Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Mimozemské děti

Snadnost, s jakou mě v kritickém okamžiku vyřadil jediný člověk, otřásla mým sebevědomím. A mohlo to být ještě horší, kdyby Peppino přišel o chvíli dřív. Pak bych nemohl zasáhnout proti vyděračům v bojových letounech, ohrožujících hvězdolet zvenčí.

Přestal jsem se proto zajímat o obnovu Země a na nějakou dobu jsem se místo vyvíjení dalších strojů věnoval pronikání do tajů Omíorských robotů a počítačů. Zemi jsem nenechával úplně stranou, starali se o ni přece jiní. Výrobu letadel a jejich distribuci vedli Ghoaveriňané s Xítiany a na Zemi jim v tom pomáhaly tisíce pozemšťanů.

Brzy jsem poznal, že to není jednoduchý oříšek. Ukázalo se, že v hlubinách pamětí je o počítačích připraven dokonalý kurs pro učící stroje, ale Sengö se velice dlouho rozmýšlel vyhovět mému naléhání, aby mi tento kurs dal. Měl by být podle jeho odhadu na samé hranici únosnosti, vzhledem k tomu, co už jsem měl. Také Monika mě opatrně přemlouvala, abych si chuť na další univerzitu nechal zajít, jenomže sama byla o něco optimističtější než Sengö a nakonec svého kolegu přemluvila, aby to se mnou zkusil.

„Víš co tím riskujeme?“ obořil se na ni Sengö. „Chtěla bys mít za muže idiota?“

„Honza má přece pořád rezervy a ty počítače nejsou zase tak složité, aby je nezvládl,“ namítala Monika.

„Jestli se zblázní, nechoď za mnou brečet!“ vrčel Sengö, ale pak se dal přemluvit. Možná ho to samotného zajímalo.

Tohle mi ovšem neřekli - rozhodně ne předem. A tak jsem si ještě jednou prožil proceduru nalévání vědomostí, jako už dvakrát předtím - a rozhodně naposledy v životě, jak tvrdil Sengö s mlčenlivým přitakáním Moniky. I nadále bych prý mohl shromažďovat další vědomosti, jenom ne tak snadno a rychle. I tak jsem prý využil strojového učení xinthú ze všech lidí nejvíce; na další jsem už neměl rezervy.

Počítače Omíorské civilizace pak opravdu nebyly složité, jak se mi zpočátku zdály. S našimi pozemskými toho neměly mnoho společného, snad jenom základní myšlenky. Architekturu měly postavenou docela jinak a to mi asi zpočátku, když jsem se pokoušel vyzrát na ně vlastním výzkumem, dělalo ony velké potíže. Jakmile jsem dostal vědomosti podle školy Omíorů, prohlédl jsem je - a pak už mi to šlo skoro samo.

Základní odlišností mezi pozemskými počítači a počítači Omíorů byly ve struktuře zpracování. Naše počítače, jaké se vyráběly na Zemi před invazí, měly obvykle jediný procesor, pomocí sběrnice připojený k pamětem, diskům, zobrazovacím kartám a ke všem ostatním periferním zařízením. Počítače Omíorů to tak oddělené neměly. Měly rovněž jakési sběrnice, k těm se však připojovaly celé „mozkové jednotky“. To byly vlastně procesory, jenomže každý z nich měl svou obrovskou paměť čistě pro sebe. Každý byl schopen samostatné práce, ale každý z nich si udržoval pomocí sběrnice koordinaci se všemi okolními procesory. I v malém, přenosném počítači bylo takových procesorů několik stovek a každý měl přitom větší část své paměti zaplněnou údaji z různých oborů.

Proniknout do takové džungle bylo samozřejmě velmi těžké a vyžadovalo to nejen znalosti, ale i čas. Naproti tomu byly všechny procesory shodné co do provedení, rovněž programy byly podobné, takže pochopením základů by mohl každý člověk snadno pochopit celou tu navzájem prorostlou strukturu.

Byl jsem prvním člověkem Země, komu se dostalo vědomostí o počítačích Omíorské civilizace, a vůbec jediným, kdo snesl všechny informace o gravitační a hmotové technice. Měl bych teď těchto znalostí nějak využít. Měl jsem ovšem neustále na paměti nutnost pomoci pozemské civilizaci a počítače by byly další pole, kde bychom mohli očekávat podstatný přínos. Teď byly pozemské počítače na dlouho, možná na celé desítky let mimo hru. Zachovaly se jich sice po celém světě statisíce, ale jejich výroba byla zničena, odborníci nebyli naživu nebo se nemohli najít; nevypadalo reálné očekávat v dohledné době pokračování ve vývoji pozemské počítačové techniky. Na druhé straně bylo zřejmé, že na tuto výrobu asi hvězdolet nebude stačit svými výrobními kapacitami. Možná bychom mohli ke vzkříšení počítačů dát impuls, vyškolit odborníky, ale bylo mi jasné, že tato výroba musí začít na Zemi. A také jsem už věděl, že se toho obrovského podniku těžko zúčastním osobně, ačkoliv jsem byl v současné době jediný odborník na Omíorské počítače v širokém kosmickém okolí.

Měl jsem však teď dost vědomostí na to, abych se konečně mohl pustit do úprav programů na hvězdoletu. Nemohl jsem sám změnit pojistku anulující veškeré změny programů, ale tato pojistka sama o sobě byla docela užitečná. Ostatně i všechny změny byly pokaždé zapisovány a bylo možné dát zase všechno do původního stavu. Zajistil jsem, aby byly změny ukládány nejen do centrálních počítačů hvězdoletu, ale i do menších, přenosných počítačů. Ty nemohly být vynulovány jedním heslem a s jejich pomocí by bylo možné obnovit programy centrálních počítačů v rekordně krátké době - během několika sekund. Konečně jsme se nemuseli obávat, že nějaký terorista nebo mafián tak snadno ohrozí hvězdolet a jeho prostřednictvím i mladou pozemskou civilizaci.

Když jsem skončil tuto úpravu, cítil jsem, že bych si měl odpočinout. Byly pro to hned dva důvody.

První byl ten, že jsem od posledního strojového učení pociťoval stálé napětí a bylo záhodno se poněkud uvolnit. Trochu se mi občas třásly ruce. Monika si toho samozřejmě všimla ihned a byla z toho pořádně smutná; i když to ani mrknutím oka nedala najevo.

Druhým důvodem bylo, že jsem nemínil žít jen jako suchý vědátor, který nic neví o tom, co se děje kolem něho. Však jsem si byl jist, že mě brzy něco zajímavého napadne a já tomu pak věnuji všechno.


Trochu jsem se začal zajímat i o to, co dělala Monika a doktoři všeobecně. Neobsluhovali nestvůrné stroje Omíorů, ale starali se o narozené děti. Bylo to určitě také velice zajímavé. Děti všech ras žily v dětské zóně pohromadě, hrály si spolu, občas se trochu kočkovaly, ale odmalička se učily ovládat se aby si navzájem neublížily. To bylo nutné, vždyť děti Omíorů nebo Um-lusítů byly fyzicky mnohem silnější než děti z ostatních ras; naopak Kuburové a Xítiané byli mnohem menší a slabší. Monika svou vlídností dosáhla, že si spolu v pohodě hráli Omíorové s Xítiany a Kuburové s Um-lusíty, ačkoli staří Omíorové kdysi na Xítianech viděli jen jejich jemné maso a Um-lusíté dodnes několik kilometrů od dětské zóny představovali stálé nebezpečí pro klid na hvězdné lodi.

Zpočátku jsme diskutovali o tom, zda by se raději neměli na výchově dětí podílet příslušníci všech ras; každá by měla na starosti jenom své soukmenovce. Možná jsme jim brali část jejich originality a hrozilo úplné přetrhání posledních pout s jejich původními civilizacemi, neboť jsme děti vychovávali podle zvyklostí Země. Zato jsme jim do vínku dávali laskavou snášenlivost a pracovitost, což také nebylo málo. Jak by asi byly děti vychovány násilníky a povaleči Um-lusíty, kteří na hvězdoletu neustále vyvolávali spory? Několik návštěvníků ze Země nám vyčetlo, že jsme odebrali děti jejich rodičům, což podle nich bylo nelidské. Museli jsme jim na to připomenout, že tyto děti žádné pravé rodiče nemají, narodily se přece ze strojů. Omíorové tady žádné dospělé soukmenovce neměli - ti by je určitě nevychovávali ke vzájemnému porozumění s dětmi bývalých otroků.

Oddělení dětské zóny od zbytku hvězdoletu bylo zpočátku naprosto nezbytné, aby se děti, především Omíorské, nestaly obětí rasové nenávisti. Jenom někteří příslušníci mírnějších ras, jako Xítiané, Ghoaveriňané, Murkwairové a pozemšťané našli v sobě dostatek mravní síly starat se poctivě i o děti svých nedávných vrahů. Shodli jsme se na tom, že ohrožování dětí nestabilitami ve společnosti na hvězdoletu nemůžeme dopustit. To však neznamenalo, že by se do dětské zóny nikdo cizí nesměl podívat. Pokud měl někdo z obyvatel hvězdoletu zájem vidět děti vlastní rasy nebo i jiných ras, mohl by je - samozřejmě pod dohledem - kdykoliv navštívit. Ale bývalí otroci nebyli zvyklí děti vychovávat a většinou ani o dětské oddělení nejevili zájem. Ani ti kdo zde pracovali nedokázali své krajany přemluvit, aby se sem občas podívali. Tady bylo nejvíc vidět, jak mezi otroky chybí ženský prvek.

Mnohem častěji se o děti na hvězdoletu zajímali lidé ze Země. Tady jsme museli být opatrnější, skoro jako v případě Um-lusítů, aby tento zájem nebyl diktován skrytou touhou po odvetě, ale většinou šlo o pouhý zájem vidět na vlastní oči exotické bytosti. Drtivá většina lidí, kteří invazi Omíorů přežili, neviděla žádného Omíora zblízka na vlastní oči. Kdo toto pochybné štěstí měl, obvykle setkání nepřežil a proto jsme se ani nedivili, že se tak mnoho pozemšťanů až několik let po invazi chtělo dozvědět, jak vlastně vypadaly zelené bestie, které naši civilizaci rozvrátily. Ani tyto zájemce jsme do dětské zóny nepouštěli rádi, připadalo nám nevhodné ukazovat jim děti jako nějaká zvířata v zoologické zahradě. Pro návštěvníky jsme měli připravené dokonalé videozáznamy, na nichž byli nejen malí Omíorové, ale i děti ostatních ras. Tyto videozáznamy jsme natáčeli i na pozemské videokazety a prodávali jsme je zprvu návštěvám, později i na Zemi, kde byly dlouho bestsellerem.

Stávalo se však, že se někteří návštěvníci nedali odbýt pouhou nahrávkou dětských her. Jedním z nich byl i malíř Leo Dundir. Přiletěl na hvězdolet s prosbou, zda by si nemohl nějaké mimozemšťany namalovat. Videozáznamy s díky odmítl, prohlásil, že je už viděl, ale že na žádném nenašel to, co doufal najít osobně - náladu, jaká mezi těmito dětmi panuje. Zajímalo ho mimo jiné i to, jak by mimozemšťané vnímali pro změnu naše pozemské umění. S Dundirem jsem jednal nejprve já sám, pak se k nám přidala Monika a skončilo to tím, že malíř dostal dvě místnosti v dětské zóně - jednu k bydlení, druhou jako ateliér. Přicestoval se dvěma kufry, ale neměl v nich ani náhradní ponožky, jen samé malířské potřeby. Nejvíc jsem ho potěšil, když jsem mu podle jeho návrhu udělal opravdový malířský stojan, protože vlastní se mu do letadla nevešel.

Leo se nejprve objevil mezi dětmi jako každý jiný člověk. Pomáhal nám roznášet obědy a večeře, dokonce krmil nejmenší, poslední děti narozené ze strojů. Pak si přinesl náčrtník, sedl si do koutka v největší herně a začal si kreslit studie jejich obličejů.

Většinu těchto obrázků hned na místě dětem rozdal. Děti brzy objevily, že umí něco nového, zajímavého, s čím se až dosud nesetkaly. Dundir jim ochotně vysvětloval, jak maluje. Pravda, malování nebylo pro děti tak nové, samy přece často pod dohledem Moniky malovaly, ale tady se setkaly s někým, kdo tento obor ovládal opravdu dokonale.

Ochotně pak s malířem chodily i do jeho ateliéru, kde se začala shromažďovat sbírka náčrtů a kde začaly vznikat už i větší obrazy, provedené dokonaleji než jen pouhé náčrty. A právě v té době jsem skončil zabezpečovací práce programů hvězdoletu a rozhodl jsem se odpočinout si od dosavadních starostí a práce. Právě včas, abych se mohl věnovat kontaktu umělce s dětmi.

Jako každý obyvatel hvězdné lodi, i Leo dostal základní dávku omíorské řeči - jinak by se nedomluvil a potřeboval by stále tlumočníka. To on ostatně nechtěl a ochotně souhlasil se strojovým učením, jedinou cestou, jak to zvládnout. Brzy se však ukázalo, že omíorština nemá dostatek slov, jimiž by vyjádřila malířovy potřeby. Bylo vidět, že Omíorové neznali a nepěstovali umění. Leo si musel pomáhat pozemskými slovy a když jsme to prodebatovali spolu s doktory, rozhodli jsme se včlenit příslušná slova do omíorštiny, aby je následující žáci dostávali spolu s původními. Neměli jsme odborníky na lingvistiku, bylo ostatně sporné, zda se na Zemi vůbec někde zachovali, ale bylo nám jasné, že i řeč se vyvíjí a pokud vznikne potřeba nových slov pro nové prvky, je nutné nějak vhodně je doplnit.

Leo Dundir připravil podklady nejen pro zařazení nových slov, ale učil tato slova i děti. Ty o jeho práci projevily veliký zájem. Jak se dalo očekávat, zpočátku se na našeho malíře vrhly všechny s nadšením, to však postupně začalo opadávat, jak jim malíř zevšedněl. Několik desítek dětí však malíři zůstalo věrných i potom, když už ho většina ostatních brala jen jako dalšího dospělého v jejich dětském světě.

„Potřeboval bych něco vysvětlit,“ přišel za mnou Leo po několika týdnech pobytu mezi dětmi.

V té době s námi kromě něho byla i jeho žena a syn. Jako každý, kdo tu měl žít delší dobu, si je přivezl ze Země.

„Ať maluji, jak maluji, pořád mě kritizují,“ stěžoval si trochu dotčeně. „Zejména Omíorové. Když maluji něco tužkou nebo uhlem a dám si záležet, jsem pro ně jednička. Jakmile se ale dám do barev, nic jim není recht. Prosím tě, nemají nějaké jiné vidění než my?“

„Probůh, ty to dosud nevíš?“ vytřeštil jsem na něho oči. „Vnímají přece jiné spektrum barev než my! Zaručeně vidí víc infračervené a kdovíco ještě!“

Rozhodli jsme se vyzkoušet, jaký barevný rozsah Omíorové vidí a změřit to trochu pečlivěji. Požádal jsem jednoho, aby zašel se mnou do laboratoří a tam jsme spolu proměřili každý kousek spektra zvlášť. Nebylo to obtížné, ale výsledky byly zajímavé. Podle nich Omíorové vidí mnohem více barev než my lidé, a to nejenom na infračervenou stranu, ale také směrem k ultrafialové složce spektra.

„Proto se nediv, že se na tebe dívají trochu kriticky,“ shrnul jsem svá měření Leo Dundirovi. „Ty by ses také díval s podezřením na barvoslepého malíře, jehož oči vůbec nevidí - dejme tomu červenou barvu. Také by mohl být dobrý, dokud by kreslil jednobarevně, ale kdyby namaloval západ slunce bez červené, to by asi nešlo!“

„To je pěkná patálie...“ podotkl Leo zaraženě.

„Co se dá dělat - maluj pro ně černobíle, nebo je nauč malovat s barvami a oni si budou malovat podle svého vidění. Problém asi bude, kde pro ně seženeme infrabarvy...“

Ukázalo se, že s barvami velký problém nebude. Když jsem navrhl Omíorům, že uděláme průzkum barev, jeden z nich, pravděpodobně největší ctitel Leových obrazů, byl ihned pro a spolu se mnou začal zkoušet všechny možné kombinace barevných materiálů. Omíorský chlapec se jmenoval Fernando, neboť Monika dala všem novorozeným Omíorkům na památku jména svých dávných spolužáků, zabitých při invazi.

Leo potlačil uraženou ješitnost a věnoval se novému žáku s veškerou péčí. Ukázalo se, že mladičký Fernando má pro malířské umění obzvláštní cit. Leo ho učil malovat ve spektru barev, jaké vidí lidé Země. Fernando si k tomu sám přidal barvy, syntetizované s mou pomocí. Byly to podivné barvy, některé tmavočervené, obsahovaly nejspíš cosi z viditelné části spektra. Jiné byly šedé a některé dokonce černé, protože lidské smysly je nevnímaly vůbec. Fernando je začal používat ve svých malbách - byly zpočátku neumělé, ale Leo svému žáku trpělivě objasňoval chyby, jichž se dopouštěl, každý další obraz byl zajímavější a - dalo by se říci, tak nějak pravdivější.

Jednoho dne za mnou přiběhl Leo celý rozrušený.

„Já toho kluka přetrhnu!“ začal už ve dveřích. „Honzo, pojď se podívat, co mi udělal!“

V Leově ateliéru byl na plátně napnutý dosud nezaschlý obraz. Byla na něm část dětské herny, kde si hrály mladší děti. Obraz byl vyveden velice realisticky, zejména obličeje dětí byly velice zdařilé, ale totéž dokáže zachytit i fotografie. Z tohoto obrazu však přímo zářil klid a pohoda - ačkoliv si s pozemskými batolaty společně hráli i malí Um-lusíté s Omíory, což by pro neznalé lidi vypadalo velice nezvykle a možná i hrozivě.

„Vidíš, co mi s tím udělal?“ zakvílel Leo.

„Co má být?“ pokrčil jsem rameny.

„No jo, ale ty jsi neviděl, jak to vypadalo předtím, než se do toho Fernando pustil!“

„Vždyť je to docela hezké!“

„No právě!“ vykřikl Leo. „Ten rošťák mi sem přidal svoje infrabarvy! Když jsem přišel, byli tu snad všichni Omíorové a byli úžasem bez sebe, ale jakmile mě spatřili, utekli jako školáčci, nachytaní na hruškách!“

„Asi se jim to líbilo, ale já se nedivím, je to docela věrně zachyceno. A co se týče Fernandových infrabarev, těch si nemusíš všímat, my je přece nevnímáme.“

„Myslíš?“ otočil se ke mně. „Tak já ti něco povím. Fernandovy infrabarvy do obrazu vdechly život, jaký tam předtím nebyl - anebo tam byl jen náznakově.“

„Ale - my je přece nevidíme...“ podivil jsem se.

„Jsi si tím jistý?“ vybuchl Leo. „Poslyš, není to nakonec podobné jako s hudbou?“

„S jakou hudbou?“ zarazil jsem se.

„Tam se také tvrdilo, že člověk neslyší vysoké tóny, že mu ultrazvuky nic neříkají. Pak se prokázalo, že pokud zvuk projde levnější aparaturou, která nepřenáší kmitočty alespoň dvaceti kilohertz, jsou všechny tóny zastřené a zkreslené. Člověk sice ultrazvuk neslyší, ale hudba se mu bez něj jeví plochá a nevýrazná. Právě on tvoří jedinečnou barvu každého nástroje! Člověče, jestli je tomu tak i s barvami, nemohli bychom my lidé malovat - protože nevnímáme infrabarvy!“

To bylo odvážné tvrzení, ale mohlo mít v sobě víc pravdy, než jsme si byli ochotni zpočátku přiznat.

„No dobrá,“ nadhodil jsem nesměle. „Kdyby tomu bylo jako s hudbou, co to znamená? Lidé ultrazvuky neslyší, budiž, ale s barvou zvuku nástrojů hudebníci pracují docela dobře. Co když zvládneš i Fernandovy barvy - on by ti s nimi snad mohl pomoci, ne?“

„Kuře bude učit slepici hrabat!?“

„Na světě bylo mnoho barvoslepých lidí,“ povzdychl jsem si. „Mnozí vůbec nerozeznávali červenou barvu od zelené, pro ně museli být na semaforech pro pěší místo barev zobrazeni stojící nebo chodící panáčkové. Ale i takoví lidé se chtěli dívat na obrazy starých mistrů. Dívali se, ačkoliv na nich neviděli všechno. To jsme ostatně neviděli ani my, protože většina starých obrazů věkem zčernala k nepoznání. Komu to však vadilo? Pokud budeš malovat pro lidi a ne pro Omíory, infrabarvy potřebovat nebudeš. Možná se stane, že Fernandovy obrazy budou věrnější a pravdivější než tvoje. Říkalo se - mezi slepými jednooký králem. Proč by nemohl být králem trojoký, když toho vidí mnohem víc než my?“

„No, máš možná pravdu,“ uklidňoval se Leo. „Ten kluk mi do obrazu přidal něco, co jsem tam já sám neviděl - a obraz tím získal takovou náladu, na jakou bych se sám nezmohl. Ten kluk má ostatně ohromný talent. Já se podívám na jeho barvy - a možná si je nechám trochu vysvětlit...“

„Mohl bych ti trochu pomoci,“ nadhodil jsem. „Co kdybych ti udělal elektronický převodník? Převede ti infračervené světlo na viditelné; mohl by ses takovým přístrojem podívat nejprve na skutečnost, pak na své obrazy a poznal bys, jaké infrabarvy ti ještě chybí.“

„No - mohu to zkusit,“ zavrčel Leo. „Jenže mám takový pocit, že Omíorové budou jako malíři mnohem lepší. Vždyť oni vidí vlastníma očima to, na co já bych potřeboval přístroje. Copak se potom s nimi můžeme srovnávat?“

„Cožpak i barvoslepý nemůže namalovat pěkný obraz? Netvrdilo se o mnoha známých malířích, že nemají správný pohled na svět a proto malují tak zvláštním stylem? Poslyš Leo, já mám dojem, že malířina - a vůbec umění je jen z menší části záležitost dobrých očí, mnohem víc k tomu bude třeba dobré srdce. Nezdá se ti to také tak?“

„No - možná máš pravdu,“ rozjasnil se Leo. „Jenomže jak to, že to dokáže i takový Omíor Fernando?“

„A ty si myslíš, že Fernando nemá srdce?“ usmál jsem se. „Podívej se, jak se občas stará o jiné děti. To není žádná zelená bestie! Omíorský kluk - trochu rošťák, pravda, ale vždyť on má city skoro stejné jako my pozemšťané.“

„Každopádně jsem hrozně rád, že jsem na tohle narazil už teď...“ zabručel na to Leo. Ale bylo vidět, že se už na Fernanda nezlobí. On ho snad měl rád - určitě ho uznával aspoň jako malířské embryo, z něhož však jednou může vyrůst opravdový velikán...


Mě ovšem hned po této epizodě napadla další myšlenka. Což takhle seznámit děti všech ras s jinými druhy pozemského umění? Prostřednictvím našich poboček jsem podal na Zemi pár inzerátů, kde jsem zval na hvězdnou loď pozemské kapely, aby zahrály nepozemšťanům. Takhle otevřeně jsem to sice nestylizoval, ale nabízel jsem dobrý výdělek za čtvrt roku trvající pobyt kapelám s různým hudebním zaměřením. Zpočátku se zdálo, že hudebníci na světě vyhynuli, ale pak se zájemců přihlásilo dost a mohli jsme si z nich dokonce vybírat.

Kupodivu se pozemská hudba zalíbila i malým Um-lusítům, zejména břeskná dechovka a hlasitý rock. Kuburové a Xítiané zase dávali přednost komorním koncertům. Na závěr pobytu na lodi musela každá kapela uspořádat koncert pro dospělé. Také tady se ukázalo, že děti mají podobný vkus jako dospělí. Um-lusíté ani nechtěli dechovku pustit na Zem, nejradši by ji zajali jenom pro sebe.

Domluvil jsem se všemi kapelami, že se za několik let vrátí a zopakují si toto hvězdné turné. Do té doby musely našim mimozemšťanům stačit nahrávky, objednané u pozemských firem spolu s přístroji na přehrávání.

Několik desítek hudebních nástrojů jsme si dokonce sami okopírovali a i když nebyly dokonalé, pár mimozemských dětí se na ně začalo s velkou vervou učit hrát. Podali jsme si na Zemi inzeráty na učitele hudby a tři jsme ihned angažovali. Ukázalo se totiž, že hudbu, stejně tak jako malování, nelze vtěsnat do programů strojového učení a místo jednoduchého nalévání vědomostí do hlavy musela nastoupit nezvyklá námaha učitelů i žáků, námaha navíc nejistá, neboť kromě vědomostí je ke každému opravdovému umění zapotřebí i cit - a ten není dán všem lidem stejně. Bylo přitom divné, jaké úspěchy měli malí Omíorové i v hudbě, když přece jejich předkové umění nepěstovali a cit byl pro ně něčím zcela neznámým.

Prožil jsem opravdu krásné prázdniny mezi dětmi. Všechny mě oslovovaly „strejdo Honzo“ a dobře si se mnou rozuměly. Znal jsem zpaměti dost pohádek právě tak jako Monika, avšak pohádky ode mne byly přece jenom jiné a to se ví, měl jsem brzy dost a dost vděčných posluchačů. Po celou tu dobu jsem navíc pobýval v těsné blízkosti Moniky - a ta měla z úspěchů dětí stejnou radost, jako já sám.

Tímto odpočinkem se mi navíc podařilo zbavit se konečně napětí po posledním učení. Už se mi ani netřásly ruce, jako zpočátku. Monika to zjistila dříve než já sám - a jistě si oddechla. Rozhodně jsme teď byli k sobě mnohem blíž než kdy předtím - a bylo to docela nádherné. Ale to zdaleka nebylo všechno, nejkrásnější nás teprve čekalo. Jednoho večera mi Monika v mém objetí tajemně sdělila, že se brzy počet dětí v dětské zóně zase trochu rozroste.

Omíorské stroje na děti byly už dávno vypnuté, vyčištěné a zakonzervované a sloužily jen jako exponáty pro muzeum hrůz, opatrované pro výstrahu budoucím generacím. Byly tu sledovací náramky otroků i náramky Omíorů s vestavěnými paralyzátory, ruční zbraně i obrázky zničených měst Země. To všechno skrývala ve svých útrobách hvězdná loď, mezitím přeměněná ve hvězdu nové naděje.

Po vypnutí strojů na děti bylo rozhodnuto, že další děti budou na hvězdoletu přicházet na svět už jedině přirozenou cestou. Většina žen ale byla v příliš raném dětském věku, dospělých bylo tak málo, že nebylo obtížné uhodnout, která z nich se chystá pořídit si dítě.

Byla to Monika - tak trochu mým přispěním.

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:41