Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Soud

Pirátský útok pozemských mafiánů, podporovaný i dalšími zločinci přímo u nás na lodi - proč je tak nenazývat, vždyť žádné jiné označení nebylo tak jasné a výstižné - měl za následek obrovské škody nejen na hvězdoletu, ale i na Zemi. Tam několik dní řádně nefungovala doprava, na níž byla závislá většina odvětví lidské činnosti. Značně se zpomalila výstavba a obnova měst, vypukly veliké zmatky. Letadla sice mohla létat v nouzovém režimu i bez kosmické navigace, ale začala si navzájem ve vzduchu překážet. Piloti nepřehlednou situaci zvládli jen za cenu drastického zpomalení letecké dopravy. Došlo k několika vzdušným srážkám, naštěstí beze ztrát na lidských životech. Během ztráty kosmické navigace řídící počítače - autopiloty dovolily jen rychlost pouhých padesáti kilometrů v hodině. Tvrzené skořepiny karosérií takové nárazy snadno snesly, bezpečnostní pásy a odpérované sedačky je pak pohltily a nedovolily lidem rozbít si hlavy o stěny letadel. Vysypalo se jen několik okének, bylo nutné ošetřit několik zlomenin a větší množství drobných oděrek. To bylo naštěstí všechno, nepočítáme-li citelná zpoždění v dopravě osob i nákladu.

Na hvězdoletu byly škody vážnější. Ne materiální, i když bylo dokonale zničeno dvaapadesát bojových letadel. Těch by snad ani nebyla taková škoda. Mnohem víc mě mrzelo zničení programů, pracně dávaných dohromady celou dobu od vzpoury. Naštěstí jsem brzy zjistil, kam počítačový systém všechny změny ukládá a pak už pokračovala obnova programů rychleji, bez zdržování. Trvalo mi však skoro týden, než se podařilo obnovit všechny programové změny, uvedené tvrdým resetem v nic. Teprve pak jsem si mohl opět oddychnout.

Nejhorší byly ztráty na lidských životech, protože ty se nedaly nijak odčinit. Z obyvatel hvězdné lodi bylo při přepadení usmrceno osmdesát šest lidí, z toho třicet devět pozemšťanů, devět Xítianů, osm Ghoaveriňanů a po jednom od Murkwairů a Raxenů. Osmadvacet mrtvých měli i Um-lusíté. Ty však nikdo neoplakával; všichni dobře věděli, kdo zahynul na straně agresorů.

Nikdy jsme se nedozvěděli, kolik mafiánů se účastnilo této akce. Mohli jsme to jen odhadovat. Výpovědi zajatců si navzájem odporovaly a skutečnost zůstala zahalena tajemstvím. Z celé skupiny „vyslanců Země“ přežilo pouze osmnáct lidí. Většina z nich už nebude schopna vzít do ruky zbraň - chyběly jim totiž prsty na rukou. Přežili, ale zmrzačeni. Ostatní skončili mnohem hůř, přišli o hlavu nebo byli rozprášeni po celé Sluneční soustavě.

Murkwairové hned po skončení incidentu začali vyšetřovat všechny okolnosti. Zpočátku jsem netušil, jak důkladně se na tento úkol zaměřili. Brzy bylo zřejmé, že se ho zhostili s veškerou vážností. Murkwairové měli odedávna respekt pro svou spravedlnost; teď jenom potvrdili svou pověst. Důkladně vyslechli všechny lidi na hvězdoletu, nejen přímé účastníky událostí, ale ty, kdo se ničeho nezúčastnili a o incidentu se dozvěděli, až když bylo dávno po všem.

Vyšly přitom najevo i některé znepokojující skutečnosti. V ubikacích Um-lusítů bylo objeveno několik desítek ručních zbraní pozemské výroby, zejména pistolí a samopalů. Majitele těchto zbraní Murkwairové brzy usvědčili, přidali na seznam obviněných a zavřeli do oddělených místností, kde měli čekat na rozsudek. Konečně též došlo na Ka-nasu-ínaxe, dosavadního duchovního vůdce Um-lusítů. Ten udělal osudovou chybu, že si s hlavními gangstery vyhotovil podrobné smlouvy o budoucím postavení Um-lusítů na hvězdoletu po jeho ovládnutí. Písemné dokumenty byly jeho vášní - i zkázou. Nejen jeho samotného, nýbrž i několika pozemšťanů, o nichž jsme dosud neměli ani tušení, že patří k Peppinovi a k bandě jeho kumpánů. K mému nesmírnému překvapení přišli Murkwairové do našeho dětského oddělení a odvedli si pro spoluúčast na mafiánském přepadení hvězdoletu jednoho z lékařů, Francesca Mirandelliho.

Vyšetřování jsme se samozřejmě nevyhnuli ani já, Džataši, Patterson i Monika. Vyšetřující soudci si totiž stále marně lámali hlavy nad záhadou, jakým způsobem vlastně k porážce mafiánů došlo. Mohl bych jim snadno vysvětlit nepochopitelný úspěch v tomto střetnutí, musel bych jim však prozradit své tajemství urychlovačů. I kdyby Murkwairové přísahali, že nic neprozradí nikomu dalšímu, nebylo by asi dobré, aby se tak nebezpečné informace uvedly všeobecně ve známost. Uvědomoval jsem si, jaké následky by mělo, kdyby se urychlovače dostaly do rukou mafiánům jako byli ti, co nás přepadli. Proto jsem odpovídal jenom tak, jako kdybych nikdy urychlovač neměl.

Murkwairové, kteří vyšetřovali tento případ, však nebyli jen spravedliví, ale i velice inteligentní. Jejich největším odborníkem byl vysoký, štíhlý, šlachovitý Šantaj. Ten si mě nakonec vzal stranou a mezi čtyřma očima mi začal vykládat své domněnky.

„Poslyš, Honzo, já nic nikomu neřeknu, ale vyslechni mě, co si o tom všem myslím,“ začal opatrně.

Neodpověděl jsem - on se vlastně ani na nic neptal.

„Já vím zatím jen to, co se dalo poskládat ze všech těch pomalu sbíraných střípků vědomostí,“ pokračoval po chvíli. „Nemáme samozřejmě žádné jiné prostředky než naši velikou trpělivost, ale přece jenom už víme dost, abychom si mohli utvořit aspoň přibližný obraz událostí posledních dnů.“

Ani teď jsem nepromluvil.

„Na jednu stranu vím, že máš opravdu pádný důvod klamat nejenom nás, ale všechny lidi na této hvězdné lodi,“ řekl už přímo Šantaj. „Na druhou stranu se domnívám, že jsi nás snad dostatečně poznal a mohl bys nám více důvěřovat. Je dobré, že nás alespoň nezavádíš na falešné stopy, ale rozhodně jsi nám nepověděl všechno, co o tom případu víš.“

„Co víte o mých důvodech?“ zeptal jsem se Šantaje.

„Podle mě jsou skutečně dobré,“ řekl souhlasně. „Já bych je chápal - a pokud bych byl na tvém místě, nejspíš bych též mlčel jako hrob.“

„Dobrá - proč tedy chcete vědět víc?“

„To vyplývá přímo z podstaty věci,“ přikývl Šantaj. „Jak jsem už řekl, já bych také mlčel. Nebudu teď chtít, abys mi vykládal všechno co se sběhlo. Já o tom mám svou teorii, je však pořádně ztřeštěná. Přesto mi s jejím použitím všechno pěkně do sebe zapadá...“

Prohlížel jsem si Šantaje pozorněji. Byl neuvěřitelně štíhlý, kostnatý, působil skoro dojmem tyčky, navlečené do kombinézy. Hlavičku měl jako Xítiané, ale sídlil v ní zřejmě intelekt - a ne malý.

„Dobrá, k věci,“ pokračoval po chvilce Šantaj. „Musím se přiznat, hrozně rád srovnávám časové údaje. A právě tady mi mnohé od začátku nehrálo. Vlastně ještě mnohem dřív, už když jsme hlídkovali v přístavech, kam se postupně vraceli naši bývalí vládci Omíorové z náletů a záhadně hynuli. Kdykoliv přistál jejich další letoun, zavolali jsme to do velína, pak jsme se podle vašeho doporučení skryli a jen jsme pozorovali co se bude dít. Neukazovali jsme se jim a nikdy jsme proti nim nehnuli prstem, ale pokaždé jim najednou samy od sebe odlétly hlavy, všem v témže okamžiku - a přitom u nich nikdo cizí nebyl, nikdo z nás tam nikoho ani neviděl. Ověřil jsem si, že ty a Džataši jste se nehnuli z velínu. Jenomže - naše hlášení jste přijímali vy dva, nikomu jste nedávali příkazy - a přece kdesi u nás, skoro na okraji hvězdné lodi, pokaždé NĚCO neznámé Omíory zahubilo. To něco zabíjelo Omíory, ale neublížilo to jedinému otroku. Všechny případy zabití otroků měli prokazatelně na svědomí Omíorové. To byla také záhada, která nám dlouho nedala spát.“

Chvíli jsme si prohlíželi jeden druhého. Pak Šantaj opět pokračoval.

„Nejprve jsem se domníval, že máte na své straně opravdu mocná kouzla. Odhadoval jsem, že budou dvě - neviditelnost a telepatie. Nějakou dobu to vypadalo pravděpodobně. Vy dva, co jste všem na očích, přijmete hlášení a vydáte neslyšný povel svým neviditelným kamarádům, kteří je ihned promění ve smrt našich nepřátel. Ano, tak by se to také dalo vysvětlit - alespoň zpočátku, dokud jsme nevěděli téměř nic.“

Trochu jsem se usmál.

„Jenomže to nebylo to pravé,“ pokračoval rychle Šantaj. „Kdybyste měli své přátele na tolika místech hvězdoletu, pak by oni jistě nečekali na příkazy, jednali by samostatněji a nenechali by nejprve povraždit stovky otroků, aby pak na pokyn shora snadno a naráz zlikvidovali všechny Omíory. Ne, tak to nemohlo být, bylo by to příliš nelogické.“

Upřímně řečeno, byl zatím dost daleko od pravdy, ale jeho vyprávění mělo logiku.

„Pak jsem chvíli uvažoval o teleportaci. Kdybyste mohli naráz překonávat libovolnou vzdálenost, mohli byste se přece náhle přemístit do zad Omíorům a než by se vzpamatovali, vy už byste byli zpátky, zatímco hlavy Omíorů by se teprve teď skutálely na podlahu. Také to by asi bylo docela přijatelné vysvětlení, ale ani to nemohlo být pravdou. Kdybyste opravdu měli možnost teleportace, proč byste potom pracně proráželi masívní kovové stěny poblíž zónových vrat? Mimochodem jsem byl sám svědkem jednoho takového proražení - nedaleko před Čtvrtým přístavem. Ozvala se hromová rána a veliký čtverec, vyseknutý naráz ze stěny jakousi naprosto nepochopitelnou silou, proletěl chodbou jako vystřelený; uprostřed se však sám zastavil ve vzduchu přímo před skupinkou otroků a spadl kolmo dolů, až to zadunělo. Kdo měl oči, viděl to samé co já - ale já jsem se pak nedočkal, že by vzniklým otvorem někdo proběhl. Prostě - rána, ve stěně otvor jako dveře - a nikde nikdo. Tenkrát to pro mě bylo nepochopitelné a neuvěřitelné. Na vlastní oči jsem viděl naráz zemřít tři Omíory - a přece jsem dlouho nemohl pochopit, jak to bylo možné. Teď už ale vím, že to možné je a ani se nedivím.“

Měl pravdu, tohle viděly desítky bývalých otroků, jenže nikdo si tyto záhady nedokázal vysvětlit. Vyříznuté kusy stěn jsme většinou nechávali narazit až do protější stěny. Udělit velkému kvádru kovu poměrně slušnou rychlost by ještě šlo, ačkoliv naše urychlovače nebyly spočítané na tak velkou hmotu. Kdyby však během brzdění vysadil urychlovač, mohl by nás kovový balvan o protější stěnu rozdrtit. Proto jsme tyto kusy stěn nikdy nebrzdili - pokud nemířily mezi lidi. Kdyby však měly někomu ublížit, museli jsme se snažit víc.

„Nakonec jsem se dostal až ke své poslední hypotéze,“ řekl Murkwaír Šantaj. „Vypadá tak potřeštěně, že jsem se až dosud neodvážil nikomu nic tak potrhlého naznačit, ačkoliv mi všechno souhlasilo tak dokonale, že jsem se přitom chvěl po celém těle. Když jsem však srovnával výpovědi pozemšťanů, Xítianů a ostatních lidí, nikdo z nich nic nevěděl o tom, jak zahynula celá posádka Omíorů. Postupně jsem vylučovací metodou došel k závěru, že jen šest lidí na celém hvězdoletu má jakési tušení, kdo vlastně tvoří onu pověstnou skupinku vzbouřenců, která při vzpouře pozabíjela Omíory. Věděl jsem jistě, že ty a Džataši do této skupinky patříte, byli jste ostatně jejími mluvčími. Až v poslední době jsem si uvědomil pravdu o přemožitelích našich trýznitelů. Jste to vy dva, Džataši a ty, nikdo jiný!“

Trochu tím ze mě vyrazil dech. Ale když jsem dech popadl a zamyslel se, nebylo nemožné pravdu vysledovat, ačkoliv mu to asi dalo pěknou fušku. Ale nebyl sám - ani první, kdo už na to přišel. Peppino přece také věděl, že vzpouru máme na svědomí jenom já a Džataši - a pokusil se nás zabít, abychom mu nepřekáželi v ovládnutí hvězdoletu. Džataši měl tenkrát pravdu, že dva lidé, byť dokázali pobít dvacet tisíc svých nepřátel, mohou být snadno zabiti zákeřně. Podařilo se mu vyvolat dojem, že my dva jsme jen mluvčími větší skupinky, jejíž příslušnící zůstali nepoznáni mezi ostatními. Pak si na nás nikdo netroufal, každý se bál odplaty. Kdyby pravda o nás vešla ve známost, ani dnes bychom si nemohli být jisti životem. Mezi otroky bylo mnoho takových, kteří by nám rádi zakroutili krkem, aby se zmocnili vlády nad hvězdoletem.

„Když jsem vyloučil všechny pozemšťany, zbyl jsi mi jenom ty,“ pokračoval Šantaj. „Možná už něco ví i doktor Patterson a pozemšťanka, ale ti se k vám museli přidat mnohem později, prakticky až když už bylo po všem. Pozemšťanka byla v době vzpoury kdesi na Zemi, zatímco Sengö Patterson byl jistě sám rád, že vyvázl životem při masakru před Čtvrtým přístavem, kde jsem byl v té době také a viděl jsem všechno na vlastní oči - včetně náhlé smrti tří Omíorů. Zachránila mě - a jeho také. Vrátím se však k těm, kdo mohli něco vědět. U Xítianů to bylo jednoduché, ti mě zcela jasně přesvědčili, že jedině Džataši může vědět něco podstatného. Jenže právě vy dva jste se ani na chvíli nehnuli z velínu, kde vás viděly desítky lidí. Je něco takového možné?“

Opět jsem se usmál. Měl pravdu. Všichni nás viděli skoro nepřetržitě - až na nepatrné výjimky...

„Takže to shrnu,“ nadechl se Šantaj. „Vy dva jste měli proti Omíorům jedno nesmírně účinné kouzlo. Možná to ani nemuselo být kouzlo, ale to není podstatné. Slyšel jsem, že právě ty jsi ze všech pozemšťanů nejchytřejší a věřím tomu, že právě ty jsi mohl vymyslet něco tak neskutečného. Ačkoliv se to zdá jen velice málo pravděpodobné, domnívám se, že vy dva, ty a Džataši se dokážete pohybovat v jiném čase než všichni ostatní lidé.“

Kdybych měl na hlavě klobouk, smekl bych jej. Murkwaír Šantaj sám vydedukoval, jak to vlastně bylo s celou vzpourou proti našim pánům. A jen on přišel na jádro našeho velkého tajemství. Toto tajemství ve své úplnosti znali dosud jenom tři lidé na celém hvězdoletu - já, Džataši a Monika. Doktor Patterson možná věděl, že jsme to my, kdo přemohl Omíory, ale neznal tajemství urychlovačů a ani po něm nepátral, řekl přece jasně, že s technikou nechce mít nic společného. Proto jenom Monika zkoumala, jak bude urychlení působit na krysy a dala mi potom první varování.

„Jestliže se umíte dostat do jiného času,“ pokračoval ve své hypotéze Šantaj, „pak se vše vysvětluje. Co se pohybuje příliš rychle, může úplně zmizet lidskému zraku podobně jako zdánlivě mizí rychle kmitající křidélka hmyzu. Dokážete-li během krátkého okamžiku opustit velín, doběhnout k přístavu kam přilétlo letadlo Omíorů, usekat pilotům hlavy a vrátit se nazpátky, budou pak všichni přísahat, že jste nikdy velín neopustili. Takhle se pak dají vysvětlovat i náhle proražené otvory ve stěnách - nevím jak jste je dokázali prorazit, ale že vás přitom nikdo nemohl spatřit, to už je mi jasné. Věřím i tomu, že s takovou výhodou si dva osamělí otroci dokázali troufnout úspěšně napadnout zkušené válečníky, jakými byli Omíorové, navíc v jejich lodi a způsobem, jakým se to stalo. Jenom pár nesrovnalostí - ne v čase, ale v celkové logice mi dosud není jasných. Zajímalo by mě, proč celá vaše vzpoura probíhala tak podivně. Nejprve blesk z čistého nebe - naráz byly zabity tisíce Omíorů. Pak se však Omíorové vzpamatovali a začali zabíjet otroky, aniž by se jim cokoliv postavilo do cesty. Několik hodin beztrestně vraždili - a pak právě tak naráz zahynuli všichni zbývající. Ta nepochopitelná pauza mi nedává spát dodnes.“

Přemýšlel jsem po celou dobu jeho dlouhé řeči. Šantaj se tedy pravdy dopídil sám. Mohl bych mu možná namluvit nějaké jiné vysvětlení, ale příčilo by se mi otevřeně mu lhát, když se mi zdálo, že on nebude mít zájem využít těchto znalostí s nějakým nekalým úmyslem.

„Posledního střetnutí s pozemskými i našimi zločinci se neúčastnil Džataši, doktor Patterson, ani pozemšťanka. Byl jsi tam jen ty. Nejprve ses setkal s první skupinou. Nikdo neví, co se tam dělo, ale tato skupinka se kvapem obrátila na útěk, jenomže bez jednoho svého člena, jehož hlava byla oddělena od krku. Zdá se mi téměř jisté, že jsi to udělal ty, ale nechal jsi je pak na pokoji - a to nebylo dobré. Tato skupinka pak obsadila válečná letadla Omíorů, vylétla s nimi ven, ale byla zničena - nesmírně silnou zbraní, což možná ani nemělo žádnou souvislost s časem. Ty jsi ostatně tvrdil, že umíš zacházet se zbraněmi hvězdoletu a navíc jsi zničení pozemšťanů otevřeně přiznal. Budiž. Pak tu však byly další skupinky zločinců, dokonce vedených Um-lusíty. A ty náhle zastavilo cosi, co nápadně připomínalo porážku Omíorů. Také tak náhle, také tak nevysvětlitelně. A kromě toho se tu objevily nové dveře, proražené do stěny v centrální zóně. Náhoda, což? A uprostřed velína mrtvola Peppina a vedle ní ty. Není mi sice jasné proč jsi ho zabil, ale asi k tomu byl dostatečně pádný důvod.“

„Peppino se pokusil ovládnout hvězdolet,“ odpověděl jsem pravdivě. „Zatímco jsem se věnoval jeho krajanům, převedl na sebe ovládání lodi a zablokoval je pro všechny ostatní.“

„I pro tebe?“

„I pro mne. Neuvědomil si však, že mě žádné zavřené dveře nezastaví, jako nás nezastavily ani během vzpoury. Počítače nám tenkrát také nijak nepomáhaly, takže jejich vyřazením nemohl získat neomezenou moc nad lodí, jak si představoval. Když jsem se pak objevil těsně vedle něho, vystřílel na mě bez úspěchu skoro všechnu munici - až na poslední náboj. Ten si nechal pro sebe a zabil se sám, když poznal, že mě nemůže ohrozit. Jeho jsem nezabil, alespoň ne přímo.“

„Zbraně, jimiž jste porazili Omíory, máš neustále u sebe, že je tomu tak?“

„Mám,“ přiznal jsem. „A abys klidněji spal, prozradím ti, proč jsme porazili Omíory nadvakrát s půldenní přestávkou. Vysvětlení je jednoduché - může za to spánek. Říkáš, že rád sleduješ časové souvislosti. Pak si uvědom, že ten zdánlivě krátký první okamžik vzpoury pro nás dva trval čtyři dny. Ve druhém čase se nedá spát - lépe řečeno tenkrát jsme to ještě neuměli. Jistě pochopíš, že to na pouhé dva lidi bylo příliš namáhavé - museli jsme se tedy zabarikádovat v naší komůrce a trochu se vyspat. To jsme ovšem netušili, že v této době budou Omíorové vraždit.“

„Děkuji za vysvětlení,“ přikývl vážně Šantaj. „Jsem rád, že se potvrdily moje domněnky - i že jsi mi vysvětlil záhadu pro niž jsem několik nocí nemohl spát. Já tajemství vašeho úspěchu nikomu neprozradím, nemusíš mít obavy. Jsem rád, že něco tak příšerného ovládá někdo, kdo je pro nás zárukou, že ničeho nezneužije. Ale obávám se, že všechno zná ještě někdo jiný. Případ zdemolované části vedle velína tomu nasvědčuje. Nebyla náhodou cílem toho útoku vaše kabina - či přesněji ty a Džataši? Budeš na sebe muset dávat víc pozor, pozemšťane, mám důvodné obavy, že tvůj život není v bezpečí.“

„V tom tě asi uklidním,“ řekl jsem klidně. „Než Peppino zemřel, chlubil se mi, že onen atentát provedl on sám. Byl si zpočátku tak jistý svou převahou, že na sebe prozradil všechno, i to, co by jinak rozhodně nepřiznal.“

„Dobrá,“ přikývl Šantaj. „Mohl bych si možná oddychnout, ale pro jistotu, buď přece jen opatrnější. Společník Peppina ve tvé blízkosti mě plní obavou. Zdá se mi, že jsi až příliš důvěřivý - a to není dobré.“

„Děkuji za přání i za varování,“ usmál jsem se. „Ale teď bych se rád zeptal já tebe, smím?“

„Beze všeho,“ souhlasil.

„Co ti dává takovou jistotu, že právě já nezneužiji své prostředky proti ostatním?“

Šantaj se zamyslel, ale ne nadlouho.

„Ty máš přece všechna ta kouzla dlouho, přinejmenším od vzpoury proti Omíorům,“ uvažoval. „Kdybys chtěl využít svého postavení jen pro svůj prospěch, měl jsi tisíc příležitostí, jak to provést. Ty se místo toho snažíš, aby bylo dobře bez rozdílů všem. Dokonce jsi nezneužil ani hrubých chyb svých protivníků. Um-lusíté se už dvakrát postavili proti tvému dílu, vždycky ti byli brzy vydáni na milost a nemilost, ale ty jsi zabíjel jen vrahy a ty, kdo se k vraždění očividně chystali. O úmyslech lidí nemůžeme vědět nic, dokud je sami nezačnou provádět. Nikdo nemohl předem vědět, jak nebezpečné pletichy zamýšlí Peppino Mazolatti. Je pravda, že málem bylo pozdě, ale to není naše chyba. Za každého mluví teprve jeho činy. Tvoje činy mi dovolují věřit ti i propříště.“


Soudní řízení bylo zahájeno.

V jedné z mnoha společenských místností na hvězdné lodi bylo předem ohraženo místo pro soudce, žalobce i obžalované. Ačkoliv bylo zajištěno, že každý si může sledovat přelíčení pomocí komunikátorů, schopných proměnit celé stěny v okna a zajistit mnohem lepší výhled než osobní přítomnost v sále, byl veliký sál plný.

Obžalovaní byli přiváděni jednotlivě. Nebylo jich tolik, kolik by odpovídalo závažnosti incidentu, ale to bylo tím, že většina v této akci zahynula a před soud se dostaly jenom menší ryby. I tak bylo nutné obžalované střežit. Ne proto, aby nemohli uprchnout, to na hvězdoletu nepřicházelo vůbec v úvahu, ostatně by neměli čím utéci, neboť všechna letadla byla zablokována. Bylo však nutné neustále je chránit, aby nebyli zaživa roztrháni davem.

Murkwaír Šantaj v roli předsedy soudu zahájil líčení. Na pořad přišli nejprve pozemští gangsteři, ale jednání s nimi bylo velice krátké. Šlo o jasný ozbrojený vpád do výsostného území našeho kosmického ministátu s úmyslem zmocnit se naší lodi. Nešlo o akci některé pozemské vlády, nejednalo se tedy o válku, ale o teroristický útok, vedený soukromými osobami, ovšem s těžkými následky a škodami, včetně desítek mrtvých. Vzhledem k tomu by měli být viníci potrestáni nejpřísnějšími tresty. Nešlo však o obyvatele hvězdoletu, ale o příslušníky pozemských států, takže soud nakonec rozhodl, že je všechny předá k potrestání soudům jejich rodných zemí. Murkwairové však trvali na tom, že všichni musí být viditelně označeni, aby jim byl do konce života znemožněn vstup na hvězdolet.

Většina obyvatel hvězdoletu se domáhala hrdelních trestů pro všechny teroristy bez rozdílu. Ke všeobecnému překvapení jsem se proti tomu veřejně postavil. Až na nejbližší známé to nikdo nechápal. Vždyť já jsem přece vlastnoručně zabil všechny padlé teroristy, mnoho jsem jich nadosmrti zmrzačil a nerozpakoval jsem se proti nim použít ani nejtěžší zbraň lodi - a teď trvám na tom, že by měli zůstat naživu?

Nezbylo mi než přímo u soudu toto své stanovisko obhájit.

„Připouštím, že jsem zabíjel,“ začal jsem do naprostého ticha. „Zabíjel jsem Omíory, Um-lusíty, dokonce i krajany pozemšťany. Ale ne proto, že bych měl z toho nějakou radost. Zabíjel jsem jen když to bylo nevyhnutelné. Džataši je mým svědkem, kolikrát jsem se pokoušel vyjednávat - dokonce jsem chtěl ponechat naživu i několik posledních Omíorů. Někdy se však vyjednávat nedá. Zneškodnit vraždícího nepřítele je samozřejmě nutné. Nemám-li možnost zachránit životy jiných lidí jinak, nepovažuji ani zabití za zločin hodný odsouzení. Dokud proti nám stáli ozbrojenci chystající se vraždit či dokonce vraždící, použil jsem jakékoliv dostupné prostředky k jejich zneškodnění. Neměl jsem ani jinou možnost, nepřátel bylo mnoho a nemohl jsem je uhlídat. Tady však už nikomu nebezpečí nehrozí. Proč zabíjet někoho, kdo už je neškodný?“

„Proto, aby nemohl svůj zločin opakovat!“ vykřikl kdosi ze sálu - a většina přítomných souhlasně zamručela.

„To snad je možné zajistit i bez vraždění, ne?“

„Je třeba pomstít mrtvé. Mrtví neodpouštějí!“ prohlásil vážně jeden z kočkovitých Ghoaveriňanů.

„Zabil jsem mnohem více útočníků než kolik bylo jejich obětí,“ prohlásil jsem. „Na každého našeho mrtvého připadají dva mrtví nepřátelé. Kdo touží po další krvi?“

„To je málo! Musí zemřít všichni!“ křičel kdosi.

„Není dobrá společnost, kde se zabíjí jen ze msty,“ řekl jsem. „Pokud budete trvat na smrti všech, nezůstanu zde na hvězdoletu ani o hodinu déle než bude nezbytně třeba.“

„Tak si jdi!“ ozývalo se ze sálu.

„Lidé, neblázněte!“ vyskočil uprostřed sálu Džataši. „Jestli půjde pryč Pozemšťan Honza, půjdeme s ním všichni, kdo k němu patříme. Zůstanete tu sami a kdyby někteří z Omíorů přece jenom zůstali naživu na nějaké zapomenuté základně na Zemi, mohli by se potom vrátit zpátky na loď - a nikdo z vás přece neví, jak se Omíorové zabíjejí!“

Dalo se říci, že celý hvězdolet ztuhl. Ano, bylo to od nás trochu vydírání, jenomže tady šlo o desítky ohrožených životů. Jejich smrt by nikomu nepomohla, byla by naprosto zbytečná. Myslím si, že člověk, který osobně usekal hlavy desetitisícům svých nepřátel, má právo několika z nich vymoci milost - zvlášť když se tím nikomu neublíží.

Soud nakonec s využitím prastarých zvyklostí Murkwairů rozhodl vytetovat všem na čelo řadu velkých modrých lebek, symbolu vrahů podle prastarých tradic Murkwairů. V jejich světě prý lebky na čele znamenaly prokletí do konce života a tento trest byl ukládán zcela výjimečně. U Murkwairů kromě toho platilo, že dopadení takto označeného vraha při dalším násilném činu bylo trestáno přísněji - a přísnější mohla být jedině smrt. Na Zemi takový zvyk zaveden nebyl, snad kdysi ve středověku se v mnoha zemích užívaly tresty zmrzačení, třebas usekání rukou zlodějům, ale to bylo dávno. Tetování zločinů na čelo neodpovídalo současným pozemským zvykům, ale nikdo z pozemšťanů už proti tomu neprotestoval, ani Monika a ženy z rodu Pattersonů. Já jsem o tomto trestu po soudu diskutoval s několika lidmi z Murkwairů. Poukazoval jsem na to, že všichni pozemšťané, kteří přežili, jsou i tak dost potrestaní, všichni přece přišli o prsty na rukou a to je jistě dost vysoký trest.

„Jak chcete odlišit toho, kdo přijde o prsty v takovéto bestiální akci, při mnohonásobných vraždách, od nešťastníků, kteří prsty ztratili pro pouhou neopatrnost při práci? Takto zmrzačené obvykle ostatní lidé litují a snaží se jim pomoci, proč by však měli litovat vrahy?“ řekl mi Šantaj - a vrtěl nechápavě hlavou. Pravda, zmrzačení mohlo vzniknout úrazem, kdežto tetování představovalo zcela přesné a jasné označení bez možnosti jiného výkladu. Murkwairové byli všemi na lodi uznáváni právě pro svou spravedlnost - a když se to tak vezme, zachovali se vlastně i k vrahům dost milosrdně.

Pak přišli na řadu spojenci banditů z řad příslušníků hvězdoletu. Tady byla situace složitější. Někteří se přidali k mafiánům přímo, dostali od nich zbraně a pak vraždili; většina přitom padla, ale někteří přece jen unikli. Jiní asi měli původně úmysl zabíjet, ale pak se toho zalekli. Jednalo se většinou o Um-lusíty, ale Murkwairové usvědčili i několik pozemšťanů.

Také tuto druhou skupinu Murkwairové nakonec odsoudili poměrně mírně. Kdo byl usvědčen z vraždy, dostal též na čelo velké modré lebky, kdo nezabíjel, označen nebyl, i když měl u sebe zbraň. Všichni gangsteři i jejich pomahači však byli vyhoštěni z hvězdné lodi na Zem. Um-lusíté měli být vysazeni jenom s nejnutnější výbavou na některý neobydlený ostrov, pozemšťané měli být předáni soudům své rodné země. Nakonec se však u lehčích případů soud shodl na pouhém vyhoštění na Zem. Zasadil jsem se o to já - a Murkwairové uznali, že můj úmysl může přinést dobré ovoce.

Po skončení soudu byli vrahové předáni pozemským soudům i se všemi materiály, dokazujícími jejich vinu. Kopie jsme předali rovněž zástupcům všech nedávno obnovených světových televizních společností, aby je odvysílaly včetně portrétů živých i mrtvých mafiánů. Vlády Země jsme oficiálně požádali o přísné potrestání hlavních viníků, neboť takováto brutální akce podle našeho mínění nesměla zůstat bez trestu. Vzhledem k tomu, že bylo podezření i na spojení mafiánů s některými oficiálními místy, oznámili jsme, že pardonování zločinců by vedlo z naší strany k hospodářské blokádě příslušného státu. Byli jsme však ujištěni, že i vlády pozemských států mají zájem na tom, aby se podobný incident už nikdy neopakoval.

Na Zemi kolem tohoto případu vznikla pravá bouře. Škody společností i jednotlivců dosahovaly v celosvětovém měřítku astronomické výše a viníci byli najednou představeni celému světu ve vší parádě. V Organizaci spojených národů nám však na tiskové konferenci několik reportérů vyčetlo, že jsme tím pošlapali desítky lidských práv, zejména presumpci neviny, neboť jsme dovolili zveřejnit plná jména a tváře viníků před jejich odsouzením. Zástupce některých evropských států se též dali slyšet, že tetování čela lebkami je nehumánní. Jak prý jsem mohl něco takového dopustit?

Na to jsem odpověděl, že gangsteři, chycení se zbraní v ruce přímo při vraždě, nemají nárok na presumpci neviny. Kromě toho - jeden soud už je shledal vinnými, takže mohou být představeni světu jako právoplatně odsouzení. Naopak, teď je nutné zabránit tomu, aby byli vrahové zkorumpovanými soudy na Zemi omilostněni, neboť beztrestnost by jim dodala chuť do dalších zločinů. Komu se zdají málo humánní modré lebky na čelech vrahů, ať si uvědomí, že jde o lidi, kteří vraždili a navíc se chystali podmanit si celý svět. Kdyby měli úspěch, získali by zbraně, jejichž účinky si může každý na vlastní oči prohlédnout - stačí zamířit obyčejný triedr na Měsíc a prohlédnout si nový kráter. Kdo nemá čas, může si tu prohlédnout fotografie k tomuto účelu přivezené.

Kráter, do něhož by se vešlo deset Himalájí, obhájcům ubohých gangsterů vzal vítr z plachet. Když se pak přidalo vysvětlení zmatků v pozemské dopravě a otázka náhrady škod (navrhl jsem, aby škody zaplatily rodné země banditů), umlkli kritikové úplně. Pak jsme se už v klidu rozloučili a vrátili se na hvězdolet.


Shovívavější rozsudek se mi podařilo na spravedlivých Murkwairech vymoci především pro jednoho obviněného. Jednalo se o lékaře Francesca Mirandelliho. Na jedné straně byl majitelem pistole, propašované ze Země, což dokazovalo jeho spojení s Mafií, nebo přinejmenším s Peppinem, což ostatně ani nepopíral. Na druhé straně jsem ho znal jako člověka, jehož měly rády děti. Nezdálo se mi, že by byl tak špatný, aby spolupracoval s mafiány na ovládnutí světa. Když mě pak ještě před soudem požádal o rozhovor mezi čtyřma očima, neodepřel jsem mu jej. Přiznal se mi ke všemu - ale nebyl to veselý rozhovor.

„Udělal jsem hroznou chybu,“ řekl když jsme seděli spolu o samotě. „Kdo se nikdy nesetkal s Mafií, nepochopí, co je to za příšernou organizaci. A já - já jsem Ital. My jsme do téhle špíny zamotáni všichni, někdo méně, jiný více, ale bez viny nebude nikdo. Kdo nespolupracuje přímo, alespoň drží omertu, mlčení. Odmítnout spolupráci znamená asi totéž, jako sám nad sebou podepsat rozsudek. Oznámit pachatele policii je mnohem větší hrdinství, než vyskočit jako první ze zákopu a zahájit bodákový útok proti kulometům.“

„Takže stačil jediný mafián, aby se všichni Italové této hvězdné lodi přidali k pokusu o její ovládnutí i k ovládnutí světa...“ povzdychl jsem si trpce. „Není to trochu přehnané? Co by se vám mohlo stát, kdybyste se vzchopili a odhalili Peppina, dokud to mělo smysl?“

„To nikdy nemělo smysl,“ pokrčil rameny Francesco.

„Myslíš, že by se ti mohl pomstít, kdybychom ho odeslali nejbližším letadlem na Zem?“

„Samozřejmě! Vy jste přece naivní, až to bolí!“ vykřikl Francesco. „Protože vy si nedovedete představit, co znamená pomsta Mafie! Mě samotného by možná neohrožovali, stačilo by jim, kdyby mi čas od času poslali jedovaté oznámení, kterému z mých příbuzných se přihodila jaká nehoda! Já mám někde na Zemi zbytek rodiny - ženu mi Omíorové zabili, tu jsem viděl umírat na vlastní oči, ale někde u příbuzných jsou ještě mé tři děti! Nevím u koho jsou, ani jestli jsou vůbec naživu. Já jsem se pro ně chystal už dlouho - a pak za mnou jednoho dne přišel Peppino. Že ví, kde mám syny a dcerku, ale že mu musím pomoci, jinak je nikdy neuvidím. No - co byste dělal, kdybyste dostal takovou nabídku? Já jsem přikývl, ale byl jsem pevně rozhodnut vrátit se při nejbližší příležitosti na Zem, sebrat rodinu a uprchnout s ní někam, kam by za mnou ti kmotrové nemohli.“

„Ano - jenže bys těm kmotrům nejprve umožnil ovládnout celý svět. Rád bych věděl, kde by pak na Zemi zbylo místo, kam by se oni nedostali. Francesco, já věřím, že organizace jako Mafie je strašná. Ale nejhorší je na ní právě to, jak ji všichni slušní lidé pomáhají ukrývat a tím jenom pomáhají zvětšovat její sílu. Na Zemi se stala strašlivá katastrofa. Převrátila svět vzhůru nohama, civilizaci bylo třeba dávat znovu dohromady od samého začátku. Byly zpřetrhané všechny příbuzenské vztahy, zmizely matriky, všichni včetně vás Italů měli možnost začít nový život. Jak to, že se Mafie zkonsolidovala dřív než vy? Já ti to povím. Byla to ta vaše přísná omerta, mlčenlivé podporování zločinců, kteří si vás zase ovládli a dělají si z vás sluhy. A vy je pořád stejně podporujete. Jako ovce.“

„Tobě se to mluví,“ povzdychl si. „Ty rodinu nemáš, nebo ji budeš mít aspoň tady, na očích. A navíc máš zbraně, jaké zatím nikdo nezná a neumí proti nim najít protitah. Potom se ti to směje, ale my jsme vydáni kmotrům na milost a nemilost - a to je něco jiného!“

A v té chvíli jsem dostal nápad.

„Tak ty si myslíš, že je to dáno jenom zbraněmi,“ řekl jsem pomalu. „Já se však obávám, že nemáš pravdu. Mít zbraň samo o sobě nestačí. Nestačí ani odvaha, je-li slepá. Člověk musí mít i svědomí. Itálie se honosí svým křesťanstvím, ale nejzbožnějšími jsou asi vrahové z Mafie. Jak je to možné?“

„To já nevím, zeptej se jich na to sám...“

„A ty sám - jsi křesťan?“

„Považuji se za křesťana,“ přikývl.

„A tvoje svědomí by ti dovolilo vztáhnout ruku na život některého ze tvých sousedů?“

„Myslím, že ne,“ zavrtěl hlavou. „Já jsem byl odhodlán zbraň nepoužít ani tady, na lodi.“

„Tak vidíš,“ pokrčil jsem rameny. „To bude ono. Tobě asi svědomí nedovolí tvého souseda zabít, ty mu nemůžeš ublížit, ani kdyby ti postupně zabíjel děti. A on to bude dělat, když pro něho nebudeš zabíjet jiné. Takže ty budeš raději zabíjet jiné - třeba i děti...“

„Ba ne, tak to není!“ vyskočil Francesco. „Kdybych věděl o někom, kdo ohrožuje mou rodinu, Madonna mia...“

„Aha! Takže - kdyby tobě někdo vraždil děti, zabiješ ho na místě jako psa, samozřejmě budeš-li mít čím. Když však bude někdo před tvým domem vraždit jiné, cizí děti, zalezeš jako spráskaný pes do boudy.“

„Já - nevím,“ přiznal Francesco.

„Co bys dělal, kdybych ti nabídl něco, co u vás v Itálii nikdo nezná a co by ti dalo větší moc než má Mafie?“ vypálil jsem na něho znenadání.

„Jak to myslíš?“

„Uděláme spolu takovou dohodu, chceš? Daruji ti něco, co nám pomohlo zvítězit nad Omíory. Je to ovšem strašlivá zbraň a hodně záleží na tom, komu se dostane do rukou, kdo ji bude ovládat. Když ti ji dám, můžeš s ní zabít kohokoliv, kdo se ti dostane na dosah.“

„A ty bys mi ji chtěl svěřit?“ vytřeštil oči Francesco. „Co kdybych ji začal zneužívat? Vždyť přece jsem...“

„Já to risknu,“ přikývl jsem klidně. „Ty bys byl přece docela normální člověk, kdyby ses tak nebál kmotrů. Dám ti tedy něco, co tě může zbavit strachu. S takovou zbraní se můžeš ubránit třeba celému pluku vojáků. Můžeš si zajistit bezpečnost svých dětí. Můžeš se s ní postavit i proti Mafii, nikdo si nebude před tebou jistý. Ale opakuji, bude záležet jen na tvém svědomí, zda ji vůbec použiješ - a proti komu. Já chci věřit, že právě ty takovou moc nezneužiješ.“

Francesco hodnou chvíli vypadal, jako kdyby vedle něho uhodil hrom. Pak se však přece jen trochu vzpamatoval. Když jsem po chvilce opakoval svou nabídku, jen němě přikývl.

U soudců jsem pak vymohl zmírnění pro Francesca - a aby to nebylo nápadné, i pro některé další mafiány. Murkwairové byli zprvu kategoricky proti, ale když jsem prozradil svůj plán Šantajovi, on své kolegy přesvědčil. Zmírnění trestu se vztahovalo jen na ty, kdo se drželi víc v pozadí a nepoužili své zbraně. Nebylo jich mnoho, celkem pět, ale mezi nimi byl Francesco zdánlivě bez jakéhokoliv privilegia.

Až na jednu maličkost.

Večer před odletem letadel s eskortou jsem rozmlouval mezi čtyřma očima s Francescem a ostatními čtyřmi lehčími případy. Těm čtyřem jsem se snažil jen trochu promluvit do duše, výsledkem jsem si ale nemohl být jist. Gangsteři sice vypadali jako kajícníci, ale co si skutečně mysleli, zůstalo pro mě záhadou.

Francescovi jsem potom předal zbrusu nový náramek, jako vejce vejci podobný všem ostatním, ovšem uvnitř měl několik podstatných odlišností.

Předně v něm byl zamontován urychlovač času, ovládaný pouhým myšlenkovým příkazem. To byla slíbená Francescova zbraň; ostatní odlišnosti byly naopak pojistkou proti jejímu zneužití, což jsem mu však už neřekl. Dozvěděl se jen to, že tento náramek se nedá sundat a že bude jako všechny náramky na hvězdoletu neustále ukazovat jeho polohu, ať se přemístí kamkoli po světě. V nejvyšší nouzi by si mohl vestavěnou miniaturní vysílačkou zavolat o pomoc, ale kladl jsem mu na srdce, aby tuto možnost použil jen v případě krajní nouze.

To bylo - všechno.

Dozvěděl se ode mne ještě několik užitečných detailů, ale na většinu by jistě časem přišel sám. Nepotřeboval ani naše ztužené meče, mohl použít jakýkoliv ostrý předmět. Jako nesmírně účinná zbraň by pro něho mohly být obyčejné drobné kamínky, sebrané u cesty - mohl je totiž vymrštit z bubliny urychleného času. Dobře jsem si pamatoval, jak jsem tenkrát v pralese u Amazonky odhodil zapnuté náramky Omíorů, jimiž se bestie pokoušely paralyzovat Moniku - a jak jeden z nich proletěl kmenem stromu a roztrhl jej vedví.

„Můžeš v urychleném čase chodit i po vodě,“ dával jsem mu poslední rady. „Jen se nesmíš zastavit, jinak urychlovač vysadí a nechá tě ve štychu.“

„Já ti slibuji...“ řekl Francesco, když jsem odcházel. Neřekl co, ale doufal jsem v jediný výklad jeho slibu...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:41