Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

V jámě lvové

Probudil jsem se strašným brněním hlavy. Chvíli jsem se nechápavě díval nad sebe do zeleného stropu, pak jsem pomalu pootočil hlavu na stranu. Ležel jsem na jakési matraci; bylo jich tu v místnosti asi deset, ale nikde ani živá duše. Po chvíli jsem se posadil a rozhlédl se kolem. Místnost byla asi třikrát pět metrů velká, výšku měla kolem tří metrů. Podlaha byla z matné černé hmoty, kdežto stěny a strop byly hráškově zelené. Co mě ale hned od prvního pohledu zarazilo, byla nepřítomnost oken a dveří. Stěny byly všude neporušené, nepozoroval jsem ani žádné osvětlovací těleso. A přece bylo vidět, i když světla moc nebylo - jen asi jako ve ztemnělé místnosti před bouřkou. Strop byl světlejší než stěny a ono podivné světlo nejspíš vyzařovalo odtud. Pořád jsem nebyl úplně při smyslech, jinak bych asi reagoval jinak. Chvíli jsem seděl, pak jsem se konečně postavil na nohy. Hlava mě pořád brněla, ale když jsem zkusil zhluboka dýchat, bolest pomalu přestávala. Cítil jsem přitom jakési podivné pachy, kyselé a ne zrovna příjemné.

A pak se stalo něco, nač jsem vytřeštil oči. Ze stěny se náhle vynořila postava člověka a zamířila přímo ke mně, aniž by se otevřely jakékoliv dveře. Postava vystoupila ze stěny a ta byla zase nepoškozená jako prve.

Chvíli jsem na to jen zíral. Nepovažoval bych sice toho člověka přímo za krajana, ale byl určitě ze Země. Zařadil jsem si ho jako Japonce a ukázalo se, že jsem měl pravdu.

„Buď zdráv,“ oslovil mě dřív, než jsem se stačil úplně vzpamatovat z prvního překvapení. Tím mě ovšem málem uvedl do dalšího šoku, protože - já mu rozuměl! Ne že by promluvil mou mateřštinou ani jinou řečí, kterou bych znal. Jeho slova mi zněla stejně nezvykle, jako kdyby mluvil japonsky, přesto jsem jim rozuměl.

„Buď zdráv,“ odpověděl jsem mu zmateně - česky.

„Ty jsi tu nový, viď?“ usmál se na mě. „Bude ti chvilku trvat, než si zvykneš. Předem ti ale musím říci, že tvé řeči nerozumím ani slovo. Musíš na mě mluvit řečí Omío, jinak se spolu nedomluvíme.“

„Omío?“ vyhrkl jsem. (Pravda, tehdy jsem to slovo vlastně slyšel poprvé.)

„Ale ano, určitě ji znáš,“ usmál se na mě trochu kysele. „Každého zajatce ji tady naučí, dělají to ve spánku. Rozumíš mi přece, nebo ne?“

„Rozumí...m,“ odpověděl jsem mu. Ke svému překvapení jsem po krátkém zaváhání použil správný tvar správného slova. Prostě mi vyvstalo v hlavě, asi tak jako kdybych automaticky při setkání s Angličanem použil angličtinu.

„No tak vidíš,“ usmál se. „Nějakou dobu ti bude připadat neobvyklá, to znám. Ale zvykneš si - jako všichni.“

„Kde... jsme?“ dostal jsem ze sebe první otázku.

„No jo, ty nevíš vůbec nic,“ usmíval se. „Nacházíme se přímo uvnitř velkého hvězdného letadla z Omíoru. Máš štěstí, že jsi přežil až sem, anebo smůlu, podle toho, jak se na to budeš dívat.“

„Co se tu vlastně děje?“ vyhrkl jsem.

„To se všechno dozvíš,“ mávl rukou. „Ale teď asi uděláš nejlépe, když se mnou půjdeš na večeři. Jinak - jmenuji se Jošikava a jsem z ostrova Hokkaido. Odkud sebrali tebe?“

„Já se jmenuji Honza a jsem z Evropy,“ odpověděl jsem mu po pravdě.

„Němec?“ otázal se zvědavě.

„Ne, Čech,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Aha, vím. Sme-tana a Ja-naček, že ano?“

Usmáli jsme se na sebe. Není nad to, když člověk najde spřízněnou duši, ať je to kdekoli na světě - nebo dokonce na palubě hvězdoletu nepřátelské civilizace.

Jošikava mě poté naučil procházet zdejšími dveřmi. Nejprv je musíte otevřít elektronickým klíčem, ale ten je součástí identifikačního náramku. Ten už jsem měl na ruce jako každý. Stačí napřáhnout ruku a dveře se otevřou, ačkoliv to není znát, protože stěna vypadá stále stejně jednolitá. Obrys dveří je vidět až z bezprostřední blízkosti, když člověk stojí přímo proti nim. Pak část stěny začne trochu jiskřit a do tohoto místa je třeba vstoupit. Je to sice nepříjemné, člověk má neustále pocit, že si v nejbližší chvíli rozbije nos, ale zvykne si každý. Lidé, kteří tu byli déle, už ani nezavírali oči a nenatahovali před sebe ruce, když se měli vnořit do zdánlivě pevné stěny.

„Ona to vlastně ani není hmota, jenom jakési silové pole, ale zapnuté je pevnější než ocel a je zaručeně hermetické,“ vysvětloval mi Jošikava.

Vyšli jsme spolu na chodbu. Nevedla rovně, ale pomalu se stáčela vlevo. Světlem se tu zřejmě šetřilo všude, ani tady nebylo víc než pouhé příšeří. Prošli jsme spolu asi dvacet metrů, když najednou Jošikava ukázal podivné znaky na stěně vlevo. Chvilku jsem na ně nechápavě zíral, pak mi však najednou v hlavě vyvstala slova a pochopil jsem, že nápis označuje vchod do jídelny otroků.

„Sem chodíme jíst,“ přikývl mi Jošikava.

„To znamená, že nás tu považují - za otroky?“ došlo mi snad až teď, co to znamená.

„Přesně tak,“ souhlasil Jošikava. „A povím ti jen jedno: nesnaž se jim vzdorovat. Kdo se tady vzbouří, toho si před ostatními upečou a snědí. To není žert! Sám jsem to viděl už několikrát, není to příjemný pohled. Začínají vždy od nohou. Svázaného člověka položí na zem a nohu mu pod kolenem pevně stáhnou pružným, jakoby gumovým provazem, aby v ní nemohla proudit krev. Pak na jeho nohu namíří zobhyr a spustí. Vážně nevím co to je, asi něco jako mikrovlny, ale když tím zaživa pečou člověka, bezmocně ležícího na zemi a křičícího hroznou bolestí, je to strašné. Omíorové si vždycky opečou jenom kus a teprve když je upečený, odseknou si porci a hned se do ní pustí. Nešťastník bezmocně leží na zemi a šílí hrůzou, když vidí, jak mu ty zrůdy labužnicky ohryzávají maso s kostí.“

„Fuuuj!“ otřásl jsem se.

„Pak obvykle odejdou, ale za dvě tři hodiny přijdou znovu. Obinadlo přemístí výš, aby jim člověk dlouho vydržel živý, upečou si další kus a zase pár hodin počkají. Taková poprava může trvat celý den, ale spíš dva až tři dny. Omíorové rádi poslouchají křik svých obětí. Také všichni ostatní se na to musí dívat, nikdo nemůže pomoci, nikdo nešťastníka nesmí ani zabít, aby se netrápil. Po nohou přijdou na řadu ruce a zase pěkně po kouskách. Teprve když zbývá jen beznohé a bezruké tělo, začnou člověka konečně kuchat a porcovat, samozřejmě zaživa, ale pak už to aspoň netrvá tak dlouho. No řeknu ti, je to hrůza a smrt je jen touženým dobrodiním. Kdo to někdy viděl, v životě na odpor proti těm bestiím nepomyslí. Můžeš je nenávidět jak chceš, ale když víš, že by tě potom takhle pomalu umučili, přejde tě chuť jim vzdorovat.“

Vstoupili jsme do veliké místnosti. Byla plná lidí, asi z celého světa, od Evropanů po Australany. Každý si bral z velkého koše misku a přidržel ji pod ústím modré roury, z níž vychrstla jakási tmavozelená kaše, podobná špenátu. Potom jsme dostali plátek podivné houbovité hmoty a uklidili jsme se do kouta. Bylo tu ještě větší šero, ale v neznámém prostředí se člověk cítí trochu lépe, když má za sebou zeď.

Jídlo bych charakterizoval jako obzvlášť odporné. Chuťově se blížilo shnilým bramborům s pepřem, či něčemu podobnému. Jedli to všichni, ovšem neviděl jsem, že by někdo svou porci spořádal s chutí. Houbovitý plátek měl dvojí úlohu. Nejprve sloužil jako lžíce k nabírání toho zeleného neřádu a nakonec jako zákusek. Chutnal jako směs popela a pilin, ale byl prý výživný; alespoň Jošikava to tvrdil. Když viděl, jak se nad jídlem ošívám (přiznám se, už po prvním soustu se mi zvedl žaludek), nabádal mě, ať raději sním všechno do posledního drobečku, jinak že tady dlouho nevydržím.

„Co bude teď?“ zeptal jsem se, když jsme na závěr snědli i misky - byly z podobné hmoty jako lžíce, jen poněkud sušší a křupaly v zubech.

„Já musím dodělat svou práci,“ pokrčil rameny Jošikava. „Kdybych nesplnil normu, zatočili by se mnou. Tady se musí tvrdě makat, žádné odpočívání. Ty jsi nový, tobě dají první den pokoj, aby ses trochu rozkoukal. Připrav se ale, hned zítra ti nastane tanec, že nebudeš vědět kam dřív skočit.“

„Nemohl bych jít dnes s tebou?“ zeptal jsem se ho.

„Nemohl,“ usmál se. „Já dělám venku, víš? Mám tam kratší pracovní dobu, ale ty se mnou nemůžeš, nemáš skafandr.“

„Co tam vlastně děláš?“

„Svařuji,“ pokrčil rameny. „Naše Země se do nás nedávno strefila trochu větším kalibrem, zřejmě atomovou raketou. Tenkrát jsme nepracovali jako dnes, byli jsme v celách, jen nás tam krmili, ale víc se o nás nestarali. Občas si někoho odvedli a jiného k nám vhodili, ale koho odvedli, ten už se nevrátil. Nevypadalo to povzbudivě, čekali jsme skoro jako dobytek na jatkách, ostatně je docela pravděpodobné, že nás tu vážně drželi jen jako dobytek určený k porážce.“

„O tom jsem slyšel,“ přiznal jsem.

„Samozřejmě jsme tu ránu pocítili. Byl to pořádný náraz, celá loď se otřásla a zadunění bylo slyšet, jako když stovka kladiv udeří naráz na kolejnici. Omíorové nás potom nechali tři dny bez jídla a lítali jako hejno podrážděných vos, ale pak se vzpamatovali a pořádně nás probrali. Kdo mohl, dostal skafandr a šel do kosmu. Je tam pořádná rána, všechno teď montujeme znovu. Bude to nejspíš fuška na dlouhou dobu, ale zato máme větší naději, že z nás neudělají bifteky už zítra nebo pozítří. Ani nás moc nehlídají, ale na konci každého dne kontrolují, kolik toho kdo udělal. Když se jim zdá, že někdo udělal málo, odvedou ho a víc ho neuvidíš. Proto každý pracuje ze všech sil. Nezlob se, já tam ještě půjdu, abych do večera stihl ještě něco. Dnes mi hrozně překážely nějaké zkroucené nosníky, teď už to snad bude lepší.“

Pak odkvačil a já jsem se vrátil do místnosti, kde jsem se prve probudil. Bylo tam už živo. Brzy jsem zjistil, že v každém takovém pokojíku žije dvakrát víc lidí, než kolik tam bylo matrací. Čas se tu neměřil na dny a noci, ale na směny. Čtrnáct hodin práce, zbytek spánek a volno. Lidé z opačných směn, ačkoliv spali na těchže matracích, se na ubytovně ani nesetkali. To mi asi po hodině čekání vysvětlil Ludvík, s nímž jsem se seznámil poté, co jsem se rozloučil s Jošikavou. Tenhle další kamarád byl můj krajan, mohli jsme se tedy dorozumívat i bez řeči Omío, což mělo své výhody.

„Jak jsi se sem dostal?“ ptal jsem se Ludvíka.

„Když to začalo, vyběhl jsem na hřiště,“ vzpomínal. „Utíkal jsem co nejdál od plamenů, kolem mě hořely všechny domy najednou. Pak se mi najednou udělalo mdlo a probudil jsem se až tady.“

Tak nějak tomu bylo i se mnou, jenomže bez plamenů.

„Nevíš, co tu s námi bude?“ optal jsem se ho.

„To neví nikdo,“ pokrčil rameny. „Musíme pro ně dělat, mnohdy ani nevíme co, ale co bude s námi, nevíme. Jsme pro ně dobří jenom na práci - anebo k jídlu. Nenajdeš mezi námi ani jednu ženu a tím méně děti. Asi by jim jenom překážely, nejspíš je povraždili a snědli. Tady to ostatně není žádná legrace ani pro chlapy. Pracovní úraz neznamená marodění, ale popravu. Nemůžeš-li pracovat, nemáš šanci přežít ani den. Ty ses k nám dostal místo Hanse. Při sváření si popálil ruku, dostal nějakou otravu, přidaly se k tomu horečky a Omíorové ho přímo před námi zabili. Naštěstí měl velice lehkou smrt. Nejprve ho paralyzovali, takže ztratil vědomí a necítil žádnou bolest. Pak ho vysvlékli, aby neumazali kombinézu jeho krví, podřízli ho, a teprve když vykrvácel, rozřezali ho na kusy a ty si odnesli. Tak se ovšem chovají jenom k těm, kdo za nic nemohou. Kdyby sis způsobil úraz úmyslně, budou tě opékat zaživa, při plném vědomí a bude to trvat mnohem déle - a to si piš, že je to tisíckrát horší. Už jsem i takových případů pár viděl...“

„Nikdo se tu nepokusí o vzpouru?“

„Ale ano, dokonce víckrát. Já mám jen štěstí, že se o to nepokoušel nikdo z mých kamarádů. V takových případech totiž Omíorové zabijí nejen vzbouřence, ale rovnou všechny, kdo s nimi bydleli v místnosti, ať o tom kdo věděl, nebo ne. To všechno veřejně, před ostatními - a při plném vědomí. Každou takovou vzpouru odnese dvacet lidí a navíc zbytečně, Omíorům zatím nikdo neuškodil. Nedovedeš si představit, jak taková hromadná poprava vypadá! Celý úsek lodě je plný zoufalého a bolestného řevu popravovaných, nikdo se před tím nemůže schovat. Zanech myšlenek na pomstu, mohly by být nebezpečné nejen pro tebe, ale i pro jiné. V těchto prostorách je každý odpor marný. Omíorové mají zbraně, jaké ani neznáme. A kromě toho - oni vidí i dozadu, takže je nemůžeš ani překvapit.“

„Pěkné vyhlídky...“ zabručel jsem.

„Jó, hochu, naše civilizace narazila na silnější, co my dva proti tomu svedeme? Což o to, tady s námi zacházejí ještě jakž takž, protože z nás mají užitek, ale co se děje dole na Zemi, to je mnohem horší. Omíorové vybíjejí lidi po milionech a mají z toho ohromné potěšení. Když už ses dostal až sem, máš možná větší naději, než ti dole. Musíš tancovat podle jejich pískání, jiná možnost není. Jídla ale dostaneš kolik sníš, a je skutečně výživné, hlady nás zřejmě trápit nebudou. Kdykoliv máš volno, můžeš si odskočit do jídelny a vždycky tam dostaneš najíst, kolik chceš. Nikdo nás tu neodměřuje - jen nesmíš moc koukat na chuť, na labužníky tu nejsou zařízeni.“

„Už jsem to ochutnal,“ ušklíbl jsem se. „Eklhaft.“

„A přežil jsi to? Jak vidím, ano. Já se tím láduju už tři týdny a ani se mi už nezvedá žaludek. Člověk si zvykne snad na všechno, i na šibenici...“

„To ovšem říkají jenom ti, kdo na té šibenici sami nikdy neviseli,“ podotkl jsem.

Ludvík pak šel se mnou do jídelny. Neměl jsem hlad, ale šel jsem s ním v naději, že se ještě něco dovím. Ludvík však byl zřejmě příliš unavený a neměl chuť hovořit při jídle ani potom. Když jsme se vrátili na ubikaci, shodil ze sebe jen vrchní hrubou kombinézu, natáhl se na matraci a hned usnul. Ostatní se se mnou také nebavili, byli zřejmě rovněž unavení a usínali sotva ulehli. Nevadilo jim ani světlo, které se nejspíš nedalo zhasnout. Jenom já jsem nemohl dlouho usnout. Stát se přes noc zajatcem, ba dokonce otrokem nepřátelské hvězdné civilizace, ke všemu lidožroutů, na to bych nepřišel ani v těch nejdivočejších snech. Jak se však zdálo, byla to děsivá skutečnost, i když vypadala neuvěřitelně.


Ráno jsem se probudil ostrým zabzučením. Všichni ostatní rychle vstávali, oblékali si kombinézy a hrnuli se ven. Šel jsem s nimi do jídelny, kde každý dostal do misky stejnou zelenou kašovitou hmotu jako včera - prý tu nic jiného není k jídlu od samého počátku. Jedl jsem pomalu, zatímco ostatní spěchali, aby byli včas v práci. Bylo to tu zřejmě přísné.

Najednou však se ozval hvizd a do jídelny vstoupili dva Omíorové. Viděl jsem je poprvé, prohlížel jsem si je proto v příšeří jídelny celkem zvědavě, zatímco všichni ostatní se přikrčili a nikdo se neodvážil ani pohnout. Když nedávno na Zemi vysílali obrázky raněného omíorského letce, byl jsem na cestě autem domů, nic jsem neviděl a potom bylo přerušeno televizní vysílání úplně. Konečně jsem je tedy spatřil na vlastní oči - a přitom tak zblízka!

Omíorové měli brčálově zelenou hladkou kůži bez vrásek, zato s mnoha drobnými hrbolky. Na hlavách neměli vlasy, měli lebky holé, hladké a zelené. V obličeji bez nosu měli jedno oko uprostřed čela, další dvě oči pak na stopkách po straně hlavy, tam kde lidé Země mívají uši. Jejich ústa byla jen úzká štěrbina. Když ji otevřeli, třeba při mluvení, nebyly uvnitř vidět žádné zuby, jen jakési rohovité destičky, což jsem u lidojedů rozhodně nepředpokládal. Spíš jsem očekával dvojité i trojité čelisti plné ostrých, špičatých zubů. Byli oblečeni do přiléhavých leskle černých hladkých kombinéz, které tvořily nedělitelný celek s botami. Viděl jsem, že tvar jejich nohou je úplně odlišný od našich, připomínaly mi koňská kopyta, což se k ďáblům docela hodilo. Na širokých fialových opascích měli upevněné jakési předměty - nejspíš zbraně. Jeden z nich na mě ukázal dlouhou rukou, na jejímž konci byly tři zahnuté prsty s drápy na konci, a svým vysokým, nepříjemně písklavým hlasem zakvičel, abych všeho nechal a okamžitě šel s nimi.

Přece jen se mi udělalo úzko, když jsem v doprovodu obou Omíorů vycházel na chodbu. Jeden vykročil vpřed, druhý mě popostrčil před sebe a následoval mě. Chodbou jsme ušli podle mého odhadu asi sto metrů, pak jsme prolnuli stěnou vlevo a ocitli se v další chodbě, kolmé na první. Také zde jsme chvíli kráčeli mlčky, za zlověstného klapání bot. Omíorové měli kovové podrážky, nebo spíš celokovové boty.

Pak jsme vstoupili do jakési laboratoře. Stály tu samé velké fialové skříně, mezi nimi u širokého stolu seděl další Omíor, celý ve fialovém. Pánovitě mi ukázal na divné křeslo a zakvičel nevlídně, abych se posadil. Pak mě objaly jakési pruhy kovu a sevřely mě, nemohl jsem se ani pohnout.
Test upotřebitelnosti...

Test upotřebitelnosti...

„Budeš dostávat řadu otázek,“ pištěl na mě sedící Omíor. „Dávej dobrý pozor a odpovídej mi tak rychle, jak jen můžeš. Tvé odpovědi rozhodnou o tvém životě. Blbečky ani vzdorovité nepotřebujeme, ty rovnou pečeme. Tady, v téhle místnosti.“

Takže test upotřebitelnosti, uvědomil jsem si, ale nebylo mi přitom volně u žaludku.

Otázky, které jsem vzápětí začal dostávat, byly zpočátku velice jednoduché. Něco z matematiky pro prvňáčky, něco jako z úvodu do logiky, občas lehce naťuknutá fyzika. Nic příliš odborného, nic, co by se týkalo výlučně Země. Připadalo mi to jako obecný test inteligence a nejspíš to mělo tu funkci. Jenomže otázky byly čím dál těžší a složitější a jak ubíhal čas, dávaly mi stále více zabrat. Skousl jsem zuby a rozhodl jsem se, že těm kosmickým bestiím ukážu co jenom bude v mých silách. Mají nad námi převahu, ale ani lidé Země snad nejsou idioti. Jenomže s přibývajícím časem jsem na některé otázky odpovědět prostě nedokázal - a pak přísný Omíor po chvilce čekání dával další, teď už jednu záludnější než druhou.

Myslím si, že takovou pekelnou zkoušku jsem nezažil ani na vysoké škole. Najednou se sedící Omíor zdvihl, přestal mi klást další otázky a vyšel z místnosti i s oběma v černém. Zůstal jsem sedět pevně připoután kovovými pouty a nezbylo mi než čekat, co bude dál. Na skříních nebylo nic k vidění, stůl byl prázdný, takže bych se asi brzy začal nudit, kdyby mě nemrazily truchlivé myšlenky na můj budoucí osud.

Konečně přišli všichni tři Omíorové a dokonce si s sebou přivedli čtvrtého, oblečeného pro změnu v tmavě rudém oděvu. Chvíli si mě prohlížel, pak pokynul a kovová pouta se hbitě stáhla zpět do opěradel křesla.

„Pojď se mnou,“ pokynul mi pánovitě a prošel stěnou jako první. Následoval jsem ho - a dva Omíorové v černém šli dva kroky za mnou. Prošli jsme tentokrát několika dveřmi, chvíli jsme jen tak stáli v nevelké místnosti, ale když jsme z ní vystoupili, byla tam úplně jiná prostora, jakási velká hala. Pochopil jsem, že jsme jeli výtahem či podobným dopravním prostředkem. Dvakrát jsme prošli trochu jinými dveřmi - byla to těžká kovová vrata, jejichž segmenty byly silné dobrého půl metru a otevíraly se s kovovým hlukem. Pak jsme prošli krátkou chodbou a vstoupili jsme stěnou do další místnosti. Tam už jsme zbyli jen dva, rudý Omíor a já, neboť oba černí zůstali venku.

„Posaď se tady,“ ukázal mi Omíor na křeslo u jednoho ze tří stolů, které v místnosti byly. Očekával jsem, že mě zase něco přikurtuje, snažil jsem se sednout si co nejpohodlněji, ale nic se nedělo. Omíor v rudém si sedl u sousedního stolu a chvíli se na mě zvědavě díval svýma třema očima, přičemž zhruba po sekundě střídavě mrkal: levým, prostředním, pravým a tak pořád dokola. Omíorové totiž nikdy nezavírají všechny tři oči najednou (dokonce ani ve spánku).

„Přes pět tisíc bodů!“ řekl po chvilce mlčení. „To snad ani není k uvěření! Víš, kolik jsem měl já? Čtyři tisíce pět set osmdesát šest - a to znamenalo, že jsem se stal žákem slavného Gojerea! Já vím, nic ti to neříká, ale aspoň tě teď v něčem potěším. Nebudeš dělat podřadné práce jako ostatní otroci, budeš mým asistentem. Odborná práce má velké výhody, odborníky-otroky dokonce i léčíme, když onemocní. Doufám, že si takových výhod budeš vážit a brzy mi dokážeš, že jsem si tě nezvolil neprávem.“

Nevěděl jsem, co na to mám odpovědět, raději jsem mlčel. Na jednu stranu jsem měl chuť po té bestii skočit a chytit ji pod krkem, na druhou stranu jsem si uvědomoval, že bych tím nic nezískal. Měl jsem správné tušení, že Omíorové jsou mnohem silnější než my, lidé Země. Brzy jsem měl příležitost si blahopřát, že jsem zůstal sedět, to když jsem viděl svého nového šéfa jen holýma rukama přerazit silnou desku z pevné černé hmoty. Stejný účinek by mělo snad jen rozjeté nákladní auto - a to jsem pořád nic nevěděl o zbraních, které by mohl proti mě použít, než bych se mu vůbec dostal na dosah. Brzy jsem se dozvěděl, že paralyzační zbraň je nedílnou součástí identifikačních náramků pro Omíory. Teď jsem si jenom mlčky prohlížel jeho ruce. Od ramenou po zápěstí byly svalnaté, až teprve dlaně a prsty na rukou měl tenké, dlouhé, s kulatými uzlovitými klouby. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že Omíorové mají úplně jinou anatomii končetin než my. V těch dlouhých prstech neměli vůbec svaly, jen soustavu šlach. Každý prst měl své zvláštní šlachy a byl řízen svaly, nacházejícími se v masívních předloktích.

Šéf zapískal a ze stěny vyskočil malý mužíček, podobající se opičce kočkodanu - dokonce mu vzadu z kombinézy vykukoval dlouhý huňatý ocásek. Opičí mužíček mi byl asi tak po pás, ale jeho očka se na mě dívala docela rozumně.

„Džataši, zaveď svého nového kamaráda k sobě a udělej mu nějaký pelíšek, bude s tebou bydlet,“ přikázal opičce Omíor. „Dnes a zítra máte oba volno, ukaž svému novému kamarádovi, co bude potřebovat, rozumíš? Bude to můj nový asistent.“

„Ano,“ řekl skoro dětským hláskem opičí mužíček, vzal mě za ruku a vedl skrz stěnu ven z místnosti. Na ruce měl skoro stejný identifikační náramek jako já, jenže on s jeho pomocí procházel zdmi - prostě s opičí hbitostí. Měl jsem co dělat, abych mu stačil. Prošli jsme několika místnostmi s podivnými stroji, až jsme dorazili do malého pokojíčku. Vlevo na zemi tam ležela malá matrace, proti dveřím stál stůl a malá židlička na vysokých nohách - a to bylo všechno.

„Počkej tady, všechno obstarám,“ prohlásil opičí mužíček. Pak zmizel ve stěně, ovšem v minutě byl zase zpátky. Přinesl velkou židli či spíš křeslo, postavil je ke stolu a vybídl mě, abych se posadil. Pak zase odběhl, ale opět to netrvalo dlouho a byl tu s velkou matrací. Obě matrace uspořádal hbitě tak, aby se vešly k jedné stěně. Pokojík byl i pak skoro prázdný, ale to bylo jenom první zdání. Opičí mužíček strčil ruku do protější stěny, vylovil odtud dvě kovové misky, dal je na stůl a přisedl si ke mně. Seděl na vysoké židli, já v hlubokém křesle, takže jsme se na sebe mohli dívat pěkně z očí do očí. Podal mi i jakýsi nástroj, jako by z oka vypadl lžíci na obouvání bot. Byla to skutečná zdejší kovová jídelní lžíce. Sám měl v ruce druhou a pustil se do jídla. Také jsem ochutnal, ovšem dost nedůvěřivě. V miskách byla beztvará kaše, pro změnu nafialovělé barvy, ale její chuť mě příjemně překvapila. Byla trochu cítit ovocem, chutí připomínala bramborovou kaši - naštěstí byla v tom nejlepším směru nebetyčně daleko od shnilých brambor, jaké jsem tu jedl dosud.

„Určitě jsi z planety, co právě masakrujeme, viď?“ začal opičáček rozhovor jako první.

Neodpověděl jsem mu, jen jsem se zachmuřil.

„Nekoukej se tak na mě,“ ohradil se svým dětským hláskem. „Já jsem stejný otrok jako ty. Náš svět, Xítió, už Omíorové napadli a zničili, dávno před vaším.“

„Tak proč říkáš, že masakruješ náš svět?“ zavrčel jsem.

„Hu, ty máš ale hlas, až je mi z tebe zima,“ otřepal se opičáček. „To víš, když jsem na téhle lodi, cítím se už tak trochu jako její součást, ačkoliv můj domov je daleko odtud a Omíorové náš svět skoro celý spálili už před mnoha lety. Já ani nevím, kdy to bylo, narodil jsem se na téhle lodi už jako otrok. A víš, že vaše civilizace dala Omíorům největší ránu za posledních osm set let? Škoda, že jste poslali všech pět střel najednou. Výbuch té první ostatní zarazil a možná i odhodil nazpět, takže vybouchly někde mimo. Kdybyste jen maličko počkali, každá další střela by pronikla hlouběji, možná až k srdci hvězdoletu - a to by byl s námi konec! Škoda, že jste byli tak ukvapení!“

„A to mi říkáš, že se cítíš součástí téhle lodě?“ trochu jsem se usmál. „Kdyby naše střely tuhle loď zničily, ani ty bys teď nežil!“

„Kdoví, možná by to tak bylo lepší,“ roztáhl mužíček svou opičí papulu od ucha k uchu. „Co máme ze života my, otroci? Stejně nás tu všechny čeká jen pekáč!“

„To máš ovšem pravdu,“ přikývl jsem.

„A máte někde ještě pár takových střel?“ zajímal se.

„Nevím a neřeknu, i kdybych věděl,“ pokrčil jsem rameny.

„Vaši lidé jsou velmi hrrr,“ pokračoval mužíček. „Vím aspoň o deseti, kteří se pokusili zabít Omíory. Tady, přímo v jejich hvězdoletu! Oni z toho byli úplně v transu, dokonce rozmýšleli, jestli nemají proti vašemu světu obrátit emitor kyfoje - to by nepřežil nikdo, protože ten může přeorat celý svět, že na něm nezůstane kámen na kameni do hloubky deseti tisíc takhle.“

Ukázal přitom na svou výšku, no, mohl mít přibližně metr a určitě se od našeho pozemského standardu příliš nelišil. Znamenalo to, že hvězdná loď disponuje i nějakými hroznými, dosud ani nepoužilými zbraněmi. Brzy jsem se dozvěděl, že i tyto zbraně posledního soudu Omíorové občas použijí, ale až na závěr. Nejprve z planety využijí co se dá. Potom už totiž není planeta vůbec ničím zajímavá, není ani obyvatelná a jako kdyby nikdy předtím neexistovala...

„No nic, ty ses teď stal Madgéšovým asistentem,“ pokýval mužíček hlavou. „To musí něco znamenat, vždyť Madgéš k sobě nepouští ani Omíory. Nemáš aspoň tušení, co ho vedlo k tomu kroku? Mně se to nějak nezdá!“

Krátce jsem mu sdělil, že rudého Omíora nejspíš zaujal výsledek testu co jsem dnes podstoupil. Když jsem vyslovil cifru, která i Omíora tak udivila, mužíček si jenom mlaskl překvapením.

„Ty musíš být chytrý!“ prohlásil obdivně. „Já sice nevím, co ty body znamenají, ale neměl jsem ani tisíc; vím však, že průměr u rodilých Omíorů není o moc větší než tři tisíce. To bys byl chytřejší než většina našich otrokářů!“

Dojedli jsme skoro současně. Mužíček pak uklidil misky, totiž vložil je do stěny, odkud bylo slyšet šplouchání vody. Pak stejnou cestou vytáhl dva hrníčky a sobě i mně nalil ze džbánku jakýsi namodralý nápoj.

„Tak - na tvé zdraví!“ prohlásil jsem s úsměvem a napil jsem se. Nápoj chutnal výborně, jako hořká čokoláda.

„Ať ti chutná,“ přikývl mužíček. „Chtěl bych se tě ještě zeptat, jak tě mám oslovovat. My se obvykle označujeme jmény. Já se jmenuji Džataši.“

„Říkej mi tedy Honzo,“ přikývl jsem.

„Víš, já už jsem sluhou Madgéše pěknou řádku let,“ řekl mužíček, když jsme dopili a on uklidil hrnky - jak jinak než opět do stěny. „Třeba je to tím, že Madgéšovi sloužím, jak umím nejlépe, ale také je možné, že si na mě prostě zvykl. Mám však díky tomu i určitá privilegia - část jich je ovšem daná zónou, ale něco mám určitě navíc. Kdybys nebyl proti tomu, rád bych tě nazýval přítelem. Snad ti nebude vadit, že jsem tak malý, ale naše rasa je prostě taková. Chceš?“

Souhlasil jsem. Byli jsme teď přece na jedné lodi, ovšem oba jako nedobrovolní cestující a vlastně otroci, takže jsme měli podobný osud.

Džataši pak vytáhl ze stěny plochou krabičku, prý patřila k jeho privilegiím. Postavil ji na stůl, namířil na protější stěnu nad našimi matracemi a tam se objevilo veliké okno do vesmíru. Byla na něm jasně vidět naše Země, kolem níž jsme kroužili. Noční část byla tmavá, nad denní se vznášely mraky a téměř zakrývaly povrch. Na noční části Země nezřetelně žhnulo několik jasných bodů. Představil jsem si, že to jsou hoříccí města, ale jist jsem si tím pochopitelně nebyl. Při pohledu na Zemi mě zachvátil strašlivý smutek. Že by můj svět byl opravdu určen k zániku? To přece nemůže být pravda! Ale tam dole se teď opravdu dělo něco hrozného, něco obludného - a nikdo z nás tomu nemohl zabránit...

Stranou byly vidět jakési pokřivené zubaté konstrukce, zřejmě patřící k lodi. Vznášelo se tam několik postaviček a jiskřila bílá a fialová světélka. To asi otroci spravovali obludné poškození, způsobené pozemskými atomovými střelami. Stranou bylo vidět několik diskovitých předmětů. Vznášely se nehybně nedaleko od lodi. Byly to strašlivé bojové letouny Omíorů - hlídkovaly kolem, aby už nikoho nenapadlo zaútočit. Naši nepřátelé si už zřejmě uvědomili, že Země není taková bezbranná planeta, jak se jim zdálo ze začátku.

„Promítáš obraz z nějaké kamery?“ zeptal jsem se.

Podíval se na mě vytřeštěnýma očima, ale pak se uklidnil.

„No jo, ty máš pět tisíc...“ zabručel nejhlubším tónem, jak mohl, ovšem svým dětským hláskem.

„To snad nevadí - přátelé můžeme být, i když jsme trochu odlišní, ne?“

„Ovšemže,“ usmál se na mě Džataši.

Trochu mě zamrzelo, když jsem si uvědomil, že se jen tak brzy nesetkám s Ludvíkem ani s Jošikavou. Džataši mi řekl, že zóny v tomto hvězdoletu při poškození lodě hermeticky od sebe oddělují jednotlivé úseky. Omíorové mohou přecházet z jedné zóny do jiné bez omezení podle své libosti, ale pro otroky jsou zóny téměř nepřekonatelné. Byli jsme teď skoro ve středu hvězdné lodě, sem se většina otroků nikdy v životě nedostane. Mělo to snad nějaké výhody, ale zato jsme byli odděleni od ostatních. Z lidí Země jsem tu byl první a zatím i jediný.

Tak začal můj pobyt na hvězdné lodi, nedobrovolný, hrozný a nebezpečný, ale přitom docela zajímavý. Měl jsem štěstí, že jsem se hned na začátku dostal sem - později by se mi už podobná příležitost nikdy nenaskytla. Další výhrou byl nový přítel Džataši, mužíček podobný opičce, ale s inteligencí srovnatelnou s lidmi Země. Měli jsme oba sloužit jakémusi Madgéšovi, což byl vědec první třídy. Na této lodi prý měl velkou váhu a rozhodoval téměř s pravomocí kapitána.


První dva dny jsme dostali úplné volno, samozřejmě pouze v prostorách vnitřní zóny hvězdoletu. Byl to pro mě velký prostor a zpočátku bych tu sám snadno zabloudil. Džataši se na hvězdoletu narodil, ten tu byl ovšem jako doma. Vodil mě po všech zajímavostech a abych pravdu řekl, většinu z toho co mi ukazoval jsem nechápal.

„Prosím tě, jak mám dělat asistenta, když nic neznám?“ ptal jsem se Džatašiho první večer, když jsme se ukládali ke spánku do docela pohodlných spacích pytlů - což byla další vymoženost otroků ve vnitřní zóně.

„Z toho neměj strach,“ usmál se Džataši. „Madgéš tě naučí všechno potřebné právě tak rychle, jako ses naučil řeč Omío. Máme na to stroje, je jich na celé lodi asi deset. Za pár hodin budeš znát třeba totéž co Madgéš. Má to ovšem i své nevýhody. Není například možné používat učící stroje příliš často po sobě.“

„A co se takhle dá naučit?“ zeptal jsem se.

„Já nevím,“ ošíval se Džataši. „Říká se, že prakticky vše, co se vejde do jedné hlavy, ale o tom nevím nic. Mě takhle učili, když jsem byl ještě mládě - a od té doby umím mluvit, číst, znám nazpaměť plán lodě a umím všechno, co by měl znát číšník - vždyť jsem předurčený jako osobní sluha, víc by se mi třeba nevešlo do hlavy. Mně to stačí.“

„A co se stane, když se to někomu do hlavy nevejde?“ ptal jsem se zvědavě.

„Takové učení může skončit katastrofou,“ přikývl Džataši. „Slabší nervové soustavy to nevydrží a zblázní se. Proč si myslíš, že ti Madgéš dává volno, ačkoliv je jistě na tebe zvědavý? Nechce si tě zničit hned na počátku.“

Snadnost strojového učení měla zřejmě i stinné stránky.

„Dá se poznat předem, že by hrozilo podobné neštěstí?“ ptal jsem se ještě pro jistotu.

„To je ta potíž,“ zamyslel se Džataši. „Předem to nikdo nezjistí. Ví se jen přibližně, co který typ bytosti snáší. Můj národ vydrží nejméně, mě by další učení nejspíš zabilo. Omíorové prý vydrží čtyři dávky. Tvoji krajané zatím nejsou zkoumáni dlouho, ale slyšel jsem, že vás pět dávek krátce po sobě spolehlivě zblázní.“

„To tu na někom zkoušeli?“

„Ovšem - co si myslíš? Omíorové se s nikým nemazlí, jako se nemazlili ani s námi. Nejdůležitější otázka pro ně byla, zdali budete jako otroci přínosem pro Omíor. Prvních tisíc vašich krajanů proto předávkovali učením, aby se dozvěděli, co snesete. Prý z té první tisícovky vydržela čtvrtou dávku necelá polovina a pátou nikdo. I to bylo pro Omíory vítané, málo ras ve vesmíru tolik vydrží. Vy jste navíc dost odolní a snášíte tvrdou práci i po dlouhou dobu. Možná to bude pro vás příznivé; kdyby se Omíorové rozhodli, že jste pro ně jako otroci vhodnější nežli ostatní rasy, přestali by vás vyvražďovat a ponechali by vás víc naživu. Slyšel jsem, že na výkrm se jim moc nehodíte, máte prý podřadné maso. Já to vím od Madgéše, ten tvrdí, že na lidech Země jsou dobrá jen játra. Však mu je musím připravovat na koření gawrič aspoň jednou týdně. Ale ty se neboj, Madgéš si vždycky poroučí jen taková mlaďounká, dětská... A musí mít čerstvá - pro něho se najdou vždycky a za všech okolností, i kdyby měl pokaždé pro ně letět k Zemi speciální lovecký letoun...“

Dál jsem se neptal, ale v krku jsem cítil něco hořkého. My lidé Země jsme se donedávna považovali za vrcholný výtvor přírody - a tady jsme vhodní jenom jako otroci, kteří jsou „dostatečně odolní pro hrubé práce“, ba co hůř, jako pouhá dobytčata, chovaná na maso? Vzpomněl jsem si přitom opět na své nejbližší. Jsou ještě naživu? Omíorové mohli posbírat do zajetí lidi z celé vesnice, aniž bych se s nimi mohl v tomto hvězdném kolosu setkat, ale mohli také zajmout jenom mě a ostatní zahubit. Život člověka pro tyhle kosmické bestie zřejmě neměl žádnou cenu. Roztřásl jsem se odporem k těm nestvůrám. Posílat si zvláštní letadla, aby jenom pro jejich labužnické choutky lovila - malé, usmrkané děti... Kolik hrůzy asi museli prožít neznámí drobečkové, než se dostali sem, na hvězdolet? A tady je čeká - elektrický nůž, aby měla nějaká zelená zrůda zaručeně čerstvou delikatesu...

Jenomže jsem se nesměl nechat vyprovokovat ani takovými, podle mého pozemského chápání nehoráznými vlastnostmi těchto bestií. Já jim teď nejspíš budu muset sloužit - a to znamená mimo jiné i to, že nebudu smět dát najevo svůj odpor k nim, budu muset asi dělat, jako že o těchto věcech nic nevím...


První dávku „učení“ jsem dostal třetího dne svého pobytu ve střední zóně hvězdoletu. Nebylo to nic, na co bych mohl vzpomínat - ať v dobrém, nebo ve zlém. Dva Omíorové v černém mě přivedli do místnosti, posadili do křesla a připoutali. Pak se mi udělalo mdlo a probudil jsem se v pokojíčku, kde už se o mě Džataši staral, jak nejlépe uměl. Hlava mě brněla jako poprvé, když mě učili řeč Omío. Džataši však věděl, co proti tomu pomáhá. Předem obstaral hojivý nápoj, který mi vyčistil hlavu od bolesti jako mávnutím čarovného proutku.

Druhého dne brzy ráno jsem se musel dostavit k Madgéšovi. Zpytavě se na mě podíval třema očima a pak přede mě postavil jakýsi nevelký předmět.

„Uvidíme, jak jsou naše metody úspěšné,“ prohlásil. „Víš, co je tohle?“

Viděl jsem tento předmět poprvé v životě, ale najednou jako bych si vzpomněl, co je to zač.

„Je to rezonanční nervový paralyzátor,“ odpověděl jsem na otázku. „Vysílá gravitační vlny a snímá jejich odraz. Pokud tyto vlny dopadnou na živého tvora, zachytí z jeho nervů do snímače rytmus galfli a paralyzátor odpoví stejným rytmem v protifázi. Výsledkem je dočasné pozastavení vyšší nervové činnosti, po krátké době působení nastane bezvědomí...“

„Výborně!“ přerušil mě Madgéš. „Jak vidět, učení proběhlo úspěšně. Samozřejmě si koukej včas uvědomit, že téměř stejný paralyzátor má každý z Omíorů přímo ve svém identifikačním náramku - to já jen abys věděl, že proti nám nemáš naději na případný útok. Vy lidé Země jste někdy moc horkokrevní, ale ty snad chápeš, že ani při své inteligenci nemůžeš vymyslet nic, co by mohlo mít úspěch. Pamatuj si: buďto budeš dobrým, věrným otrokem, nebo přijdeš o život. Jiná možnost prostě neexistuje. Věřím, že si to včas uvědomíš a nebudu s tebou mít sebemenší potíže. Nerad bych o tebe přišel, ale kdyby ses mi vzpíral, najdu si snadno jiného asistenta, rozumíš?“

Stiskl jsem zuby, ale přisvědčil jsem.

Pak mi Madgéš podrobně vysvětloval, čím se právě zabývá. Tyto novinky pochopitelně nemohly být už zahrnuty do výukové dávky, neznali je kromě Madgéše ani další Omíorové. Pozemská věda o gravitaci neví téměř nic, těžko bych dnes mohl něco takového vysvětlovat kterémukoliv vědci ze Země - pokud by tak jako já neprošel podobným strojovým učením Omíorů.

Já jsem však takovým učením už prošel a nestačil jsem se divit, jak snadno chápu jemné podrobnosti, které by mi ještě před týdnem neříkaly naprosto nic. Madgéš zkoušel zkoumat do detailů působení zrychlujících se gravitačních vln na hmotu, což byl obor i na Omíoru dosud málo probádaný.

Seznamoval mě skoro celý den. Pak si mě posadil před sebe a zřejmě jenom na zkoušku mi zadal několik otázek. Odpovídal jsem zřejmě k jeho spokojenosti, jenom na tu poslední jsem zatím odpovědět nedovedl.

„Tady by bylo potřeba vědět, jak se vlny ohýbají kolem vnějších elektronových drah atomů,“ pokusil jsem se alespoň naznačit, co bych potřeboval vědět. „Obávám se jenom, že na to bude zapotřebí nějaký nový přístroj. Nemohu si vzpomenout na žádný použitelný.“

„Dokázal bys takový přístroj navrhnout i sám?“ zabodl do mě Madgéš pohled všech svých tří očí.

„Navrhnout... Sestrojit... To snad ano. Jen nevím, jestli bych jej také dokázal vyrobit.“

„To je jiná záležitost,“ zavrčel Madgéš. „Dokázal by sis poradit s tímhle?“

Krabici, kterou ke mně přistrčil, jsem poznal bez váhání. Byla to omíorská podoba počítačů, velikostí jako by vypadla z oka notebooku, který jsem vlastnil na Zemi. Tento počítač však neměl ani klávesnici, ani obrazovku. Obrázky dokázal vytvářet buďto jako Džatašiho promítačka na kterékoliv rovné stěně, nebo i mnohem dokonaleji. Podle potřeby vysílal vlny, jimiž se rezonančně synchronizoval s vlastními rytmy mozku a vytvářel přímo v hlavě příjemce nejen obrázky, ale i zvuky a jiné pocity. Právě tak snadno se ovládal - buď řečí, nebo tím, že se člověk na něco naplno soustředil a přístroj si z jeho mozkového vlnění vyčetl požadované vektory působení - asi tak jako ovládání pozemských počítačů myší, jenže bez myši. Tento přístroj byl zatím tím nejdokonalejším, co kdy civilizace Omíorů vyrobila. V jeho pamětech se nacházely i veškeré její znalosti. Věděl jsem, že výroba právě těchto přístrojů není vůbec jednoduchá, takže jsou zatím dodávány jenom špičkovým vědcům.

„Myslím si, že bych s tím uměl zacházet,“ přikývl jsem.

„Tak si to vem do své komůrky a zkus s tím navrhnout ten tvůj přístroj. Máš na to tři - nebo raději čtyři dny. Do té doby ke mně nemusíš chodit.“

Jeho velkorysost mě udivila. Že by mi beze všeho dal do opatrování takovou vzácnost? Na celém hvězdoletu mohly být tyto přístroje nejvýš tři až čtyři - z toho jeden z nich měl být v rukou otroka?

Nedal jsem však najevo překvapení. Prohlásil jsem, že se pokusím splnit tento úkol a s milostivým svolením jsem si přístroj odnesl do komůrky, kde na mě čekal Džataši. Vzápětí se však ozval bzučák. Džataši se vymrštil - musel okamžitě přijít za Madgéšem a odběhl proto bez váhání.

Zapnul jsem počítač a zabral se do svěřeného problému. Přiznám se, byl pro mě najednou navýsost zajímavý, ačkoliv ještě před týdnem... No nic, neměl bych se tolik opakovat... Faktem zůstává, že když za mnou Džataši po dvou hodinách přišel, měl jsem přístroj promyšlený natolik, že bych jej mohl okamžitě zadat do výroby. Současně jsem už věděl, že nebude problém tento přístroj postavit i tady na hvězdoletu. Někde v centrální zóně lodě se nacházelo osm univerzálních robotů, jejichž dokonalost se dala srovnávat s dokonalostí tohoto posledního modelu počítače. Tito roboti měli v sobě ukryté stejné vědomosti, ale navíc byli vybaveni tak, že mohli samostatně vyrábět většinu omíorských strojů - od jídelní lžíce až po antigravitační bitevní letoun. Měli k dispozici spousty surového materiálu a jejich rezonanční tavičky dokázaly opracovat právě tak dobře jehly jako třítunové odlitky. Spoustu předmětů, strojů a přístrojů dokázali vyrobit i bez dohledu člověka, stačil by jim pouhý příkaz. Potřebný přístroj sice ve svých pamětech neměli, ale mohli by se zařídit podle pokynů, předaných mým počítačem.

Zajímavé pro mě bylo, jak jsem si pozvolna vybavoval své nově získané vědomosti. Trochu to připomínalo vyvolávání fotografií. Strojovým učením se kdesi v mé hlavě uložil jen jakýsi latentní obraz všech vědomostí, ale když jsem se na nějaký problém zaměřil, všechny vědomosti se mi v hlavě samy podle potřeby „vyvolaly“ jako v temné komoře ve vývojce. Byl to docela jiný princip učení, než na jaký jsme my lidé Země byli zvyklí.

Jenomže i toto učení mělo zřejmě své hranice. Jakkoliv jsem si mohl snadno vybavit řešení tisíce problémů, musely být již předem vyřešeny někým jiným. Pokud tomu tak nebylo, musel jsem sám přemýšlet, jak a co udělat. Samozřejmě, když jsem teď měl v hlavě tolik důležitých poznatků, brzy mě toto řešení napadlo - zkombinoval jsem si i své pozemské znalosti s těmito novými a výsledkem byl návrh přístroje, který by mi měl s definitivní platností osvětlit podstatu šéfem zadaného problému. Stačil by vhodný program...

Na použití výrobního robota jsem však jako otrok neměl právo. Měl jsem teď všechno předložit k posouzení Madgéšovi, aby rozhodl o dalším. Užuž mě napadlo předat mu všechny výsledky, aby mohl zadat tuto neobvyklou výrobu, ale náhle mě popadl stesk, že jsem svůj úkol splnil příliš brzy, hned v prvních dvou hodinách. Nechtělo se mi rozloučit se s touto chytrou mašinkou tak brzy. Proto jsem zůstal ve své komůrce a místo předávání výsledků jsem počítač nasměroval k řešení dalšího problému, který jsem vytušil v pozadí za zadaným.

Pak přišel Džataši a přinesl nám oběma oběd. Bylo to cosi báječného, nikdy jsem takové dobroty neochutnal. Džataši mi pyšně sděloval, že dnes dostal výjimečně něco, co mají sami Omíorové jen ke slavnostním příležitostem. Madgéš musel mít nějakou výbornou náladu, když je k nám tak štědrý! Byla to hostina vpravdě královská - kdoví, kdy se nám opět naskytne něco takového...

„Jídlo tu je vynikající,“ řekl jsem, když jsme spořádali poslední zbytky. „Kdybys jen viděl, co ale dostávají k jídlu otroci tam, co jsem byl dřív! To se skoro ani nedalo jíst.“

„Myslíš irrkeln, takovou zelenou kaši?“ zjišťoval hned Džataši, a když jsem přisvědčil, dostalo se mi vysvětlení.

„To totiž dávají Omíorové otrokům, aby jim lépe chutnali. Když se někdo delší dobu živí výhradně irrkelnem, má jeho maso jemně kořeněnou chuť a vůni, což Omíorové zbožňují. Jak je vidět, už si vás také připravují na pekáč. Ale ty se toho nemusíš bát, pro Madgéše máš větší cenu jako asistent než jako pečeně,“ dodal rychle, když viděl, jak jsem po jeho slovech ztuhl. Ještě že jsme dojedli, najednou jsem ztratil chuť na jakékoliv jídlo.

Když jsem pak chvilku přemýšlel o tomto královském obědě, naštěstí mě napadlo, proč je možná Madgéš tak štědrý. Mohl za to můj počítač! To přece nebyl klasický pozemský osobní počítač, ale omíorský výtvor, naprogramovaný docela jinak, než jak byly naprogramované naše pozemské computery. Tenhle byl určitě dokonalejší, měl v sobě prostředky pro bezdrátové spojení s jinými počítači - a mělo mě včas napadnout, že asi tyto prostředky nebudou nečinné, i když jim k tomu nedávám příkaz. Mohou být aktivní i bez mého vědomí a mohou předávat proti mé vůli všechno Madgéšovi nebo jiným Omíorům. Vzhledem k hlasovému ovládání měl tedy Madgéš přímo v naší komůrce perfektní odposlouchávací zařízení. Budu si muset propříště dávat větší pozor, co říkám!

Odposlouchávání jsem ovšem předpokládal, jenomže jsem měl počítat i s tím, že Madgéš bude mít k dispozici veškeré mé výsledky, a to ve chvíli jejich zrodu, nanejvýš s nepatrným zpožděním. Jenom to, co jsem měl ve své hlavě, mohlo být před ním skryto. V této chvíli jsem nemohl zatajit ani to, že už jsem vlastně hotov.

Tak jsem uvažoval při jídle, zatímco Džataši povídal, co se dozvěděl nového. Byl jsem zaujat něčím jiným, jinak bych asi musel skřípat zuby. Takhle jsem jen mlčky přikyvoval na zprávy o vyvraždění většiny území Číny, kde omíorská letadla soustředěnými údery rozhoupala pevninskou kru a vyvolala tak nevídané, katastrofální zemětřesení. Hory se tam převracely, lidé hynuli nejen pod troskami domů, ale také v hloubce pod zemí. V půdě se rozevíraly veliké trhliny, do nichž lidé bezmocně klouzali a padali; načež se zemské kry zase srážely zpátky a lidi v hloubce drtily. Bylo to hrozné, ale že ještě horší věci lidstvo teprve čekají, tím už jsem si byl jist.

Přesto jsem se rozhodl počkat do zítřka. Byla to trochu hra va bank, ale Madgéš sám mi dával tři až čtyři dny. Měl jsem teď snad právo i na odpočinek. Kromě toho jsem ho chtěl nechat v domněnce, že si nejsem vědom odposlouchávání. Bavil jsem se proto s Džatašim o Omíorech, ale tak, abych dával najevo jen své obavy z jejich moci. Džataši žil mezi nimi od narození a dobře věděl, jak o nich může či nemůže mluvit.

„Poslyš, Džataši, ty ses přece narodil ve hvězdoletu. Měl bys tu tedy mít svou matku, ne?“ napadlo mě.

Džataši se na mě podíval a jeho výřečnost na chvíli kamsi odlétla.

„Nikdo z nás, kdo jsme se tady narodili, nemáme matku,“ prohlásil po chvilce. „Jednou se to dozvíš, hned nebo potom. Omíorové nemají oddělená pohlaví - lépe řečeno, měli je, ale dnes už je nemají. Jsou tu samí... dalo by se říci, muži. Když se mezi nimi objeví... říkejme tomu žena, Omíorové ji rozsekají na kusy a zachovají z ní jenom orgány potřebné pro rozmnožování. Ty dají do stroje, pomocí nějakých preparátů je zvětší a v nich vznikají noví Omíorové. Proto tu nikde neuvidíš žádnou ženu. Ty bývají obvykle slabší a pro Omíory jsou nepotřebné. Nanejvýš z nich používají jenom tamtu část. Slyšel jsem, že kdysi dávno rodily děti Omíorům i ženy, ale prý to bylo velice nevýhodné. Bylo nutné dlouho čekat, než taková žena vyroste, a i potom mohla mít každá sotva dvě až tři děti najednou. U otroků k tomu navíc přistupovala nechuť přivádět děti na svět. Otrokyně sice mohli oplodňovat uměle a také to dělali, jenomže ani tím se nezaručoval požadovaný výsledek, protože mnohé se potom raději samy zabily, než aby porodily děti určené na pekáč. Jejich vypreparované orgány ovšem produkují děti bez protestů. Tak to prý zprvu Omíorové dělali jenom s otroky, ale pak usoudili, že bude lépe, když tak budou pěstovat i sami sebe. Pěstování dětí ve strojích má prý mnohem větší výtěžnost, neboť z jednoho orgánu se prý narodí vždy více než deset dětí najednou a navíc jsou mnohem kvalitnější. Tak to u Omíorů chodí už tisíce let.“

„Myslíš, že nás, lidi Země, si chtějí... pěstovat také tak?“ zarazil jsem se. Dělalo se mi přitom nanic, ale tady na to už zřejmě byli zvyklí všichni, kati i jejich oběti.

„Samozřejmě,“ přisvědčil. „Rozsekali už několik desítek vašich žen a jejich orgány dali do svých strojů na děti. Určitě měli úspěch, teď už v těch strojích vyrůstají zárodky dalších vašich lidí. Kdyby to totiž nebylo možné, dávno by vás vyhubili. Tak zacházejí se všemi a bytosti, které si oni nemohou rozmnožovat a pěstovat podle libosti, pro ně nemají cenu, a tudíž nemají právo žít. Prý těsně před mým narozením úplně vyhubili planetu s rozumnými bytostmi, rozmnožujícími se pomocí vajec. Ačkoliv by to mělo být lehčí, Omíorové je nedokázali chovat uměle - proto je vyvraždili.“

Mrazilo mě v zádech, ale ovládl jsem se, abych na to něco neřekl. Co jiného bych ostatně mohl čekat od takových bestií než něco nelidského? Zvlášť když se stejným způsobem chovají i ke své vlastní rase!

Otřásl jsem se sice při Džatašiho výkladu několikrát, ale nakonec jsem neřekl nic. Nemělo smyslu se rozčilovat. Nemohl jsem to ovlivnit ani změnit. Na druhou stranu - mohl bych se s něčím tak zrůdným smířit? To také nepřipadalo v úvahu, neboť apatie by byla nejspíš to, co by Omíorové potřebovali. Byl jsem příslušníkem poražené, zdeptané civilizace, ale to neznamenalo stát se spolehlivým, věrným otrokem. Kdybych jim mohl nějak škodit, chopím se každé příležitosti. Ne však tak primitivně, jako ti lidé, kteří Omíory napadli bez nejmenší šance na úspěch. Možná budu muset přežít i delší dobu, než najdu svou příležitost. Kéž bych ji poznal brzy!

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:41