Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

16. červenec

Od konce invaze Omíorů uplynulo pouhých pět let, ale už jsme mohli být docela spokojeni s tím, co se dosud vykonalo. Pozemská civilizace sice pořád ještě nedosahovala úrovně před invazí, ale zdálo se, že nejhorší už máme za sebou. Většinu zničených energetických zdrojů se podařilo nahradit našimi minielektrárnami, nové stroje stabilizovaly průmysl a od základů jsme znovu vytvořili dopravu. Ostatní si už lidé dávali do pořádku mnohem snadněji.

Civilizace Omíorů nám dávala další a další dary. Pravda, nebylo to po dobrém. Šlo o válečnou kořist a vše co jsme si z civilizace Omíorů přivlastnili se dalo chápat jako náhrada škod, způsobených jejich invazí. Určitě by bylo lépe, kdyby se jednalo o vztahy čistě partnerské a o přátelskou pomoc vyspělejší civilizace zaostalejší. My jsme ale s vražděním nezačínali a také jsme necítili vinu, že se válka otočila proti agresorům. Právě tak jsme nepociťovali, že bychom se měli stydět za využívání kořisti pro naše potřeby. Ostatně to tak uznali i všichni bývalí otroci, ačkoliv někteří občas reptali, že lidé ze Země mají z hvězdné lodi větší užitek než oni, kteří na ní přece trpěli mnohem déle.

Na ojedinělé remcaly jsme se však neohlíželi. Vždyť naše postavení zde schvalovali i Murkwairové, kteří prosluli svým smyslem pro spravedlnost.

Horší bylo, že i některým lidem na Zemi se zdálo, že si na hvězdoletu žijeme nad poměry, prý na úkor zbytku lidstva. Máme všeho dost - jak k tomu přijdou milióny hladovějících lidí, roztroušených po celém světě?

Několikrát se takové narážky objevily i v Organizaci spojených národů. Tam jsem však vystoupil jednoznačně s tím, že na hvězdoletu je vytvořen rovnovážný stav, který je nutné zachovat, aby nebyla porušena soběstačnost tohoto nesmírně komplikovaného ekosystému. Připustil jsem, že není dosud plně využit, ale navrhl jsem, že na hvězdolet přijmeme ještě několik tisíc lidí až do plné kapacity generátorů potravin. To ovšem bylo z hlediska potřeb Země zanedbatelné a nakonec všichni uznali, že osazenstvo hvězdoletu má jakýsi morální nárok na trochu luxusu navíc oproti ostatním lidem.

Diplomaté se přesvědčit dali, to však neznamenalo, že naše relativní hojnost dala spát ostatním lidem Země.

Jedna taková skupina nespokojenců přiletěla na hvězdolet vyjednávat počátkem léta šestého roku po vzpouře s celým houfem letadel typu „autobus“. Hned ze začátku však bylo vidět, že nemáme čest s diplomaty, dokonce ani s lidmi, uznávajícími zdravý selský rozum. Přišli s vlastními stroze vznesenými požadavky, podle nichž bychom měli spravedlivě rozdělit výrobní kapacity hvězdoletu mezi všechny národy světa, nepatrný zbytek ponechat otrokům ostatních vesmírných ras a vrátit se do svých bývalých pozemských domovů. Podle jejich argumentace jsme vytvořili „žhavé ohnisko sociálního napětí“ tím, že jsme si nechali veškerou kořist. To by bylo třeba rozpustit, dříve než mezi námi a Zemí vznikne skutečný konflikt. Měli ještě další argumenty, většinou též podepřené šroubovanými právnickými slovy a kličkami, ale čišela z nich touha po nějakém podílu, pokud možno co největším...

Jednali nejprve s ubytovací samosprávou, ta však s nimi brzy jednání na toto téma odmítla. Přednosta Franz Müller vyjednavačům ze Země oznámil, že může komukoliv poskytnout ubytování, čímž jeho pravomoci končí. Ti se však nenechali tak snadno odmítnout a nakonec se po nějakých tahanicích dostali až ke mně. Přesněji řečeno, přišel jsem za nimi sám, jakmile jsem se dozvěděl o počínajícím konfliktu.

„Dobrá, budeme vyjednávat,“ souhlasil jsem. Zavedl jsem je do nejbližší jídelny, nabídl jim nějaké občerstvení a pak jsem chtěl slyšet jejich požadavky. Přednesli mi je; měli je už sepsané, seřazené a očíslované; celkem dvacet osm bodů. Prohlížel jsem je pozorně, ale jejich tón se mi nelíbil. Splnit je všechny by znamenalo zlikvidovat hvězdolet bez ohledu na ostatní obyvatele, pocházející z jiných světů.

„Máte to hoši promyšlené dobře, bohužel jenom ze svého pozemského hlediska,“ prohlásil jsem, když jsem s analýzou jejich požadavků skončil.

„Ale jen takto může být spravedlivě rozdělena kořist po Omíorech,“ tvrdil sebevědomý Julio Padretti, hlavní mluvčí pozemské delegace.

„Dobrá, vezmeme to bod po bodu,“ souhlasil jsem. „Škoda, že hned v tom prvním je malá nepřesnost. Tvrdíte, že... Země se vymanila z nadvlády Omíorů za velikého utrpení obyvatel celého světa, ale veškerou kořist jsme usurpovali pro sebe jenom my, co žijeme na hvězdoletu...“

„To je přece čistá pravda,“ obrátil se Padretti ke svým společníkům, kteří mu souhlasně přizvukovali.

„To není pravda,“ opáčil jsem klidně. „Souhlasím s vámi, že invaze Omíorů představovala nesmírné utrpení všech lidí, na Zemi stejně jako na hvězdné lodi. Jenže z vaší formulace vyplývá, že se lidé z moci Omíorů dostali nějakým vlastním osvobozovacím bojem - a to přece není pravda. Většina lidí na Zemi nemá na zničení Omíorů zásluhy buď vůbec žádné, nebo zcela zanedbatelné. Porážka agresorů byla dílem malého počtu lidí. Tak malého, jako tomu nebylo nikdy v historii lidstva. Ostatní by jim měli být do konce svého života vděčni a ne na ně vznášet požadavky, jako by Omíory porazili oni sami. Když chcete jednat o spravedlivém dělení kořisti, co jste udělali pro svrženi Omíorů - například vy? Pokud vím - vůbec nic. Jakým právem se teď sápete po kořisti po Omíorech?“

„Nejednáme za sebe, ale za celé lidstvo,“ utrousil jeden z delegace. „Celé lidstvo stojí za našimi požadavky!“

„Tady píšete, že by se mělo všechno rozdělit ve stejném poměru, jako je poměr počtů obyvatel...“ pokračoval jsem. „Váš požadavek spravedlivého urovnání je bohužel nesprávně založen na předpokladu zhruba stejných zásluh lidí Země a hvězdoletu. Počet obyvatel hvězdné lodi je zanedbatelný proti počtu lidí Země a nám by nezbylo téměř nic... Jenomže asi nevíte, že hvězdolet nikdy nebyl dobyt zvenku. Omíorové zahynuli tady a našima rukama. Válku jsme rozhodli my, když jsme se vzbouřili uvnitř lodi. Navíc zcela pomíjíte zásluhy otroků z jiných ras než pozemské - a to by také mělo každé spravedlivé dělení respektovat. Ani nevíte, že jen polovina účastníků vzpoury byla ze Země, druhá polovina byli totiž právě mimozemšťané. Spravedlivé dělení by snad mělo i tuto skutečnost respektovat a přiznat mimozemšťanům odpovídající podíl na kořisti. V současnosti všechny stroje na hvězdoletu naplno pracují právě pro obnovu Země, což sice také není moc spravedlivé, ale sami mimozemšťané ochotně uznali, že Země potřebuje pomoc více než oni. Jak se tak ale dívám, vy byste mimozemské obyvatele nejraději obrali o všechno.“

„Nejen na hvězdoletu, ale i na Zemi byla zabita spousta těch zelených bestií,“ namítal Julio Padretti. „Ani lidé na Zemi nebyli tak nečinní, když šlo o záhubu našich nepřátel. Nikdo přece nepochybuje, že největší škody způsobil Omíorům raketoplán Odveta!“

„Omíorové si vedli poměrně přesnou evidenci o ztrátách od počátku invaze až do vzpoury. Během invaze bylo zničeno jen sedmnáct omíorských letadel, z toho jedenáct nad Spojenými státy, čtyři nad Evropou, jedno nad Japonskem a jedno nad Indií, jenomže většinou se jednalo o náhodné úspěchy. Útok raketoplánu byl účinnější, pravda, ale zato znamenal mnohem více obětí v řadách otroků než jejich pánů. Budeme-li tedy počítat zásluhy podle počtu zabitých Omíorů, pak je tento poměr přibližně třiadvacet tisíc proti tisíci osmi stům, tedy dvanáct ku jedné v náš prospěch. Navíc opět nemůžete počítat všechny obyvatele Země, když nejvíce Omíorů má na svědomí pouhá pětice letců raketoplánu Odveta.“

„Dobře, ale těchto pět přece zastavilo invazi!“ trval na svém zástupce Země.

„Těch pět málem Zemi zlikvidovalo,“ odpověděl jsem suše. „Málem donutili Omíory k použití jejich nejsilnější zbraně. Ta by ze Země udělala mrtvou planetu. Zachránila nás jenom hamižnost Omíorů, protože naštěstí chtěli nejprve získat co nejvíc kořisti a otroků a až potom Zemi zničit.“

„To jsou jen nepodložené dohady!“ odsekl Julio Padretti. „Žádná taková zbraň neexistuje!“

„To nejsou jenom dohady,“ vzkypěl jsem. „Pánové, vy mi tu připomínáte Japonce, když je Američané varovali krátce před Hirošimou. Ti také nechtěli pochopit, že může existovat něco silnějšího než klasické trhaviny.“

„Omíorové by byli dalším raketoplánem zničeni,“ tvrdil Padretti, ale už ne tak sebejistě.

„To by musela Země nějaký další mít,“ opáčil jsem. „Jak jistě víte, kosmodrom na Floridě byl poté zcela srovnán se zemí a potopen do moře.“

„Další by poslali Rusové!“

„Jenomže ten by nedoletěl,“ ujistil jsem je. „Nikdy jsme proti Omíorům stejný trik neuplatnili dvakrát po sobě; jako se nedařilo sestřelovat Omíory vojenskými stíhačkami. Měly úspěch jen zpočátku, než si jich Omíorové všimli a začali se proti nim chránit. Naši nepřátelé nebyli pitomci, dovedli se z vlastních chyb rychle poučit! Možná naši civilizaci trochu podcenili a hvězdolet si dostatečně nechránili, ale po našem útoku zavedli kolem hvězdoletu hlídky, na vlastní oči jsem je viděl. Žádný raketoplán by jim už neunikl.“

„Jenomže to jsou jen vaše domněnky,“ vyhrkl další.

„Domněnky, podložené záznamy Omíorů,“ nedal jsem se.

„To znamená, že jste uvěřili jejich propagandě! Vždyť oni určitě všechna fakta zkreslovali!“

„Omíorové neměli žádnou propagandu,“ podotkl jsem. „Proč by ji používali? S otroky o svých vítězstvích ani o prohrách nikdy nediskutovali. A sami sobě nelhali, neměli k tomu důvod. Pravda byla pro ně vždycky mnohem výhodnější.“

„Ale i kdybychom dělili jen podle počtu zabitých Omíorů, ani pak není spravedlivé, že jste si nechali všechno,“ nedal se zastavit Julio Padretti.

„Dobrá, připusťme i dělení v poměru jedna ku dvanácti,“ řekl jsem. „Co by tím Země získala? Jenom to, že by se v této nejhorší době zpomalila obnova civilizace. Co komu pomůže, když Spojené státy dostanou jednu dvanáctinu našich výrobních strojů? Máme jich tu osm, dostali by tři čtvrtiny z jednoho stroje, což by jim ovšem nikdy nemohlo fungovat. Dejme tomu, že bychom se rozhodli věnovat jim stroj celý. Pominu zatím, že nikdo neví, jak bychom jej dopravili dolů, váží totiž šest set tun a to mnohonásobně přesahuje nosnost všech našich letadel. Dalším problémem, podle mě bohužel neřešitelným, je skutečnost, že tyto stroje mohou bezchybně pracovat jen v beztížném stavu. Tady nám to potíže nečiní, ale dole na Zemi by to znamenalo vážný problém a nikdo teď neví, zda by se takový stroj vůbec dal do práce. Umístění strojů na hvězdoletu má i pro nás mnoho nevýhod, zejména s dopravou surovin a nazpět hotových výrobků, ale jinak to zatím neumíme. Až dokážeme tyto stroje vyrobit a přizpůsobit provozu na Zemi, samozřejmě je budeme stavět především tam, ale v časovém horizontu do dvaceti let to nevidím reálné. Do té doby musí stroje zůstat tady. Budou tu pracovat na plné obrátky a - vážení přátelé, ať už se vám to už líbí nebo ne, dělení strojů je čirý nesmysl. Cožpak vám nestačí pomoc, kterou Zemi denně poskytujeme?“

„Po Omíorech tu však muselo zbýt mnohem víc, než několik velkých strojů.“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Ale většina zařízení je tak nebo tak spojena s hvězdoletem.“

„Například tu musí být letadla!“

„A co myslíte, že tu vyrábíme?“ podíval jsem se na ně udiveně. „Většina výrobních strojů přece produkuje letadla. Dodáváme je Zemi za cenu sotva symbolickou!“

„Ale to nejsou původní letadla Omíorů. A kromě nich tu musela zbýt i spousta zbraní!“

Aha, došlo mi. Takže pánům jde o zbraně. Ale v tomhle se přepočítali mnohem více než s dělením strojů. Protože jestli jsem se rozhodl zabránit novému vyzbrojování Země, pak tento úmysl byl naprosto pevný. Nebyl to ostatně jenom můj názor, na hvězdoletu se mnou v tomto bodě souhlasili všichni, nejen pozemšťané, ale i lidé ostatních ras.

„Zbraně se v žádném případě dělit nebudou,“ řekl jsem s určitostí. „Ano, v tom máte pravdu, na Zem dodáváme jenom neozbrojená letadla. Také je pravda, že Omíorové měli zbraně podstatně účinnější než naše pozemská civilizace, ale právě proto by asi nebylo dobré dát tyto nástroje zkázy do rukou lidem. Dětem přece zápalky do rukou nepatří a emitory Omíorů nejsou žádné hračky!“

„To je ovšem nesmysl,“ odvětil Padretti. „Cožpak nás tu všechny považujete za děti? Vůbec není spravedlivé, že vy je budete mít a my ne!“

„Lidstvo Země nedorostlo ani k objevení atomové energie. Ani tu nedokázalo zpočátku využít jinak než k ničení,“ řekl jsem tiše. „Právě tak by tomu bylo se zbraněmi Omíorů. Ale ani my je nebudeme používat. Budou tu jenom dobře uschované, aby se nedostaly do nepovolaných rukou.“

„Na to nemáte právo! Lidstvo nestrpí, abyste poroučeli pořád jenom vy! Když nám je nedáte po dobrém, vezmeme si je sami... A třeba po zlém!“

„Tak dost!“ vybuchl jsem. „Když mluvíte o právu - jakým právem zde chcete mluvit za celé lidstvo? Je vás tu nevelká skupinka, navíc jste jen z Evropy a Ameriky. Kdo vás pověřil mluvit za celé lidstvo? Máte k tomu nějaký mandát? Víte co? Seberte se a vraťte se na Zem, projednáme to pořádně na půdě Spojených národů!“

„My jsme delegace Země - a vyhazovat nás nikdo nebude!“ vyštěkl Julio Padretti. „A vy - jménem celého lidstva - jste zatčen a půjdete před soud!“

No tohle! Že by mě chtěli rozesmát? Pouhá delegace ze Země, a oni by chtěli někoho zatýkat, navíc přímo na palubě hvězdoletu, na našem výsostném území!

„Smím se zeptat, podle jakého zákona?“ ušklíbl jsem se.

„Pro urážku lidstva!“

„Takový zákon neplatí v žádném pozemském státě, tím méně tady,“ opáčil jsem. „Tady ani nemáte žádnou pravomoc, jste na půdě suverénního státu. Můžeme vaše podmínky vyslechnout, ale nejsme povinni je přijmout. Rozhodně neuspějete po zlém, to raději ani nezkoušejte!“

„To se ukáže! Chyťte ho - a prohledejte ho, jestli nemá u sebe zbraň!“ nařídil Julio Padretti dvěma svým nejbližším společníkům. Současně vytáhl z podpaží pistoli a namířil ji na mě. Další dvě - tři pistole se temně zaleskly v rukou dalších vyslanců Země. Okamžitě jsem zvážněl, protože tady opravdu přestávala každá legrace.

„Ovšemže mám u sebe zbraň!“ přisvědčil jsem. Pak jsem na ně vytasil svůj zbrusu nový staniolový meč, právě takový, jakým jsem sťal hlavy jedenácti tisícům Omíorů.

„Klade odpor!“ vykřikl Julio - a k mému zděšení stiskl spoušť pistole.

V tichu se ozvalo jen slabě slyšitelné klapnutí. To se vzápětí opakovalo ještě několikrát, neboť postupně stisklo spoušť i několik dalších vyslanců.

Víc se však nestalo a všichni ztuhli překvapením. Určitě si nikdo ani nevšiml, že jsem sebou krátce předtím nepatrně trhl. Trvalo to necelou desetinu sekundy, ovšem jen pro tyto výtečníky. Já jsem byl pod vlivem zapnutého urychlovače času a desetina sekundy se pro mě roztáhla na více než minutu. Během této doby jsem všechny obešel a všem jsem jejich zbraň poškodil k nepotřebě - většinou stačilo odseknout pohyblivou část kohoutku. Pak jsem se opět klidně vrátil na své místo.

Nemohli mi ublížit ani v nejmenším, ale jejich chování mě pořádně dopálilo. Nikdo z nich ani nepomyslel na varovný výstřel do vzduchu, všichni mířili přímo na mě a někteří z nich dokonce stiskli spoušť. Kdybych jim nevyřadil zbraně, prostříleli by mě jako řešeto. Takhle vražednicky se přece nemohou chovat vyslanci, tohle by si neměli dovolovat ani policisté při zatýkání obzvlášť nebezpečných zločinců. Bylo mi jasné, že tihle nebudou ani jedni, ani druzí. Mám nejspíš před sebou - bandu obyčejných gangsterů a vrahů.

„Ale, ale - chcete vystupovat nepřátelsky? Prosím, to je jiná řeč,“ usmál jsem se trochu smutným úsměvem. „Pak vás ovšem vyzývám, abyste se vzdali. Předně - jste odzbrojení, vaše zbraně jsou v této chvíli zničené. Za druhé, nedržím v ruce žádnou dětskou hračku, ale zázračný meč, jakým padly hlavy Omíorů tady na hvězdoletu. Moc by mě mrzelo, kdyby jej měl obrátit proti svým krajanům, ale pokud si přejete boj, přijdete o hlavy i vy!“

Očekával jsem, že tím vyjednávání skončilo. Tuto bandu budeme muset vyhodit, co se dá dělat! Naložíme je do letadel a pošleme zpátky na Zem. Uvažoval jsem, zdali bychom je na Zemi neměli předat soudu - pak bychom jim asi měli odebrat zbraně jakožto doličné předměty.

Tito lidé však vůbec neuvažovali tak, jak jsem čekal.

„Na něj!“ vyštěkl Julio Padretti - a vyrazil proti mě botou. Stál nejblíž a jeho úder karate by byl asi strašlivý. Jenomže i já jsem jednal jinak, než očekával on. Místo abych se snažil pozdě a proto marně krýt jeho útok, můj myšlenkový povel okamžitě zapnul spínač urychlovače času. Julio ztuhl a všichni z jeho skupinky také. Bylo načase - kdyby mě jeho bota zasáhla, už bych nebyl schopen ničeho dalšího. Takhle jsem se jenom přesunul metr od něho - a opět jsem urychlovač vypnul. Strašlivý úder karate se rozplynul do prázdna, Julio se zapotácel a málem upadl. Byl to však zřejmě velmi dobře vycvičený bojovník, poskočil ke mně a ihned zase zaútočil.

Ustoupil jsem až ke stěně a opět se zpomalil. Julio opět poskočil a potřetí proti mě vykopl nohou. Kdybych se neuhnul ze směru jeho útoku, úder karate by mě musel zabít. Ostatní se rovněž chystali zaútočit, někteří vytahovali nože, jiní pistole. Opět jsem se urychlil, v letu jsem jim zneškodnil všechny zbraně, nože jsem nasekal na drobné kousky a nakonec jsem se zastavil trochu stranou.

Juliova bota mezitím naplno dopadla - jenomže ne na mne, ale na kovovou stěnu kabiny. Náraz byl strašlivý. Padretti vykřikl bolestí a ztěžka dopadl na zem. Ihned sice vyskočil, ale jeho noha, která prve narazila do kovové stěny, ho už neunesla. S bolestivým zaúpěním se složil na podlahu.

„Jak může někdo doufat, že tak primitivními prostředky uspěje proti někomu, kdo zabíjel Omíory?“ řekl jsem pomalu a vrtěl jsem hlavou, jako kdybych tomu nemohl uvěřit.

„Na něj, chlapi, dokud je sám!“ vykřikl Padretti hlasem, z něhož byla znát bolest z rozdrcené nohy.

„Tobě to pořád ještě nestačilo?“ vykřikl jsem. „Pak tedy - dolů s tvou hlavou!“

Namířil jsem na něho svůj meč, pak jsem se však urychlil v čase, došel až k němu a jediným švihnutím jsem sám vykonal svůj příkaz. Vrátil jsem se potom na své původní místo, opět jsem zaujal téměř stejnou pozici a zpomalil se.

Z pohledu nehybného pozorovatele to muselo vypadat velmi záhadně. Já jsem jen vyřkl rozsudek - a aniž bych se pohnul, hlava odsouzeného se najednou kutálela po zemi a můj meč se přitom ani nezbarvil krví. Tak by se přece projevoval jenom zázračný meč krále Bruncvíka anebo kouzelné meče z pohádek tisíce a jedné noci. Proto se ostatní jaksepatří zarazili. Hlava Julia Padrettiho na mě z podlahy chvíli mrkala očima, jeho ústa se pohybovala, otevřela se k poslednímu zoufalému výkřiku, ale bez vzduchu z plic nevydala ani hlásku. Pak se zavřela ústa i oči a hlava gangstera pomalu zemřela, zatímco jeho tělo se ještě chvíli škubavě pohybovalo, čím dál tím pomaleji, až také znehybnělo.

„Odhoďte všechny zbraně, nebo dopadnete stejně!“ poručil jsem otřesené skupině. Namířil jsem na ně výhružně svůj meč a zatvářil jsem se hrozivě. Několik pistolí, několik boxerů, vystřelovacích nožů a další zbraně dopadly na zem.

„Jděte k přístavu, nasedněte do svých letadel a vraťte se na Zem,“ rozhodl jsem už klidně. „To je poslední šance, co vám nabízím. Pokud vás někdo poslal, abyste nám tady dělali potíže, vyřiďte mu, ať se už nesnaží. Máme tu zbraně, jimiž jsme zabili Omíory - uvědomte si laskavě, že proti nim není na celém světě obrana. Nikdy je ovšem nedáme gaunerům jako jste vy nebo vám podobní.“

Zapnul jsem urychlovač a odešel jsem, takže jsem jejich udiveným zrakům zmizel tak náhle, že si to do smrti nikdo z nich nedokázal vysvětlit.

Tím pro mě tato událost skončila - či spíš měla skončit. Protože se vzápětí ukázalo, že jsem tyto protivníky podcenil a to bývá v mnohých případech osudné.


Opustil jsem bandu gangsterů pod urychlovačem, ale za nejbližším rohem jsem se zpomalil a dál už jsem pokračoval bez urychlení. Monika totiž nedávno na pokusných krysách dokázala, že pobyt ve zrychleném čase je přece jen škodlivý. Krysy, pěstované v uzavřeném a urychleném boxu, se ani po odpovídajícím přepočtu času nedožily poloviny obvyklého věku svých vrstevnic, chovaných ve zcela stejném boxu, jenže bez urychlení. Monika tvrdila, že jakýkoli pobyt v urychlení je nebezpečný a účinky se s časem sčítají; přitom jsem měl za sebou už několik dní takového režimu. Co už se stalo, stalo se - nebylo však rozumné urychlovat se zbytečně, jen tak pro zábavu.

Došel jsem do velínu, abych dal pozor, jak budou podivní hosté opouštět loď. Než jsem tam dorazil, vylétly z přístavu první letouny a začaly se rozestavovat v kosmickém prostoru nedaleko našeho hvězdoletu do letové formace.

Nebyly to však stejné letouny, jimiž přilétli ze Země, nýbrž - těžké bojové stroje Omíorů.

Brzy jsem věděl, co se vlastně stalo. Gangsteři se hned od začátku rozdělili na skupinky a i když jsem jednu z nich odzbrojil, ostatní měli u sebe další zbraně. Zatímco jsem se zabýval vyjednavači, další parta přepadla v přístavu hlídky, obsadila bojové letouny a vylétla s nimi z lodi. Omíorské letouny se řídily stejně jako létající autobusy vyráběné pro celý svět, jen zbraňové systémy v nich byly navíc. Napadlo mě s hrůzou, že gangsteři mohou mít mezi sebou někoho, kdo těmto letadlům rozumí. První piloti přece uměli zacházet se zbraněmi - a mohli to zatím naučit kohokoliv dalšího.

Vzápětí se moje obavy potvrdily tím nejhorším způsobem. Z letadel se brzy ozvalo první vysílání, vlastně ultimatum. Gangsteři požadovali, aby pozemšťané opustili hvězdolet na neozbrojených letadlech, jinak jej oni rozstřílejí.

Co tím sledovali, bylo naprosto jasné. Chtěli se zmocnit hvězdoletu, jeho výrobních kapacit, ale zejména zbraní. Pak by mohli hospodářsky ovládnout celý svět a držet všechny lidi v šachu, kdyby se jim kdokoliv protivil.

Jejich návrh však byl naprosto absurdní. Cožpak se mohli spoléhat na to, že jim bez odporu vyklidíme hvězdný letoun a vydáme se jim plně do rukou na neozbrojených letadlech? Každý uvažující člověk musel vědět, že nás kapitulace nemůže zachránit. Kdybychom jejich požadavek splnili, měli by nás jako na talíři a nejspíš by nás ihned povraždili. Nám zbýval jen boj - ačkoliv se dalo čekat, že bude krutý; dvaapadesát bojových letadel představovalo děsivou palebnou sílu. Letět proti nim ve stejných letounech by bylo sebevraždou; snadno by nás rozstříleli hned v ústí přístavů, odkud bychom museli vylétávat jen jeden po druhém. Účinněji bychom se asi mohli bránit pomocí emitorů namontovaných na hvězdoletu a dálkově řízených z velína. Pak by naopak oni neměli šanci proti nám, jenomže než bychom je rozstříleli, jejich emitory by mohly poškodit hvězdolet mnohem hůř, než jak to dokázala pětice atomových kamikadze, vyslaná během invaze na hvězdolet Američany. Kolik by přitom zahynulo lidí i jiných bytostí, netroufal bych si ani odhadnout.

Gangsteři však pravděpodobně vůbec nevěděli, jaké zbraně proti nim můžeme použít. Nikoho nenapadlo obklíčit hvězdolet ze všech stran, drželi se stále na straně přístavů. Bylo by to pro ně výhodnější, kdybychom i my proti nim chtěli použít letadla. Neuvědomili si, že přístavy letadel jsou všechny na stejné straně hvězdoletu, kam je obrácena většina zbraňových systémů. Zřejmě ani netušili, že se celá jejich skupinka nachází přímo před pěti ze sedmi emitorů nejmocnější zbraně Omíorů - kyfoje. Připadalo mi, jako kdyby mladíček s kudličkou v ruce vyhrožoval chlapovi, který na něho míří ostře nabitým revolverem.

Zkontroloval jsem rychle ovládání této zbraně. Ze sedmi emitorů byly dva poškozené atomovým útokem Američanů, ale k účinné palbě stačily i tři. Od chvíle, kdy jsem se naučil řídit hvězdolet a zadávat automatické udržování režimu letu, byl v programech řídících počítačů trvalý příkaz, zakazující let v takovém směru, kdy by emitory kyfoje mířily proti Zemi a bylo by možné její byť nechtěné poškození, ovšem na jiné kosmické objekty než na Zemi se zákaz nevztahoval. Ani teď proti ní nebyla namířená osa strašlivých emitorů; v kuželu ohrožovaném kyfojem však byla všechna letadla gangsterů a až mnohem dál okraj Měsíce. Jakmile jsem si byl jist, že Zemi ani nechtíc neublížím, spustil jsem krátký výboj v trvání sotva tisíciny sekundy.

Záblesk, který následoval, nebyl nijak silný. Gravitační emitory vysílají zničující energii bez efektních světelných nebo zvukových projevů. Hvězdolet se trochu otřásl, podlaha a stěny zadrnčely a krátce se ozvalo hluboké hučení. Nebylo to nic moc, ale kdo něco čekal, jistě si toho všiml. Pohlédl jsem na měřič emitované energie. Naskočila na něm cifra, po níž mě trochu zamrazilo, jak byla obludná. V první chvíli jsem si nedovedl představit, co by to udělalo, kdyby taková příšerná energie dopadla na planetu, brzy jsem však jakousi představu tohoto druhu získal.

Ne na místě, kde v prostoru visela letadla gangsterů. Tam se jen krátce zablýsklo a letadla naráz zmizela. Obludný úder je rozdrtil na prášek a i ten smetl daleko od hvězdné lodi rychlostí, srovnatelnou snad jedině s rychlostí světla.

To však nebylo všechno. Kyfoj nemířil proti Zemi, jenže kužel jeho účinků svým okrajem zasáhl velmi vzdálený povrch Měsíce. Co se tam stalo, bylo ohromující. Měsíc se okamžitě zamlžil obrovským oblakem prachu, který se vznesl z povrchu a rozletěl se do všech stran. Chvíli se zdálo, že na pokraji měsíčního kotouče pomalinku vyrůstá nestvůrný šedivý puchýř o průměru skoro pětiset kilometrů. Chvíli jsem jej sledoval, ale pořád se zvětšoval a nemínil se zastavit. Přikázal jsem počítačům, aby byly tyto změny Měsíce zachyceny pro pozdější rozbor - i jako varování.

„Honzo, u Druhého přístavu se děje něco strašného, co máme dělat?“ ozval se v té chvíli můj komunikátor.

„Co se děje?“ odpověděl jsem otázkou.

„Um-lusíté - zase začali řádit, ale tentokrát....“

Komunikátor umlkl v půli věty. Nedověděl jsem se už, kdo mě to volal, ale věděl jsem alespoň přibližně, odkud volání přišlo. Druhý přístav - odkud před pouhými několika minutami vylétli na bojových letounech gangsteři! Ale co s tím měli společného Um-lusíté? Hlas volajícího byl dětský, zřejmě šlo o jednoho z opičkovitých Xítianů. Cítil jsem jeho naléhavost a trochu i hrůzu, ale hlavně - hovor skončil příliš náhle, takže to asi bylo vážné. Okamžitě jsem si zapnul urychlovač a vydal se k Druhému přístavu.

Um-lusíté tam ovšem byli. Tentokrát neměli jen své dlouhé nože nasazené na tyčích, jako při minulém pokusu o puč. Dnes byli vyzbrojeni mnohem dokonaleji - pozemskými automatickými pistolemi a krátkými samopaly. Nemusel jsem ani zjišťovat, odkud je získali. Společně s nimi totiž chodbou postupovali pozemšťané, vyzbrojení stejnými zbraněmi - gangsteři. Byla to další skupina a zřejmě měla někoho, kdo se dokázal rychle domluvit s Um-lusíty. Bylo až k podivení, jak rychle se tito zapřísáhlí odpůrci pozemšťanů spojili s gangstery, ale vrána vráně zřejmě oči nevyklove, jak tomu bylo i v tomto případě. Um-lusíté se asi nenechali dlouho přemlouvat. Dostali nové, účinnější pozemské zbraně - a zaútočili.

Jejich tažení hvězdoletem trvalo zatím krátce - a přesto byla cesta, kudy už prošli, lemována mrtvými. Viděl jsem dva lidi z Ghoaverinu, tři Xítiany a jednoho pozemšťana, všechny zblízka zastřelené několika ranami. To už přesáhlo všechny meze! Mnoho lidí mě považovalo a dosud považuje za dobráka, jenomže teď jsem vzplál - a opět jsem vytáhl meč.

Nejprve jsem musel zlikvidovat střelce. Kdybych se však zastavil a vyjednával s nimi, mohla by zatím na jiném místě hvězdoletu další taková parta vraždit. Musel jsem pučisty zneškodnit důkladněji a ihned. Nechtěl jsem je zabít hned na místě, proto jsem každému gangsterovi v ruce přesekl pistoli nebo samopal, podle toho co kdo držel - jenže s prsty rukou, aby nemohli použít ani další ukryté zbraně. Um-lusíté se už minule mohli poučit, že násilím nic nezískají - těm jsem teď sekal rovnou hlavy. Pořád jsem je litoval, ale jednou jsem jim už život daroval a po druhé by to byla příliš nebezpečná hloupost. Nemohl jsem přece litovat vrahy a dovolovat jim znovu a znovu vraždit! Jak by k tomu přišli ostatní?

Celou tuto skupinku jsem zneškodnil v okamžiku. Přitom jsem zpozoroval i několik vypálených střel, které se velikou rychlostí přibližovaly k prchajícím lidem. Určitě by je brzy zasáhly a nejspíš i zabily, kdybych kulkám za letu nezměnil směr, takže cíl minuly. Stačilo jen prstem lehce ze strany zatlačit na letící střelu, až se její směr viditelně změnil.

S lidmi z této skupiny jsem nevyjednával. Nechal jsem je být a obrátil se jinam. Naštěstí byli gangsteři soustředěni na nevelkém prostoru v blízkosti Druhého přístavu, kde jsem objevil čtyři skupinky. Během jediné sekundy byli všichni buď pobiti, nebo beze zbraní - a bez rukou. Teprve když bylo tohle hotovo, zpomalil jsem se a chtěl jsem přivolat hlídky, aby přišly ošetřit raněné. Chtěl jsem také zavolat soudce Murkwairy, aby zajistili všechny usvědčující materiály a Džatašiho, abych mu pověděl, co se dnes vlastně stalo.

Nikdo se mi však neozval. To bylo podivné. Otočil jsem se a okamžitě jsem se vracel k hlavnímu velínu, abych všechny vyhledal pomocí náramků. Opět jsem se urychlil, zdálo se mi podezřelé, že ani Džataši nereaguje na mou výzvu. Běžel jsem k velínu v hustém vzduchu, který se přede mnou jen neochotně rozestupoval, když jsem najednou narazil na překážku, jakou jsem v žádném případě nečekal.

Byly to pancéřové dveře, hermeticky uzavírající centrální zónu; poslední před hlavním velínem hvězdoletu. Program pro zónové bezpečnostní dveře jsem nedávno sám přepracoval, aby byly neustále otevřené. Teď už přece nemusely být pro otroky neprůchodné. Kdyby přece jen došlo k rozsáhlému poškození lodi a bylo by nutné oddělit některý úsek s únikem vzduchu, samočinně by se uzavřely. Stihly by to i kdyby vypadla celá energetická síť hvězdné lodi, měly na to své vlastní nouzové zdroje a nezávislou logiku.

Teď však byly tyto dveře uzavřené a když jsem se před ně postavil se svým náramkem, zpomalil se a poručil jim, aby se ihned otevřely, dveře mě - neposlechly...


Nejprve jsem čekal skoro celou minutu, než mi došlo, že se asi nejedná o pouhé zpoždění. Zónové dveře byly uzavřeny úmyslně. Ten, kdo k tomu dal příkaz, je navíc zablokoval. Proč však nereagovaly ani na můj náramek? Měl přece ze všech náramků největší váhu a bylo mu dovoleno všechno?

Nad touto novou záhadou bych možná strávil několik minut marného přemýšlení. Pokusil jsem se o spojení s centrálními počítači hvězdoletu, ale ani tentokrát jsem nebyl úspěšný. Místo aby se přede mnou objevil pomocný nouzový panel, jímž bych mohl přímo řídit počítače, objevila se vedle mě postava v kombinéze pozemšťanů. Nebyl to skutečný člověk, jenom jeho holografický obraz, vytvářený počítačem. Poznal jsem ho, byl to Peppino Mazolatti, jeden z prvních pozemských otroků, Ital. Na hvězdoletu žil skoro celý rok před naší vzpourou.

„Co se děje, Peppino?“ zeptal jsem se jeho obrazu.

„Tady jsi!“ oddychl si ulehčeně. „Ani nevíš, jak jsem tě dlouho sháněl. Máš podle všeho poškozený náramek, ale už tě zase vidím na obraze i na plánu.“

„Dobrá, ale co se děje?“ opakoval jsem otázku.

„Převzal jsem řízení lodi,“ prohlásil Peppino. „Všechny její systémy teď poslouchají jenom mě.“

„Ale proč?“ zarazil jsem se.

„Protože teď budu vládcem hvězdné lodi já,“ oznámil mi Peppino sebejistě. „Zablokoval jsem všechny náramky, ať už patří pozemšťanům, nebo jiným otrokům. Bez mého dovolení teď nikdo neotevře jediné dveře, nedostane najíst ani napít. Teď jste všichni závislí jen na mé vůli, všichni mě budete muset pokorně poslouchat, rozumíš?“

„A co chceš abychom dělali, prosím tě?“ zarazil jsem se nad jeho troufalostí.

„To už není tvoje starost,“ odsekl Peppino. „Ty jsi svou hru na této lodi dohrál. Máš už jen jedinou možnost, jak si zachovat život - vzdej se!“

„Myslíš, že mi nic jiného nezbývá?“ pokusil jsem se ho zviklat v jeho pýše.

„Speciálně tvůj náramek je teď zablokovaný tak, že mi od této chvíle jenom prozrazuje tvoji polohu, nic víc,“ usmíval se Peppino. „Když ti já sám otevřu dveře, můžeš jimi projít. Když ale poručím, žádné se před tebou neotevřou.“

„Aha. Tak ty chceš vládnout hvězdoletu...“

Začalo mi to docházet, pozdě ale přece. V jednom měl asi pravdu, můj náramek mě přestal poslouchat, či lépe řečeno, náramek jistě fungoval dál, jenže centrální programy už od něho žádný příkaz neakceptovaly. Stal jsem se vlastně znovu bezprávným otrokem jako za dob vlády Omíorů, kdežto Peppino měl být od nynějška neomezeným vládcem hvězdoletu... Dovedl jsem si živě představit, jak by tahle vláda vypadala, ale já už jsem opravdu počítačům poroučet nemohl.

„Připravoval jsem se na to už dlouho,“ chlubil se mi dál Peppino. „Věnoval jsem spoustu času a námahy než jsem zvládl zdejší počítače - zato teď jim rozumím lépe než kdo jiný. Ty mi nesaháš ani po kolena, i když vím, že jsi kdysi pozabíjel všechny Omíory jenom se svým přítelíčkem Džatašim. Vás dva jsem musel vyřídit jako první - ostatní mi už nebudou klást vážnější odpor. Nejprve jsem vás chtěl vyhodit do povětří ve vašem doupěti, jenomže to mi nevyšlo, nevadí! Teď jsem však konečně přišel na to, jak vás vyřídím! Počítače vám už nijak nepomohou, ty teď pro vás neexistují.“

„Ty jsi zabil Džatašiho?“ vyhrkl jsem v obavách.

„Ne, jen jsem ho zavřel v jeho komůrce,“ ujistil mě pyšně Peppino. „Ale jestli se mi budeš protivit, nepovede se dobře ani jemu, to si pamatuj.“

„A kam mám podle tebe jít?“ vyhrkl jsem. Trochu jsem si oddechl, Džataši byl zřejmě naživu a nejspíš i všichni lidé v Dětské zóně. Potřeboval jsem se vzpamatovat, proto jsem odpovídal tak, jako kdybych se už vzdával. Ne že bych chtěl Peppina poslechnout, to by mi vztek nedovolil. Necítil jsem se pořád poražený, protože počítače nebyly tím nejdůležitějším, co by na hvězdoletu mohlo rozhodovat. Peppino si to zřejmě myslel - zatím jsem ho při tom chtěl nechat a dozvědět se, co má vlastně za lubem.

„Jdi rovnou ke Druhému přístavu! Až tam budeš mít cestu otevřenou, ale kdyby ses uhnul z přímého směru, nikam už se nedostaneš. Programy jsou předělány tak, že každého, kdo se mi bude protivit, zavřou do některé vhodné místnosti jako do vězení. Buď si jistý, že by to pak bylo horší! Vzdáš se mému kamarádovi, jmenuje se Julio Padretti. Přiletěl právě na loď s partou správných hochů ze Země, aby mi pomohl. Nemusíš se bát, nic se ti nestane, jen tě pošleme na Zem. Uznávám, byl jsi důstojným protivníkem, máš ostatně zásluhy i na porážce Omíorů, ale kdo se mi dnes vzepře, toho se nebudu rozpakovat zabít - i kdyby to byl můj vlastní bratr.“

„Tak Julio Padretti je tvůj kamarád?“ opáčil jsem trochu naštvaně. Bodejť by ne! Peppina jsem až dosud považoval za mlčenlivého, ale dobrého chlapa. A on to byl zatím gangster a právě teď se spojil se svými kumpány, aby společně ovládli hvězdolet a potom zřejmě i celý svět.

„Julio je můj švakr!“ vysvětlil mi Peppino. „Musím tě na něco ovšem upozornit. Julio je velice ostrý hoch, toho budeš muset poslouchat na mrknutí oka, jinak se s tebou nebude mazlit a zlikviduje tě. Ale to už nechám na něm.“

Aha! Tak je to! Švakr - kmotr, či jak se tomu v Itálii říká! A byl jsem doma - jenomže tím už jsem věděl dost, hra na poraženého mohla skončit.

„Julio mi poroučet nebude,“ opáčil jsem rozzlobeně. „Ani mě nenapadne ho poslouchat.“

„To není od tebe moudré,“ vrtěl hlavou Peppino. „Kdo se nám postaví, tomu se dobře nepovede. Rozmysli si to, dokud mám náladu přijmout tvou omluvu.“

„Jenomže já se nemohu Juliovi vzdát, ani kdybych chtěl,“ řekl jsem pevně. „Julio je totiž mrtev.“

„Co povídáš?“ zmizel náhle Peppinovi z tváře blahovolný, povýšený úsměv. „Julio že je mrtev? Kdo by se mohl opovážit pozvednout na něho zbraň? To přece není možné, Julio má svou partu ostrých hochů, ti by ho nenechali zabít nějakou zdejší nulou! To je nesmysl!“

„Celá Juliova parta je v této chvíli po smrti,“ oznámil jsem Peppinovi sveřepě. „Vyletěli s našimi bojovými letadly z hvězdoletu a vyhrožovali, že nás rozstřílejí, když se jim nevzdáme. Smetl jsem je, nezůstal po nich ani prášek. Jen si vzpomeň, jak to před malou chvílí lodí zahučelo a jak se loď zachvěla! Právě v té chvíli jsem použil proti tvým povedeným přítelíčkům kyfoj, nejmocnější zbraň Omíorů. Během tisíciny sekundy byla celá jejich eskadra rozprášena na atomy. Tvého švakříčka Julia jsem však zabil už chvíli předtím a s tebou si to vyřídím také - připrav se na smrt, teď hned!“

„Ty parchante!“ vyštěkl Peppino. „Jestli je to pravda, zlikviduju tě! Ale ona to pravda není! Ty že bys měl odvahu zabít Julia? Ty? To bych se v tobě musel moc šeredně zmýlit - to se mi ještě nestalo! Ale já si pro tebe dojdu, těš se, zastřelím tě jako vzteklého psa!“

„Zdání klame,“ odpověděl jsem mu klidně. „O tobě jsem si myslel, že jsi slušný člověk. Také jsem se v tobě nepříjemně zmýlil. Jenomže ty už se ke mně nedostaneš. Neposlechnou tě zónové dveře - jsou přece pro otroky neprůchodné, jak si snad ještě pamatuješ!“

„Můj náramek je teď jediný, který může všechno!“

„Byl, Peppino, až do této chvíle. Kwuíguaházeres!“

V tom okamžiku zhasl holografický obraz Peppina a už se neobjevil. Nedalo mi to, musel jsem se ušklíbnout. Peppino tedy dokázal předělat hlavní řídící programy hvězdné lodi, nebo přinejmenším tabulky oprávněnosti pro všechny náramky. Znemožnil mi tím zadávat příkazy počítačům a zničil všechno, co jsem dosud pracně vytvořil. Jenže i když předělal některá data a možná i programy, jedno udělat nemohl - nejspíš o tom ani nevěděl. Vždyť i já jsem tuto pojistku poznal až po dlouhém zkoumání počítačových systémů hvězdoletu a víceméně náhodou, když už mě všechny programy uznávaly za svého pána a jediného vládce.

Pojistkou bylo slovo. Jediné slovo, zato velice dlouhé a složité. Neshodovalo se v žádné své části s běžnými slovy jazyka Omío. Nikdo je tedy nemohl vyslovit náhodou - ovšem já jsem si je zapamatoval a udělal jsem dobře. Protože když jsem teď toto slovo vyslovil, prošlo komunikačními vrstvami programů až do jádra systému a všechny programy se okamžitě obnovily do svého původního stavu, v jakém se nacházely před staletími, v pradávné době, kdy byla tato hvězdná loď Omíorů postavena a poprvé uvedena do chodu...

Generální RESET všech počítačů samozřejmě znamenal, že od této chvíle nemohl nikdo, já ani Peppino, vydat programům jediný příkaz. Všechny zónové dveře na lodi, pokud už nebyly zavřené, se okamžitě uzavřely a už tak zůstaly. Nevím, jak dlouho Peppino předělával programy, aby mě od nich odřízl, já jsem k témuž účinku potřeboval kratší dobu - pouhý okamžik a jediné klíčové slovo.

Kdybych teď zůstal nečinně stát před zavřenými zónovými dveřmi, mohl by snad Peppino opět programy ovládnout, i když nejspíš až po dlouhém zkoumání. Jen on se nacházel v hlavním velínu, kde by ho poslechly alespoň programy pro počáteční nastavení konfigurace. Nemínil jsem však čekat, až tenhle darebák loď ovládne, a zapnul jsem svůj urychlovač. Byl sice součástí mého náramku, nebyl však vůbec závislý na vnějším prostředí a proto i teď fungoval. Vytasil jsem pak svůj meč a stranou ode dveří jsem jej prudce zabořil do kovové stěny.

Jestli si Peppino myslel, že mě zavřené dveře zastaví, pak si asi neuvědomoval, že nás žádné dveře nezastavily ani v době naší vzpoury proti Omíorům. Jako jediný ze všech lidí pochopil, kdo vlastně stál za celou vzpourou proti Omíorům. Dokonce se mě i Džatašiho pokusil zbavit náloží trhaviny pod naším pokojíčkem - ale byl chytrý, že současně s touto akcí podnítil vzpouru Um-lusítů. Když jsme ji potlačili, zůstal v pozadí, nepoznán a bez trestu. Jenže ani on o nás nevěděl všechno. My jsme se nikdy nikomu nesvěřovali s podrobnostmi vzpoury a zejména jsme neprozrazovali prostředky, které nám nad Omíory pomohly zvítězit. Peppino nevěděl, že naše meče ze ztužených krystalů, čtyřtisíckrát urychlené, prorážejí stěny z obyčejných kovů stejně lehce, jako protipancéřové granáty. Proříznout dostatečně velký otvor do kovové stěny bylo velmi rychlé - v reálném čase neuplynula ani setina sekundy a já jsem byl na druhé straně. Teď už mě od Peppina dělily jen dvojité dveře ze silového pole, ty však nebyly nikdy blokované, pokud je někdo nezajistil příkazem. Ukázalo se, že ani tato možnost Peppina nenapadla. Oběma dveřmi jsem prošel bez problémů a vynořil jsem se přímo za zády svého protivníka. Vypnul jsem urychlovač.

Peppino stál nehybně - zřejmě pořád nemohl uvěřit, co se tu stalo. Pravděpodobně se pokusil zadat nějaký příkaz, ale programy ho neposlechly a oddělily ho od řízení. Ve chvíli, kdy jsem zadal RESET, všechny řídící panely ve velínu náhle zhasly - a nikdo je ještě nerozsvítil. Pak ovšem nebyl náš mafián tak dokonalý v počítačích, jak tvrdil. Na jeho místě by mě už počítače nejspíš poslouchaly.

„Tady jsem, Peppino!“ křikl jsem. „Snad sis nemyslel, že už jsem vyřízený?“

Peppino se prudce otočil. Okamžik se na mě díval asi tak, jako se dívá králíček na krajtu. Pak sebou opět škubl, zajel rukou bleskurychle do zadní kapsy kombinézy a když ji vytrhl zpátky, blýskla se v jeho ruce - černá lesklá pistole.

Samozřejmě to bylo příliš pomalé. Myšlenkový příkaz byl mnohem rychlejší a já jsem se v modravé aureole urychleného času přemístil stranou a opět se zpomalil.

Pistole v Peppinově ruce štěkla, ale kulka jen neškodně prolétla silovým polem dosud otevřených dveří, jimiž jsem před chvilkou vstoupil. Také druhá rána mířila tím směrem, teprve pak se Peppino zarazil a poplašeně se rozhlédl kolem sebe. Spatřil mě, jak se na něho šklebím, otočil se ke mně, jenomže to už jsem byl opět někde za jeho zády, pohodlně opřený o opačnou stěnu místnosti.

„Nabídnu ti něco podobného, jako ty mně,“ řekl jsem. „Je to tvá poslední možnost. Vzdej se - jinak zemřeš, jako prve zemřeli Omíorové a dnes i všichni tvoji kamarádi.“

Další dva projektily se odrazily od stěny, ale to už se Peppino opět zděšeně rozhlížel do všech stran, aby mě našel pohledem.

„Kde jseš, ty bestie?“ vykřikl nenávistivě. „Jak jsi se sem mohl dostat?“

„Musím tě vyvést z hrozného omylu, Peppino,“ ušklíbl jsem se na něho. „My jsme nad Omíory nezvítězili pomocí počítačů - máme mnohem lepší zbraně a proti nim nemáš ani tu nejmenší naději. Radím ti dobře - odhoď zbraň!“

„Nikdy!“ vykřikl a vypálil další dvě rány směrem, kde už jsem zase nestál. Byla to hra na kočku a myš, ačkoliv nebohá myška Peppino měl v ruce hrozivě vypadající devítku pistoli a já jenom svůj krátký meč ze ztuženého staniolu. Pistole mě ale nemohla ohrozit a byla jen otázka času, kdy mu dojdou náboje. Neměl jsem v úmyslu zabíjet ho, chtěl jsem ho jenom zneškodnit jako ostatní mafiány - a co s ním bude dál, to už bude věc soudců. Organizátor teroristické akce před soudem - no to bude panečku bonbónek!

„Tak už to konečně pochop, člověče! Tak jsme přece zabili i Omíory, vzdej to! Pistolkou chceš uspět tam, kde Omíorům nepomohly paralyzátory a zobhyry?“

Pátá rána a šestá. Nemohl jsem vědět, kolik nábojů může mít jeho pistole, ale zřejmě ještě nebyla prázdná. Některé zbraně tohoto druhu po vystřelení posledního náboje zůstanou rozevřené, aby se dal rychleji vyměnit zásobník. Tahle zbraň však vypadala pořád nebezpečně.

„Nevidíš, že si z tebe vůbec nic nedělám? Jsi už poslední z celé vaší bandy - a jsi mi jenom pro smích!“

„Mě ale nedostaneš!“ vykřikl Peppino vztekle. Zapnul jsem urychlovač a přesunul se opět jinam, ale v té chvíli už jsem viděl, že Peppino nehodlá otočit ruku směrem kde jsem před malou chvílí stál. Místo toho si přiložil pistoli ke spánku - a naposledy ve svém životě stiskl spoušť.

Mohl bych mu v té chvíli ještě poškodit zbraň, mohl bych mu například odseknout natažený kohoutek, ale já jsem se ani nepohnul. Nemělo cenu zachraňovat mu život, navíc proti jeho vůli. Peppino byl gangster, jeho vinou už zahynulo několik desítek lidí. Pokud se rozhodl sám sebe zabít, nemínil jsem mu v tom nijak bránit. Došel jsem až k němu, ale on mě už ani nespatřil.

Pistole v jeho ruce vybuchla posedmé. Nejprve z hlavně vylétl proužek dýmu a plamenů, opřel se o Peppinovy vlasy a rozčísl je do všech stran. Pak začala hlaveň zpětným rázem klouzat dozadu a pomalu z ní vylétla měděně lesklá kulka. Kdybych ještě v této chvíli mezi ni a Peppinovu hlavu vložil svůj meč, asi bych ji mohl zastavit nebo odrazit jinam, ale já jsem to neudělal. Kulka narazila do jeho spánkové kosti, prolomila ji a za malou chvilku se celá zabořila dovnitř. Teď už jsem nemohl dělat vůbec nic ani já. Bylo rozhodnuto.

Odstoupil jsem k pomocnému řídícímu pultu a vypnul jsem urychlovač. Velínem ještě hřměl poslední výstřel a sebevrah se zvolna hroutil na podlahu. Střela z pistole devítky udělá ohromnou paseku, když někomu zblízka vletí do hlavy - krev ještě chvíli stříkala na všechny strany, ale Peppino mě už nezajímal. Musel jsem teď co nejrychleji obnovit programy, poničené nejprve Peppinem a po něm i mnohem důkladněji mnou samotným. Věděl jsem, že mě čeká pořádná práce, než mě bude hvězdolet poslouchat tak jako dřív. Věděl jsem však také, že všechny moje změny se naštěstí zapisovaly někam do pomocných pamětí, odkud je snad budu moci vytáhnout a provést mnohem snadněji, než kdybych je měl vytvářet znovu od začátku.

Musel jsem však spěchat. Především šlo o nový kosmický navigační systém pro pozemská letadla. Ten byl vyřazen spolu se všemi modifikovanými programy. Autopiloty našich letadel byly sice zařízené tak, aby nedošlo ke katastrofě ani při ztrátě spojení, jenomže všechna letící letadla pak klesla až k zemi, do výšky jen dvou set metrů; navíc prudce zpomalila až na pouhých padesát kilometrů v hodině. Při tomto nouzovém režimu bylo možné doletět do cíle, ale bylo by to nesmírně pomalé a nastaly by velké nepříjemnosti...

Zabral jsem se do této práce s chutí a když za mnou do velínu doběhli všichni známí, doktor Sengö Patterson, Monika a další přátelé, byly zónové dveře po celém hvězdoletu opět naplno otevřené. Delegace zástupců Země, či spíše delegace gangsterů a mafiánů, byla definitivně zneškodněna. Doktoři obětavě poskytli zraněným lékařskou pomoc, zmrzačení rukou však už nešlo napravit. Nevadí, uvažoval jsem. Bude to tak lepší pro nás i pro poučení dalších podobných ptáčků...


Peppinův zásah bohužel vymazal i sledování Měsíce.

Když jsem na to přišel, zase jsem záznam zapojil, ale počáteční fáze už byla nenávratně ztracena. Katastrofa tam však pořád pokračovala, takže i neúplný záznam vypovídal o strašlivém zničení - které naštěstí postihlo jenom pustiny bez jediného živého tvora.

Skoro patnáct minut se zvětšoval oblak prachu, až dosáhl průměru dvou tisíc kilometrů. Jeho rozměry byly srovnatelné s průměrem Měsíce a byly pouhým okem jasně patrné i ze Země. Pak teprve se růst onoho nestvůrného puchýře pomalu zastavil a ten se začal opět zmenšovat.

Na Měsíci není žádný vzduch, proto zde i jemný prach padá volným pádem a nedrží se ve výši, jako by tomu bylo na Zemi. Oblak se proto během dalších patnácti minut usadil a Měsíc byl opět bez nejmenší známky pohybu.

Při pozornějším pohledu však bylo vidět, že v tom místě vznikla na tváři Měsíce nová skvrna. A když jsem si poručil pomocí elektronického dalekohledu obraz přiblížit, hvízdl jsem úžasem. Na okraji měsíčního kotouče se černal obrovský nový kráter...

Měsíc je svými krátery pověstný. Průměr těch největších dosahuje až stovek kilometrů, ale všechny dosavadní krátery byly ploché, kdežto tento, nejmladší ze všech, byl téměř stejně hluboký, jako byl jeho poloměr - což znamenalo skoro dvě stě kilometrů.

Měsíc pravděpodobně vyhasl dávno před Zemí, takže z této jámy nevyvřela rozežhavená láva, jak by tomu nejspíš bylo na Zemi. Zemská kůra však není nijak silná. Nejvyšší hory měří necelých devět kilometrů, největší propasti na dně moří jsou sotva deset kilometrů hluboké a nejhlubší vrty, jaké se kdy před invazí v době největšího rozkvětu Země lidem podařily, dosahovaly jenom srovnatelné hloubky. Kdysi vědci spočítali, že oblast žhavé lávy se pod kůrou Země nachází v hloubce asi třiceti až padesáti kilometrů. Kráter, hluboký přes dvě stě kilometrů by tedy zasahoval velice hluboko do útrob Země. Co by to znamenalo? Jedině to, že výbuch Krakatau by proti této katastrofě byl asi jenom neškodnou jiskřičkou. To obrovské množství vymrštěného materiálu by se rázem dostalo do výšky, mnohonásobně přesahující nejvyšší vrstvy stratosféry. Možná by tam i několik let putovalo v podobě jemného prachu kolem Země. Pod ním by byla tma a smrt. Sluneční paprsky by neměly možnost proniknout až dolů na povrch, ozařovaný jenom ohněm miliónů sopek, náhle probuzených k obnovené činnosti i nově vytvořených. Omíorové nijak nepřeháněli, když kyfoj nazývali „zbraň posledního soudu“ - jeho použití znamenalo zničení planety. Kolik planet už takto přeorali, spočítá to někdo? Věděl jsem z vyprávění otroků, že takto byly zničeny Xítió, Um-lusít i některé další světy. Okamžik, kdy náš úder zasáhl Měsíc, jsem promýšlel několik desítek minut, ale čím dál víc jsem se otřásal chladem. Kdyby se tak obludné síly dostaly do rukou gangsterům, byla by to katastrofa. Vždyť proti nim byla neškodnou hračičkou i pověstná prskavka nad Hirošimou! Ne, tohle se nesmí dostat do rukou nezodpovědným lidem Země - ani jiným otrokům tady na hvězdoletu. Na takové síly lidé ještě nikde nedorostli a je tragédie, že je mohou používat právě bezcitní Omíorové, kteří jimi ničí celé světy.

Kdo se však může takové ničící civilizaci postavit? Země může být ráda, že přežila tuto invazi, sice s mnoha šrámy, ale lidé jako druh zůstali zachováni. Kolik světů však už Omíorové zničili - kdo to někdy spočítá?

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:41