Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Obsah Dále

Omíor

(Válka světů)

Omíor (Válka světů)

 

Science fiction

© 1993 Václav Semerád, Praha


Invaze

Motto z dětské zóny:Teto Moniko, proč mám tři očička?Abys mě lépe viděla, Lucinko.Ty mě nevidíš, když máš jenom dvě?Vidím tě - a teď už zavři oči a spi!

Naše rodina měla zpočátku štěstí. Když to začalo, byli jsme u příbuzných na venkově. Bratránek Karel bydlel dost daleko od Prahy a nejezdívali jsme k němu moc často, zato když už jsme se k němu vypravili, bylo to obvykle na celou dovolenou. Bydleli jsme u nich v podkroví, ale většinou jsme se scházeli v sednici. A tam nás to také zastihlo...

Z prvních televizních zpráv jsme byli šokovaní jako všichni. Omíorská letadla se - celkem náhodou - u Země objevila v době obzvlášť zvýšené sluneční aktivity. V té době se pozorování vesmíru soustředilo na silnou sluneční anomálii, vyřazující z činnosti i letecké radary. Na mnoha místech byly problémy v letecké dopravě, díky selhání radarů došlo i k několika nehodám; podivných létajících objektů, z velké většiny klamných, bylo na obloze tolik, že si s nimi obsluhy radarů nevěděly rady.

Několik objektů však nebylo falešných, ale nepříjemně skutečných. Bohužel se je od falešných nepodařilo odlišit. Ostatně by to nebylo nic platné.

Omíorové s námi nepřiletěli navazovat přátelské styky. Roj nevelkých diskovitých letadel se snesl z oblohy na noční polokouli Země a svou pozornost zpočátku soustředil na jasně osvětlená města. Zbraně těchto letadel sice nebyly založené na štěpení hmoty, jenomže účinky neměly menší než pozemské atomové. Zkázu nedoprovázely oslnivé záblesky ani rachot výbuchů, jen silné, hluboké zahučení. Podivné zbraně nežhnuly ani nevydávaly oheň, ale obrovské mrakodrapy se naráz hroutily a menší budovy byly takovým úderem smeteny do základů. Požáry, které poté vždy vzplály, mívaly už původ v našem pozemském vybavení - o oheň se přičinily popraskaná plynová potrubí a elektrické zkraty. Na zničení milionového města sice nestačila jedna rána, jak by to dokázala atomová bomba, ale osamělé letadlo dokázalo i mnohamiliónové město v krátké době srovnat se zemí tak, že zkázu přežilo jen pár tisíc lidí. Lidé hynuli nejen pod troskami domů, ale také na volném prostranství, kde zbraně vetřelců lidská těla trhaly jako papír. Což zdaleka nebylo všechno - později se ukázalo, že neznámé bytosti mají zbraně ještě mnohem děsivější.

Během několika hodin vypukla po celé Zemi panika. Zprávy o útočících UFO byly tentokrát přesné, spolehlivě ověřené, nebyly však nijak povzbuzující. Milióny mrtvých během jediné noci, desítky zničených měst, několik rozvrácených států bez vlád, to byla bilance počátku konfliktu mezi Zemí a Omíorem. Chabé pokusy o jednání s vetřelci vyzněly naprázdno a nebylo ani zřejmé, zda byly vůbec pochopeny. Rádiové vlny vetřelci ignorovali, jiné způsoby signalizace, například pravidelnými světelnými záblesky, vyvolávaly jako odezvu jen hučivý úder, který zdroj světla okamžitě likvidoval.

Dokud vetřelci útočili jen na vzdálená města, nikoho ani nenapadlo, že se to bude brzy týkat také nás. Po zničení New Yorku jsme však pochopili, že jde do tuhého. Spojené státy byly přece světová velmoc číslo jedna; pokud ani tam nenašli proti vetřelcům účinný protitah, bylo to asi vážné.

Podle kusých zpráv na mnoha místech proti ufonům vzlétla vojenská letadla. Pokus vetřelce napadnout obvyklými protiletadlovými samonaváděcími střelami byl částečně úspěšný, několik letadel prý dokonce sestřelili, ovšem zřejmě jen díky tomu, že útočníci odpor neočekávali a jejich letadla se nad našimi ničenými městy pohybovala zcela bezstarostně.

Toho odpoledne jsem se užuž rozhodoval ukončit naši dovolenou a vrátit se domů, ale Karel si mě vzal stranou.

„Poslyš, Honzo, co si myslíš o těch zprávách?“ zeptal se mě v obavách. „Rozstřílet New York, to musí být strašlivá síla, ne?“

„Obávám se, že je tomu tak,“ přikývl jsem.

„Co bude dál, co myslíš?“

„Kdybych byl jasnovidec, řekl bych ti to,“ pokrčil jsem rameny. „Co o ufonech víme? Že nás napadli, takže to nejsou naši přátelé. Nejspíš mají lepší zbraně než my. A to je asi tak všechno, co o nich víme.“

„Myslíš, že nás chtějí vyhubit?“

„Ani to není vyloučeno,“ opět jsem pokrčil rameny.

„Víš co, Honzo? Počkejte tu u nás, až jak se to vyvine,“ navrhoval mi Karel. „Mám dojem, že ufoni jdou především po městech, menších osad si nevšímají.“

To nebyl jenom jeho dojem, tvrdili to i ve zprávách. Jaké bláhové úvahy tenkrát na Zemi kolovaly! Města, jako místa největší koncentrace obyvatel i jako správní střediska, byla jen první na řadě. Neměli jsme zprávy z lidnatých oblastí Indie a Číny, kde zkáza postupovala plošně a bez ohledu na hranice měst.

„Ostatně - měli jste tu být ještě týden, proč byste měli spěchat? Možná se nám ufoni vyhnou, ale kdyby se tu objevili také, bude město spíš na ráně.“

Na to jsem nechtěl ani pomyslet. Nicméně jsem rozhodl, že se ještě pár dní zdržíme.

„Dobrá, ale v tom případě zajedeš domů,“ připomněla mi Jituš, „vyzvedneš všechny peníze a nakoupíš za ně jídlo. Hlavně se podívej, aby bylo doma všechno v pořádku, zamkni byt a nezapomeň zalít kytky.“

Moje choť byla praktická i v okamžiku světové katastrofy. Karel měl sice obavy, ale Jituška ho umlčela rázně, jak bylo jejím zvykem. Neprotestoval jsem. Jitka by si stejně prosadila svou a navíc by měla zase řeči o tom, že v dnešní době musí chudinky ženy oddřít všechno samy, protože mužské plemeno jsou samí neschopní usurpátoři. Co se dá dělat, byla taková, už když jsme se brali. Věděl jsem, že to s ní nebudu mít jednoduché, ale vzal jsem si ji i navzdory známým, kteří mě varovali, že Jitka je zapřisáhlá feministka a manželství s ní bude peklo. Varovali mě včas, nemohl jsem si stěžovat, že jsem to nevěděl předem. Jituška byla jinak velice hezká, přitažlivá a inteligentní žena, stálo za to riskovat. Cožpak i mezi muži nebývá dost bouřliváků, kteří časem zmoudří? Ale teď nebyl čas na nějaké dohadování. Nasedl jsem proto bez řečí do auta a okamžitě odjel domů. Silnice byly skoro prázdné, nikde nikdo. Míjel jsem jenom pár autobusů a nějaká nákladní auta. Dojel jsem na poslední chvíli, abych stihl vybrat z účtu úspory. Vybral jsem vše kromě minimální sumy, kterou jsem tam musel ponechat, abych nemusel účet zrušit.

Doma bylo všechno v pořádku. Posbíral jsem všechno jídlo, co jsem kde našel. Pak jsem se po bytě naposledy rozhlédl - a napadlo mě, že by tu mohl dnes nebo zítra udeřit blesk, že tu je možná všechno odsouzeno ke zkáze, jako se to stalo v tolika jiných městech. Měl bych snad s sebou vzít víc než jen ocet a mouku.

Vzal jsem s sebou především knihy. Měli jsme krásná vydání encyklopedií, veliké knihy o historii, spoustu různé beletrie, ale na odvoz všech knih bych potřeboval nejméně náklaďák. Musel jsem vybírat - a přiznám se, včas mě napadla všetečná otázka - kterou knihu bych si vzal s sebou na pustý ostrov? Usoudil jsem, že odborné knihy mají větší význam než zábavné romány, a naložil jsem auto převážně jimi.

Na zpáteční cestu jsem vyjel skoro až v noci. Zprvu jsem měl chuť přespat doma, ale pak jsem si uvědomil, jak mě asi budou všichni netrpělivě očekávat, proto jsem raději zamkl byt, zabouchl dvířka auta a vyrazil za rodinou. Byl jsem už unavený, řídil jsem pomalu a opatrně. Cestou jsem se stavil pro benzín; cena byla o polovinu vyšší než před třemi dny, ale to se dalo čekat.

„Všichni už podražili, a nejenom benzín,“ pokrčil rameny pumpař.

Měl jsem u sebe naštěstí veškeré rodinné úspory, jen jsem mlčky zaplatil a vyrazil opět na silnici.

Když jsem vyjel na vrchol kopce, objevila se ve zpětném zrcátku žlutá, stále sílící záře. Zpomalil jsem a zastavil. Dokonce jsem vystoupil, abych lépe viděl, co se vzadu děje. Vysvětlení mi sice blesklo hlavou ihned, ale nechtěl jsem si je připustit. Nemohl jsem však silou vůle převrátit fakta ani zvrátit běh času, dobře jsem věděl, o co jde. Záře na obzoru za mými zády pocházela z hořící pýchy naší země, z našeho hlavního města.

Chvíli jsem zhluboka oddychoval. Obrovské sloupy ohně teď stoupaly tam, odkud jsem před malou chvílí odjel. Stačilo by trochu se opozdit. Zatrnulo mi, když jsem si uvědomil, kolik lidí právě zahynulo a kolik jich je obklopeno peklem ohně. Nemohl jsem jim však nijak pomoci, proto jsem opět usedl do svého auta, sešlápl pedál až k podlaze a únava neúnava jsem se řítil tmou. Projel jsem několika podivně tmavými, skoro strašidelnými vesnicemi, kde nesvítilo veřejné osvětlení, ba ani jediné okno. Řítil jsem se tudy na plný plyn a zakrátko poté jsem dorazil ke známé podhorské vesničce, na jejímž okraji stála poblíž vysoké skály bratrancova usedlost. Také tady byla tma, jako ostatně všude. Přivítal mě nepřátelský štěkot psa, ale Punťa mě brzy poznal, zmlkl a přišel si pro podrbání. Otevřel jsem vrata a zajel jsem s autem do dvora.

„Honzo - ty žiješ?“ ozvalo se ode dveří stavení.

„Jo,“ odvětil jsem. „Co se děje, víte někdo něco?“

„Před chvílí nám najednou zčistajasna přestala ukazovat televize,“ informoval mě přitlumeným hlasem Karel. „Na všech kanálech je jenom zrnění. Pustili jsme si rádio, to ještě jde, ale hlásí samé hrozné věci. Ufoni prý srovnali se zemí Prahu!“

Zatrnulo mi. Moje tušení tedy nelhalo.

„Viděl jsem to, naštěstí jen z dálky,“ potvrdil jsem tuto zlověstnou zprávu.

„Prosím tě, zavez auto do stodoly a zhasni světla,“ žádal mě Karel. „V rádiu hlásili, že máme zatemnit okna a zbytečně na sebe neupozorňovat. Jako za války.“

„Proč jako?“ vykoukla ze dveří Jituška. „Myslíte si snad, že tohle není válka?“

Zajel jsem do stodoly a zhasl reflektory. Bratránek zatím zavřel vrata, takže jsem ze stodoly vycházel malou brankou. Okamžik poté jsem se už se všemi objímal.

„Mysleli jsme si, že přespíš doma,“ vzlykala Jitka.

„Také mě to napadlo,“ přikývl jsem. „Jenomže pak jsem si řekl, že byste o mě trnuli, a rozhodl jsem se raději vyrazit hned a nečekat na ráno.“

„To tě nejspíš zachránilo,“ zahučel Karel.

„A máš peníze? Co jsi nakoupil?“ ozvala se v Jitušce zase praktická žena.

„Kupoval jsem cestou jenom benzín, obchody byly zavřené, bylo už pozdě.“

„Hlavně že jsi tady,“ zahučel Karel. „Kdyby ses zdržoval nákupem, mohls tam zůstat. Divím se, že jsi tam vůbec jel! Tady jde o život, čert vem všechny peníze! A tobě se, Jitko, divím dvakrát tolik. Že tě to vůbec napadlo!“

Jitka na to neřekla ani slovo, jen se rozvzlykala. Až teď jí asi došlo, že kvůli nápadu s penězi mohla být vdovou.

Ve velké místnosti byla téměř tma. Přes okna byly napnuty silné deky, aby ven nepronikalo světlo. Ve visací lampě byla zašroubovaná malá žárovka a stínítko bylo navíc zavinuté do kusu látky, osvětlovalo sotva polovinu stolu. Další světlo, mnohem slabší, vydávala svítící stupnice zapnutého radiopřijímače. Hlasatel nám v něm zajíkavým hlasem sděloval poslední zprávy. Nebyly jen špatné, byly ještě mnohem horší. Také nad Evropou se přehnala ničivá smršť a všechna významná města zmizela přes noc z mapy. S nimi byla zničena složitá síť rozhlasu a televize, zprávy se šířily jedině vojenskými vysílačkami a díky obětavosti radioamatérů. Právě teď jsme poslouchali vysílání nějakého dosud fungujícího vykrývacího vysílače, jiné už nepracovaly.

Po zprávách rádio umlklo a Karel mi v rychlosti sděloval, co se ve světě stalo, když jsem byl na cestě.

Vetřelci si po několika sestřelených letadlech všimli, že jejich mise asi nebude tak snadnou procházkou, jak se jim to zdálo v první chvíli. Znásobili svou opatrnost a náhle bylo nemožné se k útočícím letadlům byť jen přiblížit. Pozemské stíhačky se daleko od svých cílů rozpadaly ve vzduchu a ani malé protiletadlové rakety nedokázaly donést své nálože do účinné blízkosti. Úspěchy pozemských stíhačů naráz skončily. Piloti letadel vetřelců, pokud náš útok očekávali, dokázali navzdory noční tmě včas sestřelit všechno, co se k jejich letadlům blížilo. Několik úspěchů zaznamenaly pozemní protiletadlové kanóny, protože střílely malými a tedy neviditelnými střelami, vypálenými velikou rychlostí. Ty mohly letící cíl při troše štěstí zasáhnout a nedaly se zřejmě za letu zničit. Vetřelci však brzy poznali, odkud se po nich střílí - a jejich odvetný úder zpravidla zadupal protiletadlová děla do země.
Zajmout vetřelce nebylo snadné...

Zajmout vetřelce nebylo snadné...

Nejlepší pozemští experti se pokoušeli z trosek o neznámých vetřelcích zjistit co se dalo. Po pravdě řečeno, jejich úsilí nebylo korunováno zvláštním úspěchem. Podle nalezených zbytků těl posádky se dalo usuzovat, že neznámé bytosti jsou částečně podobné lidem. Byly dvounohé, dvouruké a i jejich proporce zhruba odpovídaly lidským. Rovněž jejich tělesná výška, něco málo přes dva metry, nebyla od průměrné výšky lidí Země příliš daleko. Starosti byly s nalezenými lebkami. Měly jediný oční otvor uprostřed čela, ale brzy se ukázalo, že bytosti nejsou jednooké, nýbrž trojoké - další dvě oči mají umístěny po stranách hlavy, jenže ne v oční jamce, ale na pohyblivých stopkách, takže je mohou natáčet do stran, dokonce i dozadu. Z pouhých lebek však nebylo možné zjistit, co bylo tak důležité - že totiž vetřelci svýma očima vidí mnohem víc než my lidé, zejména v infračervené oblasti. Zatemňování ve viditelném světle nebylo nic platné, když každý obydlený dům vnitřním teplem září na dálku jako maják. Letadla i rakety pak v této části spektra svítí tak intenzívně, že se podle infračerveného světla navádějí i naše nedokonalé protiletadlové střely. To všechno jsem se pochopitelně dozvěděl později, tenkrát v Bludišti jsme byli v blažené nevědomosti.

Několika sestřeleným pilotům se podařilo opustit hořící letadla a zachránit se. Na zádech měli jakési aparáty, které je nesly i bez padáku, i když jejich let na těchto aparátech zřejmě nebyl možný na libovolnou vzdálenost. Ovšem ani potom s nimi nebylo lehké pořízení. Každý z nich dokázal pozabíjet desítky lidí, než se je podařilo zneškodnit. Bylo jim možné ublížit jen na dálku, neboť v jejich blízkosti lidé záhadným způsobem ztráceli vědomí a stávali se tak snadnou kořistí. Jejich vražedné zbraně měly proti pozemským samopalům přímo neuvěřitelnou přesnost. Pokud vojáci neuspěli hned na první výstřel nebo dávku, k dalším se obvykle nedostali. Většinou však brzy přilétlo další letadlo a vzalo sestřelené piloty na palubu. Jen dva letci byli prý zraněni natolik, že padli lidem do rukou živí. Jednoho rozzuřený dav na místě ubil, druhý byl naopak zraněn vážněji a nebyl schopen komunikace. Převezli ho do nemocnice, pokusili se ho ošetřit, ale než se vzpamatoval, přilétla si pro něho jiná letadla, odvezla ho - a nemocnici i s okolním městem srovnala se zemí. Lékaři, kteří neznámou bytost zkoumali, byli pak zabiti spolu s ostatními. Zpráva se o tom zachovala jen díky televiznímu reportérovi. Spěchal se svou videokamerou, aby ho nepředstihl kolega od konkurence - a díky tomu přežil. To ještě vysílala satelitní televize, takže ten záznam obletěl celý svět. Díky němu všichni věděli, že neznámé bytosti jsou brčálově zelené barvy, mají právě tak zelenou krev, tři oči, z toho dvě na pohyblivých stopkách po straně hlavy - a ještě několik méně důležitých detailů. Záznam byl pořízen ve spěchu a mnoho podrobností na něm chybělo, ale to stačilo, abychom si mohli udělat přibližný obraz o útočnících.

Zemi napadli zelení netvoři, „zelené bestie“.

Mrzelo mě, že jsem je neviděl a už ani neuvidím, protože televize tento šot vysílala v době, kdy jsem jel autem domů - a pak přestala vysílat úplně.

„Co budeme dělat?“ zeptala se po chvíli ticha, když Karel skončil s Jobovými zvěstmi, jeho žena Jana.

„Dejte spát děti,“ odsekl jí Karel.

Obě ženy odešly do sousední komory a uložily bratrancovy děti do postýlek. My s Jitkou jsme spolu byli teprve krátce, zatím jsme o nějakých potomcích neuvažovali. Možná to bylo lepší ve chvílích, kdy šlo do tuhého. Skrze zavřené dveře se chvíli ozýval pláč Karlovy tříleté Márinky. Pětiletý Kája byl zticha. Obě děti byly zaražené a ani nezlobily.

„To vypadá na pořádný průser,“ řekl Karel upřímně. „Jen by mě zajímalo, co s námi chtějí ty bestie dělat? Chtějí nás jen patřičně zdeptat a ovládnout, nebo nás rovnou pobijou?“

„Kdybych byl jasnovidcem...,“ začal jsem.

„Nemusíš být žádný jasnovidec, abys viděl, že jsme úplně v prdeli!“ vykřikl Karel. „Co budeme dělat? Pokud těm ufonům neublížily ani superstíhačky, ani rakety, jsme na ně zřejmě krátcí a oni si budou dělat, co je napadne.“

„To máš bohužel pravdu,“ souhlasil jsem.

„A to tedy ne!“ vykřikl Karel. „Já se nenechám tak lehce zabít, to mi věř!“

„Obávám se, že ufoni na tvé dobře míněné úmysly nebudou brát ohled,“ pokrčil jsem rameny.

„Nemám jen dobré úmysly,“ prohlásil Karel sveřepě. „Máme přece Bludiště.“

Bludiště byl komplex krasových jeskyní, začínajících ve skále přímo za Karlovým domem. Jako malí kluci jsme prolezli všechno, kam se vlézt dalo. Věděl jsem, že Bludiště může být dobrým úkrytem, ostatně ve středověku tomu tak bylo. Nevelký sklípek domku byl našimi dávnými předky spojen s jeskyněmi úzkou podzemní chodbičkou, tesanou ve skále. Skrývali se tam před cizími vojsky už za třicetileté války. Uvnitř jeskyní bylo vlhko a chlad, přímo ideální prostředí pro skladování domácích produktů, například mléka, sýrů, masa, piva, ale i ostatních potravin. Karel mohl směle pohrdat moderními vynálezy, jakými jsou ledničky.

Když zdědil domek po svých rodičích, dal se s ještě větší vervou do zvelebování Bludiště. Jeskyně byly původně spojeny jen úzkými a nízkými průchody; ty Karel zvětšil sbíječkou do pohodlnějších chodeb. Některé průchody zazdil, jinde vsadil dveře. Varoval jsem ho, že ho speleologové roztrhají na kusy až se dovědí co tu vyvádí, ale on si nedal říci. Prohlásil, že speleologům nic není do jeskyní, které nemají na mapách a které už od středověku patří našemu rodu, což byla sice pravda, ale soud by byl nejspíš jiného názoru. Naštěstí pro Karla platilo pořekadlo: kde není žalobce, není soudce.

„Pojď se podívat sám!“ vyzval mě. Přitom strhl z věšáku silnou elektrickou svítilnu, a aniž by dál něco vysvětloval, vykročil do zadní komory, kde se nacházely schody do sklepa. Otevřeli jsme poklop a Karel vstoupil jako první. Když jsem okované padací dveře za námi zavřel, otočil Karel vodotěsným vypínačem a sklípek zalilo jasné elektrické světlo. Nebyla tu okna, nemuseli jsme se obávat, že bychom byli nápadní.

Vchod do jeskyní byl zamaskován jako výklenek ve stěně, byla tu dokonce zepředu otevřená dřevěná skříňka s prázdnými policemi. Karel odstavil polici a opřel se do hrubé skály. Skála odjela stranou - spočívala totiž na kolejnicích a byla uměle vytvarovaná z betonu. Tento tajný vchod dal Karlovi dost práce, ale romantický bratránek byl na něj pyšný.

Prošli jsme první jeskyní. Tady byly všude poličky a na nich pečlivě seřazené bochníky sýra, jenom na dvou policích byly i jiné potraviny. Karel už dlouho vyráběl sýry postaru, tradičním způsobem. Výrobu měl dobře zavedenou. Ve vesnici kupoval mléko a protože sousedům platil lépe než mlékárna, prodávali mu je rádi. V této jeskyni stály díže, tvarovací ošatky, lisy a jiné nářadí. Ale nebyl to cíl naší cesty. Po klesající chodbě jsme sešli do další jeskyně. Bylo tu pusto, stálo tu několik polic s uzeným masem zavěšeným na provázku. Prošli jsme i druhou jeskyní a vystoupili výše, do poslední, největší podzemní prostory.

Byla na rozdíl od spodních suchá. Voda ji před dávnými roky sice také vyhloubila, ale časem si našla jinou cestu. Bylo tu tím pádem i tepleji, takže jsme zde nejednou jako kluci tajně přespávali. Teď jsem ji málem nepoznal, zejména když Karel zapnul další vypínače a i tyto prostory zalilo jasné elektrické světlo.

Stěny byly čisté, obílené. Jeskyně byla dokonce vybavena jednoduchým selským nábytkem. Stůl zčásti podepíral veliký kámen; jako kluci jsme mu říkávali Oltář. Když jsme si kdysi dávno na šedivé stěny jeskyně svítili - ať už svíčkami, nebo baterkami - působila na nás pochmurným dojmem staré pohanské svatyně. Smysl pro romantiku a dobrodružství mě neopustil, jenomže teď ve mně v jasném elektrickém světle budila dojem komnaty královského hradu. Část byla upravená jako kuchyně, část byla oddělená stěnou a byla zařízená pro změnu jako ložnice. Byly tu zatím jen jakési dřevěné palandy a stará skříň, ale dojem byl docela majestátní.

„Co tomu říkáš?“ kul Karel železo, dokud jsem se pořádně nevzpamatoval. „Chalupu má dnes kdekdo, ale tohle nemá nikdo široko daleko.“

„Tady chceš přečkat invazi ufonů?“ vydechl jsem.

„Myslíš si, že by to nebylo možné?“

„Možná máš pravdu, nevím o lepším úkrytu,“ řekl jsem. „Tady by se dalo vydržet i několik let. Ale nakonec budeš muset vyjít ven, přinejmenším až ti dojdou zásoby.“

„Přesto se o to pokusím,“ řekl tvrdohlavě Karel. „Můžeš tu zůstat i s Jitkou s námi. Chceš? Budeme asi potřebovat i tvou pomoc. Jsi přece inženýr přes elektriku, ne?“

Rychle jsem uvažoval. I kdyby vetřelci odtáhli, bude naše pozemská civilizace pořádně pošramocená a nebude žádný med přežít. Rozhodně bylo Karlovo Bludiště nejlepším úkrytem pro záchranu životů, pokud nepočítáme profesionální protiatomové kryty. Jestli jsou ale vetřelci rozhodnuti Zemi zbavit lidí, aby se sem mohli nastěhovat sami, pak ani tady nemáme šanci. Ovšem - i malá naděje lepší než žádná, takže jsem si nakonec s Karlem plácl. Pak jsme se vrátili do domku a oznámili jsme oběma ženám, na čem jsme se dohodli.

Souhlasily obě. Jana, na rozdíl od Jitky, nebyla zvyklá Karlovi odporovat a Jitce včas došlo, že prosazovat za této situace vlastní názor by byla nejspíš sebevražda. Ostatně jsme už ani neměli kam jít - a to rozhodlo.


Ráno odjel Karel svým autem na nákup. Dali jsme mu na to i všechny naše rodinné úspory a Karel se brzy vrátil s plným autem. Vybíral jen trvanlivé potraviny, aby dlouho vydržely. Jakmile přijel, všichni jsme je začali odnášet do podzemí. A nejen potraviny z Karlova auta, ale i ze všech prostor domku, zejména ze spíže. Já jsem začal stěhovat co jsem měl ve svém autě, především knihy. Karel mi pro ně přidělil velikou skříň a dlouhou chvíli si mě zpytavě prohlížel.

„Jak se tak dívám, ty myslíš mnohem dál než já,“ řekl mi po chvilce s obdivem v hlase. „Já jsem se soustředil jen na přežití, kdežto ty už myslíš i na vzkříšení civilizace, až se to všechno přežene.“

Nemyslel jsem to tak. Když jsem knihy nakládal do auta, bylo mi prostě líto nechat je zničit. Měl jsem jen neurčité tušení, že po skončení invaze budou všechny knihy vzácné. Většina lidské moudrosti byla soustředěna v knihách a ty byly shromážděny především ve městech. Zničení většiny knih znamenalo pro pozemskou civilizaci ztrátu vědomostí - a ta by byla možná horší, než miliónové ztráty na životech.

Tím stěhování zdaleka neskončilo. Postupně jsme do jeskyň z domku přetahali nábytek, nářadí a zásoby. Karel už předtím uschovával v jeskyních veškerou úrodu, což se teď hodilo. Objemné a těžké pytle byly pečlivě uloženy a nemuseli jsme se s nimi zdržovat.

Za celý den jsme nespatřili živé duše. Lidé se stáhli do svých domovů. Odpoledne Karel opět odjel na nákup, vrátil se však s prázdnou. Jediný obchod ve vesnici byl zavřený a jeho majitel kamsi odjel autem.

Stěhovali jsme celý den a v noci jsme se všichni uložili v nově vybavené ložnici. Hluboko pod zemí jsme nemuseli dbát na zatemnění, náš příbytek byl proto jasně osvětlený a děti si mohly prohlížet obrázkové knížky z Karlovy knihovničky. Ten večer nám bylo poněkud veseleji, ovšem jenom do chvíle, než začalo rádio hlásit zprávy...

S příchodem dne letadla vetřelců odlétala, ale katastrofa se tím jenom přemístila na opačnou polokouli Země. Vetřelci zásadně létali pouze v noci, jakoby věděli, že jejich akce budou nejpůsobivější. Na denním světle bylo možné spočítat ztráty a pokusit se zachránit, co se zachránit dalo.

Zkoumání trosek letadel bylo spojené s dalším šokem pro pozemské experty. Nikomu se totiž nepodařilo objasnit, na jakém principu stroje vetřelců fungují. Pravda, mnohé z těch agregátů měly cosi společného s elektřinou, jak bylo zřejmé z kilometrů vodičů různých průměrů rozvedených uvnitř, ale to bylo všechno, na co experti přišli. Nepodařilo se jim zjistit to nejdůležitější: kde jsou umístěny motory, jimiž jsou tato letadla poháněna, na jakém principu pracují, kde jsou zbraně, jak fungují a konečně kde vůbec jsou v letadle umístěny zdroje energie, jež umožňují zbraním dosahovat tak ničivých účinků. Klíčové agregáty letadel byly vždy zničeny tak dokonale, že se je nepodařilo ani nalézt, natož zkoumat.

Po prvních zkušenostech s útočníky se lidé Země pokoušeli najít nějakou obranu proti agresi. Města, dříve v noci jasně osvětlená, se zahalovala do tmy; rovněž tak vesnice až po osamělá stavení. Spotřeba elektřiny ve světě klesla více než o polovinu. Nebylo to však nic platné. Vetřelci měli letadla buďto vybavena přístroji pro noční vidění, nebo sami viděli potmě. Jedno ani druhé nebylo možné potvrdit nebo vyloučit, nikdo neměl nejmenší tušení o schopnostech těchto bytostí a o možnostech jejich techniky.

U nás byl v noci klid a pokoj. K ránu jsme však nemohli dospat, brzy jsme vstali a v jeskynním pokoji jsme pustili rádio. Ale ať jsme točili laděním do všech stran, neuslyšeli jsme nic víc než šumění, ačkoliv anténa byla vyvedená ven z jeskyně. V dosahu radiopřijímače nevysílala žádná stanice.

Přes den jsme ještě zařizovali jeskynní úkryt. Karel měl v plánu ložnici přepažit prkny na dvě menší části, abychom měli trochu soukromí, ale na to by měl být čas později. Byl jsem s Karlem ještě jednou ve vesnici, tentokrát pěšky. Na návsi před hospodou posedávalo několik vesničanů. Debatovalo se tam o situaci. Přidali jsme se k nim a dozvěděli jsme se, že vysílač, který jsme dosud poslouchali, bude vysílat jenom hodinu denně kolem poledne, protože jsou velké problémy se získáváním informací i s provozem. Nikdo ale nic podstatného nevěděl. Karel zašel do obchodu. Ten byl sice stále zavřený, ale obchodník byl Karlův známý a vzal nás dovnitř zadním vchodem. Stěžoval si, že mu od včerejška nepřivezli žádné objednané zboží, dokonce ani pečivo a mléko.

„Co budou lidé jíst?“ rozčiloval se, jakoby si dosud plně neuvědomoval závažnost situace. Ochotně nám však prodal vše, co jsme potřebovali, nechtěli jsme po něm totiž nedostatkové potraviny, ale především železářský materiál: hřebíky, šrouby, velký kotouč elektrických kabelů, krabici žárovek a podobné zboží. Obchod byl jako vymetený. Potraviny dříve zaujímaly větší část skladu, teď tu nebyly žádné.

„Každý si nabral zásoby - a dobře udělal,“ komentoval můj udivený pohled obchodník. Pak prohlásil, že zajede autem do města zjistit, co se děje - a hlavně, proč nepřivezli zboží. Několikrát prý to zkoušel telefonem, ale nikdy se nedovolal. Popřáli jsme mu štěstí a vrátili se domů. Netušili jsme, že ho vidíme naposledy. Po mých zkušenostech se měl městu radši vyhnout a rouhodně tam nezůstávat u známých na noc...

Karlův dům byl prázdný a smutný. Naše kroky se rozléhaly po prázdných místnostech dutě a nezvykle. Seběhli jsme radši do sklípku a brzy jsme byli v hlavní jeskyni. Tam obě ženy připravovaly oběd na malém elektrickém dvouvařiči. Kdyby nešla elektřina, měl Karel v záloze i menší plynový vařič na propan-butan a k němu celou baterii náhradních plynových bomb, ale odhadoval jsem, že mu brzy dojdou a nesežene další na výměnu. A v jeskyni bez přirozeného komínu bude asi těžké udržovat oheň.

„Na to potřebuji tebe,“ obrátil se na mě s důvěrou, jako bych byl všemocným kouzelníkem. A teprve pak mě seznámil se svou největší pýchou.

Dole u potoka, padesát metrů od jeho chalupy stál starý, dávno zřícený mlýn; podle posledního majitele se mu říkalo Náhlovský. Nad mlýnem byl menší rybníček, z něhož už dnes odtékala voda jenom přepadem, ačkoliv náhon do mlýna byl sám v pořádku. Mlýn dávno před minulou válkou přišel o mlýnské kolo. Nahradila je neviditelná turbína, ale časem i ta vzala za své. Posledního majitele odvezlo gestapo s celou rodinou, mlýn osiřel a časem zpustl. Kája zřícený Náhlovský mlýn od obce velice levně koupil, opatřil si turbínu s elektrickým generátorem a dal ji sem nainstalovat. Zamýšlel prodávat elektřinu do veřejné sítě, ale s tou myšlenkou přišel nevhod a zamračená elektrárenská komise mu instalaci neschválila. Nedovolila mu soustrojí k veřejné síti připojit, dokud prý nebude turbína lépe zajištěná. Asi je odradil vzhled mlýna, v jehož prastarých sklepích bylo nové zařízení instalováno. Karel se ovšem své myšlenky nevzdal, ale na uvedení mlýna do pohlednějšího stavu neměl dost peněz. Proto se rozhodl dát mlýn do pořádku postupně, jak to půjde. Potřebné kabely, hlavně elektrický silový a ovládací, měl natažené pod zemí do sklepa svého domku, ale dosud je neměl zapojené. Všechno bylo nedodělané a Karel chtěl, abych mu s tím pomohl.

Nebyl jsem proti. Sklepy Náhlovského mlýna jsem znal také už od dětství. Byly rozsáhlé a zvetšelé, ale tím příjemněji jsem byl překvapen umístěním turbíny. Vše bylo nově uděláno, včetně bytelných betonových základů, stěn i nového stropu. Také přívodní i odpadové kanály byly vybudovány zcela nově z velkých zabetonovaných skruží, bylo tu i dálkově ovládané stavidlo.

„Kdyby to tu všechno spadlo, turbína pojede dál,“ pyšnil se Kája. Zbývalo zapojit ovládání, na což si ale Karel sám netroufal. Naštěstí měl ke své turbíně docela srozumitelnou dokumentaci a nedělalo mi potíže se v ní vyznat. Nebyla to však práce na jeden den a nějakou dobu mi trvalo, než jsem všechno podle příručky propojil a oživil. Získal jsem úkol pro nejbližší období a ten mě tak zaujal, že jsem přestal přemýšlet a zoufat si nad situací ve světě.

Pozemská civilizace mezitím dostávala strašlivé, drtící údery, jeden po druhém, aniž by se z nich mohla vzpamatovat. Postupně byla zničena všechna velká města, pokaždé s milióny obětí. Brzy byl dokonale rozvrácen hospodářský život Země. Doprava byla ochromena, když nejdůležitější světové dopravní křižovatky podlehly zkáze. Tisíce lodí na všech mořích náhle klesly ke dnu. Po tankerech zůstávaly jenom obrovské ropné skvrny, často nějakou dobu hořící, jiné lodě mizely zcela beze stop. Trosečníky nikdo nezachraňoval, většina lodí ani nestačila vyslat signál SOS. Nikdo si to tenkrát nedovedl vysvětlit, ale bylo to pochopitelné. UFO létala jen v noci, takže si jich nikdo nevšiml. I velké, mnohatisícitunové lodě se po zásahu potopily do dvou - tří sekund. Jako kdyby na dětskou lodičku dopadlo těžké kladivo a naráz ji strhlo pod hladinu. Posádka si obvykle ani neuvědomila, co se děje. Buď zahynula hned při tom úderu, nebo zmizela s lodí v hlubině. Ostatně - i kdyby lodě SOS vyslaly, nehrálo to žádnou roli, stejně by nikdo nemohl pomoci.

Letecká doprava nepřicházela v úvahu v důsledků zničení letadel i letišť a dálnice prý po útoku ufonů vypadaly, jako kdyby tudy přejel gigantický parní válec. Za těch okolností obchod fungoval sporadicky, místně a zřejmě ze setrvačnosti. Velké průmyslové podniky se brzy zastavily pro nedostatek surovin i lidí. Ti hromadně a v panice prchali z městských aglomerací a snažili se nějak rozptýlit po venkově, tam ale nebylo dost dobře možné pro tolik uprchlíků zajistit obživu.

Zprávy v té době často hovořily o vyhladovělých tlupách, potulujících se po krajině. Při své honbě za potravou se nezastavovaly ani před násilím. Při setkání těchto band docházelo k zuřivým bitkám, kdy tekla krev, a některá taková střetnutí skončila úplným vybitím jedné nebo druhé skupiny. Lidé bývali vyzbrojeni všelijak; tyčemi, kameny a klacky, jiní měli dokonce i střelné zbraně, ale protože při divokých přestřelkách municí málokdo šetřil a na rozdíl od všech dosavadních pozemských konfliktů chyběl pravidelný přísun dalšího podobného materiálu od škodolibých a peněz chtivých sousedů, samopaly a pistole se brzy změnily v pouhé neškodné harampádí a nejúčinnějšími zůstaly zbraně narychlo upravené ze zemědělského náčiní. Pro boj zblízka to byly vidle, kosy a sekery, na dálku luky, šípy a kameny.

Vetřelci zřejmě mezitím shromáždili o pozemské civilizaci další poznatky a následující údery zamířili tak, aby byly ještě účinnější nežli předchozí. Cílem jejich útoků se staly elektrárny všech typů. Nejprve klasické parní, pak jaderné a nakonec přišly na řadu i vodní.

Zničením elektráren byly zasazeny pozemské civilizaci údery nejtěžší. Bez elektřiny byly vyřazeny rovněž ropovody a plynovody, bez paliva se zastavila doprava a zbývající průmyslové podniky. To vše znamenalo definitivní zhroucení pozemské civilizace.

Odpor ojedinělých vojenských jednotek byl za této situace jen posledním marným gestem. Většina armád světa se vzdala myšlenky vzdorovat a vojáci se začali zajímat jen o to, jak by sami přežili co nejdéle. Právě oni pak tvořili nejhorší, nejlépe vyzbrojené bandy. Brzy rozvrátili zbytky zemědělství ve svých zemích a přispěli tak k rychlejšímu krachu.

V té době se u Země vynořil obrovský, dosud nezpozorovaný hvězdolet. Mohl se skrývat na odvrácené straně Měsíce, ale nikdo nevyloučil, že přiletěl až teď z větší dálky. Najednou se objevil na noční obloze jako nová družice Země, obíhající na nízké oběžné dráze. Rozměry měl okolo osmi kilometrů, pro pozorovatele na Zemi byly srovnatelné i s Měsícem, který je sice větší, ale nachází se mnohem dál od Země. Na tu dálku nebylo zřejmé, zda jde o kouli, nebo o disk stále obrácený plochou stranou k Zemi, ovšem v každém případě to bezpochyby bylo monstrum, jehož vytvoření by bylo vysoce nad možnostmi současné pozemské vědy a techniky.

Zavolali mě, abych se také šel podívat, když se nad námi poprvé objevila ta zlověstná stříbrná hvězda smrti. Otřásl jsem se chladem, když jsem ji spatřil. Jako kdybych tušil, co všechno bude Zemi v souvislosti s touto obludou čekat...

Rozpadající se pozemská civilizace se ale vzmohla právě v této době aspoň na poslední gesto odporu.

Navzdory nesnázím připravili odborníci na kosmodromu na Floridě k letu poslední použitelný pozemský raketoplán. Na jeho palubě bylo pět menších raket, sestrojených narychlo z posledních rezerv. Každá unesla pouze jednoho muže posádky a kromě něho - co nejničivější atomovou hlavici, jakou bylo možné do tak malého prostoru umístit.

Pět dobrovolníků, posledních kamikaze lidstva, vzlétlo do kosmu ke svému poslednímu letu. Jejich jména ani tváře se nezachovaly; ještě téže noci byl kosmodrom letkou Omíorů i s celým poloostrovem Floridou potopen do moře; pozemský raketoplán Odveta však odstartoval a včas zmizel pohledům trojitých očí pozorovatelů nepřátelské kosmické flotily. Možná sehrálo svou roli, že raketoplán odstartoval v pravé poledne, kdy byly letky Omíorů soustředěny na opačném konci světa. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že Omíorové start raketoplánu sice zpozorovali, ale dál se jím už nezabývali a osudově tak podcenili možnosti pozemské civilizace.

Další, co je třeba obdivovat, byla dráha letu raketoplánu Odveta, propočítaná s nejvyšší možnou přesností. Jakkoliv už v té době byly zničeny světové elektrárny, pro potřeby této expedice se našlo dost pojízdných elektrocentrál a počítačů, schopných vydat ze sebe maximum. V době, kdy se raketoplán Odveta blížil ke hvězdoletu vetřelců, byl nad Evropou večer. Hvězdolet Omíorů prolétl nad rozvalinami Varšavy, pak nad troskami Ostravy a svou obvyklou oběžnou rychlostí mířil směrem k Bavorsku.

V té chvíli se z otevřeného nákladního prostoru Odvety odpoutalo pět pilotovaných atomových střel a každá z nich samostatně zamířila ke svému jasně viditelnému cíli. Piloti nalétávali po slunci a plně využili výhody tohoto manévru. Všecko bylo pečlivě propočteno - od drzého startu v pravé poledne až po vlastní útok, uskutečněný z paprsků slunce, které skrylo útočící rakety.

Během jediného okamžiku bylo po všem.

Pět oslnivých záblesků se zdánlivě slilo v jediný. Oheň všech ohňů, oheň štěpených atomových jader, znásobený ohněm slučujících se jader termojaderných obalů, se obořil na bok hvězdné lodi Omíorů. Takovému úderu nemohla odolat žádná známá hmota ve vesmíru, neodolal mu ani plášť tohoto kolosu. Očití svědkové svorně vypovídali, že měli zprvu dojem, jako by nad nimi vzplálo nové slunce. Když pozvedli hlavy, viděli jenom oslnivý oblak, pomalu se rozplývající do všech směrů. Uprostřed pak ještě několik minut žhnul kotouč hvězdoletu, téměř do jedné třetiny vykousnutý tím obludným pětinásobným termojaderným úderem. Raketoplán Odveta splnil svůj úkol. Jeho posádka, pět posledních pozemských kamikadze, zemřela v boji, avšak zasadila nepříteli největší protiúder, jakého byla umírající pozemská civilizace schopna.

V té době bylo u nás na návsi několik vesničanů a oslnivý záblesk zpozorovali, všichni ovšem zděšeně utekli domů. Já jsem ve sklepení Náhlovského mlýna o tuto podívanou přišel. Zato jsem poprvé na dálku otevřel stavidlo, opatrně roztočil turbínu a přifázoval ji k elektrické síti. Bylo už načase. Tohle bylo kolem osmé hodiny večer - deset minut poté byly zřejmě zničeny blízké elektrárny, neboť světla rázem zhasla a umlklo i rádio. Při výpadku ochrany turbínu automaticky odstavily, takže se nepoškodila. S Karlem jsme odpojili hlavním vypínačem dům od veřejné elektrické sítě a nahodili turbínu, připojenou přímo k domovnímu rozvodu. Nastal krátký okamžik pravdy, oba jsme trochu zatrnuli, ale pak se v našem podzemním doupěti opět rozzářily žárovky a bylo nám o něco veseleji. Šlo sice jen o malé vítězství, ale museli jsme je alespoň symbolicky oslavit. Bylo to poprvé - a naposledy, co jsme v Bludišti otevřeli láhev vína a téměř mlčky ji vypili.

Od té doby jsme se k veřejné elektrické síti nepřipojili. Byla mrtvá a tak už zůstala. A také jsme na radiopřijímač nezachytili žádnou naši stanici, jenom slabé cizojazyčné vysílání z velké dálky. Jinak už nebylo slyšet nic než pouhý atmosférický šum. S rozpadem celosvětové energetické sítě se odmlčela i většina rádiových vysílačů a zůstali jsme téměř beze zpráv. V našich dvou rodinách jsem rozuměl anglickému vysílání jenom já, ale ani se mi nechtělo překládat, co jsem tam slyšel.


Zatímco jsme byl takto zaujati, děly se ve světě hrozné věci. Poslední protiakce lidstva, při níž raketoplán Odveta atomovým úderem zničil hvězdolet Omíorů, se zdála být zprvu velmi účinná. Letadla vetřelců na oplátku zničila kosmodrom na Floridě - údajně jej potopila i s celou Floridou do moře - ale pak se stáhla a dlouho se na Zemi neukázala. Vetřelci si teď museli zřejmě také lízat rány a neměli čas dál deptat Zemi. Rozklad pozemské civilizace však pokračoval dál i bez jejich přičinění. Většina vlád světa byla smetena a lidé, kteří přežili, měli najednou holé ruce.

Ve vesnici se na nějakou dobu utábořila menší jednotka našich vojáků - tuším četa. Přijeli k nám s pásovým obrněným transportérem a jejich velitel, mladý poručík, s vesničany dohodl, že vojáci budou bydlet v opuštěné chalupě, která už asi neměla majitele. Patřila jakýmsi lidem z blízkého města, ale to bylo dnes jen velikou hromadou ohořelých trosek.

Bylo to ovšem veliké haló pro místní děti, zejména pro kluky. Všichni zvědavě ze všech stran okukovali obrněnec, zaparkovaný pod košatou lípou; nejprve zpovzdálí, ale časem se pochopitelně osmělili a brzy byli s vojáky jedna ruka. Nosili jim z domova různé dobroty a vojáci je za to rádi nechávali prolézat vnitřek obrněnce a ukazovali jim uvnitř všechno, co pány kluky zajímalo. Vesničané sice vojáky tak nadšeně nepřivítali, ale brzy zjistili, že jejich přítomnost byla pro vesnici vlastně velikým dobrodiním.

Hned druhý den po jejich příjezdu k nám v poledne doběhl ze sousední vsi mladý, sotva dvanáctiletý chlapec. Bez dechu vrazil až k veliteli vojáků a přerývaně sděloval, že jejich ves přepadli bandité. Poručík ihned svolal vojáky, nasedli na obrněný transportér a vyrazili; nechali tu jen ozbrojenou hlídku na pozorovacím místě v kostelní věži. Po chvíli byl od nedaleké sousední vsi slyšet ostrý štěkot samopalů a duté výbuchy granátů, několikrát zaduněl i lehký kanónek obrněnce a začal tam stoupat velký oblak hustého dýmu. Vesnice zřejmě hořela. Všichni jsme napjatě čekali, co se bude dít. Pak se ozvalo ostré práskání samopalů i od našeho kostela. Hlídka na věži zpozorovala jakési cizí ozbrojence, ženoucí se podél silnice směrem k naší vesnici. Chtěla je zastavit výstražnou střelbou do vzduchu, jenomže místo odpovědi přiletěla přímo zběsilá palba ze samopalů.

Bylo velice neuvážené napadnout vojáky, dobře chráněné silnými zdmi kostelní věže, zatímco útočníci se na otevřené pláni neměli kam ukrýt. Než to poznali, bylo pozdě na ústup. Palba brzy ustala a z věže kostela jsme slyšeli volání, že všichni bandité jsou mrtví. Nikdo z nás se však neodvážil podívat, co se tam vlastně stalo.

Necelou hodinu poté se přihnal zpět obrněný transportér. Vojáci zevnitř vytáhli dva své raněné kamarády. Všichni jim chtěli pomáhat, ale nikdo si doopravdy nevěděl rady. Jeden voják měl prostřelenou, převázanou ruku, krev mu prosakovala obvazem, ale jinak byl celkem v pořádku. Zato druhý byl už v beznadějném stavu a krátce poté, co ho přivezli, dodýchal. Byl to první mrtvý od počátku invaze, kterého jsem viděl na vlastní oči umírat.

„Jak jste dopadli u nás?“ obrátil se hned po příjezdu na vojáky chlapec ze sousední vsi.

„Špatně,“ odvrátil se poručík. Pak se staral, zda by si chlapce nevzala některá rodina mezi sebe. Ukázalo se, že tu má příbuzné. Právě jejich prostřednictvím věděli v sousední vsi o vojácích a chlapce tak napadlo, kde hledat pomoc.

Poručík nebyl na velké řečnění. Dal vystřídat hlídku na věži kostela a sám odešel s několika vojáky obhlédnout místo zdejší přestřelky. Na silnici a v nedalekých polích leželo šest zabitých mužů, zarostlých, vyhublých a otrhaných, ale vyzbrojených až po zuby. Každý měl samopal a v tlumoku kromě trochy jídla i několik krabic nábojů do samopalů. Ty však našim vojákům nebyly nic platné, protože jejich munice byla jiného typu. Vojáci vše shromáždili a poručík pak požádal vesničany o pomoc při kopání hrobu.

Od vojáků jsme se vzápětí dozvěděli, že ozbrojená banda, jejíž část se chystala napadnout i naši vesnici, vyvraždila v sousední vsi všechny obyvatele včetně žen a dětí, dříve než tam naši vojáci dorazili. Bandité pak napadli střelbou i přijíždějící obrněný transportér s vojáky. Početní převaha byla zpočátku na jejich straně, ale nebyla jim nic platná. Jednoho vojáka zabili, ale obrněnec nezničili a jeho malý kanónek spolu s větší zkušeností našich vojáků v zacházení se zbraněmi bitvu rychle rozhodl. Samopaly měly obě strany, ale granáty banditům chyběly. Nikdo se nevzdával. Poslední z banditů byli brzy zatlačeni na kraj vesnice a když viděli, že by museli ustupovat přes otevřené pole, kde nemají šanci na přežití, raději si sami vpálili poslední kulky do hlavy. Ostatně měli proč. Vojáci vesnici opanovali, ale vesničany nezachránili. Našli je všechny postřílené v jedné stodole, kterou bandité navíc hned na počátku boje zapálili, snad aby zahladili poslední stopy.

Odpoledne přišel poručík do místní hospody, kde bylo tou dobou několik mužů z vesnice. Byl jsem tam i já s Karlem. Už jsme se chystali k odchodu, protože s nadcházejícím večerem se nikdo neodvažoval vyjít ven z domu.

„Zítra ráno odjíždíme,“ řekl poručík.

„Vy tu nezůstanete?“ vyhrkl kdosi.

„To je těžké,“ pokrčil rameny poručík. „Jste možná rádi, že jsme vám pomohli, ale všechno je horší, než se nám zdálo. Přestal jsem dostávat rozkazy z velitelství. Měli jsme tu patrolovat, ale vypadá to, že naše armáda už ani neexistuje. V našich vysílačkách jsem slyšel, že ufoni zas napadají lidi a podle všeho zničili štáby většiny armád. Bude pro nás asi nejlépe, když se vrátíme domů, dokud to jde. Paliva už máme právě tak na cestu, i střelivem budeme muset šetřit, ale rozhodli jsme se, že doma je doma. Kdoví, jestli nás tam nepotřebují tak jako tady.“

„Pravda, košile je bližší než kabát,“ zahučel kdosi.

„Ani vy tu nezůstanete s holýma rukama,“ řekl hned jako na svou obranu poručík. „Necháme vám tu samopaly tamtěch desperátů. Není k nim sice moc nábojů, ale na zahnání další podobné bandy by to mohlo stačit. Většina chlapů snad byla na vojně a umí střílet, ne?“

To byla pravda, stačilo by naučit se s těmito exotickými zbraněmi zacházet. Poručík nám předvedl, jak se rozebírají, čistí a nabíjejí. Nebylo to těžké, samopaly jsou určeny i pro primitivy - a vlastně především pro ně.

„Máte tu dobrý terén pro obranu,“ upozorňoval nás. „Část vsi na rovině bych hájit nechtěl, ale část mezi skalami by mohla při vhodném vedení boje odolat i značné přesile. Jen nedopusťte, aby se vám právě tam bandité usalašili - ani tankem byste je odtamtud nedostali.“

Probíral s námi různé možnosti. Vyplynulo z nich, že by pro všechny bylo nejlepší, kdyby se sestěhovali do osmi domů mezi skalami. Ty by se daly změnit v pevnosti a tady by bylo možné přečkat podobné nájezdy. Probírali jsme i další jeho náměty, ovšem některé z nich vyvolávaly mrazení v zádech.

„Pamatujte si jedno,“ prohlašoval poručík vážně. „Banda vyzbrojená samopaly, to nejsou zubožení uprchlíci, které by bylo slušné politovat a pohostit. Podle posledních zpráv, co jsme ještě zachytili, se po našich krajích potulují vrahové, kteří zabíjejí bez slitování. Pokud nechcete sami dopadnout jako v sousední vsi, musíte se jim ubránit; zahnat je a když to nepůjde jinak, bez milosti je postřílet, jinak můžete to samé čekat od nich.“

„Snad jsou ještě na světě slušní lidé, i když mají třeba zbraně,“ řekl místní farář a ukázal na vojáky kolem. Na to se poručík trochu usmál a jenom pokrčil rameny.

K ránu opět zahučel motor obrněnce a vojáci se loučili. Měli před sebou dalekou cestu a nedalo se čekat, že půjde o pouhou projížďku - spíše naopak. Věnovali jsme jim s sebou dostatek jídla, třebaže se tím zmenšily naše zásoby.

Vojáci odjeli a my jsme zůstali. Ovšem na poručíkovy rady nedošlo. Většina z těch, kdo se měli stěhovat, prohlásila, že zůstane doma, ať se děje cokoliv. Hlídkování na kostelní věži jsme však od odjezdu vojáků zavedli a v této službě se po dvojicích střídali všichni dospělí muži ze vsi.

Proti loupeživým tlupám takové hlídkování smysl mělo, ale když se objevili Omíorové, nebyla nám hlídka na věži kostela vůbec nic platná...


Už v poledne po odjezdu vojáků jsme se zajeli podívat do sousední vsi, zvědavost nám nedala. Ačkoliv jsme nečekali nic krásného, skutečnost byla horší, než jsme si mysleli.

Vesnice byla vyrabovaná, v domech byly znát jen stopy po řádění vrahů: vytlučená okna, vyvrácené dveře, rozmlácený nábytek, stopy po kulkách a krev. Vesničany zřejmě nahnali do stodoly a tam nemilosrdně pobili, ale oheň většinu stop po těchto ukrutnostech přikryl. Otřásli jsme se hrůzou, když jsme spatřili mezi zčernalými troskami bílé lidské kosti. Vrahové pobili i zvířata, od dobytka po posledního voříška. Udělali si pak na návsi veliký oheň, kde topili rozštípaným nábytkem a zřejmě si právě pekli celé dobytče, když přijeli vojáci a vypukla přestřelka.

Neměli jsme tu co dělat, mohli jsme jedině pohřbít mrtvé. To jsme udělali ještě téhož odpoledne. Pak jsme se rozhodli odvézt aspoň potraviny, pokud ještě budou k potřebě. Zejména jsme museli zužitkovat pobitá zvířata, dříve než se jejich maso zkazí. Potravin jsme však mnoho nenašli. Bandité zřejmě v jakémsi rozjaření zničili nač přišli. Pytle rozsekali, mouku vysypali na zem, obilí naházeli do hnojišť. Za vesnicí jsme objevili jenom několik krechtů brambor a odvezli si je. Padl na to náš poslední benzín, ale pro všechny se zvýšila šance na přežití. Dokonce i znehodnocené obilí mohlo být zužitkováno při příštím setí. Všechno bylo rozděleno rovným dílem, podle mého názoru spravedlivě. Naši rodinu počítali jako každou jinou, což znamenalo, že nás přijali mezi sebe - a to bylo dobré znamení.

Celý následující týden se nic nedělo. Drželi jsme ovšem poctivě hlídky dál, protože co se stalo u sousedů, mohlo by se opakovat u nás. Tento týden však byl nejklidnější období a skoro jsme podlehli dojmu, že už máme nejhorší za sebou. Naneštěstí to vůbec nebyla pravda...

Večer, tuším třiadvacátého dne od počátku invaze, jsem se nacházel na kostelní věži společně se starším, rozšafným sousedem Josefem. Občas jsme prohodili jen pár slov, spíš abychom se vzájemně udržovali v bdělém stavu, než abychom si něco potřebovali nutně sdělit. Podle rozpisu služeb měl sice hlídkovat Karel, ale poslední dobou ho nějak častěji bolela hlava, vzal jsem to tedy za něj. Josef byl místní zahradník, měl veliké skleníky a kromě toho zastával funkci vesnického holiče a kadeřníka, což je povolání zhusta upovídané. Bavili jsme se ovšem potichu, skoro šeptem. Stále jsme prohlíželi dalekohledem okolí, ale nic jsme neviděli a snad jsme vidět ani nemohli. Také okna domů byla tmavá, nikde ani jiskérka. Věděl jsem, že i v této chvíli je podzemí Bludiště jasně osvětleno, ale to bylo také jediné místo, kde to bylo možné bez obav z prozrazení. Uvažoval jsem, co asi všichni dělají. Večeře byla za námi, rádio mlčelo, asi tam dávají spát děti.

Najednou jsem však zpozorněl. Nad námi se objevila slabá oranžová záře. Nic mi to neříkalo, zatím jsem totiž většinu času strávil v podzemí, ale Josef už věděl, oč jde.

„Pozor, ufoni!“ zašeptal.

Z kostelní věže byl perfektní výhled kolem dokola, jen ne nahoru. A právě tam bychom teď potřebovali vidět. Oranžová záře se nejspíš nacházela přímo nad námi, ale my jsme nahoru neměli žádné okno. Nebylo slyšet ono hluboké hučení, slyšeli jsme jen jakési sršení jako od koronových výbojů v blízkosti drátů vysokého napětí.

„Půjdu dolů a podívám se na to,“ rozhodl se Josef.

„Počkej, půjdeme spolu,“ zašeptal jsem. Vzali jsme každý svůj samopal a tiše jsme běželi po točitých schodech dolů.

Pak už nevím, co se dělo dál. Najednou jsem pocítil děsivou slabost, až jsem se musel posadit na schody. Josef byl dole přede mnou a jen on zřejmě něco uviděl, protože poslední, co jsem vnímal, bylo krátké zaštěkání jeho samopalu...

 


Obsah Dále

23.01.2017 22:41