Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Za okem hurikánu

Probudili jsme se po necelých pěti hodinách spánku, což byl skoro div, když vezmu v úvahu, jak jsme byli unavení. Ačkoliv - spát uprostřed bitvy byl div jen o málo menší.

Vstal jsem jako první a hned jsem se zajímal, zda nejsou za naší barikádou Omíorové. Měl jsem ovšem pravdu v tom, že bude problém zrušit tvrzenou přehradu, byť byla jen ze staniolu. Meč jsem měl náhradní a kromě toho by tady nebyl problém udělat další, neboť materiálu bylo pořád dost, ale když jsem zkusil tvrzeným mečem probodnout vytvrzenou stěnu, nestalo se nic. Švihl jsem jím pořádně, ne jen tak aby se neřeklo, náraz mi ho málem vyrazil z ruky, ale neuvěřitelně tenká staniolová čepel se ani neprohnula. Meč náraz vydržel, stěna ovšem též. Na to pozor, abychom se neuzavřeli kolem dokola! Přitom jsem si rovněž uvědomil, že ani všechny stěny nebudou vhodné pro probourání dalších otvorů. Ve stěně proti dveřím vedly podle všeho nějaké instalace, voda a odpadové potrubí, byly v ní i Džatašiho schránky. Přeseknout vodovod, vyplavili bychom si svoje ležení a už bychom je nevysušili! Ovšem - to bychom vydrželi, ve válce se obvykle na nějaký ten vodovod také nekouká..

Opět jsem se zpomalil a jemně jsem vzbudil Džatašiho. My dva jsme museli jednat společně. Kdoví, co nás venku čeká, když jsme dali Omíorům čas vzpamatovat se. Nemohli jsme ani tušit, jaké zbraně proti nám mezitím nachystali.

Chodby do centra byly prázdné, ale u dveří velínu stálo hned osm strážných. Drželi v rukou nějaké zbraně, nejspíš mnohem účinnější než pouhé paralyzátory. Nám však nemohli nijak uškodit; mnohem dříve, než by nás vůbec mohli spatřit, byli o hlavu kratší. Pro jistotu jsme jim usekali i ruce či aspoň prsty, které drželi na spouštích. Stisknout spouště by totiž mohli i předsmrtnou křečí. Kdoví, co by jejich zbraně mohly natropit.

Otvor, který jsme prve prorazili, byl čerstvě zavařený provizorním plátem plechu. Směšná překážka pro naše tvrzená ostří! Nový průchod byl proražen rychleji než prve a vzápětí jsme opět vstupovali do ústředního velínu.

Tady byla shromážděná další kompletní obsluha; u všech pultů se nacházeli příslušní Omíorové. Navíc tu byli i jiní, kteří se zřejmě zabývali uklízením. Mrtvoly už byly odneseny a Omíoři čistili podlahu a křesla od tmavozelené krve svých předchůdců. Zelená krev se srážela do vláken a ta se dala celkem snadno odstranit, nezanechávala takové stopy jako krev pozemšťanů. Uklízeči byli skoro hotoví - ale v jediném okamžiku se jejich práce ukázala zcela zbytečná a na podlahu i křesla se snesla další sprška zelené krve. Obešli jsme velín podruhé a naše meče přitom nezahálely.

Přivolal jsem si opět plán hvězdoletu. Modrá světélka na něm tentokrát nebyla žádná. Jen zelená, označující zbývající Omíory; všichni byli vzhůru, běhali po hvězdoletu a zděšeně zjišťovali, co se to vlastně děje. Pro nás bylo zajímavé, že většina z nich směřovala zřejmě do centrální zóny, asi sem byla povolána. To by pro nás bylo výhodné, nemuseli bychom za nimi tak daleko. Sami nám kráčeli vstříc - a tím ovšem i vstříc své vlastní zkáze.

Rozdělili jsme si sektory a opět jsme vyrazili do boje proti otrokářům. Prodíral jsem se nehybným vzduchem chodeb stejně jako předtím. Stále častěji jsem ale potkával Omíory, kteří nesli hrozivé zbraně připravené k výstřelu. Rubal jsem je jako dřív, těmhle jsem kromě hlav pro jistotu odsekával také prsty na spouštích. Další zónové dveře byly otevřené, právě jimi procházel jakýsi ozbrojenec, ale vedle něho bylo dost místa, kudy jsem mohl proklouznout tam i zpět, i když se bezhlavý voják zhroutí. Ušetřilo mi to prořezávání, ale věděl jsem, že mě ta práce na zpáteční cestě stejně nemine. Ale možná, že se budu vracet jinudy.

Za dveřmi jsem však objevil něco, z čeho mi vstaly vlasy hrůzou.

Chodba byla plná otroků, jenomže všichni byli sežehnutí nějakým ohněm. Nemusel jsem ani moc dlouho zjišťovat příčinu jejich smrti. Nedaleko odtud dva Omíorové dštili oranžové blesky ze svých zbraní na jednoho z posledních otroků. Byl to Rhora-moant, tvor podobný veliké ještěrce bez ocasu, měl po celém těle včetně obličeje jemné modré kovově lesklé šupiny, které se žárem ohně kroutily a všelijak krabatily. Celé tělo mu olizovaly růžové plameny, stále přiživované blesky z obou omíorských zbraní. Neslyšel jsem pochopitelně žádné zvuky, zdálo se mi, že všichni tři ztuhli jako kamenné sousoší, ale z obličeje a polohy těla otroka bylo patrné, že sice ještě žije, ale svíjí se a k tomu z plných plic řve hrůzou a nesnesitelnou bolestí. Chodbou se táhla vůně jako u nás na Zemi při venkovské zabíjačce - jenomže tady přece nešlo o vepřové, nýbrž o lidské maso!

Oba Omíory jsem sice rozsekal na kusy, ale bylo jasné, že tím jen prodlužuji utrpení hořícího otroka. Krátce jsem se rozmýšlel - a pak jsem odsekl i jeho hlavu. Mohl jsem mu posloužit jen tímto způsobem - zbavit ho nelidského trápení.

Podle plánu se mělo několik Omíorů nacházet v blízkých okolních místnostech. Otvíral jsem dveře omíorskými náramky. Pokládal jsem je popořadě podél celé chodby a pak druhou stranou zpět, takže mě dveře nijak nezdržovaly. A skutečně! Také tady byli porůznu poschovávaní otroci, Omíorové by je však snadno objevili a pak spálili svými oranžovými blesky. Naštěstí Omíorové všude teprve začínali opékat otroky, kteří byli nejvíc na ráně a nestačili se vůbec ukrýt. Těm už také nebylo pomoci, ale ostatním s mým příchodem svitla naděje. Několika ranami mečem jsem Omíory zlikvidoval, ale dál jsem se nezdržoval a běžel jsem do dalších místností.

Náš pětihodinový spánek Omíorům nedal příležitost, aby nás dopadli, ale poskytl jim dost času, aby vnesli zkázu mezi ostatní otroky. Ti byli sice nevinní jako lilie, vždyť si ani nedokázali vysvětlit, proč zničeho nic začaly padat hlavy tyranů, Omíorové je však začali masakrovat zřejmě pro jistotu. Když jsem se po domluveném čase sešel ve velínu s Džatašim, potvrdil mi, že i on viděl všude stejný obraz jako já. Podotkl jsem cosi o kopající kobyle, čemuž Džataši pochopitelně nerozuměl. Naopak se mi přiznal, že on už dávno Omíorům nestíná hlavy.

„Strašně mě unavuje, pořád na ně vyskakovat. Sekám je teď tak, jak mi to nejlépe vyhovuje. Nejčastěji je půlím v pase. Jen ať si klidně řvou!“

Jenom jsem na to pokrčil rameny. Bolesti a smrti byl teď plný hvězdolet, záleželo jen na tom, aby to co nejdříve skončilo. Proto jsme se oba dva dlouho nezdržovali a opět se vydali na další výpravu.

Teď už jsme samozřejmě nesledovali jenom světélka Omíorů, ale všímali jsme si především míst, kde byli Omíorové spolu s otroky nějak podezřele pohromadě. Tam se nejspíš v těchto okamžicích odehrávaly tragédie, jimž bychom měli zabránit, pokud není pozdě. Ukázalo se, že pro mnoho otroků skutečně pozdě bylo, ale jinde jsme chystaným popravám na poslední chvíli zabránili, někde až v kritické setině sekundy.

Opět jsem musel prorážet stěnu u dalších zónových dveří. Když jsem se však dostal otvorem na druhou stranu, spatřil jsem, jak vyříznutý kus stěny začal drtit jednoho podivného tvora. Nebyl to Omíor, byl to tedy nejspíš otrok, ale něco tak bizarního jsem dosud neviděl. Byl to vysoký tvor, mohl mít dobré tři metry, měl velkou hmyzí hlavu s obrovskými kusadly a velké oči. Kus stěny mu již téměř rozdrtil spodní část těla, takže bylo dobře vidět, že má pod hmyzím krunýřem namodralé maso a světlounkou modravou krev. Zamrzelo mě to, ale nemohl jsem mu pomoci. Stál na nevhodném místě a nemohl jsem vědět, že ho zabiji.

Polohlasem jsem se mu omluvil, ačkoliv to nemohl slyšet. Pak jsem mu mečem rovněž usekl hlavu. Byla to přece jenom rychlejší a milosrdnější smrt než ta, jakou by mu způsobilo rozdrcení kovovým kusem stěny.

Teprve uvnitř jsem viděl, že vyříznutý kus kovu směřuje navíc přímo do hloučku Omíorů. Okamžik jsem uvažoval, zdali je mám vůbec zabíjet, když je tenhle kus stěny tak jako tak vyřídí i beze mě, ale nakonec jsem jim sťal hlavy jako všem ostatním. Jednak bych si nebyl jistý, zdali některý nedokáže uhnout a zachránit si život. Nechtělo se mi čekat, až jak to dopadne. Navíc jsem nesouhlasil s Džatašim. Nepřátele pobít musíme, ano, ale to není důvod trápit je víc než je nutné.

Omíorů však stále ubývalo a brzy jsme mohli jejich zelená světélka na plánu hvězdné lodě lehce spočítat. Když jejich počet klesl pod stovku, bylo nám jasné, že jsme zvítězili a hvězdolet máme pod kontrolou. Museli jsme však zneškodnit i poslední protivníky, protože neustále zabíjeli otroky, kdekoliv na ně narazili. Obě naše akce byly pro chápání Omíorů bleskové, což mělo i jednu nevýhodu: nikoho z nich totiž ani nenapadlo, aby se vzdal.

V blízkosti dětského oddělení jsme museli pobít i několik desítek velice mladých Omíorů, mohli jsme je směle považovat za malé děti. Ale i ti nejmladší měli v rukou zbraně a velmi zručně jimi vraždili. Nezbývalo nám než je rozsekat stejně jako ostatní.

V první minutě vzpoury zahynulo skoro osmdesát procent Omíorů, aniž by si nás většina z nich vůbec všimla. Pak se pět hodin nic nedělo a zbývající se jen pořádně rozzuřili. Teď přišla naše druhá akce - a v ní během půlminuty padly hlavy všech zbývajících.

Úplně nakonec jsem se s Džatašim chtěl domluvit, co uděláme s ošetřovateli dětí v oddělení porodnic, ale ukázalo se, že není o čem jednat. Ošetřovatelé ponechali novorozence jejich osudu, chopili se zbraní a vyběhli masakrovat otroky. Asi jsme je přitom zlikvidovali, protože ani v porodnicích, ani v dalších souvisejících místnostech školek jsme nenašli jediného dospělého Omíora.

Hvězdolet byl náš - opanovali jsme nejenom velín, ale teď už i celou loď. Byli jsme však opět příliš utahaní. Naše druhá akce sice trvala kratší dobu, ale museli jsme proběhat delší trasy, takže jsme opět museli zalehnout na matrace. Na rozdíl od Džatašiho jsem trval na tom, že se musíme opět uzavřít, a přeplátoval jsem otvor do naší komůrky dvojitým staniolem. Pak jsme oba usnuli.


Probudili jsme se tentokrát dusivým kašlem. Otevřel jsem oči jako první a zjistil jsem, že ze stěny, v níž byly dveře, šlehají plameny, doprovázené kotouči dýmu. Vzbudil jsem Džatašiho a oba jsme si ihned zapnuli urychlovače.

Prořízli jsme další otvor do boční stěny a protáhli se jím na chodbu. Odtud jsme mohli také vejít do Madgéšovy pracovny, jenomže z opačné strany. K našemu velkému údivu jsme na této chodbě spatřili dva Omíory, kteří opatrně vezli na vozíčku jakýsi předmět, zabalený do plastického obalu. Naložili jsme s nimi jako obvykle, ale předmětu ani vozíčku jsme si nevšímali, kdo ví, co to bylo. Raději jsme vstoupili do Madgéšovy rezidence.

U stěny naší komůrky stáli tři Omíorové a pokoušeli se propálit dovnitř pomocí vizguru, omíorské obdoby pozemského autogenu, jenomže založeného na gravitoncích. Stěna už byla na mnoha místech vibracemi celá rozervaná, do červeného žáru rozpálený kov svítil, všude stoupal dým, jak izolační vrstvy mezi kovovými deskami stěny hořely a nepříjemně čadily, ale do místnosti se Omíorové nedostali. Pokaždé brzy narazili na ztužený staniol, který se jim sice podařilo rozpálit doběla, ale ztužené krystaly zřejmě podstatně zvýšily jeho bod tání a staniol držel jako helvétská víra. Stejně jako u mého meče ani zde nebyly plíšky slisovány zcela přesně a nezpevněná místa měla původní vlastnosti obyčejného staniolu. Ten se žárem vypařil a naše přehrada byla pro plameny a dým děravá jako řešeto. Zbývající mřížka však Omíory nepustila dál, odvrátila jejich pokus o útok a dala nám dost času vymyslet a podniknout protiakci. To by bylo dobré, horší bylo, jak Omíorové poznali, kam mají zaměřit své snažení. A vůbec, kde se tu vzali, když jsme je podle identifikačních náramků před osmi hodinami pobili do posledního?

Přidržel jsem se Džatašiho, který mezitím nejbližšího Omíora čistě přesekl v pase.

„Jednoho musíme nechat naživu,“ řekl jsem mu. „Musíme se dozvědět, odkud se tu vzali. A sekej jim hlavy, ať tady neřvou, jinak se nedomluvíme.“

Džataši tento důvod uznal. Pak jsme spolu srazili hlavy všem až na jediného. Stál trochu stranou a zdánlivě jen netečně přihlížel.

„Neměl bych mu raději useknout ruku s náramkem?“ obával se Džataši.

„Nech ho,“ uklidňoval jsem ho. „Když ho poraníš, nebude s námi vůbec mluvit. Postav se támhle do kouta s rukou na urychlovači. Kdyby mě chtěl zabít, zvládnu to nejspíš sám, ale dva se můžeme navzájem lépe chránit.“

Kývli jsme a oba současně vypnuli urychlovače. Do tohoto okamžiku nehybní Omíorové se nám přímo před očima rozhýbali, ovšem drtivá většina padla k zemi a jejich hlavy se kutálely do stran. Jediný živý Omíor ztuhl překvapením a hrůzou.

„Kde jste se tu vzali?“ vybafl jsem na něho.

Musel být určitě šokován tím, co se tu najednou ve zlomku sekundy odehrálo. Všichni kamarádi znenadání přišli o hlavy, jejich těla se křečovitě zmítala na zemi a oči se zděšeně komíhaly sem a tam, až se většinou zastavily buďto na mně, nebo na Džatašim. Omíor si ovšem všiml především mě - objevil jsem se naráz tři kroky před ním, což ho muselo šokovat přinejmenším stejně jako rozlévající se zelená krev jeho kamarádů.

„Otroci?!“ vykřikl s odporem.

„Ovšem, otroci,“ opakoval jsem po něm. „Proč ne?“

„Jak jste se tu tak najednou objevili?“ vyštěkl. „Co se to tu vlastně děje? Přiletěli jsme domů před půlhodinou, nikdo nás však nepřivítal a všichni jsou bez hlav.“

„Přiletěli jste ze Země?“

„Do toho otrokům nic není,“ odsekl vztekle.

No ovšem - zapomněli jsme na piloty omíorských letadel, kteří se měli čas od času vracet z náletů proti Zemi!

„Vysvětlení je přitom tak prosté,“ pokrčil jsem rameny. „Na lodi vypukla vzpoura otroků. Konečně vám můžeme splatit všechno zlo, které jste napáchali na Zemi i jinde...“

Omíor neodpověděl, ale při první zmínce o vzpouře ke mně natáhl ruku. Já jsem ovšem tento pohyb očekával s prstem na vypínači časového urychlovače, takže neměl nejmenší šanci. Než jsem však stiskl páčku, Omíorova hlava sebou trhla na stranu a skutálela se přes jeho levé rameno. Pak upadla dolů, doprovázena vodotryskem zelené krve. Urychlovač jsem zapnul, dříve než dopadla na podlahu. Hlava ve vzduchu opět znehybněla a až teď jsem zpozoroval Džatašiho. Stál klidně na dosah ruky ode mě a čekal.

„Chtěl tě paralyzovat, víš?“ vysvětloval mi, hned jak se naše bubliny času spojily.

„Já vím,“ přikývl jsem. „Stihl bych to také, podívej se, nemá dosud ruku ani v přibližném úhlu ke mně.“

„To nevadí,“ oddechl si Džataši. „Museli jsme ho zabít. Jenomže tentokrát jsem byl rychlejší já.“

„Zapomněli jsme na letce,“ řekl jsem.

„Já vím, slyšel jsem to také,“ souhlasil Džataši. „Měli bychom zjistit, kolik jich je a kde jsou.“

Spěchali jsme proto do velínu. Také zde byli Omíorové. Nejprve jsme je pobili a hned potom jsme se sháněli po plánu lodě, zobrazujícího polohy identifikačních náramků.

Tentokrát Omíorů nebylo ve hvězdoletu tolik, snad něco kolem stovky. Navíc byli soustředěni na jedné křivolaké čáře od okraje hvězdoletu ke středu. Vypravili jsme se za nimi podle plánku a brzy byl hvězdolet i od nich vyčištěn.

Zastavili jsme se na samém spodním okraji lodě. Byla tu veliká místnost, trochu podobná velínu v centru. Když jsme zabili Omíory, kteří se tu nacházeli, mohli jsme se zajímat také o jejich činnost v těchto místech.

Celá jedna stěna místnosti se podobala obrovskému oknu, podobného tomu, jaké měl Džataši ve své komůrce. Tímto oknem jsme viděli do veliké haly, kam nalétávaly diskovité letouny omíorských invazních leteckých sil. Ze čtyř stran byly stěny této haly rozdělené na šestiúhelníkové boxy a podobaly se plástvím včelího úlu nebo vnitřku vosího hnízda. Většina boxů byla uzavřená irisovými dveřmi, ale několik jich bylo otevřených a právě sem teď mířily i dva vznášející se diskoplány.

Tato místnost byla zřejmě velínem přístavu výsadkových letadel, a tedy dalším z klíčových míst omíorského hvězdného letadla. Neměli bychom ji ponechávat bez dozoru, vždyť právě sem budou přilétat piloti vracející se ze Země. Nevěděli jsme, nakolik jsou tito piloti informovaní o zdejší situaci, mohli jsme však předpokládat, že něco už vědět budou. Zbytek posádky na hvězdoletu, který přežil první vlnu vraždění, měl v době našeho spánku spoustu času na to, aby své kamarády z výsadkové flotily uvědomil, že se tu stalo něco strašného. Omíorové asi nevěděli nic víc, ale i neurčité varování mohlo výsadkové piloty uvést do pohotovosti.

Na protilehlé stěně jsme v přístavním velínu objevili další nesmírně důležitý plánek. Byla tu rozvinutá obrovská, nádherná, plastická barevná mapa celého zemského povrchu. Byl to jenom obraz, vytvářený omíorskými počítači, ale nebyl hrubě zrnitý, jak jsme na to zvyklí u pozemských satelitních televizních kamer. Byla tu dokonale odfiltrovaná i oblačnost a povrch Země obsahoval mnohé podrobnosti. Mohli jsme na něm pozorovat zbytky pozemských měst, hroznou spoušť způsobenou protrženými přehradami, černaly se tady obrovské plochy po lesních požárech, které nikdo nehasil. Pro nás však v této chvíli byla nejzajímavější malá, zeleně svítící světélka. Byla rozmístěna po celé Zemi a zřetelně označovala omíorské výsadkové diskoplány. Podobné, jenomže větší žluté světélko ukazovalo i na současnou polohu hvězdoletu. Podle toho jsme právě přelétávali nad Rudým mořem a od severovýchodu mířili nad africký kontinent, což by skutečně odpovídalo pohledu na vnější obrazovky. Dvě malá zelená světélka výsadkových letadel nás doprovázela - nejspíš se tu jednalo o oba právě přistávající stroje.

Nemohli jsme získat lepší přehled o svých nepřátelích! Hned se z této mapy dalo spočítat, že na Zemi operuje jenom třicet osm výsadkových letounů, ostatní byly nejspíš na hvězdoletu. Podle počtu buněk v přístavu mohlo být omíorských letadel celkem něco kolem stovky, ovšem nevěděli jsme, zda se takových přístavů na hvězdoletu nenachází víc.

Nejdůležitější však v této chvíli byly oba přistávající letouny. Kdybychom na ně čekali v zrychleném čase, nedočkali bychom se. Mnohem dříve bychom museli spát a Omíorové by zas řádili. Museli jsme se zpomalit a počkat, až oba letouny přistanou. Měli jsme však výhodu, na rozdíl od Omíorů jsme se mohli lépe připravit a třeba jim jít naproti.

Dohodli jsme se, že vyrazíme opět společně. Požádal jsem jenom Džatašiho, aby se sekáním hlav trochu počkal. Omíorové nám neutečou, a i kdyby na nás znenadání zaútočili, stihneme se urychlit dříve, než na nás mohou cokoliv zamířit. Můžeme se pak třeba přemístit někam stranou a nechat je i vystřelit první ránu do prázdna.

Vyšli jsme z velínu a zamířili po okružní chodbě kolem přistávacích buněk. Pohybovali jsme se stále ve zrychleném čase a až nedaleko od přechodových komor jsme na sebe kývli a vypnuli jsme urychlovače.

Chvíli se nic nedělo. Pak jsme pocítili slabé zachvění a brzy nato druhé. To přistávající letadla zřejmě dosedla do držáků v přístavních buňkách. Opět bylo chvíli ticho, pak se však znenadání ze stěny chodby vynořili čtyři Omíorové. Když nás spatřili, vztekle zasyčeli a napřáhli proti nám ruce, taktak jsme stihli zapnout urychlovače. Nejprve jsme oba dva obešli a za jejich zády vstoupili do těch dveří, jimiž oni právě vyšli. Museli jsme se ujistit, zda se tam neskrývají další. Zjistili jsme, že za dveřmi je jen nevelká přechodová komora, na jejímž opačném konci se černá otevřený otvor do výsadkového letadla. Žádný další Omíor se tu nevyskytoval. Beze spěchu jsme se přemístili tak, abychom se zjevili přímo za zády omíorských pilotů.

„Viděli jste to?“ uslyšeli jsme pisklavý výkřik jednoho z nich. „Co to bylo?“

„Ano, viděl jsem na okamžik jakési otroky,“ přisvědčil mu udiveně další. „Co to má znamenat?“

„Přeludy!“ zapištěl třetí. „Pouhé zobrazování. Nikdo tu přece není.“

„Nějak se mi to nezdá,“ kvikl opět ten první.

Vykročili dál, směrem k přístavnímu velínu.

„A co kdybychom si trochu pohovořili?“ zastavil jsem je. Všichni čtyři ihned obrátili své oči na stopkách dozadu. Na krátký okamžik strnuli, pak ale všichni natáhli ruce dozadu - taktak jsme zapnuli urychlovače a odklidili se stranou, dříve než nás mohli paralyzovat. Ochotu k jednání nejevili, ani co by se za nehet vešlo.

„No tak, nechte toho - copak nevidíte, že nám nemůžete nijak ublížit?“ pokračoval jsem z jiného směru.

Odvrátili jsme i další pokus o paralyzování; přemístili jsme se za Omíory, dřív než k nám stačili natáhnout ruce.

„Bude snad i pro vás lepší...“

Tentokrát jsem uhnul na poslední chvíli. Omíorové nás zřejmě mínili paralyzovat stůj co stůj a dosud jim nedošlo, že proti nám nemají šanci. Jenže takhle se s nimi vyjednávat nedalo, museli jsme jejich snažení nějak ukončit.

„Džataši, nemohl bys sehnat nějaký provaz?“ obrátil jsem se na kamaráda, když jsme společně ve zrychleném čase opět obíhali Omíory. Džataši kývl a odběhl chodbou. Chtěl jsem chvíli Omíory provokovat, ale sotva jsem zpomalil, abych na ně promluvil, byl Džataši opět tu. Přinesl kotouč lepicí pásky, jaké se používají k izolování některých součástek v přístrojích.
Džataši, aspoň jednoho nech živého!

Džataši, aspoň jednoho nech živého!

Využil jsem okamžiku, kdy se ruka jednoho Omíora stáčela k nám, ale protože předtím mířil rukou za sebe a teď nás na okamžik viděl vpředu, jeho ruka musela proletět těsně podél jeho těla. V okamžiku, kdy měl ruku k tělu nejblíž, jsme mu ji v necelé setině sekundy k tělu pevně přivázali. Vzápětí se totéž stalo i ostatním.

„Tak budete s námi jednat, nebo ne?“ spustil jsem na ně bandurskou, když jsme se opět zpomalili. Tentokrát jsme drze stáli přímo před nimi, neboť paralyzátory náramků proti nám nemohli použít; aspoň ne hned. Ale pořád s nimi nebyla řeč.

„Vyjednávat s otroky?“ zapištěl jeden z nich a ostatní mu přizvukovali. „Omíorové s otroky nevyjednávají! Poroučíme vám, abyste přestali vzdorovat!“

Pokynul jsem Džatašimu, ten se zrychlil a bleskurychle srazil hlavu jednomu z nich.

„Buďto s námi budete jednat, nebo skončíte stejně,“ řekl jsem ledovým tónem zbývajícím.

„Vztáhli jste ruku na život Omíora!“ vykřikl nejbližší ze všech. „To vás však přijde draho! Celý týden se za to budete pomalu smažit v ohni!“

„Nebyl první a nebude ani poslední, zabili jsme už několik tisíc vašich,“ odvětil jsem. V té chvíli jsem však pocítil nesnesitelnou slabost a jen z posledních sil jsem stiskl spínač urychlovače.

Omíor, který byl od nás nejvíce vzadu a byl tak skryt za těly svých kamarádů, vytáhl volnou rukou další příruční paralyzátor, bez ohledu na své kamarády jej otočil k nám a spustil. Vrhl jsem se stranou, ale vtom jsem opět pocítil slabost. Změnil jsem směr k Omíorům. Slabost ihned ustala, ale po chvíli, snad jsem udělal dva kroky, se opět objevila, málem se mi zatmělo před očima. Zastavilo mě to - a slabost stejně náhle zmizela, ale za chvilinku se objevila zase. Vystartoval jsem opět dopředu; to už jsem si uvědomoval, co se vlastně děje. Přístroj se zřejmě pokoušel na mě naladit a navzdory mému opačnému předpokladu by se mu to podařilo, ačkoliv jsme byli více než čtyřtisíckrát rychlejší. Reakce živých bytostí byla proti nám samozřejmě pomalá, avšak i při našem urychlení představoval zapnutý paralyzátor více než důstojného protivníka - díky své elektronice. Naštěstí jak jsem neustále měnil rychlost a směr svého pohybu, se mu přesné naladění ztrácelo, asi tak jako se mění výška tónu, vydávaného přibližujícím a vzdalujícím se závodním autem nebo motocyklem. Zlatý Dopplerův efekt - ovšem tyto účinky mohl mít jen při velkých rychlostech, jakých jsme dosahovali v urychlení. Kdybych nestihl zapnout urychlovač, byli bychom už zaručeně oba dva paralyzovaní a bezmocní!

Ještě dvakrát jsem musel prudce změnit směr a rychlost, vždy když mě začala přemáhat slabost. Mezitím jsem konečně opustil kužel účinnosti paralyzátoru a byl jsem mimo nebezpečí. Velkým obloukem jsem doběhl k Omíorovi; obezřetně jsem se teď držel stranou. Především jsem rozsekal zapnutý paralyzátor, pro jistotu i s rukou která ho držela. Omíorovi jsem usekl podle zaběhaného a osvědčeného stereotypu hlavu, vrátil se zpátky před zbývající a vypnul urychlovač. Džataši sice mezitím rovněž trochu poklesl v kolenou, ale hned se zase vzchopil, ani na zem nedopadl. Paralyzátor naštěstí ani na něho nestačil působit dost dlouho a navíc se asi snažil zasynchronizovat se na mě, což mu zabránilo vyřadit ostatní. Když honíš dva zajíce najednou, nechytíš žádného... Také oba zbývající Omíorové byli krátce zasaženi paralyzátorem svého druha, i oni se otřásli, ale hned se zase vzpamatovali a oba dva zajeli volnýma rukama k opaskům, kde měli zbraně. Než však jejich ruce urazily polovinu potřebné dráhy, jejich hlavy se skutálely na zem a bezvládná těla se zhroutila hned poté. S dalším vyjednáváním byl tím pádem konec.

„Aspoň jednoho jsi měl ponechat naživu,“ vyčítal jsem Džatašimu, který byl původcem i této smrti.

„Jak vidíš, nestačí znehybnit jim ruku s náramkem,“ řekl na to Džataši udýchaně. „Málem nás dostali, to by byl konec, to ti přece také musí být jasné? Kromě toho, přistála přece dvě letadla, za chvíli tu máme druhou čtveřici. Musíme jednoho z nich svázat tak pevně, aby nemohl pohnout ani prstem. Ten nám bude stačit, ne? Jednoho snad uhlídáme!“

Přikývl jsem. Raději jsme se připravili, abychom nebyli překvapeni, až Omíorové vstoupí; nevěděli jsme totiž, odkud se přesně vynoří. Tady v přístavišti byly jedny dveře vedle druhých a žádné nebyly dostatečně patrné. Vyčkávali jsme na konci chodby, abychom přehlédli celou stěnu se dveřmi.

Skoro současně se vynořili poslední čtyři Omíorové. Hned jsme se přesunuli k nim a během okamžiku jsme zkontrolovali, zda za nimi v přechodové komoře není další. Vypadalo to, že omíorští piloti mají ve zvyku chodit pohromadě, což by bylo výhodné - ovšem pro nás.

Piloti se na chodbě úžasem zastavili. Nejprve spatřili mrtvoly svých kolegů, bezhlavě zde ležících v kalužích své zelené krve. Zastavili se u nich a začali se poplašeně rozhlížet. Nás samozřejmě spatřit nemohli, ačkoliv my jsme v té chvíli už byli u nich. Zatímco já jsem nejbližšího letce omotával lepicí páskou, Džataši zbylým sekal hlavy.

Pak jsme vypnuli urychlovače a já jsem musel svou plnou silou zachytit posledního Omíora, aby si pádem na podlahu neublížil, než ho budeme moci vyslechnout.

Vyjekl překvapením a hned začal hromovat a rozkazovat.

„Tak dost!“ přerušil jsem ho. „Nám už poroučet nebudete. Tady teď dáváme rozkazy my!“

„Otroci - a poroučet Omíorovi?“ vykřikl pohrdavě.

„Na této lodi už nejsou žádní otroci,“ opravil jsem ho. „Všichni jsou svobodní. Až na tebe - ty jsi náš zajatec!“

„To není možné!“ zapištěl Omíor. „Kde jsou ostatní?“

„V této chvíli je nad planetou ještě třicet šest vašich letadel. Pokud jsou v každém posádkou čtyři muži, je v této oblasti vesmíru naživu posledních sto čtyřicet pět dospělých Omíorů, počítám v to i tebe.“

„Ale co je s ostatními muži z posádky?“ vybuchl Omíor. „Nás jsou přece desetitisíce, kde jsou všichni?“

„Jsou všichni mrtví, tak jako tihle,“ ukázal jsem mu na mrtvoly jeho kamarádů. „Zabili jsme je všechny.“

„Čubčí synové!“ vykřikl Omíor. (Použil sice poněkud jiné omíorské nadávky, ale nejbližší překlad by zněl asi takto).

„Kosa narazila na kámen,“ odpověděl jsem mu klidně. (Ani já jsem nepoužil pozemské přísloví, ale významově nejbližší omíorské).

„Co chcete se mnou udělat?“ zasyčel Omíor. „Proč jste mě takhle znehybnili, proč mě rovnou nezabijete?“

„Pochopitelně vás musíme zneškodnit,“ souhlasil jsem. „Nemůžeme vás nechat naživu, to byste zabili vy nás, chápeš? Mohli bychom vás samozřejmě zabít všechny, ale snažíme se aspoň několik z vás nechat naživu. Nepočítejte ovšem s tím, že vám vrátíme zbraně a vládu nad hvězdoletem. Potřebujeme jen, aby se někdo postaral o vaše děti. Většinou jsou příliš malé, nemohou se obsluhovat samy. Část se jich má dokonce teprve narodit. Někdo by jim měl pomoci na svět.“

„To ať se raději zadusí!“ vykřikl Omíor. „Bude to lepší, než aby z nich byli otroci!“

„Nechceme z nich udělat otroky,“ řekl jsem klidně. „To jste dělali vy z nás, my máme více úcty ke svobodě druhých. Vaše děti budou žít dál, nebudou jenom nikomu poroučet. Všechny bytosti budou stejně svobodné. To snad není špatné ani pro vás, Omíory, ne?“

„Kdyby tomu bylo tak, jak říkáš, sám bych je raději na místě utopil nebo spálil na prach,“ zasyčel Omíor. „Žít beze cti, to je horší než smrt!“

„Máš divné názory,“ zavrtěl jsem hlavou. „Každý tvor ve vesmíru se stará, aby jeho děti přežily. My ti tady nabízíme život ne proto, aby ses staral o svou čest, ale o své děti. Kromě toho si nemyslím, že by čest spočívala v neomezené moci nad životem a smrtí jiných rozumných lidí.“

„To otrok nikdy nepochopí! Zabijte mě raději! A ty mladé zabijte také, stejně vás jednou upečou, jak je u nás zvykem. Já je nelituji, život který jim nabízíte, je horší než čestná smrt. Ostatně - nejsou to moje děti!“ vyštěkl.

Při tomto rozhovoru sebou neustále prudce škubal, až se mu podařilo částečně potrhat lepicí pásku. Náhle si mocným trhnutím uvolnil ruku s náramkem - ale v téže chvíli se jeho hlava oddělila od krku a odkutálela se stranou. Džataši ani příliš nesledoval můj rozhovor se zajatcem, o to víc se však staral, aby nám Omíor nemohl ublížit. Ve chvíli, kdy hrozilo nebezpečí od jeho paralyzátoru, stiskl Džataši vypínač svého urychlovače a Omíora zabil.

„Nemá to cenu,“ prohlásil, když se opět zpomalil na mou úroveň. „Není s nimi řeč. Já se divím, proč se s nimi vůbec zdržuješ. Na nic je nepotřebujeme, mohli by nám jen škodit. Buď my zabijeme je, nebo oni nás, to přece pochopí každý.“

„Dobrá, obejdeme se i bez nich,“ řekl jsem odevzdaně.

„A o co ještě jde?“ zeptal se Džataši. „Hvězdolet je náš a těch pár letadel nás už snad nezaskočí!“

„Říkáš, že je náš? Možná - ale neumíme s ním zacházet, kdoví, jak dlouho si jej udržíme... Dobrá, půjdeme se teď domluvit s ostatními otroky. Musíme jim oznámit, že konečně nastal čas jejich svobody!“

„Domluvit... Ovšemže ano,“ souhlasil Džataši zamyšleně. „Jenom nevím, jestli to bude lehké. Jak znám všechny rasy otroků, ujišťuji tě, že nejméně se dvěma budou problémy...“

„Problémy?“ podíval jsem se na něho tázavě.

„Jsi hrozně chytrý, Honzo, ale jsi tu jen krátce,“ řekl Džataši. „Já jsem tu od narození a znám všechny, věř mi... Asi by bylo lepší, kdybys teď nechal trochu víc jednat mě, já mám docela dobrou představu, co bychom dělat měli.“

„No dobrá, nechám se poučit,“ řekl jsem. „Nechám jednání na tobě, ale nerad bych zůstal úplně mimo.“

„Budeme přece pořád spolu. Prozatím všem oznámíme, že vláda Omíorů skončila,“ řekl Džataši. „Pak se uvidí.“

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:41