Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Návrat domů

Hvězdolet jsme v provozu bez jeho původních pánů udrželi a za několik týdnů už jsme se v něm vyznali alespoň natolik, že jsme se nemuseli bát nějaké havárie. Naučil jsem se tento obrovský kolos řídit a přitom jsem s ním pro jistotu přešel na vzdálenější stacionární oběžnou dráhu. Teď jsme zdánlivě nehybně viseli nad rovníkovou Afrikou a cítili se trochu bezpečnější před možnými útoky, ať pozemských raketoplánů, nebo Omíorů. Kromě toho jsme měli přímo na očích Evropu, kam bych se nejraději ihned podíval. To však v současné době nebylo možné, protože jsem nemínil hvězdolet opustit, dokud hrozilo nebezpečí, že zaútočí poslední omíorská letadla.

Džataši byl neustále ve velínu se mnou, ale ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem ho naučit ovládat hvězdolet tak, jak jsem to už uměl sám. Bylo to marné, chyběly mu základní znalosti z fyziky. Pořád nechápal, co je to vlastně oběžná dráha a proč nespadneme na Zemi. Pojem stacionární dráha mu neříkal vůbec nic, ačkoliv v omíorštině to slovo znal. Moje dosavadní manévry s lodí mu byly naprosto nepochopitelné. Myslel si, že jsem nějak odstrčil Zemi a zastavil pak její otáčení, což jediné bylo jasně patrné z obrazovek. Proč jsem zadával příkazy a jaký byl jejich smysl, zůstalo pro něho tajemstvím. Hodně tu spolupůsobila skutečnost, že se uvnitř lodě ani při nejprudších manévrech neprojevovalo přetížení. Omíorské gravitační vyrovnávače uvnitř přesně a spolehlivě udržovaly stálou přitažlivost, bez trajektografů a vnějších obrazovek nebylo ani k poznání, že se loď vůbec pohybuje. Snažil jsem se svému příteli co nejjednodušším způsobem vše vysvětlit, ale marně. Nakonec na mě vybuchl, abych ho pro všechno na světě nechal být, on že stejně nic nepochopí, protože na to nestačí. Zarazil jsem se, ale pak jsem se mu omluvil.

„Dobře, nestačíš na to, nebudeš umět řídit hvězdolet. Ale pochop, není možné, abych tu byl jediný, kdo umí tuhle loď řídit. Co kdyby se se mnou něco stalo? Kdo mě nahradí?“

„Já ti budu pomáhat, co mé schopnosti stačí,“ rezignoval Džataši, „ale nechtěj po mně něco, co dokážeš jen ty, s pěti tisíci body v testech. Předem tě upozorňuji, že lidí jako ty na hvězdoletu moc nenajdeš. Zkus to s některým ze svých krajanů, ti se k tomu třeba hodí lépe.“

Měl pravdu, nemělo by smysl dál ho unavovat něčím, co by stejně nepochopil. Mohl jsem se na něho spolehnout ve všech jiných záležitostech a to také nebylo málo. Džataši mi spolu se svými krajany pomáhal, jak mohl. Xítiané dobře věděli, že jsem se přidal na jejich stranu ve sporu s Um-lusíty, takže by mi snesli modré z nebe. Netrvalo dlouho a oběhali všechny bývalé otroky, aby se přihlásili všichni, kdo si troufnou vyučit se na piloty.

Bohužel se ukázalo, že většina z nich nebude použitelná. Otroci, kteří žili na lodi odmalička, měli chabé všeobecné znalosti, bez nichž jsem si řízení hvězdné lodi nedovedl ani představit. Snad by se mohli všemu doučit, kdyby byli dost učenliví a chápaví. Uspořádal jsem pro ně tedy testy podobné testům IQ. Nejlépe by se hodily otázky Omíorů, ale ty jsem nemohl tak narychlo najít. Sestavil jsem aspoň pár desítek dotazů a v nich, podle mého i Džatašiho očekávání, nejlépe prošli čtyři z mých krajanů. Kromě nich jsem vybral i dva kočkovité muže z Ghoaverinu a dva zavalité lidi z Kuburu. Zatím by to mohlo stačit. Pozemšťané se učili nejrychleji, ale ani kočkovití Ghoaveriňané neměli špatné výsledky. Jen Kuburové brzy odpadli; chápali mnohem pomaleji než ostatní a všechny zdržovali. Ale doufal jsem, že se časem naučí obsluhovat aspoň některé méně důležité části hvězdné lodi. Tady bude jistě zapotřebí každé ruky.

Spolu se mnou teď bylo celkem sedm lidí schopných řídit hvězdnou loď. Přibližně dvě stě lidí bylo třeba k udržování všech potřebných agregátů a k hlídkové službě v přístavech výsadkových letadel. Zbývalo něco přes deset tisíc lidí, kteří najednou neměli co dělat. Donedávna sloužili Omíorům, teď získali svobodu - ale nevěděli, co si s ní počít.

Na lodi se množily hádky a rvačky. Největší podíl na nich měli samozřejmě ti, kdo se nehodili k ničemu. Museli jsme si ale kvůli nim zvolit sněm, kde byli zástupci všech ras, co jich po celém hvězdoletu bylo. Museli jsme rovněž ustavit pořádkovou službu, která dohlížela na pořádek ve hvězdoletu. Brzy se v ní nejlépe ze všech osvědčili vychrtlí, tyčkovití muži rodu Murkwair, kteří měli velmi dobře vyvinutý smysl pro spravedlnost, nikdy nikomu vědomě neublížili; přitom dokázali hladce zkrotit i siláky z Um-lusítu. Ti zase dělali největší problémy. Začalo to už tahanicí o mrtvoly, potom se pokoušeli šikanovat Xítiany a dělat si z nich své osobní sluhy, což ovšem vzbudilo nelibost všech a ozývaly se hlasy, že jsme přece neunikli Omíorům, abychom se dali zotročit od Um-lusítů. Do krve se také poprali s muži z Ghoaverinu pro maličkost, na kterou si nakonec při vyšetřování nedokázali ani vzpomenout. Každá taková šarvátka musela být ovšem řádně objasněna, neboť právě těm, kdo měli nejvíce másla na hlavě, nesmělo být ukřivděno nespravedlivým rozsudkem. Brzy bylo nutné zavést profesi soudců - zde se opět nejlépe osvědčili lidé z rodu Murkwair.

Naše sedma pilotů měla na sněmu největší váhu a právě my jsme také prosadili, že musíme opravit škody, způsobené pozemskými atomovými střelami. Předtím tu pracovali výhradně pozemšťané, kterých tu před vzpourou bývalo nejvíc, ale po krutém masakru nás zůstalo na lodi sotva sto. Z nich venku v kosmu pracovalo dříve jenom devět a ti teď museli ostatní naučit pohybovat se v beztížném stavu, přepravovat a svářet těžké nosníky, sestavovat složité vrstvy pláště a montovat přepážky. Ani mým krajanům se do takové práce moc nechtělo, nejraději by se ihned vrátili na Zem, ale když jsme svolali valnou hromadu pozemšťanů, podařilo se mi je přesvědčit, že nemá cenu spěchat. Upozornil jsem je, že jejich návrat na Zemi v současné době nebude žádná sláva. Budou rádi, když přežijí, protože civilizace Země je v rozkladu a nikdo je nebude vítat s otevřenou náručí. Pokud se nám však podaří zkonsolidovat hvězdolet, mohl by se každý z nás vrátit aspoň s nějakým vkladem do dalšího života na Zemi. Poukazoval jsem přitom na pozoruhodné výrobní kapacity omíorských robotů, kteří pro mě pracovali už před vzpourou. Teď se ukázalo, že je neuměl ovládat nikdo; přesto jsem byl optimista a věřil jsem, že je co možná nejlépe využijeme ve prospěch Země.

Podobné valné hromady jsme uspořádali se všemi ostatními rasami na hvězdoletu. Nejvíc lidí zbylo z Raxenu, ale s těmi se dalo vyjít po dobrém, zbytečně se nehádali. Když jsem na ně vysypal své argumenty, pokývali hlavami a pak se dohodli, že všechno přijímají.

Šlo zejména o to, co s jednotlivými skupinami lidí bude dál. Návrat na domovské planety se mi nezdál reálný. Některé už ani neexistovaly, dávno byly totálně zničené Omíory. Ostatní byly odtud podle všeho příliš daleko, jenom pár nejstarších Raxenů si ještě pamatovalo, jak byli odvezeni ze svého světa. Zatím jsem neobjevil, kudy ve vesmíru hvězdná loď Omíorů putovala, kde se tedy nacházejí domovy všech odvlečených. Zdálo se mi přijatelnější, aby si našli nový domov na Zemi, což na druhé straně předpokládalo, že budou lidmi Země přijati.

Doktor Sengö Patterson se zatím v dětském oddělení lodě rovněž činil, jak mohl. Pomáhali mu tam dva dobrovolníci ze Země, dvacet z Xítió a dva kočkovití Ghoaveriňané. Postupně spolu přivedli na svět kolem stovky novorozenců všech ras, včetně dalších dvanácti malých Omíorů. Mezi těmito dětmi byla větší část děvčátek. Ty by za Omíorů čekala jistá smrt; teprve teď by mohla dát základ novým pokolením. Shodli jsme se na názoru, že nemá cenu dál uměle udržovat při životě děsivým způsobem deformované rozmnožovací orgány ve strojích na děti. Okamžitě jsme je zničit nemohli, zabili bychom tím i děti v nich vyrůstající, ale Patterson se rozhodl, že hned po jejich narození tyto hrůzné stroje vypne. Nedalo se tu mluvit o smrti, tím méně o vraždě, šlo přece o pouhé zbytky lidí bez vědomí, bez citu. Mohli bychom je naopak využívat až do jejich úplného opotřebení a přirozeného zániku, ovšem uvažovat by se o tom dalo jen u těch ras, kterým by jinak hrozilo vyhynutí.

V dětském oddělení jsme také museli řešit jednu velice nepříjemnou záležitost. Když se totiž někteří bývalí otroci dozvěděli, že tam žijí i děti Omíorů, vydali se v početném průvodu, vedeném muži z Um-lusít, „zlikvidovat ty bestie“. Dlouho nechtěli přijmout naše tvrzení, že tyto děti nebudou nebezpečné, neboť budou vychovány jinak než všichni ostatní Omíorové, ani argument, že není nijak hrdinské či záslužné vyvraždit mimina. Když jsem však navrhl, aby ti nejžhavější z nich nastoupili jako hlídkující dobrovolníci do přístavů výsadkových letadel, kde by mohli pomoci proti bezpochyby nebezpečnějším elitním pilotům, vypařili se demonstranti mnohem rychleji, než se sešli. Mělo to však další důsledek. Abychom vyloučili možnost, že někdo proti dětskému úseku spáchá teroristický útok, jak tím někteří docela otevřeně vyhrožovali, museli jsme vchod do tohoto úseku pro všechny lidi kromě těch, kdo u dětí sloužili, opět uzavřít.

Bylo zajímavé rozluštit, proč se nám neotevíraly dveře, jež byly otrokům zakázané, ani použitím originálních náramků rodilých Omíorů. Vysvětlení bylo ukryto někde v programech centrálního počítače, ale na tento problém jsem se zaměřil brzy po ovládnutí lodě a přišel jsem tomu na kloub.

Mezi náramky Omíorů a otroků byl jediný podstatný rozdíl v tom, že otroci neměli vestavěný paralyzátor. Jinak byly všechny náramky stejné a stejně se i chovaly. Všechny měly své identifikační číslo, zanesené v počítači. U každého tam byly další podrobné údaje jako jméno, původ, datum narození, předpokládaný věk a zejména oprávnění, kam kdo smí a kdo ne, co smí vědět a co ne. Naplněním této tabulky oprávněním jako pro Omíory bych mohl všechny blokády snadno zrušit. Program dovoloval otevírání většiny dveří všem náramkům bez rozdílu, dveře úseků však vyžadovaly kontrolu - a zde počítač zkoumal nejen oprávnění, ale i stav náramku. Ty, které signalizovaly smrt svých nositelů, kontrolou neprošly. Pak už pro mě bylo zcela prosté zrušit blokádu všech úseků a naopak zavést pro některé anarchisty zákaz vstupu do dětské zóny. Bylo tu více možností, jak toho dosáhnout. Zvolil jsem metodu, která dveře této zóny vázala na určitá čísla náramků, tedy jen pro určité vybrané lidi.

Zajímavý byl také fakt, že u žádného z rodilých Omíorů nebyla vyplněna položka „předpokládaný věk“. Ani tady jsme se nedozvěděli, jakého věku se Omíorové dožívají. Ale když jsem srovnával tyto údaje, byly mi čím dále podezřelejší. Proč jsem měl právě já svůj předpokládaný věk celkem vysoký, kdežto ostatní lidé Země mnohem nižší? Došlo mi to, když jsem se podíval na jiné bytosti a narazil jsem mimo jiné na předpokládaný věk Džatašiho. Ten by se měl podle toho dožít už jenom dvou let, což vůbec neodpovídalo jeho vitalitě. Ale v té chvíli mi to došlo. Předpokládaný věk - to byl termín, kdy měl být každý z nás zabit a upečen, aby byl co nejlépe využit nejen po pracovní stránce, ale i po stránce chuťové, na níž si Omíorové dávali tak záležet! Já jsem tu byl veden jako odborník, proto by mě možná nechali žít do šedesátky, kdežto ostatní pozemšťané měli podle tohoto rozpisu skončit své životy už kolem čtyřicítky!

Když jsem tyto údaje ukazoval Džatašimu, byl sice trochu překvapen, ale nezdálo se že příliš.

„Tohle nikdo z nás nevěděl,“ řekl celkem klidně. „Ale my už jsme tušili, že nás dlouhý život nečeká. Nepředpokládali jsme jen, že by to měly ty bestie tak dopředu naplánované.“

Ačkoliv přitom vypadal klidně, bylo vidět, že s ním moje odhalení jeho osudu přece jen trochu otřáslo. Jistě přitom měl pocity odsouzence k smrti, který se náhodou dozví přesné datum své popravy, ale naštěstí už ví, že rozsudek nebude nikdy vykonán. Džatašimu tedy hrozila smrt do dvou let - měl tím potvrzeno, že udělal dobře, když se přidal ke vzpouře.

Poté, co jsme se naučili manévrovat s celým hvězdoletem, museli jsme se naučit pilotovat výsadkové letouny. To byl opět úkol především pro mě, nikdo jiný tu neměl potřebné vědomosti. Můžete bravurně řídit automobil, aniž byste měli sebemenší ponětí o konstrukci motoru. Potřebujete k tomu jen učitele, který vás převede přes různá úskalí a zabrání vám nabourat se do první zdi. Budete-li se učit řídit auto sami, možná to také dokážete, ale nejspíš bude mít potom vaše auto o nějaký ten šrám víc. Nechtějte však metodou pokus-omyl zvládnout tryskový bombardér naložený atomovou pumou, která může srovnat se zemí velkoměsto!

Seznamoval jsem se proto nejprve důkladně s principy, plánky, návody a příručkami, jež byly dostupné za pomoci počítačů v hlavním velínu. Teprve pak jsem začal obezřetně zkoumat skutečná letadla. Brzy jsem věděl, že v nich nejsou nijak oddělené funkce pilotů od střelců, letoun může řídit jediný pilot a zároveň s ním i bojovat. Čtyřčlenná posádka je uvnitř z toho důvodu, aby se piloti vzájemně doplňovali a střídali.

Vnitřek řídicí kabiny letadel byl čistě bílý, bez oken a dveří. Na všechny stěny, dokonce i na strop a na podlahu se tu promítacími obrazovkami stále zobrazoval okolní svět. Za letu obvykle dva piloti stáli uprostřed kabiny, dva další odpočívali v pohotovostní kabince pod podlahou. V pilotní kabině měl každý pilot svůj neveliký řídicí panel, odkud ovládal motory i zbraně. V klidném letu by bylo možné stroje řídit i myšlenkami, ale protože by v nějaké vážnější situaci bylo těžké vydávat myšlenkové příkazy jasně a zřetelně, bylo zde i dobře promyšlené uspořádání ovládacích prvků, páček a tlačítek. Po dobu letu vládla v letadle stálá, mírná tíže, nebylo tedy nutné, aby piloti seděli. Pohodlná sedadla by piloty zbytečně omezovala. Když okolní prostor poctivě střežili oba letci, bylo opravdu nemožné je překvapit.

Teprve po týdnu jsem se pokusil udělat si první výlet do kosmického prostoru. Postupoval jsem pomalu, obezřetně. Pro jistotu jsem měl všechny zbraně zajištěné a zkoušel jsem si jen pomalé, plynulé manévry. Pak jsem se osmělil a za pár dní už jsem s letadlem dokázal opisovat všelijaké obraty.

Na zbraně došlo až na závěr. Byly to však téměř stejné emitory jako na povrchu hvězdoletu a ovládaly se podobným způsobem. Brzy jsem si byl jist, že se mohu ubránit napadení jiným podobným letounem.

Než jsem se však odhodlal vypravit na Zem, zaplul jsem s jedním letadlem do technického doku a tam jsem s vydatnou pomocí přítele Džatašiho vylepšil celý povrch letounu svým tak oblíbeným staniolem. Zaválečkovali jsme ho tam několik vrstev, takže plášť letadla mohl teď vydržet i tisícinásobek namáhání, na jaké byl původně spočítán. Pochopitelně kromě kamer, umístěných v nepatrných prohlubních na povrchu.

Na výlet k Zemi se mi přihlásilo několik desítek zájemců z několika různých ras. Bohužel jsem musel odmítnout svého nejlepšího přítele Džatašiho. On sám však, byť nerad, uznal, že někdo z nás dvou musí zůstat na hvězdoletu, nejenom aby případně odvrátil útok omíorských letadel, ale také aby krotil vášně mezi jednotlivými rasami.

Místo Džatašiho se do naší výpravy dostal jeho krajan, mladičký Culkanaši. Dalším pasažérem byl Ghoaveriňan Sílxis, kterého vybrali jeho krajané, ale podpořili je v tom rovněž Kuburové a Murkwairové. Posledním byl jeden z naší sedmice pilotů, pozemšťan Warga Moria, černoch odněkud z Keni. Byl to inženýr elektrotechnik a s letadlem mi pomáhal nejvíc ze všech, dalo se tedy očekávat, že bude dobrý i jako pilot.

Vyzkoušeli jsme si také komunikaci. Omíorové nepoužívali pomalé a snadno rušené rádiové vlny, ale impulsní gravitační vysílačky, mohli se snadno dorozumívat se svými letadly i za velkými překážkami, například za planetou. Gravitace nejsou fotony, jako je tomu u rádiových vln, není tudíž omezována relativitou, a šíří se proto mnohem rychleji. Samozřejmě se pak stalo, že Omíorové nepochopili naše pokusy o dorozumění na rádiových vlnách - nereagovali by však už z toho důvodu, že by jakékoliv vyjednávání s budoucími otroky považovali za újmu na své důstojnosti...

Důležité pro nás bylo, že jsme se mohli téměř libovolně domlouvat mezi výsadkovým letounem a hlavním velínem hvězdné lodě, kde nás budou sledovat. Nepatrný problém by byl v tom, že stejné vysílání mohou poslouchat i Omíorové z výsadkových letadel, ale to jsme zamýšleli eliminovat velice elegantním způsobem. Podle mě stačilo zprávy, jejichž obsah chceme před Omíory utajit, vysílat některou pozemskou řečí. Omíorové se nikdy nenaučili ani slovo z jazyků svých poražených nepřátel a nemohli nám tedy rozumět. Dohodli jsme se na angličtině, kterou ovládalo nejvíce pozemšťanů.

Od hvězdné lodě jsme odrazili, aniž bychom řekli v éteru jediné slovo loučení. Také jsme se dohodli, že nezapneme své vysílačky dříve, než to bude opravdu nezbytné. Nemusíme své nepřátele předem varovat a dávat jim krásnou příležitost, aby nám přichystali nějaké nepříjemné překvapení. Rozloučili jsme se na okružní chodbě v přístavu a pak už se náš letoun odpoutal od svého závěsu ve hvězdné lodi. Irisové dveře se opět zavřely a my jsme zamířili tím směrem, který vypočítal palubní počítač jako nejvhodnější na cestu k Zemi...


Let k Zemi proběhl klidně. Sestup řídil počítač, teprve v závěrečné fázi jsem převzal řízení. Byli jsme nad Evropou, podle reliéfní mapy jsme brzdili někde nad Německem. Letěli jsme nízko, jenom asi tři tisíce metrů nad krajinou zavátou sněhem. Dole pod námi se naskýtal smutný pohled. Nikde tam nebyla vidět žádná silnice, žádná cesta. Určitě tu byly, ale zaváté sněhem splývaly s krajinou. Nespatřili jsme jediné auto, jedinou známku, že dole pod námi žijí lidé. Přelétali jsme nad troskami měst a vesnic, míjeli jsme i osamělé domy, ale málo z nich vypadalo natolik zachovale, aby se v nich dalo bydlet. Většina domů byla v troskách a ty, co dosud stály, vypadaly opuštěně. Ačkoliv venku mrzlo, nikde jsme neviděli ani náznak kouře z komína.

Více než pohled z letadla nám pomáhala plastická mapa, kde sice nebyla zakreslená sídla, ale velmi podrobně všechny terénní tvary. S její pomocí jsme brzy doletěli až nad známé skály, pod nimiž byla vesnice, odkud mě Omíorové téměř před dvěma roky odvezli.
Lidi nikde... až na pár schovaných v krytech...

Lidi nikde... až na pár schovaných v krytech...

Skoro se ve mně zastavilo srdce, když jsem na místě naší vesnice spatřil jen spáleniště, zřícené stěny a ubohé trosky kostela. Omíorové nebo možná jiní nájezdníci vesnici nejspíš vypálili. Pomalu jsem doletěl ke skalám za zříceninami Náhlovského mlýna. Ten jediný se nezměnil - byl v zuboženém stavu už tenkrát. Ale okolní domy lehly popelem včetně domku bratránka Karla. Bylo tu pusto a prázdno.

„To byl tvůj domov, viď?“ obrátil se ke mně Warga. Jenom jsem němě přikývl.

„To je mi líto,“ řekl na to Warga tiše.

„Půjdu se podívat ještě do Bludiště,“ řekl jsem a navedl jsem diskoplán na přistání. Dosedli jsme kolmo na dvůr přímo před vrata stodoly - kdyby totiž ve vyhořelé stodole nějaká vrata ještě byla. Uvnitř jsem uviděl jenom ohořelé zrezivělé zbytky svého auta. Domluvil jsem s Wargou, aby na mě všichni počkali a nechodili zbytečně za mnou, dokud se nevrátím. Pak jsem otevřel dolní irisový poklop a vystoupil ven. Letoun stál na vysunutých teleskopických podpěrách pouze metr a půl nad zemí; musel jsem se trochu shýbnout, ale v pořádku jsem zamířil do stavení.

Budova byla rozvrácená a vyhořelá, ale padací poklop do sklípku byl volný a oplechované dveře vypadaly nepoškozené. Nadzvedl jsem je a vstoupil dovnitř. Byla tu tma, vypínač za dveřmi nefungoval. Rozsvítil jsem lampičku vestavěnou do svého náramku a posvítil jsem si s ní dál do sklípku.

Bylo tu čisto, ale nikde nic. Police tu stály jako dřív, avšak převržené, prázdné. Přistoupil jsem k tajným dveřím. Ty se odsunuly na stranu kupodivu lehce, ale za nimi...

„Ruce vzhůru!“ vykřikl na mne drsný hlas, který mi vůbec nebyl povědomý. Současně se ozvalo křísnutí kovu o kov, jaké jsem i po dlouhé době dobře poznal. Zvuk natahovaného závěru samopalu nebo pistole, zakončený jasným klapnutím.

Strohý požadavek jsem nesplnil, místo toho jsem mžikem zapnul urychlovač a odsunul se pro jistotu stranou. Koutkem oka jsem zpozoroval jakýsi záblesk a v krátké době jsem také zahlédl, jak ze dveří cosi pluje vzduchem. Dosud jsem neměl ve zrychleném čase mnoho příležitostí pozorovat, aby se tam kromě mě nebo Džatašiho něco pohybovalo, a pokud ano, třeba ty kusy stěn, které jsme vyřízli a uvedli do pohybu, pak ten předmět svištěl pořádným tempem a navíc vždy nějak souvisel s námi. Tahle věcička mě proto zajímala a posvítil jsem si na ni svítícím náramkem.

Byla to lesklá, horká a nepříjemně špičatá střela.

Někdo na mě spustil vražednou palbu ze samopalu. Nemohl jsem se mýlit. Pistolové náboje bývají menší a zaoblenější. Kdybych ještě stál ve dveřích, proletěla by mi nejspíš levým ramenem. Takhle bych ji možná mohl jemně zabrzdit, ale že bych toužil vzít si ji na památku, to se říct nedalo.

Pěkného uvítání se mi dostalo, pomyslel jsem si. Čekal jsem, kdy přiletí další, ale minuty ubíhaly a nic se nedělo. Až po chvíli mi došlo, že i když se jedná o střelbu dávkou, bude mezi dvěma střelami pořádná pauza a kromě toho se každé takové kulce snadno vyhnu. Proběhl jsem proto tajnými dveřmi a zastavil se stranou.

U polic se žlutými sýrovými bochánky jsem ke svému údivu spatřil nějakého mně úplně neznámého chlapa. Měl obrovskou hřívu hustých, divoce rozcuchaných vlasů a plnovous. Na sobě měl starou odřenou tmavohnědou koženou vestu, strakatý šedý svetr s velkými dírami na loktech, zelené vojenské maskovací kalhoty a pevné vojenské boty. Samopal měl stejného typu, jako byl ten, s nímž jsem hlídkoval onu poslední osudovou noc na kostelní věži. Měl jej ovšem odborně opřený pod bradou, jedno oko přimhouřené, ukazováček stiskl spoušť až na doraz. Tak pozor, tohle nebyla střelba nazdařbůh směrem k nepříteli, ale přesně zamířená palba - však by se také strefil hned první ranou. Málem se mi zastavilo srdce, neboť mě napadlo, že Bludiště nějakým záludným způsobem obsadili bandité. Co udělali s Karlem, jeho rodinou - a s Jituškou? Udělalo se mi krvavo před očima a užuž jsem chtěl vytáhnout osvědčený meč, který jsem měl stále při sobě - ale pak jsem si to ještě rozmyslel. Nejprve se musím přesvědčit, co se stalo s obyvateli Bludiště. Tenhle člověk tu může být zrovna tak dobře s Karlovým souhlasem. Je určitě pořádně vystrašený příletem našeho letadla. Nesmím ho zabít bez důvodu - i když vražedný útok by asi takovým důvodem byl. To se však teprve uvidí, řekl jsem si. Rozhodnu se až podle toho, co najdu v horní jeskyni. Není-li tam Karel a ostatní, pak je tento chlap bandita a mému meči neuteče. Protáhl jsem se raději kolem něho a vyběhl jsem úzkou chodbou vzhůru. Chlap nestihl vypálit ani druhou ránu a já už stál před posledními dveřmi.

Tady jsem se zpomalil, abych mohl otevřít normálně klikou a nemusel dveře vyrážet nebo vysekávat. Otevřel jsem levou rukou, pravou ruku jsem pro jistotu nespustil z vypínače urychlovače. Tak jsem vstoupil do poslední místnosti - kde jsem ovšem jaksepatří zkoprněl. A nejen já.

Místnost byla zalita jasným elektrickým světlem, jaké jsem už dlouho neviděl (uvnitř hvězdoletu panovalo přítmí, Omíorové byli spíše noční tvorové). Hned jsem viděl, že tu jsou všichni, kteří by tu měli být - Bludiště tedy nebylo dobyto a obsazeno bandity. V prvním okamžiku jsem si pořádně oddychl, bylo tu zřejmě všechno v pořádku.

Přímo proti mně údivem ztuhl bratránek Karel. I on měl plnovous, ale poznal jsem ho na první pohled. V rukou držel krátký samopal stejného typu jako chlap dole v jeskyni. Tyto zbraně jsem si dobře pamatoval, zbyly tu od nájezdu banditů na sousední vesnici. Karel měl zřejmě právě namířeno do dolní sluje, odkud ještě doznívala dávka ze samopalu. Kromě něho tu byly i obě jeho děti - Kája a Márinka; ta mezitím trochu povyrostla, ale ani to by mě nevyvedlo z míry.

Vedle Karlovy Jany však stála u kuchyňské linky i moje choť Jituška - a pohled na ni, přesněji řečeno na její obrovské kulaté bříško, mě doslova omráčil.


„Ježiši - Honzo, co ty tady?“ vyjekl Karel. Také on mne poznal na první pohled, ačkoliv i já jsem měl plnovous a na sobě stříbřitý omíorský skafandr bez přilby.

Nestačil jsem mu odpovědět. Jakmile mě Jituška spatřila, poklesla v kolenou a složila se bez hlesu na zem. Jana ji stačila duchapřítomně zachytit, aby si neublížila. Karel odhodil samopal a v okamžiku byl u nich. Jitušku nadzvedl a spolu s Janou ji uložili na pohovku. Já jsem celou tu dobu stál ve dveřích jako tvrdé Y a nestačil jsem se vzpamatovat. Snad bych se o Jitku měl postarat především já, ale na druhé straně mi bylo jasné, že ona - čeká dítě s jiným.

„Vždyť by z tebe mohla mít smrt!“ přivítala mě nepříliš přívětivým tónem Jana.

„Člověče, kde jsi byl?“ přisadil si také Karel. „My jsme si už mysleli, že jsi dávno nebožtík!“

„Jak vidíte, jsem pořád naživu,“ vybuchl jsem konečně.

„Dva roky jsi byl pryč...“

„Jsem živý a vrátil jsem se domů,“ opakoval jsem umíněně a také trochu nakvašeně. „Přežil jsem všechno, ale že tady najdu tohle...“

„Ufoni přece tenkrát vyvraždili celou vesnici,“ uklidnil se zase trochu Karel. „Zůstali jsme jen my v Bludišti, nikdo jiný. Mysleli jsme, že jsi také po smrti.“

„A jak vidím, našli jste si brzy náhradu,“ řekl jsem.

„Rudolf za nic nemůže,“ řekl Karel trochu tišším hlasem. „Přišel k nám minulý podzim, byl raněný, nemohli jsme ho jen tak vyhodit. Vzali jsme ho k nám do Bludiště a už tu zůstal. Jituška byla vdova, tak se nakonec vzali...“

„Vdova? A co já?“ řekl jsem načepýřeně. „Já jsem podle tebe duch, nebo co?“

„No, to je malér,“ přiznal kajícně Karel.

„Proč jsi o sobě nedal vědět?“ vyjela na mě Jana. „Kdo to mohl tušit?“

„Jak jsem o sobě mohl dát vědět, když jsem byl zajatý na omíorském hvězdném letadle?“ vybuchl jsem. „Copak tam byla nějaká pošta? Nebo telefon?“

„A jak ses mohl proboha vrátit?“ divil se Karel.

„To by bylo dlouhé povídání,“ mávl jsem rukou. Pak jsem se otočil a posadil se ke stolu. Nechal jsem Karla s Janou, aby se starali o Jitku, která o sobě pořád nevěděla. Já jsem se také z toho musel nějak vzpamatovat. Na jednu stranu jsem cítil jako křivdu, že na mě tak rychle zapomněli, ale i když jsem se cítil poškozený, bylo mi současně jasné, že na tom nikdo z nich nenese žádnou vinu. Byl jsem přece pro ně dávno mrtvý, Jitka si možná poplakala, avšak život šel dál. Jediní viníci, Omíorové, byli už potrestáni. Ale co dál?

„Strejdo, máš hlad, viď?“ přivítala mě Márinka a podávala mi velkou placku z chlebového těsta.

„Vidíš, konečně mě tu někdo přivítal jak se sluší a patří - chlebem a solí,“ pokusil jsem se zažertovat.

„Karle, je zle!“ ozvalo se v té chvíli zdola. „Jsou tady ufoni! Na dvorku stojí jejich létající talíř, jednoho nebo dva jsem zastřelil, ale ostatní... Objevili už náš vchod!“

„Pojď nahoru, Rudolfe!“ vykřikl jsem směrem ke dveřím.

Ozval se dupot a do dveří vletěl chlap, který na mě prve střílel. V ruce měl ještě kouřící samopal, ten však zručně hodil na záda a rychle za sebou zavíral dveře na závoru ze silného trámu. Ta závora tu, pokud vím, také dříve nebyla. Pak teprve si všiml, že Karel s Janou ošetřují bezvládnou Jitku - a když se lépe rozhlédl, spatřil konečně za stolem i mě. Přehlédnout mě nemohl, měl jsem na sobě stříbřitý skafandr, blýskající se v elektrickém světle mnoha tisíci záblesky.

„Proboha - kdo je tohle?“ ukázal na mě udiveně.

„Mě si nevšímej,“ řekl jsem skoro klidným hlasem. „Já jsem totiž mrtvola, víš? Dokonce dvojitá. Nejprve mě zabily zelené bestie Omíorové - a teď ty! Ještě štěstí, že jen slovy.“

„Víš, Rudo, to je... To byl...“ začal vysvětlovat Karel, ale Jana byla, co se týče řeči, rychlejší.

„To je totiž Jituščin první muž,“ řekla rychle. „Ten, co ho loni ufoni zabili - oni ho vlastně nezabili, jen odnesli, ale teď se vrátil, víš?“

Poslední větu dořekla mnohem tišeji.

„Jo ták...“ zůstal Rudolf stát, jako kdyby vedle něho uhodil hrom. „No to je trapas...“

Chvilku bylo ticho, nikdo najednou nevěděl, co říci.

„A co to máš, strejdo, na sobě?“ osmělila se Márinka.

„To jsou takové zvláštní šaty,“ usmál jsem se na ni. „To teď nosí spousta lidí, víš?“

„My takové nádherné šaty nemáme,“ řekla trochu zklamaně Márinka. Bylo jí něco kolem pěti let a byla moc roztomilá. Vždycky se mi líbilo, jak malé děti krásně zpěvavě mluví: „Nemá-áme...“ Jinak ovšem měla pravdu, všichni tady byli oblečeni do všeho možného. Většina na sobě měla ošumělé a záplatované kusy oděvu, děti měly oblečení zřejmě přešité z oděvů po dospělých. Márinka se brzy osmělila, přihrnula se mi na klín a začala si hrát s hadicemi přívodů vzduchu, které u omíorského skafandru ústily ze strany pod kovový límec, kam se na bajonetový uzávěr připíná přilba. Tu jsem nechal v letadle - neměl bych ji tu přece potřebovat.

„Probůh - že ty jsi přiletěl tím lítacím talířem?“ došlo až teď Rudolfovi.

„Jak jinak?“ opáčil jsem. „Víte snad o něčem, čím by se dalo létat k omíorskému hvězdoletu?“

„Tak ty ses dal k těm bestiím?“ změřil si mě nepřátelsky Rudolf. Udělal přitom pohyb, jako by si chtěl přehodit zpět do ruky samopal, ale pak se zarazil. Uvědomil si asi, že by musel být čarostřelec, aby mě zastřelil a neublížil přitom dítěti. Karel i Jana se na sebe udiveně podívali a také oni na mě najednou hleděli cize.

„K Omíorům?“ vykřikl jsem. „To snad nemyslíš vážně! Člověče nešťastná, jak jsi na něco takového mohl přijít?“

„Tak proč by tě sem najednou vozili, proč?“ útočil dále Rudolf. „S nikým se přece nikdy nebavili!“

„Jo ták,“ řekl jsem a zase jsem se začal trochu ovládat, ačkoliv to ve mně vřelo. „Nikdo mě sem nevozil. Umím s tím lítat sám, ale to snad neznamená, že bych se dal k zeleným bestiím! Vy totiž nevíte, že na jejich hvězdoletu nedávno vypukla vzpoura. Omíory jsme zabili a jsme opět svobodní.“

„Co to říkáš?“ vyhrkl Karel. „Jaká vzpoura?“

„To vy ani netušíte,“ mávl jsem rukou. „Vy jste neměli ani ponětí, co se na hvězdné lodi dělo. Ostatně na tom tolik nesejde. Důležité je jen to, že bestie, které rozvrátily náš svět, jsou už mrtvé. Zůstalo jich už jenom osm, skrývají se někde na Zemi. Ale my už je najdeme.“

V té chvíli se Jituška probrala z mdloby. Podívala se po místnosti a zastavila se očima na mně.

„Honzo... Ty žiješ? Jak to?“ řekla vyděšeně.

„Jak vidíš, žiju,“ trochu jsem se na ni zaškaredil.

„Tak koho jsme to vlastně pohřbili?“ vyjekla.

Vysvětlili mi, že u kostela se našly dvě mrtvoly, obě zohavené k nepoznání. Držel jsem hlídku se sousedem Josefem, takže si - celkem logicky - všichni pomysleli, že jsme to my dva. Vesnice byla vyvražděná, tu hroznou noc nepřežil nikdo kromě Karla a ostatních v Bludišti. Mnoho lidí zmizelo beze stopy a nikdo nikdy se už nedozví, kdo byl pohřben místo mě.

Ani jsem jim neobjasňoval, co se asi stalo s těmi, kdo zmizeli beze stopy. Pokud se dostali až na hvězdolet, pak nejspíš jako součást lidožroutské hostiny Omíorů. Také se mohli stát otroky jako já, ale po našem vítězství se ke mně nikdo nehlásil - snad bych bývalé sousedy poznal a oni mě také. Nebyli tam, nezůstali naživu, to jediné bylo jisté.

Na oplátku jsem všem objasňoval situaci na hvězdné lodi. S překvapením se dozvěděli o velikém množství bytostí, které donedávna byly pouhými otroky, jejichž život neměl žádnou cenu a nikdo o nich vlastně ani nevěděl. Teď je to naštěstí jiné, Omíorové - příčina všeho zla - jsou mrtví a nikomu už nebudou škodit.

Jitka se zatím trochu vzpamatovala, ale jen se posadila na pohovce a začala brečet: „A já už jsem tě oplakala...“ vzlykala. „Já jsem si vážně myslela, že jsi zabitý. A pak k nám přišel Ruda... Já jsem ho zpočátku nechtěla, opravdu, ale když ty jsi byl na hřbitově a já jsem zůstala sama... Co jsem měla dělat?“

„Ale co teď?“ vyhrkla Jana nešťastně. „Vždyť ani nemůžeš být Rudolfova žena, když je Honza naživu...“

„Kdybych to věděl...“ obrátil se ke mně Rudolf. „Já mám dost přísné zásady, ale tohle jsem nemohl vědět...“ Koktal a neustále opakoval totéž.

„Nu což,“ povzdychl jsem si. „Jak vidím, budete mít spolu dítě, to znamená, že patříte k sobě. Já už tu zřejmě nemám co dělat. Asi bych udělal nejlépe, kdybych se vrátil zpátky na hvězdnou loď...“

„Můžeš tu snad zůstat, vždyť k nám pořád patříš,“ řekla Jana smířlivě. „Nikdo tě přece odtud nevyhazuje!“

„To bych vám ani neradil,“ usmál jsem se trochu trpce. „Kdybych nechtěl odejít sám, nedostali byste mě odsud. Víte, kolik jsem vlastnoručně zabil Omíorů?“

„Ty ses té vzpoury taky účastnil?“ vytřeštil oči Karel.

„Nejenže jsem se jí účastnil, já jsem ji dokonce vedl,“ ušklíbl jsem se. „Dnes patřím do prozatímní nejvyšší rady hvězdoletu.“

„Ty?“ vyjevila se Jituška. „To není možné!“

„To je nejen možné, to je fakt.“

„To bych do tebe nikdy neřekl,“ povzdychl si Karel. „Byl jsi přece vždycky takový - nezlob se na mě - posera. Jako odborníka jsem tě uznával, ale jinak... Mohl s tebou orat, komu se zachtělo. Jitka si z tebe udělala onuci, až mi bylo trapně i za tebe, vždycky sis od ní nechal všechno líbit. Ty že bys někoho zabil?“

Tahle slova mě trochu nadzvedla, avšak rychle jsem se uklidnil a nedal jsem na sobě znát, jak se mě dotkla. Možná proto, že měl částečně pravdu. Byl jsem vždycky příliš velký dobrák, ale vzal jsem za něho přece i tu osudovou hlídku, nemusel by mě teď obviňovat ze zbabělosti. Spíš bych já mohl tvrdit, že on se tenkrát bál a nechal mě jít místo sebe!

To jsem si ovšem jen pomyslel, nahlas jsem neřekl nic. Nemělo cenu přebírat, co by se mohlo stát, kdyby... Co už se stalo, stalo se...

„Možná je dobře, že si tohle o mně myslely i ty bestie,“ řekl jsem jen trochu příkřeji. „Také jsem pro ně byl jenom odborník a nestál jsem jim za to, aby si na mě dávaly větší pozor. Ten dojem je pak všechny stál krk. Ani teď nevypadám na zabijáka, že? Přitom jsem nejspíš největší masový vrah v dějinách Země. Hitler, Stalin, piloti z Hirošimy a možná i další měli snad na svědomí lidí víc, ale oni jim neřezali krky osobně a vlastnoručně jako já. Přece jenom je rozdíl zvednout telefon, pokynout prstem nebo stisknout páčku, to se to zabíjí snadněji, než když má člověk vzít do ruky šavli a jít useknout nepříteli hlavu. To druhé dá mnohem víc práce a ruce jsou přitom od krve doslova, ne jenom obrazně.“

„Proboha, Honzo!“ vykřikla potichu Jitka. „Ty jsi někomu sekal hlavu?“

„To nemyslíš vážně!“ dodala Jana, celá pobledlá.

„Myslím to vážně!“ pokračoval jsem poněkud rozčileněji. „Naprosto vážně! Jinak bych se od nich nikdy nevrátil, na to můžete vzít jed! Podle palubních počítačů hvězdného letadla stálo proti nám zpočátku třiadvacet tisíc zelených bestií. Nejméně polovinu jsem jich sám vlastnoručně podřezal! Musel jsem, jinak by oni zabili nás. Kdybych vám vyprávěl, jaké to tam bylo, ani byste mi to nevěřili. Tak nějak si lidé dříve představovali peklo, s ďábly a dokonce i s pekelným ohněm, ve kterém ostatně skončila většina těch, kdo se tam dostali - přede mnou i po mně.“

„Oni vás tam - pálili?“ zbledla Jana. Jituška byla bílá od samého začátku, ta už víc zblednout nemohla.

„Pekli si nás k obědu. Co byste čekali od lidožroutů? Měli nás tam i na práci, ale kdo nemohl pracovat, skončil na pekáči. Lidé pro ně byli jen o málo více než prasata! Krmili nás kořením, abychom jim lépe chutnali! Své oběti si pekli zaživa před ostatními. Viděl jsem tam stovky upečených lidí - nejen od nás ze Země, ale i z mnoha dalších světů. Na to se nedá zapomenout!“

„Ale jak jsi to přečkal?“ zašeptala Jitka.

„Jak říkám, vzbouřili jsme se,“ řekl jsem už zase klidným tónem. „Byl to strašný masakr a nás pozemšťanů zbylo jenom něco kolem stovky. Měl jsem tam z pekla štěstí, jiní takové štěstí neměli. Omíorové nás zabíjeli po tisících - ale ani my jsme si nebrali žádné servítky, rozsekali jsme je do posledního. Nedovedete si ani představit taková jatka - ale zvítězili jsme. Deset tisíc jich mám na svědomí, deset tisíc usekaných hlav, umíte si to vůbec představit?“

Koukali se na mě všichni, jako kdyby viděli strašidlo.

„Na tu vzpouru jsi přece nebyl sám!“ řekl Karel zaraženě.

„Ne, nebyl,“ přikývl jsem. „Ale byli jsme na to jen dva, takže já mám na jejich smrti nejméně poloviční podíl. Spíš o něco větší, protože jsem tu vzpouru vymyslel; beze mě by nikdy nezačala.“

Hodnou chvíli bylo ticho.

„Ale proč se tam chceš vracet? Co chceš ještě dělat na té prokleté hvězdné lodi?“ vyhrkl Karel.

„Budeme s tím mít ještě spoustu starostí,“ pokrčil jsem rameny. „V nejbližší době chci navázat kontakty se Zemí, aby se vědělo, že vláda Omíorů skončila. Musíme také pobít zbývající Omíory - někde na Zemi jsou poslední dvě letadla a v nich po čtyřech mužích, i ty budeme muset zlikvidovat. A potom budeme muset vyřešit co s bývalými otroky. Mohli by zůstat ve hvězdoletu, ale oni by přece jenom raději měli pevnou půdu pod nohama. Problém je v tom, že to nejsou lidé, jak si možná představujete, nýbrž bytosti všelijaké. Některé jsou chlupaté či šupinaté, jiné mají krunýř jako hmyz... Asi bude problém, zda se s nimi budeme snášet. Naštěstí jsem se tam naučil i jiné věci než zabíjet. Něco snad vymyslíme.“

„Tam jsou ještě nějaké potvory? To musí být hrozné. A ty se tam chceš vážně vrátit?“ zeptal se mě tiše Karel.

„Myslel jsem, že vás tam vezmu také.“

„Tam? Mezi nějaké příšery? To nemyslíš vážně?“ vytřeštila oči Jana.

„Tady to přece také nemáte lehké,“ řekl jsem. „Tam byste aspoň neměli nouzi. Teď to bude obzvlášť zajímavé, začneme navazovat přátelské styky mezi lidmi Země a všemi bytostmi, které se na hvězdoletu vyskytují.“

„Jenže to bude těžké,“ zachmuřil se Rudolf. „Jak chcete navazovat přátelské styky s lidmi Země, když k nim přiletíte ve stejném létajícím talíři jako ty zelené bestie?“

„Právě proto bychom potřebovali do začátku nejméně jednu rádiovou vysílačku,“ řekl jsem naléhavě. „No, snad to nebude takový problém, však my si nějakou opatříme...“

„Proč nevysíláte vysílačkami těch bestií?“

„Oni mají něco lepšího než rádio, ale pozemské přijímače to vůbec nechytají. Proto potřebuji zdejší vysílačku.“

„Jestli se neurazíte, mohl bych vám v tom možná pomoci,“ zabručel Rudolf. „Já totiž vím, kde by se takové věci daly opatřit...“

Podíval jsem se na něho tázavě.

„Ty si vážně myslíš, že ti budu důvěřovat?“ zeptal jsem se ho pobaveně. „Že budu věřit někomu, kdo mi přebral ženu a pak na mě ke všemu střílel?“

„Já jsem přece nestřílel na tebe,“ urazil se Rudolf. „Já jsem střílel jen po těch bestiích z lítacího talíře...“

Nedokázal si pořád spojit onu postavu ve sklepě se mnou.

„A na koho tedy?“ pokrčil jsem rameny. „Člověče, měl by sis dát příště pozor na to, po kom střílíš! Kdybych za sebou neměl pobyt na hvězdoletu a vzpouru proti Omíorům, byl bych teď ležel dole ve sklepě bradou vzhůru! Ty ses nenamáhal počkat, jestli dám ruce nad hlavu. Začal jsi hned střílet jako pominutý.“

Oči se mu rozšířily údivem.

„Vzpomeň si!“ pokračoval jsem nemilosrdně. „Otevřel jsem tajné dveře, když vtom jsi na mě vykřikl, abych dal ruce nahoru. I kdybych to udělal, byl bys mě zastřelil. Já jsem se ovšem nemínil nechat zabít, proto jsem uhnul stranou a pak jsem kolem tebe proklouzl až sem. Ani sis mě nevšiml, zato já jsem tě viděl moc dobře. Co říkáš, bylo to tak?“

„To bys musel být neviditelný!“ vykřikl nešťastně.

„Budeš se možná divit, já to umím. Jak myslíš, že jsme přemohli Omíory? Ani oni nás nespatřili, dokud jsme jim...“ a naznačil jsem rukou významné gesto pod krkem.

„No, hlavně že jsem tě netrefil,“ trochu pookřál. „Když tě tak vidím, vlastně se ani...“

„...nic nestalo. To chceš tvrdit? Člověče, poděkuj rychle pánubohu, že jsem pořád stejný dobrák jako dřív! Kdybych byl také tak hrr jako ty, už bys ležel dole studený. Vždyť jsem si v první chvíli myslil, že patříš k nějaké tlupě, která Karla a jeho rodinu povraždila a sama se tu usídlila! Ještě že mě napadlo podívat se nejdřív nahoru! Já jsem teď zvyklý zabíjet nepřátele ne po jednom, ale rovnou po stovkách, po tisících. A mám u sebe zbraně, kterými jsme pobili Omíory, s těmi se mohu vysmát samopalům a podobným nesmyslům.“

Chvíli jsme všichni mlčeli. Myslím si, že jim nebylo právě nejlépe, ale neměli mě provokovat.

„A co budeš dělat teď?“ začal po dlouhém tichu Karel. „My ti pomůžeme, jak budeme moci. Tady to také nebyl žádný med. Víš přece, jak to vypadalo v době, kdy tě odsud... Teď je to ještě mnohem horší, věř mi. Tady platí, že přežije ten, kdo vystřelí první. Nechci se hádat, jestli na tebe Ruda vystřelil, nebo ne, ale měl bys ho pochopit. Viděli jsme tu už mnoho lidí umírat jen proto, že neměli zbraň, nebo že ji váhali použít...“

„Vždyť si to ještě pamatuju,“ řekl jsem smířlivěji. „Jen nesouhlasím s tím, že je lépe vystřelit první a nedat nikomu šanci domluvit se po dobrém. Takhle můžeš zabít i vlastního kamaráda a bude mu houby platné, že ho pak budeš litovat.“

V té chvíli jsem si připomněl, že i my jsme povraždili všechny Omíory na hvězdoletu - také bez vyjednávání. Jenže tam to bylo jasné předem - buď my, nebo oni. Vyjednávání nepřicházelo v úvahu, o tom jsme se přesvědčili. Také my jsme se chovali tak, abychom nepřátele zneškodnili dříve než oni nás, a až když jsme viděli, že vyhrajeme, pokoušeli jsme se jednat. To už také bylo pozdě...

„A co tedy budeš dělat?“ starala se Jana. „Zůstaneš tu?“

„Myslel jsem, že vás vezmu s sebou na hvězdolet. Moje nabídka pořád platí. Mohli byste tam bydlet všichni, já vám překážet nebudu, místa je tam dost.“

„Tam? Mezi nějakými příšerami? To nemyslíš vážně! Máme přece děti, to ty ovšem nemůžeš pochopit!“ Jana se otřásla.

„Byly by s ostatními dětmi, je jich tam celé oddělení, ze všech možných ras,“ zkusil jsem pokračovat.

„Proboha - tam byly i děti? V těch jatkách?“

To je dorazilo. Cítil jsem, jak ve všech narůstá odpor. Nejen k mé nabídce, ale snad už i ke mně. Chvíli jsem se na ně díval, ale pak jsem rezignoval.

„No dobrá, když se vám to zdá lepší tady, nikoho nutit nebudu. Myslel jsem na vaše dobro...“

„Ty se tam chceš doopravdy vrátit?“ zeptal se Karel. „Mohl bys tu bydlet s námi, nikdo tě vyhazovat nebude, v tom má Jana pravdu...“

„Mám snad žít mezi vámi a dívat se, jak bude Jituška chovat dítě, které mělo být moje, ale už nikdy nebude? Ba ne, Kájo. Tady nikdo mou maličkost potřebovat nebude, jenom bych vám překážel,“ pokrčil jsem rameny. „Co bych tu ostatně dělal? Nemám tady co na práci, kdežto na hvězdoletu budu užitečný. Vrátím se, ale nejdřív musím zařídit spojení se Zemí a na to potřebuju vysílačku. Musíme lidem Země konečně sdělit, co se stalo, jinak se nás budou bát.“

„Já se obávám, že rádiem nikomu nic nesdělíš,“ řekla Jana tiše. „Tady nikdo rádio neposlouchá. Žijeme tu jako ve středověku. My v Bludišti si díky elektřině pořád udržujeme jakoustakous úroveň, ale nikde jinde už neuvidíš elektrické světlo a venku můžeš potkat jen lidi, kteří klesli až na úroveň zvířat. V létě nám takové stádo lidí spáslo celé pole obilí. Ani Karel, ani Ruda neměli srdce do nich střílet; ani domlouvat se s nimi nedalo, už ani nechápali lidskou řeč. Jenomže co ta horda nešťastníků nesnědla, to rozválela nebo zadupala do země. Chovali se vážně jako stádo opic. Kdybychom neměli nahoře na skále u lesa nasázené brambory, kterých si naštěstí nikdo nevšiml, byli bychom dnes o hladu. Kdyby se to stalo dnes, už by se naši chlapi na city neohlíželi. Maso jsme neviděli přes rok. Karel před dvěma lety chytil venku zdivočelou kozu, tu jsme ale museli zabít, protože jsme pro ni neměli krmení. Tady to rozhodně není žádný med, to má Karel pravdu, jenomže jsme doma. Nikdo z nás mezi tvoje bestie nepůjde, s tím nepočítej.“

Trochu jsem se zamyslel.

„Nevím, možná bych vám mohl pomoci,“ řekl jsem po chvíli. „Zmocnili jsme se hvězdné lodě Omíorů a máme teď k dispozici jejich vyspělou techniku, to něco znamená. Na hvězdné lodi hlad nemáme. Máme dostatek zásob na desítky let pro ty, kdo přežili. Mě tam znají všichni a kdybych vás vzal k sobě, nedostatkem byste netrpěli ani vy. Ovšem, bude tam i spousta potíží. Žije tam velké množství bytostí, mnohé z nich jsou nám lidem podobné jen vzdáleně. Některé jsou i trochu lidožravé, s těmi jsou největší problémy. Na loď se dostaly před pradávnými lety a kdovíodkud pocházejí. Teď získaly svobodu - ale vládne tam hrozná anarchie.“

„Jako kluk jsem moc toužil setkat se s bytostmi z jiných světů,“ řekl Karel zasněně. „Jenomže tyhle zelené bestie mě z toho dokonale vyléčily. Ani nemám chuť vidět nějaké další netvory.“

„Kdyby šlo jen o to, nějaké vidět, nebyl by to problém,“ usmál jsem se. „Pár jich totiž na mě čeká venku v letadle. Že by Rudolf někoho z nich zastřelil, toho se nebojím. Mohl vidět jenom mě, ostatní rozhodně nevystoupili ven.“

„Ty se jich nebojíš?“

„Po tom všem? Kromě toho jsem si na cestu vybíral jen své dobré přátele,“ ujistil jsem všechny.

„Ty se přátelíš - s obludami?“ zděsila se Jituška.

„Naučil jsem se tam žít pohromadě s různými bytostmi, ať se nám podobají, nebo ne. Můj nejlepší kamarád je například metr vysoký a podobá se opičce. Spolu jsme začali vzpouru, a to znamenalo buď - anebo. Věděli jsme, že buď zabijeme Omíory, nebo zemřeme. Jakmile jsme s tím začali, třetí cesta neexistovala. Ten ovšem zůstal na lodi.“

„No, užil sis svoje,“ řekl na to Rudolf. „Já bych se tam raději nehrnul, doma je doma. Divím se jenom, že bys mi tak lacino přenechal Jitušku; stejně bych ti ji po dobrém nikdy nevrátil, ale takhle to jistě bude lepší. Jituška je opravdu víc moje než tvoje. Na druhou stranu je mi jasné, že ze mě asi nemáš strach. Měl bych to rytířské gesto ocenit. Proto bych ti teď rád pomohl s vysílačkou. Myslím si totiž, že vím, kde by se dala sehnat.“

Podíval jsem se na něho tázavě.

„Dejme tomu, že ti budu věřit,“ řekl jsem. „Máš totiž pravdu hned ve dvou bodech. Předně - i když proti mě vypadáš jako pořádná vazba, neradil bych ti, aby ses zkoušel se mnou prát. Ani samopalem mě neohrozíš. Jenže za druhé, i kdybych tě zabil, Jitku tím zpátky nezískám. Bez ohledu na to, že bývala mou ženou, máte vy dva spolu více společného, než jsme měli my. Nemyslím si, že bychom se měli kvůli ní prát, to opravdu nemá smysl. Ale řekni mi, proč mi chceš pomáhat? Myslíš to vážně? Jedno je přece jisté - jsme sokové a rozhodně bych nečekal, že mi právě ty vyjdeš vstříc.“

„Však bych ti nepomáhal jen tak, nemysli si!“ pokrčil rameny. „Rozhodně ne z nějakého pocitu vděčnosti nad tím, že jsi mi jednou v životě ustoupil. Ale jestli chceš opravdu skoncovat se zdejším chaosem a máš k tomu možnosti, musím s tebou souhlasit ať chci, nebo nechci. Vždyť už je na čase, aby se naše civilizace začala opět vyvíjet k lepšímu. To je můj zájem stejně jako tvůj.“

Chvíli jsem si ho prohlížel a nakonec jsem se rozhodl, že jeho nabídku přijmu. Bylo to trochu paradoxní. Člověk, který mi nejprve vzal ženu, pak po mně střílel a málem mě zabil, mi chce pomáhat? V jednom měl ovšem pravdu: byl už nejvyšší čas začít s pozemskou civilizací něco dělat. Lidé se musí spojit bez ohledu na to, co je rozděluje. Jinak by se po celé planetě brzy začali prohánět jen medvědi, vlci a kdoví, třeba i mamuti.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:41