Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Slávka

Další mimořádné porady v hradu Jukagyri na Orizemi se účastnili především všichni patroni, kterým se na Orizemi začalo říkat Rada Starších, a několik skupin, angažovaných buď v osidlování Orizemě, nebo ve stěhování lidí ze světů Druhého vesmíru. Byli tu bratři Pilzové, party Sjöbergů a Igora Zamjatina, Francouzi se svými dvěma chitsaldily a samozřejmě i Standa a Slávka.

Předmětem porady byla tentokrát překvapivá možnost dohody s gufyry.

Otec Mihovič poradu svolal, ale nechal Standu všechny seznámit se situací.

Standa nejprve všechny překvapil oznámením, že stěhování lidí úspěšně skončilo. V Druhém vesmíru v oblasti ovládané Sandišůty zůstali jen ti, kdo si tam opravdu přáli zůstat. Trestanců bylo skutečně tak málo a víc jich není, což všechno ještě ulehčuje. Vězeňské ostrovy by pojaly mnohem víc vězňů, vznikne tam ještě pořádná rezerva.

„Uvidíme, jak to poskočí, až Vlaštovka dorazí na Zem!“ věštil Standa. „Pak se uvidí, jestli by nebyl lepší celý vězeňský svět!“

„Předpokládáš, že začnou vězňové přibývat tak rychle?“ zeptal se ho Fritz Pilz. „Myslíš, že je Rada starších stihne soudit?“

„No jistě!“ řekl Standa. „Na některé nebudu muset čekat. Například exekutory budu brát přímo podle seznamu členů exekutorské komory, ty musí Rada starších potvrdit všechny.“

„Jsi si tím tak jistý?“ pokoušel se ho Fritz naviklat.

„Naprosto,“ řekl Standa. „Zrovna tak budu brát šmahem každého dealera drog, kterého potkám na ulici. Nemusím je ani rozlišovat, půjdou tam všichni.“

„Ale co ostatní darebáci?“ usmál se Fritz.

„Tam budou mít naši Starší plno práce,“ připustil Standa. „Ale dealeři drog a exekutoři jsou už předem jasné případy. Tahle dvě povolání se prostě neslučují se spravedlností.“

„Nechte toho!“ napomenul je otec Mihovič. „Nejdůležitější problém jsou gufyrové. Musíme se dohodnout, zda přistoupíme na Standův návrh umožnit jim schovat se ve Třetím vesmíru. Řekl bych spolu se Standou, že bychom to měli risknout.“

„Má to ale i svá rizika,“ připomněl všem Arne Sjöberg. „Samozřejmě kdyby byla pravda, co ten gufyr otci Mihovičovi a Standovi tvrdil, bylo by to jednoznačné. Ale mohl také lhát. V tom případě bychom Sandišůtůmgufyrům vydali celý Třetí vesmír. Můžete tvrdit, že tam je jen Hjöwilt, odkud bychom stihli evakuovat všechny lidi na Orizem, ale není to tak jednoduché. Na Hjöwiltu máme chitsaldil, schopný otevřít spojení s Orizemí a tím by nás měli jako na talíři.“

Chitsaldily bych jim hned napoprvé nedával,“ mínil Salmö Sjöberg. „Můžeme ovšem ten na Hjöwiltu rozebrat - dokonce si myslím, že s tím Francouzi už začali. Jak je na tom pan Leclerk?“

„Čtvrtá sonda se uchytila na malém ostrůvku,“ řekl Leclerk. „Ale je to jen osamělé skalisko, taktak se tam vešla značka. Dá se tam skočit pomocí préta, byl jsem se tam osobně aspoň na skok podívat, kdo chce, může se tam podívat také. Bohužel tam nic není.“

„Nevadí, chitsaldil okamžitě rozeberte,“ rozhodl otec Mihovič. „Ten už nebudeme potřebovat. Byl jste tam už osobně? Víte aspoň, jakého typu je ten vesmír?“

„Klasický, jako Druhý a Třetí,“ řekl Leklerk. „Viděl jsem odtud tři nejbližší světy.“

„Kdyby něco, na tom skalisku můžeme stavět,“ řekl Fritz Pilz.

„Jenže to skalisko je malé, neunese váhu chitsaldilu!“ varoval všechny profesor Leklerk.

„To nevadí,“ usmál se Arne Sjöberg. „Vypomůžeme si plovoucí plošinou.“

„Dobrá. Máme ještě jinde něco jako chitsaldily?“ staral se dál otec Mihovič.

„Jeden rozestavěný na Orizemi,“ připomněl François z party Francouzů.

„Tam nás to nebolí, myslel jsem jen na Třetí vesmír!“ upřesnil to otec Mihovič.

„Chtěli jsme postavit další na sousedním světě,“ řekl François. „Ale čekáme na Sjöbergovce, až tam smontují první lizid. Bez nich to nemá smysl.“

„Stavba lizidů může nerušeně pokračovat, ty nás nebolí,“ řekl otec Mihovič. „Bude ale opět nutné vygumovat z nich všechna data ohledně chitsaldilů a préta. Chopil by ses toho, Stando?“

„Třeba hned!“ nabídl se Standa. „Bude to snadné, dám si někde v Druhém vesmíru okopírovat libovolnou knihu a přetáhnu ji do Třetího vesmíru, kde zafunguje automatická aktualizace. Jen bude potřeba, aby někdo tu nákazu nepřenesl do Orizemě.“

„Je to na tvoji zodpovědnost!“ připomněl mu otec Mihovič. „Běda ti, jestli něco zkazíš!“

„Bez obav!“ řekl Standa. „Kdyby něco, mám jeden dobře uschovaný, vypnutý tablet, kde mám všechno pečlivě zaznamenané, včetně aktualizačního programu. I kdyby někdo omylem nebo třeba i úmyslně všechno smazal, v tom tabletu je to nezničitelné.“

„Výborně, Stáníku!“ uznal otec Mihovič.

„Co ještě?“ zeptal se jeden ze Starších.

„To by bylo všechno,“ řekl otec Mihovič. „Za každou cenu musíme zabezpečit, aby ve Třetím vesmíru nezůstalo nic, co by mohlo kohokoliv - Sandišůty nebo gufyry - přivést na naši stopu. Pak teprve tam můžeme gufyry pustit bez rizika, že by nás zaskočili na Zemi nebo na Orizemi.“

„Takže klíčová otázka - pustit gufyry do Třetího vesmíru, nebo ne?“ vrátil diskusi zpět do hlavního bodu jeden z Rady Starších.

„Po zametení stop a rozebrání chitsaldilů - jsem pro,“ hlasoval jako první otec Mihovič.

„Byl bych raději opatrnější, ale výjimečně gufyrům věřím,“ řekl Hans Pilz. „U mě padá na váhu nejvíc to, že jsou nejspíš hodně v tísni.“

„Jestli nás ale zklamou a zradí, přijdeme rázem o celý Třetí vesmír!“ připomněl všem opatrně Arne Sjöberg.

„Dobrá - ale současně začneme s průzkumem Čtvrtého vesmíru!“ řekl Fritz Pilz.

„Vždyť tam máme jen nepatrný skalní útes!“ namítal Arne Sjöberg. „Na něm nepostavíte ani chitsaldil, ani lizid. Musíme tam postavit nejprve pomocnou plošinu, něco jako jsou na Zemi vrtné plošiny naftařů, a teprve na ní můžeme něco dělat. “

„Vždyť to ani není nutné,“ řekl Fritz. „Jestli je Čtvrtý vesmír stejného typu jako Druhý, stačí nám dopravit na ten útes jen malé letadlo, obyčejný ultralight. Na něm můžeme přeletět na nejbližší sousední svět a to by v tom byl gufyr, aby na něm nebylo více místa ke stavbě lizidůchitsaldilů!“

Nápad Fritze Pilze byl ovšem jako proslulé Kolumbovo vejce. Jistě, postačí tam dopravit malé letadélko a na něm přenést pilota jinam, kde po položení značky préta půjde postavit všechno, co tam bude zapotřebí.

„A co takhle co nejvíc urychlit průzkum Čtvrtého vesmíru a dát ho gufyrům místo Třetího?“ napadlo znenadání Slávku Thorovskou. „Tam přece není vůbec nic, co by je mohlo přivést k Třetímu i k Prvnímu vesmíru!“

Obrátili se k ní všichni a chvíli se na ni dívali, až se pod tou pozorností začervenala.

„No - tam přece nejsou žádné chitsaldily, nic se nemusí odstraňovat,“ pokračovala v rozvíjení svého nápadu. „Jen bychom se tam měli pořádně porozhlédnout, aby tam nějakou nepříjemnou náhodou nebyli Sandišůti!“

„Ale to je přece to, co potřebujeme!“ rozjasnil obličej otec Mihovič. „Slávko, tys na to přišla! Kluci Pilzové, ten ultralight máte připravený, nebo vás to teprve teď napadlo? Jak rychle byste byli schopni položit značku na dalším světě?“

„Teprve teď nás to napadlo,“ přiznal Fritz. „Ale od myšlenky k realizaci u nás nebude daleko. Jakmile nám ten úkol přiklepnete, jdem na to!“

„Takže všichni - je tu přelomový návrh tady Miloslavy Thorovské - kdybychom ho přijali, padá předchozí návrh, i když už je skoro odhlasovaný!“ shrnul to otec Mihovič. „Zkuste přemýšlet, co by v něm ještě mělo být, jinak můžeme hlasovat.“

K přemýšlení toho ale mnoho nebylo. Čtvrtý vesmír byl zatím velká neznámá, takže průzkum byl víceméně nutností. Kdyby v něm průzkumníci objevili Sandišůty, nabralo by to úplně jiný směr, ale kdyby v něm nebyli, dalo by se s ním počítat pro gufyry.

„Obávám se, že na další domýšlení nemáme dost času,“ vzal si slovo patron Poláků, který je ve zdejším shromáždění zastupoval. „Navrhuji rovnou hlasovat, ať to nezdržujeme. Případné další podrobnosti budeme muset řešit za pochodu.“

„Dobrá, hlasujeme!“ souhlasil otec Mihovič.

Hlasování bylo ale poměrně jednoznačné. Všichni byli pro, aby bratři Pilzové co nejdřív svůj nápad uskutečnili, přeletěli na další svět a položili tam značku préta. Sjöbergovci tam budou muset ihned postavit alespoň jeden lizid, který umožní používání rationů a další průzkum už povede větší množství dvojic průzkumníků na rationech. Pokud průzkum ukáže, že je Čtvrtý vesmír pro gufyry vhodný, nabídnou jim v něm útočiště. Kdyby tam ale nastaly nepředvídané okolnosti, bylo by třeba uskutečnit původní plán a v tom případě bylo nutné pokračovat i v úpravách Třetího vesmíru. Standa proto zabezpečí smazání stop v lizidech, v knihách a v tabletech, Francouzi tam zlikvidují všechny své chitsaldily a další party budou ještě usilovněji prohledávat okolní světy Třetího vesmíru, neboť stejné nebezpečí - že při průzkumu najdou Sandišůty - trvalo i tady.

A pak se teprve uvidí, co dál.


Shromáždění se rozešlo, jako když foukne. Vzhledem k tomu, že se na hrad Jukagyri slétali prétem a stejnou cestou odlétali, vyprázdnil se Velký sál tak rychle, jak by to dveřmi ani nešlo.

„Pojď do knihovny!“ přitočila se Slávka k Standovi - a zmizela.

Následoval ji a přeskočil tam. Byla tam sama, takže ji ihned objal, což mu bez váhání oplatila.

„Byla jsi báječná!“ pochválil ji mezi dvěma pusami.

„Nemusíš mít všechny nápady jen ty!“ odvětila šťastně. „Ale mohli jste mě přibrat už na to jednání s gufyrem.“

„To nešlo,“ vzdychl si Standa. „Byl to příšerný fofr. Otec Mihovič byl nejvhodnější člověk a na víc nezbyl čas, i jeho jsem honil, abychom to neprošvihli. A navíc - asi by nebylo dobré, abychom se v Adu vyskytovali my dva současně. Kdyby se něco stalo...“

„Naopak,“ řekla. „Kdyby se mělo něco stát, bylo by lepší, aby se to stalo nám oběma.“

„Z pohledu nás dvou máš pravdu,“ řekl vážně. „Ale zkus se na to podívat z pohledu ostatních. Pro ně jsme oba dost důležití, už pro to, co máme právě my dva jedinečné.“

„Víš, napadlo mě požádat v rámci budoucích smluv gufyry, aby unikátní schopnosti umožnili i dalším,“ řekla. „Aby tady nebyli jen dva lidé, kteří se dokáží měnit v allohmotu a využívat adchyf, takže jsou nenahraditelní. Dejme tomu, že préto adchyf nahradilo, takže už nevadí, že to máme jen my dva. Ale měli by nás naučit prodlužovat lidem věk a aspoň vybraným z nás věnovat i schopnost proměny v allohmotu. Když bude takových jako my dvacet nebo dvě stě, nebudeme nenahraditelní a bude to lepší pro všechny - nakonec i pro nás dva.“

„Máš pravdu,“ přikývl. „Asi by ses měla účastnit dalšího jednání. Otec Mihovič jistě nebude proti, ale uvidíme, kdo ještě bude mít zájem o účast.“

„Postavíš se za mě, kdyby se o tom rozhodovalo?“ zeptala se ho.

„To víš - a rád!“ usmál se. „Snad už to nebude v takovém fofru jako doteď!“

„Hele... jak jsi vlastně přenášel do Orizemě Zdenku Vítovou?“ změnila náhle téma. „Chlubila se nám, že jsi ji přenášel v náručí. A že to byl úchvatný pocit, asi jako když s tebou tančila.“

„A jak jinak jsem ji měl přenášet?“ pokrčil rameny. „Když létáme spolu my dva, stačí nám držet se za ruce, ale ty se mi v leknutí nepokusíš vytrhnout. Pro jistotu jsem ji objal, ale skok prétem netrvá dlouho a tady jsem ji hned postavil na nohy, aby neupadla.“

„A kdy s tebou tančila?“ chtěla ještě vědět.

„Nikdy!“ odvětil vážně. „Ona si to asi myslí, ale ve skutečnosti všechny tenkrát na tom plese tančily jen s mým náhradníkem - gufyrem. Sama víš, jakou nezaslouženou chválu jsem tím získal! Kdyby tančila se mnou a já ji z nešikovnosti trošku okopal, určitě by dneska mluvila jinak. A úplně jinak by mluvila, kdyby věděla, s kým tenkrát doopravdy tančila. Pokud se pamatuji, málem jsi mě za to zlynčovala, když ses to dozvěděla!“

„Jo ták... ona taky tančila jen s gufyrem?“ řekla Slávka schválně hodně ledabylým tónem, ale na očích jí bylo znát, jak si ve skutečnosti oddychla.

„Jako všechny,“ ujistil ji. „Já jsem tam přišel až na vyhlašování vítězné masky. Takže kdykoli se některá další začne rozplývat nadšením, jaký to byl úchvatný tanec, budeš už vědět, co si o tom máš myslet. Ale ne abys to hned všem vybrebtala! Nech si to pro sebe, mohly by se na mě všechny sesypat a vyškrábat mi oči! To bys mi přece neudělala! Ostatně - byla jsi taky postižená, ne?“

„Neboj se, tohle nevykecám. Ale bylo by asi zajímavé uspořádat další ples,“ napadlo ji. „Ono to tancování může mít něco do sebe. Akorát abych si tentokrát dala větší pozor, kdo je v té masce!“

„Hele, Sláví, to bys mě nejdřív musela naučit tančit,“ bránil se. „Pořád to neumím a o trapasy nestojím, to bys mohla pochopit.“

„Otec Mihovič by mohl uspořádat na Jukagyri normální taneční kursy,“ pokračovala. „Ještě tu žádné nebyly, aspoň co si pamatuji.“

„Ale kdo by je vedl?“ pochyboval.

„On už by se někdo našel, neboj se!“ usmála se.

„O to strach nemám,“ ujistil ji. „Horší je, že se poslední dobou lidi nějak divně dívají po nás dvou. Nevšimla sis toho?“

„Divně?“ usmála se. „Ani bych neřekla, že divně. Prostě pochopili, že my dva... zkrátka že už tak trochu patříme k sobě. Nejen tím, že máme oba aglomnoadchyf a děláme našim předvoj.“

„Já jen... aby nebyly řeči,“ zahučel trochu nejistě.

„No a? Tak ať jsou!“ řekla odhodlaně. „Hele, je nám oběma teprve sedmnáct, museli bychom si pěkně kleknout před rodiče, aby nám dovolili vzít se. To by mi ale hodně lezlo krkem, abych se musela našich dovolovat, beztak mě už dávno vydědili! Ale já jim taky nezapomenu, že mi přilepili nálepku »dcera zločinců«, takže jsme si kvit. Takže musíme počkat, až nám oběma bude osmnáct, ale kdo by se nám stavěl do cesty, až to bude jen na nás?“

„To jako už teď plánuješ svatbu?“ ujišťoval se opatrně.

„Radši bych,“ přikývla. „Ale ne aby nebyly řeči. Prostě protože to tak má být. Opravdu bych se radši jmenovala Tvrzníková než Thorovská - to jistě pochopíš, ne? Ty bys mě nechtěl? A taky by to ostatním klukům jasně ukázalo, aby to na mě ani nezkoušeli. A totéž platí i u tebe.“

„Myslíš, že to někoho odradí?“ zkusil pochybovat.

„Myslím si to,“ přikývla. „Asi sis toho nevšiml, ale tady na Orizemi se Sedmero dodržuje, ne jako na Zemi. Dbali na to Sandišůti, možná si to na nich vymohli gufyrové, ale tady se od začátku nekrade, nevraždí a rodina je tu tak ctěná, že se pozemské milostné trojúhelníky považují za děsné faux pas a nemravnost. Zeptej se otce Mihoviče, ale sama se divím, že ti to ještě nevysvětloval.“

„Už jsme o tom víckrát debatovali,“ podotkl. „Ale asi jsme to nebrali tak podrobně... Stejně se mi zdá, že se to nedá uhlídat. Na Zemi...“

„Na Zemi se krade a vraždí,“ připustila. „Ale tady ne.“

„Tady není proč,“ připustil. „Kdo by kradl, když má na co si vzpomene? Ale vraždy... kdyby se na Dzígvlegtu nějaká stala, viník by nejspíš rychle skončil v pekle. Všichni vědí, že to není planá hrozba, všichni to berou vážně a proto se tu nevraždí. Ale jestli stejně fungovala i ochrana rodiny... no, možná to tak bylo, ale přece jen si neumím představit, že by se všichni tak dokonale ovládali.“

„Ovládali,“ řekla. „Měl ses o to zajímat víc. Na Zemi se tvrdí, že pudy jsou prevíti a člověk je proti nim jen bezmocná hříčka. Občas se tak hodnotí i kleptomanie a někdy i úkladné vraždy. U nás se ale ukazuje, že lidi nemají šedou kůru mozkovou jen pro legraci. Většinu lidí dokáže zarazit, aby se nezakoukali do vlastní sestry a kdo to bere se stejnou vážností, nezajímá se ani o cizí manželky. Obojí je přitom jen věcí dohody. Faraoni si vlastní sestry brali a nepovažovali to za nemravné. My to za nemravné považujeme. A tady se respektuje i rodina, nekrade se tu, nevraždí a nezotročuje.“

„Zajímavé. Zřejmě lidé uvěřili, že se na všechno přijde,“ uvažoval. „Přitom se ukázalo, že se ani zdaleka na všechno nepřijde.“

„Na to bychom se museli zeptat otce Mihoviče,“ navrhla.

„Nemusíme,“ pokrčil rameny. „Vyhození Vytvezylu do povětří porušilo hned dvě přikázání - »Nezabiješ«»Svévolně nezničíš«! Gufyr se nad tím otřásl, ale nepožadoval po nás vydání viníků do pekla. Přitom Sandišůti dělali velezločin už z toho, že se něco stalo bez jejich vědomí!“

Gufyr se otřásl, ale dal si vysvětlit, že ohnivá přehrada byla nutná, aby se Sandišůti nemohli mstít na Zemi,“ vysvětlovala to.

„Sám klidně přiznal, že by jejich světy vyhodil do povětří, aby už nemohli beztrestně škodit. To máš asi jako s tím »Nezabiješ« - i gufyrové uznávají sebeobranu,“ doplnil Standa.

„Ale přitom je Orizemě a dřív i Dzígvlegt mnohem mravnější než Země,“ pokračovala Slávka. „Nebýt zničeného Vytvezylu - jenže ten se dá považovat za sebeobranu nebo za nutné zlo - byla by tu ideální společnost.“

„Ne všude,“ vzpomněl si Standa. „Vezmi si některé světy! Na Perchye se nerozpakují namířit na člověka revolver, na Tasyky neuznávají rodiny...“

„Lidi z Perchye se teď uplatní jako průzkumníci,“ namítla. „Otec Mihovič to náhodou vystihl perfektně. V Druhém vesmíru nebyli potřební, tam už bylo všechno dávno objevené, takže se vrhli ze zoufalství na lovecké trofeje. Ve Třetím vesmíru z nich budou perfektní průzkumníci. Vždycky se najdou světy, kde žijí tygři, nebo aspoň upírci a piraňky. A tam může být dobré umět tasit kolt dříve než se do tebe něco s chutí zakousne.“

„Ale co lidi na Tasyky, co neuznávají rodiny?“ namítl.

„Je mi divné, že se do Druhého vesmíru vůbec dostali,“ zamyslela se nad nimi. Sandišůti přece na Sedmero dost dbali... Ale je příznačné, že právě oni tam zůstali...“

„Zajímavé je, že byli od konce Druhé světové války soustředění na jediném světě,“ doplnil ji o další postřeh. „Aby byli na jednom světě jen chlapi a ke všemu vojáci z jedné armády, to je samo o sobě divné. Neměli s nimi Sandišůti nějaké zvláštní úmysly?“

„Ať měli, nebo ne, ať si je třeba strčí za klobouk,“ řekla.

„Jestli bych chtěl o něčem pochybovat, pak bych pochyboval o tomhle,“ zavrčel Standa. „Ti si je určitě za klobouk nestrčí. Taky se mi na tom něco nezdá, k čemu je asi chtěli na Zemi použít? No - možná budeme ještě rádi, že zůstali v Druhém vesmíru!“

„Uvidíme,“ mávla rukou. „Ale víc mě zajímá, co najdeme ve Čtvrtém. Jak to vyřeší se svým letadlem Pilzové? A průzkumníci z Perchye budou mít tolik práce, že snad zapomenou na lovecké trofeje. Byla bych radši, kdyby si jako trofeje počítali objevené a prozkoumané světy. Podle mě by to bylo správnější!“

„Jo - ale co my dva?“ vzdychl si. „Skončili jsme, jasná zpráva. Ještě sjednat dohodu s gufyry - a můžeme oba do muzea.“

„Ty to vidíš takhle černě?“ podívala se na něho udiveně. „To už tě přešly nápady? Však toho na nás ještě hodně zbyde. Co kdybys pokračoval v pátrání po nedokumentovaných funkcích lizidů? Nebo si myslíš, že nám o nich gufyrové vyklopí úplně všechno? I to, co sami už dávno zapomněli? A co takhle udělat lizidy odolné proti nestabilitě? Vestavět do nich... něco jako firewall do počítačů, aby se nedaly nějakým virem zvenčí rozhodit? To by Sandišůtům sebralo vítr z plachet i kdyby se jim nějakou oklikou podařilo vtrhnout na Zem nebo na Orizem!“

„Ty na tom chceš dělat taky?“

„Já ne - mám jinou zábavu. I kdyby nás gufyrové naučili, jak se prodlužuje lidský věk, bude v biologii určitě co dělat. A kdyby nás to nenaučili? Pak by to bylo ještě naléhavější.“

„Proč by nás to nenaučili? Oni to přece dokáží a když jim dáme bezpečí před Sandišůty, byl by to od nich nepochopitelný naschvál.“

„Vyloučené není nic,“ pokrčila rameny. „Ani to, že spolupracují se Sandišůty a všechno je jen těžká habaďůra na nás. Myslím, že to pochopili i ostatní, nadarmo neděláme opatření pro případ, že by nás gufyrové podrazili. Jak jsi na tom s utajením informací v knihách, tabletech a lizidech?“

„Řekl jsem přece, že je to snadné a mám to připravené,“ ujistil ji. „Mořil jsem se nad tím, než jsme odešli na Hjöwilt, ale teď už je to odzkoušený postup. Včetně záloh - a to jsem ještě otci Mihovičovi neřekl, že jich mám pro jistotu pět. A co ty? Jak jsi na tom ve vědě?“

„Děkuji za optání, nic moc,“ vzdychla si. „Utěšuji se, že to gufyrové vědí a že by nás to mohli naučit, ale kdyby nás zklamali a museli bychom to vymyslet sami, bylo by to horší. Jediné, co nás už teď může blažit, je vědomí, že neděláme zbytečnou práci, protože to není chiméra, když už se to někomu před námi podařilo.“

„No vidíš!“ řekl povzbudivě. „Šlo to jim, musí to jít i nám!“

„Já vím, ale...“ vzdychla si. „Jen aby nám výzkum netrval tisíc let! Nám by to snad nevadilo, ale ty miliardy lidí, které by se toho nedožily...“

„Ale aspoň máme co dělat!“ řekl povzbudivě - a zase ji k sobě přitiskl.

„Ještě rok!“ vzdychla si. „Ještě rok se musíme skrývat!“

„Neboj se, ten ještě bude nabitej!“ věštil.

Jen neupřesnil, jak...


Prakticky v téže hodině, kdy malý letounek dosedl na rozlehlou pláň, se od místa jeho přistání rozběhli průzkumníci.

Hans Pilz přistál opatrně, ale jakmile letoun dobrzdil, vyskočil z kabiny a okamžitě položil na vyprahlou step značku préta. Z výšky se pláň zdála široko daleko prázdná - což neznamenalo, že je zde bezpečno, ale položení značky préta bylo v této chvíli nejdůležitější. Hans si proto pospíšil, aby na něho nečekali ani o vteřinu déle, než bylo nutné. Kdyby se tu něco nebezpečného objevilo, měli všichni instrukce, aby ihned zmizeli. Zpočátku se měli vracet do karanténního bloku na pustém světě Sýglydy, aby případně neohrozili jiné lidi. Byli tam připraveni i záchranáři, ačkoliv všichni doufali, že nový svět bude lidem příjemný jako většina předchozích.

Jakmile ale Hans položil značku, začali se tu vynořovat průzkumníci. Jako první otec Zdenky, pan Vít z Perchye. Rychle se rozhlédl, odskočil stranou, ale nespokojeně si odfrkl, když široko daleko, kam jen oko dohlédlo, spatřil holou step rovnou jako stůl a pokrytou drobnou trávou, kde se nemohlo skrýt žádné větší zvíře. Pan Vít by byl raději, kdyby se vynořil pár metrů od obrovského tygra, současné okolí se nedalo považovat za nebezpečné. Ale mohl se i mýlit.

Hans Pilz krátce poté zmizel do karantény na Sýglydy. Jeho úkol skončil, zůstal tu po něm jen drobný letounek, kterým sem z vodního světa přiletěl. Tento ultralight možná jednoho dne skončí na podstavci jako pomník, ale teď tu byl jako jediný orientační bod široko daleko.

Na pláni se jen tak ze vzduchu zhmotňovali další a další průzkumníci. Objevovali se rychle, tak jak ti před nimi stíhali opouštět značku a uvolnit ji dalším, ale pak se dvacet metrů stranou od první objevila další značka a proud lidí se zdvojil a o chvilku později ztrojil.

Pan Vít s několika prvními uspořádal narychlo poradu. Odeslali na Sýglydy kurýra, aby jim z Orizemě poslali několik průzkumných ultralightů. Obratem se začaly vynořovat, jeden po druhém vzlétaly a hvězdicovitě zamířily do všech stran. Pan Vít je dirigoval, ale když mu přivezli další pro něho, předal velení jinému a sám se nasoukal do těsné kabiny, navržené pro štíhlejšího Hanse Pilze.

„To by v tom byl gufyr, abych tu nějaké větší zvíře nenašel!“ prohlásil, než se vznesl.

Brzy poté ale průzkumníci označili pláň za poměrně bezpečnou a nastoupili Sjöbergovci, aby zde postavili první lizid. Až bude funkční, budou moci všichni používat namísto neobratných, ale v této chvíli jedinečných ultralightů mnohem výhodnější rationy. Pak se mohou bez obav rozletět na další světy - některé byly viditelné již z toho prvního. Pokud má tento vesmír blíž k Druhému, další jistě nebudou daleko.

Vypadalo to jako frontální útok na další vesmír - a jistě to k tomu nemělo daleko. Jen namísto zbraní byly hlavními prostředky značky préta, ultralighty bratří Pilzů a mravenčí piplačka sehrané rodiny Sjöbergů při montáži dalšího lizidu. Tentokrát se ani nenamáhali s utajováním a maskováním - montovali tu obrovitou horu přímo na pláni, kde brzy trčela jako námořní loď, vyvržená vlnou tsunami na pevninu.

Podobně to vypadalo i ve Třetím vesmíru, kde odlétaly stovky průzkumníků hledat další světy a zapisovat je do seznamu použitelných. Na každý svět mířili v trojicích. Jednotlivci by mohli selhat a dvojicím by chyběla možnost poslat jednoho člena se vzkazem. Dobrovolníků našli něco kolem tisícovky, někteří z nich museli zajišťovat karanténní blok na Sýglydy, takže průzkum probíhal na třech stovkách světů současně.

A veškerý průzkum zajišťovala nepříliš početná kolonie pozemšťanů z Orizemě. Ani do toho nepotřebovala zapojit dobrovolníky z Hjöwiltu, zejména Lučany. Zatím si vystačili i bez nich.

Kdyby bylo třeba, přihlásili by se všichni.


Prvního většího jednání se účastnilo pět gufyrů a osm lidí. Byli mezi nimi i Standa a Slávka, ale na naléhání Rady Starších se jednání s gufyry nikdy neměli účastnit oba současně. Samozřejmě oba protestovali, ale otec Mihovič jim to zdůvodnil tím, že jen oni dva mají ovladač gufyrských adchyfů a to by mohlo být nebezpečné - především pro ně.

„Uvědomte si, oni vědí, komu to tenkrát dali,“ připomínal jim. „A pořád nemáme jistotu, zdali se projeví jako skutečné oběti Sandišůtů nebo jako jejich spojenci. Pořád je možné oboje.“

„No a co?“ zkusila lehkomyslně namítnout Slávka. „Aspoň by nás zabili oba najednou.“

„Poslyš, Sláví, tak nesmíš uvažovat!“ napomenul ji.

„Nenapadlo tě, otče, že by se nám jednomu bez druhého beztak nechtělo žít?“ řekla tišeji.

„Kdyby se vás dvou opravdu chtěli zbavit, měli by tisíckrát vítanější příležitost, kdyby vás měli pohromadě,“ připomněl jí. „Když nebudete u jednání nikdy spolu, budou mít i menší pokušení a vy budete mít větší šanci přežít. Oba, rozumíš? Nebylo by od nich inteligentní odhalit se při zabití jen jednoho z vás. Nevíme, jestli jsou gufyrové naši přátelé, ale rozhodně to nejsou pitomci!“

Slávka to uznala, otec Mihovič míval až příliš často pravdu.

První kolo jednání se proto odehrálo bez Standy, neboť Slávka měla důležitější důvod k účasti. Chtěla hned zpočátku projednat s gufyry »biologické problémy«. Ale jak se zdálo, na podrobnosti mělo dojít později. Klíčovou otázkou bylo, zda se Velká rada Hirávhy rozhodne přijmout nabídku pozemšťanů, zda budou gufyrové ochotní přestěhovat se do bezpečí jiného vesmíru a jaké problémy to přinese, kdyby chtěli přestěhovat i některé závislé civilizace.

Jednání probíhalo na jednom z neutrálních světů v Druhém vesmíru, Avigulu. Hostiteli byly bytosti podobné lidem, jenže s modrou kůží a s pravou modrou krví. Tu barvu působily jiné nosné prvky v krevním barvivu - lidé měli hemoglobin na bázi železa, Avigulové na bázi aluminia. Zdálo se ale, že jsou s gufyry jedna ruka a snažili se připravit k jednání co nejpříznivější prostředí. Když otec Mihovič navrhl, aby se jednalo u kulatého stolu, okamžitě jim jeden navrhli a přinesli. Standa do velkého sálu propašoval kamery, aby z jednání zůstal trvalejší záznam. Nikdo je neobsluhoval, jen je zběžně připevnili tak, aby zabíraly celý jednací stůl. Telepatické snímače se snažily zaznamenat všechno, o čem se bude jednat. Gufyrové by dokázali mluvit česky, ale zvuky se daly přeslechnout snadněji než telepatie, proto se raději rychle shodli na ní.

Nějakou dobu se jednalo o zárukách. Gufyrové byli v tom směru velice opatrní - zřejmě už se jednou pořádně spálili a z důvěřivosti je to vyléčilo, ale pozemšťané je nechtěli napálit. Bylo přece mnohem výhodnější získat spojence než dalšího nepřítele.

Gufyrové to nakonec zběžně sečetli - měli by požadavek na dvanáct světů běžné velikosti. Ty zatím pozemšťané neměli prozkoumané, takže se rozhodnutí muselo odložit, ale mezitím uplynulo celých dvanáct hodin jednání a na Slávku se zatím nedostalo. Otec Mihovič jí proto doporučil vrátit se na Jukagyri, zalehnout a přijít až ráno. Když přišla řeč na odpočinek, gufyrové tvrdili, že unavení nejsou a Rada Starších, aby jednání nezdržovala, se rozhodla střídat vyjednavače za chodu. Spolu se Slávkou se proto na Jukagyri vrátili tři a poslali za sebe jiné tři. Tak to chtěli střídat až do konce.

Slávka se objevila nejprve v knihovně, kde ji uvítal nejen Standa, ale většina osazenstva hradu, všichni napnutí na dosavadní průběh jednání. Zejména tím, že ve svém tabletu přinesla záznamy dosavadního jednání. Jenže toho bylo příliš mnoho, takže po ní chtěli nějaké stručnější shrnutí.

„Zatím dobrý,“ řekla Slávka, ale takové nicneříkající vyjádření nikomu nestačilo, takže to na všeobecnou žádost musela upřesnit. Když přiznala, že se na její problémy zatím nedostalo, Standu napadlo, že by ji měl vlastně vystřídat, ale vymluvila mu to.

„Oni se teď dohadují o podrobnostech stěhování, tam teď nebudeš nic platný,“ řekla. „Máme se raději oba pořádně vyspat na zítřek, to už by mohlo dojít i na naše problémy.“

„Takže máme nejvyšší čas,“ pohlédl Standa významně na svůj tablet, zavěšený na krku.

Měl pravdu, bylo už hodně pozdě. Ostatní to uznali a když Standa i Slávka řekli, že tedy dnešní večerní debatu končí, nikdo nedal najevo nesouhlas - i když bylo zřejmé, že by raději diskutovali až do rána, neboť ještě neměli ani zdaleka všechno prodebatované.

„Tak my jdeme - dobrou noc!“ zvedla se Slávka. Podala ruku Standovi a zamířila na chodbu.

„Proč to nevezmeš prétem?“ podivil se trochu Standa.

„Protože nehodlám zneužívat nadprostor i tam, kde jde o pár kroků!“ odvětila. „Nebuď líný a pojď mě doprovodit!“

To jí samozřejmě nemohl odmítnout, takže z knihovny na chodbu vyšli ruku v ruce.

„A co ty? Jak jsi daleko s výzkumy?“ zeptala se ho ještě ve dveřích.

Standa se tedy rozhovořil o svých výzkumech lizidů. Jenže jakmile se za nimi zabouchly dveře knihovny, umlčela ho Slávka rukou položenou na jeho puse.

„Nech toho!“ poručila mu. „Jen jsem chtěla, aby si ostatní mysleli, že se teď budeme my dva bavit o lizidech. Ne že by to nebylo zajímavé, ale...“

„Máš lepší téma?“ usmál se na ni.

„Mám,“ přikývla. „Víš, promýšlela jsem tam, jak jsme na tom my lidé ve vztahu ke gufyrům. Jenže mi vyšlo něco úplně jiného.“

Mezitím došli ke dveřím její komnaty. Slávka je otevřela, ale Standa se před nimi zastavil.

„Pojď dál!“ navrhla mu. „Nebudeme se snad bavit tady na chodbě!“

A vtáhla ho dovnitř. Nebyl proti, když ho sama pozvala.

„Tak povídej!“ vyzval ji, jakmile za nimi zabouchly dveře.

Bylo už skoro samozřejmostí, že se hned za dveřmi objali. Jako vždycky, když byli sami.

„Víš, Stáníku, uvažovala jsem o nás dvou,“ řekla a trochu se od něho odtáhla, aby se mu dívala přímo do očí. „Jsme ve válce se Sandišůty. Ve válce sice nevyhlášené, ale s desítkami obětí na naší straně a snad i s nějakými na jejich. Gufyrové mohou být stejně tak dobře našimi dobrými spojenci jako krutými nepřáteli. My dva jsme přitom nejvíc na ráně, zájem na našem zabití mohou mít skoro všichni... Nezdá se ti hloupé, že pořád ještě čekáme, až nám bude osmnáct?“

„Sama jsi chtěla počkat, až se nebudeš muset ohlížet na vaše,“ připomněl jí.

„Jistě,“ přikývla. „Se svatbou musíme ještě skoro rok počkat. Dohodli jsme se, že budeme na Orizemi dodržovat Sedmero ve všech bodech... jenže když to promyslíš, ctít rodinu znamená, že by ses neměl ohlížet po cizích manželkách a já zase po cizích chlapech, ale vlastně vůbec nic to neříká o tom, že bysme měli pořád kolem sebe jen kroužit jako kočka kolem horké kaše!“

„Takže - ty myslíš...?“ jakoby tomu nemohl uvěřit.

„Jo!“ ujistila ho.

Rozvíjet už to nemusela...

 


Zpět Obsah Dále

11.06.2017 18:20