Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

V srdci Babylónu

Madgéšovy problémy jsem měl v podstatě vyřešené. Nepředal jsem mu své řešení ihned jen proto, abych mohl pracovat na nejdokonalejším počítači omíorské civilizace i pro sebe. Ale i moje výzkumy byly třetího dne u cíle. Zbývalo vtělit je do hmatatelnější podoby.

S trochou smutku jsem si uvědomil, že se naplnění mého problému opět vzdaluje. Teoretické řešení mi bylo jasné, ale k praktickému použití bych musel mít možnost používat nejen počítač, ale i výrobní roboty. Ty jsem dosud ani koutkem oka nespatřil a nevypadalo to, že je vůbec kdy uvidím, natož abych na nich něco vyráběl - a navíc tajně a pro sebe.

Pak jsem přece jen předstoupil před Madgéše. Předal jsem mu úplné řešení jeho problému, dokonce i s návrhem na výrobu prototypu pomocného přístroje - ale přitom jsem si neodpustil malou frajeřinku a předal jsem mu současně řešení dalšího problému. Zadal jsem si jej sám a podle mě nebyl bez zajímavosti. Jednalo se o vlivy dvou protiběžně rotujících gravipolí a jejich vzájemné interference na rozkmitávání krystalické mřížky. Dokonce jsem se nabídl, že bych na tom rád pracoval dál, protože se mi tento problém zdá být velice zajímavý.

Madgéš se na mě chvíli zkoumavě díval všema svýma očima a pak pomalu prohlásil:

„Neřekl jsem ti, že máš pracovat současně na dvou od sebe tak vzdálených projektech. Proč ses přesně nedržel mých příkazů? Měly být pro tebe zákonem!“

„Kdybych se soustředil na jeden projekt, nepostupoval bych o nic rychleji,“ odpověděl jsem. „Musel jsem vykonat několik pokusů a při čekání na výsledky jsem mohl přemýšlet i nad druhým problémem. Ten mě napadl skoro na začátku, byla by škoda tak zajímavý nápad nevyužít.“

„Bylo by lépe, kdybych trval na přesném plnění rozkazů,“ prohlásil Madgéš svým písklavým hlasem. „Pravda, nemám tě tu k tomu, abys slepě plnil rozkazy, ale abys myslel. To jediné hovoří ve tvůj prospěch - jinak bych tě musel potrestat, aby sis nemyslel, že si můžeš sám určovat, co budeš dělat. Já už delší dobu vím, že pracuješ více než jsem ti určil, zajímalo mě jen, jak mi tu činnost navíc vysvětlíš.“

Mlčel jsem. To znamenalo, že se potvrdila moje domněnka, že mě Madgéš sleduje, nejspíš prostřednictvím počítače, nebo i nějakým jiným odposlouchávacím zařízením. Otrokáři si určitě své otroky hlídají, aby nemohli za jejich zády proti nim něco chystat.

„Proč jsi nezůstal u toho, co jsem ti přikázal?“ uhodil na mě Madgéš.

„Nemyslel jsem, že budu kárán za něco, co jsem udělal nad rámec příkazu,“ řekl jsem opatrně.

„Vždyť tě nekárám,“ pohodil Madgéš rukou. „Jenom se mi to nezdá. Je přece podezřelé, aby otrok sám od sebe pracoval víc než kolik mu přikážeme, nemyslíš?“

Několik okamžiků jsem přemýšlel. Pak mě napadlo jednoduché vysvětlení, které bych mohl Madgéšovi podstrčit. Snad bude vypadat věrohodně.

„Říkali jste, že se až podle výsledků mé práce ukáže, zda jsem použitelný nebo ne,“ řekl jsem. „Nechci skončit na rožni, proto se snažím.“

„K tomu, abys byl shledán užitečný, by ti stačilo přesně plnit mé rozkazy, tak jako to dělají ostatní. Ty jsi jediný z otroků, který pracuje víc než musí. Proč?“

Opět jsem chvíli mlčel. Tentokrát jsem měl odpověď připravenou, avšak pro její věrohodnost jsem chtěl vzbudit dojem, že mě Madgéš svými argumenty tak trochu zahnal do kouta.

„Džataši mi řekl, že každá rasa bude mít větší naději na přežití, když budeme použitelní jako otroci. Mohl bych vzbudit příznivější dojem i o svých krajanech.“

„To nezáleží na tobě,“ přerušil mě Madgéš. „Mnoho tvých krajanů se naopak chovalo příliš zarputile, ačkoliv museli vidět, že odpor k ničemu nepovede a že tím ublíží nejen sobě, ale i jiným. Ty jsi první, kdo je ochoten riskovat i mou nelibost, aby pro své krajany vytvořil z naší strany lepší mínění. To se mi vůbec nelíbí.“

Mlčel jsem. Jestli jsem to přehnal a skončím na pekáči, pomyslel jsem si, bude to krutá odplata za mou domýšlivost, ale patří mi to, neměl jsem hned zkraje zkoušet, co mi tu projde a co ne.

„Ačkoli - ono to vlastně není tak hloupé, jak to na první pohled vypadá,“ pokračoval Madgéš po chvíli ticha. „Jedinec má mnohem menší šanci na dlouhý život, nebude-li vedle něho existovat větší skupina stejné rasy. Ale uvědom si, tady všechno závisí na nás, Omíorech. Pokud chceš na nás uplatnit nějaké chytračení, u většiny z nás se mine účinkem a naopak tvou situaci ještě zhorší.“

Díval jsem se na tu zelenou bestii před sebou, ale nedal jsem najevo, co k ní cítím. Měl jsem jenom jedinou utkvělou myšlenku. Mlčet - až do konce. Nebudu před takovou obludou škemrat o milost, stejně by to nemělo cenu. Ale vybuchnout vzteky by znamenalo naprosto jistě a přitom zbytečně zemřít a to se mi nechtělo. Aniž bych nad tím nějak uvažoval, zaujal jsem prostě pozici mrtvého brouka.

„Ty možná už dopředu kalkuluješ s tím, že já tvé úsilí rozpoznám správně ve tvůj prospěch,“ uvažoval netvor ještě chvíli. „Budiž, tak by tomu mohlo být. Jestli počítáš s tím, že jsem jiný než ostatní, možná to není špatná úvaha. My dva se musíme navzájem uznávat, oba přece máme nadprůměrnou inteligenci a není rozumné podceňovat druhého. Jenže já jsem Omíor a ty pouhý otrok, mezi námi musí zůstat nebetyčný odstup. No budiž. Napoprvé tě trestat nebudu, ale propříště, chceš-li prospět své rase, jak říkáš, můžeš dělat i více než co ti já sám určím - ale já v takovém případě musím dopředu vědět, na čem pracuješ!“

Takže - ono mi to snad prošlo? Chvilku jsem stál a nemohl jsem pochopit, zda je tomu tak, nebo zdali se mnou ta bestie nehraje známou hru na kočku a myš. Možná mě přece jen nechá žít, říkal jsem si v duchu. Proč by do mě investovali tolik námahy, kdyby mě měli při první příležitosti zabít?

„Jen tak mimochodem - tušíš aspoň, k čemu bude dobré, co jsi pro mě právě vymyslel?“ vybafl na mě znenadání Madgéš.

„Podle mě jde o nový typ detektoru,“ odpověděl jsem skoro klidně. „Mělo by se jednat o něco zvlášť citlivého, co se dá dostat do rezonance s vlastními kmity atomů. Podle mě by se tím dala dobře hledat ložiska prvků. Ten detektor bude zajímavý pro horníky a tak podobně. Najde to jistě i sloučeniny, třeba vodu...“

Napadlo mě, co by za takový přístroj dali všichni hledači pokladů starých civilizací, dobrodruzi na Klondyku nebo potápěči, kteří se snažili vyzvednout ze dna moří tuny dávno utopeného zlata. Tenhle přístroj by je bezpečně vedl k těm největším uskupením hledaného prvku - zbývalo by jen začít hrabat v místě, kde detektor zjistí nejkratší směr k dávným pohádkovým pokladům... A nemuselo by jít jen o poklady ze zlata, na poušti by stejným pokladem mohl být třeba hlubinný pramen čisté vody.

„Samozřejmě, i ložiska nerostů to najde,“ pokýval zelenou hlavou Madgéš. „Prvky se dají naladit přímo a naši hledači rud to jistě uvítají. I na jednoduché sloučeniny se dá přístroj použít, koincidencí více kmitů bude možné snadno odlišit, zda jde o sloučeniny, nebo o směsi. Ale ten správný detektor, jaký potřebujeme, vznikne teprve ze spojení s dobrým malým počítačem. Budeme moci vyhledávat i tak kombinované série kmitů, jaké vydává třeba právě člověk Země. Pak konečně spolehlivě najdeme tvé krajany, ať před námi zalezou do jakýchkoliv úkrytů. Bude to poslední přístroj, co nám ještě chybí. Rozumíš?“

V první chvíli se ve mně div nezastavilo srdce. Takže to vůbec nebude přístroj na vyhledávání pokladů, ale lidí! A já pomáhám těm bestiím vypátrat mé bližní a zahubit je! To by ode mě byla zrada na všech lidech Země! To by snad bylo lepší vrhnout se na tu zelenou bestii, ať si mě rovnou zabije!

Rychle jsem se však uklidnil. Pravda pomáhal jsem našim nepřátelům, ale neměl jsem jinou možnost a kromě toho jsem neměl ani tušení, oč jim doopravdy jde. A navíc - vynalezení detektoru zdaleka nezáviselo jen na mně. Ten problém měl přece Madgéš už dávno rozpracovaný a brzy by jej asi vyřešil i beze mě.

„Je to jen otázka času,“ pokrčil jsem rameny, jako kdyby mi na tom nijak nezáleželo.

„Jakého času?“ zpozorněl Madgéš. Že by si všiml více, než bylo zdrávo?

„Země se vašim lodím nemůže postavit,“ pokračoval jsem co nejklidněji. „Takže je otázkou času, kdy budete mít náš svět v kapse. Vzdorování jednotlivců nic nerozhodne. Větší šanci na přežití mají jen ti, které můžete využít, to znamená, kdo se včas podrobí.“

Díval se na mě chvíli všema očima.

„Myslí ti to dobře,“ pokýval po chvíli hlavou. „Kdyby tak smýšleli všichni tví krajané, byla by pro nás Země zajímavější. Jenže takových je tu příliš málo.“

„Lidé si zvyknou,“ řekl jsem tak klidným tónem, jakého jsem byl vůbec v té chvíli schopen.

„Bylo by načase,“ souhlasil Madgéš. „Ale teď se ti dám jiný problém. To tvé rozkmitání atomů může být docela zajímavé. Jenže i naše zbraně jsou založené na podobném principu, máme je dost dlouho a vyhovují nám. Navíc, dosah tvé zbraně by nebyl velký a jeho zvyšování ekonomické, energetická náročnost by narůstala exponenciálně se vzdáleností. Zdá se mi, že je to slepá ulička, jen se tím zdržuješ od pořádné práce!“

Madgéš tedy nejen sledoval, na čem pracuji, ale jak bylo vidět, sám už o tom také začal přemýšlet.

„Nemyslel jsem použít to jako zbraně,“ namítl jsem. „Ani by to podle mě dost dobře nešlo.“

„Tak proč ses s tím vůbec zdržoval?“ vyzvídal Madgéš.

„Protože se mi zdálo, že to bude zajímavé pro zpracování materiálů. Když rozkmitám dva odlišné materiály a přiblížím je na dotyk, měly by jejich krystalové mřížky prolnout bez přísunu velké energie.“

„Ty myslíš - něco jako sváření bez ohně?“

Přesně tak jsem o tom uvažoval i já. Madgéšovi to myslelo rychle.

„Něco takového,“ přikývl jsem. „Podle mě bude potřeba vyzkoušet optimální energii kmitání, aby nedošlo k destrukci krystalů. Jako zbraně by to asi použitelné nebylo, zatímco u svářecího aparátu nikdy nepůjde o žádné velké vzdálenosti...“

„No dobrá. Svářet sice umíme už odpradávna, ale tohle by mohlo být také zajímavé. Potřebuješ postavit zkušební zařízení, že?“

„Myslím si, že je to ve stadiu, kdy se dá přistoupit k praktickým zkouškám,“ přikývl jsem.

„Dejme tomu,“ trochu se zamyslel. „Detektor dám teď našim odborníkům na rezonanci, ať dokončí, co bude třeba. Já se ale nechci zabývat tím tvým kmitáním. Víš co? Zařídím, aby ti dovolili stavět si potřebné přístroje s pomocí výrobních robotů. Nakonec to bude pro mě, proč by ne. Jenom tě znovu varuji, aby ses nepokoušel tajně si sestrojit nějakou zbraň - to by byl tvůj konec! Budou tě při tom stále kontrolovat. A nemysli si, že budeš mé benevolence zneužívat! V první řadě budeš pracovat na tom, co ti určím. Až potom, ve svém volném čase, se smíš zabývat vlastními výzkumy. Kromě toho, ať už vymyslíš cokoliv, nakonec to bude můj vynález, protože otrokovi by to k ničemu nebylo, rozumíš?“

Odpověděl jsem v tom smyslu, že je mi všechno jasné. Pak jsem odešel - ale srdce mi tlouklo snad až v krku. Jakmile ty bestie budou mít vhodný detektor lidí, bude s Bludištěm konec. Pokud jsou tam vůbec ještě naživu.


K výrobním strojům jsem se chtěl vypravit až druhého dne. Musel jsem si na svém počítači podrobně připravit, co chci vlastně vyrábět. Ukázalo se, že Madgéš všechno zařídil tak, abych ke stroji chodit nemusel - a vlastně ani nemohl. Práce s nimi byly jediné, které tu vykonávali Omíorové sami, bez otroků. Bylo tomu tak určitě proto, aby si na nich otroci nemohli tajně vyrábět zbraně. Sám jsem ke stroji nesměl, ale můj počítač převedl mé zadání do pamětí robota a po nějaké době, většinou do druhého dne, jsem měl na stole hotový přístroj. Nosil mi je obvykle malý, zavalitý otrok z planety Kubur. Nevypadal jako člověk, spíš jako vajíčko s tenkýma ohebnýma rukama a nohama. Kostru měl ovšem jako ostatní obratlovci, měla lebku i kosti krku, jen jeho končetiny měly více kloubů než my lidé. Hlavu měl však posazenou přímo na vrchu těla bez znatelného krku, takže jí ani nemohl otáčet do stran. Místo toho otáčel očima, měl je umístěné na podobných stopkách jako Omíorové. Když se takto uspořádané orgány vyvinuly nezávisle na sobě na dvou různých planetách, byly zřejmě nějakým způsobem výhodné.

Kuburové zřejmě byli mlčenliví a z toho, který chodil ke mně, jsem nedostal ani slovo navíc. Přestal jsem to zkoušet, kdoví jaké měl příkazy, třeba bych mu nakonec svou nemístnou zvědavostí ublížil.

Přístroj jsem dostal v krabici jako stavebnici, ačkoliv jsem naprogramoval i jeho sestavení. Někdo zřejmě do mého programu zasahoval; možná musely jeho součástky projít kontrolou či schválením. Nic ale nechybělo a přístroj po sestavení pracoval, dokonce přesně tak, jak pracovat měl. Dostal jsem jen další výstrahu.

Několik hodin jsem přístroj zkoušel a nemohl jsem se ho nabažit. Chovalo se to přesně tak, jak jsem očekával. Když se jeho hlavice přiblížila k místu, kde se měly dva předměty spojit, ozývalo se jen jemné pískání. Vzápětí předměty jako kdyby změkly, ale to byl jen klam, byly stejně tvrdé jako dřív, to se poznalo jakýmkoliv nekovovým předmětem, dokonce i holou rukou - a přece jsem je mohl docela malou silou zatlačit do sebe. Zákon o neprostupnosti hmoty tady dostával pořádně na frak - či spíš se opět ukázalo, že každá hmota je vlastně neuvěřitelně prázdná. V krystalické mřížce je mezi sousedícími atomy vždycky dost místa, asi jako mezi stromy v lese - do takové prostory by se klidně vešlo dvacet dalších atomů. Za normálních okolností se tu projevují síly, které sem jiné atomy nepustí. Vyřazením těchto sil se hmota stala prostupná - tedy přesněji řečeno, jednalo se pouze o krystaly. Pod hlavu přístroje jsem mohl klidně dát ruku, neměl na ni vliv.

Spojená místa už stejnou cestou oddělit nešla. Jakmile se vibrující gravitační pole vzdálilo, krystaly ztuhly, vznikla nová struktura a ta se už oddělit nedala. Spojení bylo ovšem pevnější než původní předměty - pochopitelně, vždyť hmota tu měla téměř dvojnásobnou hustotu, její nové krystalické vazby byly propletenější než původní a možná přitom vzniklo cosi nového, nějaká nová kvalita. Tou cestou by se zřejmě daly vyrábět extrémně pevné součástky - stačilo vyrobit dvě stejné a prolnutím je sjednotit. Bylo možné takto spojovat nejen kovy, ale z dostupných materiálů i křemen, sůl, cukr i jiné, muselo však jít vždy o krystaly. Zkusil jsem spojit na zkoušku kov jídelní lžíce s kuchyňskou solí a byl jsem sám překvapen - vzniklá hmota byla tvrdší než diamant.

Pochopitelně jsem Madgéšovi přístroj musel předat, jak to vyžadoval. Shrábl jej kostnatou rukou, uložil do neviditelné skříně ve stěně a tím to pro něho zřejmě skončilo. Neptal se mě na mé pokusy, jako kdyby ho nezajímaly. Předal mi další úkoly; a teprve když jsem už byl na odchodu z jeho pracovny, zmínil se, že moje studené sváření možná přece jenom najde uplatnění, nejspíš jako vhodný doplněk rezonančních taviček. To znamenalo, že mé výzkumy sledoval a věděl dobře, oč jde. Pak mě ještě víc potěšil tím, že mi dovolil zadat si výrobu dalšího kusu už čistě pro mou potřebu. Nebylo to jen pouhé velkorysé gesto. Madgéš správně tušil, že mi to nedá a budu na tomto problému bádat dál a kdoví, snad časem přijdu i na jiné podobné zajímavosti.

Příkaz, podle něhož jsem měl možnost využívat výrobních robotů, platil pak od té doby trvale - ovšem včetně pečlivé kontroly nad tím, co to vlastně vyrábím.

Neznamenalo to, že by mi už Madgéš dával plnou volnost ve výzkumech. Naopak, zadával mi další úkoly, protože i on měl své představy a chtěl je naplnit. Pokud jsem stíhal plnit všechny jeho příkazy - a to jsem si nikdy nedovolil porušit - mhouřil všechny tři oči nad tím, co si dávám dělat navíc. Dobře věděl, že všechno co dělám, mu bude tak jako tak dříve nebo později patřit.


Dny mezitím ubíhaly a řadily se v týdny.

Mnohokrát jsem si vzpomněl na Bludiště a jeho obyvatele. Co tam teď asi dělají? Jsou vůbec ještě naživu? Neměl jsem pochopitelně žádnou možnost se to dozvědět. Jestlipak je ještě někdy v životě uvidím? Tady na hvězdoletu to nebylo ani pravděpodobné, ani žádoucí. Ale dal bych nevím co za to, kdybych věděl, že naživu jsou. Měl jsem jen jedno tušení, bohužel téměř na úrovni jistoty. Obyvatelé vesnice neměli naději. Že by se letka Omíorů spokojila se zajetím jediného člověka a ostatní by nechala být, tomu jsem nevěřil. Možná tu někde jsou i ostatní jako otroci, ale pochopitelně jsem se s nimi nemohl domluvit - hvězdolet byl přece veliký a já jsem směl pobývat jen ve střední zóně, zakázané pro většinu ostatních. Nejistota, co se stalo, byla nejhorší. Bludiště mělo přece jen větší naději. Jeskyně hluboko pod skálou se nemohla prozradit ani světlem ani teplem jako pozemské domy. Pokud turbína pod mlýnem dodávala elektřinu, což bylo možné, nemuseli by se prozradit ohněm ani kouřem. Elektřina by je sice mohla prozradit také, ale jak už jsem věděl, Omíorové se elektromagnetickými jevy, mezi něž patří i rádiové vlny a indukce, příliš nezabývali. Snadno by mohli přehlédnout turbínu, tiše si běžící pod ruinami mlýna. Detektor živých bytostí v té době ještě použít nemohli a než s ním projdou kolem dokola celý náš svět, bude jim to jistě dlouho trvat. Zbývalo jediné, co mi dělalo starost - potraviny. Karel jich měl dost možná na rok, ale rozhodně ne na dva, tři, pět... Jednou budou muset vyjít ze skály a pokusit se zasít obilí a zasázet brambory, aby měli z čeho žít. Teď jde o to, aby je přitom lovci lidí nechytili.

Omíor, který u výrobního robota kontroloval všechny moje výtvory, musel být jistě vzdělaný - nebo jich na tu práci bylo víc, nevím. Kdyby ale na jeho místě seděl Madgéš, možná by mu bylo brzy něco podezřelé. Například to, že jsem dával vyrábět i přístroje, které očividně fungovat nemohly, anebo byly tak triviální, že jsem je ani nepotřeboval. Z takových jsem totiž vybíral jen určité součástky. Hromadily se v mé a Džatašiho komůrce postupně jedna vedle druhé. Čas od času jsem vítězoslavně Madgéšovi donesl něco nového, většinou to byly dobře využitelné věci. Madgéš moje výtvory přijímal s uznáním, ale bez velkého nadšení. Poslední dobou se vůbec stával nějak nevrlým; musel jsem si dávat pozor, abych pro nějakou maličkost neskončil předčasně na pekáči. Jednou přede mnou v návalu zlosti udeřil pěstí do stolu, až masívní deska pukla a docela mě tím vyděsil.

Pak jsem se mezi řečí dozvěděl příčinu jeho špatné nálady - a nesmírně jsem si oddychl. Detektor lidí, který s mou pomocí postavil, skutečně velice spolehlivě zjišťoval lidi ve všech možných úkrytech, přesně tak, jak si to Madgéš od začátku představoval. Jenomže stejně dokonale detekoval i všechny pozemské savce, přičemž nedokázal rozlišit jejich druh. Odborníci na rezonanci si zřejmě omylem vybrali kmity, společné pro většinu pozemských obratlovců. Na hvězdoletu detektor fungoval perfektně. Neomylně lidi zaměřoval i přes několikery stěny, nezaměňoval pozemšťany ani s Omíory, ani s jinými rasami otroků. Na Zemi však žalostně selhal.

Dalo se říci, že poprvé v historii bylo lidstvo za tisíce a možná i miliony lidských životů vděčno - krysám. Potkani, myši a krysy nám byli i dříve užiteční, ale jen jako pokusná zvířata; nanejvýš lidem sloužili v dobách hladu coby nouzová potrava. Tito nevyhubitelní společníci lidí odedávna obývali stejná místa jako my lidé a v této kritické chvíli nás svými malinkými tělíčky dokonale zamaskovali. Zkáza civilizace jim příliš neuškodila, brzy se velice rozmnožili a detektor lidí byl na Zemi Omíorům k ničemu. Jeho signály sice Omíory vedly přesně, jenže na jednoho nalezeného člověka připadalo i více než sto padesát perně vydolovaných myší, potkanů nebo krys. Samozřejmě by Omíorové ani nemuseli zjišťovat, co se vlastně v úkrytu nachází, mohli by v takovém případě rovnou použít hloubkové smrtící zbraně, jenomže by to nemělo pro ně smysl. Stálo by je to spoustu energie a jim přece nešlo jen o smrt lidí, nýbrž především o lidské maso. Myši pro ně byly jako kořist naprosto bezvýznamné. Lovci lidí velmi rychle poznali neúčinnost těchto pokusů a vrátili Madgéšovi jeho detektory jako naprosto nepoužitelné.

Když jsem se to dozvěděl, udělalo mi to dobře. To přece znamenalo, že šance na přežití obyvatel Bludiště opět dost podstatně stouply! Copak tam asi dělají?

Vina za fiasko detektoru naštěstí nepadla na mě - to bylo také jen dobře. Madgéš uznával, že jsem mu užitečný, takže se zřejmě rozhodl, že si mě ponechá. Budu se muset přece jen více snažit, abych se mu zavděčil, jinak by ho mohlo snadno napadnout, že si najde jiného asistenta.


Dalo by se říci, že jsem si zvykl.

Stal jsem se otrokem, ale měl jsem naději přežít mnohem déle než na kterémkoliv jiném místě ve hvězdoletu. Už to, že mě nikdo nenutil pojídat irrkeln, jídlo odporné chutí, ale zejména účelem. Prozatím se mnou tedy nikdo nepočítal jako s pečínkou. Práce pro Madgéše přitom nebyla nijak obtížná. Musel jsem si poctivě přiznat, že jsem zajetím i něco málo získal. Byly to hlavně vědomosti, zejména v oblasti omíorské gravitační techniky. Takové bych doma na Zemi nezískal nikdy v životě, kdežto tady to byla jenom otázka několika hodin strojového učení. Brzy jsem si na své nové znalosti zvykl, podobně jako na řeč Omío, kterou jsem brzy hovořil plynně jako svým rodným jazykem. Odmítal jsem si však zvyknout na hrozivou možnost, že bych zůstal otrokem až do smrti a pak bych ještě posloužil těm bestiím jako pečeně. To bylo tak děsivé, že jsem se pevně rozhodl: musím se pokusit vymyslet něco, co by jim vzalo vítr z plachet.

Navenek jsem ovšem působil dojmem, že jsem se už se vším smířil. Ochotně jsem plnil Madgéšovy příkazy a přitom jsem navíc zkoumal některé okrajové jevy, jaké by jemu samotnému ani nestály za námahu. Týdny ubíhaly a zdálo se, že Madgéš ve mně získal nejlepšího asistenta, jakého si už dávno přál, onoho „spolehlivého a věrného otroka“.

Madgéš mě také brzy uznával, byť jen po odborné stránce. Mělo to pro mě výhody. Především jsem dostával mnohem lepší stravu než ostatní otroci. S každou předanou maličkostí to bylo pro mě lepší - a také pro Džatašiho, jenž tyto výhody sdílel se mnou. Madgéš však netušil, že od samého začátku řeším ne dva, ale tři problémy současně. Jeden z nich mi on sám přidělil ke zkoumání; do druhého jsem se sice pustil sám o své vůli, ale Madgéš o něm věděl, kdežto o třetím nevěděl nikdo, jenom já. Ten jsem řešil někde v pozadí, pod rouškou prvních dvou - a po pravdě řečeno, postupoval jsem na něm nejpomaleji. Stále jsem musel všechny výsledky v počítači maskovat, aby si Madgéš nebo i některý jiný Omíor nevšimli něčeho podezřelého. Kdyby mě prohlédli, znamenalo by to bezpochyby upečení zaživa při plném vědomí. Musel jsem si dávat zatraceně dobrý pozor. Madgéše jsem nesměl v nejmenším podceňovat, byl to přece jen špičkový vědec. Měl jsem sice připraveno několik výmluv, v případě částečného odhalení bych mu mohl předat i svůj objev interakce gravitačních vln se spiny elektronů, který jsem si schovával na vhodnější dobu, ale uvnitř ve mně stále hryzaly pochyby.

Největší strašidlo mě doprovázelo vždycky, když jsem se podíval na počítač. Když omíorské počítače dokáží rozpoznat myšlenkové příkazy, co jim zabrání přečíst si i jiné, mnohem nebezpečnější myšlenky? Kdyby proti mně jednou Madgéš použil snímače myšlenek jako detektoru lži a dozvěděl by se pravdu, byl by to konec jeho představy o „věrném otroku“, jakou teď o mně nejspíš měl. Tato představa mě trápila jako noční můra a musel jsem se jí chtě nechtě často zabývat.

Naštěstí jsem se objasnění této otázky dočkal brzy, dříve než by mě stálé obavy mohly přivést k něčemu nepředloženému. A pomohl mi právě počítač, jehož jsem se tak obával. Jednou - zdaleka ne poprvé - jsem současně přemýšlel nad Madgéšovým i nad svým problémem. Přitom jsem zadával počítači příkazy vůlí, ale nebyl jsem pořádně soustředěn a počítač se často zastavoval, protože můj příkaz nepochopil, nebo si tím aspoň nebyl jist. Když se to opakovalo mnohokrát, počítač mě náhle přestal poslouchat a začal mi sám od sebe vysvětlovat, že pro myšlenkové řízení musím být naprosto soustředěný, nesmím myslet na nic jiného než na správné zadání příkazů, jinak že ani sebedokonalejší snímače nemohou odlišit jedny myšlenky od druhých. To ovšem byla pro mě nejlepší zpráva - a až teď jsem si připomněl, že kdyby čtení myšlenek bylo tak snadné, jistě by Omíorové tuto možnost už dávno proti svým otrokům - a tedy i proti mně - používali.

Pak už mě nic tak netrápilo a vyřešení všech problémů se blížilo tak, že jsem mohl zkusit sestavit nejpodivuhodnější přístroj. Nevznikl pod dohledem cenzorů u výrobních robotů, ale u mě na stole a jeho principy nebyly zaneseny v pamětech počítačů. Byl sice postaven ze součástek rovněž vyrobených robotem, jenomže pro zcela odlišné přístroje, takže by je málokdo dokázal sestavit stejně jako já. Gravitonky obecně slouží k vytváření gravitačních vln a je jim jedno zda nesou letadlo, spojují navzájem zdánlivě nesourodé krystaly, nebo zda detekují vzdálenou lidskou bytost. Podobně je tomu třeba s tranzistory. I ty se dají použít na mnoho různých způsobů, ale jen odborník je dovede zapojit tak, aby vzniklo přesně to, co si přeje on sám. Možná by mě neprozradilo, ani kdyby se mi Madgéš díval přes rameno. Prostě jsem si něco bastlil, co mu stejně brzy předám výměnou za smetanový pudink nebo jinou podobnou hodnotu.

Poprvé jsem svůj nový přístroj nezapnul v naší komůrce, ale na chodbě, kde nikdo kromě mě nebyl. Zatajil jsem dech, protože se i teď stalo přesně to, co jsem očekával. Kolem mě vyvstala modravá, lehce svítící aureola. Nijak jsem ji však nepociťoval, dokud jsem se nepohnul z místa. Pak teprve jsem měl dojem pohybu v trochu hustším prostředí a uslyšel jsem slabé hučení, jakoby silného větru. Přešel jsem se zapnutým přístrojem jen několik metrů a zase jsem jej vypnul, nebylo by dobré předčasně někoho potkat. Bylo to docela zajímavé. Když jsem natáhl ruku před sebe, viděl jsem každý svůj prst obklopený zvláštní mihotavou září modrého, jakoby měsíčního světla. Nebyla to ale elektřina, s tou to nemělo vůbec nic společného. I kdybych byl nabit sebevětším nábojem, takhle bych nesvítil. Kromě toho by se mi statickou elektřinou asi rozježily vlasy, tady mě naopak všechno spíš uhlazovalo.

Ale neměl jsem čas pozorovat jen tyto efekty, ačkoli byly také velice zajímavé. Musel jsem podniknout jeden nesmírně, snad dokonce životně důležitý pokus. Poručil jsem náramku otevřít zavřené dveře do našeho pokojíčku, tvořené silovým polem. Pak jsem zapnul přístroj a vkročil dovnitř. Modravá bublina dveřmi prolnula spolu se mnou polem, které ani jako otevřené nebylo zcela vypnuté, bylo jen průchozí. Když se mi to podařilo, oddechl jsem si. Interference přístroje s polem silových dveří mě totiž trochu strašila, tento jev jsem ani teoreticky neměl ujasněný. Kdybych se zapnutým přístrojem nemohl projít dveřmi, znamenalo by to pro mě dost podstatnou nevýhodu. Každé dveře by mi pak byly nebezpečné.

Pokusy ale dopadly dobře a navzdory Madgéšově nadprůměrné inteligenci jsem od této chvíle nosil v kapse své kombinézy zbraň. Mohl bych Omíorům aspoň částečně zaplatit za všechny ty krutosti, jakých se dopustili na miliardách lidí Země? Podle mých úvah ano, můj přístroj mohl být účinnější zbraní i než pětice sebevražedných atomových torpéd, jimiž Země poprvé a naposledy zasadila úder hvězdoletu z Omíoru a tím i jeho sebejistým, bezcitným vládcům.


O tom, že u sebe nosím zbraň, nesměl pochopitelně vědět nikdo na celém hvězdoletu. Uvažoval jsem jedině o Džatašim, opičkovitém človíčku, který už pro mě vykonal mnoho dobrého. Ten by byl při předčasném prozrazení spolu se mnou nejvíce ohrožen. Rozhodl jsem se prozatím nic neprozradit ani jemu. Žil přece na hvězdoletu už od narození a kdoví, jak hluboce v něm byla zakořeněna poslušnost vůči pánům. Remcat proti vrchnosti je snadné, to umí kdekdo i u nás, ale připravovat se na vzpouru s plným vědomím, že v případě nezdaru nelze čekat slitování, to je něco docela jiného.

Musel jsem se ovšem připravit co nejdokonaleji, abych měl aspoň špetku naděje na úspěch. Věděl jsem velice dobře, že se chystám na válečné tažení proti posádce osmikilometrového hvězdného kolosu, což určitě nebyla maličkost. Spíš to bylo šílené a několikrát jsem si říkal, zda by nebylo lépe zůstat „poslušným a věrným otrokem“. Pravda, měl jsem víc než pouhé holé ruce, ale můj přístroj, jakkoliv jsem počítal s tím, že pro Omíory bude pořádným překvapením, by jim sám o sobě moc neuškodil. Kdybych měl jen ten, bylo by to asi pořád málo. Promýšlel jsem, co všechno ještě budu potřebovat; bylo toho stále dost a dost. Seznam dalších potřebných maličkostí jsem sice uchovával jen ve své hlavě, ale strašil mě stejně, jako kdyby byl zapsán ohnivým písmem na každé volné stěně, na každé chodbě...

Prohlížel jsem si po několikáté plán hvězdoletu. Kupodivu byl dostupný prostřednictvím mého počítače, což nejspíš byla další z mých výsad. Kdykoli jsem ho vyvolal, objevil se hned přede mnou a téměř zaplnil celou naši komůrku. Vypadal jako vznášející se skleněný kotouč o průměru tří metrů a výšce téměř metr, či jako veliká plastická skleněná deska s mnoha průhlednými vrstvami, což byla jednotlivá patra. Podle mého přání mohlo být zvýrazněno vždy to z nich, o které jsem měl největší zájem. Až teprve z tohoto plánu jsem získal názorný obraz hvězdného monstra Omíorů v celé jeho velikosti.

Všechna patra neměla stejnou výšku. Obytná měla tři metry a bylo jich tu celkem sto osmnáct. Pracovní a strojová patra byla větších, dvoj- i trojnásobných rozměrů a navíc tu byly ojedinělé stroje, přesahující svými rozměry i několik pater. Vynikaly především energetické a pohonné stroje, stroje na čištění a úpravu vzduchu a vody, recyklátory a nádrže na vše možné, od paliva až po vodní tanky.

Plán neobsahoval jenom vnitřní zónu, s jeho pomocí jsem se mohl seznámit i se strukturou dalších zón, kam jsem sám vkročit nesměl a ani nemohl, leda na výslovný příkaz Omíorů. Ti se ovšem předem dobře postarali, aby se žádný otrok, tedy ani já, prostřednictvím počítače nedověděl všechna tajemství tohoto kolosu. Některé úseky, kam zřejmě otroci vůbec neměli přístup, byly v tomto plánu úmyslně zakreslené jako prázdné. Ani Džataši mi o nich nemohl říci nic určitého. Znal zběžně jen jeden z nich, byl v něm kdysi s Madgéšem. Byla to veliká prostora uvnitř centrální zóny nedaleko odtud. Džataši mi říkal, že tam jsou výrobní roboti. V jiných takových úsecích určitě byly i zbraně, jenže z plánu jsem se o nich nic víc nedozvěděl. O zbraních Omíorů jsem však určité vědomosti měl - v dávce strojového učení jsem pravděpodobně dostal školu, pro otroky trochu neobvyklou.

Pokračoval jsem zatím pomalu, ale jistě ve shromažďování dalších prostředků. Předpokládal jsem, že si zbraně udělám až těsně před akcí. Materiálu, především všelijakých plechů, jsem měl dost. Obyčejné nůžky jsem kuchyňskou solí zpevnil tak, že jsem jimi mohl snadno stříhat i plechy. Byly ostatně z měkkých kovů, ale zdvojením krystalické struktury získaly vlastnosti stokrát převyšující vlastnosti nejušlechtilejších legovaných ocelí. Schraňoval jsem si pečlivě kdejaký plíšek, dokonce i jemné kovové obaly z některých potravin, podobné staniolu. Tento staniol byl ostatně vynikající materiál. Ani šestinásobné zhuštění nemělo podstatný vliv na jeho váhu a tyto vlasově tenké, lehounké a přitom superpevné plechy se mohly změnit v nože, jimiž se daly snadno krájet všechny mně známé materiály - ovšem s výjimkou jiných, stejným způsobem zhuštěných. Měl jsem ho však dosud málo.

Pomohl mi opět Džataši. Když zpozoroval, jak si pečlivě schraňuji a rovnám každý kousek staniolu, přinesl mi ho sám od sebe celou velkou, těžkou roli. Uvědomil jsem si, jak je pro mě tento človíček užitečný. Jakmile se vzbouřím, bude jeho život spojen s mým. Buď to oba přežijeme, nebo budeme oba upečeni. Rozhodl jsem se, že ho přece jenom přemluvím, aby šel do toho se mnou. Dokonce jsem pro něho vyrobil druhý urychlovač, protože bez něj by nemohl proti Omíorům udělat nic, tak jako kdokoliv jiný z otroků.

Kromě útočných zbraní jsem musel myslet i na obranu. Náhoda mi však tentokrát pomohla dříve, než jsem sám čekal. Madgéšovo další zadání by bylo možné splnit jedině s pomocí několika pokusů konaných v prostoru zcela bez tíže. Nebylo by myslitelné vypnout kvůli nim umělou gravitaci hvězdoletu, mnohem jednodušší by bylo umístit mou maličkost někam do kosmického prostoru a po skončení pokusů mě vyzvednout. Tak jsem to navrhl Madgéšovi a on ihned souhlasil. Stačil by mi přece obyčejný skafandr bez manévrovacího batohu. Letadlo by mě vysadilo do prostoru a pak by se pro mě vrátilo. Útěk by v žádném případě nepřipadal v úvahu, šlo spíše o to, zdali vydržím pocit osamění v kosmu. Ten prý může být drtivý na psychiku a slabší povahy může v krátké době přivést až na pokraj šílenství, ale pozemšťané byli naštěstí v tomto směru velice odolní. Vymínil jsem si, že mě letadlo po vysazení nasměruje tak, abych viděl hvězdolet přímo před sebou. Dojem nehybnosti by mě měl držet v klidu po celou dobu pokusů. Tak to ostatně souhlasilo s poznatky Omíorů a Madgéš se přestal strachovat, že by o mě při pokusech mohl přijít právě tímto způsobem. Pak už mě mohly ohrozit jedině mikrometeority, ale to bylo nutné riziko celé akce; Madgéš na ně přistoupil.

Přiznám se, že i ten krátký pobyt v kosmu mi dal pořádně zabrat. Pokusy se dařily podle očekávání, vznášel jsem se v černém prostoru bez hranic jen několik hodin, ale nerad bych takové pocity prožíval často. Pode mnou se velice pomalu otáčela Země, přede mnou zdánlivě nepohnutě visel kotouč hvězdoletu. Pozoroval jsem blikání světélek na okraji hvězdné lodě, tam, kde byla vykousnutá pozemskými atomovými raketami. Bylo i na dálku zřejmé, že poškození je znatelně menší. Opravy postupovaly pomalu, ale zato jistě. Pracovaly na nich stále tisíce pozemských otroků, aby napravily škody způsobené našimi pěti kamikadze. Musel jsem na ně myslet a snad i to mi pomáhalo překonat slabé nutkání ke zvracení, které jsem měl prakticky po celou dobu.

Pokusy byly mimořádně úspěšné a zbyl mi po nich skafandr. Madgéš neměl nic proti tomu, abych si jej ponechal pro možné příští použití a dokonce sám nařídil Džatašimu, aby zajistil doplnění zásob vzduchu. Důležitá byla možnost seřízení toho typu skafandru podle postavy. Seřídil jsem si jej hned tak, aby byl co největší. Počítal jsem s tím, že v případě nouze vezmu Džatašiho k sobě; nenašel jsem už dostatečnou záminku, abych mohl opatřit skafandr i pro něho.

Skafandr byl tím, co mi chybělo v seznamu prostředků pro úspěšnou vzpouru na hvězdné lodi Omíorů jako poslední nutná položka. Musel jsem teď počkat jenom na to, až budu mít plně vybavený skafandr ve své komůrce. Teprve pak mohl pro Omíory nastat tanec, jaký určitě nebudou očekávat.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:41