Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Hvězdolet Omíorů

Shromáždění otroků jsme svolali do velikého sálu v druhé zóně od středu lodě. Byla to nepoužívaná jídelna; původně snad přichystaná pro Omíory, kteří se zde však, co paměť i těch nejstarších otroků sahala, nikdy nescházeli. Každý Omíor se vždy nechal obsluhovat otroky, někteří i několika, pokud se ovšem nenacházel v místech, kam otroci nesměli.

Jídelna byla v pořádku a dokonce byla funkční, takže se všichni mohli i najíst. Mnozí tak mohli dostat první pořádné jídlo za celou dobu svého pobytu ve hvězdoletu, ale nikdo na jídlo neměl ani pomyšlení. Kromě nás dvou bouřlivé události posledního dne prakticky nikdo nechápal. Všude po hvězdoletu se válely tisíce mrtvol Omíorů i otroků. Mnozí z otroků před nedávnem zažili okamžiky hrůzy a smrti svých přátel, mnozí už také sami očekávali jistou smrt ze zbraní Omíorů; potom, pro většinu z nich stejně nepochopitelně a záhadně nastala zkáza otrokářů a vysvobození. Teď všichni taktéž neočekávaně dostali pozvání na sněm. Bylo rozšiřováno od jednoho otroka k druhému, nemohli jsme je obcházet jednotlivě. Komunikační systém jsme dosud nezvládli, ačkoliv tu jistě někde byl. Při ústním podání se sice šířily i všelijaké fámy, ale všichni byli zvyklí okamžitě poslechnout, takže jsme se shromáždili poměrně brzy. Otroci se domlouvali jenom polohlasně, jako by se pořád báli. Přesto obrovská jídelna vřela tisíci hlasy. Odběhl jsem s Džatašim do velínu podle plánku hvězdoletu zkontrolovat, jsme-li všichni. Bylo tomu tak, na svém místě zůstaly jen děti všech ras v oddělení školek a porodnic; ty z toho ovšem ještě neměly rozum.

Když jsme se v našem zrychleném čase vrátili do jídelny a uprostřed ní se zpomalili, objevili jsme se tak náhle všem očím. Někteří si nás hned nevšimli, takže hluk utichal jenom postupně, ale nakonec přece jen nastalo ticho. Podle dohody zahájil jednání Džataši. Aby na něho bylo vidět, vyskočil si na jeden stůl a začal k otrokům mluvit.

„Prosím vás všechny, abyste poslouchali, co vám řeknu,“ začal, ačkoliv v sále bylo ticho a všichni se pozorně dívali jenom na něho.

„Nemohli jste zajisté přehlédnout, že nás dnes naši páni začali zabíjet, zdánlivě bez zřejmého důvodu. Jejich běsnění jste si asi nedovedli vysvětlit, ale určitě jste si všichni všimli, že právě tak nenadále vždy skončilo jejich záhadnou smrtí. Určitě se teď ptáte, co se na lodi stalo. Nebudu vás napínat. Část otroků se dneska proti našim pánům vzbouřila. Moje bezvýznamná maličkost k této skupině patří a proto jsem tu, abych vám vysvětlil, jak ke vzpouře došlo.“

Dlouze, zeširoka a podle mě celkem zbytečně rozebíral, jak bylo nutné tuto akci pečlivě tajit, aby se snad Omíorům předčasně neprozradila, což bylo příčinou toho, že nikdo z ostatních otroků nevěděl, co se vlastně děje.

„Ačkoliv se mi to původně zdálo neuskutečnitelné, zabili jsme všechny Omíory nacházející se na hvězdoletu a zmocnili jsme se celé této lodě. Teď jsme všichni svobodní a musíme se spolu dohodnout, co budeme dělat dál,“ skončil.

V sále byl chvíli šum.

„Měli bychom rozbít to prokleté hnízdo Omíorů!“ křikl kdosi na opačném konci sálu.

„Rozbít? Proč?“ podivil se Džataši.

„Aby už nikdy nemohlo zotročovat lidi...“

„Zničit hvězdnou loď? Proč? Copak ta za něco může?“ opáčil Džataši. „Kdybychom ji rozbili, všichni zemřeme, vždyť kolem ní není vzduch, který všichni nutně potřebujeme k dýchání. To snad ví každý. Když nejsou naživu Omíorové, nikdo už nebude nikoho zotročovat - má to snad někdo z vás v úmyslu? My ne!“

„A kdo vlastně je ta malá část otroků, která se dala do boje s Omíory?“ přihlásil se jeden bývalý otrok z planety Kubur. Vypadal jako vajíčko s tenkýma rukama a nohama, oči měl na stopkách a očividně se bál, protože se těma očima pořád nervózně rozhlížel kolem sebe.

„Cožpak na tom záleží?“ opáčil Džataši.

„Chtěli bychom znát zabijáky, kteří přemohli Omíory. Rád bych věděl, co je to za bestie!“

„Mě přece dávno znáš, Gjuware!“ usmál se Džataši.

„Ty že bys někdy v životě zabil nějakého Omíora? Tomu se přece nedá věřit!“

„Do dneška jsem nezabil ani jednoho,“ přikývl Džataši. „Teď jich mám na svědomí něco přes deset tisíc.“

„Cože? Ty - a sám? Deset - tisíc?“ zamrkal svýma očima na stopkách malý Gjuwar. Džataši mu jen přikývl.

Podle statistik, jenž jsme se ve velínu dozvěděli, měla posádka hvězdoletu téměř čtyřiadvacet tisíc dospělých mužů, otroky nepočítaje. Myslím, že jsme se o ně rozdělili zhruba napůl, takže opravdu měl každý z nás na kontě přes jedenáct tisíc nepřátel. To byl výkon, jaký se jen tak nevidí, zvlášť když jsme neměli žádné zbraně hromadného ničení, ale pouhé meče - a ovšem čas, který - ať se to vezme jak chce, pracoval převážně pro nás...

„Při vaší pitomé vzpouře zbytečně zařvala spousta lidí,“ zabručel muž z planety Um-lusít. Obývali ji netvorové, kteří mi připomínali Ferdu mravence; na svém třímetrovém těle měli tvrdý, modrozeleně lesklý krunýř jako má náš hmyz, jenomže uvnitř měli normální kosti z vápníku jako lidé ze Země nebo z ostatních světů. Toho jsem si nedávno povšiml, když jsem jednoho z nich nechtíc rozdrtil kusem stěny. Měli úžasnou sílu a každý z nich dokázal naráz zvednout rukama do výšky více než půl druhé tuny, ale kdyby se dostali mezi rozjetý železniční vagon a betonovou stěnu, také by je rozdrtil.

„Omíorů není škoda, ale nás z Um-lusít zbylo ani ne půl druhé stovky, ostatní byli zabiti!“

Na to nebylo možné nijak odpovědět. Pochopitelně, masakr na lodi byl jistě oboustranně krutý, ale rozhodující snad byl výsledek a ten hovořil pro nás.

„Také mnoho mých kamarádů Omíorové upálili,“ přidal se k němu úlisně žlutě a modrofialově strakatý kočkovitý muž z Ghoaverin. „Já jsem, přiznám se, před jejich hněvem zalezl mezi odpadky, ale tam jsem viděl, jak všechny ostatní lidi v místnosti upekli zaživa.“

„Tím snad chcete říci, že jsme proti Omíorům neměli nic podnikat?“ vybuchl Džataši. „To doufám nemyslíte vážně! Vždyť každému z nás hrozila smrt v kterémkoliv okamžiku!“

„Každému ne,“ opáčil Ferda mravenec. „My jsme jim příliš nechutnali, nás měli hlavně na práci. A vůbec - kdo poctivě pracoval, nemusel se ničeho bát.“

„Jenže to platilo jen u vás, Um-lusítů,“ vykřikl na něho kdosi na druhém konci sálu. „My z Xítió jsme pro Omíory byli jen obzvlášť chutná lahůdka. Měli nás tu jako číšníky, ale mohli bychom se třeba přetrhnout, stejně každý z nás brzy skončil na pekáči. Všichni jsme tady mladší, než kolik je třetina obvyklého věku na Xítió. Nenechávali nás ani dožít se většího věku, jen aby si nezkazili pochoutku. Podle tebe jsme se neměli čeho bát? Vždyť já už jsem pomalu počítal dny do nějaké slavnosti, které se zúčastním jako hlavní chod!“

„Vzpoura se opravdu nedala odkládat,“ ujal se opět slova Džataši. „Uvažte, že naše loď obíhá kolem nešťastné planety, kde každým dnem hynou statisíce místních obyvatel. Kdybychom nechali Omíory na pokoji, byli by brzy zničili další svět.“

„Takových už bylo více! Um-lusít zničili, že tam nezůstal ani kámen na kameni! Proč pomáháte zrovna těm dole? Nám také nikdo nepomohl!“

„A to měla být zničena další planeta jako Um-lusít?“

„Proč jste nepomohli nám, když nám bylo nejhůř?“ vyprskl muž z Um-lusít. „To od vás vůbec není spravedlivé!“

„Tady nejde o spravedlnost, ale o možnosti,“ řekl na to dotčeně Džataši. „Pokud vím, Omíorové rozvrátili váš svět už před mnoha sty lety, kdy u nás na Xítió neměl nikdo tušení, že nějací Omíorové existují. Nám pak také nikdo nepomohl - jak víš, Xítió dopadla podobně.“

„No právě! Proč vy, lidé z rovněž zničených světů, tak obětavě pomáháte úplně neznámým bytostem?“

„Protože jsme se až dosud před Omíory třásli stejně jako všichni!“ vybuchl Džataši. „My jsme na Omíory nestačili, nás dobyli velice snadno. Vy Um-lusíté jste se prý bránili déle a houževnatěji, ale s jakým výsledkem? Omíorové nakonec váš svět přeorali kyfojem, že tam nezůstal kámen na kameni a jen hrstku si vás ponechali - ne na jídlo, ani jako otroky, spíš jako kuriozitu. Co já vím, přímo na hvězdolet zaútočili jako první a jediní lidé Země. Jedno malé letadlo sem doneslo pár střel, ale ty málem zničily a rozmetaly celou loď.“

„No právě! Co přitom zahynulo otroků!“

„Ale i Omíorů!“ nedal se vytrhnout Džataši. „Skoro dva tisíce jich přitom zemřely, někteří ihned, jiní na nějakou podivnou nemoc! Otroci sice umírali také, ale lidé Země přece nevěděli, že tu nějací otroci jsou.“

„A vaše skupinka se nad tím tak dojala, že hned vyvolala vzpouru, při níž více než polovina z nás přišla o krk! Pěkně děkuju!“

„Omíorové na téhle lodi přišli o krk všichni,“ odsekl na to Džataši. „Prostě to nešlo udělat líp. Bylo nás málo, jsme rádi, že to skončilo aspoň takhle. Taky se musím přiznat, že já sám jsem zpočátku dlouho nevěřil v takový úspěch. Počítal jsem, že zabijeme pět až šest Omíorů. Když jsme je začali kosit po desítkách, byl jsem rád, že jim způsobíme pořádnou škodu, ale teprve když jich zbývalo jenom něco kolem stovky, došlo mi, že možná přece vyhrajeme my - a ne oni. Byl to tak krásný pocit, mít konečně naději na svobodný život!“

„No ovšem! Doufám, že vás teď lidé Země ocení a budou vám dlouho vděční!“

„Nebýt pozemšťanů, nikdy bychom Omíory neporazili, ty chytráku! Tuhle vzpouru jsme nevymysleli my, neměli bychom ani zbraně, které by vyvážily omíorskou přesilu. Jedině lidé Země měli naději, že vzpouru nejen vyvolají, ale dotáhnou ji až do vítězného konce!“

„To je pravda, jenom oni se několikrát Omíorům postavili, dokonce i tady na hvězdoletu!“ ozval se kdosi ze sálu.

„Tak vidíte! Nejenže nám lidé Země nemusí být vděčni, ale my naopak budeme vděčni jim!“

„A kolik je vůbec v té vaší skupince pozemšťanů? Pokud vím, většinu jich Omíorové povraždili, dokonce byli jako první na řadě, když začalo zabíjení otroků!“

Rozhlédl jsem se poplašeně kolem. Opravdu, mnoho krajanů jsem tu neviděl, ačkoliv byli původně mezi otroky na předním místě co do počtu - Země byla přece tak blízko, že Omíorové námi nemuseli nijak šetřit.

„Původně jich byla polovina,“ řekl Džataši, ani nemrkl. „Jak víte, i oni oplakávají své mrtvé. Tak na ně přestaňte nadávat, vždyť právě jejich zásluhou přišli všichni Omíorové o hlavy! Lidé Země ostatně měli plné právo zničit tuto loď celou i bez ohledu na nás, co jsme uvnitř. Já myslím, že nás i tak přežilo dost. Rozhodně víc, než pozemšťanů.“

„Ti mají pořád ještě celou planetu...“

„Ano, jenomže tu stále ještě ničí letadla Omíorů, kteří tam v této chvíli podnikají lovecké nálety.“

„Omíorové nejsou ještě všichni mrtví?“ zděsil se kdosi. Ostatní strnuli. Přece jen by se sem mohli někteří otrokáři vrátit - a bylo by zle!

„Proto si na ně musíme počkat a až se vrátí, zlikvidujeme je,“ sliboval Džataši.

„A co my? Co máme dělat my?“

„Na tom se teď budeme muset shodnout,“ prohlásil Džataši naléhavým tónem. „Nemůžeme už dál jednat každý na svou pěst, to by nás mohlo přijít draho! Pustili jsme ze zřetele piloty výsadkových letadel a ti, když se vrátili, nám tady udělali pořádnou čáru přes rozpočet. To by se už nemělo opakovat.“

„No jo, vy už víte jak proti Omíorům. Ale co my ostatní? Naučíte nás také zabíjet Omíory?“

„Nikoho už to nenaučíme,“ zavrtěl hlavou Džataši. „Je to sice jednoduché, ale nemáme dost zbraní pro všechny. Budeme muset Omíory pobít sami, ale přece jen bude možné, aby nám někteří z vás pomáhali.“

„Jak vám máme pomáhat - beze zbraní?“

„Budeme potřebovat dobrovolníky, aby drželi hlídky na všech klíčových místech lodě. Sami nemůžeme uhlídat všechno. Když jsme se zabývali jednou skupinkou Omíorů, druhá zatím někde na opačném konci lodě vraždila. Teď to nebude o mnoho lepší, je nás pořád málo. Potřebujeme proto, aby nám někdo včas podal zprávu, až se budou Omíorové vracet.“

„Ale co budou dělat ostatní?“

„Ostatní? Podle mě teď bude zapotřebí udržet v chodu loď, aby zůstala obyvatelná, jinak bychom mohli zahynout všichni. Snad bychom měli pokračovat i v opravách rozbitých úseků. O Zemi toho víme tolik, že odtud nemůžeme spoléhat na žádnou pomoc. Kdybychom přišli o loď, pak kdekoliv jinde ve vesmíru bychom mohli hledat záchranu na planetě - máme tu přece spoustu výsadkových letadel. Jenomže nezapomeňte, že lidé Země nevědí, že na lodi Omíorů už zvítězili bývalí otroci - oni přece nevědí o nás otrocích vůbec nic. Copak se stane, když přistaneme někde na Zemi s omíorským letadlem? Lidé Země nás samozřejmě budou považovat za své nepřátele, za krvežíznivé netvory - a nejspíš s námi rychle zatočí, ani bych se jim moc nedivil. Budeme s nimi muset co nejdříve navázat kontakt a přesvědčit je, že už tu nemají nepřátele.“

„Proč? Co nám je do lidí Země?“

„Když je nepřesvědčíme o našich dobrých úmyslech, budou nás stále považovat za nepřátele. Vzpomeňte si, jak strašné střely lidé Země mají! Už jednou se do téhle lodě strefili - a příště to budou mít snazší, my přece pořád nevíme, jaké zbraně můžeme na svou obranu použít. Pro nás bude mnohem lepší s lidmi Země se spřátelit, než se jich bát. Kromě toho nezapomeňte, že bez nich by nám pořád panovali Omíorové.“

Debata se šťastně přehoupla přes kritický bod, nebezpečné nálady opadly. Pocit, že se někde blízko skrývá nebezpečí, dokáže stmelit dohromady nejen pozemšťany, ale i bytosti zcela odlišných typů. Brzy bylo každému jasné, že prvním vítězstvím jsme dosud nedosáhli všech cílů. Sehnat dost dobrovolníků na hlídky bylo pak ovšem hračkou.

Rozmístili jsme je podle pokynů Džatašiho a plánu lodě na všechna potřebná místa. Nejbojovnější dobrovolníky dával k přístavům výsadkových letadel. Ve velínu, kde jsme měli hlavní stan, jsme snadno zjistili, že přístavů bylo původně dvanáct, ale tři byly zničené atomovým úderem ze Země.

Nejmírnější bytosti, mimo jiné i všechny své krajany, umístil Džataši na mou prosbu do oddělení malých dětí. Měli se tu starat o kojence (krmené ovšem z lahví), o menší děti, měli dávat pozor také na děti dosud nenarozené. Byl jsem se tam podívat, zajímalo mě, co se stalo s miminky Omíorů, narozenými v době vzpoury. Ukázalo se, že je ošetřovatelé nechali bez pomoci, tři děti mezitím zemřely, s ostatními to bylo vážné. Jeden náš člověk, pozemšťan, vysoký světlovlasý Švéd Sengö Patterson, byl naštěstí lékař a považoval za svou samozřejmou povinnost postarat se o malé děti. Když jsem ho o to žádal a vysvětloval jsem mu, co už jsem o Omíorech a jejích „strojích na děti“ věděl, ukázalo se, že o nich ví mnohem více než já. Lidí ze Země, s nimiž bych se tak hladce domluvil, ale bylo zoufale málo. Masakry zaměřené především proti nám přežilo všehovšudy sto čtyřicet devět pozemšťanů. Můj první známý, Jošikava z ostrova Hokkaido, mezi nimi byl, ale nenašel jsem tu krajana Ludvíka - neměl zřejmě štěstí.

Mezi dětmi byla i malá batolata Omíorů, dokonce i trochu větší děti, dejme tomu asi do deseti let, pokud bych je měl nějak porovnat s pozemskými dětmi. Kolik jim bylo skutečně, to jsme nevěděli, protože nikdo z otroků neměl ponětí, jak dlouho mohou být Omíorové naživu. Všechny Omíorské děti se však na nás dívaly bez bázně, neměly pro nás vysloveně nepřátelské, ba ani nedůvěřivé pohledy. Byly sice zvědavé, ale to bývá u dětí celkem přirozené. S Pattersonem jsme se shodli na názoru, že malé děti nemohou za své... no, rodiče přece jen ne - řekněme za své krajany.

Vrátil jsem se pak do velínu, kde jsem se opět pokoušel vniknout do tajů počítačových systémů omíorského hvězdoletu. Bylo to teď podle mě ze všeho nejdůležitější. Když nebudeme umět s lodí manipulovat, přijdeme o ni. Tragédie by byla, kdyby se to stalo dřív, než se vrátí poslední Omíorové a než je zlikvidujeme. Také bychom mohli havarovat - a kdo si umí představit spoušť, jaká by asi vznikla pádem osmikilometrové lodě s velkým množstvím hvězdného paliva v nádržích, tomu by mělo být jasné, že jsme se museli snažit za každou cenu. Teď už jsem věděl, proč sestřelená omíorská letadla hořela, ale nevybuchovala, kde v nich byly motory, palivo i zbraně. Když zapálíte nitroglycerín, shoří poměrně klidně a nikdo by si ho nemusel všímat. Stačí však slabý náraz - a trhá skály. Podobně tomu bylo s omíorskými energetickými stroji. Zásahem rakety nebo granátu do letadla se uvolnilo klidné hoření, shořelo ovšem nejen palivo, ale i motory a zbraně. Proto pak nemohli naši experti v troskách letadel nic objevit. Výbuch paliva by byl podstatně horší a ani si nedovedu představit pád hvězdné lodě na povrch Země. I kdyby tady také došlo jen k hoření, takové množství paliva by nejspíš shořelo s účinky srovnatelnými s výbuchem legendární sopky Krakatau. Takový výbuch by mohl vážně poškodit zemskou kůru, smést polovinu světa ihned a i zbytek by potom byl jen těžko obyvatelný. Civilizace Omíorů zacházela se silnějšími energetickými zdroji, uměla pro svou potřebu využívat větší síly, než jaké se skrývají v jádrech atomů. Málo platné, největší silou ve vesmíru je gravitace, má přece na svědomí i takové jevy jako neutronové hvězdy a černé díry.

Nikdo z bývalých otroků mě při mých výzkumech nerušil. Když se rozneslo, že patřím ke skupince vzbouřenců, měli pak přede mnou respekt dokonce i moji krajané. Džataši nikomu na lodi neprozradil, že naše skupinka měla od začátku jenom dva členy, ale podařilo se mu vzbudit dojem, že zbytek zůstává nepoznán mezi ostatními. Svůj postoj mi objasňoval tím, že jen takhle udržíme respekt těch, kteří by nám jinak mohli dělat problémy. Trochu jsem s ním nesouhlasil, nemínil jsem však tyto poněkud zkreslené informace vyvracet. Přímé lži se ostatně Džataši ani nedopustil. Byla nás skutečně jen malá skupinka, polovinu tvořili pozemšťané a urychlovače jsme opravdu neměli pro nikoho dalšího. Abychom si vyrobili další, museli bychom nejprve sami ovládnout omíorské výrobní roboty, s nimiž jsme dosud neuměli zacházet. Ale ani potom bych nerad dával kdekomu do rukou zbraně, jež smetly Omíory i s jejich technologickou převahou...

Během několika hodin jsem se v hlavním velínu dozvěděl víc než za celou předchozí dobu. Dalo by se namítnout, že jsme tu až dosud byli jen několik sekund, ale to by nebyla celá pravda. Několik sekund pro Omíory - ale pro nás desítky hodin vyplněných nervovým napětím a neustále se zvyšující únavou. Především jsme tenkrát zjišťovali, kde jsou Omíorové a jak se k nim nejlépe dostaneme, a až na druhém místě, co by se tu dalo dělat jiného. Teď jsem měl na své výzkumy klid - a nejlepší počítače v širokém vesmírném okolí. Ve velínu mi počítače nic nezatajovaly, ačkoliv jsem neměl náramek pro Omíory, ale stále jen svůj. Vědomosti, které se mi dostaly jako Madgéšovu asistentovi, byly mezi otroky unikátní. Nikdo jiný neměl větší předpoklady zvládnout bitevní mezihvězdnou loď jako já. Ale ačkoli to tak možná navenek vypadalo, nebyl jsem klidný, dokud jsem se trochu nenaučil obsluhovat aspoň některé zbraňové systémy.

Nepotřeboval jsem ani nalít tyto vědomosti do hlavy. Jakmile jsem se naučil vstupovat do počítačových nápovědných systémů, mohl jsem o hvězdné lodi zjistit prakticky všechno i bez nebezpečného zásahu do mozku, jakým by omíorské učení bezesporu bylo. Trvalo to sice mnohem déle, avšak na konci prvního týdne jsem si byl jist, že hvězdolet zvládnu.

Mezitím se však přihodilo několik událostí, které rovněž do našeho života citelně zasáhly.

Nejprve to byl spor, dalo by se říci čistě etický. Když se jednalo o odklízení mrtvol Omíorů, měl jsem o tom jakési představy v podobě využití drtičů na recyklaci odpadků. Bylo jich tu několik, takhle velký kolos pochopitelně nemůže žít jen ze zásob. Dalo by se říci, že všichni jedli recyklované potraviny, kromě Omíorů, kteří si potrpěli na čerstvé maso. Z drtičů a homogenizátorů se odpadky přečerpávaly do varných nádob, kde se rozvařily na neidentifikovatelnou masu. Ta byla přemisťována do prvních kvasných tanků, pak se odpařila část vody a zahuštěný odpad se vedl do biogenerátorů. V nich rostly a množily se kvasinkám podobné mikroorganismy ruzevy. Ty všechnu biohmotu spotřebovaly pro svůj růst a poté byly přečerpávány dále a tepelně zpracovávány horkou parou, čímž vznikla základní živná hmota. Tu už bylo možné i bez dalších úprav jíst, byla ovšem nevalné chuti, musela být dochucována a obohacována dalšími přísadami. Tak vznikal nejen hnusný irrkeln, který měl předem „vylepšovat“ maso lidí, určených pro jatečné použití, ale také lahůdky, jež jsem několikrát s Džatašim vychutnával, když jsem předal Madgéšovi některé obzvlášť zajímavé vynálezy.

Recyklační úseky lodě pochopitelně zpracovávaly i všechny mrtvoly, které Omíorové nezkonzumovali. Ačkoliv byli všichni lidožrouty, své vlastní mrtvé nepojídali - a kromě toho měli zálibu v dobrém jídle, nejedli ani maso otroků, zemřelých na nějakou podezřelou nemoc. Za letu se žádné nemoci na lodi nevyskytovaly; ovšem při pobytu u planet se občas stávalo, že lovecké letouny přivezly na loď nemocné jedince. Nemoci Omíorové likvidovali vždy velice jednoduše - nakažené, nebo jen podezřelé z nákazy prostě vhazovali zaživa do drtičů, pro jistotu se všemi, kdo s nimi sdíleli ložnici. Považovali za jisté, že zárodky nemocí nemohou projít varnými kotli živé. Nemocné tedy využívali jen jako biohmotu.

Když se nad tím zamyslíte, pak i naše pohřbívání mrtvých do hrobů má podobné konce - náš cyklus je však časově trochu delší. Pohřbívání mrtvých do recyklátorů se mnohým bude zdát jako cynické, ale v kosmické lodi je to jediné možné řešení. Kdyby se mrtvým prokazovala alespoň minimální úcta, nikdo by proti takovým pohřbům neměl mít výhrady. Tak měli podle mě skončit i všichni zabití v poslední bitvě.

Jiný názor na to však měly bytosti z Um-lusítu spolu s ještěrkovitými lidmi ze Rhora-moantu. Podle nich byla škoda nechat znehodnotit takové množství kvalitního masa. Bezhlavá těla Omíorů raději ukládali do obrovských mrazicích komor k ostatním potravinám, některé mrtvoly si dokonce na místě upekli a pustili se do hostiny. Nikdo jim nebránil, každý v skrytu duše Omíorům přál, že se jim konečně dostalo stejného osudu, jaký sami připravovali jiným.

Když se zjistilo, že do skladu potravin nepřenášejí jen Omíory, ale všechny mrtvé bez rozdílu ras, nastal spor, který přerostl až v regulérní hromadnou rvačku. Krajané se obvykle za své mrtvé postavili. Většinou byli ochotní dát všechny jiné mrtvoly ke zkonzumování, ale své příbuzné si bránili. Nejhůře na tom byli slabí Xítiané, kteří nemohli své mrtvé ubránit před fyzicky silnějšími Um-lusíty; navíc se o nich dobře vědělo, že mají nejchutnější maso. Xítiany však napadlo poslat pro svého krajana Džatašiho a do sporu jsme se pak vložili my. Nemohl jsem v tom Džatašiho nechat a kromě toho jsem se obával, že by bez našeho zásahu mohla taková rvačka skončit strašlivým krveprolitím. Chybělo jen, aby někoho napadlo kromě masa mrtvol stejným způsobem využít i maso živých, nejspíš slabších jedinců. Následovala by opravdová katastrofa - a tu bylo nutné včas předejít.

Při našem urychlení jsme byli na místě půl sekundy poté, co nás požádali o pomoc. Objevili jsme se v pravý čas: vzduchem se už blýskaly kuchyňské nože a tekla krev, zatím naštěstí jen z lehčích poranění. Samozřejmě jsme všem ihned předvedli, že by si měli najít lepší zábavu. Nože jsme jim zlikvidovali jako první. Bylo pro nás hračkou nasekat jejich vytasené čepele na drobné kousíčky. I ty první z nich ještě visely ve vzduchu, když jsme zničili poslední. Po nich přišly na řadu i všechny ostatní zbraně - různé tyče, kyje, všelijaké nářadí, ba i kosti, na nichž bylo ještě zelené, krvavé maso Omíorů. Teprve pak jsme se zpomalili, aby si nás všimli. To jaksepatří všechny zarazilo, nejvíc ty horkokrevné, kteří náhle zcela nepochopitelně přišli o své zbraně. Neznámé nebezpečí budí vždycky větší obavy.

To už jsem se neudržel ani já. Vyčetl jsem všem, že by měli držet spolu a ne se rvát mezi sebou, když na nás mohou každou hodinu vtrhnout Omíorové z výsadkových letadel. Také tento argument pomáhal zchladit horké hlavy. Spor nakonec skončil tak rychle a hladce, jak jsme ani nečekali. Dvacet tisíc mrtvých Omíorů se stejně nevešlo do lednic, nebylo tedy možné dávat sem ostatní. Rozhodl jsem, že každá rasa může se svými mrtvými naložit, jak uzná za vhodné. Nakonec lidé z Um-lusítu a z Rhora-moantu souhlasili, že jim budou stačit Omíorové, ačkoli na nich bylo vidět, že se svých choutek nevzdávají zrovna ochotně, zejména pokud jde o mrtvé z Xítió, na které se už nepokrytě těšili. Byl to první případ sporu mezi bývalými otroky - bohužel nebyl ani zdaleka poslední.

V té době nastaly další problémy s vracejícími se posádkami výsadkových letadel.

Dvaatřicet strojů z šestatřiceti se na hvězdolet vrátilo v pořádku. Přilétávaly vždy ve dvojicích, každá spořádaně do svého hangáru a o chvíli později jejich piloti vyšli do okružní chodby, kde je čekala jistá smrt. Naše meče s nimi udělaly pokaždé krátký proces a my jsme se ihned vraceli do velínu v centru lodě. O jednání jsme se už ani nepokoušeli. Hlídky v přístavech nám vždycky ohlásily jejich přílet a další dobrovolníci se pak postarali o mrtvoly. Jak došlo k jejich záhubě, zůstávalo pro všechny i nadále záhadou, protože nás dvou si na místě činu nevšiml nikdo, navíc ti, co byli s námi ve velínu, všem později přísahali, že jsme se z velínu nehnuli ani na sekundu. V tom měli dokonce pravdu - i s cestou jsme to teď často stihli v kratším čase. Měli jsme vlastně moc nad všemi, ale nikdo nám nemohl vyčítat, že bychom ji někdy zneužili. Uvědomoval jsem si však, co by tento přístroj znamenal pro gangstery a podobné ptáčky na Zemi. Nic takového se tam nesmí dostat dokud lidé nezmoudří, i kdyby to mělo být až za deset tisíc let! Podobně se nám lidem trochu předčasně dostala do rukou jaderná energie - velice málo chybělo a zlikvidovali bychom se sami i bez Omíorů!

Čtyři poslední letouny se však na hvězdnou loď nevrátily a dva z nich navíc zůstaly někde na Zemi. Udělali jsme totiž stejnou chybu jako Omíorové; podcenili jsme svého nepřítele. S většinou výsadků jsme problémy neměli a nechali jsme se tím trochu ukolébat. Bylo vlastně s podivem, jak se až dosud všichni Omíorové spořádaně vraceli na mateřskou loď, odkud nebyl od začátku vzpoury vypraven k Zemi žádný další letoun. Což si dosud nic neuvědomili? Zřejmě ne, možná jim nepřišlo na mysl, že by hvězdná loď mohla být poražena - zevnitř.

Pak však najednou přilétly hned dvě dvojice. První jsme zlikvidovali stejně hladce jako všechny dosavadní. Dvě další letadla však zůstala nehybně viset v prostoru nedaleko od hvězdné lodě a zřejmě na cosi čekala. Posádky první a druhé dvojice letadel měly možná domluvenou nějakou zprávu, tu však první posádka nikomu předat nemohla, neboť mrtvá těla pilotů mezitím dávno zmizela z chodeb. Druhá dvojice Omíorů se dlouho neměla k přistávání a po nějaké době se oba jejich diskoplány daly na útěk. Jejich neochota k přistání naštěstí byla už hodnou chvíli podezřelá i nám a když se oba stroje obrátily na útěk k Zemi, už jsem na nic nečekal, zapnul jsem urychlovač, sedl si k předběžně zamířenému emitoru a spustil po nich palbu.

Nebyly to ovšem emitory kyfoje. S touto zbraní bych oba letouny zničil naprosto určitě, ale co by to udělalo dole na Zemi, to jsem si nechtěl ani představit. Omíorové počítali zřejmě s tím, že kyfoje nepoužiji a proti ostatním zbraním začali kličkovat, co motory jejich letadel dovolovaly.

S čím však nepočítali, byl fakt, že já mohu reagovat tak rychle. Z mého pohledu se zaměřovací ležatý křížek pohyboval pomalu, jenže rychleji než letadla. Problém by byl reagovat včas na všechny změny směru, další by byl přesně vystihnout okamžik stisknutí spouště. Ne však pro člověka čtyřtisíckrát urychleného. Zaměřovací kříž se mi kryl se středem letadla příliš dlouho, než abych se mohl minout. Trvalo to méně než čtvrt sekundy od okamžiku, kdy jsem se urychlil. Emitory bez sebemenšího zvukového nebo světelného efektu vyplivly do prostoru krátké impulsy tisícinásobné gravitace. Nic nebylo znát - ale na obrazovkách nám obě letadla náhle vzplála jako malá, oslnivá sluníčka, která stejně rychle zhasla a změnila se v oblak rozplývajícího se jiskřícího dýmu...

Omíorové však zřejmě byli mnohem lépe domluvení, nežli jsme čekali. Na Zemi zbývala už poslední dvě letadla. Jejich piloti zřejmě očekávali co se bude dít a možná dostali od svých kolegů varování ve chvíli, kdy se dávali na ústup od hvězdoletu. Podle plánku museli být přímo na dohled, takže si povšimli i záblesků vybuchujících strojů. Poslední dvě posádky výsadkových letadel si konečně mohly připustit i tu nepochopitelnou možnost, že na jejich veliké a mocné hvězdné lodi už nevládnou jejich krajané...

Poslední Omíorové se k mateřské hvězdné lodi nevrátili. A nejen to. Piloti obou posledních letounů skoro současně se zábleskem, oznamujícím neslavný konec jejich kolegů, vypnuli identifikační světélka a tím se nám docela ztratili z mapy. Věděli jsme, že v kritické chvíli byly oba jejich stroje kdesi nad pralesy na severním okraji Brazílie. Od tohoto okamžiku mohly přeletět, kam je napadlo - a my jsme o nich nevěděli...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:41