Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Amazonka

Naše tři stříbřitá diskovitá letadla letěla necelých pět metrů nad posledními modrošedými vlnami Atlantiku. Nechtěli jsme být viditelní na dálku proti horizontu. Jakmile jsme se dostali nad písečné pláže rozeklaného pobřeží, zamířili jsme severozápadním směrem. Orientovali jsme se jen podle palubní mapy - nacházeli jsme u nejvýchodnějšího cípu Jižní Ameriky. Odtud jsme zamířili přímo k ústí Amazonky.

Palubní identifikační světélka jsme pro jistotu vypnuli už na hvězdoletu. Mělo to některé nevýhody, ale jednu velice důležitou výhodu. Ztratili jsme tak sice kontrolu nad svou přesnou pozicí, museli jsme se mnohem více orientovat podle terénu pod sebou, ale podrobná mapa světa, stále automaticky vysílaná z hvězdoletu a aktualizovaná obrázky z miniaturních sond kroužících kolem Země, by naši polohu raději zobrazovat neměla. Právě tak, jako by sloužila nám, pomáhala by i našim nepřátelům Omíorům, kteří vysílání z lodě pochopitelně mohli zachycovat taktéž.

Podle mapy jsme letěli nad Brazílií a pokračovali jsme právě tak nízkým letem nad pralesy. Konečně jsme se mohli zorientovat podle řeky - a měla to být právě Amazonka. Jejím širokým korytem se pomalu valily líné, kalné vody a unášely s sebou kusy větví i celé stromy. Naše trojice letadel podél ní zamířila k západu, všechna na dohled jedno od druhého. Blížili jsme se nad území našich nepřátel, bylo třeba zvýšit opatrnost. Měli jsme před sebou ještě asi tisíc kilometrů cesty, ale nikdo nemohl vyloučit setkání už tady. Omíorové rozhodně nebyli hlupáci, kteří trpně čekají, až je přiletíme zničit.

Až u cíle jsme měli navázat spojení s rodinou Alváreze, onoho brazilského radioamatéra. Zkusil jsem vysílat. V éteru bylo skoro ticho, ale několik radioamatérských vysílaček přece jenom pracovalo. Jakmile jsme jim pověděli co jsme zač a zdvořile je požádali o klid v éteru, všichni hned ukázněně umlkli a někteří připojili přání úspěchu. Jenom Yon Alvárez, jenž nás zajímal nejvíce, zatím mlčel. Bylo to pochopitelné; skrýval se v pralese v bezprostřední blízkosti Omíorů a měl určitě jiné starosti než sedět u své vysílačky se sluchátky na uších.

Proletěli jsme určenou trasu až k městu Tefé. Bylo zcela v rozvalinách, tak jako většina měst. Odtud jsme museli být jaksepatří opatrní. V každém letadle jsme už byli pohotově a všichni čtyři piloti sledovali terén pod námi i obzor do všech stran.

Zpomalili jsme a znovu jsme zavolali Alváreze. Všechny vysílačky okamžitě umlkly. Pak se konečně odněkud zblízka ozvalo vysílání. Bylo čisté a zřetelné, vysílačka musela být někde blízko. Nebyl to však mužský hlas Yona Alváreze, ale jakýsi měkký dívčí hlas s podivným, neanglickým přízvukem.

„Hovoří Monika Alvárezová. Jsem těsně pod vrcholkem hory Santa Clara. Vítejte u nás! Dobře vidím všechna čtyři vaše letadla, letíte však trochu stranou. Zabočte přímo k jihu, pak poletíte ke mně.“

Čtyři letadla? Podívali jsme se s Veselovským na sebe, ale já jsem to pochopil dřív a okamžitě jsem stiskl vypínač urychlovače, abych se rychle rozhlédl do všech stran. Zaklel jsem, když jsem spatřil druhého pilota, kočkovitého Sílxise. Místo obhlížení okolí za letounem, jak bylo jeho povinností, byl otočen směrem k nám a jako u vytržení pozoroval, jak já a Veselovský manipulujeme s vysílačkou. Xítian Culkanaši se sice nedal strhnout jako Sílxis a ostražitě pohlížel dopředu i do stran, neměl však oči vzadu. A tam jsem spatřil čtvrtý letoun. Letěl stejně nízko jako my, ale přitom těsně nad námi, pro nás v tak nevýhodném úhlu, že jsme po něm nemohli vystřelit. Polilo mě horko, došlo mi totiž, že oni už mají zamířeno a chystají se v nejbližší chvíli nás rozstřílet. Většina emitorů omíorských letadel je totiž obrácena dolů, a když je třeba střílet nahoru, počítá se zřejmě s tím, že se do správného směru převrátí celé letadlo, třeba i vzhůru břichem.

Na takové obraty však už bylo pozdě. Letoun napravo ode mě se náhle jasně rozsvítil, jako kdyby uvnitř pracovala elektrická svářečka. Za okamžik poté se roztrhl a oslnivý oblak ohně se vyvalil do všech stran. Úder omíorských emitorů byl většího kalibru než největší a nejúčinnější pozemské protiletecké granáty a řízené i neřízené rakety. Ztužené krystaly poprvé nevydržely; po pravdě řečeno, oheň vybuchujících zdrojů byl pro ně příliš silný. Po zásahu z emitorů totiž nedošlo k pouhému hoření, při němž se snad dá z letadla vyskočit a na antigravitačním batohu se snést k zemi, ale nastal výbuch, který všechny bytosti uvnitř během tisíciny sekundy rozdrtil a spálil na jemný prach. Antigravitační batohy jsme ostatně na sobě ani neměli, byli jsme v první letecké bitvě nezkušení nováčci.

Otočil jsem se k řídicímu pultu a přikázal jsem letounu obrátit se ve vzduchu břichem vzhůru. Jen tak se mohly aspoň zadní emitory dostat do směru nepřátelského letadla, jen tak bylo možné vystřelit včas. Jen na okamžik jsem se zpomalil, abych mohl vydat povel, hned poté jsem se zase urychlil.

V témže okamžiku strašná koncentrovaná energie omíorských gravitačních emitorů naplno zasáhla i další náš letoun. Ten dosud letěl rovně, ani se nepokusil manévrovat. Buďto jeho piloti také pořádně nesledovali okolí, nebo je zaujala zkáza prvního stroje; mohlo se však také stát, že prostě nestačili zareagovat. Jediný urychlovač jsem měl u sebe já a jenom já jsem měl reálnou šanci vystřelit včas.

Mohl jsem však urychlit jen sebe, nikoliv letoun. Ten se sice začal poslušně naklánět požadovaným směrem, ale trvalo mu to strašně dlouho. Mezitím jsem s hrůzou sledoval, jak se i náš druhý letoun naplno rozzářil vnitřním žárem a krátce nato i on vybuchl, rozerván strašlivou silou.

To už jsem nedočkavě pozoroval nevelký ležatý zaměřovací kříž, který se blížil k obrysu omíorského letadla. Ještě kousek, ještě dva stupně, jeden...

Těsně předtím, než jsem se mohl zpomalit a odpálit svoji ničivou dávku energie, všechny obrazovky v jediném okamžiku zhasly, podlaha pod našima nohama se vyboulila, popraskala a rozšklebila se velikou jámou.

Podrazilo mi to nohy, smekl jsem se a spadl přímo do nově vzniklé trhliny. Letoun sebou škubl, neboť naše vyrovnávače přetížení, které vždy dokázaly spolknout i ty nejzběsilejší obraty, náhle nestačily. Jako ve velmi zpomaleném filmu jsem pozoroval poručíka Veselovského; aniž by stačil změnit výraz obličeje, upadl stejně jako já, jenže na ostrou hranu plechu zborcené podlahy, která jeho tělo odshora dolů rozsekla na dvě poloviny. Jedna padala spolu se mnou do dolní místnosti, druhá se deformovala drtivým nárazem o kovovou část řídícího pultu. Proběhlo to tak rychle, že z obou částí těla nestihla vytéci ani kapka krve. Koutkem oka jsem viděl, jak dopadl na podlahu Culkanaši. Kosti jeho lebky se přitom prohnuly jako kdyby byly z gumy, ale nenarovnaly se už a místo toho začaly trhat srst a kůži jeho malého opičího obličeje. Byl to děsný pohled - oba moji kamarádi zahynuli v tomtéž okamžiku. Já jsem sice dopadl na podlahu stejně tvrdě jako oni, ale moje trvající urychlení mě chránilo. Sklouzl jsem po šikmé ploše roztržené podlahy a v mžiku jsem byl pod ní.

Neměl jsem čas sledovat osud dalších členů posádky. Byli v okamžiku zkázy za mými zády, ale ani při svém urychlení jsem se nedokázal ohlédnout. Padal jsem dolů. V odpočívací místnosti jsem se však neměl čeho zachytit - také tady se už podlaha nezadržitelně bortila. Klouzal jsem nezadržitelně po této další šikmé ploše dolů, kde se na mě šklebily zkroucené irisové segmenty spodního východu. Vypadaly jako obrovské zahnuté nože - a padal jsem přímo na ně. Rozevírala se mezi nimi sice škvíra, ale byla by úzká i pro štíhlejšího člověka než jsem já, protože plechy se teprve začínaly rozpadat. Než jsem k nim dorazil, otvor se naštěstí zvětšil, hrozivé ostré nože mě obešly a nerozsekaly mě na kusy, jak jsem s jistotou očekával. Nevím jak se to přesně semlelo; těsně předtím jsem hrůzou zavřel oči...

Najednou jsem se ocitl mimo letadlo, které se už začalo zevnitř rozežhavovat do bílého žáru. Krátce poté prošlehl mnoha trhlinami v pancíři oslnivý oheň a letoun se necelých deset metrů ode mne roztrhal na drobné úlomky s takovou prudkostí, že jsem nestačil ani zamrkat. Koutkem oka jsem spatřil další dvě oslnivě zářící koule, k nimž se přidala třetí: z našeho velitelského stroje. Během okamžiku zahynulo dvanáct mužů. Poručík Veselovský byl v našem letadle pátým, ale já jsem dosud žil. I když...

Plamenům jsem sice právě unikl, zato jsem padal z výšky aspoň osmi set metrů mezi vrcholky stromů pralesa.

Zahlédl jsem, jak se od letadla šíří podivná stěna, plná ohně. Byla to nejspíš tlaková vlna výbuchu, letěla rychleji než zvuk, její čelo se tím tlakem rozežhavilo, takže svítilo žárem. Ačkoli jsem byl urychlen, letěla neuvěřitelně rychle, dostihla mě skoro okamžitě a udeřila mě naplno svým horkem, ale zřejmě nějak sklouzla po bublině času aniž by mi vážněji ublížila. Tlakové vlny ostatních výbuchů už byly dál. Jejich čela brzy narazila do pralesa, kde začala rvát listy, ohýbat větve stromů a lámat je.

Padal jsem dolů a otáčel jsem se v mnohonásobném saltu mortale. Přitom jsem spatřil čtvrtý letoun, letoun našich nepřátel. Prudce měnil směr, aby nevlétl do ohnivých oblaků z našich strojů. Nad širokými vodami Amazonky před okamžikem letěla čtyři diskovitá letadla. Teď se tu vznášelo jen jedno a z ostatních zůstala jen ohnivá oblaka a hustý černý dým.

Podařilo se mi reflexními pohyby zastavit otáčení svého těla a zkusil jsem se „položit“ na vzduch. Při volném pádu prý odpor vzduchu člověku nedovolí dosáhnout rychlosti více než dvou set kilometrů za hodinu. Samozřejmě to úplně stačí na zabití, ale my jsme se přece v našem urychlení pohybovali mnohem větší rychlostí a před tisícinou sekundy jsem přežil i pád, který ostatním rozdrtil kosti. Že mě to vyhodilo ven, bylo docela obyčejné štěstí, uvnitř bych rozhodně neměl ani tu nejmenší šanci na přežití.

Bohužel jsem si hned uvědomil, že s odporem vzduchu vůbec nemohu počítat. Obtékal mě i uvnitř bubliny a nekladl mi tak potřebný odpor. V urychleném volném pádu bych mohl dosáhnout i mnohem větší rychlosti, než jakou má kulka v ústí hlavně samopalu. Tohle je konec, pomyslel jsem si. Takže se to těm bestiím zeleným přece jen podařilo...

Bylo podivné, jak jsem i v těchto okamžicích stihl ještě uvažovat. Pravda, podle mě jsem padal pomalu, rozhodně ne tak, jak by odpovídalo, kdybych nebyl urychlen. Měl jsem čas i na předsmrtné zkoumání vlastního života, jak se můžeme čas od času dočíst ve spiritistických knihách. Mě nic takového nenapadalo, uvažoval jsem jen, že budu padat ještě asi deset minut mého času, než se pomalu nabodnu na kmeny stromů, nebo možná proletím mezi větvemi jako puma a rozplesknu se až o půdu pod nimi. Urychlovač by mě mohl zachránit jen tehdy, pokud bych se pohyboval jakžtakž přijatelnou rychlostí, ale všechno má své meze a já jsem si byl najednou jist, co se se mnou stane. Dopadnu a zabořím se hluboko do země - jenomže už ne vcelku. To bude definitivní konec. Byl to ale příšerný pocit. Uvědomoval jsem si, že zrychlený čas je v této chvíli poprvé nevýhodou, neboť pád potrvá tak dlouho, že se mezitím stačím i zbláznit, protože nemohu vůbec nic dělat. Přepadlo mě nutkání zkrátit to nelidské čekání na smrt. Podlehl jsem mu - a vypnul jsem spínač urychlovače.

Do prsou mě v té chvíli udeřil děsivý náraz vzduchu. Měl jsem jistě mnohem větší rychlost než vzpomínaných dvě stě kilometrů za hodinu a udeřilo mě to jako kyjem. Na okamžik jsem se div nezalkl stlačeným vzduchem, který se přede mnou nestačil rozestupovat, nemohl jsem popadnout dech a dostal jsem i takovou ránu mezi oči, že jsem mimoděk pevně stiskl víčka. Byl to takový šok, že jsem nechtěně, snad jen reflexívním škubnutím opět urychlovač zapnul.

Vrcholky stromů, dosud ohnuté nárazem tlakové vlny, plné vířícího servaného listí a větví, jsem měl pouhých pár metrů pod sebou!

Jenomže jsem se k nim najednou snášel pomalu, volně, jen nepatrnou rychlostí, která až teď začala opět narůstat. Náraz vzduchu mě sice málem omráčil, ale také mě přibrzdil až na běžnou pádovou rychlost lidského těla, na těch pouhých dvě stě kilometrů v hodině - a to už nebylo nic moc.

První větev kolem mě proletěla pomalu, že bych se mohl snad i zachytit, kdyby nebyla mimo můj dosah. Další však proplouvala tak blízko a tak lákavě pomalu, že jsem neodolal a chytil se jí rukou, tak jako se tonoucí zachytí čehokoliv, včetně příslovečného stébla. Větev se prohnula, všechny její podlouhlé listy, které odolaly tlakové vlně, se tímto náhlým nárazem ohnuly a jeden po druhém se začaly lámat. Nepustil jsem se a pozoroval s údivem, jak po větvi pomalu postupuje modravá aureola zrychleného času. Dříve než se dostala až k silnějším částem, větev praskla a ulomila se. Pustil jsem ji, modravá aureola z jejího povrchu okamžitě zmizela, jenže to už vedle mě proplouvala další větev a já se jí zachytil namísto první. Pocítil jsem, že tahle je silnější. Kladla mé ruce větší odpor, ale praskla dříve než první. Nevadilo mi to, chytil jsem se další; stromy byly vysoké a větve neměly jen nahoře, nýbrž po celém kmeni odshora až dolů. Každá se pod mýma rukama ulomila, ale každá též citelně zpomalila můj pád. Chytal jsem jednu po druhé, zlomené jsem pouštěl a hned jsem oběma rukama lovil další. Mohl jsem brzdit i nohama, pokud pode mnou byly silnější větve. Padal jsem dostatečně pomalu a ještě jsem pád zpomaloval, takže mi nedělalo potíže došlapovat na křehké větve i nohama a potom chytat ty, které jsem nerozdrtil. Poslední haluz visela svisle dolů; chytil jsem se jí oběma rukama a držel se jako klíště, jenomže byla vlhká a ať jsem ji svíral jak chtěl, pomalu mi klouzala mezi prsty jako úhoř. Nakonec jsem ji držel za tenký konec, ale v té chvíli čtvrt metru od mé ruky praskla - a vyšvihla se velkou rychlostí vzhůru, s jasně slyšitelným zasvištěním.

Těsně předtím jsem pocítil náraz do podrážek bot. Zabořil jsem se do něčeho měkkého, co se pode mnou celkem ochotně rozestupovalo. Svět se pode mnou zachvěl, najednou jsem stál na nohou a slyšel skřek nějakého ptáka, přervaný zaburácením hromu z čisté oblohy. Modravá aureola zrychleného času kolem mě zhasla, neboť urychlovač poprvé neutáhl přetížení. Stál jsem po kolena zabořený v měkké hlíně nasáklé vodou, kterou moje nohy prorazily jako máslo, čímž jsem překonal poslední zbytky smrtící setrvačnosti.

Přežil jsem nejen explozi zasaženého letadla, ale též pád bez padáku z výšky téměř kilometru a stál jsem oběma nohama na pevné zemi - jenomže jsem tomu sám nemohl uvěřit...

Pomalu jsem vylezl z hlíny. Urychlovač naskočil a kolem mě se opět objevila modravá záře.

Byl nejvyšší čas.

Okolo začaly padat kusy roztrhaného vytvrzeného pancíře našeho letadla. Pozor na ně, budou jistě ostré jako žiletka a asi i rozžhavené! Začal jsem se zoufale prodírat křovinami pryč odtud, jenomže už jsem byl zase pod urychlovačem, takže jsem keře pod stromy snadno prorážel. Padající kusy pancířů mě míjely těsně, ale vyhýbal jsem se jim bez potíží. Teď šlo o to, zdali si Omíorové všimli mého pádu. Pořád by mě mohli snadno rozdrtit dalším úderem emitorů - proti letadlu jsem neměl nejmenší šanci. Padal jsem dost dlouho, aby mě viděli; možná mě ale mezi padajícími troskami mohli přehlédnout nebo je ani nenapadlo, že bych takový pád mohl přežít. Teď už mě vidět nemohli, byl jsem pod korunami stromů a navíc jsem byl pro jejich oči příliš rychlý, ale nemohl jsem se na to nijak spoléhat, protože i naslepo vypálený úder široce rozostřeným paprskem do místa kam jsem dopadl by měl pro ně tak žádoucí výsledek. Raději jsem z těchto míst utíkal jako šílený.

Vyběhl jsem skoro bez dechu až na vrcholek kopce, který se přede mnou zdvihal. Teprve nahoře jsem se zastavil a zase jsem urychlovač vypnul. Byl tu klid, žádné kusy roztrhaného letadla sem nedopadaly, jen všude vířily kotouče prachu, jak tudy proletěla tlaková vlna výbuchů. Viděl jsem, jak letadlo Omíorů odlétá nalevo a mizí za nejbližším kopcem. Tentokrát jste zvítězili, pomyslel jsem si, ale napadlo vás vůbec, že to někdo mohl přežít? Určitě ne, vždyť jsem tomu ani já sám dosud nemohl uvěřit.

Najednou jsem však opět uslyšel tři dunivé exploze. Trhl jsem sebou, ale hned jsem si uvědomil, že to jsou pořád ony tři původní rány. Předhonil jsem zvuk a ten až teď doletěl sem nahoru, za mnou. Vyděsil mě ovšem perfektně, měl jsem už nervy nadranc.

Tlaková vlna značně pocuchala i prales, kde pořád vířily vzduchem utržené větve a listí. Pohybovala se mnohem větší rychlostí než zvuk, takže už dávno dorazila sem, pod vrchol hory. U pětimetrové strmé skály, pod silnou, dost oškubanou tmavozelenou rohoží zavěšenou mezi stromy, zřejmě před malým okamžikem srazila ze stejně zbarvené skládací zahradní židle dívku, která se tu právě pomalu sbírala ze země.

Byla to Indiánka - nebo požná míšenka. Byla menší postavy než já, štíhlá a velice hezká. Měla černé vlasy dlouhé až na záda, právě tak černé oči, bronzovou pleť a velmi jemné tahy v obličeji, které nerušil ani trošku větší nos a velké, plné rty. Na sobě měla oděv, který se k ní ale nehodil a celkový dojem malinko kazil, totiž strakatou vojenskou uniformu se širokým hnědým opaskem, dokonce i s pouzdrem na pistoli. Na nohou měla pevné kožené boty. Její dívčí půvab se v uniformě maličko ztrácel, zvláště když byla očividně ušitá na chlapa nejméně o dvě hlavy většího. Jistě i proto měla dívka rukávy vyhrnuté nad lokty; i na nohavicích kalhot měla několikeré záložky. V první chvíli na mě nepůsobila jako dospělá žena, spíš jako malá holčička v tatínkově uniformě.

Prudký náraz vzduchu ji zřejmě shodil ze židle, čepice jí odlétla a ležela stranou na zemi.

Naštěstí se nezdálo, že by byla zraněná. Byla jen pořádně překvapená a vyvedená z míry. Stranou stál podobný skládací stoleček, podle všeho nedávno natřený ohyzdnou khaki barvou. Předmět na stolečku mě ale rázem vzpružil a dovolil mi ihned všechno pochopit. V té chvíli jsem už věděl všechno, dokonce i jméno té dívky.

Na stolečku totiž stála - přenosná armádní vysílačka.


„Hello,“ pozdravil jsem dívku.

Oddychoval jsem jako po maratónu, ale hlavně že jsem byl naživu a už jsem se stačil i trochu vzpamatovat.

„Jsem velice rád, že vás tu vidím,“ spustil jsem na ni tu obvyklou otřepanou anglickou frázi.

Údivem se málem opět posadila na zem, ale hned vyskočila.

„Pro Krista, viděl jste to také?“ Rychle přitom ukazovala na oblaka dýmu, která zůstala po našich letadlech. Hovořila anglicky, protože jsem na ni tou řečí promluvil. Měla téměř stejný přízvuk jako dívka, s níž jsem ještě před okamžikem mluvil rádiem.

„Jste Monika Alvárezová, že?“ optal jsem se jí už jen pro jistotu. Oči se jí přitom rozšířily údivem.

„Ano, jsem,“ přisvědčila. „Odkud mě znáte, pane? Nikdy v životě jsem vás neviděla. Jak znáte mé jméno?“

„Musíte být Monika Alvárezová - nikdo jiný tu přece nemá tohle,“ ukázal jsem na vysílačku. „Před chvilkou jste nás varovala, děkuji vám.“

„Jak - varovala?“ nechápala.

„Řekla jste, že vidíte všechna čtyři naše letadla, díky vám za to,“ připomněl jsem jí. „Bohužel, naše byla jen tři, čtvrté patřilo zeleným bestiím, Omíorům.“

„Takže oni potom...“

Němě ukázala na oblohu.

„Je mi líto - sestřelili nás,“ řekl jsem.

„Kdo jste? Jak jste se sem dostal?“ vyjekla.

„Letadlo se pode mnou rozlomilo, ale vypadl jsem dřív, než vybuchlo,“ vysvětloval jsem jí.

„To není možné!“ vykřikla.

Pak sáhla dozadu k pasu - a vzápětí jsem se díval do ústí pistole v její ruce.

„Odejděte!“ vykřikla. „Nevěřím vám! Jděte pryč, nebo...“

Strnul jsem. No ovšem, měla pravdu. Jak bych mohl z toho letadla vypadnout, když jsem stál tady, zatímco zvuk výbuchu dorazil až okamžik po mně? Musím ji nějak přesvědčit, jinak mě bude považovat za podvodníka nebo za blázna. Stiskl jsem vypínač urychlovače, oběhl stolek a krátkým pohybem jsem z pistole odsekl natažený kohoutek, čímž se zbraň změnila v neškodný kus kovu. Můj památeční meč zůstal v explodujícím letadle, měl jsem u sebe jen menší nůž, naštěstí byl také ze ztuženého staniolu. Teprve pak jsem se vrátil na své původní místo a opět se zpomalil.

„...budu střílet!“ dokončila až teď dívka svou výhrůžku.

„Nebudete,“ namítl jsem klidně. „Právě jsem vám poškodil zbraň. Chybí vám kohoutek.“

Mrknutím oka se přesvědčila, že mluvím pravdu. Přesto pro jistotu namířila hlaveň stranou do země a stiskla spoušť. Ozvalo se klapnutí pružiny, zbraň však vystřelit nemohla.

„Pro Krista - vy jste démon!“ zbledla.

„To nejsem, i když jsem dlouhou dobu pobýval v pekle, kde jsem se ledacos naučil,“ řekl jsem unaveně. „Ale teď vážně. Jsem skutečně ten, koho očekáváte, domlouvali jsme se s vámi prve rádiem. Přiletěli jsme zabíjet Omíory. Nevyšlo nám to, jak jsme si plánovali. Kde je Yon Alvárez?“

„Táta... Tátu včera ty zelené bestie zabily... Já jsem jeho dcera... A kdo jste vy? Prý sem měli přiletět i jiní tvorové než lidé - že vy nakonec ani nejste člověk?“ opakovala otázku, jenže trochu jinak, s děsem v očích.

„Nebojte se, já jsem člověk,“ řekl jsem klidným tónem. „Pocházím ze staré dobré Evropy. Ale mám u sebe něco, co mi umožnilo přežít vzpouru ve hvězdné lodi Omíorů a teď i zkázu našich letadel a smrt mých kamarádů. Musíte mi věřit Moniko, opravdu jsem ten, koho čekáte.“

„Ale co budete dělat, když vám zničili letadla?“

„Pokud mi to umožníte, zavolám si pro posily. Omíorové mají dva poslední letouny a my je musíme za každou cenu zničit, jinak nás budou dál zabíjet. Vědět, kde jsou, šel bych tam třeba pěšky.“

„Já to vím,“ vskočila mi do řeči. „Táta mi říkal, kdyby se po nich někdo ptal, mám mu to ukázat - ale jen z dálky, ty bestie jsou hrozně nebezpečné. Ostatně, včera se táta nevrátil. Byl obhlížet pasti, ale potom jsem viděla nad pralesem kroužit jejich létající talíř...“

„A ukážete mi jejich doupě?“ zeptal jsem se jí.

„Udělám všechno co budu moci, abych tátu pomstila,“ řekla procítěně. „Od nás to není tak daleko.“

„Well,“ přikývl jsem. „Nejprve bych vás poprosil, abyste ostatním oznámila, jak jsme dopadli. Pak se půjdeme podívat na Omíory. Stačí, když mi je ukážete z dálky, já už se na ně zblízka podívám sám a zařídím, aby to setkání nikdo z nich nepřežil.“

Pomalu, opatrně se posadila k vysílačce. Nepotřebnou, už nadobro zničenou pistoli položila vedle sebe na stůl, jako kdyby se spoléhala, že mě s ní v případě potřeby zastraší. Zapnula spínač, ale tázavě se na mne podívala.

„Co jim mám říci?“

„Pravdu. Řekněte, že jsme se utkali s Omíory, ale ti nás sestřelili. A pak mi půjčte mikrofon.“

Monika poslechla a trochu chvějícím se hlasem navázala spojení s nejbližším kolegou radioamatérem. Oznámila mu, že k ní doletěly očekávané letouny, ale že byly všechny zničeny.

„Jeden muž se zachránil. Okamžik - předám mu mikrofon,“ skončila.

„Prosím, vyřiďte mým kamarádům, aby sem nelétali, opakuji, varujte je, ať zůstanou na hvězdoletu nebo v Evropě. Řekněte jim, že proti omíorským zbraním ztužené krystalické pancíře nechrání, to je velice důležitá zpráva. Jsem naživu a půjdu si doupě Omíorů prohlédnout osobně. Zavolám - řekněme do tří dnů. Kdybych se neozval, mohou potom vyletět další letadla, ale bezpodmínečně musí být opatrnější než my. Vyřídíte jim to tak, jak říkám?“

Vysypal jsem všechno, co jsem měl na srdci, šlo zejména o varování kolegů. Radioamatér protější stanice mě ujistil, že si rozhovor natáčí, takže všechno vyřídí do posledního písmene. Pak jsem vrátil mikrofon dívce a ta rutinně zrušila spojení.

„Jenže - k těm zeleným bestiím je to nejméně dva dny cesty,“ obrátila se ke mně ustaraně. „Když jsem vám říkala, že to je nedaleko, myslela jsem vzdušnou čarou - ale když nemáte letadlo, bude to samozřejmě delší. Poplujeme dva dny na člunu a pak ještě pár kilometrů pěšky pralesem. Cestování tady není tak rychlé, jak si vy lidé z Evropy představujete, zejména teď, když tu nejsou silnice ani mosty. Neměla bych vaši informaci opravit v tom smyslu, že se ozvete řekněme do týdne? A to nemluvím o zbraních proti dravým zvířatům. Já jsem měla pistoli, ale tu jste mi zničil. Co máte vy?“

Ukázal jsem jí svůj staniolový nůž, tenký a ostrý jako žiletka, uschovávaný v nevelikém pouzdře, protože jinak bych se o jeho ostří nejspíš pořezal. Monika ale nijak nesdílela mou pýchu nad tímto malým zázrakem. Když spatřila ten tenký plíšek s rukojetí, chvíli nevěděla, co na to říci, jen vyprskla smutným smíchem.

„S tímhle chcete jít do pralesa? Vy Evropané jste ale naivní, to se mi snad jen zdá! Tím byste se chtěl ubránit jaguárovi? A co budete dělat, když se vám u vody postaví do cesty pořádný kajman? Vždyť tím neuseknete ani liánu, kdyby se vám v houští omotala kolem nohy! Do pralesa potřebujete přinejmenším pušku nebo pistoli, v nouzi pořádnou mačetu.“

„Já si vystačím s tímhle nožem,“ trval jsem na svém. „Je lepší než si myslíte. Řeže výborně všechno, i ocel.“

„A navíc jste zřejmě spolkl všechnu moudrost,“ povzdychla si. „Takové lidi mám nejradši...“

Pomalu jsem uchopil pistoli, kterou měla vedle sebe na stolku a staniolovým nožem jsem ji stejně tak pomalu překrojil vedví. Jen to cinklo, jak hladce odříznutá hlaveň dopadla na kamenitou půdu. Podal jsem jí zbytek pistole. Řez byl hladký, lesklý. Dívka rozšířila oči údivem, potom jen naprázdno polkla a neřekla už nic.

„Možná to pořád ještě netušíte, Moniko, ale mám zvláštní schopnosti, které vám budou připadat neuvěřitelné. Říkáte, že půjdeme k Omíorům dva dny? Podle mě tam dojdeme už dnes. Doufám, že se mnou půjdete alespoň tak daleko, abych nemohl zabloudit. Já se v pralese opravdu nevyznám a spoléhám se na vás, že mi poradíte. A co se týče výzbroje, tenhle nůž je dostatečnou zbraní nejen proti dravé zvěři, ale i proti zeleným bestiím, ačkoliv ty jsou nebezpečnější, než nějaký jaguár nebo kajman. Nemusíte se jich ale bát. Až je uvidím, třeba i z velké dálky, nebudu vás nutit, abyste šla blíž. Dojdu si pro ně sám.“

„Říkáte, že jste člověk. Pozemšťan...“ řekla zaraženě.

„To jsem,“ usmál jsem se na ni. „Jenže jsem z Evropy a na rozdíl od vás se ve zdejším kraji nevyznám. Přišel jsem tady o všechno kromě toho, co mám u sebe a na sobě. Doufám tedy, že mě do pralesa doprovodíte, ale asi budeme potřebovat něco k jídlu. Bude tu někde možné sehnat jídlo na ty dva dny?“

„Samozřejmě. Proč ale na dva dny? Říkáte, že ještě dnes tam budeme... To nechápu.“

„Budeme tam ještě dnes a přitom za dva dny,“ trval jsem na svém. „Vidím na vás, že mi nerozumíte, ale nečekám, že to pochopíte. Snad později - až vyrazíme.“

Mlčela. Zkušenými pohyby přetáhla přes vysílačku nepromokavý kryt, pak ji uchopila oběma rukama a otočila se dozadu. Až teď jsem si všiml, že za ní ve skále je jeskyně, černý otvor zakrytý šedozeleným kobercem, který jsem v první chvíli považoval za mech. Dívka nohou odhrnula koberec a pak sama vstoupila dovnitř. Hned se však vrátila. Přinesla malý batoh a položila ho přede mě na stolek. Kromě toho přivlekla dva samopaly s brašnami nábojů.

„Tady jsou všechny moje zásoby,“ řekla tiše. „Na měsíc pro mě - nebo na týden pro dva. Jsem připravena. Kromě toho mám i další zbraně. Našla jsem je ve městě, dvě bandy se tam nedávno navzájem vystřílely. Nepotáhneme je nadarmo. Nezlobte se, ale tomu nožíku nevěřím.“

„Dobrá,“ přikývl jsem. „Vezměte si, prosím, batoh i obě pušky na záda. Budete potřebovat obě ruce volné.“

„A co vy?“ podívala se na mě divně. „Neponesete nic? Měla jsem jinou představu o Evropanech, že jsou to džentlmeni, ne jako většina zdejších...“

Přes své zklamání si rychle přehodila batoh i obě zbraně křížem na záda. Byla tím ověšená - a já jsem opravdu neměl nic ani v ruce, ani na sobě. Připnul jsem si k opasku jen dvě neveliké tašky s náboji.

„Ponesu víc než vy,“ usmál jsem se na ni. „Musím vás teď požádat, abyste mi vyskočila na záda. Já budu ten soumar, co ponese všechno - i vás s tím batohem navrchu.“

„To snad ne!“ urazila se. „Za co mě máte? Já přece nosit nepotřebuji, nejsem žádná křehotinka a vydržím víc, než si o mě myslíte, možná i víc než vy!“

„Tady nejde o to, co vydržíte,“ usadil jsem ji. „Chci využít svých zvláštních schopností a musím vás mít proto na zádech. Budete se mě držet jako klíště. A neodmlouvejte!“

Vytřeštila oči, ale neřekla ani ň. Otočil jsem se k ní zády, vyskočila mi na ně poslušně a objala mě rukama kolem krku, nohama kolem boků, přesně tak, jak bylo třeba.

V té chvíli jsem zapnul urychlovač a oba dva nás objala modravá bublina zrychleného času...


Zpěv ptáků, který se ozval brzy poté, co dozněly ozvěny výbuchů, rázem utichl, stejně jako všechny hlasy pralesa, které k nám dosud zdola doléhaly. Slyšeli jsme jen slabé hučení, podobné hučení větru. Udělal jsem krok, druhý. Zpočátku to nebylo obtížné, dokonce v tom bylo cosi vzrušujícího, nést na zádech hezké mladé děvče; dobře jsem si však uvědomoval, že k cíli máme spoustu kilometrů. Monika naštěstí nevážila mnoho, byla drobnější postavy a zaplaťbůh štíhlá, ale měla všechno, co má pořádná žena mít, takže jsem přece jen cítil, že ji nesu. Nešlo to jinak, neměl jsem pro ni další urychlovač.

„Kterým směrem půjdeme?“ otázal jsem se jí přes rameno.

„Co je to za modravé světlo?“ zeptala se, místo aby mi odpověděla na otázku.

„Nejprve mi řekněte, kterým směrem mám jít,“ požádal jsem ji zdvořile, ale rozhodně. „Bavit se budeme při chůzi. Nemám čas stát a dohadovat se.“

„Dobře, tak tedy cestičkou doleva,“ souhlasila.

Poslechl jsem a začal jsem se svým nezvyklým nákladem sestupovat úzkou stezkou dolů s vrcholku kopce.

„Pohybujeme se teď spolu v jiném čase než naše okolí,“ začal jsem dívce vysvětlovat. „Jsme více než čtyřtisíckrát rychlejší. Právě tohle nám umožnilo vyhrát nad Omíory.“

„Ach tak, tohle jsou ty vaše zvláštní schopnosti? To je úžasné, odjakživa mě tajemné síly přitahovaly.“

„Ano?“ usmál jsem se. „Je to celkem jednoduché. Mám totiž u sebe přístroj, který urychluje mě a všechno co mám u sebe a na sobě. Teď třeba i vás.“

„Přístroj?“ opáčila zklamaně. „Já už jsem vážně doufala, že máte opravdu nějaké záhadné schopnosti, jaké nemá nikdo jiný na světě.“

„Jednu takovou vlastnost přece jenom mám,“ usmál jsem se tomuto obvinění. „Nikdo jiný než já nedokáže takový přístroj zhotovit. Já jsem jej totiž vynalezl.“

„No - to vypadá lépe,“ připustila a tón jejího hlasu nezněl tak zklamaně jako okamžik předtím. „Není to chlubení se cizím peřím. A teď doleva, prosím...“

Stezka tu vyústila do jiné, mnohem širší cesty. Zabočili jsme vlevo a kráčeli po ní dál. Nová stezka byla asfaltová, snad to kdysi bývala silnice, ale její okraje zatím pohltil prales, který se s ní zajisté chystal brzy skoncovat. Asfalt se však nevzdával rychle a my jsme po něm mohli kráčet jako na procházce.
Silnice zarostly... i s kostmi lidí...

Silnice zarostly... i s kostmi lidí...

Ušel jsem s dívkou na zádech necelé dva kilometry - a měl jsem toho upřímně řečeno dost. Zpočátku jsem si s ní povídal, bavil jsem ji vyprávěním o hvězdném letounu z velmi vzdáleného světa, který přiletěl Zemi dobýt, ale byl dobyt, přičemž jeho obyvatelé byli do jednoho pobiti. To bylo pro Moniku nové a pozorně mě poslouchala, ani se mě neodvážila přerušit. Postupně jsem ale začínal ve vlhkém tropickém horku ztrácet dech. Monika to jistě vycítila a když jsem se na okamžik zastavil, nabídla se, že seskočí dolů a půjdeme zase chvíli normálně.

„Normálně bychom tam nedošli ani zítra,“ prohlásil jsem. „Musím to vydržet. Čím déle, tím lépe.“

„Už jste celý zpocený,“ litovala mě. Měla pravdu, neměl jsem skafandr, jen pracovní kombinézu vhodnou jen do stálých podmínek hvězdoletu; rozhodně nebyla stavěná na tropické podmínky.

„Však jdeme v takovém horku...“ podotkl jsem.

„No právě. Neměli bychom počkat na večer? To už jistě nebude takové parno.“

„Večer budou mít Omíorové další výhody na své straně,“ odmítl jsem. „Jsou to noční tvorové, mají rádi přítmí, šero jim vyhovuje více než nám. Kromě toho, jejich prostřední oko nevidí v obyčejném světle, ale v infračerveném. To znamená, že jim každý teplokrevný živočich v noci a v šeru přímo září do očí. Večer by nás viděli lépe než ve dne, kdy je rozpálené všechno a oni vidí stejně jako my. Nechci jim dát ani tu nejmenší výhodu.“

„Tak proto asi tátu zabili,“ řekla Monika potichu. „Šel ven navečer - a už se nevrátil.“

Kombinéza se mi lepila k tělu, což rozhodně nebylo nic příjemného. Nejspíš to nebylo příjemné ani Monice, ale s tím se nedalo nic dělat. Byli jsme teď v akci a nesměli jsme se ohlížet na drobné nepříjemnosti.

„Vy ty zelené bestie znáte, viďte? Já jsem je viděla na vlastní oči jenom z dálky,“ nadhodila dívka po chvíli.

„Znám je jen málo, ačkoliv jsem mezi nimi žil skoro dva roky. Kdo by chtěl tvrdit, že je zná, je u mně lhář. Jsou to jiné bytosti - především to nejsou lidé. Mají naprosto jinou mentalitu, jejich výchova je jiná než naše. Nikdo z nás lidí je proto nemůže ani pochopit, tím méně znát.“

„Nejsou to lidé...“ opakovala zamyšleně. „Nemůžeme je pochopit, proto je musíme zabít...“

„Tak tomu není, Moniko,“ otočil jsem k ní hlavu. „Já je nechci a nebudu zabíjet jenom proto, že to nejsou lidé, ale protože jsou nám nebezpeční. Vždyť my se pouze bráníme. To oni nás napadli a byli by nás zničili, jako už to udělali s několika jinými civilizacemi. Kdyby bylo možné se s nimi dohodnout po dobrém, určitě by to bylo lepší. Jenže oni sami sebe považují za vyvolené, kterým je vůči ostatním dovoleno všechno. Několik jsme jich zajali, ale oni se zatím vždycky nějak osvobodili a nám nezbývalo než je zabít, jinak by oni zabili nás. Jsou strašně silní a dovedou využít všeho, co je jim dostupné - ale především, oni se s námi dohodnout vůbec nechtějí.“

„Já vím,“ souhlasila. „Jsou to naši nepřátelé a my máme právo je zabít, s tím by jistě souhlasil i náš farář... Ale museli jste je skutečně pobít všechny? Kdybyste se nedotkli alespoň jejich žen a dětí...“

„V tom máte pravdu a trochu vás možná potěším,“ přikývl jsem. „Jejich děti jsme naživu nechali. Ale jenom ty, které byly tak malé, že nedokázaly vzít do ruky zbraň a zabíjet. To byla jen nejmenší mimina a batolata; ještě z toho neměla rozum. Trochu větší omíorské děti už ozbrojené byly. Jejich usmrkaní kluci vraždili bezbranné otroky, dokud nebyli sami mrtví. Neměli jsme jiné východisko.“

„A jejich ženy?“ dotázala se tiše. „Já vím, určitě byly ozbrojené také, že?“

Chvíli jsem neodpovídal. Pak jsem si řekl, že nemám co ztratit, a vysvětlil jí, co a jak bylo na palubě omíorského hvězdoletu se ženami. Pocítil jsem, jak se při mém povídání několikrát otřásla odporem, ačkoli jsem se snažil o stručný, věcný výklad bez velkých emocí.

„Bestie,“ ulevila si, když jsem skončil. „Takové zrůdy zabít je snad málo...“

„Nejhorší je, že se nám nepodařilo přesvědčit je, aby se k nám chovali jako k sobě rovným,“ pokračoval jsem. „Dokud nás považují jenom za dobytek, který jim přináší užitek svou prací a hlavně masem, není možné s nimi žít v míru. Budou nás zabíjet, dokud bude poslední z nich naživu. Nemyslete si - tak tomu bylo i na Zemi, dokud tady žili lidé, kteří si o sobě mysleli, že jsou více než ti druzí. Necítili se pak vázáni smlouvami uzavřenými se svými méněcennými protivníky a velice snadno je porušovali. Jindy zase svým partnerům tak dlouho a okázale dávali najevo, jak hluboce jimi pohrdají, až vzbudili jejich nenávist, takže příměří porušovali naopak oni, neboť se cítili ukřivdění.“

„Já vím,“ řekla potichu. „Dodnes je to znát, když třeba mluvím s některými bílými - jasně cítím, že mě neberou jako sobě rovného člověka, ale něco míň. Nevztahujte to na sebe, vás k nim nepočítám...“

Krátce potom jsme museli sejít ze silnice a ponořit se do pralesa. Prodíral jsem se svou živou zátěží úzkou, téměř neznatelnou pralesní stezkou. Hradbu rostlin jsem prorážel poměrně snadno. Monika se krčila, aby příliš nepřečnívala, až mi přitom dýchala rovnou na krk. I tak jsem se s ní musel často shýbat, abychom proklouzli pod nižšími větvemi. Každý pohyb byl v tom vražedném horkém dusnu vyčerpávající, ovšem jinak to nešlo.

„Pozor - had!“ vykřikla najednou potichu.

Had visel z větve před námi, hlavu měl zhruba v úrovni mých očí; dobře jsem ho viděl. Nechtěl jsem ho ani zabíjet, vedle zbývalo ještě dost místa. Jen jsem trochu uhnul hlavou napravo, proklouzl jsem vedle něho a pokračoval po stezce, jako kdyby se nic nestalo.

„Pro Kristovo spasení, jak můžete být tak neopatrný!“ vykřikla tlumeným hlasem Monika. „Kdyby nás uštkl - a divím se, že to neudělal - do tří minut jsou z nás mrtvoly! Tenhle by to dokázal, je mrštný a je to ten nejjedovatější druh, co tady znám.“

„Ten si nás ani nevšiml,“ řekl jsem klidně. „Uvědomte si, Moniko, žádný živý tvor nás nevidí, protože jsme moc rychlí, než aby nás vůbec zaregistroval. Jak si myslíte, že spolu jdeme dlouho?“

„Asi dvě hodiny,“ řekla nejistě.

„Trochu se mýlíte. Podle našeho času jdeme o půl hodiny déle, ale ve skutečnosti to dělá jen dvě a čtvrt sekundy. Ten had by si nás všiml, až kdybychom před ním nehybně stáli alespoň dvacet minut našeho času. Ani pak by nám nebyl nijak nebezpečný. Všechno živé se ve srovnání s námi pohybuje pomalu a dokud jsme v jiném čase, nemusíme se ničeho bát.“

Kráčel jsem přitom dál, pořád stejně pravidelným krokem, ale cítil jsem už únavu. A to mě začínalo znepokojovat. Jsme teprve na pokraji cesty, uvědomoval jsem si. Pokud má tato pouť trvat dva dny, můžeme ji možná zvládnout za pár minut, ale pro nás to pořád zůstanou dva dny. Jít tak dlouho v tom horku, v jakém jsme šli, navíc se zátěží na zádech, by byla pořádná fuška pro trénovaného výsadkáře, ale ne pro mě.

Byli jsme zřejmě blízko u vody, protože jsme procházeli celým hejnem komárů, či co to bylo za havěť, ale myslím si, že jsme byli pohroma my pro ně a ne oni pro nás. Všichni se o nás rozpleskli jako o rychle jedoucí automobil, jenom jsme si museli držet ruce před obličejem. Vrstvička urychleného vzduchu, kterou prolétli těsně před dopadem, je nestačila urychlit natolik, aby přežili náraz.

„Tady doprava,“ oznamovala mi Monika. „Už budeme u řeky, dál poplujeme člunem. Tady tím šedivým, vidíte?“

Ukazovala mi nevelkou lodičku, jejíž příď sotva vyčnívala z houští, které ji dostatečně ukrývalo.

„Kterým směrem?“ zeptal jsem se jen jako mimochodem.

„Doleva, proti proudu,“ řekla věcně. Pak však překvapeně vykřikla: „Jé, co to má znamenat?“

Místo k lodičce jsem zamířil přímo do vody. Vkročil jsem i se svou živou zátěží na hladinu, zčeřenou tisíci vlnkami. Z našeho pohledu vypadaly nehybné, jako kdyby řeka uprostřed parna naráz zamrzla. Vodní hladina se pod mýma nohama trochu prohnula, ale nepovolila. Kráčel jsem po vodní pláni, jako kdyby na ní ležela silná gumová deska. Prohýbala se, ale jen pomalu. Dalo se po ní jít celkem v pohodě.

„My jdeme po vodě!?!“ vykřikla Monika zděšeně.

„To není nic nepochopitelného,“ odpověděl jsem jí klidně a pokračoval v chůzi. „Slyšela jste už o vodním lyžování?“

„Ano, ale my nemáme lyže, ani motorový člun,“ namítla.

„Motorový člun je nutný jen k tomu, aby člověka táhl po vlnách dostatečnou rychlostí. Když se lyžař pohybuje dosti rychle, nepotřebuje ani lyže, hladina ho udrží jen na ploše jeho chodidel. Také my dva se pohybujeme tak rychle, že se pod námi voda nestačí rozestoupit. Nesmíme se ovšem ani na okamžik zastavit, hned bychom šli ke dnu.“

„To by bylo hrozné,“ otřásla se. „Tady bych nevkročila do vody ani za milión dolarů. V tomhle úseku řeky je spousta piraň, rozmnožily se tu až v poslední době, bestie. Spadnout mezi ně, byl by s námi jistě konec. A támhle - vidíte je? To jsou zase kajmani. Těm bychom také chutnali!“

„Nebudou mít možnost nás ochutnat,“ zavrčel jsem. Trochu jsem chtěl změnit směr, ale nebylo to jednoduché, voda přece jen uhýbala. Měl bych si dát větší pozor, uvědomil jsem si a trochu mě zamrazilo. Pod hladinou vody byly vidět siluety nevelkých ryb, byly jich tisíce. Kdybych tu se svým břemenem uklouzl a upadl, urychlovač by nestačil takové množství okolní vody urychlit, vysadil by - a rázem bychom se ocitli mezi vodními dravci, kteří by nás okamžitě roztrhali. Musel jsem se odrážet od vlnek jako od bariéry, ale nakonec jsem směr změnil.

Pokračovali jsme dál středem řeky. Kráčel jsem mnohem opatrněji a našlapoval jsem pro jistotu do malých prohlubní, vytvořených ve vodě větrem. Ty totiž na rozdíl od vrcholků vlnek tak neklouzaly. Naštěstí zde bylo relativně chladněji a šlapalo se mi v pohodě jako na trampském výletě. Když jsem se krátce ohlédl, spatřil jsem, že se za námi zvedá jemná vodní tříšť, jako tomu za vodními lyžemi bývá. Vodní kapičky stoupaly vzhůru pomalu a právě tak pomalu budou klesat. Tvar vodní tříště však vodnímu lyžování nijak neodpovídal. Místo velikých vln se za námi zvedala jenom tenká čára. Jako když švihnete bičem do vody.

„Poslyšte, Moniko, já teď půjdu chvíli mlčky, mám opravdu potíže s dechem,“ přiznal jsem se. „Jste sice velice štíhlá, všechna čest, ale já nejsem žádný superman. Teď bude řada na vás. Nemohla byste povídat chvilku vy mně? Víte toho o mně už hodně, ale já o vás nic. Řekněte mi něco o sobě! Jak jste vlastně přežila invazi?“

„Já nejsem vůbec ničím zajímavá,“ řekla skromně. „Ale teď se řeka dělí na dvě menší a my musíme vpravo, ano?“

Změnil jsem směr a kráčel tak, abychom pokračovali podle jejího příkazu.


„Můj otec býval až do invaze zelených bestií bankovním úředníkem v National Bank,“ začala Monika. „Měl dobré místo a naší rodině se dařilo dobře. Bydleli jsme v pěkném domku, na zahradě nám rostly palmy a dva velké banánovníky. To jsem ještě měla matku, dva menší bratříčky a sestřičku, bylo jí teprve pět let...

V ten strašný den mě vzal otec s sebou na noční rybolov. Bylo mi právě sedmnáct let a táta usoudil, že už jsem dost velká a mohu s ním být celou noc venku. Vzali jsme si tamten šedivý člun - byl na něm tenkrát ještě připevněn přívěsný motor - s sebou piknikový koš s jídlem a vyrazili jsme. Lovili jsme v malé laguně asi osm kilometrů od města, bylo to asi bývalé rameno řeky, ale ta mezitím změnila koryto a tekla jinudy, neměla s lagunou už ani žádné spojení. Přes úzkou písečnou šíji jsme museli člun tlačit, ale byl velice lehký a motor se dal sklopit, takže vůbec nepřekážel...

Lovili jsme po celou noc. K ránu zalila východní obzor podivná růžová záře a z dálky jsme uslyšeli hluboké hučení. Nevěnovali jsme mu však přílišnou pozornost, měli jsme v té chvíli plno starostí s rybami. Začaly totiž náhle plavat sem tam, až se nám zdálo, že se hladina vaří. Mnoho jich tenkrát vplulo do našich sítí, sotva jsme je stačili vytahovat. Táta se činil podběrákem a já jsem vesele pokřikovala, jaké máme rybářské štěstí.

Pak jsme zase přetlačili člun do hlavního říčního koryta a nastoupili jsme zpáteční cestu. Zapotili jsme se při tom mnohem více, člun byl plný ryb a táta nahlas uvažoval, že si jich na jídlo necháme jen pár a ostatní prodáme. Budeš mít za ně moc krásné šaty, sliboval mi.

Bylo k ránu, když jsme vpluli do města Tefé. A teprve teď jsme poznali, co to bylo za strašlivou noční záři.

Město bylo celé v troskách. Na březích řeky leželi mrtví lidé, někteří sem zřejmě doběhli s hroznými ranami už jenom umřít. Byla tu spousta kajmanů, ale ti se neživili mrtvými, protože sami měli břicha rozervaná tak jako lidé. Domy stály v troskách, některé dohořívaly, ale nikdo je nehasil.

Nezdržovali jsme se vplutím do přístavu, ani uvazováním lodě. Najeli jsme s ní plnou rychlostí na břeh, nechali ryby rybami a utíkali k domovu.

Bylo to příšerné. Náš dům byl rozbořený, jako všechny ostatní. Táta okamžitě začal odhazovat kusy střechy, krovů a stěn. Náš domek byl lehké dřevěné konstrukce jako většina v naší čtvrti, takže jsme brzy odházeli všechno co zakrývalo naše drahé.

Bylo však už po všem. Všichni byli mrtví. Cosi hrozného jim roztrhalo vnitřnosti v těle a pak se na ně ještě zřítily zbytky našeho domu. Tak tomu bylo všude kolem, všude stejná spoušť, klid a ticho. Nikdo kromě nás dvou tu nebyl naživu, nikdo neplakal, tak jako můj táta a já. Dokonce ani zvířata zkázu nepřežila. Kočky a psi leželi ztuhle na dvorcích, ani hmyz se nikde nevznášel. Bylo to strašné.

Táta chtěl naše drahé pohřbít na hřbitově, ale tam byla hrůza ještě větší. Kostel byl v sutinách, většina hrobů byla otevřená jako obrovským pluhem. Všude se povalovaly lebky, kosti, dokonce celé rozkládající se mrtvoly, zvláště nedávno pohřbené. Proto jsme se raději vrátili domů. Táta celý den kopal jeden veliký hrob a uložili jsme do něj mámu i mé tři sourozence. Bez rakví, jenom tak. Pak táta rozhodl, že spolu odejdeme do našeho bungalovu. Měli jsme na hoře Santa Clara letní chatu, tam co jste mě dnes našel. Byl to dřív nádherný lehký domek a pod ním byl ve skále sklep, upravený už dávno z nevelké jeskyně.

Dorazili jsme tam večer, ale chata tam už nestála, jenom hromada prken z ní zbyla. Sklep byl ale celý a tam jsme se usadili. Naštěstí tam měl táta nepoškozenou vysílačku. Z ní jsme se ale dozvídali jenom samé hrozné zprávy. Co se stalo u nás, dělo se po celém světě. Bylo to příšerné. Táta se rozhodl odklidit zbytky chaty, aby nic nepřipomínalo, že tu kdy stálo nějaké obydlí. Naházeli jsme všechno do řeky. To bylo dobře, protože později město navštívili rabovači. Mezi sebou se stříleli a vraždili na potkání. Kdyby bylo znát, že tu nedávno stál dům, snad by nás i zamordovali.

Táta se tu se mnou zařídil velice dobře. Poslední jeho pýchou byla vysílačka. Tu měl odjakživa ve sklepě, kam nebyl slyšet žádný ruch zvenčí. Anténu jsme měli vyvedenou nahoru a pověšenou na stromě, nebyla proto nijak patrná. Ale zprávy přicházely čím dál horší. Přesto táta skoro každý den seděl u rádia a poslouchal.

Jinak se mnou ovšem často chodil k řece lovit ryby nebo do pralesa za zvěří. Táta vyráběl důmyslné pasti, říkal, že náboji musíme šetřit. V bungalovu jsme měli jednu pušku, tu mi ovšem táta nikdy nesvěřil; zato mi věnoval pistoli, abych nebyla bezbranná, kdybych potkala divoké zvíře - nebo třebas zlého člověka. Později jsme ve městě sebrali dva samopaly. Puška pak zmizela s tátou a pistoli jste mi zničil vy...“

Monika skončila své vypravování tichou výčitkou, na niž jsem však neodpověděl. Zničení Omíorů byl důležitější úkol, dnes mu padlo za oběť dalších dvanáct lidí. Pokud to dopadne dobře, jistě pro dívku obstarám novou pistoli, aby nemusela s sebou nosit těžké pušky... Jestli zahynu, nejspíš mě ani ona nepřežije. Připadalo mi cynické, že mě nedojímají lidské tragédie, ale viděl jsem toho už dost na to, abych se stal strašlivě necitelným.

„Váš otec byl Indián?“ zeptal jsem se jí po chvilce. „Máte přitom takové hezké jméno.“

„Ne, táta byl napůl Indián, napůl Španěl. Zato moje máma byla pravá Indiánka. Ale oba byli vychováni jako křesťané. Proto mám takové jméno. Jsem tak něco napůl. Vy Evropané prý býváte na svůj původ pyšní, je to tak?“

„Kdysi dávno snad ano,“ řekl jsem. „Ale dnes ne. Pýchu na rasový původ z nás vyhnal už Adolf Hitler, pro toho jsme ani my nebyli lidé. No a Omíorové tomu nasadili korunu. Já jsem se na rasy nikdy moc neohlížel a mým největším přítelem je teď opičák.“

„Taky jsem měla cvičeného opičáčka,“ řekla Monika. „Ale toho jsem ani nenašla. Když jsem viděla, že jsou mrtví naši nejbližší, na Jukího jsem ani nepomyslela.“

„Vidím, že mi opět nerozumíte,“ usmál jsem se. „Můj opičí přítel Džataší není obyčejná opička, byť cvičená. Je to rozumná bytost z nesmírně vzdáleného světa. I když se opičce podobá, je to člověk jako my, aspoň pokud se psychiky týče. Spolu jsme žili ve hvězdném letadle, spolu jsme domlouvali vzpouru a potom i sekali hlavy zeleným bestiím. Tomu se říká přátelství na život a smrt!“

„Vy jste toho musel zažít...“ povzdychla si Monika.

„Tak jako vy tady,“ usmál jsem se. „Před dvěma roky jsem i já byl obyčejný člověk, jako tisíce jiných. Ani teď nejsem nic mimořádného. Od ostatních lidí se odlišuji jenom tím, že mám urychlovač času a úkol zlikvidovat poslední Omíory. Ale podívejte se, Moniko, tady se řeka opět dělí. Kudy dál?“

„Nalevo,“ odtušila. „Ale teď přijde nejhorší část cesty. Půl kilometru odtud začínají peřeje. Tam bychom ani s člunem neprojeli, museli bychom jej táhnout ze břehu na laně a to je hrozná práce, i když je náš člun lehký. S motorem to šlo, dokud jsme měli benzín, ale už dávno žádný nemáme.“

„Dobrá, uvidíme. Abych se snad trochu rozběhl, co?“

„Nevím, zkuste to. Také bychom mohli jít po břehu. Bylo by to bez rizika...“

Nepotřeboval jsem naštěstí přecházet na břeh, kde rostlo husté, neproniknutelné houští. Peřeje sice byly divoké, ale voda tu vytvářela téměř nehybné vlny, mezi nimiž se vždycky našly cestičky, kudy se dalo jít a dokonce i vystupovat jako po schodech. Nebylo to úplně bez rizika, voda mi přece jenom pod nohama klouzala, ale proběhli jsme spolu přes nebezpečná místa tak rychle, že si za nimi Monika s úžasem povzdychla.

„Jak vidím, měl jste pravdu. Odtud to jsou necelé čtyři kilometry. Jeden po vodě a tři po souši. Pokud půjdeme tak rychle jako dosud, jsme tam za hodinku. Nemohla jsem přece tušit, že poletíme rychle jako helikoptérou.“

„Jsme tu mnohem rychleji, Moniko,“ opravil jsem ji. „My se nepohybujeme rychlostí helikoptéry, nám by jistě záviděly i nadzvukové stíhačky. Dokonce i střely ze samopalu bychom nechali kdesi daleko vzadu...“

Až při této cestě jsem pochopil, proč čert tolik usiloval zbavit se Káči. Naštěstí byla Monika příjemná mladá a štíhlá dívka. Zmínka o posledním kilometru mě také dost povzbudila. Opět jsem zrychlil chůzi a poslední úsek naší cesty po vodě jsem kráčel bujaře, skoro jako v prvním kilometru. Brzy jsem s Monikou sešel z poddajné vody zpátky na tvrdší břeh. Tady to zas bude horší, uvědomil jsem si. Nad vodou se vznášel chládek, kdežto mezi tropickou vegetací bylo hrozné vlhko a dusno. Vidina blízkého cíle však konala divy.

„Mohl byste teď se mnou na chvilku zastavit?“ poprosila mě najednou. „Mám strašlivě přeseděné nohy. Vy přece musíte být také unavený, ne?“

„Teď už to vydržím,“ holedbal jsem se.

„Ale já ne,“ zašeptala. „Taky už se mi strašně chce... Jsem přece taky jenom člověk...“

„Aha,“ pochopil jsem. „Dobrá, zastavíme se tu, ale jen na okamžik. Nejprve prohlédnu nejbližší okolí. Mohl by tu být had, ale také některý z Omíorů. A ještě něco vám teď musím říct. Budu nedaleko, nebudete mě vidět ani slyšet. Kdybych se však znenadání objevil přímo před vámi, vyskočíte mi hned na záda bez ohledu na situaci, bez ptaní a reptání, rozumíte mi? To by znamenalo, že nám hrozí bezprostřední nebezpečí. Pak by ovšem muselo jít všechno stranou. Nenastane-li takové ohrožení, dávám vám slovo, že budu respektovat vaše soukromí a přijdu sem - řekněme za dvě minuty. Platí?“

Souhlasila. Prošel jsem s ní křížem krážem pár desítek metrů kolem dokola. Pak jsem se zastavil uprostřed a vypnul jsem urychlovač. Monika seskočila na zem a já jsem se ihned zrychlil. Podle svého slibu jsem začal Moniku obcházet stále se zvětšující spirálou. Nikde jsem naštěstí neobjevil stopy po nějakém nebezpečí, ať by to byl jedovatý had, dravé zvíře nebo naši největší nepřátelé Omíorové.

Procházel jsem se tak skoro půl hodiny a několikrát jsem obešel velký kruh. To bych dlouho nevydržel. Pro Moniku to bylo sotva půl sekundy. Musel jsem si najít nějaké místo, kde bych se mohl aspoň na krátko zpomalit. Dvě minuty, to je skoro pět dní, to bych těžko vydržel vzhůru bez zastavení.

Nedaleko mezi silnými vysokými stromy jsem objevil vhodný kout. Ujistil jsem se, že tu je opravdu bezpečno, zpomalil jsem se, odpočítal dvacet sekund a opět se zrychlil. Za tak krátkou dobu se nic nemohlo změnit, přesto jsem opět obešel celý okruh kolem nás dvou. To jsem pak opakoval, až uběhly smluvené dvě minuty. Za tuto dobu jsem se sice ani na chvíli neposadil, ale aspoň jsem se protáhl. Když jsem opět přišel k Monice, byl jsem o trošku víc svěží než předtím.

Beze slova se uvelebila na mých zádech, a teprve když nás pohltila modravá zářící bublina, vyčetla mi, že na mě musela ještě čekat, ale že nechtěla volat, aby na sebe neupozornila někoho nežádoucího.

„Dobře to dopadlo,“ oddychl jsem si. „Můžeme pokračovat.“

„Vlastně to byla jen chvilka,“ připustila.

„Na hvězdoletu zahynuly tisíce lidí jenom proto, že jsme my dva, já a Džataši, nevydrželi a museli se zpomalit,“ řekl jsem tiše. „Podle našeho měřítka jsme už byli vzhůru několik dní a pořád jsme byli na nohou. Museli jsme si jít lehnout a aspoň pár hodin se vyspat. Po dobu našeho spánku jsme však nemohli být urychlení a Omíorové mezitím vraždili. Tady je to v něčem podobné. Musíme Omíory zlikvidovat dříve než si nás všimnou. Jinak odletí jinam a my jsme sem šli zbytečně. Což by snad nebylo tak zlé, ale kdoví kolik lidí by to stálo život. Proto musíme spěchat.“

„To jsem si neuvědomila,“ řekla s lítostí Monika.

„Myslím si, že o nás ještě nemají ani tušení,“ uklidňoval jsem ji, aby si z toho nic nedělala.

Postupovali jsme dál, tentokrát mlčky, vzhůru do svahu. Bylo to čím dál tím horší. Stoupal jsem se zátěží do kopce a stále jakoby proti větru. Musel jsem se zachytávat stromů a kráčet velmi opatrně, aby mi neuklouzla noha a neskutáleli jsme se dolů. Několikrát jsme přitom procházeli těsně kolem odpočívajících hadů - žádný si nás však nevšiml. Kromě nich se tu nevyskytovala jiná nebezpečná zvířata. Jen jednou jsem musel překračovat tlustého pásovce, který se proti nám šinul prostředkem cestičky, ale ten by nám nic neudělal. Výhodné na naší rychlosti bylo, že nás neobtěžoval hmyz. U řeky sice byli komáři a tady občas nějaká ta moucha, ale nevadili nám. Nevyhýbali jsme se jim a měli jsme jich na sobě, zejména na obličejích, rozplesknutých stovky a tisíce, asi jako bývají na autě po dlouhé jízdě, ale nemohli nás bodat.

„A jsme na místě,“ zašeptala mi Monika do ucha, ačkoliv se zvuky od nás nikam nešířily. „Z téhle plošinky je dobře vidět na jejich základnu.“

Stáli jsme nad nevelkým údolím. Přímo pod námi byla malá planinka bez stromů. Uprostřed ní se v paprscích odpoledního slunce stříbřitě leskly - tři letouny Omíorů. Dvě postavy se zelenými holými hlavami, oblečené do lesklých modrozelených oděvů stály opodál a zřejmě hlídaly, ostatní Omíory nebylo vidět. Mohli být kdekoliv, nejspíš odpočívali v letadlech. Bylo odpoledne a oni budou čilejší až večer a v noci.

„Počkáte tu na mě, Moniko,“ řekl jsem sice polohlasem, ale dostatečně důrazně, aby ji nenapadlo protestovat. „Tady se vám doufám nic nestane. Dívejte se na Omíory, ale moc se jim neukazujte. Mohli by po vás vystřelit, ale snad už se k tomu nedostanou. Za okamžik bude po všem.“
Počkej tady na mě, přijdu za pět vteřin...

Počkej tady na mě, přijdu za pět vteřin...

„Nemohla bych jít...“

„Nemohla,“ uťal jsem její námitku, dříve než ji vznesla. „Budu tam potřebovat hbitost. Nechce se mi říci, že byste mi překážela - ale jinak se to říci nedá.“

„Dobře, máte pravdu,“ uznala. „Bůh s vámi...“

Vypnul jsem urychlovač, Monika pomalu sklouzla z mých zad na měkkou hlínu. Alespoň krátké vypnutí přístroje bylo velmi důležité. Kdyby Monika seskočila ještě v urychlení, mohla by mít při opuštění bubliny docela slušnou reálnou rychlost, se kterou by vletěla do nejbližšího houští. Pokud by to odnesla jenom nějakou zlomeninou, mohla by hovořit o štěstí.

Dívka se ihned přikrčila a připravila si samopal. Já jsem několik okamžiků stál a díval jsem se dolů do údolí.

„Počkejte tady,“ přikázal jsem jí. „Jdu si pro ně.“

Pak jsem stiskl vypínač urychlovače. Monika rázem ztuhla v sochu a já jsem začal co nejrychleji sestupovat po svahu dolů směrem k Omíorům. Šlo to snadno, za několik minut jsem byl dole. Omíorové se během té doby ani nepohnuli, jak by také mohli! Došel jsem k nim tak rychle, jak mi to neochotný vzduch dovoloval. Neměl jsem svůj meč, jenom krátký nůž, ale ten stačil vykonat stejné dílo zkázy. Oba Omíorové-hlídači pořád stáli na svých místech, ale jejich hlavy už držely na krku jen setrvačností. Já jsem se zatím obrátil k letadlům.

Letadla nehybně stála na výsuvných teleskopických nohách a jejich spodní irisové dveře byly otevřené. Byla tam malá přechodová místnost, která za letu sloužila jako odpočívací. Proti mému předpokladu, že tu najdeme jen dva stroje, byla letadla tři - nevadí. U nejbližšího letadla nikdo nehlídal, ale zblízka jsem oběma otevřenými dveřmi spatřil v řídicí kabině stát čtyři Omíory. Pravděpodobně právě přistáli, teď nejspíš vypínali agregáty a chystali se kamarádům zvěstovat, jak snadno naše letadla rozstříleli. K tomu se už nedostali - zůstali ležet bez hlav v pilotní kabině. Ačkoliv jsem byl utahaný jako po celodenním pochodu, což byla ostatně pravda, pro Omíory neuplynula od letecké bitvy snad ani čtvrthodina. Příliš krátce se radovali ze svého vítězství.

Pak jsem vyskočil ven a zamířil k druhému stroji. Také zde byly dokořán otevřené spodní dveře přechodové místnosti. Napadlo mě, zda je i Omíorům ve zdejším podnebí horko? Ale to bych musel vědět o jejich pocitech - a k takovým výzkumům jsem se dosud nedostal. Snad se na to někdy zeptám malých Omíorů v dětském oddělení. Jistě mi to řeknou, mají mě přece rádi - zatím jim nikdo neřekl pravdu o hvězdoletu.

Uvnitř druhého stroje také nebylo prázdno. Také tady byli uvnitř čtyři piloti, všichni však odpočívali na lůžkách dole v přechodové komoře. Čtyři švihnutí nožem - a bylo vykonáno. Dlouho jsem se tam nezdržoval - v letadle se dvěma kabinami by se opravdu nedalo nikam schovat. Ulehčeně jsem se obrátil ke třetímu stroji a brzy jsem nahlížel otevřenými spodními dveřmi do nevelké přechodové místnůstky.

Dveře do pilotní kabiny byly zavřené, ale nebylo ani zapotřebí, abych tam vstupoval. Poslední dvě zelené bestie se rozvalovaly na sklopených lehátkách po straně místnosti. Byly tu jen dvě - ale dva hlídače jsem zabil hned na pokraji mýtiny, takže tito dva museli být poslední.

Omíorové leželi, ale nespali. Měli všechny oči otevřené, ale nevnímali mě - a já už jsem jim k tomu ani nedal čas. Poslední dvě zelené hlavy se kutálely dolů do trávy - a bylo hotovo. Narovnal jsem se a zhluboka si oddychl.

V té chvíli mi však došlo, že teprve teď je definitivní konec invaze Omíorů. Přejel jsem si rukou přes obličej, jako kdybych se tím mohl zbavit tíživého snu. Zabil jsem poslední Omíory, jako tisíce ostatních před nimi, ale po těchhle už se neobjeví další, protože jsou všichni mrtví! Mohu si dojít pro Moniku... Něco spolu sníme - měl jsem už hlad jako vlk, při urychlení člověku rychle vytráví, slabostí se pode mnou podlamovala kolena. Dáme si pauzu, teď už není žádný spěch - odpočineme si a pak se vrátíme...

Kam ale? Domů?

Já jsem přece svůj domov na Zemi už ztratil, svou bývalou choť jsem dobrovolně přenechal cizímu člověku a nemám právo se vracet... A co Monika? Kam se bude vracet ona? Což může za svůj domov považovat malou, vlhkou jeskyni pod vrcholkem hory Santa Clara, kde je jako jediné vybavení stará vojenská vysílačka?

Ale co, snad se oba máme kam vrátit, uvědomil jsem si. Mám ještě spoustu zařizování ve hvězdném letadle, kde se na mě lidé spoléhají. Monika může zůstat někde u svých zdejších přátel, u radioamatérů, ti se o ni jistě rádi postarají. Je to přece dcera jejich přítele a navíc - pomáhala mi zbavit kraj zelených bestií, jistě si jí budou vážit.

Zpomalil jsem se a pomocí náramku zamyšleně otevřel dveře do pilotní kabiny nad sebou.

Jakmile se dveře začaly pohybovat, opět jsem se zrychlil, abych mohl co nejrychleji skočit dovnitř. Ihned jsem se také vyšvihl nahoru - a málem jsem zkoprněl úžasem.

Uvnitř pilotní kabiny stáli dva živí Omíorové. Mezi nimi ležel člověk, pozemšťan a podle vzhledu Evropan. Byl svázaný a snad ještě živý, ale nezdálo se mi, že bude žít dlouho. Ti lidožrouti si ho už totiž začali pomalu zaživa opékat pomocí zobhyru. Pravou nohu od kolena dolů už neměl; levou měl pod kolenem staženou fialovým provazem; bestie se právě chystaly odříznout mu ji, nejspíš byla podle jejich gusta od chodidla po koleno správně propečená. Chudák neměl ani sílu křičet, úplně ztratil hlas, jen sípal a kroutil se bolestí, ale byl při vědomí a zřejmě nesmírně trpěl.

Ani na hvězdoletu jsem nikdy neviděl, jak si Omíorové pro své labužnické potěšení pečou člověka. Viděl jsem je zabíjet otroky během vzpoury, po našem prvním spánku, ale to byla rychlá smrt, žádné sadistické mučení. Mnohokrát jsem slyšel o postupném pojídání lidí vyprávět. Teď jsem konečně viděl, že je to skutečně tak odporné, jak všichni tvrdili.

Samozřejmě jsem neztrácel ani okamžik. Dvě holé zelené hlavy, tentokrát už snad opravdu poslední, se velice pomalu oddělily od svých těl a začaly se kutálet po rozložitých ramenou dolů. Usekl jsem i ruku, dlouhou kostnatou pařátu, držící silný elektrický nůž, kterým se Omíor právě chystal uříznout nešťastníkovu nohu.

Teprve teď se mi málem leknutím zastavilo srdce. Co by se stalo, kdybych sem nevtrhl? Vrátil bych se k Monice, vypnul urychlovač a spolu s ní sestoupil dolů k letadlu. Pak bychom mohli oba padnout přímo do spárů posledních dvou lidožroutů. Pokud by si všimli, co jsem udělal s jejich kamarády, byli by navíc pekelně rozzuření. A to by těžko mohli přehlédnout, vždyť měli nádherný rozhled kolem dokola, řídicí kabina byla vyložená obrazovkami. Teď právě jsem na nich viděl, jak se venku hroutili oba hlídkující Omíorové a jak i jejich hlavy dopadly do měkké trávy. Jak by s námi poslední lidožrouti naložili, to bylo vidět na jejich poslední oběti.

Tak - a já tu přemýšlím, zatímco bych měl něco pro toho chudáka udělat! Neměl jsem však nic, čím bych mu mohl pomoci od bolesti. Snad jedině Monika by mohla poradit.

Vyskočil jsem z letadla a horempádem jsem vyšplhal vzhůru po svahu, ke skalní plošince, kde jsem ji zanechal. Dosud tam klečela, celá přikrčená. Pochopitelně, vždyť od okamžiku našeho rozloučení uplynuly sotva dvě sekundy a větší část navíc připadla na chvíle, kdy jsem nebyl urychlený. Zastavil jsem až před dívkou a otočil se k ní zády. Pak jsem vypnul urychlovač a poručil jí, aby si opět naskočila.

Splnila to okamžitě, ani se nedivila. Nejspíš už viděla, jak hlavy hlídkujících Omíorů padly a věděla, že naše mise skončila. Nebyl však čas na odpočinek, ani na svačinku.

„Pomůžeš mi, Moniko, s jedním zraněným?“ zeptal jsem se jí, když jsem sestupoval v modravé aureole dolů po svahu.

„Kdo je to?“ chtěla vědět.

„Nevím. Někdo místní.“

„Dobře, udělám, co budu moci,“ souhlasila. „Už jsem se lekla, že bych měla ošetřovat ty bestie.“

„To těžko,“ řekl jsem kysele. „Těm už nikdo nepomůže, já zabíjím důkladně.“

V trávě před prvním letounem ležela bezhlavá těla dvou Omíorů. Monika se po nich zvědavě ohlížela, ale prošel jsem kolem nich bez zastavení a donesl dívku k poslednímu letadlu se zmučeným nešťastníkem.

„Nelekej se, uvnitř to vypadá příšerně,“ upozorňoval jsem ji předem. „Je tam spousta zelené krve Omíorů. Vždycky jim sekám hlavy a tyhle bestie jsem musel rozsekat trochu víc.“

„Já se jen tak něčeho nepolekám,“ řekla Monika tišším hlasem než obvykle. „A už vůbec mě nemůže dojmout smrt těch zelených bestií. Zabily mi mámu, tátu, bratry i sestřičku, já si teď s radostí strčím prst do jejich krve!“

Když jsem se však chtěl vyhoupnout spodním výstupem do přechodové komory, uklouzla mi noha, málem jsem i s Monikou upadl. Po kovových plátech stékala zelená krev, byly kluzké a lepkavé. Musel jsem vypnout urychlovač a požádat Moniku, aby se nahoru vyšplhala sama. Varoval jsem ji, že bude muset projít krvavou louží a ukázal jsem jí, kde se může přidržet.

„Tohle zelené je jejich krev?“ podivila se.

Ujistil jsem ji, že je tomu tak. Natáhla ruku a opravdu si v ní namočila prst, jak slibovala před chvílí.

„Promiňte - tohle jsem musela,“ řekla mi trochu sevřeným hlasem. „Ale kde je ten raněný?“

„Nahoře,“ odpověděl jsem lakonicky.

V té chvíli jsem pocítil nesmírnou slabost, jakou jsem už dobře znal. Omíorský paralyzátor!

Z posledních sil jsem stačil zapnout spínač urychlovače. Slabost sice zmizela jako mávnutím proutku, ale jakmile jsem se poplašeně rozhlédl, spatřil jsem stranou v houštinách tři povědomé holé zelené lebky s očima na stopkách.

Byli to Omíorové - a mířili na nás paralyzující zbraní, vmontovanou do náramků...

Nespoléhal jsem už, že se jejich přístroj na mě nedokáže naladit, když jsem urychlený. Mohli mě paralyzovat navzdory urychlení a také to udělají, budou-li mít k tomu čas. Nemohl jsem se už starat ani o Moniku. Odskočil jsem od vstupního otvoru letadla a nabral jsem směr šikmo stranou, jenom ven z kužele účinků přístroje. Tentokrát ale mezi mnou a Omíory nebyla žádná živá překážka jako při posledním útoku. Tehdy na hvězdoletu šlo o jediný přístroj na pět živých objektů, teď to bylo dva proti dvěma, ne-li hůř.

Neuběhl jsem ani dva metry a opět jsem pocítil onu známou slabost - opět se na mě naladili! Stačil jsem ještě změnit směr pohybu a získat s pomocí Dopplerova efektu další metr, ale paralyzační přístroj byl elektronický a nejspíš se sám učil. Náhle se na mě přeladil tak rychle, že jsem nestačil zareagovat.

Poklesl jsem v kolenou a padal bezvládně k zemi. Jakmile jsem dopadl, bublina urychleného času kolem mě zhasla.

Překulil jsem se stranou a sotva jsem lapal po dechu. To je konec, uvědomoval jsem si. Zpomalením jsem se sice opět na okamžik dostal ze smrtící rezonance, ale definitivně jsem ztratil možnost úniku. Až se probudím, už si mě možná budou opékat pomalým pekelným ohněm...

Slabost však kupodivu nepřicházela. Dokončil jsem v trávě kotoul, z něhož jsem se dostal opět na kolena, takže jsem na okamžik vyhlédl z trávy. Spatřil jsem, jak Omíorové radostně vyskočili a obrátili se k Monice, která byla bez sebe a také klesala k zemi. Tu teď chytí jako první, uvědomoval jsem si v bezmocném vzteku. A já jim v tom nemohu...

Moment! Vždyť na mě těmi svými kostnatými pařáty vůbec neukazují! Ženou se k Monice a na mě asi zapomněli, možná si mě ani nevšimli, když jsem se jim pokoušel uniknout stranou, uvědomil jsem si. V té chvíli jsem byl pro jejich oči příliš rychlý a tudíž neviditelný. Nárazem na zem jsem se zpomalil, jenže mě ukryla vysoká hustá tráva. Nedokázal jsem se dostat mimo kužel účinnosti jejich paralyzačních zbraní, ale oni je sami zamířili jinam, na Moniku. Byla pro ně snadnou kořistí, obrátili se k ní, jenže tím udělali svou největší a nejspíš i poslední životní chybu.

Vyskočil jsem na nohy. Bublina času opět zasvítila a byl jsem volný. Tak tedy jsou Omíorové ještě tři a kdoví kolik dalších jich je kolem! Vystartoval jsem stranou, abych se ani náhodou opět nedostal do kužele paprsků. Potřebný oblouk jsem urazil největším sprintem svého života. Ještě pár metrů a byl jsem od nich na vzdálenost, jakou japonští samurajové nazývají „krok pro sek mečem“. Pohled na padající Moniku mě pořádně rozzlobil. Hroutila se k zemi s křečovitě sevřenýma očima a s bolestivým výrazem ve tváři. Dodalo mi to vzteku a čilosti. Nepříliš silné krky nepřátel i krátký nůž odřízl jako nic. Dalšími pohyby jsem jim odsekal ruce a rychle jsem z nich stahoval zapnuté náramky, abych je odhodil co nejdál.

Poprvé jsem přitom pozoroval, co se stane, když nějaký předmět náhle opustí bublinu zrychleného času.

Kovové náramky pokračovaly v letu stejnou rychlostí jakou jsem je odhodil. Jeden z nich v letu narazil na kmen stromu, ale nezastavil se a pokračoval dál. Prorazil kmen, třísky se rozlétly na všechny strany. Vzpomněl jsem si, jak nám jednou v zimě vlétl hokejový puk oknem do pokoje a zasáhl sváteční dort. Tohle se tomu podobalo. Náramky odlétly jako oranžové čáry a zmizely ve výšce. Vypadalo to, že se třením o vzduch rozžhavily, což se opravdu mohlo stát, vždyť jejich rychlost byla jistě mnohem větší než rychlost družic.

Pak jsem doběhl k dívce. Vypnul jsem urychlovač a stihl ji zachytit dříve než dopadla do kaluže zelené krve. Zvedl jsem ji a chvíli jsem ji bezradně držel v náručí, zatímco stranou od nás pomalu se zlověstným praskotem padal strom, jehož kmenem prolétl odhozený náramek Omíorů.

Monika měla křečovitě zavřené oči bolestný výraz obličeje a sotva dýchala, ačkoliv na ni paralyzační náramky přestaly působit. Hrozně dlouho trvalo, než pomalu otevřela oči. Když se konečně probrala a spatřila mě, jen tiše zašeptala:

„Probůh, co se to se mnou děje?“

„Už je to v pořádku,“ uklidňoval jsem ji.

„Nikdy jsem přece pro nic za nic neomdlela!“ vyděsila se. „To není možné, přece nejsem nemocná!“

„To nebyla nemoc,“ uklidňoval jsem ji. „Právě jsi spolu se mnou přežila útok posledních zelených bestií.“

Monika chvíli zhluboka oddechovala. Pomohl jsem jí pevně se postavit na nohy. Po chvíli spatřila v trávě dva kroky od sebe další bezhlavé Omíory a zejména jejich hlavy, které se dokutálely až k našim nohám. Když zpozorovala, jak na ni oči Omíorů na kroutících se stopkách ještě mrkají, byl to pro ni další šok. Vyjekla, prudce mě objala kolem krku, začala se třást a vzlykat nezadržitelným pláčem.

„Už je po všem, neplač,“ chlácholil jsem ji. „Tihle nám už neublíží - ale právě jsme se oba podruhé narodili.“

„Co když jsou tu ještě další?“ pustila mě a odskočila, aby se mohla pořádně rozhlédnout.

Byla to opatrnost vskutku namístě. Zastyděl jsem se, že jsem zase zapomněl, že by tu mohly být další bestie - a ty by nás už jistě dostaly! Vsugeroval jsem si, že tu je právě čtveřice pilotů na každé letadlo. Když jsem zabil piloty, začal jsem být trestuhodně bezstarostný. Jenže tu mohl být navíc i pozemní personál téhle základny, kdoví kolik mužů to znamená. Já jsem snad opravdu cvok! Vždyť mě mělo varovat už to, že tu nebyla letadla dvě, ale tři!

Naposledy jsem se urychlil a v co možná nejrychlejším tempu jsem začal kolem Moniky opisovat křivky. Zprvu to byly kruhy, ale když jsem dorazil ke svahům, dráha mého běhu se kruhům přestala podobat a začala víc sledovat tvar údolí.

Nedaleko od letadel jsem za hustým křovím objevil spoustu rozházených lidských kostí - zřejmě pozůstatky příšerných hostin. U šedivé skály uzavírající údolí jsem objevil kovový domek s nějakými přístroji a s vysílačkou. Na podlaze stály i dva stolní zobhyry na pečení masa. V koutě byla mrazicí skříň, jejímiž průhlednými dveřmi byly uvnitř dobře vidět jakési lidské pozůstatky. Nebyla tam žádná hlava, ale přímo o dvířka se zevnitř opírala - odseknutá lidská ruka. Tady měli sídlo, to bylo zřejmé. V domku nikdo nebyl. Zato vzadu za domkem jsem objevil další hromadu lidských kostí a lebek. Neměl jsem chuť ani čas pobývat tu déle než bylo třeba, ale pro jistotu jsem pečlivě pročesal celé údolí, abych si mohl být konečně jist, že se tu nikde žádný Omíor neskrývá. Pokud byli mimo údolí, což se po našich posledních zkušenostech nedalo vyloučit, nemohli by se vrátit dosti rychle, aby nám mohli dělat potíže. Nejnebezpečnější byla jejich letadla. Ta jsme teď měli pod kontrolou.

Vrátil jsem se k Monice. Vytřeštěně se na mě dívala, když jsem se zpomalil. Prohledávání údolí mi trvalo necelé dvě hodiny, zmizel jsem jí tedy znenadání na dvě sekundy z očí a právě tak náhle jsem se objevil.

„Nikdo tady není,“ ujistil jsem ji zadýchaně. „Tihle tři byli poslední.“

„Chvála Bohu,“ oddechla si.

Připomněl jsem jí nešťastníka, který na nás čekal uvnitř pilotní kabiny letadla. Monika se okamžitě vzpamatovala. Vyšvihla se nahoru sice trochu zdřevěnělým pohybem, ale bez zastávky prošla odpočívací místností, kde se štítivě vyhnula mrtvolám dvou bestií. Jejich zelená krev kapala po schůdkách dolů na trávu a pomalu začínala rosolovatět. Dívka se rychle vyšplhala do dalších otevřených dveří a já jsem ji v patách následoval.

„María Dolorosa!“ vykřikla najednou, vyskočila a zmizela mi z očí. Následoval jsem ji, jak jen to bylo možné. Monika tam klečela u muže na zemi, objímala jeho hlavu a když na mě pohlédla, uviděl jsem její velké černé oči plné slz.

„To je přece - můj otec, Yon Alvárez!“ vykřikla tlumeným hlasem.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:41