Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Jemný závan hurikánu

Tak jako všechny moje ostatní požadavky byly splněny do druhého dne, stál i příští ráno přede dveřmi nemluvný otrok bez krku, podobný vajíčku. Přinesl mi můj lehounký kosmický skafandr, jehož nádržky byly naplněné na plný tlak, jak se dalo zjistit už podle jejich váhy. Omíorský skafandr mohl zajistit bezpečný pobyt ve vzduchoprázdnu po dobu čtrnácti dnů, což bylo pozemskými prostředky v tak malém objemu, jaký byl k dispozici, nedosažitelné. Vzduch cirkuloval neustále dokola a přitom procházel komplikovanými filtry, určenými k odstraňování jeho nežádoucích složek a k doplňování těch spotřebovaných.

Převzal jsem skafandr od otroka a zálibně potěžkal jeho nevelkou váhu.

„Brr, ty děláš, jako kdyby ses nemohl dočkat, až to budeš mít zase na sobě,“ otřásl se Džataši.

Neodpověděl jsem mu, jen jsem ho mlčky vyzval, aby mě následoval na chodbu. Pochopil, že mu chci jako už víckrát říci něco, co nebylo určeno pro Omíory, kteří nás nejspíš odposlouchávají.

Na chodbě jsem požádal Džatašiho, aby mě chvíli sledoval, ale aby pro nic na světě nevykřikl, ať už spatří nebo uslyší cokoliv. Pak jsem zapnul svůj přístroj a kolem mě vyvstala modravě svítící aureola. Džataši ji ale nevnímal, stál celou tu dobu jako socha a nepohnul se ani o milimetr. Pomalu jsem ho obešel. Zatímco já jsem se pohyboval zdánlivě normálně, až na podivné zvuky neexistujícího větru, které jsem slyšel, stál můj opičí kamarád nehybně. Bylo to však jen moje zdání, ve skutečnosti tomu bylo naopak. Nezpomalil se Džataši, ale zrychlil jsem se já. Přístroj totiž mohl nesmírně urychlovat všechny jevy probíhající v atomech a molekulách v jeho okolí. Ty pod jeho vlivem nejen mnohem rychleji kmitaly, ale všechno probíhalo větším tempem než normálně. Zrychlily se chemické pochody, elektřina ve vodičích a pokud jsem byl pod vlivem urychlení, mohl jsem se pohybovat, vnímat a dokonce i myslet více než tisíckrát rychleji ve srovnání s ostatními okolo mě. Napadlo mě změřit poměr tohoto zrychlení přesně. Sledoval jsem na Džatašiho náramku, na jeho hodinkách, změnu údaje o čase. Poslední cifra se měnila zhruba dvakrát během pozemské sekundy - Omíorové měli zcela jiné počítání času, i na to už jsem si zvykl. Nežli u Džatašiho naskočila další číslice, časový údaj na mém náramku poskočil o čtyři tisíce devadesát. Při takové rychlosti mě samozřejmě žádné lidské oko nestačilo ani zaregistrovat, takže jsem byl pro všechny bytosti neviditelný. Chvíli jsem se tímto jevem opájel, ale pak jsem zase vypnul přístroj.

„Proč to chceš?“ slyšel jsem Džatašiho zvědavou otázku. Teprve teď se Džataši pohnul, nejprve dořekl, co měl právě na jazyku - a až teď se jaksepatří zarazil, když mě před sebou znenadání neviděl.

„Kde jsi, Honzo?“ promluvil až po chvilce tiše, zaraženě.

Zapnul jsem svůj přístroj. Džataši opět znehybněl a já se v modravé bublině přemístil před něho. Tam jsem nějakou dobu zůstal stát, ale nepostřehl jsem, že by si mě ani teď všiml. Místo toho jsem pocítil, jak se vzduch kolem mě stává rychle vydýchaný. Dokud jsem se pohyboval, bylo to dobré, vzduch se uvnitř bubliny přirozeně vyměňoval, ale sotva jsem na chvíli znehybněl, pouhá difuze na výměnu vzduchu nestačila. Stačil alespoň pomalý pohyb a opět jsem si mohl volně vydechnout. Naštěstí ani v době, kdy jsem se nepohyboval, nepřestoupilo vydýchání vzduchu mez, za níž by mohlo být nebezpečné, bylo to jenom nepříjemné. Vyvstalo mi v mysli, že také žraloci v pozemských mořích musí prý neustále plout vpřed, jinak by se udusili. Byl to ovšem další úplně nový poznatek, spojený s urychlením času.

Vypnul jsem raději přístroj.

„Tady jsem,“ oznámil jsem Džatašimu. „Slyšel jsi něco?“

„Neslyšel jsem vůbec nic. Co to máš?“ vyjekl.

Neodpověděl jsem, ale požádal jsem ho, aby vyskočil do mé náruče a objal mě. Džataši nechápal, ale poslechl mě. V téže chvíli jsem zapnul svůj přístroj a začal jsem i s Džatašim přecházet po chodbě sem a tam, spolu jsme totiž spotřebovali mnohem více vzduchu. Kolem nás se objevila modravá svítící aureola a uslyšeli jsme slabé, vytrvalé hučení podobné zvuku větru. Naštěstí ne tak silné, aby nám vadilo v rozhovoru.

„Konečně si můžeme popovídat naprosto v bezpečí,“ řekl jsem s úsměvem.

„Co se to děje?“ zeptal se vystrašeně Džataši.

„Jsme v jiném čase,“ vysvětloval jsem mu. „Pohybujeme se spolu tak rychle, že nás žádné oko nemůže spatřit a nikdo nás také nemůže slyšet.“

„To je zajímavé,“ usoudil Džataši. „To jsou zase nějaké pokusy, viď? Madgéš je eso, co všechno už nevymyslel, že?“

„To nejsou pokusy pro Madgéše, Džataši,“ řekl jsem vážně. „Ten vůbec neví, že je dělám.“

„Neví? To jsi vymyslel ty? No, možné to je, ty jsi možná ještě chytřejší než on. Dokonce ti dovoluje, aby sis dělal, co tě napadne,“ řekl Džataši s pochopením. „Jsme v jiném čase? To je zajímavé! K čemu to bude dobré?“

„Dnes zabiju Madgéše,“ prohlásil jsem vážně.

Džataši ztuhl jako kus dřeva. Chvíli jsme mlčeli oba, až po chvilce se Džataši trochu vzpamatoval.

„Dobře uděláš, pokud se ti to ovšem povede,“ řekl smutným hláskem. „Nu což, bude to lepší, než abys tu žil tak jako já dosud. Můj život stejně neměl žádný smysl...“

Jestli jsem něco nečekal, pak právě takovou reakci. Kdyby mě přemlouval, ať na něco tak šíleného ihned zapomenu, kdyby se začal chovat třeba i hystericky, bylo by to přirozenější a já už jsem na to byl víceméně připraven. Ale takový trpný souhlas mě trochu vyvedl z konceptu. To nebylo tím, že by si můj přítel nedokázal představit oč půjde. Tak jako já i on moc dobře věděl, že vzpoura znamená upečení zaživa nejen pro všechny účastníky, v tomto případě pro mě, ale i pro jejich spolubydlící. Když jsem se rozhodl, že se vzbouřím, vynesl jsem tím ortel nejen sám nad sebou, ale i nad ním. Tohle on dobře věděl - a přesto reagoval tak, jak reagoval. Já jsem najisto očekával, že se proti tomu aspoň ohradí, že mě bude od toho nápadu zrazovat - ale že se mnou bude souhlasit jako kdyby jemu samotnému přitom nešlo o krk?

„Džataši, to není všechno,“ pokračoval jsem. „Já se totiž chystám dnes pobít všechny Omíory na hvězdoletu a zmocnit se lodě se vším všudy, rozumíš?“

„Nesmysl,“ zavrtěl hlavičkou Džataši. „To se ti nemůže podařit. Pár jich možná můžeš přepadnout, ale víš ty vůbec, kolik Omíorů v téhle lodi je? Jak jsi přišel na to, že bys mohl sám zničit tak obrovské zástupy?“

„Přesto to zkusím,“ nedal jsem se zviklat. „A byl bych rád, kdyby ses ke mně přidal.“

„Ale vzbouřil by ses, i kdybych se teď rozhodl nepřidat se k tobě, viď?“ podíval se na mě Džataši pozorně.

„Ano, příteli,“ řekl jsem. „Omíorové ničí náš svět více než rok a já se na to přece nemohu dívat - zvláště když jim to mohu překazit.“

„Jestli jsi pevně rozhodnutý, ani já nemám na vybranou,“ řekl Džataši a zachvěl se. „My dva přece bydlíme ve stejné místnosti a tvůj osud bude i můj. Já bych se něčeho takového nikdy neodvážil, ale tobě bránit nebudu. Myslíš si, že bych ti mohl být v něčem užitečný?“

„Ano, Džataši,“ přikývl jsem. „Ty se totiž vyznáš všude, kdežto já znám hvězdolet jen z plánku - a ten navíc mnohde neodpovídá skutečnosti. Mohl bys mi být užitečný víc, než si sám myslíš.“

„Dobře, půjdu s tebou, stejně nemám jinou možnost,“ řekl vážně. „Alespoň budou mít poslední chvíle mého života nějaký smysl. Máš pravdu, lépe umřít v boji než žít v otroctví. Já už bych v tomhle hvězdném letadle stejně dlouho nežil, mnoho mých krajanů Omíorové snědli i v mnohem mladším věku. My jim chutnáme jen dokud jsme mladí - proto se nikdo z nás stáří ani nedožije. Možná si mě Madgéš drží déle než ostatní, ale jiného, mladšího číšníka by si jistě našel snadno.“

Aha - tohle by mohlo aspoň trochu vysvětlit jeho ochotu pustit se do tak šíleného podniku, uvažoval jsem. Kdo nemá lepší perspektivu než pekáč, může souhlasit i s řešením, které by jinému připadalo jako jistá sebevražda.

„V tom případě bude jistě lepší, když se ke mně přidáš,“ řekl jsem. „Ale nemysli si, že je pro nás dva všechno předem ztracené. Pravda, vždycky se může stát něco nepředvídaného, ale já mám nesmírně silné prostředky, jaké tu nikdo nezná. Nechci se dát do boje s Omíory v jejich vlastním hvězdoletu jen proto, abych zemřel v boji. Jestli je zabijeme všechny, pak zůstaneme naživu oba dva - a můžeme žít mnohem déle než podle jejich plánů.“

„To nemyslíš vážně, viď?“

„Myslím to naprosto vážně, Džataši,“ řekl jsem.

„To by bylo tak nádherné, až je to neuvěřitelné. Vždyť se mi až dosud zdálo, že Omíorové tu vaši Zem ničí velmi snadno a že proti nim nic pořádného nemáte. Na druhé straně - jsi příliš chytrý, snad máš opravdu v rukou něco mocnějšího než Omíorové. Jenomže - to se ukáže, až když pro nás dva nebude návratu, viď?“

„Ano, to se teprve ukáže,“ řekl jsem. „Máš pravdu, neměli jsme proti Omíorům srovnatelné zbraně a dodnes je nemáme. Já mám ale něco jiného, něco zcela odlišného. Přišel jsem na to až tady a zdá se mi, že by to mohlo být velice účinné. Byl by ode mne zločin, ani se nepokusit lidem dole pomoci, když mám možná příležitost ty bestie pobít.“

„Já s tebou půjdu,“ řekl Džataši, „ale budeš mi asi muset vysvětlit, co používáš za strojky. Bude to nejspíš problém, já nejsem tak chytrý jako ty.“

„Co můj přístroj umí, pochopíš rychle,“ usmál jsem se na něho. „A k čemu to bude dobré, brzy poznáš sám. Mám druhý takový strojek i pro tebe, ale nemám pro tebe skafandr, takže budeš mít proti mě nevýhodu.“

„K čemu skafandr?“ podivil se.

„Omíorové nejsou hlupáci,“ řekl jsem. „Až zjistí, že jim v některém úseku lodě řádí něco neznámého, co zabíjí Omíory, mohou se pokusit takové nebezpečí zlikvidovat. Pokud proti nám pošlou ozbrojené muže, zničíme je dříve, než si cokoliv uvědomí. Omíorové však mají i jiné možnosti. Mohou klidně z některého úseku lodě vypustit vzduch nebo proti nám použít jedovaté plyny a tak nás zneškodnit. Myslel jsem i na to, jen proto jsem potřeboval skafandr. Kdyby nás potkalo něco takového, budeš muset vlézt do mého skafandru, jinak zemřeš. Ale myslím si, že se ke mně vejdeš.“

„K tomu nedojde,“ odtušil smutně Džataši. „Omíorové nás hladce vyřídí v první čtvrthodině. Pokud v té době stačíme zabít Madgéše a třeba deset dalších, bude to samozřejmě stát za to, víc ani chtít nemůžeme. No - asi máš pravdu, já jsem také pro tenhle pokus.“

„Podle mých odhadů Omíorové v první čtvrthodině prohrají všechno, nebo alespoň ztratí rozhodující pozice,“ řekl jsem sebejistě. „Pojď se mnou, ale než na ně vyrazíme, musíme si ještě vyrobit nějaké zbraně. Pomůžeš mi?“

„Ty nemáš všechno připravené?“ zděsil se. „Chceš už dnes začít, a nemáš ani zbraně?“

„Tuhle výrobu jsem si ponechával až na konec,“ souhlasil jsem. „Jakmile je uděláme, nebudeme moci couvnout. Zbraně, které chci vyrábět, se totiž nedají zničit.“

„Myslíš ty tvoje pokusy s plíšky?“ zeptal se opatrně.

„Ano,“ přikývl jsem.

„Já jsem viděl, jak s takovým malým plíškem řežeš. Šlo ti to dobře, říkal jsem si, kdybych tak měl tvou sílu...“

„To nebyla jen otázka síly,“ zavrtěl jsem hlavou. „Tyhle tenké plíšky řežou tak dobře proto, že jsou nesmírně tenké. Když si z nich uděláme vhodné nože, můžeme jimi rozřezat, cokoliv se nám postaví do cesty - především Omíory.“

„Nože nám nepomohou,“ zavrtěl hlavou Džataši. „To už tady jednou bylo. I moji předkové měli proti Omíorům jenom meče. Vypadaly prý proti kosmickým zbraním tak trapně, že se jim pak Omíorové smáli ještě desítky let. Jestli nemáš něco, čím se dá zabíjet na dálku, první Omíorové nás paralyzují a bude po všem. Potřebovali bychom nějaké pořádné zbraně, aspoň tak dobré, jako mají oni. Radil bych počkat, až budeme mít něco takového, jinak umřeme zbytečně a Omíorům ani neuškodíme.“

„Samozřejmě by nás paralyzovali, kdybychom se pohybovali normálně,“ souhlasil jsem. „Ve zrychleném čase nám nebudou nebezpeční a to hned ze dvou důvodů. Jejich paralyzátory se nedokáží na naši rychlost zasynchronizovat; druhý důvod je, že si nás ani nevšimnou. Myslím, že nám nože budou stačit. Dostaneme-li se ke každému Omíorovi na dosah aniž by nás zpozoroval, nebudou mít proti nám šanci. Možná se meče zdají proti stenugům, zobhyrům a paralyzátorům trapné, jenomže teprve naše urychlovače udělají z obyčejných mečů smrtící zbraně, proti kterým budou naopak trapné všechny kosmické vražedné stroje Omíorů. Meče mají pro nás jednu obrovskou výhodu. Nebudeme mít problémy s doplňováním munice ani energie, obojí by nám nezadržitelně ubývalo. Tak co, půjdeš do toho se mnou?“

„Už jsem přece řekl, že ano!“ řekl Džataši svým dětským hláskem. „Když mi to vysvětluješ tak krásně, skoro tomu sám začínám věřit. Snad Omíorům natropíme dost neplechy - jestli vydržíme vzdorovat déle než čtvrt hodiny a zabijeme dvacet otrokářů, nebude naše smrt marná. Pokud jich zabijeme více, tím líp. Máme-li si však teprve vyrábět nějaké zbraně, měli bychom si pospíšit.“

„Vždyť spěcháme! Jak dlouho se teď spolu domlouváme, co myslíš, Džataši?“ zeptal jsem se ho s úsměvem.

„Deset minut, možná čtvrt hodiny,“ odtušil.

„Omyl,“ usmál jsem se. „Bavíme se teprve druhou setinu sekundy. Jestli tu má někdo dost času, tak jsme to my dva, rozumíš? Ale teď se zase zpomalíme a půjdeme domů do naší komůrky - musíme si ukovat pořádné meče na náš boj.“

Vypnul jsem urychlovač času. Džataši seskočil, jakmile modravá aureola zhasla. Bylo velice důležité, že jsme se tak hladce domluvili, ale mnohem důležitější byl pokus, který jsme vyhodnotili předtím.

Obával jsem se totiž, že naším největším nepřítelem bude zvuk, neboť se budeme oba pohybovat rychlostí nejrychlejších pozemských tryskových stíhaček. Moje obavy nebyly naštěstí opodstatněné. Pohybovali jsme se naopak potichu, dokonce bez sebemenšího šumu, který by byl znát zvenčí. Dovedl jsem to snadno vysvětlit. Neproráželi jsme totiž vzduch hrubou silou jako letadla na Zemi, místo toho se vzduch ve slabé vrstvě kolem nás rovněž urychloval a takto nás docela v pohodě obtékal. Když jsme se nehýbali, nic nás neomezovalo. Teprve při pohybu jsme měli dojem, že jsme obklopeni hustším prostředím, ale ne jako kdybychom byli ve vodě, jenom jako bychom kráčeli proti poněkud silnějšímu větru. Zvuky větru jsme však slyšeli jen my, ne ti okolo. Mimo bublinu se od nás nemohly dostat žádné jiné zvuky. Ty, co byly slyšitelné pro nás, by pro neurychleného představovaly tak vysoký ultrazvuk, jaký se vůbec nemůže ve vzduchu šířit.

Došli jsme spolu klidně a beze spěchu do komůrky a dali jsme se do práce. Nebyla nijak těžká. Pásky tenkého kovového plechu z obalů potravin jsme nastříhali do potřebného tvaru a pak jsme je pod hlavicí slisovali. Zhotovil jsem si takto jednoduchý rovný meč ve stylu starých Římanů, kdežto Džataši si staniol vystřihl do tvaru damascénské šavle. Nastříhat pět stejných tvarů a slisovat je dohromady nebylo těžké. Pak jsme zbraně opatřili rukověťmi a pro jistotu jsme si hned oba vyrobili i náhradní. Džataši odběhl a přinesl materiál na pochvy. Také s těmi jsme byli brzy hotovi.

V poledne jsme se naobědvali a navíc jsme si připravili několik plochých balíčků s jídlem. Museli jsme přece počítat i s tím, že ve zrychleném čase budou všechny naše životní pochody probíhat rychleji. Připravili jsme si proto zásoby zhruba na čtrnáct dní - tolik měla vydržet i zásoba vzduchu v nádržkách skafandru.

Když jsem se do skafandru oblékal, ozval se náhle zvuk bzučáku: Madgéš si mě přivolával. V rychlosti jsem připnul Džatašimu k opasku kombinézy druhý urychlovač času.

„Pojď se mnou - začneme,“ upozornil jsem ho.

Měli jsme všechno. Tak tedy - va bank! Naposledy jsme si podali ruce a normálním krokem jsme se vydali do Madgéšovy pracovny. Věděli jsme, že k němu můžeme přijít jakoby nic. Teprve až se Madgéš podiví mému skafandru, začne tanec.

Madgéš seděl u stolu a už mě očekával. Džataši se přede dveřmi zastavil a poslouchal, připraven zapnout urychlovač a vtrhnout dovnitř.

„Á, vidím, že máš dobrou předvídavost,“ vítal mě Madgéš už ve dveřích. „Jak víš, že budou zrovna dnes potřeba další pokusy ve vesmíru?“

„Nemám na sobě skafandr kvůli pokusům,“ odvětil jsem.

„To já dobře vím,“ zasyčel Madgéš náhlou nenávistí. „Já jsem moc dobře viděl, co s tím spratkem Džatašim vyrábíte. Ale i když je to docela dobrý nápad a prošli jste s ním přes cenzory u robotů, vaše nože mě nemohou překvapit. Já přece dobře vím, co znamenají tvrzené kovové krystaly! Máte prostě smůlu. Získali jsme možná nádherné kudly, ale ty by vám byly dobré jenom na krátkou vzdálenost. Nikdy v životě je ovšem nepoužijete, k tomu vám nedám příležitost. Překvapili jste mě, ale jen tím, že jste se opovážili zprotivit se mi - a to navzdory tomu, že jste se měli nesrovnatelně lépe než jiní. Jen mě mrzí, že ti ani tvá nesporná inteligence nezabránila udělat takovou hloupost. Což sis opravdu myslel, že někoho z nás ohrozíš tak ubohou, primitivní zbraní? Kdyby na něco takového přišel Džataši, nedivil bych se mu, je to pitomeček a na víc prostě nemá. Přiznávám, je mi tě až líto. Měl jsem tě za chytřejšího. Vy pozemšťané jste přece používali proti našim vojákům mnohem účinnější a smrtelnější zbraně. Tohle je tak ubohé, ani se mi nechce věřit, jak hluboko jsi klesl. Ale co se dá dělat, varoval jsem tě důrazně a včas. Přijdu naráz o asistenta i o osobního sluhu - nevadí. Z Džatašiho bude alespoň výborná večeře, Xítiané mají ze všech otroků nejjemnější maso!“

„Udělal jsi jednu obrovskou chybu, Madgéši,“ řekl jsem. „Sám jsi mi tvrdil, že protivníka nesmíš podceňovat!“

Madgéš se na mě podíval překvapeně. Chvíli přemýšlel, ale pak sebou trhl a náhle ke mně vztekle napřáhl ruku. Nejspíš mu přece jen došlo, že bych proti němu nešel s pouhým mečem, kdybych neměl v záloze něco důležitějšího. Madgéš byl velice bystrý a inteligentní, toho to napadnout mohlo. Bylo však už pozdě zkusit mě paralyzovat, byl jsem rychlejší. Pravou ruku jsem totiž celou dobu držel na svém urychlovači, takže jsem zapnul spínač dřív, než Madgéš ruku zvedl na poloviční cestu k mému směru.

Modravá aureola mě oblila a já jsem udělal několik kroků stranou. Madgéš teď vypadal jako nehybná socha. Došel jsem až k němu dříve, než si stačil uvědomit, že už na svém místě nestojím. Cestou k němu jsem vytasil meč a rozmáchl jsem se jím přímo proti jeho zelenému krku.

„Tady máš - za ta dětská játra každý týden,“ vykřikl jsem přitom. Jen jsem tím ulevil svému vzteku, dobře jsem věděl, že mě neslyšel a ani slyšet nemohl. V rukověti jsem pocítil jenom slabý náraz, když meč, tenčí a ostřejší než žiletka, prolétl jeho svaly i kostmi. Stalo se to během tak krátkého okamžiku, že za ním nezůstala ani krvavá stopa. Jenom tenká tmavozelená čára teď ukazovala místo, kudy můj meč prošel. Madgéš seděl dál ve svém křesle a natahoval ke mně kostnatou ruku - či spíše natahoval ji tím směrem, kde jsem stál před chvílí. Nestačil ji však prozatím ani pozdvihnout správným směrem, nemohl by mě tedy dosud ani ohrozit. Chvíli jsem ho pozoroval. Na okraji rány, která neodvolatelně oddělila jeho krk, se pomalu začínaly objevovat první kapičky jeho zelené krve. A to bylo - všechno. Konec prvního lidožrouta, kterého jsem vlastnoručně odpravil. Nu což, nebude jistě poslední.

Otočil jsem se ke dveřím a málem jsem se v nich srazil s Džatašim, který se už hrnul dovnitř se svým jataganem. Uchopil jsem Džatašiho za ruku a přitáhl se k němu. Bylo to nutné, aby se naše bubliny zrychleného času spojily, jinak bychom se spolu nemohli domlouvat. Zvuk od našich úst k uším procházel jen slabou povrchovou vrstvou, slyšel jsem ho jako za dveřmi, ale když jsme se nedotýkali, nemohl jsem slyšet vůbec nic, protože přes vrstvu neurychleného vzduchu nemohl projít žádný zvuk.

„Je po něm, Džataši,“ prohlásil jsem. „Zamíříme do centra lodě, ano?“

„Vždyť jsi mu nic neudělal!“ vykřikl Džataši. „Proč ho nezabiješ? Vždyť on už ví, že jsme si udělali meče...“

Ohlédl jsem se. Madgéš stále seděl v křesle a tvářil se sveřepě. Pomalu k nám pozvedal ruku s paralyzátorem a zřejmě si dosud ani neuvědomil, co se s ním stalo. Hlava mu stále seděla na krku, neboť meč sice odsekl tkáně, ale působil tak krátce, že nestačil hmotě hlavy udělit nějaké zrychlení. Jen pár kapek zelené krve začalo vystřikovat, ale na zelené kůži skoro nebyly znát. Proto si Džataši myslel, že já jsem dosud Madgéšovi neublížil. Cožpak si myslel, že ho nechám naživu, když Madgéš byl v podstatě náš nejnebezpečnější protivník?

„Vypneme urychlovače, ale jen na okamžik,“ navrhl jsem mu, aby sám viděl, co se už stalo.

Oba jsme je vypnuli současně. V téže chvíli Džataši málem vítězoslavně vykřikl. Madgéšova hlava se náhle odpoutala od trupu, skutálela se mu po hrudi do klína a krátce poté s dutým bouchnutím dopadla na podlahu. Bezhlavé tělo se zhroutilo dozadu do křesla a teprve teď vystříkla z jeho krku tmavozelená krev. Odseknutá hlava se vykutálela zpod stolu skoro až k nám. Jen na nás chvíli mrkala všema očima, chvíli klapala čelistmi, ale protože neměla vzduch, nemohla vydávat hlas. Bylo vidět, že ani necítí velkou bolest, protože ostrý meč působil jenom neuvěřitelně krátký okamžik a rána byla velice čistá. Občas se to stává, řízneme se, ale bolest cítíme až později. Možná byl pro Madgéše bolestivější náraz, když jeho hlava dopadla na podlahu, než smrtelné zranění mečem.

Z Madgéšova obličeje čišel strašlivý vztek na nás dva. Opovážili jsme se vztáhnout ruce na Nedotknutelného! Ale v záchvěvech jeho tří očí byla znát také bezmocná hrůza. Byl stále při vědomí a dobře věděl, že jsme mu usekli hlavu a že v krátkosti neodvolatelně zemře. Ačkoliv jeho mozek pořád ještě vnímal, brzy se mu přestane dostávat kyslíku a další už nikdy nedostane. Kdyby nás tak mohl zlikvidovat, třeba myšlenkovým pokynem! Ale já jsem dobře věděl, že ani tuhle možnost už nemá. Myšlenkové snímače mohly vyplnit jeho vůli, jen kdyby byl vzhledem k nim ve vhodném úhlu - na podlaze nám jeho hlava nemohla uškodit ani myšlenkou. Věděl to i on, ale mohl na nás už jen nenávistně mrkat očima. Ty se však po chvíli začaly kalit a pohybovaly se stále trhaněji. Jedno ze tří očí se na své stopce začalo otáčet, jakoby něco hledalo. Rozum toho netvora sice ještě zoufale pracoval, ale záchranu pro sebe už najít nemohl. Pak se jeho oči zavřely zelenými blanitými víčky, obě postranní klesly na svých stopkách k zemi. Bylo to sotva dvanáct sekund od popravy. Možná bych mu přál i horší smrt nežli takhle rychlou.

„Půjdeme,“ připomenul jsem Džatašimu.

Oba jsme zapnuli urychlovače, ale byl jsem asi o setinu sekundy rychlejší a musel jsem pak tuto pro mě dlouhou dobu na Džatašiho počkat. Džataši si totiž ještě před odchodem neodpustil ohlédnutí. Náš dosavadní pán, který mohl mrknutím jediného oka odsoudit kohokoliv z nás na smrt, byl mrtev. Omíorové neměli lékařské vědy vyvinuté k tomu, aby komukoliv - i sobě - prodlužovali život. Setnutí hlavy je dostatečně smrtící pro každou bytost, nemá-li vlastnosti nezmarů. Jak už jsme dávno věděli, Omíorové byli smrtelní jako všichni.

Vyrazili jsme z Madgéšovy laboratoře opačnou stranou na chodbu. Nikdo tu nebyl a Džataši mě vedl neomylně do středu hvězdné lodě. Další dveře byly sice zavřené, ale k jejich otevření stačil příkaz náramku otroků. Někdo z nás se ovšem musel přede dveřmi zpomalit, jinak by se náramek nedokázal synchronizovat. Džataši se nabídl a dal příkaz k otevření dveří, já jsem hmatem zjistil, že silové pole dveří se zprůchodní během pěti setin sekundy, což se dalo vydržet.

„Vrátím se pro Madgéšův náramek, otevře nám i jiné zóny,“ napadlo Džatašiho. Aniž čekal na souhlas, odběhl a brzy byl zpátky i s náramkem, rozměrově větším než běžný náramek pro otroky.

„Ještě sebou škubal... Ani nevíš, s jakou radostí jsem mu usekl aspoň ruku...“, řekl, když se opět naše bubliny času spojily. Měl zřejmě s Madgéšem nějaké nevyřízené účty, ale teď nebyl čas se ho vyptávat na minulost. Neměl snad nakonec Madgéš už dopředu zamluvena i Džatašiho játra? Pokud o něčem takovém Džataši věděl, což bylo docela dobře možné, neměl bych se divit jeho radosti nad Madgéšovou smrtí.

V následující chodbě proti nám pomalu kráčeli tři vojáci, oblečení v černých oblecích. Jen podle sklonu jejich těl bylo zřejmé, že kamsi jdou. Pro nás se nepohybovali, stáli na místě jako nehybné fotografie nebo sochy. Prošli jsme klidně kolem nich a ani si nás nevšimli. Až když jsme čekali na otevření dalších dveří, zpozorovali jsme, jak se jejich usekané hlavy pomalu naklánějí do stran. Než dopadly na zem, byli jsme už v další chodbě a i tam jsme sťali dalším dvěma Omíorům hlavy.

Na hvězdoletu dosud neuplynulo ani dvanáct a půl sekundy a měli jsme na svědomí už šest Omíorů. Nebyli ještě mrtví, ale než doopravdy zemřou, uplyne jen několik okamžiků. To už se k nim určitě připojí další, také o hlavu kratší otrokáři.

Džataši musel vyskakovat, aby mohla jeho šavle useknout hlavu vysokým Omíorům. Proto si to zkusil ulehčit a zamýšlel přesekávat Omíory v pase. Naštěstí jsem si zlepšováku hned napoprvé povšiml a protestoval jsem proti němu.

„Když mu odsekneš hlavu, Omíor už nevykřikne,“ varoval jsem ho. „Když ho však přesekneš v půli, bude umírat mnohem déle a celou tu dobu bude řvát bolestí. Jednak ho zbytečně trápíš, ale kromě toho čím méně hluku, tím lépe pro nás.“

„Uznávám jenom to, že my dva nepotřebujeme kravál hned na začátku,“ zavrčel nespokojeně Džataši. „Pokud jde o mě, já bych je nejradši krájel na nudličky pomalu a odspodu. Viděl jsi někdy, když někoho zabíjeli pro výstrahu? Ti upalovaní přece taky umírali pomalu a celé hodiny řvali bolestí. A my se teď máme ohlížet, aby to Omíory nebolelo? Jdi s tím...“

Nacházeli jsme se v úseku, kde byly všelijaké laboratoře. Postupně jsme vnikali do každé z nich a kde jsme objevili nějakého Omíora, zlikvidovali jsme ho a pokračovali dál. Já jsem čistil místnosti na pravé straně chodby, Džataši na levé. Naučili jsme se vést meč tak, aby přesekával nejslabší kosti v krku, nebo aby šel mezi obratly. Tenounké ostří sice snadno pronikalo i pevnými kostmi, ale při stovkách ran se ruka pomalu unaví. A my jsme museli zabít celé tisíce Omíorů, jejichž kostra byla mnohem robustnější než kostra lidí Země, o Xítianech ani nemluvě.

V některých místnostech se nacházeli spolu s Omíory také otroci jiných ras. Těch jsme si nevšímali, ale neměli jsme čas jim vysvětlovat, co se děje. Bylo nám jasné, že to pro ně bude znamenat obrovský šok. Těžko dokáží pochopit náhlou smrt svých pánů a co horšího, možná se budou i obávat, že odpovědnost padne na ně - byli přece v kritickou chvíli se svým pánem sami. Doufal jsem jenom, že k vyšetřování tohoto druhu už nedojde.

Tak jsme postoupili téměř dvě stě metrů směrem ke středu hvězdoletu. V další chodbě jsme narazili na strážné. Stáli tu v hloučcích a pravděpodobně se spolu bavili. Od chvíle kdy jsme opustili Madgéše uplynuly jen dvě a čtvrt sekundy, poplach dosud nemohl vzniknout a strážní nebyli nijak ve střehu. Bylo by jim to ovšem málo platné, naše meče z nich udělaly bezhlavé během setiny sekundy a my jsme se pokoušeli otevřít další dveře.

Byly to dveře mezi zónami. Nebyly tvořeny silovým polem, jako většina ostatních, byly vyrobené z masívních kovových plátů, prokládaných všelijakým těsněním. Měly by zajistit hermetičnost lodě a každé její části i tehdy, kdyby bylo poškození vážnější a vysadily by energetické zdroje. Pak by se totiž obyčejné silové dveře rozplynuly, kdežto - říkejte si, co chcete - kov je kov...

Samozřejmě bychom je jako otroci nikdy neotevřeli, nás by neposlechly. Použili jsme proto rovnou Madgéšův náramek.

K našemu údivu se však tyto dveře - neotevřely.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:41