Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vražedná pravda

Zlověstný hvězdný letoun Omíorů nezůstal dlouho utajený. Nemohli jsme nechat lidi v nevědomosti o rychle se přibližující zkáze. Že to bude pohroma, bylo jasné každému. Jakmile se Omíorové dovědí osud předchozí výpravy, skočí nám po krku, jako že jedna a jedna jsou dvě.

Na přípravu obranných plánů nebyl čas. Země se Omíorům postavit nemohla, byla by jako prve velice rychle poražena a nejspíš zničena. Podle mých odhadů by mohli Omíorové svou nejtěžší zbraň použít už v místech, kde se nacházeli teď, to znamená někde na oběžné dráze Jupitera, s hrozivým následkem pro celou Zemi. Zatím to neudělali, ale toto nebezpečí bylo stále aktuální.

Nejjednodušší by možná bylo obrátit proti nalétávajícímu hvězdoletu nepřátel náš hvězdolet a vypálit proti němu náboj kyfoje. Tento preventivní úder byl naší nadějí, ale vydržela nám sotva týden. Když jsem se krátce po naší úspěšné vzpouře seznamoval s možnostmi hvězdného letadla, objevil jsem zde čtrnáct záhadných emitorů, o jejichž funkci jsem nezjistil vůbec nic. Samozřejmě se jednalo o další zbraňový systém této lodi, ale k čemu byl, věděli jen Omíorové. Jeden emitor byl poškozený, zbylých třináct představovalo velkou neznámou. Pátrání v pamětech počítačů, kde muselo být i toto zařízení jasně popsáno a vysvětleno, bylo příliš zdlouhavé. Informace o zbraních pochopitelně nebyly přístupné tak snadno, jako obecné. Nestačilo se jen zeptat, byly skryté za hesly a privilegovaným přístupem, což bylo nesrovnatelně obtížnější. Předtím jsem pustil zbraně k vodě a věnoval se více letadlům, abych pomohl obnovit pozemskou civilizaci. To se mi podařilo, ale zbraně jsem zanedbávat neměl. Mohl jsem přece čekat, že se tu objeví další loď našich nepřátel.

Vysvětlení neznámých emitorů jsem našel zhruba po týdnu, ale na klidu nám to nepřidalo. Jednalo se totiž o silový ochranný štít. Měl tvar kužele, podle popisu měl být obrácen směrem k nepříteli a měly po něm sklouznout stranou veškeré gravitační údery; nejen od pouhých malých letadel, ale i od nesrovnatelně většího kyfoje. Mohli jsme proti blížícímu se hvězdoletu zapnout náš štít, ale kdybychom úder kyfoje odvrátili, sklouzl by po štítu stranou a Země za námi by tuto obludnou energii dostala naplno. Nám přece nešlo jen o záchranu hvězdoletu, ale především Země. Té bychom nijak nepomohli - zato bylo zřejmé, že cizí hvězdolet nemůžeme napadnout, pokud se k nám bude přibližovat se zapnutým štítem.

Na hvězdoletu samozřejmě vypukla panika, ale nejen tady. Také na Zemi se lidé brzy dozvěděli o hrozící invazi a také začali panikařit. Spousta lidí se spojila v podpoře vrtných společností, urychleně se snažících vybudovat pod mnoha vysokými horami složité spleti chodeb a podzemních bunkrů. Toto obrovské úsilí mělo dvě podstatné vady. Předně by se tak mohlo zachránit jen nepatrné procento lidí Země, mnohem vážnější však bylo, že i nemířený nebo odražený úder kyfoje by smetl jakékoliv pancéřové kryty, nejspíš i s těmi horami. Stačilo podívat se malým dalekohledem na Měsíc, kde se dosud černal obrovský kráter po naší nemířené ráně. Pro Zemi jsme zatím nemohli udělat vůbec nic. Vrtání skal nemělo smysl, ale nijak jsme to lidem nevyvraceli. Dávalo to miliónům lidí aspoň nějakou naději, byť falešnou.

Na hvězdoletu jsme vytvořili vznešeně nazvanou Radu obrany, ale upřímně řečeno jsme nic nevymysleli. V Radě byl ze staré gardy kromě mě jenom Džataši, ale i on se s nadějí upíral ke mně, místo aby sám hledal východisko. Kromě nás dvou zde bylo osm mužů z různých nepozemských ras. Dva byli Ghoaveriňané, po jednom od Murkwairů, Kuburů a ostatních. Já jsem se v každé volné chvilce prohrabával v paměti palubních počítačů, kde jsem očekával nalézt nějakou naději. Ostatní členové rady vymýšleli jen samá fantastická řešení. Ve skutečnosti nic neřešili a vlastně jen zdržovali.

Cizí hvězdolet se zatím blížil...


Posadili jsme se spolu k malému stolečku, na němž stál před každým z nás talíř s obrovským biftekem. Kromě toho tu byla velká mísa plná několika druhů ovoce a dva poháry čiré modravé šťávy.

Večeřeli jsme mlčky. Až když jsme dopili poháry, můj host se nesměle zeptal, co je příčinou mého zvláštního pozvání. Často jsem už předtím zval obyvatele dětské zóny na přátelské popovídání, ale tohle setkání bylo první, kdy se mnou večeřelo jen jediné dítě - a nebyla tu Monika, která se takových setkání pravidelně účastnila také.

„Jde o mimořádně významnou věc, Fernando,“ začal jsem od Adama. „Stalo se něco, co může úplně převrátit náš dosavadní život - a musím si proto pohovořit s někým, komu mohu úplně a bezpodmínečně důvěřovat.“

„Proč právě se mnou?“ opáčil dvojnásob udiveně.

Chvíli jsem si ho mlčky prohlížel. Od chvíle, kdy jsem ho viděl poprvé, pořádně vyrostl. Teď byl o hlavu vyšší než já, ale ještě mohl alespoň o hlavu vyrůst, pořád nebyl úplně dospělý. Byl ale nejstarší ze všech dětí a především - byl z rodu Omíorů. Mnohokrát už jsem si s ním povídal, zpočátku jen o běžných dětských záležitostech, až v poslední době o malování. Tam se mi zdálo, že mladý Omíor předstihne brzy svého učitele.

„Musím si s tebou promluvit, protože jsi nejstarší ze všech dětí,“ pokračoval jsem klidně. „Ale asi ti budu přitom muset trochu ublížit - nejde to jinak.“

„Ublížit?“ trochu se usmál Fernando a napnul své svaly na rukou. „Řekl bych, že vydržím hodně, snad to nebude tak zlé...“

„Nemyslím ubližovat fyzicky, to mě ani nenapadne,“ usmál jsem se trochu smutně. „Ale člověku můžeme ublížit i jinak. Například slovem.“

„Někdo mě pomlouval?“ vyzvídal Fernando.

„To ani ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Co se dozvíš, nejsou bohužel pomluvy, ale čistá pravda.“

„Pravda snad nemůže ublížit, pravda je přece pravda!“

„I pravda může být někdy krutá,“ povzdychl jsem si.

„Má to snad znamenat, že nám až dosud někdo lhal?“ začal si domýšlet Fernando.

„Lhal? To snad ne,“ pokrčil jsem rameny. „Ale jistě víš, že dětem se neříká všechno. Mnohé informace pro ně nejsou ani potřebné, ani vhodné. Jak je to dávno, co jste nevěděli o tom, jak děti přicházejí na svět?“

„To je pravda...“ rozjasnil se Fernando. „Takže jde jen o něco, co jsme doteď vědět nepotřebovali...“

„Je to ale něco, co by vám mohlo hodně ublížit,“ řekl jsem tiše. „Ani teď to možná nebude pro tebe snadné...“

„Ale já už jsem přece velký a něco snesu!“

„Dobrá. Tak přejdu hned k věci. Jak vědí už i malé děti, nacházíme se právě ve hvězdné lodi, pomalu obíhající okolo Země. Určitě víš, že svět jako Země je něco úplně jiného než hvězdolet. Na Zemi žijí rostliny, zvířata a také lidé, jako jsme my.“

„To vím už dávno - chceš snad konečně uspořádat slibovaný výlet, co nám teta Monika pořád odkládá?“

„Ne zcela,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jak víš, žije na hvězdné lodi spousta druhů lidí.“

„Já vím, na Zemi jen jeden, pozemšťané jako jsi ty, nebo doktor Patterson a Monika. My ostatní jsme sem přiletěli na hvězdné lodi odněkud z vesmíru, kde jsou jiná slunce a kolem nich obíhají jiné světy...“ papouškoval jako kávomlýnek.

„Ano, tak tomu skutečně bylo. Jedině my pozemšťané jsme nikdy nepoznali jiné slunce než naše.“

„Taky mě napadlo, že by bylo zajímavé podívat se někdy k jiným sluncím...“

„Kdoví, možná k tomu jednou dojde,“ pokrčil jsem rameny. „Zatím to ale nepřipadá v úvahu, my totiž s touto hvězdnou lodí neumíme létat mezi hvězdami. To se budeme muset nejprve naučit - a to chce čas, jako všechno...“

„Ale - někdo sem s tou lodí přece musel přiletět, ne?“ zarazil se Fernando. „Je tu taková spousta lidí, někteří snad umí létat i mezi hvězdami!“

„Nikdo to neumí,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Tak to někdo musel umět!“ trval na svém.

„Ano, někdo to kdysi uměl,“ přikývl jsem. „Ale ti, kdo uměli létat s touto hvězdnou lodí, už nežijí. Jsou mrtví.“

„Stala se nějaká katastrofa?“

„Nebyla to katastrofa,“ řekl jsem. „Všechno bylo jinak, než si myslíš. Všichni lidé, kteří tu na lodi jsou, neodletěli ze svých domovů rádi a dobrovolně. Některé - a byla jich dokonce většina - kdysi z jejich domovů odvezli násilím. Vy jste byli vychováni k tomu, že všichni lidé jsou si rovni a nikdo se nesmí nad druhého vyvyšovat jen proto, že je větší, silnější nebo třeba chytřejší. Ale nebylo tomu tak odjakživa. Byli tu lidé, kteří se považovali za pány a všechny ostatní měli jen za své sluhy. A právě oni uměli létat s hvězdnou lodí, jenom oni.“

„A ti ostatní? Ti létat neuměli?“

„Neuměli,“ přikývl jsem. „Nikdy se to nenaučili.“

„To by museli být pěkně hloupí!“

„Nebyli hloupí, ale nikdy se nedostali k řízení. Jak by se to mohli naučit? Pánové jim nikdy nedovolili, aby se na řízení jen podívali. Ba co hůř, nedovolovali jim ani dívat se z lodi ven. Nutili je žít jenom v těsně uzavřených místnostech, kde museli svým pánům sloužit.“

„To ale bylo pěkně nespravedlivé!“

„Spravedlnost - tu tahle hvězdná loď nepoznala za celou dobu, co létala vesmírem,“ řekl jsem tiše.

„Jestli je to pravda, potom je to hodně smutná pravda,“ řekl Fernando. „Ale prosím tě, jak je možné, že si to tamti sluhové nechali líbit? Já bych se nenechal...“

„To nebylo tak jednoduché,“ zastavil jsem ho. „Kdybys byl na místě těch sluhů, asi bys také nemohl nic dělat. Páni měli totiž zbraně a sluhové ne. Kdykoliv se některý ze sluhů pánům znelíbil, zabili ho. A nemuselo to být proto, že odmítl poslušnost. Často zabíjeli nejen vzpurné sluhy, ale i ty, kdo jim poslušně sloužili.“

„To přece není možné! Proč?“

„Potřebovali všechny udržovat ve strachu, aby je všichni poslouchali a nikdo aby se proti nim nepostavil. Ti sluhové nebyli jen sluhové, kteří by svým pánům sloužili, ale byli to otroci, kteří mohli být svými pány kdykoliv zabiti.“

„To muselo být hrozné. Ti páni byli pěkné... bestie...“

„Ano, bylo to hrozné - ale to pořád není všechno.“

„Co může být ještě horšího?“

„Může - a také tomu tak bylo,“ přikývl jsem. „Víš, jak tamti pánové získávali své otroky? Létali se svou lodí od hvězdy ke hvězdě a přepadali světy u těchto hvězd. Měli strašlivé zbraně a nikdo se jim nemohl postavit na odpor. Každý svět vyloupili, část lidí unesli na loď a změnili je v otroky, zbytek vyvraždili.“

„Bestie!“ ulevil si Fernando.

„Tak tomu bylo až do chvíle, kdy tito otrokáři přepadli naši Zem,“ pokračoval jsem. „Také na naší Zemi zabíjeli lidi po milionech, také u nás brali lidi do otroctví. Naštěstí to už nedokončili. Dřív než vyvraždili všechny, udála se na jejich lodi vzpoura. Otroci se vzbouřili a pozabíjeli všechny své pány. Tak zůstala Země zachována, ale nezůstal naživu nikdo, kdo by uměl zacházet s hvězdnou lodí.“

„Patřilo jim to,“ oddychl si Fernando. „Ale vždyť přece - ty umíš řídit hvězdnou loď, vím to!“

„Já umím jen co jsem se naučil po tamté vzpouře, musím se to učit sám, když nikdo z původních pánů nezůstal naživu. Proto mi to jde tak pomalu.“

„Ty jsi přece hrozně chytrý...“

„Jenže řídit hvězdnou loď je nad síly jednoho člověka, i kdyby byl sebevíce chytrý. Původní páni téhle lodi nebyli hlupáci, byli to určitě inteligentní lidé, když dokázali postavit a řídit něco tak důmyslného.“

„No dobře, byli možná chytří - ale byly to bestie!“

„No - abys věděl o nich ještě víc - oni své otroky nejen zabíjeli, oni je také jedli. Ba co víc, některé zabíjeli jen proto, že jim chutnalo jejich maso. Takové otroky pak vraždili, i když byli poslušní. Jakmile dorostli do věku, kdy jejich maso bylo nejchutnější, skončili svůj život řeznickým nožem svých pánů.“

„To snad ne...“ ztuhl Fernando. „Oni byli lidožrouti? To nemůže být pravda, řekni, že ne...“

„Byl jsem na této lodi také otrokem,“ řekl jsem tiše. „Sloužil jsem jednomu ze zdejších vládců a pánů. Každý týden si můj pán poroučel jako pochoutku dětská játra. Dovedeš si představit, co to znamenalo? Každý týden pro něho přivezli ze Země jedno malé dítě a zabili je, aby měl můj pán dětská játra zaručeně čerstvá.“

„Pozemské děti? Jako jsou třeba Mária nebo Paul?“

„Ano, takové děti,“ přikývl jsem.

„A to se všichni dívali, jak jsou zabíjeny?“

„Kdo se proti tomu postavil, toho ihned zabili a snědli. V takových případech otrokáři nás otroky zabíjeli zvlášť krutě a pomalu. Před ostatními lidmi vzbouřence po částech zaživa pekli a pojídali. Nejprve nohy, pak ruce a zbytek až nakonec, aby vražděný otrok co nejdéle trpěl bolestí.“

„To není možné!“ vzlykal Fernando. „A co ty - ty ses na to vraždění také díval?“

„Dokud jsem měl jen holé ruce a proti mě byli ozbrojení otrokáři, neměl jsem možnost proti nim něco podniknout.“

„Měl jsi jim vzít zbraně!“

„Otrokáři měli své zbraně zamontované přímo do náramků, které se nedaly sejmout. Nebylo možné jim je vzít.“

„Tak sis měl nějaké zbraně udělat!“

„Otrokáři nepustili k výrobním robotům nikoho,“ vrtěl jsem hlavou. „Dobře věděli, že žádný otrok nesmí mít možnost udělat si zbraň. Dokud je měli jen oni a otroci ne, mohli si tu dělat, co chtěli. I zabíjet.“

„Jak je potom možné, že se otroci přece jen vzbouřili?“

„Našli se takoví, kteří si dokázali udělat zbraně navzdory svým pánům. Jakmile se tak stalo, vypukla vzpoura, při níž byli všichni otrokáři do jednoho pozabíjeni. Krvavě vládli, krvavě pak sami skončili.“

„Dobře jim tak,“ oddechl si Fernando. „A pověz mi, co jsi přitom dělal ty?“

„Já jsem vymyslel a udělal tu zbraň, proti níž otrokáři nenašli obranu. Pak jsem je sám začal zabíjet. Jako prvního jsem zabil svého pána, právě toho, co s oblibou každý týden pojídal dětská játra.“

„To jsi udělal dobře,“ podíval se na mě Fernando všema třema očima. „Já jsem tak rád, že to nakonec dobře dopadlo!“

„Nedopadlo to dobře,“ zavrtěl jsem hlavou. „Bylo při tom příliš mnoho krve. Když otrokáři zjistili, že se proti nim někdo vzbouřil, začali hromadně zabíjet otroky. Většina jich neměla zbraně a mnoho jich proto zahynulo, než byli všichni otrokáři pobiti.“

„Ale teď už tu snad žádní otrokáři nejsou, teď už bude všechno v pořádku, ne? No - uznávám, taková pravda je něco příšerného. Nic pro malé děti, ty by mohla v noci strašit více než strašidla z pohádek...“

„Pravda je tisíckrát krutější než tušíš,“ pokýval jsem hlavou a pokračoval: „Otrokáři nebyli tenkrát zabiti všichni. Při vzpouře a vraždění zahynuli kromě otroků i všichni dospělí otrokáři, ale zkáza se vyhnula dětskému oddělení. Děti otrokářů mezi ostatními dětmi přežily. Musel jsem se po vzpouře postavit proti více otrokům, kteří je chtěli zabít. Tvrdil jsem, že malé děti za nic nemohou a nedopustil jsem, aby jim někdo ublížil. Od té doby tady vyrůstaly děti otrokářů s dětmi otroků a dnes nikdo z vás ani neví, kdo je původem z otrokářských bestií a kdo byl otrokem.“

„Takže - my jsme tady celou tu dobu žili pohromadě s těmi bestiemi?“ ztuhl Fernando.

„Malé děti nejsou bestie. Čím se vlastně lišili ti otrokáři od otroků? Jen tím, že otrokáři sebe považovali za pány a všechny jiné lidi za podřadné otroky, vhodné jen na práci a k jídlu. Námi vychované děti jsou ale jiné, vždyť už ani nevíte, kdo je bývalý pán a kdo bývalý otrok!“

„Ale to je přece strašné!“ otřásl se Fernando. „Co kdyby se děti otrokářů dozvěděly tuhle příšernou pravdu a zase by chtěly ostatní zabíjet jako dřív?“

„Proč by to dělaly?“ usmál jsem se na mladého Omíora.

„Já nevím - třeba by je chtěly jíst!“

„Prosím tě - proč? Nemáte snad dost jídla?“

„Já nevím - kdo se může vyznat v takových bestiích?“

„Neříkej pořád, že to jsou bestie!“ trochu jsem se na něho zamračil. „Já pořád tvrdím, že všechno je výchovou. Kdo je vychovaný, aby žil s ostatními v dobrém, ten se nebude chovat jako otrokář.“

„Ale přece - je to moc hrozná pravda,“ vrtěl hlavou Fernando. „Kdo to může být? Pozemšťané určitě ne, Xítiané tu jsou i jako dospělí, také Ghoaveriňané... Kuburové to snad nejsou... že by Murkwairové? Ale ti také nejsou všichni mrtví... slyšel jsem, že žijí někde na lodi. Pak by to mohli být jedině Um-lusíté! Jsou ze všech nejsilnější a nikdy jsem neviděl žádného dospělého! Je to tak?“

„A kdyby to byla pravda - změnilo by se něco? Cožpak s malými Um-lusíty přestaneš mluvit jenom proto, že jiní z jejich rodu byli špatně vychováni?“

„Já - nevím... Um-lusíté jsou docela fajn a nikomu neubližují...“

„Tak vidíš - ale ani Um-lusíté to nejsou,“ řekl jsem na jeho rozpaky smířlivě. „Pravda, žádného dospělého jste až dosud neviděli, ale to jen proto, že Um-lusíté stále chtějí zabít všechny potomky bývalých otrokářů a aby své hrozby přece jen nesplnili, museli jsme jim znemožnit vstup do dětské zóny. Ty bys snad chtěl, aby některé tvé kamarády povraždili jen proto, že jsou dětmi otrokářů? Ty bys někoho z nich předhodil dospělým Um-lusítům?“

„Oni by je opravdu zabili?“

„Dospělí Um-lusíté jsou toho schopní. Někteří z nich už tady na hvězdné lodi zabíjeli, ne bývalé otrokáře, ale lidi ze Země a z Xítie. Nejsou tak dobře vychovaní jako tví známí z dětské zóny. My jsme vychovávali všechny stejně - a snad i lépe, než by to udělali vlastní.“

„To je strašné... V tom případě nevím, jestli se mám dětí bývalých otrokářů bát, nebo jestli se mám více bát o ně. Nejsou to nakonec ještěrky Rhora-moantů? Těch by bylo škoda, jsou docela fajn...“

„Které děti nejsou fajn?“ pokrčil jsem rameny.

Fernando se zamyslel a dlouho neodpovídal.

„No - nevím, teď se mi zdají hodní všichni. Ale někdo z nich přece musí být z rodu otrokářů - to je vážně příšerné. Jak jsme s nimi mohli žít a nevědět o tom?“

„Možná právě proto, že jste o tom nevěděli. Ale já si myslím, že i nadále budeme spolu všichni žít a vycházet tak dobře jako dosud.“

„Máš pravdu, někdy asi nemá cenu vědět všechno. Tahle pravda je vskutku odporná. Tvrdíš, že je to jenom výchovou - kéž by tomu bylo tak! Ale mě by teď přece jen zajímalo, kteří to jsou. Neboj se, nepřestanu se s nimi kamarádit, vždyť jsou všichni docela hodní...“

„Fernando, pravda je mnohem krutější, než si vůbec můžeš představit,“ řekl jsem smutně. „Ti otrokáři byli totiž tvoji krajané - Omíorové!“


Mladý Omíor strnul a několik sekund se ani nepohnul. Co se během té doby v jeho zelené hlavě odehrávalo, jsem nemohl ani odhadovat, ale jistě to nebylo nic veselého. Mlčel jsem, protože všechno potřebné už bylo vysloveno a teď bylo na něm samotném, jak si to v hlavě přerovná.

„Takže - ty jsi zabíjel - moje krajany,“ řekl po chvilce trochu přiškrceným hlasem Fernando.

„Musel jsem, jinak to nešlo,“ odvětil jsem vážně.

„Já vím - oni byli ty bestie...“ odtušil smutně.

„Ano, Fernando, tvoji krajané byli opravdu takové bestie a nebylo možné nechat je naživu,“ opakoval jsem.

„A oni by tě zabili? A taky doktora Pattersona, Moniku, nebo Džatašiho?“

„Tvoji krajané měli ve svých počítačích u každého otroka poznamenáno, kdy bude jeho maso nejlepší; to znamenalo, kdy bude upečen a sněden,“ řekl jsem tiše. „Džataši byl určený k upečení zhruba před rokem. Monika je žena, byla by na tom ještě mnohem hůř. Tvoji krajané nenechali naživu ani ženy z vlastního rodu. Dokonce i tvé kamarádky Miriam, Irma i Lucie by dnes už byly dávno mrtvé. Naše vzpoura paradoxně zachránila i všechna nově narozená děvčata vašeho rodu.“

„To snad není možné!“ vykřikl mladík.

„Tak to bylo, Fernando,“ trval jsem na svém. „Monika vám vysvětlovala, jak se rodí děti tím prapůvodním, přirozeným způsobem. Jsou ale i jiné způsoby, jak přivádět děti na svět, ne tak přirozené, strašlivé.“

„A moji krajané to nedělali - přirozeně?“

„Nedělali,“ přikývl jsem. „Každou ženu, jako je Monika, jako malé děvčátko rozřezali na kusy a snědli. Menší část, přesněji orgány, ve kterých vyrůstají děti, dávali do ohromných nádrží. V takových strojích jste vyrostli.“

„Já - taky?“ otřásl se.

„Ano, ty taky,“ přikývl jsem. „Všechny děti v dětské zóně se narodily právě v takovýchto strojích. Nikdo z vás proto nemá matku - a vlastně ani otce. Monika bude první ženou, které se na této lodi narodí děti.“

„To přece není možné! Cožpak moji krajané neznali city, lásku, což mohli...“

„Byli tak vychováni,“ řekl jsem. „Lásku určitě neznali, když všechny ženy zabíjeli. A cit? Nikdy jsem u nich žádný nepoznal, snad jen jediný - nenávist.“

„Ale - my přece nejsme takoví!“ skoro žadonil Fernando.

„Však také tvrdím, že všechno zlo bylo způsobeno špatnou výchovou. Jenom ta ve vašich krajanech zabila city a udělala z nich bestie. Vy už jste docela jiní. A proto vím, že jsem udělal dobře, když jsem vás tenkrát nenechal zabít.“

„To je ale strašlivé!“ vydechl Fernando. „Tak my jsme ty bestie... Co s námi bude, až se to dozvědí ostatní?“

„Co by bylo?“ pokrčil jsem rameny. „Vy přece žádné bestie nejste, to už jsme si snad vysvětlili. Jste stejní lidé jako kdokoli jiný a budete žít tak jako předtím, nic se nezmění. Až se to dozví ostatní, budou možná trochu zaražení, asi tak jako jsi ty - ale až si to každý přebere, bude zase všechno v tom nejlepším pořádku.“

„Myslíš?“ podíval se na mě s nadějí.

„Já to přece vím od samého začátku. Monika také, doktor Patterson, Džataši i všichni Xítiané. Ti se vás ze začátku trochu báli, víš přece, jsou slabší a hlavně - mají ze všech lidí nejchutnější maso... To říkali tvoji krajané - a ti dobře věděli, jak chutná maso všech otroků, co jich jen na hvězdoletu bylo... My to víme od nich, my přece lidi nejíme. Já si myslím, že vás máme rádi, zvláště Monika. O ní snad nepochybuješ, nebo ano?“

„Tak vy o tom víte... Proč jste nás raději nezabili?“

„Protože každý člověk má zodpovídat sám za sebe, ne za své krajany. Také na Zemi kdysi někteří lidé jedli maso jiných lidí, ale to bylo dávno. Potomci lidojedů jsou dnes stejní jako ostatní. Ani jim nikdo nevyčítá jejich prapředky. A tak tomu bude i s vámi. Vy také nemůžete za své lidožroutské krajany.“

„Ale říkal jsi, že někteří... dospělí Um-lusíté by nás nejradši zabili. Je tomu tak?“

„Ano,“ přikývl jsem. „Musíš je pochopit, prožili celý svůj život v nenávisti. Ale jejich potomci už žijí s vámi, aniž by to vadilo. Kamarádíte se spolu přece, nebo ne? To znamená, že se všechno dá časem do pořádku - ale něco bude toho času potřebovat víc... Ostatně - ani pozemšťané nejsou všichni správně vychovaní. I mezi nimi je spousta zlých, ovšem ti se k vám nikdy nedostali - a nedostanou.“

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:41