Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

II.část

 

Puč

„Tak vidíš - létat do vesmíru je docela snadné,“ usmíval jsem se na svou spolucestující. „Za chvíli přistaneme.“

Letěli jsme v letadle sami dva. Let vesmírem nebyl pro mě novinkou, zato pro Moniku představoval její první cestu do vesmíru - něco, o čem se jí dosud mohlo jen zdát. Očividně celou cestu napjatě očekávala nějakou zvláštní událost, ale ta se nedostavila. Cestou jsme potkali další létající talíř s kamarády, ale míjeli jsme se ve vzdálenosti asi osmi set kilometrů, spatřili jsme je jen na obrazovce elektronického dalekohledu. Let byl klidný, žádné nebezpečí už nehrozilo. Poslední Omíory jsme zneškodnili, invaze skončila. Monika se mnou teď letěla jako první dobrovolník z planety Země.

Když jsem vyhlásil, že na hvězdoletu bude potřeba několik desítek pomocníků, aby urychlili obnovu pozemské civilizace, přihlásilo se jich hodně, ale všichni ostatní si potřebovali ještě mnoho věcí na Zemi zařídit. Jediná Monika neváhala ani na okamžik. Měla k vyřízení jedinou záležitost: vojenským rádiem se spojila s přáteli svého otce a věnovala jim jeho vysílačku, tak důležitou během našeho posledního pozemského střetnutí s Omíory.

Spal jsem dvanáct hodin, nikdo se mě neodvážil probudit. Včerejšek byl zaručeně nejnapěchovanější a nejnebezpečnější den mého života, také Monika by mohla vyprávět...

Ráno mě přece jen vzbudili, abych nezmeškal pohřeb Yona Alváreze. Obřad byl krátký, ale poctu mu vzdalo tolik lidí, kolik jich někdy nemívají ani králové. Prostřednictvím jeho přátel radioamatérů celého světa si na něho vzpomněly tisíce lidí po celé Zemi. Pohřben byl daleko od své rodné Jižní Ameriky, v malé zemičce, kterou znal jen ze známých malých lístků QSL, jejichž prostřednictvím si všichni radioamatéři odedávna zdvořile děkovali za své hovory a na nichž si vždy potvrzovali, že spolu skutečně rozmlouvali...

Monika byla samozřejmě smutná, ale neplakala. Nad hrobem otce prohlásila, že zemřel, aby ostatní mohli žít a všichni s ní souhlasili.

Pak jsme opustili své nové přátele... Odstartovali jsme pozdě večer a brzy jsme v řídící kabině nepozemského letadla mohli pozorovat blížící se velký kotouč hvězdné lodi Omíorů. Ostatní piloti z hvězdné lodi zůstali na Zemi zařizovat co bude potřeba, letěli jsme sami. Mladá krásná indiánská dívka Monika s trochou španělské krve po otci, s dlouhými, leskle černými vlasy a s uhrančivýma očima, dcera jihoamerického tropického pralesa od povodí Amazonky, stále ještě oblečená do vojenského maskovacího oděvu. Trochu smutná, neboť přišla o otce, ale už opět plná energie. Vedle ní za pultem řízení odpudivě zarostlý bledý pobuda původem ze studené Evropy, v lehké kombinéze, jaké nosili na hvězdoletu otroci. Byly na ní nevyčištěné zelené skvrny od trávy, červenohnědé od hlíny a navíc zelená vlákna - zaschlá krev Omíorů. Jenom obličej a ruce jsem si včera před spaním trochu omyl.

V řídící kabině omíorských letadel nebyla žádná sedadla. Posádka za letu stála, aby měla dokonalý a nerušený výhled do všech stran. Neunavovalo nás to, v letadle byla po celou dobu letu udržovaná stálá umělá gravitace zhruba třetinové úrovně proti povrchu Země. K odpočinku sloužila Omíorům jen druhá, menší kabinka umístěná pod podlahou, ale tam jsme se nezdržovali; já jsem řídil a Monika chtěla být po celou dobu letu se mnou. Kromě toho byla odpočívací kabina potřísněná zelenou krví posledních Omíorů.

Ze základny v amazonském pralese zůstal veliký doutnající kráter. Před odletem jsem tam všecko pro jistotu rozstřílel palubním emitorem, aby se zbraně ani náhodou nedostaly do nepovolaných rukou.

Stáli jsme vedle sebe a prostřednictvím obrazovek jsme pozorovali obrovský, téměř osmikilometrový stříbrný kotouč: hvězdolet civilizace Omíorů. Nebyly na něm znát podrobnosti, byli jsme ještě několik desítek kilometrů vzdálení. Brzy jsme se však přiblížili na dosah a zblízka bylo vidět, jak majestátní kolos to ve skutečnosti je.

Monika se mě zlehka, spíš jen symbolicky, přidržovala za ruku. Nebylo to kvůli rovnováze. Ani při těch nejdivočejších obratech uvnitř nebyly znát žádné změny co do velikosti ani směru působení tíže. Byl jsem ale pro ni jediný pevný bod v tomto neznámém světě a ačkoliv mi plně důvěřovala, přece jen se podvědomě potřebovala neustále ujišťovat, že jsem jí nablízku.

„Tak - a jsme tady,“ usmál jsem se na ni. Odpověděla mi rovněž úsměvem. Naletěl jsem do Druhého přístavu, poněkud vzdáleného od centra lodi; zato nejblíž k dětskému oddělení, kde nás už netrpělivě očekávali. Monika už na Zemi projevila přání starat se o děti všech hvězdných ras. Z mého vyprávění věděla, že se všechny na hvězdné lodi narodily - a některé konečně po mnoha stovkách let jako svobodné. Byla tu však i malinká pozemská novorozeňata a dokonce i malí Omíorkové. Jedině nejmenší děti otrokářů přežily na hvězdné lodi svých otců vzpouru otroků. Nechali jsme je naživu pevně rozhodnuti vychovat je tak, aby žily se všemi - s dětmi i s dospělými - jako rovný s rovným.

Toto oddělení měl na starosti Sengö Patterson, náš hlavní - a vlastně jediný - lékař. Zatím měl k ruce osm kočkovitých Ghoaveriňanů a kolem třiceti Xítianů, malých opičkovitých mužíčků, krajanů mého největšího přítele Džatašiho, ale bylo to pořád málo. Další dobrovolníky jsme zatím neměli. Naopak, museli jsme proti nezvaným osobám zablokovat mohutná zónová vrata, oddělující tuto sekci od ostatních, jinak by nám sem pronikli někteří z bývalých otroků a povraždili by bezbranné děti svých bývalých pánů. Jejich nenávisti jsem se nedivil, ale trval jsem na tom, že děti za nic nemohou a mají právo žít. Velice málo bývalých otroků však se mnou souhlasilo. Patterson, několik rozumnějších Ghoaveriňanů a pozemšťanů - a bez výjimky všichni Xítiané.

Pro ty jsem se stal téměř modlou. Nebylo divu, Xítiany si Omíorové chválili jen pro jejich chutné maso, kdežto já jsem s nimi jednal jako rovný s rovnými. Všichni dobře věděli, že patřím do skupiny přemožitelů Omíorů a to znamenalo, že jsem také z Xítianů pomohl sejmout nelákavou vidinu omíorských řeznických nožů, pekáčů a zobhyrů. Džataši byl na výsluní svých krajanů a poslouchali ho na slovo, ale všichni věděli, že on sám by vzpouru nikdy nezačal.

Zacvakli jsme letadlo do držáků. Současně se výstupní komora letounu spojila s přechodovou komorou přístavu. Takto jsme mohli přestoupit na palubu hvězdoletu, aniž bychom si museli oblékat skafandry. Ty jsme ostatně ani neměli, letoun přece neměl přistávat na neznámé planetě.

Hned za nevelkou přechodovou kabinkou jsem musel Moniku upozornit na zdejší zvláštnost. Na Zemi nic podobného není, ale na lodi se s ní bude ode dneška setkávat málem na každém kroku. Jednalo se o docela obyčejné „silové“ dveře - pro nás byly samozřejmostí, ale pro návštěvníky představovaly stále cosi tajemného. Propusti se obvykle otvíraly náramkem - ten však Monika dosud neměla a musel jsem se jí nejprve o nějaký postarat. Horší bylo, že se otevřené silové dveře opticky nelišily od zavřených - a vlastně ani ne od okolní stěny. Kdysi mi to také dělalo problémy, ale jako každý člověk jsem musel překonat psychickou bariéru, než jsem prvně vkročil přímo do zdánlivě neporušené stěny. Monika se také odhodlala poprvé dveřmi projít jen když jsem ji vedl za ruku - a i pak to dokázala jenom se zavřenýma očima. Ujišťoval jsem ji, že si určitě zvykne, jako všichni ostatní. Ani jsem jí nechtěl vysvětlovat, co se tu dělo s lidmi, kteří psychickou zábranu překonat nedokázali. Ti totiž pro Omíory neměli cenu a ještě téhož dne skončili jako pečeně na stole těch bestií.

Přivítal jsem se s doktorem Pattersonem a představil mu Moniku. Doktor už o ní věděl a pronesl jí několik vřelých komplimentů - bohužel jim nerozuměla. Doktor Sengö Patterson byl asi jediný neustále hladce oholený člověk na hvězdoletu. Nebylo mi jasné, jak to dělal; nikdo z chlapů tu přece neměl elektrický holicí strojek ani žiletky, nebyly tu dokonce ani obyčejné břitvy. Doktor také nenosil obvyklou kombinézu jako my ostatní; opatřil si bílý plášť a kalhoty, takže vypadal, jak se na lékaře sluší a patří. Kde to všechno sehnal, bylo záhadou, tušil jsem, že by o tom nejspíš mohli více vědět Xítiané; ti měli ze všech bytostí hvězdnou loď nejdokonaleji prošmejděnou a nejlépe věděli, co se kde nachází.

Doktora jsme našli v jeho pracovně či ordinaci uprostřed dětské zóny. On tuto místnost používal i jako svou ložnici, aby bydlel přímo mezi dětmi a byl jim vždy po ruce.

Bohužel hned zpočátku nastaly malé problémy s komunikací. Doktor neuměl ani slovo anglicky ani španělsky, Monika zase neovládala doktorovu švédštinu ani němčinu, tím méně řeč Omío. Zpočátku jsem jim dělal tlumočníka, ale natrvalo by to nepřicházelo v úvahu, nemohl bych pak dělat nic jiného.

„Poslyš, Hansi...“ obrátil se ke mně Patterson (říkal mi tak, protože kromě švédštiny ovládal ze všech pozemských jazyků pouze němčinu). „Co kdybychom ji naučili Omío stejnou metodou, jako ji naučili nás?“

„Blázníš?“ vyskočil jsem na něho. „Ty to snad umíš?“

„Něco jsem se už o tom dozvěděl,“ řekl Patterson skromně.

„Nebudeš přece dělat pokusy na lidech!“ zaútočil jsem.

„Tak mi sežeň pokusné krysy, které umí mluvit,“ odsekl doktor. „Problém je v tom, že to budeš muset zkoušet na lidech prostě proto, že to jinak nepůjde.“

„Na to si vezmi dobrovolníky, nebudeš to přece zkoušet na nic netušících obětech!“ nesouhlasil jsem.

V té chvíli vskočil do místnosti Džataši.

„To je mi pěkný kamarád!“ zahlaholil svým dětským hláskem na celé kolo. „Když už nejsi zvědavý na moji bezvýznamnou maličkost, jak to, že se nejdeš nejprve podívat do velínu?“

Vyskočil mi do náruče a chvíli mě radostně objímal. Bylo to tak nenadálé, že sebou Monika trhla a trochu se odtáhla leknutím. Džataši se totiž podobal sotva metr vysoké opičce, dokonce měl i dlouhý, huňatý ocásek, jímž mohl v případě potřeby uchopit různé předměty. Byl to ovšem člověk, mužíček z planety Xítió a můj nejlepší kamarád na hvězdné lodi.

„Musím vás seznámit,“ usmál jsem se na oba. „Tohle je můj největší kamarád Džataši, s nímž jsem celkem nedávno začínal historickou vzpouru proti Omíorům. A tady Monika Alvárezová, se kterou jsem na Zemi boj s Omíory dokončil.“

Musel jsem to pochopitelně říci dvakrát. Jednou anglicky pro Moniku a podruhé v řeči Omío pro všechny ostatní.

„Takže... tohle je tedy - žena?“ vykulil oči Džataši.

„Ano,“ přikývl jsem.

„Ale vždyť vypadá jako lidé ze Země!“

„Ona přece je ze Země,“ pokrčil jsem rameny s úsměvem.

„No jo, ale ona vypadá úplně stejně,“ vrtěl hlavou. „Tak mi řekni, čím se liší od Sengöho!“

Samozřejmě, kromě doktora tu všichni pozemšťané nosili plnovous, jedině doktor měl tváře holé jako Monika.

Když jsem jí náš rozhovor přeložil, rozesmála se.

„To není k smíchu, Moniko,“ zvážněl jsem trochu. „Nikdy v životě žádnou ženu neviděl, má nárok trochu se divit.“

„Já vím,“ zvážněla. „Nejsem tady nakonec první žena mezi samými muži?“

„Ovšemže jsi, pokud nepočítáme novorozeňata,“ přisvědčil jsem jí. „Ale časem si všichni na tebe zvyknou, už si i tak museli zvyknout na mnohé...“

Tohle už Monika věděla a dál se nevyptávala. Zanechal jsem ji v péči doktora Pattersona a družiny jeho asistentů. Byli tu brzy nejen další zvědaví Xítiané, ale i kočkovití Ghoaveriňané, kteří si ji ovšem museli také prohlédnout. Monika si s nimi brzy rozuměla i beze slov. Kladl jsem jí jen na srdce, aby se probůh ke Xítianům ani ke Ghoaveriňanům nechovala jako ke zvířatům v ZOO, protože jsou to myslící bytosti a mají tak jako my nárok na označení lidé. Teprve pak jsem se s ní nakrátko rozloučil a odešel s Džatašim do hlavního velínu, centra hvězdné lodi, abych se seznámil se všemi novinkami, jež se na hvězdoletu během mé několikadenní nepřítomnosti přihodily.


„Měli jsme tu zase potíže,“ hlásil mi Džataši už cestou, v chodbách.

„Snad ne lidé z Um-lusít?“ odhadoval jsem.

„Kdo jiný?“ zaškaredil se Džataši. „Zas měli pitomé řeči o právech silnějšího a podobné. Prohlašovali, že už je nejvyšší čas svrhnout nadvládu lidí ze Země a že je k tomu právě teď vhodná chvíle, když jste mimo hvězdolet. Mysleli členy Velké Sedmy, tři jste byli na Zemi a zbývající čtyři přepadli v ložnici. Mikise Thanakise zabili a byli by zabili i ostatní, kdybych tam na poslední chvíli nevlítl. Rozsekal jsem tři. Mikisova vraha a dva další, chystali se totiž zabít nejbližší pozemšťany.“

„A co bylo dál?“ chtěl jsem hned vědět.

„Možná jsem měl rozsekat všechny kdo u toho byli, ale já jsem chtěl vědět, co budou dělat potom. Když se všichni dali na útěk, už jsem je nezabíjel.“

„Tos' udělal dobře,“ souhlasil jsem.

„To jsem neudělal dobře, protože teď si před nimi nejsou jisti životem žádní pozemšťané. Ka-nasu-ínax, duchovní vůdce Um-lusítů, takový malý, pokřivený zmetek, vyhlásil, že pozemšťané nahradili Omíory v útlaku ostatních a je třeba je pozabíjet. My Xítiané jsme prý vaši pomahači a musíme zemřít spolu s vámi. Já se ho sice nebojím, ale co s ním? On sám se přitom nikdy žádné rvačky neúčastní, aby proti němu nemohl nikdo nic mít.“

Džataši hovořil o vůdci Um-lusítů jako o malém zmetkovi, což ale bylo velice přehnané. Planetu Um-lusít totiž kdysi dávno obývaly bytosti, vzdáleně podobné pozemským mravencům, jenže nestvůrné velikosti a síly. V podstatě to byli lidé, měli rozum a bylo možné se s nimi domluvit. Ačkoli ve stavbě kostry měli víc než dost odlišností, byli to obratlovci, měli jen povrch těla pokrytý tvrdým, kovově modrým lesklý pancířem, podobajícím se trochu krunýři hmyzu, trochu plátovému brnění prastarých pozemských rytířů. Neměl nic společného s obvyklým chitinem pozemského hmyzu, nebyl ani rohovitý jako pancíř krokodýlů nebo želv, byl však velmi pevný a pružný, takže Um-lusítům nevadilo, když se skutáleli po schodech. Všichni Um-lusíté měří přes metr hned při narození a dorůstají výšky více než tří metrů; takže ten malý zmetek měl určitě výšku dvakrát větší než Džataši. Pokud se jednalo o fyzickou sílu, nikdo z ostatních bytostí se jim v zápase nemohl postavit. Mnoho jsem o nich nevěděl, jen že jejich svět před staletími Omíorové zničili, takže těch pár, žijících po celý svůj život jako otroci na hvězdoletu, představovalo poslední potomky kdysi zajímavé a rozvinuté civilizace. Částečně mi jich bylo líto; nemohli jsme je ale nechat terorizovat své bližní. Při vzpouře jich dost zahynulo, zbyla jich pouhá hrstka. Ta se ale chovala, jako by celý hvězdolet patřil jen jí. Bylo s nimi těžké pořízení. Měli obrovská kusadla a zřejmě si nevšimli, že všechna práva nemají na své straně jen ti, kdo jsou fyzicky ze všech bytostí nejsilnější.

„No, uvidíme,“ povzdychl jsem si. „Něco dalšího?“

„Jinak nic,“ podotkl Džataši. „Opancéřovali jsme všechna letadla, takže jsme s úpravami skončili.“

„Ještě budete mít na práci jedno,“ podotkl jsem. „Stojí v boxu padesát osm ve Druhém přístavu. Patřilo Omíorům, těm jsme ho ukořistili, ale není upravené.“

„Ale - má to cenu?“ namítal Džataši. „Teď už k tomu ani nejsou důvody...“

„Naše opancéřování není zbytečné,“ řekl jsem. „Proti emitorům vlastně nemá význam, ale může zvýšit maximální rychlost letu v atmosféře.“

„Dobře, to snadno zařídím,“ přikývl Džataši.

„No - a my se začneme poohlížet po další práci,“ odtušil jsem spokojeně.

„Co chceš dělat?“ zajímal se Džataši.

„Potřebujeme uvést do chodu roboty,“ řekl jsem. „Nejlépe bude, když se tam půjdeme podívat hned. Chceš?“

Džataši byl pro. Vypravili jsme se tedy do úseku robotů. Strávili jsme tam celý den, ale úspěch stál za to. Na konci prvního dne jsme už uměli ovládat roboty oba dva.

„Tohle by mě bavilo,“ hořel nadšením Džataši.

Obsluha robotů byla tak jednoduchá, že ji zvládl hned po několika hodinách zácviku. Samozřejmě jen pokud měl řídit předem naprogramovanou a připravenou výrobu. Pro začátek by to však mohlo stačit - a možná dost dlouho, než se naučíme připravovat jiný druh výroby.

„Budeme muset vyřešit ještě moc problémů,“ krotil jsem Džatašiho nadšení. „Například přísun surovin, protože jich je tu sice dost i na rok, ale ne o mnoho déle. Balení, doprava na Zem, to všechno bude představovat spoustu práce.“

„Hlásili se mi už Ghoaveriňané,“ opáčil Džataši. „Ti by také měli zájem dělat něco užitečného. Je mezi nimi spousta velmi chytrých a schopných. Dáme-li jim takovouhle zajímavou práci a oni uvidí, že to má výsledky, budou nadšení.“

„Přiletí sem brzy dobrovolníci ze Země,“ připomněl jsem.

„Proč? Tady je lidí dost, než všechny zaměstnáme, uteče spousta času.“

„Uvidíme,“ pokrčil jsem rameny.

Na jednu stranu to byla pravda, tady bylo prozatím lidí dost, jenže nebyli ze Země - a jako pozemšťanu by mi nebylo příjemné, aby nám civilizaci zachraňovali cizinci, byť spřátelení.


Ten den jsme se oba zašli podívat do dětské zóny, jak si tam vede Monika. Dětská zóna byla část hvězdoletu, kam ani po skončení vzpoury neměli přístup všichni. Někteří bývalí otroci nemohli přenést přes srdce, že děti otrokářů zůstaly naživu - kdyby sem vtrhli, asi by vzpouru dokončili zabitím batolat a nemluvňat.

My dva jsme ale měli do všech míst hvězdoletu přístup bez omezení. Přinesli jsme Monice dárek - krásný nový náramek, aby mohla vstupovat do zdejších dveří. Oproti ostatním náramkům měl odlišnost: dal se totiž sundávat. Měl jsem v úmyslu naprogramovat tu změnu do výrobních robotů už před svým odletem k Zemi, aby nebyly náramky pevně spojeny s lidmi, jako tomu bylo dříve za Omíorů.

Moniku jsme však neobjevili ani u Sengö Pattersona, ani u dětí. Ležela na lůžku až vzadu u batolat, ale ať jsem s ní třásl jak chtěl, ani se nepohnula.

„Nech ji, tu teď stejně nevzbudíš!“ ozval se najednou za mnou hlas doktora Pattersona.

„Co je s ní?“ vyhrkl jsem zaraženě.

„Přijď zítra ráno, to už bude jako rybička,“ ujišťoval mě Sengö.

„Ty lumpe, že jsi na ní dělal ty svoje pokusy?“ zaútočil jsem na něho.

Mnoho nechybělo, byl bych ho popadl pod krkem.

„Tak dost!“ ohradil se Sengö. „Toho lumpa okamžitě vezmeš zpátky, nebo se neznám! Pokud vím, dohodli jsme se, že proti pokusům s dobrovolníky nebudeš nic namítat. Přihlásila se k tomu sama, takže není žádná nebohá, nevědomá oběť, ale dobrovolnice - a tímto odmítám jakákoliv další nařčení.“

„Jak ses s ní domluvil?“ vyjel jsem na něho.

„Pochopitelně přes tlumočníka,“ prohlásil jen tak na půl úst. „Pedro Gonzáles je Španěl, měl jsi slyšet, jak se spolu bavili. Pedro umí řeč Omío perfektně tak jako každý na lodi a všechno nám ochotně zprostředkoval.“

„Pokud vím, žádný Pedro Gonzáles nemá oprávnění, aby mohl vstoupit do dětské zóny kdykoliv se mu zachce,“ namítal jsem rozzlobeně.

„Pedra sem přivedl Gurikanuši a ten oprávnění má,“ řekl nevinně Sengö.

„Já si to s nimi vyřídím, s oběma,“ zavrčel jsem.

„S kým si chceš vyřizovat a co? Gurikanuši jen udělal oč jsem ho požádal. A s Pedrem si budeš moci popovídat tak jako tak až zítra, až se probere. Leží ve vedlejší místnosti a je to můj druhý dobrovolník. Když slyšel, co Monice nabízím, hned chtěl to samé. Vzal jsem je oba naráz.“

„A co jsi jim vůbec nalil do hlavy?“

„Pedrovi všechny kompletní znalosti o lékařské vědě, jak ji tu měli Omíorové v programech. Trochu jsem je jen doplnil podle toho, co si sám pamatuji ze Země. Omíorové měli hrozné mezery ve vzdělání. Například neměli ve svých programech žádné vědomosti z gynekologie, ale to se dalo čekat. Dal jsem si práci a něco jsem tam doplnil. Neboj se, byl to na Zemi můj obor, něco snad o tom vím. Monika dostala tentýž kurs a navíc úplnou řeč Omío, aby nepotřebovala tlumočníka.“

„Vždyť jsi ji mohl zabít!“ vykřikl jsem.

„Copak jsem vrah?“ odpálil mě Sengö. „Poslyš, Hansi, ty jsi dostal největší dávku vědomostí, jakou Omíorové zkusili dát najednou jednomu člověku - a přežil jsi to. Monika i Pedro dostali sotva polovinu toho - a kromě toho Monika dostala svou první dávku, to jí ublížit ani nemohlo. Neboj se o ně, já vím, co dělám.“

„Co ty o tom víš?“ zaútočil jsem na něho.

„A co ty víš o mně?“ odpověděl protiútokem. „Dobrá, tak ti povím něco, co by tě mohlo uklidnit. Nejsi tu jediný, kdo spolkl všechnu moudrost. Byl jsi asistent Madgéše, což byla absolutní špička Omíorů v oboru gravitační techniky, zbraních a přes hmotu vůbec. Já tě uznávám a navíc dobře vím, že jsi byl nejspíš duchovním vůdcem vzpoury, takže ti všichni vděčíme za svobodu a mnozí i za životy. Já jsem byl zase asistentem Wigarrny, šéfbiologa výpravy. Byla to hrozná bestie, svými pokusy zabil skoro deset tisíc lidí. Zato se ale dozvěděl o lidech Země víc, než jsme věděli sami o sobě. Nijak ho nelituji, ale snad stojí za zmínku, že jsem od něho dostal úplnou školu Omíorské biologie. A myslím si, že bys mi mohl aspoň trochu věřit.“

To ale bylo něco jiného. Vychladl jsem a dokonce jsem se Sengömu omluvil. Člověk má právo chybovat, ale k tomu patří i povinnost uznat své chyby.

„Do smrti dobrý,“ přijal omluvu Sengö. „Víš, bude to tak lepší jak pro ni, tak pro ostatní. Ona tu v podstatě získala vzdělání, na jaké by na Zemi musela studovat kdovíkolik let, kdyby tam vůbec byly nějaké vysoké školy. Je mladá, není hloupá, podle omíorských testů je dokonce trochu nadprůměrná vzhledem k lidem Země, bude z ní docela dobrá lékařka. Jestli jsi s ní měl jiné plány, tak promiň, ale já si myslím, že ona bude takhle spokojenější. U strojového učení už jsem mnohokrát asistoval, jenže dávku pokaždé vybírali Wigarrnovi asistenti, nebo dokonce, jako třeba právě ve tvém případě, Wigarrna osobně. No a že jsem na někom musel začít, to je také jasné, ne?“

Staral jsem se ještě o to, aby Monika dostala nápoj, aby ji nebolela hlava.

„Hlava ji bolet nebude, to nech na mně,“ ujistil mě. „Já vím, Omíorové se s lidmi tak nepárali, ale já nejsem bestie, abych nechal pacienta trpět. Dobře vím, co je třeba udělat předem i co potom.“

Pak mě i Džatašiho pozval na společnou večeři a při ní jsme se definitivně udobřili.

„Budu v dětské zóně potřebovat záskok,“ svěřil se mi Sengö. „Do dneška jsem tady musel být osobně, spoustě těch maličkých by se bez pomoci mohlo něco nemilého přihodit, ale také se chci co nejdřív podívat domů. Na Zemi mám někde rodinu, skrývá se ve skalách na pobřeží, ani nevím, jestli jsou všichni naživu...“

Ujistil jsem ho, že ho v případě potřeby dopravím, kam si bude přát.

„To ani nechci,“ zavrtěl hlavou. „Snad je tu více pilotů než jen ty sám. Ty se koukej věnovat tomu, co děláš. Každý by měl dělat to nejdůležitější.“

„Když umíš nalévat vědomosti do hlavy jak se ti zlíbí, tak to snad nebude problém,“ nadhodil jsem. „Můžeš vyškolit celé stovky odborníků, jako jsem já. Nikdo z nás přece není nenahraditelný.“

„To máš sice pravdu, ale ne tak docela,“ odpověděl na to zamyšleně Sengö. „Poslyš, Hansi, co ty víš o omíorském učení s pomocí strojů xonthí?“

Odpověděl jsem mu, že vím asi to, co mi dokázal vyložit Džataši. „Mám jen dojem, že s tím učením asi nebude všechno v pořádku. Slyšel jsem, že se spousta lidí zbláznila, když je předávkovali,“ skončil jsem.

„Víš, už jsem se také ptal Xítianů, co vědí otroci o strojovém učení Omíorů,“ řekl Sengö. „Jenže právě Xítiané věří takovým báchorkám, že mi z toho šla hlava kolem. Jestli o xonthí víš jenom co ti řekl Džataši, nevíš skoro nic... Nejběžnější pohádkou je, že nikdo z lidí neumí určit, kolik vědomostí se člověku do hlavy vejde. Já to například umím zjistit, kdykoliv bude třeba.“

„Ale když se překročí určitá dávka...“ začal jsem, ale Sengö mě nenechal domluvit.

„...tak se člověk zblázní, to souhlasí. Jenže já dobře vím, jak rozsáhlou dávku smím použít pro každého, kdo se mi svěří. Každý člověk snese jiné množství - to souvisí nepřímo s jeho přirozenou inteligencí. Omíorové měli termín mozková kapacita. Na její zjištění se dá použít libovolný test, mají jich tu celé mraky. Taky umím určit, nakolik už je využita. O tvém životě před invazí přece neznám skoro nic - ale vím, že jsi musel mít docela slušné vzdělání. Že je tomu tak?“

Přikývl jsem.

„To se dalo poznat. Musel jsi mít nejmíň vysokou školu. Samozřejmě nevím, v jakém oboru jsi studoval, to se zjistit nedá, ale na tom už nesejde. Nejzajímavější na tobě je, že ti dali dávku učení, jakou by si netroufali dát průměrnému Omíorovi. Řeknu ti, kdyby ji dali každému jinému člověku ze Země, polovinu by to zabilo hned a polovina by se zbláznila do tří dnů. Ty jsi to vydržel a snesl bys ještě víc - jenže jsi výjimka, jaká se nenajde na každém rohu.“

„A co ty?“ vyhrkl jsem na něho.

„Já jsem dostal polovinu tvé dávky a nepoložilo mě to. I tak toho vím dost a dost. A oba máme ještě nějakou rezervu.“

„A Monika?“ chtěl jsem hned vědět.

„Neboj se, ani jí nic nehrozí. Ta je na tom možná o něco lépe než já. To děvče mělo dokončenou zhruba střední školu, teď má v sobě celou zdejší univerzitu, ale rezervy má větší, než mám já sám. Říká se, že jsi ji našel někde v pralese, ale tam by jí opravdu byla škoda. Dal jsem jí zatím to samé, co jsem dostal sám - a pak se ukáže. Zítra uvidíš, jaká z ní bude perfektní lékařka.“

Nešli jsme potom ani spát do naší ubikace, ale zůstali jsme v dětském oddělení na noc...


Probudili jsme se slabým, vzdáleným otřesem. Pak se nic nedělo, ale cosi neznámého, nepřirozeného viselo ve vzduchu. Vyskočili jsme a rychle se oblékli. Všichni tři, já, Džataši i Sengö jsme spěchali do kabiny, kde ležela Monika.

Už byla vzhůru, ale ještě nebyla úplně při smyslech. To mělo být normální, Sengö tvrdil, že ještě aspoň dvě hodiny po probuzení bude trochu obluzená, ale pak se to spraví.

„Honzo, jsem ráda, že tě vidím...“ obrátila se ke mně anglicky a usmála se.

„Moniko, ty blázínku,“ řekl jsem měkce, „ty ses svěřila našemu šílenému doktorovi?“

Neřekl jsem to však anglicky, ale v řeči Omío.

„Ano, to jsem musela udělat...“ odpověděla mi. Sice na mě pořád mluvila anglicky, ale bylo zřejmé, že omíorštině už dobře rozumí.

„Nechceš se něčeho napít? Nebo najíst? Nebolí tě něco?“ zasypal jsem ji otázkami.

„Je mi, jako kdybych měla zase omdlít,“ přiznala. Až teď, možná aniž si to uvědomila, přešla i ona na omíorštinu.

„Napij se tohohle,“ podal jí Sengö pohotově veliký pohár s nápojem mléčně fialové barvy. „To je ďugur, udělá ti to dobře.“

„Ne, mě opravdu nic nebolí,“ odmítala zprvu Monika, ale pak nabízený pohár přijala a dlouze se napila.

„Vždyť je to docela dobré,“ usmála se. „Myslela jsem, že léky jsou všechny hořké...“

„Ďugur se dá pít i jako nápoj,“ usmíval se Sengö.

„Já vím...“ řekla a pokusila se posadit.

V té chvíli se za námi ozval hluk a dveřmi do místnosti vskočil jeden z opičkovitých Xítianů.

„Džataši, pomoz, Um-lusíté nás vraždí!“ vykřikl zoufale.

„Kde?“ vyskočil Džataši - a já s ním.

„Zabíjejí lidi ze Země a nás!“ křičel Xítian. „Volali, že zabili Honzu a teď že si to vyřídí se všemi ostatními!“

„Ale kde, řekni konečně!“ zatřásl s ním Džataši.

„Všude!“ hlesl Xítian.

„Nemá to cenu, půjdeme se na to raději podívat osobně,“ řekl jsem rychle. „Džataši, máš u sebe..?“

„Samozřejmě!“ opáčil.

Oba jsme bez dalších slov měli na mysli naše urychlovače času. Stiskli jsme vypínače skoro současně a zamířili ke dveřím. Tam jsem se zpomalil, přikázal jsem odblokovat dveře a pak jsem se opět zrychlil. Džataši tu už nebyl, stál před dalšími dveřmi a otevíral je. Proběhl jsem jimi a běžel k dalším. Takto jsme na střídačku jeden druhému otevírali a postupovali jsme nejkratší cestou k velínu.

Proběhli jsme dvě zóny, aniž bychom narazili na cokoliv podezřelého. Ale v poslední zóně před centrem jsme objevili skupinu tří Um-lusítů. Všichni drželi ve svých lesklých, modravě pancéřovaných rukách dlouhá kopí, podomácku udělaná z tyčí, na jejichž konce přivázali dlouhé kuchyňské nože. Ty nože ale byly od krve - a dvěma mužům se u opasku kombinéz houpaly odříznuté hlavy. Jeden měl hlavu Xítiana, druhý zase hlavu nějakého nešťastného pozemšťana. Nebylo ani zapotřebí zdlouhavě zjišťovat, kdo se provinil a čím, důkazy tentokrát byly jasné. Ale tady nešlo o vyšetřování ojedinělé vraždy. Podle toho, co jsme věděli, šlo o rozsáhlejší pokus o převrat. Neměli jsme proto čas zajišťovat vrahy, měli jsme především povinnost zabránit jim v dalším vraždění.

Ani já, ani Džataši jsme neměli své tvrzené meče, ale to nám nezabránilo, abychom vrahy na místě neztrestali. Vytáhl jsem jednomu z nich nůž od opasku a hned jsem mu uřízl hlavu - šlo to sice hůř než tvrzeným mečem, ale ani teď mi to dlouho netrvalo. Džataši zatím zabil oba dva zbývající Um-lusíty. Po mém vzoru sebral jednomu z nich nůž, ale už se nezdržoval s odřezáváním hlav, oběma jenom proťal hrdlo v místě, kde měli kroužky pancířů nejslabší. Museli jsme je zabít, abychom před nimi zachránili ostatní. Bylo mi jich trochu líto, stále se přibližovala chvíle, kdy tyto bytosti vyhynou úplně. To ale neznamenalo, že bych je nechal vraždit jiné, také rozumné tvory.

Podali jsme si s Džatašim ruce, abychom spojili modré bubliny času a mohli se dohovořit.

„Tenhle byl u toho, když zavraždili Mikise Thanakise,“ ukazoval mi Džataši na jednoho z těch, které zabil on. Um-lusíta s proseknutým hrdlem stál dosud na nohou, ale ze široké rány mu začala pomalu prosakovat modrá krev. Um-lusíté neměli přenos kyslíku v krvi na bázi železa, ale na bázi mědi. Než si tento muž uvědomí bolest a než padne k zemi, budeme my dva už dávno někde jinde...

„Měl jsem ho zabít už tenkrát - chudák Malapariši by mohl žít! Proč jsem to tenkrát neudělal?“ hořekoval Džataši.

Xítiané se znali všichni a Džataši byl zdrcený, když poznal useknutou hlavu svého přítele. Já jsem zabitého pozemšťana podle jména neznal, ale i když to nebyl můj blízký přítel, musel jsem potrestat vraha. Na nás dvou bylo, zda zabráníme dalším takovým vraždám.

„Jdeme dál,“ rozhodl jsem.

Proběhli jsme dvěma chodbami a potkali jsme utíkajícího Xítiana. Zpomalili jsme se těsně před ním, ale v dostatečné vzdálenosti, aby se stačil zastavit.

„Kde?“ vybafl Džataši, ani se jeho krajan nestačil vzpamatovat z nesmírného překvapení. Objevili jsme se příliš náhle ve zcela prázdné chodbě. Aniž pochopil, kde jsme se tu tak najednou vzali, ukázal nám za sebe.

„Tam - v pravé boční chodbě!“ vykřikl udýchaně.

Běželi jsme dál podle jeho návodu. Na nejbližším křížení chodeb jsme zabočili doprava a za dalšími dveřmi jsme viděli všechno jako na dlani.

Um-lusíté se valili chodbou jako povodňová vlna. Stěny za nimi byly od krve, i na podlaze se rozlévaly kaluže krve. Krev pocházela, jak jsem postřehl, už z pěti zabitých lidí. Před Um-lusíty ve zmatku utíkalo několik lidí ze Země, asi dvacet Xítianů a kolem padesátky bývalých otroků dalších ras. Nikdo nebyl ozbrojený, nikdo z nich nečekal, že dojde k této řeži. Dva pozemšťané odráželi dotírající muže mravenčí rasy židlemi, ale proti ostrým čepelům kopí to byla slabá obrana. Oba napadení už krváceli z několika ran.

„Nedá se dělat nic jiného - Džataši,“ přikývl jsem svému příteli na jeho němý dotaz.

Pak nastalo něco, co v setině sekundy změnilo řež v ještě horší jatky, jenomže obětmi byli dosavadní vrahové. Stěží jsem zadržel Džatašiho, aby ponechal naživu posledního muže z Um-lusít.

„Jeden ponese zprávu,“ řekl jsem kategoricky.

„Ale proč má žít právě ten zmetek Ka-nasu-ínax? Vždyť je to přece duchovní vůdce tohohle vraždění!“

„Někdo bude muset přijít před soud,“ řekl jsem. „A tento nemá vůbec zbraň, nikoho nezabíjel.“

„Jenomže všechny ponoukal,“ vrčel nesouhlasně Džataši, ale nechal Ka-nasu-ínaxe naživu.

Nezpomalili jsme se, ale pokračovali jsme hned do velínu obhlédnout situaci odtud. Dal jsem zobrazit velký plán hvězdoletu a na něm zvýraznit všechny muže z civilizace Um-lusít. Zobrazily se nám tři skupiny. Dvě byly nedaleko odtud, jedna z nich měla tři, druhá čtyři muže. Všichni ostatní muži Um-lusít, nepočítaje Ka-nasu-ínaxe, se nacházeli pohromadě v místech, kde měli ložnice a pracoviště. Tihle možná neměli s vraždami nic společného, přesto jsme se rozhodli, že je pro jistotu navštívíme.

První trojice pronásledovala nedaleko od velínu dvanáct prchajících Xítianů. Džatašiho krajané byli mrštnější než jejich těžkopádnější pronásledovatelé, jenže každé dveře museli otevírat a to je trochu zdrželo. Silové pole se po otevření samo zavíralo vždycky až po nějaké době, takže pronásledovatelé vždy doběhli k dosud otevřeným dveřím a zřejmě se k vyhlédnutým obětem stále přibližovali. Xítiané prchali s děsem v očích, vidina smrtících nožů byla příliš zřejmá.

Ani tady jsme se nikomu nezjevili. Rozjařeným lovcům maličkých lidí jsme jen prosekli okrunýřované krky, byla to velmi rychlá poprava. Hned jsme se však otočili zpátky, čekala nás další skupinka. Také tu jsme brzy dohonili a také zde jsme zabili útočníky. Ti tentokrát zahnali své oběti do místnosti, odkud by nebylo úniku. Zachránili jsme mimo pozemšťanů i Ghoaveriňany, dva muže z Murkwairu, čtyři ze Rhora-moantu a dva Kubury. Právě těm hrozilo bezprostřední nebezpečí; byli nejpomalejší ze všech a neměli by vůbec žádnou naději, protože dlouhé nože byly už na dosah od nich. Místo smrtící rány však už budou oba Kuburové jenom pokropeni modrou krví těch, kteří tak bažili po jejich červené...

Zamířili jsme spolu směrem k ubikacím Um-lusítů. Měli je od centra dost vzdálené, ale my jsme se pohybovali pod vlivem urychlovače, takže jsme tam byli dřív než za pouhou sekundu reálného času. Vtrhli jsme k nim, aniž si kdokoliv všiml otevírajících se dveří. Nejen proto, že se otevíraly neznatelně, ale zejména proto, že jsme byli uvnitř během pětisetiny sekundy, což jim nedávalo čas nás zaregistrovat.

V první místnosti jsme objevili několik mužů, kteří právě vyráběli zbraně. Na stole měli hromádku kuchyňských nožů, k nimž přivazovali dlouhé plastikové násady. Nebylo vidět, že by pracovali pod nátlakem, patřili tedy ke vzbouřencům. To se jim vzápětí stalo osudným - všichni přišli o hlavy.

Také v další místnosti byla situace jednoduchá. Skupinku neozbrojených Um-lusítů střežili tři ozbrojenci. Nejspíš se odmítli přidat ke vzpouře, ale mohlo to také být z jiného důvodu, to už jsme nezjišťovali. Ozbrojenci přišli o hlavy, ostatní jsme zatím nechali na pokoji. Však to už Murkwairové vyšetří, ale teď bylo třeba chránit ohrožené - i za cenu smrti útočníků.

Další místností byl velký sál jídelny. Tady byli všichni zbývající muži z Um-lusít. Podle všech známek tu bouřlivě diskutovali. Jen několik mužů mělo zbraně, ale spolu jeden přes druhého křičeli a gestikulovali. Zdálo se, že ozbrojenci nemají většinu, že teprve přemlouvají své nerozhodné krajany, aby se k nim připojili.

Domluvili jsme se s Džatašim na dalším postupu. Džataši se měl zpomalit v odlehlém koutě sálu, měl bedlivě sledovat všechny muže a jen v případě potřeby zasáhnout. Já jsem šel blíž, skoro k nejbližším diskutujícím. Pak jsme se oba naráz zpomalili...

„Během půlhodiny je hvězdolet náš! Čeho se máme bát?“

„A jste si jisti, že ti dva jsou opravdu zabiti?“

„Samozřejmě. Za čtvrt hodiny přinesou jejich hlavy. Pak už nám uvěříte?“

„Vždyť ani nevíte, co budeme dělat potom!“

„No a co? Nejdříve musíme dobýt loď! To je nejdůležitější ze všeho, pak už se nějak uvidí...“

„...a myslíte, že se Rhora-moantové přidají?“

„...to se ví, jim Xítiané také chutnají... nebo aspoň některým - a kdo nechce, jíst je nemusí, alespoň jich zbude dost pro nás...“

„...a co budeme dělat s Ghoaveriňany?“

„...už jsem je ochutnal. Docela ujdou, ovšem nejprve se musí jejich maso trochu okyselit a povařit...“

Další jsem nemínil poslouchat.

„Vyzývám vás všechny - odhoďte zbraně!“ vykřikl jsem na celou jídelnu. „Počítám do tří. Kdo potom bude držet zbraň, bez milosti zemře. Jedna!“

„Pozemšťan Honza!“ ozval se bojácný výkřik. Pak nastalo naprosté ticho. Všichni se otočili ke mně a na okamžik tak ztuhli překvapením.

„Dvě!“ pokračoval jsem po nepatrné odmlce. Nemohl jsem počítat příliš rychle, aby měli čas odhodit zbraně, ale ani příliš pomalu, aby věděli, že to myslím vážně. Několik mužů se vskutku vzpamatovalo a dva či tři oštěpy dopadly na zem, jak je jejich nositelé spěšně odhodili.

„Vždyť je sám, zabte ho!“ vykřikl jeden z ozbrojenců.

Dva, tři, pak pět mužů se pohnulo směrem ke mně. Viděl jsem, jak se jeden a pak další napřahují, jak po mně chtěli hodit své oštěpy.

„Tři!“ dokončil jsem - a stiskl vypínač. Až v té chvíli jsem spatřil Džatašiho. Stál vedle mě v modravé aureole.

„Zase jsi shovívavější, než bych byl já,“ vyčetl mi. „Já se na sebe občas zlobím, že jsem mírný, ale ty jsi jim dal ještě víc času na rozmyšlenou, než bych jim dal já.“

„Nevadí, aspoň si nemusíme vyčítat, že bychom zahubili někoho nevinného,“ opáčil jsem. „A pamatuj - kdo nedrží svou zbraň v ruce, ale má ji u nohou, zůstane naživu, jasné?“

„Rozumím...“ zavrčel Džataši.

Prošli jsme sálem během okamžiku. Kdo ani po mé výzvě zbraň neodhodil, odsoudil se k smrti, ale ostatních jsme se ani teď nedotkli. Pak jsme se vrátili na svá místa a zpomalili se. Navenek jsme se ani nepohnuli - a přece náhle několika Um-lusítům upadly hlavy a bezhlavá těla se zhroutila na podlahu. Někteří z nich na nás okamžik před svou popravou stačili hodit své oštěpy, ale těm jsme se klidně uhnuli i bez urychlení.

Ozvalo se několik výkřiků hrůzy, když si někteří všimli náhlé smrti svých sousedů. Pak zase všechno utichlo.

„Vy jste je zabili!“ vykřikl jeden z mužů, jako by tomu dosud nemohl uvěřit. „Proč? Co vám provedli zlého?“

„Vy nic nevíte?“ ušklíbl jsem se. „Cožpak jste se právě nedohadovali o tom, jak zabíjet lidi ze Země? Vám ani nestačí, že po nás někteří hodili své oštěpy?“

„Vždyť to přece bylo jenom takové nevinné strašení! Pouhé řeči!“ odporoval Um-lusíta.

„To už nebyly jen řeči,“ zavrtěl jsem hlavou. „Vždyť mě tu před okamžikem chtěli zabít. Ale to není všechno. Několik vašich krajanů před malou chvílí začalo doopravdy zabíjet jiné lidi. Nevykládejte mi, že to jsou pouhé řečičky, tady jde o skutečné násilí, vraždění a teror!“

„To se bude muset nejprve vyšetřit!“ vykřikl muž.

„Co ještě chcete vyšetřovat?“ zavrtěl jsem hlavou. „Vaši krajané zabíjeli, to se prokázalo nad veškerou pochybnost. Někteří dokonce u sebe měli uříznuté hlavy svých obětí; snad by se tím ještě chlubili! Mnoho lidí zavraždili, ale dost přímých svědků je naživu. To už nebylo ani ojedinělé šílenství, ale předem chladnokrevně domluvené vraždění. Kdo se ho účastnil, je též zločincem, i kdyby sám osobně nikomu neublížil. Ale všimněte si, my jsme ani teď nezabili všechny. Dali jsme vám poslední varování a kdo odhodil svou zbraň, zůstal naživu - i když vím, že jste se spolu domlouvali na smrti nejen lidí ze Země, ale i ostatních.“

„Budeme požadovat soud!“ vykřikl kdosi vzadu.

„Dobrá, poslužte si!“ přikývl jsem.

Pak jsme se s Džatašim opět urychlili a tak jako jsme se nečekaně objevili, tak jsme také zmizeli. Došli jsme ještě do oddělení obývanému lidmi z Murkwairu. Ti byli všemi pro svou nestrannost uznáváni jako soudci. Proto se jejich rozhodnutí až dosud všichni ochotně podřizovali. Předstoupili jsme před ně, přednesli stížnost na chování Um-lusítů a požádali jsme je, aby vyšetřili tuto záležitost podle svého nejlepšího svědomí, neboť bylo mnoho lidí zabito.

Pak jsme opustili jejich oddělení a vrátili se do středu lodi.

A teprve teď jsme zjistili, co dodalo Um-lusítům odvahy, aby se postavili proti všem ostatním.

Moje a Džatašiho komůrka byla vyhozena do povětří velikou náloží trhavin, kterou neznámí teroristé položili do místnosti o patro níž. Výbuch roztrhal stropy nejen této, ale i dvou dalších místností. Kdybychom tu přenocovali, moc by toho z nás asi nezůstalo. Naštěstí jsme strávili tuto noc u Sengö Pattersona v dětském oddělení, což nám docela určitě zachránilo život. Dodatečně jsme zjistili, že při výbuchu náhodou zahynul v sousední postranní chodbě jeden pozemšťan, jakýsi Patrice Valquez. V tomto oddělení vůbec neměl být, asi si vyšel na procházku do míst, kam dříve jakožto otrok nesměl - a stálo ho to život. Hrome, kdo opatřil těm syčákům trhavinu, ta se přece nikde na hvězdoletu nevyskytovala? Museli mít mezi sebou nějakého schopného chemika, jinak se to nedalo vysvětlit. Ale však to Murkwairové zjistí!

Vrátili jsme se proto k Sengö Pattersonovi. Když se nás napjatě zeptal, co se to vlastně stalo, vylíčili jsme mu vše tak, jak jsme to sami viděli.

„Není to tu ještě v pořádku, že?“ povzdychla si Monika. „Není tu bezpečno... a asi ještě dlouho nebude...“

Musel jsem jí to potvrdit, ale hned jsem ji ujistil, že tady v dětské zóně bude bezpečnější, než ve kterékoliv jiné části hvězdného letadla. Monika to naštěstí neříkala proto, že by se bála a chtěla by se snad vrátit na Zem.

„Jestli budou mít po tomhle Um-lusíté drzost, aby vás žalovali, to nevím. Ale aby jim dali Murkwairové za pravdu, tomu bych se moc divil...“ prohlásil Sengö.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:41