Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vlaštovka

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Příchod nového hereckého eléva do party Míši Safronova proběhl poměrně hladce.

Profesionální herci - ve smyslu, že by herectví vystudovali - mezi Rusy nebyli, jen ti, kdo filmařině propadli, takže už ani nic jiného nedělali.

Asi největším rozdílem proti herecké elitě Hollywoodu bylo, že nikdo za role nedostal žádné peníze. Na Orizemi by to ani nemělo smysl, peníze zde nebyly a každý mohl mít vše co potřeboval. Měřítkem úspěchu tady byly mezi herci namísto peněz zajímavé role, o které se občas vedly spory.

Rozhodoval je ovšem režisér, jeho slovo tu platilo nejvíc.

Všechno se tady točilo kolem Michaila Pavloviče Safronova. Jeho pozice tu nikdo ani náznakem nezpochybňoval, stejně jako u scénáristy Pandějeva. Oba ovšem tvrdili, že jejich postavení ve filmové branži není ani neměnné, ani výlučné. Míša Pavlovič nabízel svým kritikům pomocnou ruku, aby si založili vlastní filmový ateliér a začali natáčet filmy. Nabízel případným zájemcům technickou pomoc, herce i nadbytečné Pandějevovy scénáře a případně i Pandějevovu pomoc při psaní vlastních scénářů, ale zájemci se nehrnuli. Zřejmě se nikdo necítil na pomyslný souboj s Míšou, jehož filmy již od začátku snesly srovnávání se špičkami Hollywoodu, zatímco jejich »béčka« neřkuli »céčka« nesahala jeho filmům ani po paty. Přijít teď s pokusem o konkurenci chtělo opravdu hodně odvahy.

Míša Safronov byl zkrátka talent. A jeho nabídku stát se příležitostným hercem Standa nedokázal odmítnout.

Uvidíme, jak to půjde skloubit.


Jediné, co Michail po Standovi vyžadoval, bylo rychlé zvládnutí přidělené malé roličky do současného filmu. Byl to vlastně záskok, kde měl Standa ukázat, jestli se na hereckou dráhu hodí či ne, ale režisér na něho spěchal, aby se tomu věnoval opravdu důkladně.

Neměl prakticky čas na nic jiného, i v přestávkách v natáčení si musel opakovat roli. Slávka mu v tom pomáhala seč mohla - byl to zřejmě i její zájem, aby se u filmu udržel, byť i jako příležitostný herec vedlejších rolí.

„Vždyť nemám talent!“ vrtěl nad tím hlavou.

„To se nedá tvrdit hned z kraje!“ namítala. „Talent přece není v tom, že by ses uměl na jevišti nebo před kamerou pohybovat od samého začátku jako filmová hvězda. Talent musíš podepřít snahou, jinak se nemůže projevit a dá se takhle i zahodit!“

„Něco už jsem projevil - ve vědě!“ odvětil zarputile.

„O tom nikdo nepochybuje,“ odvětila s úsměvem. „Ale historie Země uznává i talenty, které vynikaly ve více oborech. Co takový Leonardo daVinci - vynikal v umění stejně jako ve vědě... proč bys nemohl být orizemským Leonardem?“

„Protože jsem docela obyčejný kluk, Stanislav Tvrzník,“ odvětil rychle. „Dnešní věda není jako za dob Leonarda, dnes se tomu musí člověk věnovat naplno, aby něco dokázal!“

„To už ti přece uznává celý tenhle svět!“ usmála se. „Tvůj věhlas vědátora už pronikl i za hranice jednoho světa - znají tě přece i na Hjöwiltu!“

„Možná,“ připustil. „Ale co je lepší? Dobrý vědec, nebo špatný herec?“

Natáčení naštěstí pokračovalo a Standa roli ani moc nekazil - naštěstí nebyla rozsáhlá, byl to spíš vedlejší štěk. Přesto se Standa nemohl v prvních dnech odtrhnout.

Nakonec nevydržel napětí a zavolal kamarádovi Oldovi.

„Poslyš, Oldo, nemohl bys za mě zkontrolovat Vlaštovku?“ začal hned k věci.

„Ale klidně!“ odvětil Olda. „A co že mi dáváš takovou důvěru?“

„Nemám zrovna čas, ale můžeš mi věřit, že bych tam šel, kdyby to bylo možné.“

„Tobě to věřím,“ uchichtl se Olda.

„Ale ne abys tam chodil sám!“ nabádal ho Standa.

„Hele - to už nech na mně!“ odvětil Olda. „Dáváš mi důvěru, nebo ne?“

„No - snad to nezpackáš!“ vzdychl si Standa.

Pak se ale musel věnovat roli. Slávka jako zkušenější se mu snažila vysvětlit, co při posledním záběru udělal špatně a Standa to přijímal jako žáček, zkoušený učitelem u tabule.

Zkoušení od Slávky vlastně nebylo tak nepříjemné...


Večer pozvala Slávka Standu na jeden koktejl před spaním, ale Standa tentokrát prohlásil, že nejprve zkontroluje data, co přinesl Olda z Vlaštovky.

„Suchare!“ zpražila ho, ale pak řekla, že si ten koktejl mohou dát třeba v laboratoři, na což Standa něco víceméně souhlasně zamručel.

Fleška z Vlaštovky ležela na jeho stole, Olda nejspíš kontrolu vyřídil levou rukou. Ale když Standa připojil flešku ke konektoru a spustil vyhodnocovací program, hned po několika mrknutích zpozorněl, jako kdyby tam objevil něco opravdu zajímavého.

„Zvládl to?“ vyzvídala Slávka, zatímco upravovala na jeho pracovním stole aspoň kus volného místa, aby si mohla objednat slibované koktejly.

„Zvládl...“ vrčel Standa. „Ale... poslyš, ten koktejl ještě neobjednávej, půjdeme se tam spolu podívat.“

„Teď?“ podívala se na něho udiveně.

„Jo, teď hned!“ otočil se ke skříni a rovnou z ní vytahoval dva skafandry.

„A proč tak nakvap?“ chtěla aspoň vědět.

„Tady!“ ukázal jí. „Záznam z rychloměru, vidíš?“

„No a co má být?“ podívala se na křivku lhostejně. „Pořád stejně, ne?“

„Právě že ne!“ odvětil stručně. „Je tam skoro o sto kilometrů za vteřinu víc!“

„A to je takový problém?“

„Je!“ odvětil. „Nediskutuj a stroj se, nebudu se dívat! Půjdeme tam jen na skok, jen co se podívám na rychloměr. Hned jsme zpátky, ani to nebude bolet!“

Otočil se a rychle si začal svlékat košili.

Chvíli se na něho dívala, pak opatrně pootevřela zádové dveře svého skafandru. Standa se nedíval, ale on byl v tomhle směru opravdový džentlmen, ani ho nenapadlo ohlédnout se.

Napadlo ji, nač se má vlastně svlékat a oblékat pro pět minut v kosmu? Ještě jednou se mrkla na Standu, ale když ani teď nejevil snahu podvádět, otevřela rychle zádové dveře naplno a vklouzla do skafandru tak jak byla - ve strakaté košili a v džínách.

Tím to bude po návratu rychlejší, pomyslela si.

Zacvakla zádové dveře, poprvé byla rychlejší než on.

„Tak na co čekáme?“ zeptala se ho, zručně si nasadila i přilbu a navlékala si rukavice, aby je mohla zacvaknout na bajonetové uzávěry.

„Ty jsi rychlík!“ otočil se a uznale se na ni podíval. „Tak - a můžeme letět!“

Do dalších železných dveří jí dal rytířsky přednost a když za ní vstoupil, pečlivě za oběma železné dveře uzavřel otočným kolem a pevně dotáhl.

Pak světlo bliklo - a oba se rázem nacházeli ojíněné v řídící kabině Vlaštovky. Bylo tu beztíží, takže se oba vznesli do vzduchu, ale Standa se hbitě přitáhl do černého koženého křesla, pokrytého jinovatkou. Odmetl rukavicí skafandru jinovatku i z několika obrazovek, pak jako vždy pomalu zapnul otočnou rukojeť vypínače na řídícím panelu před sebou.

„Baterie fungují, je to dobrý,“ řekl nahlas, když se před ním rozsvítily obrazovky.

Vzápětí ale spatřil něco, co ho přimělo zpozornět.

Obrazovky ukazovaly černou tmu - bez hvězd. Málem se nedalo poznat, že je zapnul.

Jediným pohledem omrkl rychloměr. Pak rychle zapnul rozmrazování řídícího pultu. Bude to stát spoustu energie, ale je to nutné, aby neletěli se zamrzlými přístroji.

„Fí ha!“ řekl. „Dalších dvacet kilometrů za vteřinu navíc! Tady něco nehraje!“

„Co se děje?“ zpozorněla i Slávka.

„Vlaštovka zrychluje!“ shrnul to. „Ještě okamžik - a mohla by překročit kritickou rychlost!“

„Počkat - to bysme se nemohli vrátit!“ přeložila si jeho slova do hrozícího důsledku.

„Jo - kdybych teď hned nezapnul brzdy, bylo by zaděláno na průšvih!“

Pro jistotu se hned v křesle připásal bezpečnostním pásem a ukázal Slávce stranou na sklopené nouzové sedátko.

„Vyklop si to a připoutej se!“ poručil jí.

„Počkej - opravdu chceš brzdit?“ vyjekla nesouhlasně. „Víš, jak dlouho budeš brzdit sto dvacet kilometrů za vteřinu?“

„Tak dlouho tady nebudeme,“ ujistil ji. „Sepíšu krátký program a vrátíme se na Jukagyri. Ale brzdy zapnu hned, abychom už přestali zrychlovat, rozumíš? Neudělat to...“

„Jo, chápu!“ odvětila rychle. „Už sedím! Sákryš, ten popruh se nějak zasekl...“

„Možná je zmrzlý!“ poradil jí. „Můj byl taky na kost. Trhni s ním, on se uvolní!“

„Dobrý, už jsem to zacvakla!“ oznámila mu ulehčeně. „Můžeš začít!“

Standa vyklopil řídící páku, zacvakl ji do operační polohy a uchopil pevně pravačkou. Pak sáhl do řídících reostatů a Vlaštovka začala brzdit. Oba to vrhlo dopředu, až se napnuly bezpečnostní pásy, jenže v té chvíli bliklo a rozsvítilo se červené světlo na horním panelu výstrah.

„Sakra, to nám chybělo!“ vykřikl rozzlobeně. „Štít je v čudu!“

„Aspoň to budeme mít dobrodružné!“ opáčila spokojeně Slávka. „Pokud vím, tady se ještě nikdy nic nestalo!“

„Jo, nestalo!“ zavrčel. „Slávko, tohle není žádné cvičení, to smrdí havárií!“

„Snad nebude tak zle!“ zvážněla taky.

„Nejspíš už je!“ odvětil stručně. „Přišli jsme právě o rationový štít a kolem nás je buď tma, nebo už shořely venkovní kamery.“

„Proč by měly shořet?“

„Hádal bych nějakou řídkou mlhovinu,“ pokoušel se o vysvětlení. „Ale můžeme mít proti ní velký rozdíl rychlosti, takže se může třením o plášť rozpálit, rozumíš?“

„To neberu!“ odvětila. „Venkovní teploměr!“

Mrkl na naznačený přístroj a trochu se uklidnil. Venkovní teploměr ukazoval obvyklý mráz, jako vždycky v kosmu. Mlhovina to tedy nebyla.

„Tak je to něco jiného!“ odvětil s ulehčením.

„Ale co?“ chtěla vědět.

„Nevím!“ odvětil. „Vnější kamery ukazují tmu. Tak - a rychloměr je taky v čudu!“

Na displeji rychloměru znenadání naskočila nula. Byl to nesmysl, chyba musela být jedině ve zničeném rychloměru. Seděli vedle sebe a bezradně se podívali jeden na druhého.

„Co teď?“ zeptala se.

„To byl důvod, proč jsme tu dva!“ řekl s hraným klidem. „Vrať se na Jukagyri, zburcuj bratry Pilzovy, Francouze a ať se podívají na dálkové řízení rationu!“

„A co ty?“

„Já tu ještě chvíli zůstanu!“ řekl. „Dopíšu ten program a přiletím za tebou. Ať mi tam nikdo nevleze na značku! Ale ty mazej domů!“

„Hele, nech program programem a pojď pryč!“ vyjekla s obavami.

„Přišli bysme o Vlaštovku!“ namítl. „Nezdržuj a padej!“

S těmi slovy vypnul motory, aby jí umožnil opustit kabinu. Chtěla na to ještě něco říci, ale včas se zarazila. Měl pravdu, něco se dělo, nesměla ztrácet čas. Odepnula se od popruhů, jemně se odstrčila od nouzové sedačky a uprostřed kabinky se soustředila na préto, které ji mělo přenést do pancéřové komory. Nic se ale nestalo.

„Nejde mi to!“ vyjekla.

„Cože?“ otočil se k ní. „Sakra! Proč?“

„Nevím! Préto nereaguje!“

„To nám chybělo!“ zavrčel. „Třeba ses špatně soustředila! Počkej, já si to určitě pamatuji lépe! Pojď ke mně, ať zmizíme spolu!“

Teď už nešlo jen o to, jestli přijdou o Vlaštovku, nebo ji ještě zachrání. Horší by bylo, kdyby v ní oba zůstali! Okamžik váhal, ale pak se odpojil od křesla a nasměroval se proti ní. Setkali se skoro uprostřed kabiny, Slávka mu přímo vlétla do náruče, ale i když se Standa s ní pokusil odletět přímo do pancéřové komory na Jukagyri, nepodařilo se to ani jemu.

V té chvíli sebou Vlaštovka trhla a oba tvrdě přistáli v koutě.

„Co to bylo?“ vyjekla Slávka. „Něco do nás narazilo?“

„Nevím,“ řekl bezradně. „Jsme strašně daleko od hvězd, tady nemá žádná hmota co dělat. A kdyby do nás přece jen něco narazilo, bez ochrany silovým polem rationu by nás to nejspíš prostřelilo skrz naskrz. Ale ať mě na tomhle fleku zabiješ, nevím, co to bylo.“

„Nepřekročili jsme kritickou rychlost?“ nabízela mu jedno z možných vysvětlení.

„Do té jsme měli čtyři sta kilometrů za vteřinu, to jsme nemohli nabrat ani omylem!“

„Jen jestli rychloměr nehaproval už předtím!“ vzdychla si. „Nakonec přece odešel!“

„To nevím,“ odvětil nerozhodně. „Zkusím ještě brzdit, připoutej se!“

Oba v beztížném stavu pozvolna zapluli do sedaček a když se ozvalo dvojí klapnutí, Standa se opět chopil reostatů.

Vlaštovka v první chvíli zabrala, jako kdyby začala brzdit, ale vzápětí prudce narazila zadní částí a roztočila se. Standa tak tak zastavil její rotaci a nastavil ji podle gyroskopů do původního směru - jiného přístroje se nemohl chytit a vnější kamery ukazovaly černou tmu.

„Poslyš, Stáníku, co když už se odsud nedostaneme?“ napadlo Slávku.

„Nestraš!“ okřikl ji.

Měla ale pravdu. Zůstat v neovladatelném, nevybaveném modulu dva světelné roky od nejbližších hvězd, to by teda byla výhra! Co tu mají? Vzduchu je tu nejvíc, tak na týden. Potraviny? Ten týden by jistě vydrželi i bez jídla a pak už by jim to bylo jedno, protože se dřív udusí než by zemřeli hladem. Voda? Pár láhví tu někde bude, ale to taky nerozhodne...

„Jak se odsud dostaneme?“ zkusila se ho zeptat.

„Teď to zřejmě nejde,“ nepotěšil ji. „Musíme počkat na pomoc z Orizemě.“

„Oni nás dokáží nějak odsud vytáhnout?“

„To sice ne, ale mohli by Vlaštovku přibrzdit pod kritickou rychlost,“ uvažoval nahlas, aby si sám utřídil myšlenky. „Očekávám, že po nás brzy vznikne sháňka. Všichni vědí, že se občas dívám na Vlaštovku. Musí je tedy napadnout, že jsme tady. Určitě zkontrolují dálkový rychloměr a pak nás zkusí přibrzdit. Až rychlost klesne pod kritickou mez, vrátíme se.“

„Jak dlouho nás ale budou muset brzdit?“ namítala. „Vydržíme tu tak dlouho?“

„Když se nám sem podařilo skočit, byla v té chvíli rychlost určitě podkritická. A tady jsme nemohli zrychlovat dlouho. Takže i brzdění bude krátké.“

„Jak to ale poznáme?“

„Brzdění nepřehlídneš,“ ujistil ji. „Rozhodně bude lépe, když zůstaneme připoutaní.“

„Jak dlouho jim to ale může trvat?“

„To už po mně chceš moc,“ vzdychl si. „Jasnovidec nejsem. Doufám, že jim to dlouho nepotrvá, ale... budeme asi rádi, když to stihnou ještě dneska...“

„To je hrozný!“ otřásla se. „To vědět předem...“

„Tohle předem nevěděl nikdo,“ ujistil ji. „Teď budeme potřebovat hlavně trpělivost.“

„A co když nás tady neobjeví?“

„Tomu nevěřím,“ zavrtěl hlavou. „Někomu budeme chybět brzy, to si piš! Nemyslím si, že by naši přehlédli, že chybíme u večeře.“

„A co tady budeme do té doby dělat?“

„Čekat,“ vzdychl si taky. „Nic víc se tady dělat nedá. Měli bychom asi šetřit energií a vypnout topení a světlo. Jestli máš chuť, můžeme si zatím pustit nějaký film, ten by nás tolik energie nestál.“

„Nemám chuť,“ řekla. „To budu radši čekat potmě.“

„Asi nám nic jiného nezbude,“ vzdychl si.

Sáhl na ovládací pult a přepnul dva vypínače. První se neprojevil, ale topení zakrátko přestane hřát a na pulty se asi vrátí jinovatka. Druhý vypínač se zato projevil ihned, v kabině zhaslo osvětlení a osvětlovalo ji teď jen rudé světélko na horním panelu výstrah.

Vlaštovka zdánlivě nehybně visela v prostoru. Vnější obrazovky neukazovaly, či spíš ukazovaly jen tmu. Nejspíš byly zničené kamery, venku muselo být přece všemi směry plno hvězd! Uvnitř nevelkého modulu, ne většího než bývalé pozemské raketoplány, seděli ve strašidelném tmavočerveném světle dva lidé.

Seděli a čekali.

Na pomoc - nebo na smrt?

Když zelené číslice na digitálních hodinách na horním panelu oznámily devět hodin večer orizemského času, začala být Slávka opět nervózní.

„Oni nás ještě neobjevili?“ vyhrkla dotčeně. „Jsou už přece po večeři, nebo ne?“

„Po večeři by měli být,“ přikývl. „Jen pochybuji, že jim bez nás chutnala.“

„Jak dlouho jim může trvat, než je napadne, kde jsme?“ chtěla vědět.

„To opravdu netuším,“ přiznal. „Na zjištění, že nejsme na Orizemi, jim stačí první neúspěšný pokus o spojení s námi. Odmítám uvěřit, že by otec Mihovič nevěděl, kde mám laboratoř. Ale jestli se teď dohadují Pilzové s Francouzi a Rusy, může jim to chvíli trvat.“

„Měli by si pospíšit!“ řekla Slávka. „Poslyš, Stando, je tady ve Vlaštovce záchod?“

„Není,“ podíval se na ni tázavě. „Tobě se chce?“

„No... chce,“ přiznala.

„S tím jsme nikdy nepočítali,“ vzdychl si. „Očekávali jsme, že návštěvy na Vlaštovce nepřesáhnou pět minut. Takové zařízení by tu bylo zbytečné, jen by překáželo.“

„Teď by ale zbytečné nebylo,“ podotkla.

„Víš... nepočítají s tím ani skafandry,“ pokračoval trochu provinile. „Jediné, co jsme při návrhu řešili, byla kabina Vlaštovky, prostřelená nějakým kosmickým smetím. Jen proto jsme tvrdě vyžadovali návštěvy zásadně ve skafandrech. Skočit do kabiny, kde je vakuum, to by byl skok smrti, ale ve skafandru by to ušlo. Máme tady tuby s lepidlem, při výskytu nějakého průstřelu zalepíme díru zevnitř a letíme dál. Jak víš, nebylo to nutné, nic takového se nikdy nestalo. V každém případě by nám stačilo vydržet pár minut a na to jsou skafandry navržené. Nikdo nepočítal s tím, že bychom tady zamrzli, jako my dva. Ve skafandrech se nedá ani jíst, na případné jídlo nebo pití si musíš zvednout přední sklo - předpokládali jsme, že vakuum může trvat jen do té doby, než ucpeme průstřel, pak už by byl skafandr zbytečný - když nepočítám, že dobře chrání i před mrazem...“

„Jenže teď by to opravdu bylo potřeba,“ přerušila ho. „Vy jste s tím nepočítali? To jste mi pěkní konstruktéři!“

„Počítali jsme s tím, že každou poruchu rychle spravíme a kdyby ne, pak z Vlaštovky prostě zmizíme a vrátíme se po chvilce s lepším nářadím. Dalo by se i vylézt ven, ale není tu žádná přechodová komora, takže by to znamenalo vypnout přístroje a vypustit vzduch. Nikdy jsme ale nepočítali s delším pobytem ve skafandru - nebyl k tomu důvod.“

„Ten důvod už by tu skoro byl,“ přiznala trochu sarkasticky. „Co s tím tedy?“

„No... něco snad ještě vydržíš,“ zkusil ji povzbudit. „Kdyby to nešlo jinak, načůráš si do skafandru a až se dostaneme na Orizem, pomažeš i se skafandrem rovnou do koupelny. Tam za tebou nikdo nepůjde, skafandr necháš se vším všudy zmizet jako smetí a rovnou si vlezeš pod sprchu. Může to být trochu nepohodlné, ale kdyby šlo jenom o to...“

„No tak ti děkuji, konstruktére!“ řekla jedovatě. „Ale jestli nás v nejbližší půlhodině někdo nevysvobodí a dojde na tvoje slova, máš o jednoho nepřítele víc!“

V té chvíli ji přerušil skřípavý zvuk - jako když táhnete polystyrén po skle. Vlaštovka se pohnula a trochu se smýkla stranou, zatím nic víc. Jenže Standa nedokázal vysvětlit ani to. Zvuky v kosmu nemají co dělat a aby se loď sama od sebe pohnula, ke všemu do strany, to byla další záhada. Skřípavý zvuk ale pokračoval, občas trochu slábl, pak zase zesílil. Podle všeho přicházel zvenčí - ale co ho mohlo způsobovat?

Na oba jakoby sáhla smrt...


Když pustíte z kohoutku vodu jen slabě, teče hladce a klidně. Pusťte ji ale víc a změní se v perlící proud. Ve fyzice se tomu říká laminární a turbulentní proudění.

Kdyby byla Vlaštovka ponorka a plula v moři, mohli by zvuky považovat za skřípění písku pod kýlem. Takové zvuky signalizují vždycky nebezpečí - mořské dno nebývá rovné jako pláž a kromě písku v něm bývají podmořské skály, do kterých může ponorka narazit.

Vlaštovka ale neplula v moři, vznášela se v prázdném kosmickém prostoru a skřípavé zvuky zvenčí vyvolávaly u její dvojčlenné posádky přebíhání mrazivých vln po zádech.

Pak ale jako kdyby někdo pootevřel onen imaginární vodovodní kohoutek víc a klidný proud se změnil v turbulenci. Vlaštovka znenadání na cosi narazila pravou stranou, stočila se vlevo a za stálého skřípání se otřásala, jakoby se smýkala po kamenitém mořském dně.

Slávka leknutím vykřikla. Loď sebou hodila stranou, vzepjala se a roztočila, jako by špicí narazila do nějakého hrbu. Standa se pokusil let srovnat, ale tentokrát se mu to nepodařilo. Kabina se zmítala všemi směry a její posádka chvílemi visela v popruzích, pak zase ji kosmické síly stlačily do sedaček.

Slávka na tom byla hůř. Standa seděl v pohodlném křesle, ona měla pod sebou jen nouzovou výklopnou sedačku bez postranní opory. Snažila se aspoň držet oběma rukama malé rukojeti poblíž, ale chvílemi se zmítala v popruzích jako moucha v pavučině.

„Stáníku!“ vykřikla. „Co je zase tohle?“

„Záhada!“ odvětil. Naštěstí odpověděl telepatií, jinak by si v té chvíli ukousl jazyk.

„Tohle nikdo nečekal a nikdo to nevysvětlí!“ pokračoval, zatímco kosmické síly mlely nebohou Vlaštovkou jako prádlem v automatické pračce. Sonda sebou zmítala, otáčela se v podivné šroubovici, občas narazila, ale pak jako by se odrazila od pružné kovové sítě, letěla za strašidelného skřípění dál.

Drželi se oba čeho to šlo a snažili se nekřičet hrůzou. Pak jim oběma zalehlo v uších. Kabinou se rozlehl zprvu pronikavý, ale rychle slábnoucí hvizd. Látka obou skafandrů se napjala a Standa se rychle natáhl stranou, aby uzavřel kohouty přívodů vzduchu z tlakových láhví - nemělo smysl doplňovat vzduch, když někudy unikal.

„A je to tady!“ řekl skoro klidně. „Díra jako hrom!“

Musel použít telepatii. Zaplaťpámbu za ni! V kabině se mizejícím vzduchem přestaly šířit zvuky a radiové spojení nebylo dost srozumitelné. Vzduch rychle vyšuměl a kolem nich byla už jen narudlá tma a kosmické vakuum.

„Co to bylo?“ zeptala se ho také telepatií, když se kolem nich rozhostilo to náhlé ticho.

„Nějaký kamínek!“ ohlédl se po ní. „Jsi v pořádku? Uvolni si pravou nákolenní kapsu, máš tam náplast! Kdybys měla netěsný skafandr, přelep si to, jestli to ještě stihneš!“

„To nás něco prostřelilo?“ ubezpečovala se, jestli to správně odhadla.

„Nejspíš!“ řekl. „Drží už jen plášť, ale není vzduchotěsný.“

V té chvíli to oba vtisklo do sedaček a Vlaštovka vyrazila vpřed jako závodní auto.

Netušili, co ji žene, ale Standa se ani nepokusil sáhnout na řízení, aby ji přibrzdil. Nemělo to smysl, beztak nevěděl, kterým směrem jsou otočení. Pohledem na gyroskop se ujistil, že kosmická sonda zvolna rotuje kolem nějaké nesmyslné šikmé osy, ale dokud je odstředivá síla neobtěžovala, nesnažil se to srovnávat. Kdyby se měl spolehnout na svůj cit pro polohu, musel by předpokládat, že Vlaštovka opisuje jakousi podivnou spirálu, ale čas od času do něčeho narazila a odrážela se jako na rybníce žabka od hladiny - jenže z náhodných směrů. Házelo to s nimi nepříjemně. Nebylo to zraňující, ale připadali si jako na horské dráze. Nejhorší na tom bylo, že netušili proč.

Tady, daleko od hvězd, přece nic nemělo být!

Nemělo - ale bylo.

Najednou - stejně jako to začalo - vesmírné tancování skončilo.

Vlaštovka ještě dvakrát o cosi škrtla - a uklidnila se.

Standa pohlédl na všechny přístroje. Zvolna rotovali kolem nějaké náhodné šikmé osy. Znenadání postřehl jakýsi pohyb na jinovatkou pokrytých obrazovkách. Bez váhání smetl jinovatku rukavicí skafandru a zjistil, že na obrazovce vidí hvězdy, jako před tím záhadným úkazem.

Sáhl do řízení a pomalu, opatrně vyrovnal rotaci Vlaštovky. Orientoval se přitom podle jasně viditelného souhvězdí Orionu, ve kterém ale chyběla hvězda ORI-Chí-1, odkud před pěti lety odlétli. Až dosud to byla poměrně jasná hvězda, teď ale zmizela úplně. V první chvíli se polekal, aby se s ní nic nestalo. Vždyť tam někde je Orizemě, kde žijí jeho rodiče, sestry a přátelé!

Ale ne, uklidňoval se. V tom to být nemůže! Hvězda jen tak nezhasne, snadněji ji může něco zakrýt. Nějaké tmavé těleso, které by také mohlo být zodpovědné i za předchozí kosmický kolotoč.

„Zdá se, že jsme z toho venku!“ otočil se na Slávku.

Nespatřil ji však. Jen její skafandr. Přední sklo měla něčím zacákané - došlo mu, že se v poslední fázi kolotoče pozvracela, no - neměla to, holka, lehké.

„Týýý, člobrdo!“ vnímal její telepatii, ale i její úplně zničený tón. „To byl děs! Hele, Stando, trochu jsem si zevnitř poblinkala skafandr!“

„Poslyš, Sláví, zdá se, že to skončilo. Odpoutej se a zkus skočit do přechodové komory na Jukagyri! Možná to už půjde.“

„Bez tebe nepůjdu!“ řekla rázně.

„Ale půjdeš!“ odvětil ještě rázněji. „Jak jsem ti říkal předtím - upaluj na Jukagyri, zburcuj bratry Pilzovy, Francouze i Rusy a ať kmitají! Já přiletím hned jak to tady očíhnu!“

„Co bys tady chtěl ještě dělat? Pojď se mnou!“

„Tady velím já! Jako velitel Vlaštovky ti přikazuji - padej, nebo si mě nepřej! Dělej co říkám, to je rozkaz! Tady mi beztak nepomůžeš a slepá bys mi tu jen překážela! Nepodceňuji tě, ale je tu vakuum a máš zaplácaný výhled! Nezapomeň pořádně zavřít dveře přechodové komory na Jukagyri, nebo nám vakuum pocuchá celý hrad! Koukej se řádně vysprchovat, ale předtím zburcuj koho můžeš, jasný?“

„Ty tu chceš zůstat?“

„Musím zjistit, co je s Vlaštovkou!“ řekl. „Dokud se dá ještě něco zachránit, pokud už není pozdě! A ty padej, nebo tě sem už nikdy nevezmu!“

Blýsklo to - a Slávka zmizela. Préto už zřejmě fungovalo.

Standa se také odepnul od pilotního křesla. Rozsvítil naplno světla v kabině, pak sáhl do skříně na zadní stěně, vytáhl tubu s tekutým lepidlem a plechovku s kouřovým sprejem. Sprej namířil doprostřed kabiny a jak mu nafouknutá rukavice skafandru dovolila, zlehka odfoukl obláček dýmu.

Obláček se rychle vsákl do stěny na opačné straně než předtím seděla Slávka.

Standa ho sledoval jako ohař a zakrátko spatřil nepříliš velký otvor. Ano, byl tady malý průstřel mikrometeoritem. Přistrčil k otvoru tubu s lepidlem a také tak lehce stiskl ventil.

Lepidlo vhrklo do otvoru, ale ihned začalo tuhnout. Druhá dávka lepidla se vsákla do menšího otvoru, opět probublala až ven z lodi, ale třetí kapka ztuhla přímo ve zmenšené díře - a ucpala ji.

Standa opět použil kouřový sprej. Rychle se rozšiřující obláček už nezamířil do průstřelu, místo toho se otočil a putoval na opačnou stranu kabiny. Byl tam další otvůrek, menší než ten první, ale také skrz všechny vrstvy pláště Vlaštovky. Standa zaplácl i druhý průstřel a další obláček kouře se jen rozplizl po kabině a nejevil snahu uniknout ven do kosmického vakua.

Kdyby byly jen dva, to by ještě ušlo, pomyslel si. Pokusil se napustit do kabiny aspoň trochu vzduchu a když na něm napjatý skafandr trochu povolil, opět použil signalizační dým ke zjištění dalších netěsností. Obláček se tentokrát zvětšil jen trochu, ale neměl snahu se více rozptylovat ani zamířit k další netěsnosti.

Dobrý je to, pomyslel si. Pak už se příliš nezdržoval, pobyt tady zřejmě nebyl bezpečný. Vyměnil ještě plnou flešku se všemi záznamy za prázdnou - a pokusil se skočit do pancéřové místnosti na Jukagyri.

Blýsklo to - a stál uprostřed ní.

Slávka tu už nebyla, ale dveře byly zavřené. Zřejmě odešla, ale dveře poctivě zavřela.

Prima holka, uznal jí to.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:07