Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Eridan

K vyhodnocení děsivého dobrodružství Standy se Slávkou přicestovaly ještě téhož večera na hrad Jukagyri III všechny skupiny, zabývající se cestami vesmírem.

Pochroumaná Vlaštovka byla naštěstí stále použitelná, jen mířila jinam než původně. Bylo potřebné otočit ji do správného směru, který byl teď šikmo k současnému. Standovi se při další krátké návštěvě podařilo telepaticky synchronizovat ration a sondu opět obklopilo ochranné pole, dokonce silnější než předtím. Mohlo zachytit další kosmické smetí, znemožnit další průstřely a navést sondu do správného směru, ale jeho spolehlivostí už si nebyli tak jistí, jako na počátku.

Co se vlastně stalo, pokusil se vysvětlit inženýr Formánek. Rozhovořil se o hypotetických útvarech, nazývaných „červí díry“, spojující vzdálené oblasti vesmíru jakousi „zkratkou“. Objekt - jakým byla i Vlaštovka - který se do takové červí díry dostane, cestuje do cíle s využitím nějakého záhybu v prostoročasu, takže sice nepřekračuje rychlost světla, ale tím, že cestuje po cestě „kratší než přímka“, může světlo znatelně předběhnout.

Program inženýra Formánka dovoloval určit novou polohu Vlaštovky podle postavení hvězd, zaznamenaných na přinesené flešce. Inženýr Formánek zadal záznamy do programu a v krátkosti měl překvapující výsledek.

Krátká cesta červí dírou, ačkoliv se oběma pasažérům zdála příliš dlouhá a stresující, přenesla Vlaštovku až někam do prostoru mezi Slunce a hvězdu ERI-Epsílon, vzdálenou od Země okolo jedenácti světelných let - jenže ji vyvrhla zhruba v pětině délky úsečky, blíž ke Slunci, takže by k cíli chyběly necelé dva světelné roky a při těsně podkritické rychlosti by tam Vlaštovka mohla doletět už za pouhých šest let. Z původního odhadu osmdesáti let by se cesta scvrkla na jedenáct let a polovinu by již měla Vlaštovka za sebou. Letěla sice špatným směrem, ale to jistě půjde napravit, zejména když pole rationů opět fungovalo. Inženýr Formánek dokonce tvrdil, že ration jim vytvářejí bližší lizidy na Zemi, jeho síla by tomu odpovídala. Neměli čím si to ověřit, ale mohlo to tak být.

Tím samozřejmě cena Vlaštovky pro lidi Orizemě značně stoupla. Konkurenční Blesk mohl při troše štěstí vletět do stejné červí díry, ale byla otázka, zda ji jeho řídící programy překonají, vzpamatují se po značně krkolomném průletu a zorientují se na druhé straně do správného směru. Standa se sice k úpravám řídících programů nabízel, ale byla otázka, zda to bude mít vůbec smysl. Jestli totiž Vlaštovka dosáhne cíle za šest let, cesta Blesku by úplně ztratila význam. Samozřejmě nikdo nechtěl ostatní sondy hned likvidovat, ale všichni se teď soustředili na Vlaštovku.

První důležitý poznatek říkal, že uvnitř červí díry zmizelo ochranné pole rationu. Byl div, že se je podařilo obnovit - ale jak Standa tvrdil, i telepatie využívá záhyby vesmíru, neboť je rychlejší než světlo, které sice letí po přímce, ale nezná zkratky.

Ještě závažnější poznatek říkal, že uvnitř červí díry nefunguje préto. Uvnitř červí díry se tedy nedá skočit do lodě, ale co je horší, ani se z ní dostat ven. Ještě že cesta červí dírou trvala jen pár hodin, takže ji oba nedobrovolní cestovatelé přečkali živí a zdraví - ačkoliv pohodlná jistě nebyla.

Nejhorší bylo, že se červí díra neprojevovala, dokud do ní nevletěli. Nebyla ani viditelná, ani jinak zjistitelná. Standa všem připomněl, že by se měla projevovat gravitačně, neboť je téměř doslova vcucla, ale spoléhat se na to nedalo. Zrychlení letu se projevilo až těsně předtím, než do ní vlétli a kdyby si toho Standa nevšiml, možná by do Vlaštovky skočili až po průletu - a vakuum v kabině by je pak velice nepříjemně zaskočilo.

Buď jak buď, cesta k Zemi se tím významně zkrátila a mohli uvažovat, co dál. Nebude ještě vyhráno, dva světelné roky od Země mohla začínat další neviditelná past, která by je už nepřenesla blíž k cíli, ale přesně naopak, vzdálit je a zkazit tím přínos první červí díry.

Standa navrhl zkrátit interval kontrol na Vlaštovce z týdne na den. Každodenní návštěva by podle něho mohla včas odhalit nebezpečné zrychlování poblíž ústí červí díry a snad by se pak ještě proti tomu dalo něco dělat.

Bratři Pilzové dále tvrdili, že není možné nadále ponechat zodpovědnost za Vlaštovku jen na Standovi, jako když se dala čekat monotónní cesta prázdným prostorem. Standa se podle nich zachoval přesně tak jak měl, ale nemohl předvídat komplikace způsobené červí dírou. O její existenci teď už nikdo nepochyboval, zkrácení cesty Vlaštovky bylo prokazatelné, tím víc ale vyvstalo nebezpečí, že další taková „zkratka“ všechno naopak zkomplikuje.

„Zkrácení intervalu na denní bude asi nutné,“ souhlasili Francouzi, zodpovědní za sesterskou sondu Allouette. „Měli bychom se v kontrolách se Standou střídat. Dodáme vám na Jukagyri dva naše piloty, aby se Standovi trochu odlehčilo.“

„Já bych denní kontrolu zvládl!“ bránil se Standa.

„Ale proč?“ usmál se na něho François. „Vždyť víme, že ses dal i na kariéru filmového herce! A nemusel bys pak za sebe posílat napůl laika, jako nedávno Oldu.“

Standa na to zavrčel, že tu chybu vlastně hned napravil, ale sám cítil, že to nebylo úplně správné. Olda nebezpečí nerozpoznal. A kdyby ve Vlaštovce uvízl místo Standy se Slávkou, jak by to dopadlo? Buď jak buď, Francouzi měli pravdu. Tři zodpovědní piloti se mohou střídat a spíš by rozpoznali, že se děje něco neobvyklého. A on sám... no tak bude mít víc času na filmování! Je to přece také zajímavé! A třeba se mu podaří uplatnit u filmu i víc než jen své kamery.

Raději tedy ustoupil. Bude to tak lepší.

„Měl bych jeden drobný zlepšováček,“ dodal, když odsouhlasili, kdo z Francouzů se dočasně přestěhuje na Jukagyri. „Měli bychom vyslat před Vlaštovku dvě až tři menší sondy. Bez kabiny, jakou má Vlaštovka, jen kamery, aby mohly letět rychleji. Obraz by přenášely na Vlaštovku, kde se zaznamená. Kdyby bylo před Vlaštovkou další nepříjemné překvapení, vletěly by do toho nejprve sondy a daly by nám čas reagovat.“

„A jak si představuješ vyslání těch sond?“ chopil se toho Fritz Pilz.

„Jednoduše,“ řekl Standa. „Vysunu se ve skafandru z výlezu, na okamžik vypnu ration, kameru odhodím do strany a obalím ji dalším rationem, pak ať letí samostatně. Nakonec se vrátím dovnitř a Vlaštovka může pokračovat. Speciální kameru s objektivy do všech stran navrhnu a postavím třeba ještě dneska večer.“

Jeho návrh po krátkém zvažování přijali. Sondy mohou zvýšit bezpečnost Vlaštovky, proto se rozhodli vypustit je co nejdřív. Standu ale budou ve Vlaštovce jistit nejméně dva další piloti, bude to snad bezpečnější.

Navíc se rozhodli přibrat mezi sebe další dobrovolníky. Projdou důkladným školením, aby si věděli rady, kdyby zase něco... ale už není možné, aby se o něco takového zajímalo jen pár nadšenců a ostatní jim jen z dálky fandili...

Je to přece důležité pro všechny!


Po poradě se Standa utrhl od ostatních a sháněl se po Slávce. Ačkoliv byla téměř noc, nečekal, že by spala. Musela by mít mnohem pevnější nervy, aby po té zkušenosti usnula klidně jakoby nic.

Požádal o spojení a nemýlil se, skoro okamžitě se mu objevila. Stála ale tak blízko od okna spojení, že z ní viděl jen obličej. Za ní byla tma, jako kdyby byla někde venku.

„Máš chvilku času a chuť na trošku řeči?“ zeptal se jí.

„Tak přijď za mnou!“ pobídla ho. „Sedím na ochozu Velké věže.“

To bylo přece jeho oblíbené místo! Že by Slávku také zaujalo? Na vrcholu Velké věže měl značku préta, takže mu přesunutí netrvalo ani vteřinu.

„Co tady děláš?“ řekl místo pozdravu.

„Čekám na tebe,“ řekla tiše. „Posaď se vedle mě, ať mi nevyneseš spaní...Věděla jsem, že se po mně budeš shánět, až skončíte.“

„Dobře jsi to odhadla,“ přikývl a sedl si vedle ní na lavičku. „A musím se ti omluvit.“

„Za co?“ pokrčila rameny. „Výjimečně jsi mi nic zlého neprovedl, spíš naopak.“

„No - vzal jsem tě tam...“ vzdychl si. „Kdybych tam šel sám, nemusela bys kvůli mně tak trpět. Opravdu jsem netušil, co se tam semele.“

„On to snad někdo tušil?“ usmála se trochu smutně. „Prostě jsem měla smůlu, že jsem tam byla s tebou. Ale kdybych byla v té chvíli na Jukagyri, bylo by to asi ještě horší. Byla tu prý po nás sháňka a když zjistili, že jsme v nezvěstné Vlaštovce, vznikla tu příšerně hrobová nálada. Už nás oba spolu pochovávali!“

„To si dovedu představit,“ odfrkl si. „Naštěstí trochu předčasně!“

„Tady to tak opravdu vypadalo,“ ujistila ho. „Máma šílela, táta si nevěděl rady, ségry nahlas brečely a litovaly, co ti všechno kdy provedly... To už bylo opravdu lepší sedět tam s tebou, aspoň jsem s jistotou věděla, že ještě žijeme... oba...“

„Ale ten kolotoč byl opravdu trochu divoký,“ řekl.

Seděli pořád vedle sebe, natočení proti sobě jen hlavou a rameny.

„Byl divoký,“ souhlasila. „Ale byla to i moje vina. Kdybych si to nechtěla ulehčit...“

„Co?“ nechápal, o čem mluví.

„Víš... já jsem do skafandru vlezla normálně oblečená,“ přiznala. „V džínách a ve strakaté košili, proto jsem v něm byla tak rychle. Jenže se mi to pěkně vymstilo...“

„Proč, prosím tě?“ nechápal.

„No...“ vzdychla si. „Víš, já jsem normálně na Zemi na kolotoči nikdy nezvracela. Ani jako malá holka. Naši mi dopřávali kdejakou zábavu, horskou dráhu, kolotoče, lochnesky... Nikdy mi nic nebylo. Ale tam... to bylo příliš i pro silnější nátury... ačkoliv, kdo mě pak viděl, jak mažu s pozvraceným skafandrem rovnou do koupelny, aspoň se nevyptával proč...“

Ani ho to nerozesmálo. Vlastně má pravdu, říkal si, vypadalo to jistě věrohodně...

„Ale proč mi to teď říkáš?“ vzdychl si taky tak tiše. „Kdybys mlčela, nenapadlo by to nikoho, ani mě...“

„No... já jen, abys věděl všechno,“ řekla. „Mohla bych to zapřít, to máš pravdu. Ale vy byste to jako konstruktéři měli vědět. A měli byste to ještě vylepšit. Už se to možná nikomu nestane, ale znáš to, náhoda je blbec...“

„V tom máš pravdu,“ řekl vážně. „Kdybys to zatajila, mohlo by se to příště stát znovu. Taky doufám, že se to nebude opakovat... ale měli jsme to zvážit pořádně, každý šlendrián se nám může pekelně vymstít... Musíme se nad tím ještě zamyslet.“

„Ale doufám, že to nikde nebudeš dávat k dobru jako príma vtip!“ dodala rychle.

„Považuješ mě za blba?“ usmál se trochu. „Jako vtip se ještě dal brát dort, podstrčený Lenkou na moji židli, ale když jde o život, jdou vtipy stranou. Máš mé slovo, že se to nikdo nikdy nedozví. Umím ocenit, že jsi mi to vůbec řekla. Víš, Sláví, málokterá by to na tvém místě zvládla jako ty. Máš můj obdiv, fakt.“

„Ó, díky,“ řekla, ale k nadšení to mělo daleko. „Ale měla bych pro tebe ještě něco. Víš, tam v té Vlaštovce mi došlo, že jsme tam mohli snadno zůstat. Dvě vyschlé mumie ve skafandrech, navěky letící nekonečnem do neznáma... Dopadlo to výborně, jsme tady, živí a dokonce bez šrámů, ale tam jsem přímo cítila, jak si na nás ta šedivá brousí kosu...“

„Nějaké riziko v tom bylo,“ připustil. „Ale přežili jsme to! Přiznám se, taky se tam o mě pokoušela hrobová nálada, ale nepřipustil jsem si ji a zvládli jsme to.“

„Já vím,“ přikývla. „Ale viselo to na vlásku. Ten meteoritek, či co to bylo, mohl být jen o maličko větší... ani nemusel být, stačilo by, aby nám prostřelil skafandr...“

„Vždyť jsem ti připomněl ty náplasti!“ opáčil. „Ty tam byly právě pro tuhle možnost!“

„Když to dokázalo prostřelit pancíře, dokázalo by to projít přílbou skafandru i s hlavou - a pak by nám žádná náplast nepomohla...“

Na tohle chvilku mlčel. Měla pravdu a měli štěstí, že to dopadlo jen tak neškodně.

„Máš pravdu,“ přiznal. „Ten průstřel byl pěkně razantní - jednou dírou dovnitř, druhou ven... Kolik vrstev to asi probilo?“

„Víš, já jsem si na tom nouzovém sedátku uvědomila, že nás možná čeká život dlouhý deset tisíc let, ale ve Vlaštovce můžeme vydržet taky jen pár hodin - a konec...“

„Jenže my to riskovat musíme,“ řekl vážně. „Čím dřív se dostaneme na Zem, tím lépe. A Vlaštovku musí řídit ti, kdo jí rozumí. Je nás takových na Orizemi jen pár. Teď se navíc ukázalo, že budeme muset ten let sledovat častěji než dosud. Dohodli jsme se, že se budeme střídat denně. Na Vlaštovku budeme tři, ale nesmíme tam za sebe posílat nikoho, kdo by si tam nevěděl rady. Byla moje chyba, že jsem tam poslal Oldu. Věděl sice, co má udělat, ale věděl by si rady jen v rutinní situaci a té rychlostní anomálie si vůbec nevšiml...“

„Já taky ne,“ vzdychla si. „Bez tebe by mě taky nenapadlo, že se děje něco nepřístojného. Tys to viděl na první pohled, ale mně jsi to musel ještě vysvětlovat...“

„Proto chceme udělat nábor dobrovolníků, aby nás bylo víc,“ přikývl. „A všichni dostanou pořádné zaškolení.“

„Na to se hlásím taky!“ řekla. „Taky chci o tom vědět víc. A chtěla bych tam být příště zase s tebou. Pokaždé, rozumíš?“

Podíval se na ni s naprosto nelíčeným překvapením.

„I po tomhle?“ vyhrkl nevěřícně.

„Právě že po tomhle!“ odvětila. „Říkáš si jistě, že jsme tam mohli zůstat oba, ale bylo by lepší, kdybys tam byl jen ty a já byla na Jukagyri?“

„Byl bych jistě klidnější, že aspoň ty jsi v bezpečí,“ řekl. „A i kdyby to dopadlo zle, byl bych rád, že aspoň ty zůstaneš naživu. Nevěřila bys, jak jsem si ve Vlaštovce oddychl, když jsi konečně odlétla do Jukagyri...“

„A nenapadlo tě, jestli by se mi pak ještě chtělo žít?“ podívala se na něho.

Trošku se mu rozšířily oči. Tahle slova byla hodně přímá. Vlastně... ona se už jednou místo něho nabízela, ještě na Dzígvlegtu, když šlo o předhození obětních beránků Sandišůtům...

„To ti tak na mně záleží?“ zeptal se.

„Víš, Stáníku, já už si myslím, že my dva... už tak trochu patříme k sobě...“ řekla tiše.

„Hele, Sláví, je fakt, že máme dost společných zájmů,“ vzdychl si a vzal ji opatrně za ruku, až příliš opatrně, jako by se bál, že se mu vytrhne. Nevytrhla se mu, naopak mu trochu stiskla prsty, ale když si víc nedovolil, nehýbala se ani ona.

„Nebyl bych proti chodit s tebou,“ pokračoval. „Ale uvážila jsi, že tady na Orizemi můžeme žít klidně až deset tisíc let, ne-li ještě déle? Teď je nám oběma sedmnáct. Vydrží nám ty společné zájmy tak dlouho?“

„Když to nevyzkoušíme, nedozvíme se to,“ opáčila.

„Vyzkoušet to můžeme,“ přikývl. „Nejsem proti, ty zřejmě taky ne. Můžeme si zkusit, jestli se k sobě hodíme. Docela bych si přál, aby to vydrželo. Ale očekávej, že to nebude tak jednoduché. Naši nebudou proti, ale pochybuji, že se s tím smíří vaši. Až se dozví, že chceš být zrovna se mnou, proklejí tě do sedmého kolene!“

„Tím by ale prokázali, že jim nejde o mě,“ řekla. „Mám jim taky co vyčítat!“

„Víš, Sláví, nikdy by mě nenapadlo, že zrovna my dva... pamatuješ si, jak jsi mě z hloubi duše nenáviděla, když jsem tě přitáhl na Vytvezyl a na Dzígvlegt? A kdybys na vlastní oči neviděla, jak snadno jsem zatočil s dospělými, zkusila bys mi vyškrábat oči, že?“

„Pamatuju,“ přikývla. „A pamatuješ, jak jsem mluvila sprostě jako dlaždič? Dneska se za to stydím. U nás doma se tak vyjadřovala jen máma, táta mluvil uhlazeně a sprosté slovo by neřekl. Musela jsem se dostat do vaší rodiny, abych viděla, že se dá mluvit jen zdvořile. Ale... Stáníku, za své rodiče jsem se začala stydět už na Vytvezylu. Vím, že se to nemá, rodiče se mají ctít, ale oni si to peklo opravdu zasloužili. Chtěla jsem se jmenovat jinak a když jsem se začala představovat jako Tvrzníková, došlo mi, že by to vlastně nebylo nemožné. Stačilo by, aby sis mě vzal.“

„Vážně bys chtěla?“ zeptal se a trochu neobratně ji objal kolem ramen.

„Je nám oběma sedmnáct, potřebovali bychom ještě souhlas rodičů,“ usmála se a opatrně prostrčila levačku pod jeho rukou, aby ho také mohla obejmout. „Vaši by ti to asi dovolili, ale naši na to určitě nepřistoupí. No tak spolu budeme rok jen tak chodit. Aspoň se ještě lépe poznáme. Pak už nám bude osmnáct a nikoho se nebudeme muset ptát. Leda tvých rodičů, kdybychom se rozhodli vzít se už v době mezi mými a tvými narozeninami. Já vím, kluci s tím začínají později než holky, ale... ono se to srovná, věř mi. Za takových tisíc let nám to ani nepřijde.“

„Za tisíc let?“ usmál se. „To si přece ani neumíme představit!“

„Ale umíme!“ řekla. „Stačí se podívat na otce Mihoviče. To je takový dobrák, že se opravdu divím, že žije pořád sám.“

„Měl na Dzígvlegtu nešťastnou lásku,“ prozradil na něho Standa. „Teď sice tvrdí, že má pořád dost času, ale třeba na ni nemůže zapomenout.“

„To by mu bylo podobné,“ řekla a také tak nesměle se k němu přitiskla. „Ale já už na tebe nechci čekat šest set let, víš?“

„Nebudeš!“ přitiskl ji k sobě...


Následujícího týdne svolal Standa další poradu »Výboru pro kosmické lety«, na které přednesl další návrh.

„Myslím, že bychom neměli propást příležitost,“ začal, když se shromáždili v salonku u Velkého sálu Jukagyri. „Navrhuji rozdělit výpravu Vlaštovky na dvě.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se ho opatrně Hans Pilz.

„Podívejte se,“ rozvíjel to Standa. „Teď má Vlaštovka dva světelné roky k Zemi, jenže kdyby letěla opačným směrem, měla by za sebou již dva světelné roky k Epsílonu Eridana. Navrhuji vyslat tam další sondu - je to o dva světelné roky blíž než ze Země. Znamenalo by to smontovat za letu Vlaštovky další loď a poslat ji k Eridanu.“

„To nepůjde!“ zavrtěl hlavou Fritz Pilz. „Jak ji chceš smontovat? Myslíš pronést ji po kouskách výlezem a smontovat ji vedle v prostoru?“

„Přesně tak,“ přikývl Standa.

„To nepůjde!“ zavrtěl hlavou Fritz. „Trup je příliš velký než aby prošel výlezem!“

„Rozdělíme tedy sondu na menší díly,“ navrhoval Standa.

„To nebude v mnoha případech stačit!“

„Představuji si to jinak,“ usmál se Standa. „Jako první protáhneme výlezem základ nové Vlaštovky - říkejme jí třeba Eridanka - kabinu, rozdělenou na proužky, aby prošly výlezem. Ta už bude mít místo jednoduchého výlezu veliká vrata - výlezem Vlaštovky je po kouskách v pohodě protáhneme. Až budeme mít hotovou kabinu, umístíme do ní značku préta a Vlaštovka si může letět po svých. Velkými vraty protáhneme všechno ostatní - a to už půjde.“

Předvedl jim na svém konstruktérském tabletu, jak si to představuje.

„Dobře, to by šlo,“ zhodnotil to Vladimír Novikov. „Proveditelné to je. Otázkou je, vyváží to rizika výstupů do kosmu bez ochrany rationem? Potřebujeme vůbec letět k Epsílonu Eridana?“

„Nepotřebujeme,“ odvětil Standa. „A riziko to bude, jen je to příležitost, jaká se nebude už nikdy opakovat. Můžeme ji využít nebo zahodit. Zamysleme se, stojí to za pokus? Když řekneme ne a později se rozhodneme naopak, přijdeme o dvanáct let času. Nejde ani tak o to, zda vůbec chceme létat do kosmu, nebo se spokojíme s Třetím vesmírem, kde se, jak jistě víte, cestuje bez problémů a bez nebezpečí. Podle mě jde o víc.“

„Dvanáct let uspořeného času není moc - a to nevíme, zda to bude mít smysl...“ uvažoval Hans Pilz. „Další otázka je, jaký můžeme mít důvod ke spěchu? Máme k dispozici několik tisíc let života, proti tomu je dvanáct let okamžíček. Na Zemi si můžeme takovou výpravu připravit lépe, v klidu a bez rizika.“

„Možná máme tisíce let času,“ řekl Standa. „Ale možná už ne. Nechci malovat čerty na zeď, ale uvažujme nejhorší možný scénář - Sandišůty. Zablokovali jsme jim cestu na Zem přes Vytvezyl, ale pak se nám podařilo proniknout z Třetího vesmíru na Orizemi, odkud je to k Zemi kousek. Jenže co když i Sandišůti znají jiné cesty do Prvního vesmíru než přes Vytvezyl? Na Zem určitě nevedou, ale mohli by se objevit na některém světě u blízkých hvězd. Tam mohou udělat totéž co my - vyslat sondu podobnou Vlaštovce směrem k Zemi. A nechci vidět, co by vyvedli, až by se tam objevili! Jistě si pamatujete na hořící Dzígvlegt, nebo ne? Lizidy tam už mají.“

To byla hodně silná slova.

„A co bys chtěl proti tomu dělat?“ zeptal se stručně Fritz Pilz.

„Znemožnil bych jim poslat tu sondu,“ řekl Standa.

„Třeba tím, že bys ten svět vyhodil do povětší?“ zamračil se Vladimir.

„Spíš bych zničil tu sondu, než by se dostala na dosah od Země,“ upřesnil Standa svůj návrh. „Ale nedovolil bych jim přiblížit se k Zemi. Víme, že na Zemi je několik dobře ukrytých lizidů. Až dosáhneme Země, můžeme je využít, ale dobře víte, že by se mohly změnit v děsivou Apokalypsu. Sandišůti nám dokázali, že jsou toho schopni a nepochybujte, že by to dokázali provést i podruhé.“

„Dobře, to už možná stojí za nějaké riziko navíc,“ souhlasil Fritz Pilz. „V tom případě jsem také pro návrh vyslat sondu k Epsílonu Eridana. A začít připravovat i další.“

Objevením Orizemě vznikla pro uprchlíky z Dzígvlegtu skoro selanka. Sandišůti jsou mimo hru, původní Země je na dosah... Standa tuto selanku rozmetal jako granátem.

Mohlo to být malování čertů na zeď? Ano, ale kdyby nebylo, bylo by to strašné nebezpečí.

Ztrácet čas se mohlo šeredně vymstít.


Následujícího dne vyvolali podobnou schůzku Sjöbergovci. Na včerejší schůzce nebyli přítomni, ale se Standovým návrhem se brzy seznámili a slibovali, že i oni mají k tomu co říci.

Standa samozřejmě neváhal a spolu s dalšími se okamžitě dostavil do jejich domu.

„Zvažovali jsme také dlouho nebezpečí, vyplývající z možnosti zneužití anihilátorů, ať už jde o lizidy nebo o chitsaldily,“ začal schůzku Arne Sjöberg. „Vyšlo nám, co se dá proti tomu dělat. Ale bylo by to nutné udělat co nejdřív.“

„Povídej!“ vyzval ho netrpělivě Fritz Pilz.

„Bylo by to něco, co si zřejmě nemohl nikdo v Druhém vesmíru dovolit,“ pokračoval rychle Arne. „Ale my to zkusit můžeme. Můžeme překódovat ovládání všech našich lizidů na nekompatibilní se Sandišůtskými.“

„Co by to znamenalo?“ zeptal se zachmuřeně otec Mihovič.

„Všem našim lidem implantovat nový ovladač. Kdyby nás bylo několik miliard, byla by to sebevražda lidstva, ale šlo by to, dokud nás je pouhých pár tisíc. Překódování lizidů je snadné, ale výměna miliardy implantátů je problém - a velký. Proto si to nemohou dovolit Sandišůti ani gufyrové, proto jsou gufyrové rukojmími Sandišůtů.“

„Myslíte, že je to proveditelné?“ zeptal se věcně Fritz Pilz.

„Je to nejen proveditelné, ale už jsme v tom směru ledacos podnikli,“ přikývl Arne.

„Tak v čem jsou další problémy?“ staral se otec Mihovič.

„Ve složitosti ovladače,“ řekl Arne. „Nekompatibilní ovladače musí mít navíc pojistku proti okopírování. Pak by totiž Sandišůtům stačilo zmocnit se jednoho člověka nebo aspoň jeho ovladače. Už jsme to propočítali. Kdybychom se rozhodli pro nový druh, nedokážeme ho implantovat dost rychle a úprava všech lidí na Zemi by nám pak netrvala pár let, jak jsme odhadovali původně, ale déle než století - a to by bylo příliš pomalé.“

„Kdyby to mohlo chránit proti Sandišůtům... pak to stojí za uvážení!“ přijal by to otec Mihovič. „Beztak se obávám, že by to nešlo tak hladce. Původní odhady byly podle mě moc optimistické.“

„Možná,“ připustil Salmö Sjöberg. „Ale nový druh by to ještě více zpomalil. Spousta lidí by se pak implantace vůbec nedožila.“

„To by byla daň za obranu proti Apokalypse ze strany Sandišůtů,“ mínil otec Mihovič.

„Mělo by to ale nepříjemné důsledky,“ pokračoval Salmö. „Při zdlouhavém přechodu vzniknou na Zemi dvě kasty lidí - lidé schopní ovládat lizidy a lidé bez té schopnosti. Těm prvním nastane ráj na Zemi, druzí budou... a to poměrně dlouho... druhé kategorie. V tom by se mohlo skrývat velké nebezpečí podobné rasizmu.“

„Budeme to muset risknout,“ řekl Fritz Pilz. „Jak to vidíte s možností mít oba ovladače v jedné hlavě? Nebo to bude znamenat úplnou výměnu?“

„Dva ovladače v jedné hlavě...“ usmál se Salmö Sjöberg. „Zatím to testuji sám na sobě a zdá se, že mi to nevadí. Na Orizemi je totiž z pěti lizidů jeden překódovaný na nový režim a čtyři pracují postaru. Nový ovladač dokáže prakticky totéž co starý. Tak to může zůstat, dokud nebudou mít všichni nové, pak teprve můžeme překódovat zbývající lizidy. Znamená to samozřejmě, že kdo má starý ovladač, tomu zůstanou oba. Sandišůtské lizidy v Druhém vesmíru potom poslechnou jen dnešní obyvatele Orizemě a Hjöwiltu. Kdo bude mít pouze nový ovladač, nesmí tam cestovat, nic by ho tam neposlechlo.“

„Tam beztak nikdo nemá co dělat,“ řekl otec Mihovič.

„My naopak chceme, aby se tam někdo podíval, a to co nejdřív,“ namítl Arne. „V Druhém vesmíru, ovládaném Sandišůtygufyry, zůstalo přece spousta našich lidí. Jednak těch dobrovolně rozptýlených po různých menších světech, ale jsou tam i lidé, kteří tam jsou z donucení. Myslím trestance v Adu a ze světů AžefkojRoponoch, tedy ty, kdo si už trest odpykali. Všechny bychom měli odtud dostat.“

„Trestance bych tam nejraději nechal,“ řekl otec Mihovič. „Co tady s nimi?“

„Měli slíbený návrat,“ namítl Arne. „A mají. A spousta lidí se odstěhovala do jiných světů než Dzígvlegt. Ti přece mají právo na návrat na Zem, ale mohli by se stát i rukojmími Sandišůtů - a to by nebylo dobré!“

„Máme tam jen pár značek préta,“ namítl otec Mihovič. „Podařilo se mi položit je po jedné na světech Vytvezyl, Kamifmuch, VlokjyuMubakra. Značku na Vytvezylu můžeme škrtnout, tam je dnes v lepším případě zasypaná a tedy nedostupná, v horším případě životu nebezpečná. Máme tedy přístup na pouhé tři světy...“

„Ne tak docela,“ přerušil ho Standa. „Já se Slávkou máme ovladače gufyrských adchyfů, tím pádem máme přístup na většinu světů, kamkoliv si vzpomeneme.“

„Jenže vás dva by tam nejspíš rychle vyčíhli,“ namítl otec Mihovič.

„Když každý svět navštívíme jen na okamžik, potřebný k položení značky préta, těžko nás kdo vyčíhne,“ namítl Standa. „Rozložíme značky préta na všechny světy, které nás mohou zajímat a dokončit to pak může kdokoliv.“

„Výborně!“ plácl Standu po zádech Hans Pilz, sedící vedle něho. „To je přece přesně to, co potřebujeme. Jsem pro - i kdyby to mělo znamenat, že za tebe převezmeme Vlaštovku a vy dva se budete nějakou dobu věnovat jenom zpřístupnění světů v Druhém vesmíru!“

„Vlaštovku mi neberte!“ couvl rychle Standa. „Víte přece, že je skoro jako mé dítě!“

„Ale tohle bude důležitější!“ řekl otec Mihovič. „Pilotů máme pro Vlaštovku víc, ale přístup do světů v Druhém vesmíru máš jen ty a Slávka!“

Že jsem nemlčel! pomyslel si Standa - ale bylo mu jasné, že otec Mihovič má pravdu.

„Já bych to spojil,“ řekl Fritz Pilz. „Otče, Standa má pravdu, Vlaštovka je opravdu víc než jeho dítě. Měl by mít možnost s ní pokračovat. Ale využijeme toho ještě víc. Standa může dál navštěvovat Vlaštovku, navíc může spolu se Slávkou filmovat s partou Míši Safronova a jen čas od času podniknou spanilé jízdy do Druhého vesmíru, kde položí pět - šest značek préta a zase na nějakou dobu zmizí. Návštěvy Vlaštovky by byly pravidelné, ale o volných oknech při filmování se to nedá říci a právě filmování do toho vnese prvek náhody, aby se jejich cesty do Druhého vesmíru nedaly vyčíhnout.“

Standa se na Fritze vděčně podíval. Zlatý Fritz! To byla přece nejlepší možnost, jak se účastnit všeho. A to i se Slávkou! Ačkoliv - ve světech Druhého vesmíru by se měli pohybovat každý zvlášť - a to může být problém. No - snad to nebude tak nebezpečné, jako kosmické cesty na Vlaštovku!

S tím by mohla souhlasit i Slávka.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:07