylezla oknem a spustila se dolů, kde ji chytil jeden z mužů do náručí. Odřízl lano a s dívenkou utíkal tichými nočními ulicemi k zaparkovaným autům, kde seděli další muži. Ti museli mít naprostý přehled o situaci na dálnicích, dokonale zmapovaný celý úsek cesty a připravené krizové plány.

Nikolka později pro polská média uvedla, že se nebála, protože věřila svým rodičům.

(A takové milující dítě ti  fašouni  odebírají vlastním rodičům - podle nich pro týrání!)

Okolo druhé hodiny ranní překročil konvoj švédské hranice a okolo třetí hodiny už přijeli na místo, kde na Nikolku čekali rodiče. Setkání s rodiči bylo plné slz. Konečně mohli zase sevřít svoji dcerku v náručí!

(Podle norské dětské Barnevernet - další hrdelní zločin!)

Ve Švédsku již měli připravené letenky na cestu do Polska. Nikolka později pro polská média uvedla, že se nebála, protože věřila svým rodičům. Rodiče financovali celou akci, sám Rutkowski dostal rovněž velmi štědře zaplaceno. Svůj majetek v Norsku museli prodat, své dítě však měli doma.

Norští pěstouni zmizení dívenky zjistili až ráno. Ohlásili jej úřadům a ty vyhlásily pátrání. Dívka v té době byla již s rodiči v Polsku.

 
Norské úřady vzápětí zažalovaly Rybkowi pro únos!
 

Drzost  fašounů  zkrátka přesahuje mezinárodní hranice!

Soud v polském Štětíně na konci roku 2011 žádost o návrat dívky do Norska zamítl. Nikolka dodnes spokojeně žije se svými rodiči v Polsku.

(Až na to, že z toho může mít dodnes noční můry...) Ale aspoň soud v Polsku projevil rozum i lidské city.

Polský příběh s happy-endem má bohužel jednu vadu.
Nedá se opakovat. Norové už budou ve střehu.

 

A největší perla na konec!

 

Ostuda v parlamentě:
České děti jsou „pasovské“ ministryni Válkové samozřejmě „ukradené“!

Ministryně spravedlnosti Helena Válková je na první pohled velmi nejistá osoba. Na druhý pohled však ona „nejistota“ žádnou nejistotou není. Paní ministryně, žijící v bavorském Pasově, přesvědčivě brání nejrůznější zájmy – pouze ne ty české.

Předvedla to opět autenticky v poslanecké sněmovně během interpelace, týkající se známého případu „ukradených“ českých hošíků v Norsku. Poslankyně Jitka Chalánková za TOP09 v sobě objevila dostatek základní lidské slušnosti na to, aby se členů vlády dotázala, co činí pro vyřešení tragédie rodiny Michalakových, kterou skandálním způsobem rozdělilo rozhodnutí norských úřadů. Připomeňme si:

Evě Michalakové odebraly úřady před třemi lety dva syny, které smí vídat pouze jednou ročně na několik hodin a „neprojevovat emoce“, aby náhodou nenarušila „zdravý vývoj“ svých vlastních ukradených dětí. Ty totiž byly mezitím umístěny do norských pěstounských rodin – každé zvlášť.

Stát, který krade děti!

Důvod? Obvinění z pohlavního zneužívání rodiči, které se neprokázalo. A údajné „týrání“. To spočívalo ve výchovných prostředcích, na něž jsme v Čechách zvyklí – plácnout dítě patřilo a patří ke standardním výchovným metodám, protože české soudy  (naštěstí!!)  šílenství „norského typu“ nepodporují.  (Zatím?!?) 

Nakonec však především rozhodl názor "nezávislého" soudu  (nezávislého především na zdravém rozumu) , kterému se údajně  otec dětí prostě „nelíbil“  a „matka ho dlouho odmítala opustit“ (!).

V Norsku je to zřejmě jednoduché: se skandinávskou pečlivostí tam již naplno uplatňují princip orwellovského světa, v němž jsou děti „státní“. A stát – nikoli rodič – rozhoduje, co je pro „jeho“ dítě správné. Pokud se rodič nepodřídí, je mu odebráno „opatrování svěřeného zboží“.

Čeští občané Válkovou nezajímají!

Chtělo by se říci – jejich kraj, jejich mrav. Jenže tak věc nestojí. Za prvé jde pouze o vrcholek ledovce, zvaného juvenilní justice: Tedy o „legální“ rozbití rodiny, „zestátnění“ dětí, jejich „odebírání“ biologickým rodičům  a v mnoha případech následný „prodej“ rodičům „politicky korektním“  a vhodnějším. Říká se tomu „právo na optimální výchovné prostředí“. Co je optimální – určuje Velký Bratr.

A taky jde zase o prachy - jako vždy až na prvním místě, že? Prodej dětí zřejmě hodně vynáší!

Za druhé a především – paní Michalaková i její děti jsou stále českými občany. V Norsku sice žijí, ale stále spojení se svou vlastí nepřerušili. Pokrokové paní ministryni Válkové něco takového již tradičně nic neříká.

„Tato situace je velice komplikovaná nejen po právní stránce, ale i po té lidské a faktické. Takže abych se v nejlepším zájmu dítěte angažovala, musela bych být více než dosud přesvědčena, že to je opravdu v nejlepším zájmu dítěte,“ nechala se slyšet.

Fakt, že rodiče byli dávno osvobozeni a jejich děti zůstávají dál samy bez sourozence a rodičů v cizím prostředí, kde je neučí ani dosavadní rodný jazyk, ji zřejmě „dostatečně nepřesvědčil“, že by bylo „v nejlepším zájmu dítěte“ se situací něco podniknout. „Ukradené“ děti jsou jí evidentně – ukradené.

„Příjemný protektorát“ a zbabělý Sobotka

U paní ministryně ale nejde o nic nového. Prokazuje stejnou míru přehlíživosti k utrpení českých občanů, jako když v březnu 2014 prohlásila, že „ono se toho v (nacistickém) protektorátu (Böhmen und Mähren) zase tolik nedělo“. Současně krásou nechtěného odhalila, proč si myslí, že Heydrichiáda, popravy, mučení a transporty byly „nic moc“, když vysvětlila: „Tatínek byl z Opavy, v roce 1938 se ale přihlásil k české národnosti, šel do protektorátu, a protože školy byly zavřené, přihlásil se k protektorátní policii. Ale vždycky, i po válce, trval na tom, abychom se učili německy, že německá kultura je ta skutečná kultura, Goethe, Schiller...“

Nejspíš tedy jde z její strany o logické pokračování hluboce zažité rodinné výchovy. Tady by už nepomohlo ani to výchovné plácnutí přes zadek! Paní Válková prostě „kope za svůj tým“. A protože momentální politika berlínsko-bruselské „Čtvrté říše“ je zcela v souhlasu s tou norskou, paní ministryni případ Michalakových nijak nevadí.

Stejně, i když z jiných důvodů, je na tom i ministryně Marksová-Tominová (nomen omen), která dokonale vyjádřila, jak smýšlí o dětech člen vlády, který řídí rezort „sociálních věcí“: Pravila, že „se případ táhne od roku 2011, kdy  TO  bylo odebráno“ a že může maximálně tak „zavolat své norské kolegyni“.

Takže děti jsou jen  TO !

Standardně zbabělý premiér Bohuslav Sobotka nakonec v parlamentu slíbil, že udělá jakýsi „podrobný audit“ toho, co v dané situaci členové vlády dosud učinili. K čemu takový „audit“ bude rodině Michalakových, ovšem nevíme my, a nejspíše ani on.

Norsko nedělá chyby!

Poslankyně Chalánková to vystihla relativně přesně: „Přestože možné zneužití již zkraje vyloučila sama norská policie, jinými slovy zcela odpadl údajný důvod pro odebrání dětí rodičům, děti zůstávají již třetím rokem odebrány a vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by se norské orgány chystaly svůj evidentní přehmat napravit. Oba sourozenci jsou nadto rozděleni od sebe, protože se nenašla žádná pěstounská rodina, která by je chtěla vychovávat společně.

Všechny odpovědi na mé interpelace mají tři společné znaky. Za prvé, je z nich patrná nedůvěra k matce dětí a důvěra v Norsko a jeho systém. Troufám si tvrdit, že stát se to třeba v Somálsku nebo v Pákistánu, reakce ministrů by se nesly ve zcela jiném duchu. Ale stalo se to v Norsku a Norsko je pro řadu z nás přece vzorovým státem! Norsko přece nemůže udělat nic špatného! Zřejmě proto je z odpovědí jasně patrná snaha více věřit norské vládě než české matce. Přitom norské orgány se samy usvědčují z omylu. Stačí si pročíst jejich rozhodnutí včetně odůvodnění, aby každému nezaujatému čtenáři bylo zřejmé, že tady na norské straně nefungovala spravedlnost. Žádám nápravu v tomto konkrétním případě, ve kterém je pochybení jasně doložitelné.

Za druhé, všechny odpovědi pracují s rozhodnutími norských úřadů jako s daností, jako s něčím, co český stát je povinen respektovat. Proč by měl? Na základě jaké mezinárodní smlouvy, když Norsko smluvní stranou žádné takové smlouvy není? Pro český stát tato norská rozhodnutí přece vůbec nejsou závazná. Pro český stát jsou stále povinni pečovat o děti jejich rodiče. Je to jasný střet jurisdikcí, české a norské. Nicméně z odpovědí našich ministrů mám pocit, že kdyby se zítra děti objevily na českém území, s podlézavou a poníženou omluvou je - vrátí do Norska.“


Aby si český čtenář mohl učinit o rozměrech celého problému podrobnější úsudek, připojujeme rozhovor s Petrem Kaaldem, který v Norsku působí jako soudní znalec:

Je Eva Michalaková problematická osoba, od níž mají být její děti odděleny?

Ne, není problematickou osobou v žádném případě, je to velice příjemný a jemný člověk, kterému záleží na jeho dětech. Měla ale komplikovaný vztah se svým exmanželem. Ten byl naopak ke svým dětem dosti důrazný a navíc měl velké problémy se sluchem, takže na děti křičel. Když k nim přišli úředníci a slyšeli křik, myslím, že do určité míry došlo k nedorozumění.

Takže ani on nebyl svým dětem nebezpečný?

Nevím, tak dobře jsem ho zase neznal, potkával jsem ho jen u soudu. Podle mě s ním neměla být žádná žena. (Eva Michalaková se později se svým manželem rozvedla. Podle svého tvrzení na radu advokátky, která jí řekla, že tak spíše získá své děti zpět – pozn. red.) Problém byl v jeho vztahu s dětmi, ale na druhé straně myslím, že ho jeho děti milovaly.

Byli obviněni ze sexuálního zneužívání.

Já jsem přesvědčen, že se nic takového nestalo.

Viděl jste dokumenty policie a lékařů?

Ano a s policisty jsem o tom mluvil. Znám se s řadou policistů, protože jsem byl soudním znalcem u zhruba osmi případů, kdy se řešila možnost odebrání dětí k opatrovnictví, a případů konfliktů s rodiči. Pracoval jsem také jako terapeut, který poskytoval psychologickou pomoc policistům, kteří vyšetřovali případ Anderse Breivika.

Takže vyšetřování žádné sexuální zneužívání ze strany Michalakových neodhalilo?

Ne, v tomto byli úplně čistí, ale úřad na ochranu dětí tomu nechtěl věřit. A já jsem kvůli tomu u soudu řekl, že se stydím, že jsem Nor.

Úřad ale rodičům vytýkal i další věci.

Jedním z důvodů odebrání dětí bylo i to, že rodiče byli obviněni z jejich bití. Z něčeho, co ještě nedávno bylo i v této zemi úplně normální. Mně je 61 a já i mí sourozenci jsme občas dostali na zadek, když jsme byli malí. A všichni jsme získali univerzitní titul, takže nás to myslím nepoškodilo. A v Česku bylo takové naplácání ještě běžnější. Podle mého názoru jde o nedorozumění ze strany úřadů, které prostě netuší, jak to chodí v jiných zemích. Bohužel to nepochopily ani poté, co jsem se jim to snažil opakovaně vysvětlovat.

Fyzické tresty jsou v Norsku nezákonné?

Je nezákonné dítě plácnout či použít jakoukoliv fyzickou sílu vůči dětem. Za to se můžete dostat i do vězení. Myslím, že je tu tendence k ignorování rozdílů mezi kulturami. Eva ty děti nebila, lehce je plácla a to je velký rozdíl, není to agresívní síla. Jde o přehnanou reakci zdejšího soudního sytému. Eva nebyla člověkem, který by ubližoval dětem. Takových případů je v Norsku víc.

Takže jste si jist, že nebyl žádný důvod vzít paní Michalakové děti?

Podle mě ne. Bylo mi u soudu stydno, protože odmítli policejní verdikt a podle mého názoru přišli s vykonstruovaným obviněním.

Jak si vysvětlujete, že úřad navzdory závěrům policie trvá na tom, že jediná možnost je zbavit paní Michalakovou práva na své děti a ponechat je v pěstounských rodinách?

Podle mého názoru odebíráme děti do pěstounských rodin příliš často, častěji než ve Švédsku, Dánsku, Německu. A neděláme to jen kvůli drogám, alkoholu a sexuálnímu zneužívání, ale často pouze na základě psychologických posudků.

Panebože - to je snad vrchol! Psychologický posudek důvodem k rozvrácení fungující, normální rodiny?

Stále mi není jasné, že když je tu důkaz o nevině, proč úřady stále trvají na svém.

V této zemi to není vůbec nic neobvyklého. Policie zjistí docela rychle, že nejde o násilí, ale mnohem větší úsilí musí vynaložit na přesvědčení úřadu na ochranu dětí. Vím to, protože jsem to probíral s řadou policistů. Jenže když je případ natahován, dítě postupně získává silnější a silnější vztah k pěstounům. Čas je protivníkem rodičů a ti tak své děti ztrácejí. To se stává v naší zemi často. A k tomu jsem já velmi kritický.

Kolik dětí bývá rodičům odejmuto?

Nevím přesné číslo, ale když jde úřad na ochranu dětí k soudu, vyhrává asi 85 procent případů. Ve většině případů jdou děti do pěstounských rodin, v menší části do ústavu.

Ano, v Norsku je i dětský domov lepší než vlastní milující rodiče! Chce se mi trochu zvracet! Vám ještě ne?

Dá se možná pochopit, že úřad na ochranu dětí může udělat chybu a nechce ji přiznat, ale proč to nepoznal soud?

Přesně si nepamatuju na jednotlivosti řízení, ale úřad může soud prodlužovat až manipulovat, aby získal čas a ten pak můžou použít proti rodičům. Eva měla vážně velkou smůlu a já jsem velmi kritický k místnímu úřadu na ochranu dětí, protože ti to všechno začali.

Proč může paní Michalaková své syny, kterým je pět a devět let a žijí navíc odděleně v různých rodinách, vídat pouze dvakrát ročně na dvě hodiny?

Přitížilo jí, že dlouho nechtěla skončit svůj vztah k bývalému manželovi a soud k ní ztratil důvěru. On na ten soud udělal dost hrozný dojem.

Na mě zase udělala hrozný dojem celá Norská justice. Divíte se?

Dobře, hrozný dojem je velmi subjektivní termín. Ale byl pan Michalak nebezpečím pro své děti?

To nevím, ale můžete si přečíst policejní dokumenty a tam stojí, že k žádnému sexuálnímu zneužívání nedošlo.

 

Takže - vyhněte se fašistickým zemím (Norsko a Británie) jak můžete! Zejména máte-li děti! Nikdo vám nepomůže!

 

A už taky vím, proč mi obě paní ministryně, Válková i Marksová-Tominová připadaly od začátku tak nesympatické!

To totiž nejsou matky!

 Na mě obě působí jako mimozemšťanky!

 

 

A co my?
Budeme jen fandit „teroristům“ při únosech vlastních (!) dětí?
A co až půjde o naše děti?

 

Juvenilní justice má podle mého mínění všechny znaky organizovaného zločinu, navíc posvěceného státem!

 


 

Je to vůbec žena? Nebo jen zrůda?
Marksová by se měla omluvit nebo rezignovat!

22. Leden 2015 10:24
Autor: Tomáš Zdechovský

Ministryně Michaela Marksová-Tominová

„Já jsem měla možnost seznámit se s částí toho spisu, které jsou přeloženy, a jsou tam věci, které jsou v souladu s tím, co řekla norská ambasáda,“ řekla ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová.

Zcela zjevně při tom zapomněla na spoustu věcí, které zde hodlám zmínit, případně zopakovat, protože už byly řečeny mnohokrát. Třeba takovou „maličkost“, že obvinění ze sexuálního zneužívání nebylo potvrzeno, protože nic nenasvědčovalo tomu, že by k jakémukoli zneužívání mělo dojít. Matka sice přiznala plácnutí, které je v Norsku zakázané, nicméně to nemohlo být podle tvrzení policie důvodem k odebrání. Dále je až podivuhodné, že ministryni nepřijde zvláštní, že oba bratři byli umístěni do odlišných rodin.

I kdyby se rodiče provinili vůči dětem takovým způsobem, že by odebrání mělo být oprávněné, neexistuje prakticky žádný důvod k tomu, aby byly kvůli tomu přetrhávány sourozenecké vazby. Snad kdyby jeden z bratrů týral druhého, ale tuto domněnku můžeme prakticky bez jakýchkoli pochybností vyloučit. Nikde a nikdy se norská strana neobtěžovala vysvětlit, proč žijí oba bratři v odlišných rodinách. Barnevernet tak naprosto odporným způsobem ničí nejen vztahy mezi rodiči a dětmi, ale i mezi samotnými sourozenci!

Naprosto nic neříkající prohlášení norské ambasády

Pojďme ale dále k samotnému prohlášení norské ambasády, jehož pravdivost naše paní ministryně tak vehementně hájí. Koneckonců, je vždycky lepší tvářit se, že je vše v pořádku a věc se mě netýká, že? Ve zkratce lze říci zhruba následující: Nejedná se o nic jiného než o směsici mlžení a vyložených nepravd. Eva Michaláková je zde obviňována z toho, že neříká vše a cosi nám zatajuje, nicméně nikde nebylo vysvětleno, co vlastně matka zamlčela tak důležitého, aby to cokoli změnilo na vnímání případu. Norsko prý neodebralo děti bez závažného důvodu. Jaký ten důvod byl, nám zůstalo zatajeno. A jsme zase tam, kde jsme byli. Na několika odstavcích se nedozvíme prakticky nic nového ani objevného.

Odvolávání se na údajné soukromí dětí, oblíbená to mantra norských úřadů, se v tomto případě rovná neschopnosti přiznat nedostatečný důvod k odebrání. A také samozřejmě není pravdou, že děti žily celý život v Norsku. Starší syn pobýval dohromady zhruba rok v Česku. To jen tak pro okraj. Častá výtka, že celý příběh známe pouze z jedné strany, je tedy lichá. I druhá strana dostala možnost vyjádřit se a být vyslyšena, nicméně Norsko nevysvětlilo ze svého jednání absolutně nic.

Eva Michaláková ani její právníci Dora Boková a Pavel Hasenkopf nikdy nic neskrývali. Od začátku jsem jí podrobil spoustě nepříjemných otázek, protože jsem chtěl dříve, než se do kauzy pustím, všechny rozsudky a dokumenty, abychom si je mohli pročíst. Jenže ani v rozsudku není nic přelomového a svědčí ve prospěch paní Michalákové. Zatímco Barnevernet se opírá o poměrně nedůvěryhodné výpovědi pěstounů, kteří od začátku chtějí děti adoptovat, Eva Michaláková má za sebou rozhodnutí norské policie, která potvrzuje její slova.

Hradba mlčení Barnevernu stále neprolomena

Pavel Hasenkopf, právník Evy Michalákové se nechal slyšet, že během úterní schůzky pětkrát zopakoval pracovníkům Barnevernu dvě naprosto zásadní otázky, týkající se této kauzy. První z nich zněla následovně: Jak má paní Michaláková změnit své chování, aby jí děti vrátili? A druhá: Jaký je důvod, proč bratry rozdělili a dali je do různých pěstounských rodin? Podle jeho slov se při takových otázkách lidé z Barnevernu vztekali a odbíhali. A nechtěli odpovědět, protože na tyto otázky nebyli připraveni. I zmíněná příhoda svědčí celkem jasně o tom, že je to právě norská sociálka, která má mnoho co vysvětlovat.

Slova paní ministryně svědčí o její naprosté ignoraci a lenosti zjistit si relevantní informace nejen o případu Evy Michalíkové, ale také o x dalších případech, v nichž postupoval Barnevernet, velmi jemně řečeno, nestandardně. Není-li ministryně, do jejichž kompetencí spadá i oblast rodiny, schopná zjistit si dostatek informací a na základě nich jednat ve prospěch občanů, na místě jsou pochybnosti o smyslu jejího vládního působení. Paní ministryně Marksová by proto měla své výroky dostatečně vysvětlit a omluvit se, nebo

- rezignovat na svůj post!

Zdroj: Blog autora

 


Dodatek: V Hyde-parku 22.1.2015 vystupovali (kromě moderátorky) dva účastníci tohoto případu. Poslankyně za TOP09, která byla v Norsku intervenovat a zjišťovat informace a pan Kapitán, ředitel úřadu pro mezinárodní ochranu dětí. (!)

Jakože nemám rát celou partaj TOP09, paní poslankyně zřejmě udělala co se dalo a hodlá se tím zabývat i v Parlamentu, aby se s těmi dětmi konečně něco dělalo. Podle jejich slov se prakticky potvrzuje, co najdete zde výše. Paní poslankyně považuje rozhodování soudů v Norsku za otřesné, protože jednají na základě neověřených, případně až dodatečně "vyráběných" výpovědí, aniž by byly schopné cokoliv doložit. Odebírání dětí, založené na "dojmech pánů soudců" je prakticky skandální a v demokratické společnosti nepřijatelné. Soudy nesmí být nezávislé v tom smyslu, že je jim ponechána naprostá volnost a libovůle (až zlovůle) bez respektování pravidel.

 

Naopak pan ředitel úřadu pro mezinárodní ochranu dětí (!) Kapitán jen stále opakoval, že případ je příliš složitý (aniž by uvedl proč) a že ani on s tím nemůže fakticky nic dělat, nemůžeme přece zasahovat do záležitostí Norska.

Otázkou je, za jakou práci je tedy placený, když nemůže nic dělat?

Měl jsem z něho dojem, že je to typický papaláš, který nedělá nic a měl by rezignovat. A pokud mluví pravdu a úřad, jehož je ředitelem, je opravdu tak bezmocný, pak je celý zbytečný a měl by být zrušen i s tímto zbytečným a draze placeným ředitelem.

 

(Já bych se na jeho místě asi zastřelil!)

A jaké důvody k odebrání dětí Barnevernet uvádí?

To se tedy podržte! (jsou slovensky)

  1. Otec nemá prácu a teda nemôže uživiť rodinu.
  2. Otec je chorý a matka nemôže zohnať platenú prácu. Rodina preto nemá na hračky, školské a mimoškolské aktivity dieťaťa (pestúnska rodina dostane od štátu tisícky korún na tieto účely na každé dieťa)
  3. Dieťa nemá čisté oblečenie umiestnené v skrini vo “vojensky” poskladaných komínčekoch.
  4. Psychológ vypozoroval, že matka nerobí omeletu podľa jeho predstáv a krája dieťaťu chlieb na príliš hrubé krajce.
  5. Dieťa sa zvedavo obzerá po cudzích ľuďoch a usmieva sa na nich. To nasvedčuje, že nie je naviazané na svoju matku. (Pri návšteve matky na úrade sociálneho zabezpečenia a následnom rozhovore s pracovníkmi úradu, sa dieťa v kočíku netrpezlivo pozeralo na ľudí okolo neho.)
  6. Dieťa počas umývanie tváre otcom odvracia od neho hlavu (tým, že nechce na otca pozerať vraj naznačuje, že ho nemá v láske. V skutočnosti len nechce aby sa mu dostala pena do očí)
  7. Matka pri umývaní dieťaťa používa moc mydla.
  8. Pri starostlivosti o dieťa je otec moc aktívny a matka príliš pasívna.
  9. Otec má zranenú nohu a nemôže vyliezť na rebrík. Teda nemôže utrieť prach z vrchnej časti rámov okien.
  10. Dom nemá toalety umiestnené vo vnútri, ale vo vonkajších priestoroch (Celé generácie v Škandinávii prežili a vyrástli na “kadibúdkach”. Pritom ešte pred 60tymi rokmi to bolo v Oslo úplne bežné)
  11. Predchádzajúci majiteľ bytu, ktorý mala matka prenajatý, než sa jej narodilo dieťa, sa sťažoval, že jej v byte smrdel mačací moč. (Incident sa stal mnoho rokov pred narodením dieťaťa a bol použitý ako dôkaz, že matka nevie vytvoriť dobré prostredie pre svoju dcéru)
  12. Dieťa sa nezaujíma o “koncepciu vzdelávania” v škôlke.
  13. Matka dopustila, aby dieťa zaviezla a vyzdvihla z rehabilitácie a na vyšetrenia babička dieťaťa. Tým nadradila svoje záujmy záujmom dieťaťa. (Matka vychováva svoje dieťa sama. Začala sa vzdelávať a chodiť do školy. V čase, počas ktorého malo ísť dieťa na ošetrenie a rehabilitáciu, mala školu, preto babička súhlasila s pomocou dcére a vnučke. Sociálka nútila matku vzdať sa svojho odborného vzdelávania, čo by ju navždy uzamklo v sieti sociálnych služieb z finančných dôvodov. Chceli, aby brala dieťa na liečbu sama a snažili sa zakázať, aby tak urobila babička)
  14. Dieťa sa ulieva zo školy. (Nepomohlo ani to, že matka si zobrala neplatené voľno, aby ho osobne doviedla do školy a zo školy. Sociálka ju obvinila, že je to jej chyba, že sa synovi v škole nepáči)
  15. Rodičia sa obrátili na výchovného poradcu, aby pomohol dieťaťu, ktoré sa zle učilo. To bolo vyhodnotené ako nezvládnutie starostlivosti. (V skutočnosti mnoho prípadov začína tým, že rodičia žiadajú nejaký druh pomoci. Potom sú označení za neschopných postarať sa o dieťa)
  16. Matka je príliš malá vzrastom a keď dcéra v puberte bude vyššia, nebude matka schopná na ňu dočiahnuť.
  17. O dvanásťročného chlapca, ktorému umrela matka, sa chcela starať babička s tetou. Sociálka usúdila, že babička je pre starostlivosť o dieťa moc stará (54) a teta moc mladá (28 )
  18. Keď babička navštívila dieťa, chcela ho objať. Sociálka to musela zastaviť, pretože by sa mohla vytvoriť nežiadúca citová väzba.
  19. Trinásťročné dievča, ktorej sa sudca spýtal, či sa chce vrátiť od pestúnov k svojej rodine povedalo, že samozrejme áno a želajú si to všetky deti v náhradnej rodine. Tým vraj nedalo žiadny dôvod na to, aby sa vrátilo domov ku svojej rodine. (Sudca dievča ponechal v pestúnskej starostlivosti, pretože nebola schopná povedať správny dôvod prečo by mala byť u rodičov. Skutočnosť, že všetci / mnohí chcú ísť domov je, inými slovami, zmenené na argument pre odmietnutie ich práva na to, aby boli spojení so svojimi rodičmi. Dievčina mala 13 rokov. Neskôr povedala, že dôvod, prečo jednoducho neodpovedalo na ich “Prečo?” bolo to, že si myslela, že sudcovia sú šialení kvôli tomu, že ich vôbec napadlo sa pýtať na nejaký dôvod, prečo chcela ísť domov ku svojim milovaným rodičom.)
  20. “Dievča síce hovorí, že chce ísť domov, ale musí jej byť umožnené aby žila v pestúnskom domove,” na súde povedal úplne proti prianiu dievčaťa jej právnik určený ex-offo, aby zastupoval jej záujmy. Podobní právnici vystupujú ako nezaujatá stránka, ale hovoria, čo chce sociálka počuť.
  21. Matke, ktoré sa narodili dvojčatá, bolo jedno dieťa hneď po pôrode odobraté, pretože v minulosti trpela depresiami a tak sociálka usúdila, že by pre ňu dve deti neboli vhodné.
  22. Matka má chorý chrbát a nemôže sa postarať o viac ako jedno dieťa. Druhé jej sociálka vzala.
  23. Matka je fyzicky postihnutá, má problém s chôdzou a nemôže sa deťmi hrať v pieskovisku alebo ich v zime sa naučiť lyžovať.
  24. Matka zneužíva lieky – liek bol predpísaný lekárom na čisto fyzické ochorenie.
  25. Rodičia chcú, aby dieťa ostalo s nimi a nechcú, aby bolo umiestnené v pestúnskej starostlivosti. To dokazuje, že nemôžu spolupracovať so sociálkou v najlepšom záujme dieťaťa.
  26. Otec má negatívny postoj k Barnevernet.
  27. Rodičia nedovolili psychológovi natáčanie všetkých aktivít v ich domácnosti, aby im ukázal, aká je ich interakcia s dieťaťom “chudobná” (Takéto filmovania sa často nazýva “Marte Meo metóda”. Neexistuje však žiadny konkrétny spôsob výberu situácií, ktoré majú byť natočené, ani pre analýzu, čo bolo natočené, alebo to, čo je “zlé”. Pripomína to nemeckých nacistov, ktorí zvykli natáčať bezmocné obete experimentov šialeného doktora Mengeleho.)
  28. Barnevernet ponúkol matke “domáceho terapeuta” na návštevu domova. Matka neprijala túto pomoc, povedala, že nechápe, čo by terapeut mal robiť. Preto sociálka nebola schopná odhaliť mieru zanedbávania, pod ktorým deti žijú (pritom účelom samotného zaslania niekoho do domu je nájsť čokoľvek na dokázanie zanedbávania)
  29. Rodičia sa sťažovali, že ich dieťa je obeťou šikanovania a škola s tým nič nerobí. To bolo vyhodnotené tak, že rodičia neschopnosťou komunikovať so školou podporujú šikanu dieťaťa.
  30. Rodičia zverejnili svoj prípad v médiách v snahe získať dcéru domov zo starostlivosti sociálky. Podľa Barnevernet je podobné správanie tak citlivé pre dcéru, že už viac nebude môcť fungovať v miestnej komunite vo vlastnom dome. (Naopak: Miestna komunita bola v skutočnosti pevne na strane rodiny. Potom, čo dievča utieklo z pestúnskeho domova a absolútne odolávalo snahe odviezť ju ešte raz naspäť do domácnosti pestúnov, bez najmenších problémov žilo v dome svojich rodičov v spoločnosti so svojimi priateľmi, v škole a v miestnom spoločenstve vo všeobecnosti)
  31. Dcéra nemá rada rybie guľôčky. To je jasný dôkaz o inceste v rodine.
  32. Dieťa jedlo konzumuje príliš rýchlo. Podľa personálu škôlky, ktorý je rovnako ako Barnevernet školený na vyhľadávanie známok zneužívania alebo zanedbávania, opäť jednoznačná známka incestu.
  33. Dieťa jedlo príliš pomaly a neochotne. Rovnako ako u rýchleho jedenia, aj toto je považované za dôkaz incestu.
  34. Rodičia dovolili dedovi piť pivo počas sledovania futbalu v televízii v prítomnosti dieťaťa. (Keď je táto, v mnohých nórskych domácnostiach úplne normálna situácia uvedená v správe sociálky, stáva sa to neprijateľným a je to dôkaz alkoholizmu v rodine)
  35. Dieťa si v škôlke príliš vyberá, s kým sa bude hrať. Príliš sa hrá s malými kamienkami (Podanie materskej školy ako jeden z príkladov špehovanie rodičov a ich udávanie pre Bernevernet. Dievča bolo 6 rokov staré. Všetci jej kamaráti boli o niečo starší, opustili materskú školu a išli do školy. Niet sa čo diviť, že sa nudilo keď všade naokolo boli len mladšie deti.)
  36. Vývoj jazykových schopností dieťaťa sa omeškáva kvôli nedostatočnej stimulácii zo strany jeho rodičov. (Deti sa líšia vo vývoji jazyka až o niekoľko rokov. Ak sú všetci v okolí dieťaťa na sto percent v pohode, nie je potrebná žiadna špeciálna stimulácia. Vývoj je až do úplneho rozvoja biologicky riadený a ide vlastným tempom).
  37. Matka uprednostňuje vlastné potreby pred potrebami dcér a opúšťa dieťa, keď chodí fajčiť mimo dom. (Toto uviedol psychológ Bernevernet na súde, ako všeobecnú charakteristiku správania sa matky. Bol požiadaný, aby uviedol aspoň jeden príklad. Psychológ rozmýšľal niekoľko minút a nakoniec povedal, že matka išla na štvrť hodiny von počas návštevy za svojimi dcérami, odišla od svojich dcér a fajčila cigaretu vonku. Návšteva v skutočnosti trvala celý deň. Matka i dcéry túžil byť opäť natrvalo spolu a dievčatá túžili po domove. Matka mala v jednom momente slzy na krajíčku, pretože nesmela ísť domov s dcérami. Nechcela, aby ju dievčatá videli v slzách. Mala strach, že v prípade ak by sa rozplakala, Barnevernet ju obviní z toho, čo už poznala z vlastnej skúsenosti – “vystavenia detí emocionálnym výbuchom”. Išla si von zafajčiť aby jej to pomohlo zvládnuť svoje emócie. Išla von aj preto, že nechcela fajčiť v dome, alebo vystaviť svoje dcéry fajčeniu. Dcéry v skutočnosti neboli nijako rozrušené počas uvedenej doby 15 minút, pretože vedeli, že ich matka bola len vonku pred domom a vedeli o nefajčení v interiéri)
  38. Rodičia sa snažili, aby sa guvernér kraja a politici začali zaoberať ich prípadom a podporili nariadenie o návrate dcéry domov z pestúnskej starostlivosti. Tým dokázali, že nie sú schopní sa o dcéru postarať.
  39. Vezmite im pasy! (Navrhované vedúcim Barnevernet, aby v prípade, že chcú začať vyšetrovať rodičov, bolo zabránené im vycestovať do zahraničia. Sociálka chcela aby tieto konfiškácie nórska polícia vykonávala v mene nórskeho štátu nielen voči Nórom, ale aj voči držiteľom cudzozemských pasov)
  40. Matka odmietla oznámiť detaily o svojom súkromnom živote, teda niečo musí skrývať. (pracovníci Barnevernet vždy hľadajú niečo – čokoľvek – na použitie proti rodičom. Podľa nich je normálne, ak je rodič otvorený v súkromných záležitostiach, hovorí o akomkoľvek probléme, ktorý môže mať, alebo mal niekedy vo svojom živote, pričom je isté, že tieto informácie budú použité proti nim v dokumentácii o prípade a na súde. Ak sa rodičia rozhodnú hovoriť spôsobom “Moje čisto osobné záležitosti nemajú nič do činenia so sociálkou,” je to, ako v tomto prípade, tiež použité ako dôkaz proti rodičom)
  41. Chlapcovi rodičia zlyhali v starostlivosti o neho; nedávajú mu dosť jedla. Matka jedného z chlapcových kamarátov si všimla, že chlapec u nich na návšteve zjedol veľa torty a ohlásila to Bernevernet.
  42. Rodičia odmietajú našu terapiu. Oni hovoria, že sú v depresii po tom, čo ich dieťa bolo prevedené do starostlivosť Barnevernet, ale odmietajú prijímať liečbu, ktorá by im umožnila pochopiť, že musia obetovať svoje vlastné potreby pred tým, čo je najlepšie pre dieťa.
  43. Musíte svoje oznámenia písať inak, ak chcete aby dieťa bolo zverené do starostlivosti štátu – toto učia pracovníkov v sociálnej sfére v Nórsku na kurzoch.
  44. V jednom prípade dieťa našlo kus papiera a začal ho okusovať. Matka to nezistila. (Išlo o vyhlásenie sociálnej pracovníčky vo svojej správe o kontrole v domácnosti. Matka namietala, že v skutočnosti to hneď zistila a zobrala papier preč. Vzhľadom k tomu, že nemala video-záznam inšpekčnej návštevy, sociálna úrad neakceptoval jej informáciu a oznámila, že to nemôže dokázať.)
  45. Matka trpí rozpoltenosťou a nie je schopná nadväzovať medziľudské vzťahy. Partner matky povedal, že si nič nevšimol
  46. Vzhľadom na vysoký intelekt a verbálne schopnosti matky, sme toho názoru, že jej skutočné schopnosti postarať sa o dieťa sú nižšie, ako to na prvý pohľad vyzerá.
  47. Matka príliš neskoro vstáva, keď dieťa samo ráno ešte spí. Prípad sa týkal kojacej matky, ktorá ráno o pol siedmej nakojila dieťa, ktoré zvyklo spať do desiatej. Matky bola unavená, tak oddychovala tiež.
  48. Barnevernet sa obáva detí vyrastajúcich s rodičmi s psychickými poruchami. (Sociálka sa ani náhodou nepokúša rozlišovať medzi podmienkami, ktoré nepoškodzujú vzťah rodič-dieťa, a tie, ktoré to robia. “Psychiatrické podmienky” tu zahŕňa všetko od ťažkých psychóz na svetlo, dočasné pocity depresie, zmätenosť, alebo starosti kvôli praktickým problémom. Podľa niektorých psychológov, resp. psychiatrov je takto postihnutých okolo 800 tisíc Nórov)
  49. Rodičia dieťaťu po príchode zo školy oznámili, že sa sťahujú do iného mesta. Tým vraj poškodili psychiku dieťaťa a nikdy nebudú vedieť splniť svoju rodičovskú úlohu. To že pracovníci Barnevernet bežne odoberajú deti z rodín s tvrdením “okamžite Ťa berieme z domu” je v poriadku…
  50. Sociálny pracovník obvinil matku, že je bláznivá, keď sa pri návšteve syna v pestúnskej starostlivosti dožadovala vyšetrenia s podozrením na chorobu. Jej dvanásťročný syn schudol za niekoľko mesiacov 10 kíl.
  51. Dieťa jej odobrali preto, lebo príliš často pije vodu. Môže za to ona, pretože ho nenaučila vhodným stravovacím návykom. V skutočnosti chlapec trpel cukrovkou, skončil v nemocnici a v pestúnskej starostlivosti. Chlapec sa pokúsil o samovraždu predávkovaním inzulínom a keď to oznámil pestúnovi, ten sa naštval a poslal ho samého taxíkom do nemocnice.
  52. Matka sama bola odobratá Barnevernetem a vychovávaná v pestúnskej rodine, nechápe preto podstatu rodičovstva. Toto tvrdenie je často používané. Rozporná povaha Barnevernet akcií odhalená touto argumentáciou nebola nikdy braná do úvahy sociálkou, súdmi, byrokratmi a politikmi podporujúcimi doterajší systém.
  53. Keď dieťa zakoplo a spadlo, matka mu len pomohla vstať a keď neplakalo, tak ho slovne neutešovala. (bolo to malé dieťa, ktoré sa práve učilo chodiť a ako všetci vieme, deti zvyknú padať bez následkov).
  54. Rodičia majú príliš málo priateľov. Používa sa v mnohých prípadoch, čo naznačuje, že rodičia nie sú obklopení množstvom príbuzných a priateľov, ktorí môžu poskytnúť pomoc, ani nie sú sympatickí ľudia, ktorí umožňujú svojim deťom dobrú socializáciu.
  55. Matka (38) sa z finančných ale aj rodinných dôvodov presťahovala z Osla s dieťaťom do domu svojej ovdovelej matky a tým dokázala že sa nevie postarať o syna. Bola to oblasť, odkiaľ pochádzal a tak sa mohla spoľahnúť na širokú sociálnu sieť (viď predchádzajúci bod). Nakoniec dostala dieťa naspäť a musela si postaviť vlastný dom v susedstve.
  56. Ak sa chlapec vráti spod opatery Barnevernet domov, vyvinie sa na nebezpečného zločinca. To bola veta z posudku psychológa. Chlapec bol odobratý rodičom na základe falošného obvinenia z incestu. Rodičia vyhrali súd, dostali odškodnenie ale dieťa nie.
  57. Nič nestojí v prístupe chlapca ku hračkám a oblečeniu. To je zas veta zo správy, keď matku rozosmialo, že nie je vidno koľko má dieťa hračiek a oblečenia. Tak pootvárala pred pracovníkmi Barnevernet všetky šuflíky a skrine, aby sa presvedčili sami. V ďalšej verzii sa potom tvrdilo, že matka sa až neprirodzene stará o hračky a oblečenie.
  58. Nemôžeme vedieť, aký život majú deti so svojimi rodičmi. Obaja rodičia mali profesie, pri ktorých pracovali doma a chceli učiť deti sami. Pritom deti mali veľa ďalších interakcií s ostatnými deťmi v okolí.
  59. Lyže v garáži sú voľne položené na zemi a nie sú zoradené a opreté o stenu. Rodina teda nie je schopná poskytnúť dieťaťu zmysel pre poriadok.
  60. Rodičia nedovolili štrnásťročnej dcére ísť na oslavu starších kamarátok z obáv, že tam bude alkohol, čo bol dôvod pre zásah sociálky.
  61. Rodičia matky dieťaťa zomreli skoro, teda matka nie je schopná pochopiť, čo obnáša byť dobrým rodičom.
  62. “Nie! Nikto nie je schopný vlastné problémy riešiť sám. Oni si to len robia ťažšie a ťažšie, až kým sa niečo nepokazí.” To uviedol pracovník Barnvernet v súdnom spore proti sociálke za škodu spôsobenú matke, ktorú Barnevernet obťažoval s “vyšetrovaním”, keď bola v prechodne ťažkej situácii, počas ktorej hľadala radu.
  63. Matka príliš neobratne otvára konzervy a tie jej padajú na zem.
  64. Počas dohľadu pracovníka Barnevernetu v domácnosti sa otec správal vystresovane. (Kto by sa divil vzhľadom na moc, ktorú Barnevernet má?)
  65. Matka slovne nepodporuje dieťa počas jedla.
  66. Dieťaťu je dovolené jesť keď má hlad a nie je nútené jesť v pevne stanovenej časy. Barnevernet sa nestaral, že v skutočnosti jedli veľmi zdravo.
  67. Rodičia nevnímajú dieťa a potreby dieťaťa.
  68. Rodičia sa o dieťa príliš boja a moc sa o neho starajú.

25.3.2014

Domů
Statistiky

"Norská justice a děti" (komentáře)

Téma=§Norsko

Nahoru!
Knihy, úvahy

  
   

Jméno(nick):  

 

Emailová adresa:

 

Další informace:

  Vetřelec

 
 

Text příspěvku:

(   povinná pole  )     Napiš číslicemi: štyriašedesát = (nejsi robot?)    (23 příspěvků).  

! Dnes 1, včera 1 !příspěvky s přílepky  (barva pozadí)  Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména:

Přílepky dnes: Genetika včera: §Manu

Komentář 1287421 neexistuje.

2. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 Přidat přílepek!?

08.11.2016 v 10:52 id: 1241707

Nejnovější události nasvědčují, že pan Zdeněk Kapitán v čele našeho Úřadu pro mezinárodní ochranu dětí je sabotér, nejspíš placený Norskými fondy.

Český soud totiž rozhodl, že o českých dětech by měly rozhodovat české soudy. Sabotér Zdeněk Kapitán proti tomu podal ústavní stížnost. Znamená to, že pan Zdeněk Kapitán pracuje pro Norsko a měl by být okamžitě vyhozen, než tam napáchá ještě více škod. A ministryně Marksová-Tominová, která za tento úřad zodpovídá, by měla odstoupit a přenechat svůj post někomu, kdo se bude o české občany v nouzi lépe starat, místo aby se "starala" pouze o imigranty.


3. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 Přidat přílepek!?

29.02.2016 v 21:59 id: 759341

Poslední zprávy z Norska. České () matky v Norsku si stěžovaly, že kolem Barnevernetu vznikla "v Čechách hysterie". Jim samotným se přece nic zlého nestalo

Kdyby někdo úplně stejně() argumentoval, že jemu se přece za komunistů nic nestalo a proto je třeba okamžitě ukončit "hysterii proti StB", asi bych ho šel osobně nakopat.

Nicméně - po této zkušenosti jsem toho názoru, aby po vydání dětí Michalákových matce (ta jako poslední může ještě tvrdit, že nic netušila) byly další kroky z České strany ukončeny. Kdo tam od této chvíle přijde o děti, může si za to sám. Varováni byli všichni víc než dostatečně a komu není rady, tomu zkrátka není pomoci. ( QED)

Mimochodem - totéž platí i pro pitomce a dvojnásob pro slepice, co v touze po dobrodružství anebo z pocitu "lepšího duchovního uspokojení" přestoupí k islámu nebo se jedou podívat do některé známé muslimské země (Pákistán, Afghánistán, Sýrie, ISIL apod.) Jen ať si tam jedou a nevracejí se! (Svým odjezdem zvyšují průměrné IQ v Čechách!)


4. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 Přidat přílepek!?

06.10.2015 v 18:47 id: 581877

Nejnovější vývoj v případu Michaláková:

Norské soudy, ačkoliv měly zpočátku pro českou vládu chlácholivá slova, že "adopce nepřichází v úvahu", náhle rozhodly o adopci kluků Michalákových. Matka podle Norů ztrácí rodičovská práva, protože "si děti mezitím na pěstouny zvykly".

Panebože! Unesené děti si na únosce zvykly -

a to je důvod nevrátit je?

Sobotka v rámci svého opatrnického postupu doporučuje paní Michalákové vyčerpat všechny odvolací prostředky, ačkoliv je jasné, že už je vyčerpala a ve fašistickém Norsku nemá naději. Pak by "snad" v její prospěch intervenovala vláda u Evropského soudu pro lidská práva (který Norsko neuznává!!!) Marksová je "znepokojena" (aby ne, má metrák másla na hlavě), ale "bude se snažit"... Zaorálek si šel hrdinně "podat" velvyslankyni Norska, jenže ta prozíravě nebyla v Praze. Další diplomatické kroky (vyhoštění velvyslankyně pro porušení vlastních slibů) "nepřipadá v úvahu", protože by "znesnadnilo další jednání". Jaképak "znesnadnění"? Buď si Česká vláda dodá kuráž a obžaluje Norsko u mezinárodního soudu v Haagu pro trestný čin "kidnapping" (únos dětí) státem, nebo si z nás budou Norové dál dělat legrácky.

Jako řešení vidím jedno:

Okamžitě vyhostit všechny Norské fondy z České republiky!

Beztak se tu jen snaží zavést Norské fašistické manýry!


5. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 Přidat přílepek!?

14.06.2015 v 21:49 id: 315871

2 Dyx: Američané jsou šáhnutí mnohem víc. V Americe vás může šerif zatknout a soudce odsoudit pro zneužívání dětí, když klukovi přehodíte přes plot mičudu, kterou náhodou překopl k vám. Nejsou cáklí? Nejsou - soudce dostane za vás coby dalšího vězně bakšíš od majitele věznice, pro kterého budete pět let zadarmo dřít. Americká svoboda v praxi!



Komentáře

Začátek


Přílepky dnes: Genetika včera: §Manu