Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Gufyrové

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Dohodu mezi gufyry a pozemšťany se nakonec podařilo uzavřít.

Zpočátku se zdálo největší překážkou, že pozemšťané neměli Třetí ani Čtvrtý vesmír pořádně prozkoumaný, ale gufyrové se nabídli pomoci s průzkumem, bylo by to přece i v jejich bytostném zájmu. Původně navrhovali, aby jim lidé Čtvrtý vesmír uvolnili úplně, aby se vzájemně ohrožovat ani nemohli, ale s tím Rada Starších nesouhlasila. Zejména Mihovič trval na dobrých sousedských vztazích místo úplné izolace.

„Jednou beztak dojde k tomu, že se budeme muset vypořádat i s přímým sousedstvím,“ tvrdil. „Oddělení by mohlo fungovat jen kdyby jedna nebo druhá strana nedokázala projít hranicí vesmírů. Věčně se ale oddělovat nemůžeme a vyvinout chitsaldily není tak nemožné, když jsme to dokázali i my lidé, dodnes považovaní jak Sandišůty, tak vámi za zaostalý druh.“

„Podceňovali jsme vás,“ přiznal gufyr. „A oni... naštěstí... taky.“

„Takže musíme dohodnout vzájemné vztahy,“ pokračoval otec Mihovič. „Navrhoval bych pro začátek věnovat vám místo ve Čtvrtém vesmíru. Kdybych řekl: »co tam najdete, je vaše«, nebylo by to správné. Zatím byly všechny dosud objevené světy prázdné, ale nemusí to být pravidlo a nebylo by spravedlivé utiskovat na některém objeveném světě bytosti, které tam již odedávna žijí.“

„To je i naše pravidlo,“ řekl rychle gufyr.

„Zajímalo by mě, jestli jste to dodržovali i u nás na Zemi?“ rýpnul si otec Mihovič.

„Od začátku nás tam Sandišůti nepouštěli...“ řekl gufyr suše. „Odvolali jsme se sice na staré smlouvy, podle nich jsme měli při dohledu nad méně rozvinutými civilizacemi spolupracovat, ale oni považovali za dostatečnou spolupráci, když nám občas umožnili trestat skutečné darebáky.“

„Jednou za pět let ztrestat jednoho - dva darebáky,“ vzdychl si otec Mihovič. „I nám tvrdili, že je to vrchol spravedlnosti. A zatím...“

„My se na Zemi nevyznáme,“ přiznal gufyr. „Ale až se tam dostanete, dejte si pozor. Oni tam už jistě mají rozmístěnou spoustu pastí. Jsou určené proti nám, ale vám by také vadily... měli Zemi na starosti devadesát tisíc let, dost času na to, aby se tam zabydleli...“

„Díky za varování,“ přikývl otec Mihovič. „Mám pro vás také jedno. Kdybyste tady, v tomto vesmíru, narazili na Sandišůty, nepokoušejte se jít na ně sami. A kdybyste to už udělali, dejte nám aspoň předem vědět. Jestli jsou pasti na Zemi, mělo by jich být tisíckrát víc kolem nich.“

„To očekáváme,“ souhlasil gufyr. „Opravdu si myslíte, že byste nám mohli být i v takovém případě užiteční?“

„Nevylučujte to už předem,“ řekl otec Mihovič. „Kdyby nic jiného, měli byste nás aspoň včas varovat, kdybyste neuspěli. Můžeme vás naopak varovat my, kdybychom na ně narazili jinde.“

„Takové vzájemné služby jsou spravedlivé,“ řekl gufyr. „Souhlasíme. Máme pro vás ale něco, co nám oplatit nemůžete.“

„Myslíte?“ zapochyboval otec Mihovič.

„Nemůžete, protože nic takového sami neznáte a za druhé, my to už dávno nepotřebujeme,“ řekl gufyr. „Jedná se o úpravy genetiky. Můžete tím urychlit přírodní vývoj a zavést do organizmů funkce, jaké v nich nebyly a některé by se přírodní cestou ani nemohly vyvinout.“

„Myslíte telepatické ovladače?“ řekl otec Mihovič a všichni lidé zbystřili pozornost.

„Ty už jste zřejmě objevili,“ řekl gufyr. „Ty ale nemám na mysli. Jde mi o analýzu genetiky a následné úpravy, také ukryté v lizidech, ale na jiném místě. Dokáží urychlit i zpomalit biologické hodiny organizmů. Mohli byste tím urychlovat růst a dospívání dětí i přenos některých znalostí, ale užitečnější je obrácená funkce - zpomalením dosáhnete opravdu významného prodloužení svého věku. Vy sami už to nepotřebujete, to je totiž první, co jsme vám při přijetí dělali, ale lidi Země by to zajímat mohlo. Rychlejší vývoj jedince je výhodný pro obecný rozvoj druhu, ale přináší kratší život. Myslící bytosti už další rychlý druhový rozvoj nepotřebují. Obecně platí, že stabilní civilizace vynikají dlouhověkostí. Časem by se to zpomalilo samo i u vás, ale trvalo by to možná až stovky generací. Zpomalení stárnutí je v našem pojetí rychlejší.“

„Teď by tu měla být Slávka Thorovská!“ řekl otec Mihovič vážně. „Prosím, přerušme jednání, já pro ni skočím!“

„Myslíte tu mladou s našimi ovladači adchyfu?“

„Ano, tu,“ přisvědčil otec Mihovič.

„Dobrá - přiveďte ji sem!“ svolil gufyr. „Zdála se nám hodně nedočkavá...“

Otec Mihovič v té chvíli zmizel...


Je pravda, Slávku nemusel dlouho přemlouvat. Ba ani krátce. Stačilo, aby se znenadání objevil v hradní knihovně, kde všichni obyvatelé Jukagyri snídali, a navrhl jí, aby ho následovala k jednání, neboť gufyrové lidem nabízejí znalost prodlužování života, Slávka ihned vyskočila.

Ani se nestihla se Standou rozloučit víc než letmým gestem rukou. Standa ji ovšem chápal a přál jí, že bude při tom, nač se nejvíc těšila a bylo to i natolik důležité, že to byl dobrý důvod ke spěchu.

Jednání se ale protáhlo déle než čekal. Všichni snědli oběd bez chuti, jak byli duchem jinde. Mohli si jen probírat část záznamů, které včera přinesla ve svém tabletu Slávka, když ji otec Mihovič odeslal na Jukagyri, ale on sám přiletěl tak nakvap, že neměl čas přenášet další díly záznamu. První část už dávno probrali a teď nedočkavě čekali na další.

Večer se ale vrátili oba, otec Mihovič i se Slávkou. A přiletěli s dobrou zprávou.

„Dohoda je hotová!“ oznámil otec Mihovič. Gufyrové dostali značku ve Čtvrtém vesmíru, kde začnou vlastní průzkum souběžně s naším. Dohodli jsme se zamezit při průzkumu světů dvojí práci. My jim předáme popis těch, které jsme už objevili a o které prozatím nemáme zájem, oni nám budou také předávat popisy nově objevených světů, které sami nehodlají osídlit. Dají nám i seznam světů, které by osídlit chtěli. Vzájemné návštěvy obydlených světů si budeme předem hlásit a kdo z nás objeví Sandišůty, dá okamžitě vědět těm druhým.“

„A teď to nejdůležitější!“ vskočila mu do řeči Slávka. Gufyrové mě naučili používat lizidy pro některé biologické funkce, které jsme dosud neobjevili - a když si uvědomíte, co toho v lizidech je, tak by nám objevení těch věcí mohlo trvat ještě pár set let! I tak se můžeme pár let seznamovat se vším, co tam je pro nás zajímavé.“

„Nepodceňuješ nás?“ namítl Standa.

„To bych si netroufla,“ ujistila ho. „Ale uvědom si, kdybys chtěl obsáhnout všechno současné vědění lidstva, musel bys mít o hodně větší hlavu. Gufyrové by to zvládli, mají mozkovou kapacitu nejméně desetkrát větší, ale jeden člověk dnes prostě nemůže obsáhnout všechno. Naše civilizace si nedostatky mozkové kapacity jedinců vynahrazuje spoluprací týmů a i to v úzkých oborech. Lidstvo své vědění dávalo dohromady po střípcích a na veškeré vědění lidstva potřebuješ tisíce odborníků. Když se ode dneška soustředíš na lizidy, dokážeš ve své hlavě obsáhnout sotva desetinu toho, co do nich kdysi gufyrové vložili. A když budeš cílevědomý a soustředíš se správným směrem, můžeš se stát odborníkem na některou součást lizidů, můžeš vyniknout dokonce i nad gufyry - ale obsáhnout do detailů všechno není v silách jednoho člověka.“

„No nazdar!“ vzdychl si Standa. „Tos mě teda nepotěšila!“

„Potěšit tě může jen to, že jsou prý už i nad schopnosti gufyrů,“ usmála se na něho. „Sami to přiznávají. Možná je pro nás hořká pilulka, že jejich mozkové schopnosti jsou nad našimi lidskými, ale to je prostě biologický fakt, o kterém bych nepochybovala. Jsou starší, rozvinutější, lizidy měli dávno předtím, než na Zemi pračlověk popadl první šutr, smiřme se s tím! Ale na druhé straně, když se zaměříš správným směrem, můžeš v tom jednom jediném směru převýšit i gufyry. Jde jen o to, poznat správný směr, kde by to mělo smysl.“

„Myslíš?“ vzdychl si opět Standa.

„Zkus to a uvidíš!“ navrhla mu. „Dnes jsme od nich dostali obrovské možnosti. Sami bychom to možná objevili také, jistěže by nás popohánělo vědomí, že to je proveditelné, ale trvalo by nám to neúměrně dlouho, možná i několik staletí. I gufyrům to zabralo pár tisíciletí výzkumů! Teď už je to jednoduché jako všechno, co pro nás zařizují lizidy. Potřebovala bych to teď na někom vyzkoušet, ale pevně věřím, že nás nepodvedli.“

„Chceš dělat pokusy na lidech?“ zamračil se trochu otec Mihovič.

„Stačila by mi pro začátek kočka,“ přikývla Slávka. „Nebo pes, ale nebála bych se to zkusit na člověku, je to prý už několik set tisíc let prověřené a nejen na lidech, ale i na jiných bytostech.“

„Kočku nebo psa dostaneš, až se uchytíme na Zemi,“ slíbil jí neurčitě otec Mihovič.

„Ale na lidech to raději nezkoušej,“ přidal se i Standa.

„Jednou s lidmi začít musíme,“ odvětila. „Na Orizemi to nemá smysl, tady tu úpravu máme všichni, ale snad si nemyslíte, že si napořád vystačíme s tisíciletými kočkami?“

„Staří Egypťané by je pak považovali za božské...“ zasmál se Standa.

„Staří Egypťané možná,“ zamračila se Slávka. „Ale čím dřív začneme, tím lépe. Lidstvo na to čeká až příliš dlouho. Sandišůti nám to nedali - řečičky o tom, že je lidé zklamali, jsou jen řečičky k zakrytí pravého důvodu, proč nás nechávali vyhnívat v tom marastu, ve kterém Země je.“

„Ty už znáš ten pravý důvod, proč to na Zemi udržovali tak, jak to je?“ zvážněl Standa.

„Neznám,“ pokrčila rameny. „Můžeš se jich na to zeptat. Ale asi ti to neřeknou, i kdyby se ti podařilo se s nimi domluvit.“

„Tobě nevadí, že lidem na Zemi upřeli dlouhověkost, ačkoliv ji mohli zavést už od pravěku?“ naléhal na ni.

„Nevadí mi to,“ přiznala klidně. „Ale teď už na tom nesejde. Teď už se můžeme na Sandišůty vykašlat. Už bych se jich na to ani neptala.“

„Já bych jim to nepřestal vyčítat nikdy!“ namítl.

„Vyčítat jim to můžeš,“ usmála se. „Ale teď máme důležitější věci na starosti, takže Sandišůty odsuneme na vedlejší kolej, kde mohou klidně rezivět. Nestarej se už o ně!“

„Nebylo by dobré pustit je úplně ze zřetele,“ nesouhlasil. „Ještě by nás mohli v budoucnu šeredně překvapit.“

„Mohli - kdybys nevymyslel, jak jim to překazit,“ připustila. „Ale neříkej mi, že při tvých nápadech na něco nepřijdeš!“

„Celé lidstvo bys podceňovala, ale mě naopak přeceňuješ!“ vyčetl jí.

„Spíš buď rád, že ti tak věřím!“ řekla.


Čím víc se Vlaštovka blížila ke Slunci, tím víc se Slávka těšila, až bude moci konečně uplatnit vědomosti získané od gufyrů. Rada Starších rozhodla, že musí všechno nejprve vyzkoušet a teprve když se ukáže, že je všechno přesně takové, jak se očekává, zasvětí do toho další.

Slávka tvrdila, že to nebude těžké. Ji samotnou do toho gufyrové zasvětili během jediného dne - pravda, vypomohli si urychleným vnímáním, ale to by už měla umět i ona.

Teď ale měla před sebou několik let pauzu. Výzkum dlouhověkosti zastavili, aby neobjevovali objevené. Výzkumný tým se mohl ode dneška zaměřit na jiný problém, ale než si najdou předmět dalšího výzkumu, měli všichni volno.

Naštěstí se mohla věnovat i filmu! Teď na to měla ještě víc času než dřív. Pořád bydlela na Jukagyri, ale stále častěji pobývala i mezi filmaři. Z dětských rolí vyrostla, ale dostávala jiné, často ještě zajímavější, známí ji dokonce ze žertu nazývali podle známé pozemské herečky Marylin.

Standa se až teď zabral pořádně do výzkumů, takže mu to nevadilo. Pravda, Sjöbergové objevili schopnost lizidů duplikovat samy sebe, dokázali celý kolos podle návodu i smontovat, ale cítili se přitom jako montéři na páse, kteří dokáží sestavit i automobil nebo složitý počítač, aniž by rozuměli jeho funkcím. Standa se naopak zaměřil na skryté vlastnosti. Nedokázal by lizid smontovat, ale brzy zjistil, že mu nikdo na Orizemi nedokáže poradit prostě proto, že on sám toho o nich ví nejvíc. A čím víc toho věděl, tím méně pomoci mohl čekat od jiných zdejších expertů.

Musel se tedy spolehnout především sám na sebe. Možná bylo dobře, že se přestal zdržovat rozhovory s ostatními, aspoň se tím víc dokázal zahloubat správným směrem, mělo to ale i špatné stránky. Standa se přestal stýkat s přáteli a i Slávce se zdálo, že se jí teď nějak straní. Věděla o tom, co dělá, uznávala, že je to důležité, sama ho k tomu popichovala, ale pak se i jí samotné zdálo, že to trochu přehání.

Standa brzy objevil další neznámé funkce lizidů. Prodlužování věku byla jen malá část balíku funkcí, ke kterým se dostal. A nestačil se divit.

Přišel na to, proč na Dzígvlegtu a teď i na Orizemi nejsou lékaři. Pokud tu ještě od středověku nějací byli, lékařskou praxí se zásadně nezabývali. Neměli totiž pacienty.

Nebylo to tím, že by vůbec neměli co dělat. Doktor Hybeš sem tam ošetřil nějaký menší úraz, Standu například ošetřoval po útoku upírků na Hjöwiltu, ale neměl žádné léky a zpravidla se omezil jen na první pomoc a zbytek ponechal zdejší přírodě. Tvrdil, že příroda je mocná čarodějka a poradí si jistě sama.

Nebyla to úplná pravda. Příroda nebyla taková zázračná čarodějka, jak se zdálo. Ani v jiných vesmírech nebyly velké rozdíly oproti Zemi nebo Orizemi. Všude číhaly na lidi přírodní nástrahy v podobě bakterií a virů, na Zemi přinášejících nemoci, nikde nebyli lidé bezpeční před úrazy, ale na žádném ze světů nikdy nikdo neonemocněl a také úrazy se hojily podstatně rychleji než na Zemi.

Při katastrofě Dzígvlegtu popálil pár lidí žhavý sopečný popel, ale pokud se jim podařilo včas vyskočit ze smrtících mračen do bezpečí Hjöwiltu, spáleniny se jim rychle zahojily. Pomoc lékařů spočívala v potlačení šoku, očištění ran a u zlomenin v odborném narovnání a zafixování.

Lékař Hybeš nad rozbitými dětskými koleny vždycky lamentoval: »Teď bys měl (měla) dostat injekci proti tetanu, ale protože ji nemám, tak to jen zavážeme a natřeme chladivou mastí« - a natřel ránu vepřovým sádlem, které se objevovalo studené, jako právě vytažené z ledničky. Kupodivu to vždycky stačilo. Rány nikdy nehnisaly, naopak velice rychle mizely a nezůstávaly po nich ani jizvy.

Takovou pomoc ovšem zvládli i laici. Samozřejmě většinou volali lékaře, ale ve světech, kde žádní studovaní lékaři nebyli a nebylo koho volat, museli se spolehnout jen na sebe. Někteří v tom získali i značnou praxi - například pan Vít, otec Zdenky, proslul jako ranhojič a napravovač zlomenin - na lovu tygrů nebyla o různé nehody nouze. Ale i neodborná pomoc vždy končila dobře a pacienti samoléčitelů se uzdravovali stejně rychle jako pod dozorem skutečných lékařů.

Nebyla to ale jejich zásluha. Jak se Slávka dozvěděla a Standa potvrdil, mohl za to implantovaný ovladač dlouhověkosti. Monitoroval neustále většinu funkcí lidského či zvířecího organizmu - na Dzígvlegtu to měli i koně - a zajišťoval opravy odchylek od normálního stavu. O nápravu se staraly lizidy - nebyl pro ně problém syntetizovat účinné látky přímo uvnitř poškozeného organizmu, aby se brzy vrátil do ideálního stavu. Znamenalo to, že lidé budou ve světě bez lizidů stárnout téměř tak rychle jako na Zemi? Slávka tvrdila, že se i přesně vyladěné organizmy mohou časem rozladit. Jejich odolnost přestane být vyšší než přírodní - přestaly by se jim vyhýbat nemoci a některé agresívní bakterie by je mohly velice rychle zabít. Tak to například popisoval H.G.Wells v knize Válka světů, kde vetřelce na Zemi nakonec zlikvidovaly obyčejné hnilobné bakterie. Podle Slávky by to nebylo hned, ale bude-li se někdo dlouho pohybovat mimo dosah lizidů, časem by se to projevit mohlo. Takoví lidé by si měli občas dopřát dovolenou v civilizovaném světě, aby je lizidy daly do pořádku.

Tyto závažné poznatky musel Standa předat především průzkumníkům nových světů, ale o to se postaral hned, jakmile je objevil. Důležité bylo, že stačí skok prétem zpět do civilizovaného světa. Středisko průzkumu světů na Hjöwiltu jeho poznatky vděčně přijalo a službu konající hoši slíbili, že je samozřejmě ihned rozšíří, jakmile se která skupina vrátí z průzkumu.

Standovi trochu vrtalo hlavou, co vlastně Sandišůti provozovali na Zemi? Kdyby vybraným lidem opravdu prodlužovali věk, bylo by to trvalejšího charakteru. Do Hjöwiltu se nedávno přestěhovalo ze světa Trysišyha v Druhém vesmíru pár desítek bývalých sibiřských lovců mamutů, jejichž věk se počítal přes dvanácti tisíc let! Všichni pak zůstali na Hjöwiltu, do dalšího stěhování se jim nechtělo. Nepomohlo lákání, že je na Orizemi v noci tma - ti nejstarší si na bílé noci už dávno zvykli. I do druhého vesmíru přešli až po varování, že by na Trysišyha zůstali ze všech pozemšťanů sami.

O což nikdo ze starších nestál, zejména když už ledacos tušili o Sandišůtech.

Záhada Metuzaléma a jeho vrstevníků ovšem zůstala. Proč všichni pomřeli po dosažení necelé tisícovky? Buď na nich Sandišůti dělali úplně jiné pokusy než se standardní dlouhověkostí, jako ve Druhém vesmíru, anebo vybraným jedincům dlouhověkost nejprve poskytli, ale pak jim po necelé tisícovce život násilně ukrátili. Jinak by se Metuzalém a jeho věrní museli dočkat v plné životní síle a v pohodě moderní doby, což se ovšem nestalo, ačkoliv lizidy na Zemi byly a fungovaly.

Jaký to mělo smysl, zůstalo lidem záhadou a jak se zdá, záhadou to už zůstane.

Nejdůležitější bylo, že dlouhověkost, spolu s vysokou odolností lidí i vybraných zvířat, bude bez problémů přetrvávat i na Zemi a Orizemi. Neměl mít na to vliv ani krátkodobý pobyt na světech bez lizidů - stačí, když se průzkumníci čas od času vrátí na některý civilizovaný svět.

Šlo teď o to, aby na všech světech byly lizidy a lidé měli správné ovladače.

Pak už zůstane jen jeden jediný problém, který dlouhověkost s sebou zákonitě přinese.

Nebezpečí přelidnění.


Na Orizemi se setmělo a přicházela noc.

Hrad Jukagyri III se ponořil do tmy, do dálky svítila jen okna knihovny, kde se jako obvykle sešlo celé hradní osazenstvo u tradiční společné večeře.

Standa vypadal jako duchem nepřítomný a když mu Slávka přistrčila slánku, aby si mohl přisolit večeři, nabral si soli plnou lžičku a než mu v tom mohla zabránit, zamíchal si ji do kávy.

„Popleto!“ zasmála se mu. „Ukaž - napravím to!“

Káva i s hrnkem se vypařila a přímo před Slávkou se objevila jiná. Ve stejném hrnku, se stejnou pěnou navrchu, jenže neoslazená. Slávka do ní přidala dvě lžičky cukru, opatrně zamíchala a pak hrnek přesunula před Standu.

„Tady máš - a dávej trochu pozor, co děláš!“ napomenula ho.

Otec Mihovič se na Standu podíval pátravěji.

„Co je s tebou, Stando?“ oslovil svého nejmladšího kamaráda.

„Nic mi není,“ protestoval Standa, ale neznělo to příliš upřímně.

„Pořád něco řešíš, co?“ vystihla ho maminka.

„Když ono je to strašně zajímavý...“ vzdychl si Standa.

„No dobře, ale aspoň při večeři bys to mohl na chvilku odložit!“ přisadil si přísně tatínek.

„Nemohl, tati,“ obrátil se na něho Standa. „Možná dřív, ale teď už je na všechno pozdě.“

Napil se přitom kávy - nebyla to pozemská káva, ale orizemská, s pozemskou měla společné jen to, že se vařila z jakýchsi umletých plodů. Přišli na ni Japonci, ale orizemská káva se okamžitě rozšířila po celé Orizemi, protože chutnala podobně jako káva, jen neměla její nepříjemné účinky.

„Na co je pozdě?“ zachytil se toho otec Mihovič.

„Na všechno,“ řekl Standa, dopil kávu a vstal. „Dneska jsem nějak utahaný, půjdeme radši dřív spát, snad to zítra bude lepší.“

Skutečně vypadal nějak sklesle, takže se nikdo nedivil, když zamířil ke dveřím na chodbu. Poslední dobou ani nemizel pomocí préta. Jednak sám tvrdil, že by mělo být využíváno skrovněji než dosud, jinak nebude pro všechny lidi stačit, za druhé by podle něho měli lidé dávat přednost vlastním nohám všude tam, kde to postačí.

Vyšel z knihovny, aniž se ohlédl, ale když dveře zabouchly, uvědomil si, že jde sám. Slávka se k němu nepřidala, jak bylo v poslední době pravidlem. Trochu ho to znejistilo, ale jen si povzdychl a nezastavil se. Možná to tak bude lepší.

To se ale přepočítal. Téměř došel ke dveřím své ložnice, když se vynořila ze sousedních dveří i ona. Předběhla ho prétem, jak jinak.

„Jsi dneska vážně tak utahaný?“ zeptala se ho tiše, než se objali jako vždycky, když byli sami. Chodba byla naštěstí pořád prázdná. „Nepůjdeme nejdřív ke mně?“

„Jsem utahaný,“ odvětil. „Ale můžeme si ještě popovídat.“

„Tak pojď!“ vtáhla ho tiše do své komnaty.

„Počkej, Sláví!“ snažil se ji krotit, jen se za nimi zavřely dveře. „Musím ti nejdřív něco říct!“

„Až potom!“ odbyla ho a nedočkavě mu rozepínala košili. Zmohl se sotva na to, aby jí trochu pomáhal...

„Co je s tebou dneska?“ vyzvídala, když ho konečně dotáhla do své postele. „Jako bys byl duchem úplně někde jinde!“

„Třeba jsem!“ odvětil neurčitě. „Nemáš ani tušení, co...“

Nedočkavostí ho ale nenechala, aby to rozvíjel. Jen si ho přitáhla k sobě blíž, aby ho mohla dlouze políbit. A pak už mezi nimi nepadlo ani slovo, jenom na konec sebou překvapeně trhla.

„Co je to s tebou?“ vyjekla. „Proč sis nedával pozor? Dohodli jsme se, že s dětmi počkáme až po svatbě!“

„Promiň!“ zabručel a padl vedle ní naznak. „Nejde uhlídat všechno najednou...“

„Jakýpak všechno najednou?“ rozčilovala se. „Souhlasil jsi s tím přece! Tady na Orizemi není žádná pořádná antikoncepce, pozor si musíš dávat ty!“

„Nemusíš se bát, nic se nestane!“ uklidňoval ji a chtěl ji pohladit po tváři.

„Obdivovala bych tvou jistotu, kdyby se mě netýkala!“ odsekla a nahněvaně ho odstrčila. „Za chvíli doletí Vlaštovka na Zem a zrovna my dva nebudeme akceschopní!“

„Obdivovat nemusíš,“ zahučel nesouhlasně. „Vědkyně jako ty by už dávno měla vědět, jak to tady chodí.“

„Právě že to už dávno vím!“ odsekla a otočila se k němu zády. „Takhle se přece dělají děti! To mi vykládala ještě moje máma jako malé holce, abych to ani nezkoušela! Ale pak mi to potvrdila i tvoje máma. Pro jistotu mi to zopakovala, když poznala, že to na mě poprvé přišlo.“

„Vykládaly ti to špatně!“ ujistil ji. „Obě. Vykládaly ti to, jak to chodí na Zemi, ale tvoje máma nemohla ani tušit, jak to chodí tady. A mojí mámě to nejspíš nedošlo a možná to do dneška neví.“

„Tady to snad chodí jinak?“ zeptala se ho jedovatě.

„Jakési rozdíly tu jsou a jako vědkyně bys je měla znát!“ trval na svém.

„A odkud to víš ty?“ zpražila ho. „Ty... techniku!“

„Vím to z paměti lizidů,“ řekl vážně.

„Tam je něco takovýho?“ obrátila se opět k němu, tentokrát zvědavě.

„Tam toho je...“ řekl neurčitě. „Tvoje máma nic ani tušit nemohla, protože... ale moje máma už musela na beton vědět, že tady je to jinak.“

„No, něco mi řekla,“ připustila. „Že tomu na Zemi říkají měsíční cyklus, kdežto tady to nějak souvisí s dlouhověkostí, takže to trvá skoro rok. I tak je to dost nepříjemné a už jsem měla párkrát příležitost litovat ty na Zemi, jestli je tohle trápení potkává každý měsíc...“

„Takže bys měla vědět, že mezi dvěma cykly je neplodné období, které u žen na Zemi trvá jen pár dní, kdežto tady jedenáct měsíců. A během té doby prostě otěhotnět nemůžeš,“ dodal s jistotou.

„Vážně?“ podívala se na něho udiveně. „To by... to by vlastně nebylo špatný!“

„Takže si někam poznamenej, kdy tě to zase čeká,“ poradil jí. „Stačí, když to budeš sledovat měsíc předem. A mezitím to, prosím tě, hoď za hlavu a radši si to užij. Kdybys pořád hlídala, aby se něco nestalo, ani bys z toho nic neměla!“

„Ale... ale proč sis do dneška pozor dával?“

„Protože jsem to do dneška nevěděl,“ přiznal.

„A to víš od lizidů?“

„Jo,“ přikývl. „Tam toho je, to by ses divila! Nejen o nás, lidech! Taky jsou tam podrobnosti o Sandišůtech, gufyrech a dvaceti dalších. Ale já... já teď vím úplně všechno!“

„Úplně všechno?“ zopakovala po něm pochybovačně. „Odkdy tak neskromně přeháníš?“

„Ode dneška,“ řekl, ale tak vážně, až ji zamrazilo. „Jenže já nepřeháním. Například vím, jak ochránit kterýkoliv svět před Sandišůty - a vlastně před každým, kdo by se pokoušel něco provést s lizidy. Kdybych to věděl dřív, nemusel by vyletět do povětří ani Dzígvlegt.“

„Fí ha! Takže už víš všechno, co potřebujeme? A naučíš mě to?“

„Vím prakticky všechno,“ přikývl vážně. „Ale není to jednoduché. Smím ti říci jen že je něco takového možné a že se to co já nikdy nedozvíš. Nikdy v životě, rozumíš? Jen jeden z nás dvou smí být Vědoucí a protože to jsem já, ty už to být nesmíš.“

„Ty mě už nemáš rád?“ vyhrkla a zamračila se.

„Právě proto, že mám,“ vzdychl si. „A buď ráda, že se víc nedozvíš.“

„Ale proč?“ nedala se tak snadno odbýt.

„Je to nebezpečné,“ připustil. „Dva Vědoucí se nikdy nesmí ocitnout v tomtéž světě, jinak jim hrozí smrt. Buď tedy ráda, že Vědoucí nejsi. Jen tak můžeme být ještě spolu.“

„Ty mě úplně děsíš!“ zvážněla ještě víc.

„Hele, nechme toho!“ navrhl trochu unaveně. „Dneska toho mám právě tak po krk. Není lehké být Vědoucí. Je to strašně zodpovědné. Povíme si to někdy jindy, ano? Musím si to ještě promyslet, v tom mi asi nepomůžeš...“

„Myslíš?“ pochybovala.

„Jako Vědoucí to vím,“ ujistil ji.

„Poslyš, Stáníku, zdá se mi to čím dál tím strašnější!“ přiznala.

„Taky že je,“ přikývl. „Radši se tím netrap. Nemysli na to.“

„Zkusím to,“ přikývla. „Ale zůstaň dneska se mnou až do rána. To snad smíš...?“

„Zůstanu,“ slíbil.


Ráno Standu probudilo volání. Bylo ještě brzy, ale volal otec Mihovič, takže se rozhodl vyhovět mu ihned. Vyskočil z postele, automaticky se otočil, aby měl za sebou jen holou stěnu a nedalo se rozpoznat, kde se nachází, a uvolnil spojení.

„Stando, stalo se něco důležitého,“ sděloval mu s nesmírně vážným obličejem, až to Standu úplně elektrizovalo. „Přileť okamžitě do hradu Jukagyri II na Hjöwilt, musíme se tam poradit, co s tím.“

„Já?“ podivil se Standa. „Je to tak nutné?“

„Účastnil ses jednání s gufyry, přiděloval jsi jim značku do Čtvrtého vesmíru, takže se tě to týká taky. Dokonce víc než koho jiného.“

„Něco se stalo s gufyry?“ zajímal se Standa a rychle na sebe házel košili.

„Jo - a probuď Slávku a vezmi ji tam s sebou, když už jsi u ní!“ požádal ho otec Mihovič.

Standa se prudce rozhlédl. Jak může otec Mihovič vědět, že je u Slávky? Ale hned pochopil, že ho tentokrát zradila i holá stěna za ním. Slávka měla svou ložnici tónovanou v růžové barvě, zatímco on sám měl svůj pokojík neutrálně bílý. Což otec Mihovič pochopitelně věděl, vždyť s tím nedávno Slávce pomáhal. Stačilo mu pak spatřit růžovou za Standovými zády a byl doma. Nu což, otec Mihovič z toho nebude dělat problém, Standův táta nebo máma by byli nejspíš přísnější.

„Vstávej, Sláví!“ obrátil se na dívku, zachumlanou do přikrývky. „Něco se děje, máme ihned oba letět na Hjöwilt!“

„Je to nutný?“ zívla. „Ty tam jdeš?“

„Ty taky!“ ujistil ji. „Vstávej, otec Mihovič s námi počítá!“

„A proč mi to neřekne on sám?“ vyhrabala se neochotně z postele, posadila se a natáhla se pro své svršky.

„Protože pochopil, že jsem u tebe,“ usmál se na ni. „Neboj se, otec Mihovič to nikomu nepoví a nebude nám dělat problémy.“

Oba se rychle začali strojit, ale Slávka na sebe hodila jen to nejnutnější a zamířila do koupelny, zatímco on si místo ranní hygieny jen tak prsty prohrábl vlasy - na jeho krátké vlasy to stačilo.

„Kam že máme letět?“ obrátila se k němu ze dveří koupelny, kde se snažila s hřebenem v ruce zvládnout své zacuchané vlasy.

„Do Jukagyri na Hjöwilt,“ doplnil to rychle. „A pospěš si.“

Opatrně zdvihl z nočního stolku její halenku a sukni a podával jí je, aby její strojení urychlil. Konečně byla v pořádku.

„Podej mi ruku, poletíme spolu!“ nabídl jí.

„S tebou kam si budeš přát!“ řekla zasněně, ale v očích měla šelmovské ohníčky.

Cuklo to oběma a následující čtvrt vteřiny potřebovali k zachycení rovnováhy na druhé straně. Stáli v hradní knihovně, ale k jejich údivu byla prázdná.

„Že by byli ve Velkém sále?“ napadlo Standu. „To nás sezvali tolik?“

„Pojďme tam,“ navrhla Slávka.

Nebylo to daleko a kromě toho se dalo očekávat, že značky nemusí být volné. Raději vyběhli na chodbu pěšky a zamířili k sálu. Už z dálky slyšeli hluk a šum, Velký sál byl zjevně plný.

„Už vás tu napjatě čekáme!“ přivítal je otec Mihovič, jakmile vstoupili hlavními dveřmi do Velkého sálu. Oči desítek přítomných se na ně ihned obrátily.

„Proč zrovna my dva?“ zeptal se skromně Standa.

„Protože to tak chtěli gufyrové,“ řekl otec Mihovič.

„Odporuje to zásadě, že se my dva nemáme vyskytovat u jednání společně,“ připomněl jim.

„Neodporuje, žádní gufyrové tu nejsou,“ ujistil ho otec Mihovič. „Poslali nám jen jeden tablet našeho typu a vzkaz, že se jedná o velice důležité zprávy, které rozluštíte jen vy dva. Je to sice nezvyklé, ale nikdo o tom příliš nepochybuje, spíš jsme zvědaví, co v tom je.“

„Proč zrovna já?“ zamračil se Standa. „Co kdybych nebyl dostupný?“

„Tak nám to gufyrové vzkázali,“ pokrčil otec Mihovič rameny. „Přiletěli jste naštěstí už mezi prvními, po vás ještě přiletí další.“

„Jak vám to vlastně vzkázali?“ chtěla vědět Slávka.

„Máme ve Čtvrtém vesmíru ve světě Nyget nevelkou stanici k udržování kontaktu s gufyry,“ pokračoval otec Mihovič. „Před půlhodinou se tam objevil jeden gufyr, předal tříčlenné hlídce tablet se vzkazem, že ho přečteš jen ty, neopomněl zdůraznit, že je to velice důležité, ale nepočkal na naši odpověď a zmizel. Hned jsem tě šel vzbudit, aby nám něco neuteklo.“

„Zajímavé!“ přikývl Standa, kterého to očividně zaujalo. „Můžeš mi to půjčit?“

Tablet se zdál být nový, nepoužívaný. Zřejmě si ho nechali vytvořit krátce předtím. Standa jej zapnul, ale uvítal ho dotaz na heslo. Dole na tabletu byla maličkými písmenky stručná nápověda.

»Jméno prvního, koho jsi odnesl do Adu adchyfem

„Tak tohle je fakt jen pro mě,“ zabručel si Standa. „A je to dokonce česky!“

Ťuknutím si vyvolal klávesnici a zkusmo napsal jméno: Miloš. Tak se jmenoval první darebák ze Země, kterého kdysi na přání gufyrů odnesl k potrestání do Adu.

Na displeji se objevilo video, ale Standa je ťuknutím zastavil. Tenhle vzkaz nebyl jen pro něho. Když už se tu sešlo tolik lidí, měl by zajistit, aby se s tím seznámili všichni.

„Projektor!“ poručil si.

„Počkej!“ zarazil ho otec Mihovič. „Neměli bychom si to nejprve prohlédnout... řekněme jen my v užším kroužku?“

„Nebudeme to zdržovat,“ zavrtěl hlavou Standa. „Nemáme přece před ostatními co tajit!“

Otec Mihovič ustoupil, otevřené jednání bylo jistě správnější než neustálé utajování. Ustavení projektoru proběhlo rychle, zatemnění sálu byla otázka minuty. Mezitím Standa rychle připojil tablet k projektoru - šlo jen o správné nastavení hesla, spojení samo bylo bezdrátové.

„Ticho prosím!“ vyzval přítomné v sále. Zbytečná starost, všichni čekali už jen na tohle, v sále by byl slyšet dopad špendlíku, chybělo už jen spustit od samého počátku přichystané video.

Objevil se obraz gufyra. Někteří se při jeho spatření otřásli, jiní už byli zjevně zvyklejší, takže to na ně neudělalo takový dojem. Gufyr se podíval do kamery - jako kdyby pohledem přejel po přítomných, až slabším povahám přejížděl mráz po zádech. A ještě víc se otřásli, když začal mluvit. Nepoužil žádný pozemský jazyk, tablet jim zprostředkoval skřípající telepatickou pojmořeč, ale z ní jako kdyby čišel mráz.

„Podle naší dohody podáváme lidem Země povinnou zprávu,“ promluvil gufyr. „Ve vesmíru, kterému říkáte Čtvrtý a kde jsme se začali usídlovat, jsme objevili Sandišůty. Znamená to, že je jim tento vesmír známý. Ale co víc, narazili jsme tady na jejich domovské světy.“

Na promítaném obraze i na Standově tabletu se postupně objevil obraz několika světů. Z dálky, odkud byl obraz snímaný, nebyly znát podrobnosti, ale vzhledem se tak věrně podobaly Zemi, že si většina přítomných vzdychla úžasem. Jen bílé okolí místo černi vesmíru je odlišilo od pravé Země.

„Objevili jsme jich celkem dvanáct,“ pokračoval gufyrský komentátor, když se obraz zastavil na jednom z nich. „Zajali jsme jednoho obyvatele a i když jsme nedokázali přečíst jeho vzpomínky, sdělil nám, že jsou to opravdu všechny světy Sandišůtů. Použili jsme na něho kruté fyzické mučení - tuto výjimku obhajujeme stavem krajní nouze, museli jsme se to dozvědět stůj co stůj a dosavadní zásady musely protentokrát ustoupit.“

A hrome, pomyslel si Standa. To tedy budou doma těžko vysvětlovat!

„Světů osídlených Sandišůty byla právě desetina počtu, které v našem vesmíru zničili explozí lizidů,“ pokračoval gufyr bez nejmenšího zaváhání. „Bylo tedy naprosto spravedlivé nechat stejným způsobem explodovat i všechny jejich světy.“

Obraz světa se znenadání začal měnit.

Na pevninách se tu a tam objevily ohnivé body, rychle se šířily a spojily do souvislých ploch ohně. Z vařících se moří vyrazily kotouče špinavě bílé páry a oheň se s ní začal mísit do šedivých mračen, zahalujících celý svět, jimiž na mnoha místech prorážely ohnivé chocholy nových sopek.

„Panebože!“ vydechl v hrůze otec Mihovič.

Vyslovil to za všechny. Něco podobného nedávno provedli Sandišůti na Dzígvlegtu, ale kdo to smrtící divadlo viděl z bezpečné dálky, uvědomoval si, že na těchto světech v této chvíli v několika okamžicích zahynuly tisíce, nebo spíš celé miliony bytostí. Opravdu byly všechny vinné, aby si tak krutou smrt zasloužily? Nedělaly totéž na jiných světech jen hrstky darebáků mezi Sandišůty?

Obraz se několikrát změnil, ale byly to jen záběry stejné nebo podobné katastrofy na dalších a dalších světech. Lidé v sále hradu Jukagyri bez dechu sledovali, jak se před jejich užaslýma očima mění jeden svět po druhém v ohnivé peklo, podobné Adu. Ano, jenže na Adu od podobné katastrofy uplynulo několik tisíciletí, takže se tam už dalo žít, ale tohle, co pozorovali pod sebou, bylo čerstvé jako právě hořící hranice s připoutaným kacířem.

Tohle jste pořádně přehnali, gufyrové! pomyslel si jistě každý v sále.

„Na vysvětlení lidem Země i naší Velké Radě Hirávhy musíme dodat několik podrobností,“ pokračoval mrazivým tónem gufyr, když projektor zobrazil jedenáct právě ničených světů. „Mluvím za průzkumnou skupinu, která na sebe vzala odpovědnost za všechno, co jste právě viděli. Rozhodli jsme se pro jediné spravedlivé řešení - na všechny strany.“

Spravedlivé? chtělo se vykřiknout Standovi, ale nevydal ani hlásku, ani telepatický vzdech.

„Zničení světů Sandišůtů bylo jen aktem spravedlnosti, to nemůžete nikdo popřít,“ pokračoval nevzrušeně gufyr, jakoby právě neviděli neuvěřitelnou genocidu, jaká se ještě nikde a nikdy nestala. Sandišůti zničili světů víc, ale ne takhle naráz. Připadala na deset tisíc let jedna taková katastrofa? Bylo zničení DzígvlegtuVytvezylu v jediném roce až dosud jen ojedinělou výjimkou?

„Uznáváme však, že je možné - a snad i pravděpodobné - že ve světech Sandišůtů žili mimo zločinců, zodpovědných za všechny dosavadní vraždy, i jedinci, kteří o nich neměli ani tušení, natož aby se na nich podíleli,“ pokračoval gufyr za souhlasného pocitu všech v sále hradu Jukagyri.

Co to zase mělo být? Pozdní a neuvěřitelně pokrytecká lítost vrahů?

„Znamená to, že zkáza těch světů byl zločin,“ pokračoval gufyr stejně ledovým tónem. „Plně srovnatelný se zločiny Sandišůtů. Dopustila se ho však jen naše osamělá skupinka průzkumníků. To my jsme tyto světy objevili a zničili. Udělali jsme to bez porady s Velkou Radou Hirávhy, dokonce i bez jejího vědomí a porušili jsme všechny naše zásady. Vzali jsme na sebe zločin, jaký v našich světech nikdo nepamatuje, s vědomím, že i my pouze vykonáme spravedlnost.“

Možná spravedlnost, ale strašnou, zachvěl se Standa a pohledem na Slávku, otce Mihoviče i na ostatní lidi v sále mu bylo jasné, že není sám, kdo si to myslí.

„Jsme si vědomi, že takový čin nemůže zůstat nedokončený,“ pokračoval ale gufyr. „Jakmile některá civilizace začne vyvražďovat jiné, neponechá jim na vybranou - buď ji zničí dřív než ona je, anebo zahynou. Genocida plodí vždycky další genocidu.“

To snad ne, pomyslel si Standa, to by se vyvražďování nezastavilo nikdy...

„Proto jsme se rozhodli vyřešit to tak, aby se zločin genocidy zastavil,“ pokračoval gufyr stále stejným tónem. „Naše průzkumná skupina proto vyhlašuje založení civilizace nezávislé na Velké Radě Hirávhy. Rozhodli jsme se pro zradu vlastního hnízda, což je další zločin hodný spravedlivého trestu. Přidali jsme se k nepřátelské civilizaci Sandišůtů, která po dlouhá tisíciletí hrozila našemu hnízdu zničením. Ale o potrestání se už starat nemusíte. Sami uznáváme, že i naše zločiny musí být potrestány. Spravedlivě, ale přísně. Každý z nás přistál na jednom světě Sandišůtů, kde přivedl místní lizidy k explozi. Současně s trestem pro Sandišůty jsme vykonali stejně spravedlivý trest i sami nad sebou. Proto zdokumentujeme jen zničení jedenácti ze dvanácti zločineckých světů. Posledního z naší skupiny jsme pověřili doručit do rukou pozemšťanů tento dokument. Žádáme je, aby vše předali i Velké Radě Hirávhy. Nikdo z nás nemá tu sílu předstoupit před ni zatížen zločiny, které Rada Hirávhy jistě spravedlivě odsoudí. Viníky našich velezločinů ale nehledejte - ve chvíli, kdy budou pozemšťané sledovat dokument, budou již dovršeny trestem pro naši malou, ale zrádnou a vražednou civilizaci. To může být jediné řešení přijatelné pro všechny nezúčastněné. Nemáme jinou cestu. Ať vzkvétá Hirávhy!“

Kamikaze! pomyslel si Standa. Vlastně ne, ti tak neuvažovali, tohle je úplně jiná směs trestání nepřátel i sebe za neschopnost odlišit vinné od nevinných. Spravedlnost dovedená do absurdnosti, nicméně - je to jen spravedlnost. Pro obě strany, i pro nezúčastněné svědky.

Obraz zmizel, obrazovka tabletu i promítaný obraz byl čistě černý. Standa pokynul, závěsy na oknech se samy od sebe rozhrnuly a Veliký sál opět zalilo světlo nekončícího dne Hjöwiltu. Nikdo z lidí však nebyl ještě dlouho schopen říci ani slovo. Gufyrové zvolili příliš vražedné řešení.

Ačkoliv - spravedlivé.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:07