Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Hovoří Země

Vznesli jsme se kolmo do výšky necelých dvou tisíc metrů a zamířili jsme k troskám hlavního města. Rudolf stál vedle mě a mlčel. Na řídicí pult jsem nesáhl. Příkazy jsem zadával myšlenkami, byl klid a šlo to jako po másle. Rudolfa to však vyvádělo z míry víc, než byl ochoten si přiznat.

„Kdo tady vlastně řídí?“ vybuchl asi po pěti minutách letu. Moji nepozemští společníci byli v dolejší odpočinkové místnosti a Warga se k řízení neměl. Místo toho jen sledoval terén před námi. Poklekl u čelních promítacích obrazovek a trochu nám zacláněl.

„Řídím já, vždyť jsem ti slíbil, že tě povezu osobně. Také jsem ti slíbil, že poletíme přesně podle tvých přání. Letíme snad jinam?“

„No dobře, ale na nic jsi nesáhl a ono to letí samo. Je to normální?“ Natáhl ruku k řídicímu pultu, ale já jsem mu tam dlaní zahradil přístup.

„Na tohle radši nesahej,“ upozornil jsem ho. „Tohle jsou zbraňové systémy. Chceme přátele navštívit, nebo tam letíme všechno srovnat se zemí?“

„Ach, promiň,“ ucukl rukou zpátky.

„Nic se nestalo, zatím,“ pokrčil jsem rameny. „Jenom si prosím tě uvědom, že tohle není pozemská technika. Trvalo mi dlouho, než jsem se ji naučil pilotovat, a přitom už mám za sebou omíorské školy, takže vím, na jakých principech jejich letadla létají.“

Letoun letěl pomalu, sotva rychlostí zvuku. I tak jsme byli na místě brzy. Nalétl jsem strmou zatáčku a prudce jsem zpomalil, abych si mohl město pořádně prohlédnout. Byl jsem přece jen zvědav, jaké to tam bude. Ruda mi říkal, že celé město nevzalo za své, ale já jsem mu příliš nevěřil. Kam se vychrlí energie omíorských emitorů, sedm let tráva neroste.

Byla tu ovšem obrovská spoušť. Sídliště kolem města byla v podstatě srovnaná se zemí, nezůstalo tady nic. Centrum města však opravdu vypadalo skoro nedotčené. Stály tu mosty přes řeku, velké budovy se zdály nepoškozené. Teprve zblízka bylo vidět, že na mnoha místech chybějí okna, sem tam i kus střechy. Dole po ulicích se válely hromady špíny, kterou asi dlouho nikdo neuklízel. Jenže - to byl pouhý zub času, lidé město zřejmě řádně neudržovali, ale zatím šlo o škody snadno napravitelné. Naše hlavní město už přečkalo více období, kdy se nikdo o nic nestaral. Letadla Omíorů však za to očividně nemohla, ta nepůsobí nepatrné škody, nýbrž totální zkázu. V ulicích však chyběla auta a jakýkoliv pouliční ruch. Nikde nebylo vidět ani človíčka. Pochopitelně - kdokoli vzhlédl vzhůru k obloze a spatřil naše letadlo, okamžitě zapadl do nejbližšího úkrytu, i kdyby měl vlézt pod mříž kanalizace.

Zamířili jsme naproti přes řeku nad starodávný hrad. Ale najednou se dole mezi domy začalo blýskat a skoro současně se celé letadlo roztřáslo výbuchy.

Nejprve jsem reflexívně stiskl vypínač urychlovače. Měl jsem už na hvězdoletu vypěstovaný návyk při jakémkoliv fofru se ihned urychlit, zastavit si okolní čas, a pak teprv začít v klidu přemýšlet. Přiznám se, že to z mé strany bylo velice pohodlné. Nikdy jsem nebyl žádný střelec - pistolník, který své nepřátele převýší vlastní bleskovou reakcí. Musel jsem se urychlit, abych mohl jednat v klidu a s rozmyslem. Pak ale neměli šanci oni.

Jakmile jsem se zrychlil, rachot, který mě na okamžik ohlušil, okamžitě ustal. Bylo to jen urychlením, zvuky teď byly pro mě příliš pomalé. Horečně jsem na obrazovkách zjišťoval, co se děje. Čelní, na níž jsem zpozoroval první záblesky, však náhle zhasla a na dvou dalších, ukazujících pohled před letadlem, šlehaly jen jakési oslnivé bílé plameny. Připravil jsem si ruku na příslušné ovládací prvky - a teprve pak jsem zrušil urychlení, abych jimi mohl manipulovat. Myšlenkové řízení jsem nemínil použít, mohlo by špatně rozpoznat příkaz, což by nemuselo dopadnout dobře.

Letadlo se prudce sklopilo do strany a ostrou křivkou zamířilo k zemi. Rachot okamžitě ustal. Vzhledem k tomu, že jsem byl předem připraven, kam se budu dívat, okamžitě jsem rozpoznal příčinu. Mezi domy na kraji parku stál těžký šedý protiletadlový kanón na tankovém podvozku...

Sklouzli jsme ovšem stranou tak prudce, že jsme zmizeli mířičům z očí. Na plášti našeho letadla vybuchlo osm, možná deset protiletadlových granátů - neznámí střelci měli dobrou mušku. Myšlenkou jsem vyvolal panel vnitřních čidel: vyvstal přede mnou ve vzduchu, ale nikde nebylo sebemenší poškození. Až na čelní kameru byl letoun v pořádku, tvrzené povrchové vrstvy pláště v této zatěžkávací zkoušce obstály.

„Dostali jsme právě srdečný pozdrav na uvítanou,“ ukázal jsem Rudolfovi na protiletadlový tank. Ruda trochu zbledl, pak polkl naprázdno, ale nic neřekl. Také Warga se tvářil, jako by ho to ani nezajímalo, ale viděl jsem, jak sebevědomě zdvihl hlavu. On přece na rozdíl od Rudolfa věděl o našich ztužených krystalických pancířích; vždyť je pomáhal dělat.

To už letoun zakličkoval mezi stromy v parku. Na jednom místě byla mezi nimi mezera menší, než odpovídalo rozměrům našeho letounu. Na zadních obrazovkách ihned zavířilo mračno ulámaných větví a sprška sněhu, který na nich původně ležel. Prudce jsem zabrzdil až těsně vedle tanku. Ruda přitom málem upadl. Ne že by uvnitř při těchto manévrech vznikalo nějaké přetížení, Ruda je však podvědomě očekával a napřel se do protisměru, aby vyrovnal rovnováhu. Teď už na nás tamti ostrostřelci střílet nemohli, nemohli se k nám ani otočit. Náš letoun se totiž opřel ze strany přímo do kanónové věže a zablokoval ji. Tank se zakymácel - no, trošku jsme do něj drcli. Doufejme, že posádka neutrpěla víc než pár boulí.

„Počkej tady,“ řekl jsem Rudovi. Pak jsem otevřel dveře a sledován starostlivými pohledy Wargy i Rudolfa jsem jim - oběma naráz - zmizel z očí.

Dopadl jsem v modravé aureole na pevnou půdu a hned jsem vyskočil na tank. Opřel jsem se o něj trochu déle a uslyšel jsem slabé zasténání urychlovače, který málem vysadil, ale to už jsem zase přerušil kontakt s pancířem a vyskočil jsem až nahoru k vojákům, kteří tu seděli u kanónu. Opět jsem se zpomalil, ale ruku jsem z vypínače nespouštěl. Vojáci si tu chvatně rozdělovali ruční granáty, zřejmě je chtěli naházet na naše letadlo. Poté, co nám neublížily mnohem razantnější střely z kanónu, to bylo skoro směšné.

„Co blázníte, vždyť jsou tam lidi!“ neodpustil jsem si vůči vojákům parafrázi ze Švejka.

Dokonale je to vyvedlo z konceptu.

„Člověče, co tu chcete? Zmizte, tady nemáte co dělat!“ křikl na mě mladý kluk, podle ošuntělé uniformy podporučík.

„Zanechte odporu, hoši, tahle obluda by vás mohla jedinou ranou rozmáznout jako mouchy, neumíte si ani představit její palebnou sílu! Kromě toho - nemáte už ani důvod ke střelbě. Tenhle létající talíř dávno nepatří zeleným bestiím ale nám, lidem. Koukejte nám ho nerozflákat!“

„Jak to můžeš tvrdit?“ vyjel si na mě oficírek.

„Vždyť ho pilotuju. Ale k věci. Jestli téhle bandě velíš, nařiď svým ovečkám a beránkům složit zbraně.“

„Ty jsi ďábel!“ vykřikl podporučík. „Kdo vlastně jsi? Kde ses tu vzal? Co jsi vůbec zač, že tak mluvíš?“

„Jdu rovnou z pekla, hoši,“ usmál jsem se trochu. „Ale vážně! Nejprve ze všeho vám musím s velkým potěšením sdělit, že zelené bestie válku s pozemšťany prohrály a většinou už nejsou naživu. Přemohli jsme je a pobili. Je na čase uzavřít mír. Jsem tady, abych všechno dojednal.“

Dlouho mi to nemohli uvěřit. Měl jsem sice pořád na sobě svůj stříbřitý skafandr, ale co jsem jim říkal, ani ve snu neočekávali. Nakonec jim však nezbylo než uvěřit mi. Konečně jim to také došlo a chvíli křičeli a jásali radostí.

„Vidíš - a málem jsme vás sundali!“ volal rozjařeně jeden z vojáků.

„No jo - budu se na to muset jít podívat,“ přestal jsem jásat. „Kdo chce, může se mnou!“

Skočil jsem z tanku a otočil se k místům, kde na plášti letadla vybuchovaly trhavé protiletadlové střely. Ano, byla tu rozbitá kamera, ale plášť z tvrzených kovových krystalů, ačkoliv místy opálený a zčernalý, neměl jediný vážnější šrám, dokonce ani jedinou prohlubeň. Tvrzené krystaly byly přece jen o několik řádů pevnější než klasický kov.

„Vaše kanonáda byla velice přesná, hoši,“ obrátil jsem se na vojáky s úsměvem. „Ale rozbili jste nám jenom jedinou televizní kameru, to je všechno.“

„Teda - to je materiál!“ hvízdl obdivně podporučík, když si rukou přejel po opáleném pancíři. „To jsem blázen, jak je potom možné, že už jsme jeden takový talíř sundali?“

„Už jste jeden sestřelili?“ podivil jsem se.

„Ano, hned na začátku,“ ujišťoval mě. „Jinak by tu přece nezůstal kámen na kameni. Když začali ufoni ničit sídliště, byli mimo dostřel, ale potom se přesunuli nad nás a dostali takovou pumelici do kožichu, že jejich letadlo vybuchlo. Na ten den nezapomenu, co budu živ!“

Nedivil jsem se mu. Ani já jsem nemohl zapomenout na ten příšerný den. Na tu hroznou záři za mým autem. Někde tu tedy tenkrát seděli tito chlapci a v pravou chvíli stiskli spoušť svého kanónu. Kolik lidí tím zachránili? Kdoví...

„Omíorové neměli takové materiály, jako máme my,“ ujistil jsem ho. „Tenhle tvrzený kov jsem vynalezl já a to se stalo jednou z příčin porážky těch bestií.“

Byla to pravda, i když v poněkud jiném smyslu, než jak to vyznělo. Podporučík však tuto informaci přijal a ochotně se nabídl, že mi pomůže. Velel jen jedinému protiletadlovému tanku, takže jeho pravomoc byla, dalo by se říci, nepatrná. Mohl mě však osobně doprovodit na velitelství, kde už bych mohl jednat se skutečnými generály. Šel se mnou, abych prý nezabloudil, ovšem podle mého názoru byl sám zvědav, co se bude dít. Velitelství bylo umístěno v nedalekém podzemním bunkru a chvíli jim trvalo, než nás vůbec vpustili dovnitř. Jednání pak ovšem nabralo přímý směr.

Můj požadavek na vysílačku o dostatečném výkonu, pomocí které bych mohl udržovat spojení s armádou a popřípadě i s ostatním obyvatelstvem, přijali vojáci bez připomínek. Hned nato jsem k jejich překvapení odmítl podřídit se velení naší armády. Řekl jsem jim, že na hvězdoletu jsou pozemšťané v menšině a já teď vlastně vystupuji jako mezinárodní, ba přímo mezihvězdný vyjednavač. Neodmítl jsem však zvláštního pozorovatele, který by se dalších akcí zúčastnil přímo na palubě našeho letadla. Vojáci slíbili, že se pokusí navázat spojení s lidmi po celém světě, kolik jich přežilo. Říkali, že ve světě žije dost radioamatérů, kteří mezi sebou stále navazují spojení a navzájem se informují o situaci. Jejich prostřednictvím se teď svět dozví, že je s Omíory konec.

Štábní bunkr byl pro případ války dobře vybaven. Vojáci měli i po dvou letech k dispozici vysílačky i dieselagregáty s dostatečnými zásobami paliva. Já jsem je naopak informoval o posledních dvou nepřátelských letadlech, která by mohla škodit lidem. Nejspíš budou někde v pralesích u Amazonky. Vojáci ochotně slíbili navázat rádiové spojení s někým z Jižní Ameriky, koho by mohli varovat a případně ho požádat o zprávu, kdyby se tam zelené bestie objevily.

Chvíli jsme pak ještě hovořili o budoucnosti armády jako takové. Tvrdil jsem, že v nově uspořádaném světě by měly být armády zrušené, vojáci mě zase přesvědčovali, že budou nepostradatelní i pak, až se podaří svět zkonsolidovat.

„Vidíte, jak je dobré, že se nám podařilo udržet alespoň malou část armády,“ argumentoval jeden major (jmenoval se tuším Novotný). „Co byste teď dělali, kdybychom tu nebyli?“

„Je dobré, že tu je organizovaná síla bez teroristických choutek, ale podle mě by to měla být spíš policie.“

„Policie nestačí proti bandám lupičů a vrahů,“ prohlásil podplukovník Vachek, který nejhůře nesl, že jsem se odmítl podřídit. „Nebýt armády, vládla by tu strašná anarchie.“

„To je jen otázka názoru,“ podotkl jsem. „Já si myslím, že armáda má své opodstatnění tam, kde jde o obranu nějakého území před nepřítelem, který chce proniknout zvenčí, dobýt je a ovládnout, kdežto policie má udržovat pořádek uvnitř. Policie bude potřebná stále, kdežto armády zmizí, jakmile nebude existovat vnější nepřítel. Možná se brzy Evropa a pak i celý svět sjednotí v jedno společenství.“

„Zatím to vypadá spíše naopak,“ podotkl major Novotný. „Až vejde ve známost, že zelené bestie už nikomu nehrozí, obávám se, že lidé vylezou z úkrytů a bude snadné shromáždit stovku dobrodruhů, kteří potáhnou krajem a budou drancovat. Ty policie nezastaví, to může jen pravidelná armáda.“

„Až potáhne krajem i tisícovka takových desperátů, stačí vzít vysílačku a požádat o pomoc. Během minuty je odzbrojíme a bude po lupičích.“

„Když tohle dokážete, smeknu před vámi,“ ušklíbl se poněkud kysele major Novotný.

„Platí,“ souhlasil jsem. „Tisíc ozbrojenců neznamená pro mě vůbec nic. Zneškodnil jsem jich už mnohem víc.“

„Koho že jste zneškodnil?“ rozesmál se generál.

„Omíory,“ podotkl jsem. „Jedenáct tisíc zelených bestií. Snad si nemyslíte, že pro mě bude pár tisíc dobrodruhů těžší oříšek? Nezapomeňte, máme lepší zbraně než Omíorové!“

Generálovi i ostatním úsměv poněkud ztuhl. Nedal jsem se tím vyvést z míry a pokračoval jsem:

„Nicméně si myslím, že schopné lidi a dobrou organizaci bude potřebovat i policie. Snad by se do ní mohla větší část armády jen převelet.“

„To se teprve uvidí,“ řekl major Novotný.

Vojáci ovšem připustili, že by policie měla fungovat co nejdřív, hned jak to bude možné. Především bude zapotřebí zlikvidovat ozbrojené bandy a uvést do pořádku zemědělství, aby lidé netrpěli hladem. Teď už bude možné vyjít z úkrytů, neboť nejhorší nebezpečí lidem venku nehrozí.

Pak jsme naložili do letadla osm přenosných vojenských vysílaček středního výkonu. Problém byl zprvu s energií, ale brzy jsem zjistil, že vysílačka může nějakou dobu pracovat na akumulátory a ty se dají pomalu, ale přece jen nabíjet z palubní sítě letadla, ačkoliv měla na naše pozemské poměry nestandardní napětí.

Jako vojenský pozorovatel k nám do letadla přistoupil mladý poručík Veselovský. Byl hubený a měl brýle, jinak jsou si ovšem všichni vojáci dost podobní - to dělá uniforma. Byl prý od Liberce. Společně jsme vzlétli a zamířili nejprve ke Karlovu Bludišti vysadit Rudolfa.

„Možná se sem zase vrátíme,“ loučil jsem se s ním i se všemi ostatními. Nechali jsme jim dvě bedny jídla, převážně konzerv ze zásob letadla. My jsme měli zatím na hvězdoletu jídla dost. Upozornil jsem je jenom, aby se nedali odradit, když bude mít obsah podivnou barvu. Omíorské konzervy mohou obsahovat všelicos, ale jíst se dají, i kdyby byly uvnitř sytě modré. Lidské maso v nich rozhodně není - Omíorové vždy dávali přednost čerstvému.

„Kam teď?“ zeptal se mě poručík Veselovský.

„Vracíme se k hvězdné lodi,“ řekl jsem. „Budeme tam za pár hodin. Můžete si klidně odpočinout.“

Veselovský to odmítl se slovy, že ještě nikdy neletěl do vesmíru, na což jsem mu s úsměvem přikývl. Nastavil jsem na automatu samočinné přiblížení k hvězdné lodi a prudce jsme vzlétli vzhůru.


Když jsme dorazili do přístavu, zacvakli jsme letoun do držáků a vyšli na chodbu. Tam nás už čekal Džataši. Objevil se náhle jako duch a okamžitě mi vyskočil do náruče. Jen já jsem věděl, že se před námi musel zpomalit. Představil jsem mu pana Veselovského, ale moc si spolu nepohovořili. Jednak proto, že náš nový host neuměl řeč Omío, navíc ho nenadálé objevení mého přítele poněkud vyvedlo z míry.

Rychle jsme spěchali do hlavního velínu. Ten byl téměř ve středu lodě, takže jsme nejprve museli projít několik kilometrů klikatých chodeb. Cestou jsme se zastavili v jedné z kuchyňských částí a já jsem návštěvníkovi v mrazicím boxu ukázal haldy bezhlavých Omíorů.

„Proč je tu skladujete?“ zeptal se mě na odchodu.

„Na jídlo,“ odtušil jsem. Když jsem ale spatřil, jak se zarazil, dodal jsem: „Pochopitelně ne pro nás, my bychom je nejedli, ale máme tu různé bytosti, z nichž některé považují maso Omíorů za pochoutku.“

„No nazdar,“ podotkl suše Veselovský a začal si čistit brýle, které se mu po opuštění lednice zarosily. Nevypadal, že by mu po mém vysvětlení ubylo vrásek na tváři, ale tím to pro něho ještě neskončilo.

Ve velínu byla svolána porada menší skupiny; znamenalo to po dvou členech z každé rasy. „Velká sedma“ tu ovšem byla také, takže lidé Země zde měli velice početné zastoupení.

Veselovský se několikrát zachvěl, když spatřil některé z bytostí: mravencovité muže z Um-lusít, vajíčkům podobné Kubury, šupinaté ještěrkovité Mingrchaje a spoustu dalších. Ještě že jsme měli už ve výsadkovém letadle kočkovité muže z Ghoaverinu a opičkovité z Xítió, takže už měl možnost se aspoň s některými nepozemšťany seznámit. Stáli jsme úmyslně u jednoho vchodu, abych mohl našemu hostu ukázat pokud možno všechny. Než začala porada, přiznal, že už se mu z nich točí hlava a že pro jedny zapomíná, jak vypadají druzí.

Porada pak začala, ale nebyla bouřlivá. Oznámil jsem, že let k Zemi proběhl bez potíží a že jsme navázali přátelské vztahy s obyvateli Země. Že se to neobešlo bez střelby, tím jsem se příliš nechlubil. Důležité podle mě bylo, že jsme se teď mohli na lidi Země obrátit s prosbou, aby nám pomohli vypátrat zbývající Omíory.

Rozhodli jsme se tentokrát poslat k Zemi více letadel. Znamenalo to vyškolit narychlo několik dalších pilotů. Vzali jsme do pilotní školy celkem dvacet pozemšťanů a čtyřicet zástupců ostatních ras, tak jak se přihlásili. Naštěstí mezi nimi nebyli žádní z Um-lusítu, škola pilotáže proběhla bez konfliktů a brzy jsme mohli použít patnáct dalších letadel. Ty však bylo nutné nejprve vybavit ztuženým pancířem, ale my jsme měli jenom tři přístroje na prostupování krystalů, tak to šlo jen pomalu. Poručíka Veselovského jsem mezitím svěřil do péče našim krajanům ze Země. Uměl naštěstí aspoň trochu anglicky, brzy se s několika z nich domluvil.

Opancéřovali jsme pečlivě další dvě letadla a měli jsme rozdělané třetí, když za námi do dílen přiběhl jeden Xítian. Měl za úkol s přáteli střežit jednu z pozemských vysílaček, umístěnou na povrchu lodě a neustále otočenou k Zemi. Xítian Monkarnaši mi přinesl malou přenosnou paměť počítače, který jsem k vysílačce připojil, takže mohl zaznamenávat všechno, co se objeví na rádiových vlnách.

„Hovoří Země!“ ozvalo se ze záznamu. „Voláme přátele na hvězdoletu. Omíorové se zdržují v Brazílii, tisíc kilometrů proti proudu Amazonky. Máme spojení s tamními dobrovolníky a ti vám podle potřeby poradí.“

Tato zpráva se pak několikrát opakovala. Byla to pro nás jasná výzva k akci a já jsem se rozhodl, že ji podnikneme, i když poletíme jen se třemi letadly. Ostatní tu bude zatím Džataši pokrývat ztužujícími vrstvami; každé hotové letadlo může přece přiletět samostatně. Bez dodatečných pancířů však neměl nikdo letět k Zemi, bylo by to zbytečné hazardování.

Nastoupili jsme do letadel. Všechna tři letadla byla už vybavena pozemskými vysílačkami, abychom se mohli domlouvat s přáteli. Spojení s hvězdoletem zajišťovaly naopak omíorské gravitační vysílače. Pozemšťany jsem rozdělil tak, aby na každou posádku připadli alespoň dva - pro možnost dorozumění jazyky, které by Omíorové nerozluštili.

Letka tří letadel ihned zamířila k Zemi a během několika hodin se snesla uprostřed Evropy. Byli jsme už očekáváni; přivítaly nás davy lidí, mezi nimiž nebyli už jenom vojáci, ale i civilisté. Dověděli jsme se několik dobrých zpráv. Podařilo se uvést do chodu vodní přehrady nedaleko od města, a i když jejich výkon zdaleka velkoměstu nestačil, alespoň dvě hodiny denně mohly být využity - zejména pro potřeby vodáren a jiných důležitých podniků. Ostatní elektrárny však byly zničené tak důkladně, že odborníci nevěřili, že se je někdy podaří opravit.

Napadlo mě ale využít k tomuto účelu omíorské energetické zdroje. Produkovaly přece také elektřinu, stačilo by ji jen trochu přizpůsobit. Dal jsem rozhlásit, že se chci domluvit s někým od energetiků, a pak jsem se odebral spolu s našimi pozemskými piloty na poradu do bunkru k vojákům.

Dostali jsme podrobné instrukce. Zelené bestie zpozorovali tisíc kilometrů proti proudu Amazonky poblíž zbytků města Tefé. Zpráva hovořila o radioamatéru Yonu Alvárezovi, který se skrývá v pralese. Ten nám může podat bližší vysvětlení. Mohli jsme se s ním domlouvat anglicky nebo španělsky. Vojáci se hned začali starat o překladatele, ale dva z nás jsme uměli anglicky a jeden španělsky, dohodli jsme se tedy, že tlumočníka vlastně nepotřebujeme.

Rozhodl jsem, že tam poletíme okamžitě. Před odletem mi přivedli jednoho inženýra energetika. Chvíli jsem s ním debatoval a dohodli jsme se, že je schopen s využitím všeho co má k dispozici postavit dostatečně silný měnič na přeměnu proudu z omíorských energetických zdrojů na běžně používané pozemské napětí a kmitočet. Umožnilo by to trvale zásobovat elektřinou aspoň důležité provozy a zbavit tak lidi největší nouze. S hvězdoletem jsem dohodl, že nejbližší letoun vezme na palubu záložní letadlovou centrálu včetně zásob hvězdného paliva, což mi Džataši ihned přislíbil.

„Tak - a teď nám držte palce,“ řekl jsem, než jsem zmizel v irisových dveřích letadla. „Doufám, že tahle bitva už bude konečně tou poslední.“

Řekl jsem to sice vesele, ale začal jsem trochu pociťovat strach. Půjde zde o první střetnutí, kdy nebudeme mít výhodu urychlovačů, ale stejné zbraně, s nimiž navíc Omíorové umějí perfektně zacházet. Jedná se vlastně o to, kdo získá výhodu překvapení. Jakkoliv to vypadalo paradoxně, měli by Omíorové proti nám navíc výhodu znalosti prostředí. Nikdo z nás lidí nepocházel z toho koutu světa, kdežto oni se tam již stačili zabydlet.

Určitou naději jsme spatřovali v lepší odolnosti pancířů, jaké měly naše stroje na rozdíl od originálních omíorských. Obával jsem se jen, že pancíře jsou ochranou proti pozemským kanónům a raketám, nikoli proti zbraním omíorských letadel. Můj oblíbený autor Forester napsal kdysi o bitevních lodích z druhé světové války: „Jsou to vaječné skořápky, vyzbrojené těžkými kladivy“. Podobně tomu bylo s našimi letadly. Věřil jsem, že proti Omíorům ani tentokrát nezůstaneme bez šancí. Prý se skrývají v pralese, ale místní lidé je tam objevili a mohli by nás nasměrovat přímo na jejich doupě. Bude třeba využít momentu překvapení. Omíorové jistě budou hlídkovat, ale my si můžeme zvolit čas i směr, odkud se na ně vrhneme. Uvidíme. Vždyť jsme si ve dvou troufli napadnout hvězdolet lidožroutů, proti nimž jsme měli jako zbraně jen dva meče!

Davy lidí nám nadšeně zamávaly, když se všechny tři naše letouny lehce odlepily od země, zatáhly teleskopické vzpěry a s jemným sršením prudce vyrazily jihozápadním směrem, do Jižní Ameriky...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:41