Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Ad

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Standa nejprve položil dvanáct značek préta poblíž obydlí pozemšťanů ve dvanácti světech, ale zbytečně se tam nezdržoval, ačkoliv si ho ve dvou případech všimli a byli zjevně udivení, když se u nich objevil. A to si mohl jen představovat, jak se asi tvářili, když jim znenadání zmizel!

Mrzelo ho, že se mu hned první případ vymkl z ruky. Přinést Zdenku do Orizemě bylo správné, o tom nikdo nepochyboval, ale málo platné, všechno další kolem toho bylo fiasko. Píchl do vosího hnízda a otec Mihovič to bude mít těžší, než kdyby tam šel jako první.

Naštěstí věděl o jednom místě, kde nebude nikdo jiný tak platný, jako on.

Kromě něho a Slávky se tam nikdo jiný dobrovolně nepodíval. Dobrovolně tam byli jen oni. Ale i tam žili lidé. Možná by je tam mohli nechat, otec Mihovič to tak navrhoval, ale spravedlivé by to nebylo, ačkoliv šlo o darebáky nejhoršího kalibru, kteří si krutější osud plně zasloužili.

Šlo o peklo, legendární Ad, Hádes nebo jak se mu na Zemi říká. Pravé peklo našich předků, dokonce s opravdovým žárem a hořící sírou. Jen místo kotlů tam byla lávová jezírka a sopečné krátery, mezi nimiž si odpykávali své tresty nejtěžší hříšníci ze Země.

Předtím se Sjöbergovci probírali, zda to nakonec neudělat oficiálně. Snad by se měli s gufyry dohodnout po dobrém. Když začnou jednat bez dohody s nimi, mohou to gufyrové považovat za akt nepřátelství. Kdyby se dohodli, předali by lidem vězně a zbavili by se tak starostí. Standa namítal, že by tím gufyrové poznali, že lidé někde zásah Sandišůtů přečkali, ale Sjöbergovci poukázali na to, že se to Sandišůtigufyrové stejně brzy dozvědí, až jim začnou z Druhého vesmíru mizet lidé. Bylo by výhodnější dohodnout se? Kdyby se potvrdilo Slávčino podezření, že gufyrové se Sandišůty potají spolupracují, mohli by vyjednavače zajmout a předat Sandišůtům.

Rozhodli se tedy podniknout překvapivou, rychlou akci a unést je, ať budou chtít nebo ne.

Standa ale nezamýšlel převézt vězně odtud na Orizem. Ti lidé si trest zasloužili a jeho zkrácení by nebylo spravedlivé opačným způsobem - byl by to výsměch jejich obětem. Jenže v nejbližším okolí Hjöwiltu se nenacházel žádný sopečný svět podobný Adu. Standa dokonce mudroval nad tím, jestli nejsou všechny žhavé světy Druhého vesmíru umělé a Dzígvlegt by byl jen poslední z nich. Kdoví, které další civilizace Sandišůti takhle zdeptali! A je otázka, zdali se jiným takto ztrestaným bytostem podařilo vyváznout, jako lidem. Standovi se vtírala myšlenka, že ne, že ostatní bytosti na těch světech prostě zahynuly. Kdyby lidé nebyli úplně první, kdo to přežil, Sandišůti by jistě použili něco horšího. Je přece více spolehlivějších způsobů, jak nepohodlnou civilizaci vyvraždit! Některé už se objevily i na Zemi a Sandišůtům by jistě nedělalo problém použít je. Kdyby na Dzígvlegtu po celém světě naráz vybuchly místo sopek termojaderné bomby, neunikla by ani myš. Buď jak buď, ve Třetím vesmíru poblíž Hjöwiltu žádné peklo nebylo a v Prvním vesmíru byly mezi světy příliš velké vzdálenosti, než aby se to dalo zjistit. Navíc se zdálo, že v Prvním vesmíru je obecně menší počet vhodných planet. Kolem Slunce jich obíhá víc, ale jen Země je vhodná k životu. V soustavě ORI-Chí-1 je naštěstí vhodná k životu aspoň Orizemě, ale okolní hvězdy se zdály být bez vhodných planet. První vesmír byl vůbec pustější a nevlídnější, jen jsme si na to jako lidé už dávno zvykli.

Čím ale peklo nahradit?

Standa o tom dlouho diskutoval s bratry Pilzovými a Sjöbergy. Uvažovali o dvou možnostech.

První spočívala ve vyhrazení jednoho neobydleného světa ve Třetím vesmíru, pokud možno dál od Hjöwiltu. Sjöbergovci by tam nainstalovali upravený lizid, který by poskytoval jen základní potraviny bez ostatních prostředků a funkcí, jako spojení, rationy a vytváření ovladačů. Obyvatelům by umožnil jen skrovný život bez většiny vylepšení a kdyby byli rozmístěni na ostrovech jednotlivě, neměli by mezi sebou ani spojení. Obydlí by si museli najít nebo postavit sami a nebylo by je tam třeba ani hlídat, aby se mezi sebou nepovraždili. Úprava lizidů by byla snadná - stačilo by smazat katalog funkcí a naplnit jej jen vybranými položkami. Lizidy by tam nic neposkytovaly ani ostatním lidem, ale ti by nebyli závislí na rationech a k dopravě by využívali préto, řízené jiným ovladačem. Bratři Pilzové navíc tvrdili, že i préto se dá nastavit tak, aby některé vybrané ovladače ignorovalo. Ti lidé by je pak nemohli používat a zablokovaní zločinci by odtud neunikli.

Speciální vězeňský svět by byl zřejmě nejčistším řešením, ale - kvůli několika darebákům zabírat celý svět, vhodný k životu pro miliony jiných lidí? To by nebylo hospodárné!

Druhou možností by bylo vyhradit pro tento účel vězeňské souostroví na Orizemi, oddělené od ostatních ostrovů oceánem. U rovníku by jedno bylo, ale problémem by zde byly společné lizidy. Sjöbergovci slibovali, že pro trestance vyvinou speciální ovladač, který jim umožní využívat pouze omezenou škálu funkcí, ale ještě je neměli hotové. Kromě toho tu bylo i teoretické nebezpečí, že se některým trestancům podaří vězeňský ostrov opustit na nějakém nouzovém plavidle. Plavba přes oceán by nebyla žádný med, ale kdyby se dostali mezi ostatní obyvatele, mohli by se mezi ně vmísit a zneužívat je, ať už soucitem, nebo násilím.

Sjöbergovci se nakonec přiklonili k variantě vězeňských ostrovů na Orizemi. Než ale vyvinou speciální ovladače, muselo by se to vyřešit pomocí dobrovolných dozorců. Sjöbergovci získali dva, což bylo sice málo, ale dokud počet vězňů nepřekročí přijatelnou hranici, mohli by si vystačit. Standa se teď s jedním z nich spojil a když se vzájemně ubezpečili o připravenosti, zburcoval i připravené komando a zamířil přímo do jámy lvové. Do světa zvaného Ad - do pekla.

Standa tu měl klíčovou úlohu. Měl vniknout do Adu pomocí gufyrského adchyfu, u nejbližšího vězeňského tábora položit značku préta a pokusit se využít buď jiné gufyrské značky, nebo i místní ration, aby propátral další oblasti Adu. Kdekoliv by objevil vězně, měl tam položit značku préta, ale nikde se neměl zdržovat, aby co nejrychleji obletěl všechny lokality, kde jsou trestanci drženi.

Vlastní přepravu vězňů měli zajistit Sjöbergovci. Sestavili pro tento účel komando, které mělo vězně přenášet na centrální ostrov souostroví, kde jim připraví společné ubytování. Později je pak v klidu rozmístí po jednotlivých ostrovech. Komando bylo ustrojené do maskovacích světle žlutých obleků s tepelně izolační vrstvou, která měla zachytit žár a umožnit jim, aby vydrželi i v pekle, kam se právě chystali. Dlouho předtím diskutovali, co udělají, kdyby se na místě objevil některý gufyr. Uvažovali vlastně jen dvě možnosti. Buď se s ním na místě dohodnou, vězně po dobrém převezmou a on jim je dovolí odvézt, nebo se jim v tom pokusí zabránit a pak všichni zmizí a akci se pokusí dokončit později. Za tímto účelem měli hned zpočátku umístit poblíž pozorovatele - měl se ukrýt ve skalách, aby přivolal ostatní, až gufyr zmizí, nebo aby je varoval, kdyby se začali rojit ve velkém.

Předvojem měl být ale Standa - a ten to také začal.


První, ještě gufyrská značka, ho přivedla na známé místo. Tady stál už několikrát, znal to tu. Rychle se rozhlédl, ale žádného gufyra v dohledu neviděl. Chvatně položil první značku, za skálou u noclehárny hříšníků položí druhou. Za stálého rozhlížení došel k noclehárně, ale už z dálky viděl, že je prázdná. Trestanci byli asi někde na práci. Položil před ni druhou značku, ale hned se vrátil do Jukagyri na Orizemi.

„Pozor, nejsou v ubytovně, ale někde na práci!“ varoval připravené komando.

„Kde na práci?“ otázal se ho velitel komanda Igor Zamjatin.

„Neviděl jsem je,“ přiznal. „Ubytovna tam je, ale prázdná. Pošli tam pozorovatele, ať si najde místečko, odkud bude mít rozhled, a počkejte, až se tam někdo objeví. Já jdu dál.“

Vrátil se tam, kde začal - mezi skály. Zkusil vycítit další gufyrské značky a na nejbližší z nich skočit. Podařilo se mu to, ale objevil se u jiné, bohužel stejně prázdné noclehárny.

Opět se vrátil na Jukagyri a požádal hochy z komanda o vyslání dalšího pozorovatele. Pak se vrátil na první značku a zaměřil se opačným směrem.

Tentokrát se objevil uvnitř nějakého doupěte. Nikdo tu nebyl, bylo tu prázdno. Uvědomil si, že i gufyrové musí mít v tomto světě místečko k odpočinku - nejspíš se strefil do jednoho z nich. Pochopitelně nečekal, až se někdo objeví a skočil na další gufyrskou značku poblíž. Podle dohody s komandem se měl vracet jen v případě nutného varování nebo upozornění, ale tohle nic takového nevyžadovalo, do hnízda gufyrů přece žádnou značku préta nepoloží.

Značka byla poblíž další ubytovny, tentokrát obsazené. V šestibokých kukaních, podobných včelím plástvím, lidé byli, ale zřejmě spali. Standa položil značku, ještě jednou se rozhlédl a pak opět skočil dál. Až velitel komanda Zamjatin zjistí položení značky, začne jednat samostatně.

Poblíž objevil další gufyrskou značku u další, tentokrát opět prázdné ubytovny hříšníků, další byly zřejmě mnohem dál, protože je cítil jen slabě. Beztak se musel vrátit varovat komando před další prázdnou ubytovnou, měli tam vyslat jen pozorovatele, ale ne se tam nahrnout.

Na Orizemi ho však zarazili.

„Počkej, zastav se!“ požádal ho Igor Zamjatin. „Cos to tam objevil?“

„Zatím tři prázdné ubytovny hříšníků, jednu plnou a jedno prázdné hnízdo gufyrů,“ hlásil mu.

„No jo - ale co je to za hříšníky?“ zarazil ho Igor. „To přece nejsou lidé!“

Mezi muži jeho komanda se choulily čtyři postavy. Lidé to zřejmě byli, ale ne ze Země. Jejich modrá kůže to nepochybně dokazovala.

„A sakra!“ uklouzlo Standovi.


Mimořádné porady v hradu Jukagyri na Orizemi se účastnili všichni patroni - představovali zde uznávanou Radu Starších. Dále tu byli bratři Pilzové, party Sjöbergů a Igora Zamjatina a Standa se Slávkou. Předmětem porady bylo, co s neplánovaným přírůstkem z Adu.

Vina na zapeklité situaci byla rovnoměrně rozdělená mezi Standu a komando Igora Zamjatina. Standa si měl všimnout, že v noclehárně nejsou lidé a neoznačit ji. Nevšimli si toho ale ani příslušníci komanda, kteří modré mimozemšťany sbalili a přivlekli na Orizemi. Teprve tam zjistili svůj omyl a další akci zastavili.

Nade všemi teď visela tak trochu Nerudovská otázka - co s nimi?

Podle všeho se jednalo o naprosto stejné zločince, jako byli ti ze Země, jen pocházeli z úplně jiné, lidem dosud neznámé civilizace. Dalo se s nimi domluvit pomocí telepatie, neboť pojmořeč je srozumitelná i bez znalosti slovíček, ale velká domluva s nimi nebyla.

Dalo se pochopit, že všichni patří do světa Avigul, ale nedaly se z nich vytáhnout podrobnosti. Sami nevěděli, kde je jejich svět a zarytě mlčeli, jak se dostali do Adu. Dalo se jen předpokládat, že budou spadat do stejné kategorie jako hříšníci ze Země.

Přitáhnout je do Orizemě byla samozřejmě hrubá chyba. A nedala se snadno napravit. Kdyby je teď přenesli zpátky do Adu, zburcují okamžitě všechny gufyry.

„Budeme je tu muset pozdržet, než vyřešíme hříšníky!“ povzdychl si otec Mihovič. „Nevidím schůdnější možnost. Měli jsme si nechat Ad až na konec, tohle jsou jen zbytečné komplikace!“

Tomu se ale říká pozdě bycha honění a jediné, co teď mohli udělat, bylo maximální urychlení stěhování ostatních lidí. Patroni vyhlásili nábor dobrovolníků, kteří by pomohli přemluvit zbývající lidi v Druhém vesmíru. Přihlásilo se jim několik set lidí - víc než bylo třeba.

Standa se Slávkou dostali za úkol nechat všeho a vrhnout se na pokládání značek na obydlených světech. Ad teď musel počkat. Když nestihnou přetahat všechny zločince, budou mít prostě smůlu.

Slávka při tomto rozhodnutí zbledla, ale otec Mihovič ji trochu uklidnil.

„Poslyš, Slávko, o rodiče se tolik neboj,“ obrátil se k ní. „Dá se přece očekávat, že jsou někde na práci poblíž těch tří prázdných ubytoven. Ty už máme označené, hlídají je pozorovatelé. Až se trestanci vrátí na nocleh, hoši ze Zamjatinova komanda na ně vtrhnou a pak by ses s nimi mohla i setkat. Vysvobodit je nesmíš, to by nebylo spravedlivé, ale snad budeš klidnější, až je budeš mít po ruce a budeš vědět, že na ně nezapomeneme.“

Slávka se po něm vděčně podívala, ale otec Mihovič už řešil něco důležitějšího. Nezbylo jí než se soustředit na úkoly, přidělené Radou Starších. Otec Mihovič požadoval zabezpečit, aby trestanci nepáchali v novém vězení sebevraždy. Od Standy věděl, že gufyrové trestancům v Adu zvyšovali pud sebezáchovy, aby neskákali do lávových jezírek. Pobyt v Adu byl určitě natolik deprimující, aby ho mohly slabší povahy ukončovat sebevraždou - a mohla by jich být i většina.

Naštěstí Standa zjistil, že to je součástí vyladění bezvadných funkcí lidského organizmu lizidy v souvislosti s prodlužováním lidského věku. Na Orizemi se také nevyskytovaly psychické poruchy, jinak zcela běžné na Zemi. Tento problém tedy mohli považovat za vyřešený.

Pro Standu a Slávku pak nastal kolotoč, proti kterému byly dosavadní cesty za lidmi do Druhého vesmíru poklidnou selankou. Už se nesměli nikde zastavovat. Každý den položili od dvou do čtyř stovek značek a i když po třech dnech vyčerpali seznam otce Mihoviče, museli zůstat v pohotovosti, aby dohledali lidi, přestěhované až po ztrátě spojení s Dzígvlegtem.

Těch naštěstí nebylo tolik, v průměru dva - tři denně.

Stěhování už zařizovali jiní, ale ani to nebylo jednoduché. Lidé většinu světů opustili rychle, čistě a v pohodě. V Druhém vesmíru se nepěstovala móda hromad zavazadel při kdejaké cestě. Nač s sebou tahat zbytečné krámy? Každý mohl dostat co potřebuje až na místě, stačilo si přát. Jediné, co si lidé s sebou brali, byly osobní tablety - pokud v nich měli nějaká zajímavá data, o která by nechtěli přijít. Ty se ale vešly do kapsy.

Výjimkou byli, jak se dalo čekat, umělci.

Ještě dost skromní byli hudebníci. Skoro každý si s sebou bral vlastní hudební nástroj a pokud jich měli víc, vešly se obvykle do malého kontejneru. Výjimkou byl Ital, přezdívaný Paganini, jehož sbírka originálních hudebních nástrojů by zaplnila několik kamionů. Paganini navíc trval na tom, že jde o samé unikáty, které musí vzít s sebou, čímž zaměstnal na celý týden dvacetičlennou stěhovací partu. Navíc největší kousek, obrovské varhany, zaplňující celý sál, nemohli do Orizemě dostat. Až nastoupil Igor Šarkády, který obrovský nástroj převedl do paměti lizidů a teprve tuto strukturu mohl přenést do Orizemě. Musel ovšem Paganinimu slíbit, že tuto strukturu ihned po stěhování smaže, aby se zachoval jedině jeho vzácný, unikátní originál.

Ještě horší byli malíři, jejichž všechna díla představovala podle nich originály, které se nedají nahradit pouhými kopiemi. Také tam musely nastoupit stěhovací party, které ta vzácná díla opatrně ošetřily, zabalily a odvezly.

Největší stěhovací oříšky jim však připravili sochaři, zejména ti monumentální. Jen si zkuste stěhovat pětadvacetimetrovou sochu egyptského boha Anubise, vytesanou ze vzácné mramorované žuly, nepoškodit přitom ani jeho psí hlavu, ani ještě choulostivější žezlo a když to přece za pomoci silových polí zvládnete, můžete začít se stejně velkou sochou dalšího boha. Egypťan jich měl pěkný háj, čítající stovky soch a navíc deset třicetimetrových obelisků.

Vrcholem ale byly přírodní sochy, vytesané přímo do skal. Ty by se nedaly stěhovat jinak než po rozřezání na menší díly, což ovšem jejich autor rozhodně a rozhořčeně odmítl.

Vyřešil to nakonec otec Mihovič. Sochy ponechali na místě a nedaleko nich připravili skryté vyhlídky, podobné nenápadným bunkrům. Do nich položili značky préta, aby se mohli uměleckými díly kochat návštěvníci, kteří sem přiletí jen na skok.

Něco mezi malíři a sochaři představoval Zdenčin otec pan Vít se svou sbírkou loveckých trofejí, především tygřích kůží. U něho to bylo ještě horší, neboť se odmítal vzdát lovu. Otec Mihovič mu ale nabídl účast na průzkumech neznámých světů ve Třetím vesmíru, kde byl prozatím důkladně prozkoumaný jen svět Hjöwilt. Průzkumníci tam mohli narazit i na neznámé predátory a proto měli nárok i na přiměřené zbraně. Průzkum neznámých světů byl přitom zajímavější než opakující se lov tygrů a rozhodně i užitečnější, neboť ve Třetím vesmíru byla spousta neprozkoumaných světů, které by mohly v budoucnosti posloužit přelidněné Zemi.

Sbírka loveckých trofejí se tak přestěhovala na jeden z ostrovů Orizemě k velké radosti jeho dcery Zdenky, která ani neslízla otcovský trest za to, že se proti němu postavila - pan Vít uznal, byť neochotně, že to na Orizemi zařídila nejlépe, jak jen to šlo.

Umělci naštěstí tvořili ze všech lidí v Druhém vesmíru menšinu, ostatní se stěhovali úplně bez zavazadel a na Orizemi se svěřovali poradcům, aby jim pomohli zabydlet se. Horší byli potížisté, kterých se v každé společnosti musí najít aspoň pár. V Druhém vesmíru jich nebylo mnoho, ale našli se. Stalo se to, když začali stěhovat svět Tasyky.

Dva obyvatele museli stěhováci odnést násilím, neboť jim vyhrožovali, že okamžitě uvědomí Sandišůty. Neuklidnil je ani otec Mihovič, který po dlouhém, ale marném vyjednávání rozhodl, aby je dočasně internovali na pustém ostrově ve světě Mizguli nedaleko od Hjöwiltu, aby nemohli dělat problémy. Nebyly tam lizidy, takže jim tam museli nosit i jídlo. Slíbili jim, že je brzy vrátí zpátky, ale oba zuřili, rozbíjeli bedny se zásobami, dupali po jídle a házeli je do moře.

„Hlad vás naučí vážit si jídla!“ varovali je poslední ze stěhovací party, než jim zmizeli.

Podle neúplného průzkumu rostlo na ostrově jedlé ovoce, internovaným tedy nehrozila smrt hladem, i kdyby na ně zapomněli. Otec Mihovič ale rozhodl splnit daný slib a vrátit je do Druhého vesmíru, až »stěhování národů« skončí.

„Když Sandišůtům tolik věří, ať se o ně postarají!“ řekl unaveně. „Nemůžeme nikoho tahat do Orizemě násilím. Trestanci z Adu budou jediná výjimka, i té je až dost!“

„Co to bylo za lidi?“ zajímal se Standa, když to pak hoši vykládali otci Mihovičovi.

„Tihle se sem dostali snad omylem,“ povzdychl si otec Mihovič. „Jak je to možné? Sandišůti přece tvrdili, že v Druhém vesmíru jsou jen slušní lidé a darebáky vždy rovnou předávali gufyrům!“

„Třeba jim už trest vypršel!“ napadlo Standu.

„Ti byli soustředění na RoponochuAžefkoji, ale tam jsme takové problémy neměli,“ namítl otec Mihovič. „Tihle se k Sandišůtům dostali až v poslední době, nebyli v Adu.“

„Odkud vlastně jsou?“ chtěl vědět Standa.

„Z daleka,“ vzdychl si otec Mihovič. „Dostali se k Sandišůtům nějakou jeskyní na ostrovech v Tichomoří. Nazývali ten ostrov Iwojima, nebo tak nějak. Jsou tam prý od velké války.“

„V Tichomoří válčili Japonci, ale tihle na Japonce nevypadali!“ namítl Fritz Pilz. „Že by to byli Američané? Také Britové by tam někde mohli být.“

„To museli být Američané,“ vrtěl hlavou Hans Pilz. „Britové tam nebyli.“

„Zeptám se jich na to,“ slíbil otec Mihovič. „Doufám, že mezi zbývajícími takových moc není a že tihle jsou výjimka.“

Doufat mohl, ale marně. Potížistů tam byla většina. Odmítali stěhovat se na Orizem, stěžovali si na obtěžování. Nakonec Rada Starších na Orizemi rozhodla ukončit stěhování ze světa Tasyky, dokud neodstěhují ostatní. Bylo s tím spojené nebezpečí, že je odstěhovat nestihnou, ale tihle o to beztak nestáli.

Stěhování na Orizem ale pokračovalo úspěšně a za necelé čtyři dny bylo v podstatě hotovo. Slávku ohromně potěšilo, že se na vězeňské ostrovy v Orizemi přemístili i její rodiče. Hned si na otci Mihovičovi vymohla jejich návštěvu, ale vrátila se hrozně rozčarovaná. Rodiče nebyli nadšení, že ji po tak dlouhé době vidí, i když jim tvrdila, že i ona má podíl na jejich vysvobození z pekla Adu.

Vyčetli jí, že mají nezvratné svědectví od nejnovějších přírůstků, že se s tím klukem podílela na únosech lidí ze Země do pekla. Slávka to s klidem přiznala, ale trvala na tom, že v těch případech šlo vždycky o zločince, kteří si peklo zasluhovali a ujistila je, že na Orizemi panuje obecné mínění, že zmírnění trestů z pekla na příjemnější ostrovy neznamená žádnou amnestii ani zkrácení trestu.

Vrátila se nakonec od nich ubrečená a odmítala se o tom bavit s kýmkoliv, kdo ji chtěl utěšit nebo povzbudit. Jediný, kdo měl jakž takž úspěch, byl Standa, ale ani ten s ní nemluvil, jen ji hladil po vlasech, aby se mu mohla na rameni vybrečet. Nebylo co řešit, zkrátka se nepohodla s rodiči.

Navíc kvůli němu.


Na Tasyky se vypravili hned tři patroni v čele s otcem Mihovičem, aby zjistili, co místním obyvatelům vadí na přesunu do Orizemě. Věděli už, že v tomto světě žije zhruba pět set Američanů. Proti celkovému počtu přemístěných lidí to bylo nepatrné množství, ale nebylo by správné ponechat je bez pomoci ve vesmíru ovládaném Sandišůty.

Tasykanům by to ale nevadilo. Říká se, že Američané jsou jediní na světě, kdo věří i vlastní propagandě. Ani tihle si nenechali nic vymluvit. Trvali jako mezci na tom, že Sandišůti jsou jejich největší dobrodinci a že by se jim kdekoliv jinde bez nich vedlo zle.

Po půldnu vyjednávání to tři patroni vzdali a vrátili se na Orizem.

„Komu není rady, tomu není pomoci,“ komentoval to otec Mihovič po návratu na hrad. „Ať se jim tam vede dobře a doufám, že Sandišůti ocení jejich věrnost.“

„Aspoň budou mít nějaký genetický vzorek ze Země,“ doplnil ho Standa.

„To nebude tak docela pravda,“ usmál se na něho otec Mihovič. „Právě komunitě na Tasyky úplně chybí ženy. Je tam jen pětistovka chlapů, bývalých vojáků. Dostali se do Druhého vesmíru za války, když prolézali na Zemi nějaké jeskyně v honbě za Japonci, ale nebyly mezi nimi žádné ženy. Ty se v tehdejších armádách uplatňovaly až v dalších sledech, nejčastěji jako zdravotnice, takže se do jeskyň nikdy nedostaly. Ale mám dojem, že to těm hochům nevadilo po celou dobu, co tam žijí. Vystačili si vždycky sami a nebude jim to zřejmě vadit ani dál, akorát jako genetický vzorek budou takový... neúplný až bezcenný.“

„Jen jestli to nebude vadit Sandišůtům!“ opáčil Standa.

„Když jim to nevadilo doteď...“ pokrčil rameny otec Mihovič. „V každém případě to teď bude jejich věc a nás to přestává zajímat. Nechtěli se vrátit - ať si tam zůstanou!“

„Mohli jste jim nabídnout nějaký vlastní svět v Třetím vesmíru!“ zkoušel to ještě Standa.

„To jsme udělali,“ odvětil otec Mihovič. „Nabídli jsme jim to, ale odmítli. Oni zkrátka věří, že to kdekoliv jinde bude horší, drží se zuby nehty Tasyky a varování před Sandišůty neberou vážně.“

„Komu není rady, tomu není pomoci,“ opakoval i Standa.

Měl ale před sebou další, možná už poslední důležitý úkol v Druhém vesmíru. Měl se vrátit do nejnepříjemnějšího světa - do pekla na Ad.

Doposud se podařilo odvézt na Orizem obyvatele dvou nocleháren. V jedné našli čtyřicet pět trestanců, skutečně pocházejících ze Země, ve druhé osm pozemských hříšnic. V ostatních nebyli lidé ze Země. Co to bylo zač, neměl nikdo tušení, ale pozemšťanů našli nějak příliš málo.

Standa objevil další dvě, ale i ty byly plné lidí s modrou kůží. Začínal být nervózní. Kam je ti lišáci gufyrové schovali?

Při objevení další plástvovité noclehárny, kupodivu opět prázdné, k ní položil značku préta a chystal se k dalšímu skoku, když se přímo před ním zavlnil už tak dost roztřesený vzduch a náhle se tu zhmotnila známá černá silueta.

Gufyr - jako kdyby tu na něho čekal.

 


Zpět Obsah Dále

11.06.2017 18:20