Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Monika Alvárezová

Po potlačení vzpoury Um-lusítů jsme se s Džatašim přestěhovali do dětského oddělení natrvalo. Ovšem po pravdě řečeno, nebylo mnoho co stěhovat. Um-lusíté nám dosavadní pokojík ve střední zóně výbušninou dokonale zničili, takže se tam nezachovalo nic co by stálo za stěhování. Prostě jsme v dětské zóně zabrali volný pokoj, opatřili jsme si nové matrace, pracovní stůl, menší stolek a několik židlí. Ve zdi tu už byly prostorné skříně, které se brzy zaplnily přístroji. Litoval jsem jenom svého počítače; samozřejmě jsem si hned vzal ze skladu jiný, ale takových počítačů na hvězdoletu mnoho nebylo a další bychom zatím nedokázali vyrobit ani s pomocí robotů.

Práci jsme si rozdělili podle své chuti.

Já jsem se dal na konstruktéra. Vymýšlel jsem, co bude potřeba vyrábět, abychom co nejúčinněji pomohli lidem Země. Pravda, výrobní roboty toho i tak uměly dost, ale jen málo z předem připravených výrobků bylo tak užitečných, aby stálo za to vyrábět je ve velkém.

Pro sebe a Džatašiho jsem nejprve ze všeho vyrobil nové náramky. Byly jako náramek pro Moniku odepínací, ale na myšlenkový zámek, ne na pouhou přezku. Kromě toho byla změněna logika přenosů dat. Nové náramky nebyly určeny jen ke sledování osob, ale k dokonalejší komunikaci. Na hvězdné lodi byly propojeny s centrálními počítači, jako dosud jimi bylo možné dávat příkazy, ovšem už ne jen pro otevírání dveří. Mohly přenášet i obrazy, a nejen z náramků do centra, ale i obráceně. Ze sledovacích náramků se tak staly užitečné komunikátory, s jejichž pomocí jsme měli mnohem blíž k řízení hvězdné lodi než doposud. Kromě toho nám teď sloužily i jako dokonalé video-radio-telefony.

Do náramků pro mne a Džatašiho jsem kromě toho vmontoval i urychlovače času. Od této chvíle jsme nepotřebovali další kapesní přístroje. Náramek nosil každý a nikomu proto nebyl nápadný. Zamýšleli jsme náramky postupně vyměnit všem, aby všichni mohli používat jejich nové možnosti komunikace; ovšem bez urychlovačů času - ty jsem přece jen nemínil dávat do rukou kdekomu.

Výrobu a výměnu nových náramků nadšeně organizoval Džataši. Postupně je měli dostat všichni obyvatelé hvězdné lodi. Jakmile se rozkřiklo, kolik nových možností poskytují, hrnuli se za Džatašim lidé po stovkách. Vyrábět náramky bylo jednoduché, horší bylo sundávat staré typy. Ty jsme museli opatrně rozkrojit a pak silou rozlomit. Neobešlo se to bez použití násilí a musel jsem proto vymyslet malý strojek s kotoučovou pilkou a chránítky, znemožňujícími i náhodné poranění ruky.

Pro nové náramky si však nepřišli všichni. Některým bylo jedno co nosí, jiní, například všichni Um-lusíté, nepřišli úmyslně, ze vzdoru. Rozhlásili jsme sice, že nový náramek dostane každý, kdo o něj požádá, ale ani Um-lusíté, ani Rhora-moantové se prostě nedostavili. Jejich škoda...

Ačkoliv Um-lusíté vyhrožovali soudem, nakonec si to rozmysleli a k soudu se neobrátili. Murkwairové však tento případ přece jen posuzovali. Nebylo by dobré přejít úplně bez povšimnutí události, které znamenaly smrt tolika lidí ze všech ras. Soudci vyšetřovali pečlivě, ale nakonec dospěli k závěru, že sice k trestuhodným činům došlo, ale největší viníci zaplatili vzpouru životy. S rozhodnutím Murkwairů jsem sice plně nesouhlasil, podle mě měli značnou vinu i někteří podněcovatelé, kteří se pak sami drželi stranou, ale pak jsem nad tím také mávnul rukou.

Brzy jsem měl příležitost toho litovat...

Po soudu jsem konečně mohl zasednout k tomu, na co jsem se tak dlouho těšil. Byla to velice zajímavá práce, až jsem se od ní nemohl odtrhnout ani na jídlo. Džataši mi vybrané lahůdky nosil až pod nos, ale já jsem nevnímal, co vlastně jím. Možná se to nezdá, ale konstruktérská práce není lehká ani s využitím dokonalých počítačů, jaké jsem měl. Často jsem v té době usínal během výpočtů únavou. Věděl jsem, že moje výtvory nesmějí mít chybu, neboť by je později bylo velice obtížné předělávat. Jakmile se vytvořily superpevné krystalické struktury ve zpevněných součástkách, bylo téměř nemožné je zrušit, leda s použitím nesmírné síly. Nakonec jsem však zadal svůj první výtvor do výroby a šestka robot brzy ohlásil konec. Spolu se mnou i všichni ostatní teď mohli obdivovat výsledek.

V hale před robotem se blýskal stříbřitý letoun. Nebyl diskovitého tvaru, jako všechny dosavadní omíorské bitevní stroje, ale měl tvar krátkého doutníku. Šířku měl tři metry, výšku také tři a délku šest metrů. Dalším rozdílem byla řada oken na bočních stranách a vpředu. Na první pohled autobus bez kol, ale nebyla to podoba čistě náhodná. Byl to skutečně autobus, ovšem postavený pro novou éru pozemské civilizace. Obměnou karoserie by se z autobusu stalo nákladní auto a na to se daly montovat různé nástavby. Základní karoserie byla hermetická, stroj mohl v případě potřeby plout na hladině nebo letět ve vysokých vrstvách atmosféry. Jenom na kosmické lety nebyl vhodný, jeho skla nebylo totiž možné vytvrdit. Sklo se sice dalo také zpevnit jako ostatní materiály, jenže tím procesem vždycky ztratilo svou nejdůležitější vlastnost - průhlednost.

Jako další jsem zkonstruoval menší letadlo. Bylo veliké zhruba jako dřívější osobní automobily, jenomže s kabinou odpředu až dozadu, bez kufru a bez motoru. Bylo vyšší než bývaly osobní automobily, takže uvnitř bylo více místa. Také zde bylo možné měnit karoserii za jinou: dodávku, sanitku a podobné.

„Tohle má nahradit auta?“ ujišťoval se Sengö Patterson nedůvěřivě.

„Nejen auta, ale i letadla, lodě a lokomotivy,“ přisvědčil jsem mu. „Můžeš spojit dva, tři, deset, ale i sto takových letadel do jakéhosi vlaku, řízeného jediným pilotem, anebo lépe dvojicí pilotů. Toto letadlo může nahradit i traktory a všechny další pojízdné stroje. Na Zemi nastane věk létání, jako byl dříve věk koní, potom páry a automobilů.“

„Ty si vážně myslíš, že tady na hvězdoletu stačíš vyrobit miliony letadel, aby nahradily produkci stovek automobilek a podobných podniků po celém světě?“ podíval se na mě dosti skepticky.

„To si nemyslím,“ odvětil jsem mu. „To ani nebude zapotřebí.“

„Ach tak - počítáš s tím, že na Zemi je teď mnohem méně lidí než před invazí, že?“

Za poměrně krátkou dobu invaze Omíorů počty obyvatelstva Země znatelně poklesly. Jen v Číně zahynula miliarda lidí - Čína, Indie, Madagaskar a některé jiné krajiny prakticky přestaly existovat a změnily se v pouště zcela bez života. Napadlo mě, že by možná bylo lépe omezit počty obyvatelstva, než Zemi opět naplnit tolika miliardami lidí, z nichž bude většina živořit. Ale to by byla spíš otázka pro lékaře a ne pro techniky. Já jsem měl na mysli něco jiného.

„Já ani nepočítám s tím, že by bylo nutné vyrábět tolik letadel, kolik bývalo automobilů,“ objasňoval jsem doktorovi svou vizi. „Počítám s tím, že moje stroje budou mít mnohem delší životnost. Dříve ti průměrné auto vydrželo sotva pět let a pak sis kupoval nové. Když ses o ně staral pečlivěji, vydrželo ti i deset, patnáct let, ale to už byl jen životu nebezpečný vrak. Letadla podle mého návrhu vydrží padesát, možná i sto let. Konstrukce je kompaktnější, povrch nerezaví, jediné pohyblivé součásti jsou dveře. Když vydrží každé i několik desítek let, nebude nutné neustále vyrábět další a další.“

„A co havárie? Při nich se na Zemi ročně zničí statisíce aut - často i s lidmi uvnitř...“

„Tak předně - letadla nebudou omezována na úzké silnice, ulice a všelijaké serpentiny, budou mít mnohem více prostoru k manévrování. Nejdůležitější bude, že je lidé nebudou řídit sami. Významnou úlohu sehraje navigační systém, řízený z hvězdoletu a z družic. Dlouho jsem o tom přemýšlel. Nemáme dost počítačů, abychom mohli každé letadlo vybavit nějakým dokonalým robotem. Podle mě to však ani nebude nutné. Stačí mít v letadle vhodný vysílač a přijímač. Palubní počítače našeho hvězdoletu stačí i odsud dirigovat až několik miliónů takovýchto pohybujících se objektů, procesorová kapacita na to postačí. A to je víc než dost, když vezmeš v úvahu, kolik letadel bude současně ve vzduchu. I dříve stála auta větší část dne nečinně na parkovištích a v garážích.“

„Jak tak koukám, dopravu máš promyšlenou dokonale,“ řekl uznale Sengö. „Pak bychom opravdu mohli Zemi postavit na nohy, alespoň co se dopravy týče. Jenom se obávám, že tím naše možnosti končí...“

„I kdyby tomu tak bylo, stačilo by to na vzkříšení celé civilizace,“ prohlásil jsem sebejistě. „Doprava je klíčem ke všemu. Bez dopravy nemůže být žádná výroba, protože nebudou suroviny, nikdo nerozveze hotové výrobky a nakonec nebudou na svém místě ani lidé. To však ještě není všechno. Dáme-li lidem tajemství mých superpevných krystalů, změní se výroba ve všech odvětvích. Bude konec výrobkům s nízkou životností, nebude nutné vyrábět pořád nové a nové, jako dříve. Lidé se budou více věnovat zemědělství, konečně snad bude dostatek potravin a nebude na Zemi hlad. Kromě toho mám v kapse ještě jeden trumf. Omíorové nám zanechali kromě jiného i tajemství svého způsobu získávání energie. Nebudeme vůbec stavět velké parní elektrárny, zamořující okolí, nebudeme potřebovat ani benzín nebo naftu. Budeme využívat přímo hvězdnou energii, jako to dovedli Omíorové.“

„Pokud to všechno dopadne tak jak říkáš, chtěl bych být přitom, až se to bude realizovat,“ řekl Sengö nadšeně. „Jen škoda, že nejsem technik!“

„Už jsi přece tady,“ pokrčil jsem rameny. „A kdož ví, jestli pro vás, lékaře, nebude omíorská věda také takovým přínosem? Nejsou i v jejich biologických znalostech ukryté podobné poklady?“

„Omíorové lidem až dosud život spíš zkracovali,“ pokrčil rameny Sengö.

„Ale hlupáci rozhodně nebyli. Vždyť přece jejich technika také sloužila především k zabíjení, ale stačilo vzít si z ní to dobré. Což nevíš o ničem dobrém, co by se dalo použít? Co například to jejich podivné učení? Víš, jaký je to sen všech žáků a studentů? A kolik géniů bylo pro lidstvo ztraceno jen proto, že neměli možnost studovat? A vy tady během jediného dne a noci nalijete člověku do hlavy celou univerzitu. To je přece něco, co by i samo o sobě stálo za pokus, ne? Když teď vezmeš postupně všechny děti světa a naučíš je společnou řeč a k tomu celou univerzitu, pak Země získá tisíce odborníků naráz. To bude stejný skok jako ztužené kovy, ne-li větší!“

„No, možná by se tam našlo i něco dalšího,“ rozjasnil se Sengö. „Společná řeč také nebude k zahození, i když nevím, jak lidé přijmou zrovna řeč svých nepřátel.“

„Dobrá věc se prosadí, nemysli si,“ ujistil jsem ho.

„Jenomže my můžeme vyučit jen pár desítek lidí denně, budeme plně vytíženi a přece nezvládneme naučit celý svět.“

„Člověče, uvědomuješ si vůbec, co říkáš? Pár desítek lidí denně - to je několik tisíc ročně! Kolik bylo před invazí na Zemi univerzit s takovou kapacitou? Tak vidíš! Já myslím, že to v první době bude stačit - a pak určitě na něco přijdete! Možná dokážeme časem tyto stroje vyrábět a pak je převezeme dolů na Zem a postavíme i tam university nového typu. Dříve to ale musíte pořádně prozkoumat.“

„Nám to ale asi bude trvat déle než tobě,“ povzdychl si Sengö. „Já bych to tu teď nejraději přerušil a přivezl si na hvězdolet rodinu. Ani nevím, jestli jsou všichni naživu...“

„Jak ti říkám, to nebude problém,“ ujistil jsem ho.

Pověřil jsem pak Džatašiho, aby Sengömu obstaral pilota pro cestu do Švédska a zpět, čehož se Džataši chopil se svou nevyčerpatelnou energií a elánem. Beztak si poslední dobou začínal stěžovat, že nemá co na práci. Ujistil jsem ho, že ho čeká pořádná fuška; jakmile se začnou provozovat lety na Zem, nebude ani vědět, kde mu hlava stojí.

Sengö odletěl ještě toho večera. Prohlásil, že Monika spolu s Pedrem na dětské oddělení stačí a on ostatně na Zemi nezůstane dlouho. Džataši pak na můj podnět svolal i ostatní pozemšťany, aby se rozhodli, zda si budou chtít přivézt na hvězdolet rodiny či jiné příbuzné, nebo zda se raději vrátí na Zem. Slíbil jsem, že každému, kdo se rozhodne vrátit se domů, věnujeme letadlo, aby měl na Zemi něco pro začátek.

Jak se dalo očekávat, tato nabídka vyvolala bouřlivou diskuzi všech pozemšťanů. Asi třetina se rozhodla okamžitě vrátit domů a starala se, jak to bude se slíbenými letadly. Druhá, menší část, sem chtěla přivézt své příbuzné a třetí, největší část, se pořád nemohla rozhodnout.

Zadal jsem výrobu obou typů letadel. Roboty obsluhovali částečně lidé ze Země, částečně z jiných světů. Ve skladech a ve volných prostorách se začaly hromadit první desítky aut a autobusů.

V té době jsme dostali zprávu, že je na Zemi připravena první skupina lidí, ochotných zapojit se do práce na obnově civilizace. Poslali jsme pro ně hned letadla se všemi našimi piloty. Na hvězdoletu jsem zůstal jako jediný pilot, ale měl jsem tu na starosti mnohem důležitější věci.


Krátce předtím, než si Sengö odletěl pro rodinu, jsem se rozešel s Džatašim.

Samozřejmě ne ve zlém, zůstal pro mě i nadále nejlepším přítelem a spolupracovali jsme v nejlepší pohodě dál. Jenom jsem opustil náš společný příbytek, takže jsme přestali být spolu ve dne v noci.

K takovému rozhodnutí tu byl v podstatě jediný rozumný důvod. Tímto důvodem byla - Monika.

Džataši samozřejmě věděl, že nová osoba, kterou jsem si přivezl ze Země, je mi velice sympatická. Já jsem na jeho zvědavé dotazy ohledně žen odpovídal jen napůl, protože jsem v té době měl plno jiných starostí. Možná jsem udělal chybu, že jsem se příteli nevěnoval víc, ale ten se sám postaral, aby se tato chyba napravila.

Když nemohl ze mne vytáhnout, co ho zajímalo, obrátil se přímo - na Moniku. Bezelstně ji požádal, aby mu alespoň ona konečně vysvětlila, jak to na Zemi chodí mezi muži a ženami. Monika musela být takovým dotazem nesmírně překvapena, ale protože dobře věděla, jak to bylo se ženami na hvězdoletu, pokusila se všechno Džatašimu vysvětlit. Nebylo to však pro ni nijak obtížné, jak později přiznala. Ačkoliv byl Džataši starší než ona, viděla v něm stále jakési malé dítě. Mohla s ním proto rozmlouvat nenuceně, jako kdyby byla jeho starší sestra a on její mladší bratříček.

V této době už se v dětském úseku nacházelo i několik desítek děvčátek z rodu Xítianů. Zatím to byla pouhá malá batolata, ale narodilo se jich tu mnohem více než chlapečků. Zárodků Xítianů bylo ve strojích na děti ze všech ras nejvíc - možná to bylo právě z tohoto důvodu. Omíorové nikdy nenechávali novorozená děvčátka naživu, maso Xítianů bylo navíc podle nich nejchutnější, takže pro ty bestie určitě představovala dívčí miminka obzvláštní delikatesu. Až když jsme se zbavili Omíorů, mohla tato děvčátka zůstat naživu. Postupně však ve strojích dorůstaly i ty nejmenší zárodky a jakmile se narodí poslední děti, nestvůrné stroje jsme se chystali vypnout. Představovaly další nelidské metody těchto lidožravých nestvůr - ale nemohli jsme se jich zbavit, dokud se nenarodí všechny děti, nacházející se uvnitř. Rozhodli jsme, že další přírůstky budou přicházet na svět už jedině přirozenou cestou.

Monika Džatašimu vysvětlila, jak přicházejí děti na svět bez těchto strašlivých strojů. Džataši si přitom vzpomínal na prastaré báje, neustále vyprávěné otroky z Xítió. V nich také figurovaly ženy, ale tyto pověsti byly tak dávné, že už skoro splynuly s báchorkami. Když se Džataši dozvěděl, že za pár let batolata vyrostou a stanou se z nich Xítijské ženy, hned si vybral jednu holčičku jako svou budoucí nevěstu.

Monika se tomu zprvu zasmála, ale rychle zvážněla. Tady šlo totiž o víc než o legraci. Všichni bývalí otroci si brzy budou muset vytvořit vztah k ženám svého rodu. Tyto vztahy buď zcela zapomněli, nebo se s věky všelijak pokřivily, nebo je neměli zcela v pořádku už před porobením Omíory. Měli by se teď všichni naučit chovat se k ženám jako ve vyspělejších civilizacích, kde žena není zbožím ani podřadným sluhou. Tak se to Monika pokoušela vysvětlit Džatašimu - a brzy i všem ostatním Xítianům. Nějak se doslechli, o čem si ti dva vykládají; nejspíš se Džataši někde pochlubil, takže se brzy přihlásili další, že by se i oni chtěli dozvědět pokud možno všechno o ženách.

Monika se ani tím nedala vyvést z míry. Bezelstně všem svým opičkovitým přátelům vykládala o sexu, ale též o životě v rodinách, o výchově dětí i o vztazích mezi jednotlivými členy rodin i mezi příbuznými. Poslouchali ji všichni velmi pozorně, jenomže sotva s těmito přednáškami skončila, byli tu další zájemci, dokonce už i z dalších ras, vyskytujících se na hvězdoletu. Musela slíbit, že podobné přednášky brzy uspořádá i pro ostatní.

„A ty - jsi už skutečná žena?“ zeptal se nakonec Džataši své učitelky. „Proč tedy nežiješ s mužem?“

„Já zatím žádného nemám,“ usmála se na něho Monika.

„Tady je mužů! Můžeš si vybírat podle libosti. Proč si některého nevezmeš? Třeba Honzu!“

„Protože mě ještě nepožádal o ruku,“ opáčila klidně.

„A ty jsi ho už požádala?“ zeptal se jí Džataši.

Tato otázka Moniku pochopitelně vyvedla z míry. Nebývá na Zemi zvykem aby dívka žádala o ruku muže, obvykle tomu přece bývá naopak...

Monika Džatašimu sice neodpověděla, ale začala o tomto problému trochu více přemýšlet. Neuplynuly ani celé dva dny a právě když jsem oslavil svůj první úspěch, totiž postavení prototypu létajícího autobusu, využila této oslavy pro sebe.

Oba jsme seděli proti sobě ve velké ordinaci. Na stolku před námi byla ještě spousta dobrot, ale nikdo je už nejedl, všichni jsme byli najedení dosyta. Zůstali jsme sami. Sengö s Džatašim odešli pro pilota, který měl odletět pro zbytek Sengöho rodiny, zatímco Xítiané se rozprchli do okolních místností dopřát si po dobrém jídle siestu. My jsme popíjeli mléčně fialový nápoj ďugur, sladce nakyslý, příjemné chuti. Na rozdíl od obvyklých pozemských alkoholických nápojů měl navíc léčivé účinky. Tady jsme alkohol sice neměli, což asi bylo dobře, ovšem rituál společného pití nám zůstal - bude asi věčný.

„Pamatuješ se, Honzo, na ten den, kdy jsi mě našel pod vrcholkem hory Santa Clara?“ zeptala se mě zamyšleně.

„Na ten den nezapomenu,“ zavrtěl jsem hlavou. „Cožpak by někdo mohl zapomenout na den, kdy se odehrálo tolik věcí?“

„Já vím,“ mávla rukou Monika. „Ty jsi toho zažil mnohem víc než já. Já jsem jen s hrůzou pozorovala, jak vaše tři letadla Omíorové sestřelili, kdežto ty jsi byl v té chvíli uvnitř jednoho z nich, což muselo být mnohem horší než to jenom pozorovat z dálky. Mimochodem, dodnes jsem nepochopila a už asi ani nepochopím, jak ses dostal ven, když podle mě všechna letadla vybuchla současně. Najednou z nich byly tři ohnivé koule, ale ještě ani nedozněl rachot výbuchů a ty už jsi byl u mne.“

„To bylo možné jedině díky urychlovači času,“ přikývl jsem. „Ale jak jsem se dostal ven, to nedovedu vysvětlit ani sám sobě. Já jsem totiž nejspíš mrkl očima - a najednou jsem byl venku a padal jsem do pralesa.“

Ovšem pamatoval jsem si to velmi dobře, dokonce s mnoha podrobnostmi, ale moc se mi nechtělo stále si to připomínat. Často mě děsivé výjevy z vnitřku zasaženého letadla strašily i ve spaní. Znovu a znovu jsem viděl udivený výraz poručíka Veselovského, jehož ostrý plech roztržené podlahy překrojil naráz vedví, nebo bortící se opičí hlavičku Culkanašiho. Stále mě děsil pohled na ostré okraje trhajících se plechů výstupní komory, na něž jsem od té doby mnohokrát ve svých snech bezmocně padal - tenkrát se zázračně trochu pootevřely až těsně přede mnou. A potom pád bezmála z kilometrové výšky bez padáku... Přežil jsem jej jedině díky paradoxu střídání časů. Toho efektu jsem využil vlastně nevědomky a vysvětlil jsem si jej až později, když jsem zpětně uvažoval, jak je možné, že jsem ještě naživu...

„Já si více pamatuji, co se dělo potom,“ řekla Monika zamyšleně. „I když to všechno trvalo tak krátce...“

„Náhodou to vím skoro přesně,“ usmál jsem se. „Trvalo to jen dvě minuty a čtyřicet šest sekund od chvíle, kdy jsme spolu vyrazili na cestu k základně - a tam potom padly hlavy všech posledních Omíorů.“

„Mně jde spíš o to, co bylo ještě později,“ zavrtěla hlavou. „Už se nepamatuješ, jak jsme objevili mého otce?“

„Pamatuji,“ řekl jsem vážně.

„Slíbil jsi mu přece těsně před jeho smrtí, že se o mě postaráš,“ podívala se na mě trochu ze strany.

„To jsem snad splnil,“ zarazil jsem se. „Pravda, tady na hvězdoletu není všechno ideální, ale na Zemi by ti nejspíš bylo mnohem hůř. Nám se tady tak zle nevede... Nemohl bych se o tebe starat na Zemi, tady mě přece potřebují víc.“

„Já vím, ale už přece nejsem malá holčička, nemusíš se už o mě starat jen jako hodný strýček,“ odvětila klidným tónem a opět se usmála. „To už je za tebou - dal jsi mi nový domov a dopomohl jsi mi i ke vzdělání, o jakém by se mi dříve ani nesnilo - vždyť já jsem tady docela vážená doktorka, což sis toho ani nevšiml?“

„O tom vím - a jsem docela rád,“ oddychl jsem si.

„Jenomže to pořád nestačí,“ pokračovala Monika. „Já mám teď mnohem větší nároky, než si možná myslíš.“

Podíval jsem se na ni překvapeně.

„No dobrá - řekni, co ještě potřebuješ? Bude-li to jenom trochu v mých silách, máš mé slovo, že se vynasnažím opatřit ti všechno, abys byla spokojená. Ovšem - pokud nebudeš chtít něco zcela nemožného.“

„Nikdy bych po tobě nechtěla nic, co by bylo nad tvoje síly,“ usmála se. „Ale dnes chci opravdu mnoho. Nic menšího, nežli - tebe za muže.“

Zůstal jsem, jako kdyby vedle mě uhodil hrom.

„Moniko!?“ vyhrkl jsem po chvíli. „To myslíš vážně?“

„Naprosto!“ přikývla a dál se na mě pátravě dívala.

„Víš přece, že jsem ženatý!“ pokračoval jsem.

„To už nejsi,“ odporovala. „Tvoje žena má za muže jiného a tys jí k tomu dal souhlas, nebo ne? Takže jsi rozvedený, formálně možná ne, ale prakticky ano.“

„No, máš pravdu... ale vždyť jsem i mnohem starší než ty a kromě toho - jen se na mě podívej, snad by sis zasloužila někoho lepšího, než takového...“

„Lepšího?“ udělala na mě udivený pohled. „Vousatí chlapi se mi líbili odmalička, ostatně - na vzhledu přece nesejde. Líbíš se mi takový, jaký jsi - už jsem tě dost poznala, jen si nemysli. Ostatně - není dobré milovat hezkou tvář, ta se může časem ztratit. Já tě chci pro tvoje srdce.“

„Nechtěl bych, aby ses ve mně někdy zklamala,“ řekl jsem potichu.

„To už nech na mně,“ usmála se. „Já nikdy nezapomenu, co jsi pro mě a pro všechny lidi Země udělal. Uvidíš sám, brzy bude i tady na hvězdné lodi spousta krásných žen a já si tě musím zamluvit včas, dokud tu nemám konkurenci. Ale myslím si, že ani ty se mnou neproděláš. Dobře vím, že jsem hezká, a vynasnažím se, abys nemusel nikdy litovat, že sis vzal nějakou saň - anebo hloupou husu.“

„Moniko!“

„Honzo!“

Měl jsem před ní jinou, ale Jitka se s touto indiánskou dívkou vůbec nemohla srovnávat a asi proto jsem se zachvěl jako student, když jsem Moniku poprvé objal a políbil. Jituš byla velice atraktivní žena, ale Monika nebyla o nic méně hezká a mně přece rovněž nešlo jen o krásu. Mnohem více se mi na ní líbilo, co nebylo na první pohled zřejmé. U Jitky jsem pořád nevěděl, zdali nemám za ženu kalkulačku. Monika všechno brala přirozeněji - a hlavně pořád nepočítala, aby snad omylem nedala víc, než kolik dostává.

Už v pralese poblíž Amazonky bylo vidět, že Monika nebude tuctové děvče, když zručně a bez mrknutí oka ovládala otcovu vysílačku. Na Zemi prožila nezanedbatelnou životní zkušenost včetně zničení rodného města, pohledu na tisícinásobnou smrt sousedů i většiny svých blízkých. Tady na hvězdoletu dostala navíc vzdělání, jaké jí po právu náleželo. Tady už to nebyla jen lecjaká devatenáctiletá dívenka odněkud z pralesa. Podle pozemských měřítek byla doktorkou mediciny; že byla k tomu všemu hezká, to tu bylo jenom - jaksi - navíc.

Také já jsem měl tady na hvězdoletu příležitost poznat ji trochu blíž. Když pečlivě v postýlkách ošetřovala malé děti všech možných ras, od drobounkých opiček Xítianů po metrová „miminka“ Um-lusítů. Všechny starší děti na ní jenom visely očima, když jim vyprávěla pohádky - nejen báje svých dávných indiánských prapředků, ale ona si pamatovala skoro doslova i Andersena; ani nevím kde k němu přišla.

Viděl jsem ji ošetřovat i děti Omíorů. Ty byly na hvězdné lodi předmětem příkré, vražedné nenávisti tří čtvrtin všech bývalých otroků. Jejich příbuzní jí zle ublížili, zabili jí otce, matku i všechny sourozence, ale ona nedělala rozdíl mezi malými Omíorky a ostatními dětmi. Do dětského oddělení neměl přístup kdokoliv; ti co tu sloužili, se k dětem svých bývalých pánů chovali velice korektně, ale snad jenom Monika všechny děti ošetřovala s pravou péčí a láskou. A zdálo se, že ji ty malé „zelené bestie“ mají nejradši ze všech lidí, s nimiž se tu setkávaly.

Spousta žen by dnes Monice nesahala ani po kotníky.

Chvíli jsem uvažoval, proč si naopak ona vybrala mě. Já jsem měl proti ní dost nevýhod. Že bych byl krasavec, to se určitě nedalo tvrdit a tady na hvězdoletu, kde nebylo čím se oholit, jsem byl zarostlý jako bandita. Byl jsem také mnohem starší než ona a k tomu jsem byl ženatý. To všechno věděla - a přece měla o mě zájem. Nezdálo se mi ani, že by se do mě zahleděla jen jako do vítěze nad Omíory. Na hrdiny z pohádek jsem rozhodně nevypadal a když jsme se společně prodírali na Zemi pralesem ke skryté základně Omíorů, určitě poznala, že nejsem žádný sportovec a tím méně nějaký superman. Pokud jde o vzdělání, v současné době jsme si byli tak nějak rovni. Jediné, co by ji mohlo ke mně přitahovat, bylo - nevím jak to říci, snad jakési spříznění duší, co člověk potká opravdu málokdy za život.

Dobrá - dejme tomu, že ona to myslí vážně, pomyslel jsem si. Nevěřil jsem nikdy na nevyhnutelný osud a nesouhlasil bych, kdyby mi někdo tvrdil, že Monika vyrůstala právě pro mě a já pro ni. Ale cítil jsem - ne, určitě jsem věděl, že opravdu nemohu prodělat, když přikývnu. Neměl jsem nejmenší důvod ji odmítnout. Věděl jsem, že i já ji opravdu mohu mít rád jako žádnou jinou na celém světě. Asi bych se neodvážil nabídnout jí ruku, ale ona si mě vybrala sama. Proto jsem se nezdráhal a přikývl jsem na její nabídku, abychom se vzali.

Když se pak po chvilce do ordinace vrátili doktor Sengö spolu s Džatašim a s pilotem Patrikem Leroyem, oznámili jsme jim svůj úmysl vzít se.

„Aha - a máme tu úkol, s nímž jsme ani nepočítali,“ řekl Sengö s porozuměním. „Jen nevím, jestli dnes na Zemi najdeme faráře, ochotného letět za vámi až do nebe.“

Džataši neřekl nic, ale předvedl nám celou sérii strašně složitých akrobatických skoků a přemetů. Dokonce mu vůbec nevadilo, když jsem se od něho stěhoval. Prohlásil jenom, že se od nás dvou bude učit, jak spolu mají vycházet opravdový muž a žena.

Monika mu na to slíbila, že ho určitě nezklameme...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:41