Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Vědoucí

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Zkáza civilizace Sandišůtů pozemšťany otřásla, ačkoliv měli už předem náznaky, že by to tak mohlo dopadnout.

„Jakmile některá civilizace začne vyvražďovat jiné,“ řekl tenkrát gufyr, se kterým jednali, „ani jim nezbude nic jiného, než vyvraždit ji. Jinak mohou jen čekat na smrt. Genocida plodí zase jen genocidu.“

„Poslyš, Stando, co jsi mi to včera říkal?“ obrátila se před všemi ostatními Slávka na Standu. „Že bys už dokázal něčemu takovému zabránit?“

„Dokázal bych to, ale musel bych tam být,“ řekl zdrceně. „Explozi lizidů umím zabránit, ale ne na dálku a už vůbec ne u Sandišůtů. Oni sami by mi to znemožnili.“

„Cože? Ty dokážeš zabránit explozi lizidů?“ zachytil jeho slova otec Mihovič. „Proč jsi nám to neřekl? Vždyť je to tak závažná a důležitá věc, že si ji prostě nemůžeš nechat pro sebe!“

„Umím to teprve třicet dvě hodiny,“ hájil se Standa. „Bylo to pro mě neuvěřitelně těžké zjištění, věř mi. Ještě jsem se s tím sám úplně nevyrovnal. Jistěže si to nenechám jen pro sebe, ale nebude to vůbec tak jednoduché, jak se to řekne a jak si to jistě myslíš.“

„Určitě najdeme spoustu odborníků, kterým bys to mohl svěřit!“ tvrdil otec Mihovič.

To už se kolem nich vytvořil kruh překvapených přihlížejících. Bylo proč - znalost, jak by se dalo zabránit podobné hekatombě, nemohla v této chvíli nechat nikoho lhostejnou.

„To nebude věcí odborníků,“ řekl Standa. „Klíčovou úlohu nebudu mít já, ale ty, Mihoviči.“

„Já o tom přece vůbec nic nevím!“ bránil se jeho starý kamarád.

„Nevíš,“ souhlasil Standa. „Ale máš od Sandišůtů schopnost získávat vzpomínky lidí, dokonce i proti jejich vůli. Budeš ji tedy muset použít.“

Otce Mihoviče to úplně zaskočilo.

„Bylo by lepší, kdyby zrovna o téhle schopnosti nikdo nevěděl,“ zavrčel. „Zařekl jsem se, že ji nikdy v životě nepoužiju a budu na tom trvat, to si piš!“

„Nebudeš na tom trvat!“ vybuchl náhle Standa. „Naopak! Prohlédneš vzpomínky všech, kdo se mají dozvědět, jak zabránit explozi lizidů. Bude to první a nejdůležitější podmínka, ty znalosti bez ní nesmí nikdo získat! Rozumíš? Nesmí!“

„Stando!“ zarazil se otec Mihovič. „Proboha! Proč?“

„Protože!“ odvětil Standa.

V té chvíli se Velký sál nenadále ponořil do tmy, ačkoliv závěsy na oknech zůstaly roztažené. Otec Mihovič se chvíli marně pokoušel rozsvítit světla. Pár neuvěřitelně dlouhých vteřin panovala v sále tma jako ve sklepě, až pak se stejně náhle rozsvítilo. Venku byl nekončící Hjöwiltský den, tak jako na všech světech Třetího vesmíru.

„Co to bylo?“ vyhrkla překvapeně Slávka.

„To byla, prosím, tma,“ odvětil trochu neslušně Standa, neboť tak jednoduchou odpověď nikdo nepotřeboval, to přece viděli všichni. „Jenže - ale to jste neviděli - ta tma byla na celém Hjöwiltu. Celý svět se ocitl v bublině černočerné tmy.“

„A to jsi udělal ty?“ obrátila se Slávka na něho. Také ji to překvapilo, ale správně pochopila, že to nebyla náhoda a na koho se má obrátit.

„To nikdo jiný nedokáže,“ přikývl. „Jsou funkce lizidů, které může požadovat jedině Vědoucí. A to jsem tady jedině já.“

„Co to znamená - Vědoucí?“ zeptal se ho zaraženě otec Mihovič.

„To je člověk - nebo obecně bytost - která ovládá lizidy přímo, bez zprostředkování,“ odvětil klidně Standa. „Vy všichni lizidy jen o něco žádáte - o stvoření různých předmětů, o tvoření a řízení rationů, o spojení... a naopak dostáváte od lizidů požadované informace, obvykle pomocí knih nebo tabletů. Já jediný o nic nežádám. Všech pět lizidů řídím přímo a jejich informační část je přímo mou součástí. Proto všechno vím, ani se nemusím ptát.“

„Všechno vím... všechno vím...“ opakoval trochu skepticky otec Mihovič. „Nepřeháníš?“

„Trochu to upřesním,“ připustil Standa. „Jistěže neznám všechno, nač si vzpomeneš. Jenže vím nejen všechno, co kdy do lizidů vložili jeho tvůrci, ale i to, co si zjišťují samy, mají totiž po celém světě vlastní čidla. Tak jako zprostředkují naše běžná spojení, získávají od nás i znalosti, které jim poskytujeme nevědomky. Všimli jste si během spojení kamer, přenášejících náš obraz? Všichni tak nějak mlčky předpokládáme, že jsou součástí vytvářeného obrazu a tak jako sami vidíme druhou stranu, tak i ona vidí nás. Nikoho ještě nenapadlo porovnat si perspektivu. Zjistil by, že neviditelná kamera visí ve vzduchu před vytvářeným obrazem.“

„Ale jak to víš ty?“ zeptal se ho otec Mihovič.

„Vždyť říkám, že teď vím všechno,“ usmál se Standa. „Nenapadlo vás ještě, že i ten obraz není úplně normální? Chybí mu přece viditelný zdroj! U projektoru víme, že promítaný obraz vzniká uvnitř a optikou se přenáší navenek. Jenže při spojení vidíte obraz, podobný otevřenému oknu, bez viditelného zdroje. Je sice ohraničený něčím, co vypadá jako dřevěný rám, ale neúspěšný pokus o dotyk by vás přesvědčil, že ani ten není skutečný.“

„Takže ty už víš i to, jak se ten obraz vytváří?“ ubezpečoval se otec Mihovič.

„Jistě - teď už znám všechno,“ přikývl Standa. „Principy rationů, druh komunikace mezi lizidy a našimi knihami, dokonce i principy anihilace a syntézy hmoty podle receptur, které jsi šest století tak trpělivě ukládal... principy vytváření obrazů jsou proti tomu dětská hádanka. Podívejte se!“

Celá čelní stěna Velkého sálu náhle zmizela a proměnila se v okno do vesmíru. Všichni v sále údivem umlkli. Sál jako kdyby se změnil v hvězdolet, nehybně visící nad planetou. Bílý den kolem ledacos napovídal a kdo se pozorně díval, mohl si všimnout, že jde o jeden ze Sandišůtských světů. Pak se ale objevily první ohnivé body - a zakrátko všichni podruhé zažili strhující zážitek ze zkázy celého světa. Tentokrát byl díky větší věrnosti obrazu ještě působivější než prve, kdy to sledovali v zatemněném sále na obraze z nevýrazného projektoru. Za denního světla byl obraz ještě věrnější a tisíckrát působivější.

Konečně obraz zmizel a Velký sál získal svou obvyklou podobu.

„Proč jsi nás ale předtím nechal koukat na obraz z projektoru?“ zamrzela se Slávka.

„Víš, Slávko, já vím všechno, ale to neznamená, že si všechno hned uvědomím,“ přiznal Standa. „Samozřejmě mě, jako každého na mém místě, nejprve napadlo použít projektor. Až potom jsem si uvědomil, že lizidy umí vytvářet dokonalejší obraz. Nebyla to jejich standardní funkce, ale teď mě napadlo z toho standardní funkci udělat. A můžeme zapomenout na projektory, sestrojené nedávno podle nedokonalého pozemského vzoru. Ode dneška může na Hjöwiltu požádat o stejnou projekci kdokoliv - stačí očima objet obvod budoucího obrazu, určit tím jeho rozměry i umístění, a pak zadat příkaz: Projekci - stačí telepaticky.“

„Ty to tak ještě dneska naprogramuješ?“ zeptala se ho Slávka.

„Já nic neprogramuji,“ zavrtěl hlavou. „Prostě si to přeji a tím je to hotové. Může to už použít každý, stačí vědět, jak to vyvolat.“

„Dobře - ale jak je to s odolností proti explozi lizidů?“ vrátil se otec Mihovič k hlavní otázce.

„Dokázal bych ji kdykoliv vyvolat i zablokovat,“ odvětil vážně Standa. Lizidy Hjöwiltu mě považují za hlavního zdejšího soudce. Kdyby se teď někdo pokusil narušit jejich stabilitu, předloží mi jeho požadavek k posouzení. A já bych provedení pochopitelně odmítl, nejsem přece sebevrah. A nejspíš bych viníka okamžitě sestřelil. Mohu totiž odmítnout nejen jakýkoli požadavek na zdejší lizidy, ale umím i bleskově najít sabotéra a izolovat ho od okolí podobnou černou blánou, jakou jsem dočasně obklopil Hjöwilt. Tím by se přerušilo i řízení jeho rationu a dotyčný darebák by byl mým zajatcem. Dokud jsem tady, je Hjöwilt bezpečný jako nikdy předtím.“

„To by bylo úžasné!“ rozjasnil se jeden z přihlížejících Starších. „Ale co ostatní světy?“

„No - a to teď bude největší problém,“ přiznal Standa. „Moje přítomnost umožní ochránit jen jeden svět - ten, na kterém jsem. Teď je chráněný Hjöwilt, ale Orizemě ani další světy ne. Nemohu být na všech současně.“

„Ten problém přece nemůže být tak velký!“ namítl otec Mihovič. „Jistě už víš, jak jsi ze sebe udělal toho... vědoucího... tak prostě uděláš tolik vědoucích, kolik máme světů - a je to!“

„Není to tak jednoduché!“ namítl mrazivě Standa. „Je v tom hned několik nesnází. Uvědomuji si zatím jen dvě, ale obě jsou tak závažné, že prostě vylučují, abych udělal další Vědoucí, i když to jde tak snadno, jak ani neočekáváte.“

„Jaké nesnáze?“ zeptal se ho věcně otec Mihovič.

„První je - na tomtéž světě, vybaveném lizidy, se nikdy nesmí objevit dva Vědoucí. Proč? To snadno pochopíte, když si uvědomíte, že Vědoucí tvoří s celou baterií lizidů toho světa jeden celek, jednu mysl. Ano, já současně vnímám všechno dění na Hjöwiltu. Vidím, kdo, kde a s kým se baví pomocí spojovacích obrazů - vidím to i kdybych nechtěl, ale stačím to vnímat, jako kdybych se na to rozdělil na tisíc kusů. Moje mysl je teď propojená s celým Hjöwiltem. Ano, já jsem teď Hjöwilt a Hjöwilt jsem já, teď to tak prostě je a skoro se divím, že přitom ještě dokáži ovládat své vlastní tělo. Tady Slávka už se s tím trochu setkala, může mi to potvrdit...“

Slávka při jeho slovech zrudla, ale přikývla.

„Problém nastane, když se v tomtéž světě objeví dva lidé - nebo jakékoliv bytosti - s touto schopností,“ pokračoval. „Takové případy jsou popsané v pradávné historii gufyrů, ti se s tím jevem setkali jako první. Pak totiž nastane přinejmenším pro jednoho z nich katastrofa. Nedá se očekávat, že by ti dva měli naprosto shodné myšlení. Pravděpodobnější je, že se už v první vteřině dostanou do myšlenkového konfliktu. Zpětné vazby mezi lizidy a lidským mozkem se v tomto případě změní v něco podobného elektrickému zkratu - asi jako když připojíte k síti střídavého napětí nesfázovaný generátor, nebo ještě hůř, generátor úplně v protifázi.“

„Jak víš, co se potom stane?“ vyhrkla Slávka nedůvěřivě.

„Nezapomeň, že znám všechno, co se kdy připojilo k lizidům i k našim knihám a tabletům,“ usmál se Standa. „Notebook inženýra Formánka obsahoval pozemské encyklopedie, kde jsou takové případy popsané. Pak vyletí z vypínačů nejprve snop jisker, v lepším případě exploduje jen vypínač, v horším případě s sebou vezme rozfázovaný generátor a k němu příslušnou turbinu - takový náraz lopatky nevydrží a turbína, generátor i pár kilometrů vedení vysokého napětí se v jediné půlminutě změní v hromadu rozpáleného šrotu.“

„Dobře, ale copak máme v hlavě turbínu?“ namítla Slávka.

„Turbínu ne,“ pokýval hlavou. „Ale mnohem choulostivější síť nervových buněk. Ta se potom zachová jako nejjednodušší tavné pojistky - prostě shoří. V nejstarší historii gufyrů jsou popsané i tyto případy. Samozřejmě se mozkové buňky ve skutečnosti neroztaví, ale podobá se to mozkové mrtvici. Okamžitá smrt - a to u gufyrů, kteří jsou ve všech směrech odolnější než lidé. Nemusíme pochybovat o tom, co by se v takovém případě stalo nám lidem. Kdo se připojí jako druhý, je prostě předem odsouzený k smrti. Platí železné pravidlo - na jednom světě s lizidy se dva Vědoucí nesmí objevit současně. To je bohužel poznatek dosažený za cenu několika mrtvých gufyrů a já bych to už raději neověřoval.“

„Proč jen ten druhý?“ zeptala se ho napjatě Slávka.

„Protože ten první je obvykle připojený k lizidům tak pevně, že se celý systém chová podle něho a posiluje ho,“ vysvětloval Standa jí i ostatním. „Stejně jako u těch generátorů - když se jeden připojí v protifázi k ostatním, ostatní také zakolísají, ale havaruje jen jeden. Můžeme být rádi, že jen jeden! Kdyby to postihlo oba, bylo by možné zaútočit na takový svět jedním kamikaze, který by za cenu vlastní smrti vyřadil Vědoucího. Další diverzant by pak bez překážek přivedl k výbuchu lizidy. Takhle je Vědoucí přece jen jakousi jistotou.“

„Až na to, že když bude mít každý svět Vědoucího, nebudou se smět navštěvovat a každý tak bude vězněm svého světa,“ domýšlel otec Mihovič.

„Tak nějak,“ přikývl Standa. „Dva Vědoucí se mohou setkat jen na světech bez lizidů, jinak hrozí návštěvníkovi katastrofa. Dokud jsem Vědoucí jen já, mohu střídat světy jak mě napadne, ale až bude na každém jeden, bude pro nás kosmické cestování životu nebezpečné a tedy zakázané.“

„A tohle všechno že gufyrové neznali?“ namítal Fritz Pilz, který se protlačil davem až k Standovi. „Nějak se mi to nezdá! Vždyť sami tvrdí, že jsou lizidy jejich výtvorem!“

„Oni to kdysi znali,“ řekl Standa. „Oni to spojení se všemi vazbami vytvořili a za velkých obětí i vyzkoušeli, jak je ostatně zaznamenané v gufyrských kronikách. Jenže funkce Vědoucích je příliš omezující a ani gufyrové nejsou nesmrtelní, zkrátka jejich poslední Vědoucí zemřel před dvěma sty tisíci lety. Ostatní si v té době možná říkali, že je to zbytečné - a pak na to úplně zapomněli. Kdyby si na Vědoucí vzpomněli v době příchodu Sandišůtů, nenechali by se tak snadno vydírat.“

„Ani Sandišůti na to nepřišli,“ napadlo Slávku. „To by je gufyrové nemohli vyvraždit.“

„Zajímalo by mě, jak jsi na to přišel ty,“ zeptal se ho otec Mihovič.

„No - hledal jsem, jak by šlo lizidy stabilizovat,“ vysvětloval Standa. „Až jsem se jich přímo zeptal, co se s nimi dá dělat. Mají přece pro tolik funkcí nápovědu... a dostal jsem odpověď, že je to dávno vyřešené, zajistí to každý Vědoucí. To mě navedlo k pátrání po nich. Co jsou zač a jak se stát Vědoucím. To jsem se dozvěděl - a zkusil jsem to. Bohužel jsem se včas nezeptal, co všechno to obnáší. Jako Vědoucí to sice vím, jenže na prvním místě je, že se to nedá vrátit zpátky.“

„Takže ty už budeš napořád...“ ztuhla trochu Slávka.

„Jo,“ přikývl. „Svět, kde se usadím, by mi mohl být vděčný za stabilitu, jenže bych se o tom raději moc nešířil. Bude to čestná a nutná, ale neznámá funkce. Budu samozřejmě poslední, kdo by to příliš roztrušoval a kdo mě bude znát, bude taky mlčet, aby se nestal mým nepřítelem. Nejvíc mě mrzí, že to pro mě znamená konec s cestováním po vesmíru a dalekých světech.“

„No, mohl bys občas navštívit nějaký nový svět, kde ještě nejsou lizidy,“ navrhla mu Slávka.

„Jo - leda bych se dal k průzkumu,“ přikývl. „Jenže pak by se mohlo stát, že bych se neměl kam vrátit. Víš, jako lidstvo to budeme muset zavést, i když už ne kvůli Sandišůtům. Nikdo se přece nemůže zaručit za všechny darebáky, šílence nebo frajery Hérostraty, kteří by mohli způsobit zkázu některého světa. Podle mě musí mít každý obydlený svět svého Vědoucího. Jenže právě ti budou ve svých světech prakticky uvězněni.“

„Když ale vynecháme cestování vesmírem, mohl bys ještě žít normálně, jako všichni ostatní?“ zkusil ho utěšovat otec Mihovič.

„To snad ano,“ připustil Standa. „My Vědoucí budeme mít možnosti, jaké by nám mohl kdekdo závidět. Ovšem to přikování k jednomu světu... to bude zkrátka daň za všemocnost... ačkoliv i to je jen nadsázka, Vědoucí nebudou ani zdaleka všemocní ani vševědoucí.“

„Dobře, ale říkal jsi něco o dvou problémech,“ zkusila Slávka odvést jeho pozornost jinam.

„Jo, tak ten druhý,“ vzdychl si Standa. „Už jsem to nakousl, my Vědoucí budeme mít možnosti, jaké by nám mohl kdekdo závidět. Vědoucí bude jediný člověk, který může způsobit zkázu svého světa, takže to nesmí být žádný psychopat. A nemusí to být zrovna zkáza, ačkoliv i tou by mohl lidi vydírat. Jak jsem už řekl, Vědoucí bude ve svém světě také hlavním soudcem. Nejen protože ho za soudce uznávají lizidy, může být skutečně pánem nad životem a smrtí všech lidí svého světa. Mohl by je beztrestně vraždit po milionech, nedalo by se zjistit, že je vraždí právě on a nikdo by mu v tom nemohl zabránit.“

„A ty se toho obáváš?“ podíval se na něho pátravě otec Mihovič.

„Ano,“ přikývl Standa. „Vyloučené to rozhodně není. Proto byste měli dobrovolníky na tuhle funkci pečlivě vybrat. U mě to asi nepůjde, když už Vědoucí jsem, ale všichni ostatní by měli dát své vzpomínky k posouzení těm, kdo do nich lidem umí nahlížet. Uměl bych to taky, ale uznávám, že na to nemám dost životních zkušeností. Takže to budu muset nechat na vás, Starších.“

„Uvědomuješ si ale, že takový zásah do lidského soukromí by byl něco neslýchaného?“ otřásl se otec Mihovič.

„Uvědomuju,“ přikývl. „Nebudete jim je přece brát proti jejich vůli! Vědoucí musí být ve všech směrech dobrovolníky a lidé na Zemi přece svěřují své vzpomínky dobrovolně k posouzení jiným i při zpovědi. Tahle zpověď bude jen o něco důkladnější. Ale bude nutná a budete je muset posuzovat pečlivě. Jestli ustanovíte za Vědoucího psychopata, změníte jeho svět v peklo.“

„My?“ otřásl se otec Mihovič. „Proč zrovna my? My, co tu vlastnost máme, ji sami nemáme v lásce, víš přece, že jsme ji dostali, abychom udávali lidi!“

„Tady nepůjde o udávání,“ zavrtěl hlavou Standa. „Vy prostě těm, kdo neprojdou, šetrně sdělíte, že psychicky nevyhovují a není žádná hanba, že na to každý nemá. Nic víc. To přece není udávání. Ale jen vy k tomu máte schopnosti i zkušenosti a musíte to proto brát zodpovědně.“

Všichni kolem pozorně poslouchali a přemýšleli. Ten kluk měl očividně pravdu, na mládě až nepřirozenou - ale jestli je skutečně Vědoucí, těžko se to dá zpochybnit. Je to až příliš logické. Nebude lépe jeho návrhy přijmout?

„Máš asi pravdu,“ vyjádřil to za všechny otec Mihovič vážně. „S tímhle fenoménem jsme se ještě nikdy nesetkali. A vypadá to, že ti budeme muset chtě nechtě vyjít vstříc, i kdybychom museli použít prostředky, ve všech jiných případech nečestné. Ještě že vyžaduješ tu dobrovolnost... tím to snad bude snazší i pro nás. Ale jak si to představuješ dál?“

„Jednoduše,“ usmál se Standa. „Vy uchazeče na místo Vědoucího prověříte a já mu svěřím, jak se jím skutečně stát. On pak odletí do světa, který bude spravovat, a tam se jím stane.“

„A nikomu jinému než Vědoucím to tajemství neprozradíš?“

„Nikomu dalšímu by to nebylo nic platné,“ zavrtěl hlavou Standa. „Bude lépe, když to zůstane i nadále tajemstvím.“

„A co kdyby teď někdo sám vykoumal, jak se stát Vědoucím - i bez posouzení?“

„Může to zkusit každý,“ usmál se Standa. „Nepodaří se to nikomu. Stačil jsem obletět všechny vesmíry a zakázal jsem lizidům po dobu dvaceti let dávat tuto informaci lidem, kteří se neprokáží heslem. Funkce Vědoucích je bohužel doživotní. Časem se jejich místa přirozenou cestou uprázdní, lidé jsou přece smrtelní, ale i sami Vědoucí si budou muset pohlídat, aby takové bezvládí netrvalo nikde příliš dlouho. Naštěstí už víme, proč jsou tak nezbytní.“

„Ale - jak vlastně budou Vědoucí žít?“

„Nechtějte nám to, prosím, určovat!“ usmál se Standa. „Budeme žít tak, jak nám to samotným bude nejlépe vyhovovat. Nejspíš si najdu místečko někde stranou, aby mě lidé neokukovali, zařídím si život podle svého a když se na mě zapomene, bude to tak nejlepší. Budu možná neskromný, když jsem první, chci si proto vybrat svět sám. Zatím váhám mezi Orizemí a starou Zemí, ale nebude mi vadit začínat na Orizemi a přemístit se na Zem, až na ni Vlaštovka doletí a získáme na ni přístup. Doufám, že mi tu výsadu ponecháte - třeba jako odškodnění za to, že jsem se stal Vědoucím vlastně nevědomky a nenechal jsem si to pro sebe.“

„A myslíš, že i Vědoucí mohou mít rodiny?“ zeptala se ho rychle Slávka.

„No jistě!“ usmál se na ni s pochopením. „Vždyť budou mít jen jednu nevýhodu, takové malé postižení - nebudou smět cestovat vesmírem. Ale jinak to budou normální lidé! Nebude to platit jen na našich světech, časem to vnutíme i ostatním civilizacím, používajícím lizidy. Gufyrům, Azyjům, Dajpagiům, Chlichikůrům, Yraachynům a dalším.“

„Teda, Stáníku, nečekal jsem to - a už vůbec ne od tebe!“ zakončil to otec Mihovič. „Vytrhl jsi nám všem trn z bolavé paty! Samozřejmě to budeme muset zavést. Jen doufám, že i ze mě neuděláš Vědoucího, protože pak bychom se už nikdy nesměli setkat!“

„Taky doufám, že se na to nepřihlásí nikdo z mých přátel!“ vzdychl si Standa. „Takhle bych o ně vážně přijít nechtěl. Bude to svým způsobem řehole - proto také trvám na dobrovolnosti.“

„Tak to abychom vyhlásili nábor dobrovolníků!“ řekl otec Mihovič.

„Nespěchal bych s tím tolik,“ zarazil ho Standa. „Poslyšte všichni! Podle mě by bylo nejlepší, kdyby byli Vědoucími ti, kdo v daném světě žijí. Místní se lépe přizpůsobí. Dokud nebude na světě Vědoucí, mohu každý svět navštívit, přímo na místě předat heslo a zmizet. Nebude to tak lepší?“

Nejbližší uznale pokyvovali hlavami. Otec Mihovič si pak pokynem ruky zjednal ticho v sále a dal o Standově návrhu hlasovat. Jak se dalo čekat, padlo ještě několik upřesňujících dotazů, ale když je Standa ke spokojenosti tazatelů i ostatních zodpověděl, hlasovalo se.

Rada Starších rozhodla přijmout Standův návrh bez dalších připomínek.

„Tak - a můžeš začít!“ usmál se na něho otec Mihovič.

„Nebojte se - začnu,“ odvětil vážně Standa.


Návrat do Orizemě by byl pro Standu a Slávku záležitost okamžiku, jenže slíbili otci Mihovičovi pomoc s náborem uchazečů o funkci Vědoucích. Spolu s Radou Starších se dohodli, že při náboru dobrovolníků zdůrazní hlavně odpovědnost a omezení, které to přináší. Výhody si už budou muset zjistit sami. To by mělo vyloučit kariéristy. Zodpovědná funkce by měla přitahovat jen zodpovědné lidi, ochotné i k obětem. Zájemců nebude potřeba mnoho - na každý svět osídlený lidmi jen jeden.

Standa navrhl vytvořit další funkci, která by Vědoucím do jisté míry nahradila zákaz cestování vesmírem. Mělo jít o kurýrní službu, umožňující rychlé spojení mezi Vědoucími. Kurýrů by mohlo být na každém světě víc, aby se mohli střídat. To by je tolik neomezovalo a postačilo by, aby byl na daném světě v kteroukoliv dobu k dispozici alespoň jeden. Služba kurýrů by nebyla ani doživotní, ani nezrušitelná a hledat za každého odpadlého náhradu už by se dalo řešit podle potřeby.

„Myslím, že už je i na čase zavést na našich světech cosi jako vládu,“ řekl Standa, jakmile se už zdálo, že se dohodli na všem.

„Vládu?“ vykulil na něho oči otec Mihovič. „Nač? Snad bys nechtěl zavést demokracii, volby a nedejbože i partaje?“

„Chraň pámbu!“ usmál se bezelstně Standa. „Samozřejmě nemám na mysli vládu v dosavadním pozemském smyslu, neboli tyranii několika jedinců, vnucujících své plány zbytku lidstva. Mám na mysli současnou Radu Starších. Taková vláda přece nikomu neporoučí, jenom připravuje práci pro dobrovolníky, kterou pak oni vykonají. A všem postačí vědomí, že je to potřebné.“

„Ale to už přece máme!“ usmál se otec Mihovič.

„Máme,“ přikývl Standa. „Ale chtělo by to sepsat pořádně. A také pár základních zákonů. Podle mě postačí vzít jako základ starodávné Sedmero přikázání a trochu je doplnit. Aby to mělo přece jen nějaký řád. Tady na Hjöwiltu ani na Orizemi to možná nebude nutné, tady to všichni dodržují, ale na Zemi nás čeká práce jako na katedrále. A budeme muset vymyslet i vlastní očistec pro darebáky, kteří nebudou Sedmero dodržovat. Nemusí to být Peklo. Postačí, když to bude dost odstrašující.“

„Ale to už taky máme!“ ozvalo se od Starších.

„Nemáme,“ zavrtěl hlavou Standa. „Pojetí Vězeňského souostroví na Orizemi je úplně scestné. Speciální ovladač, slibovaný Sjöbergovci, je nesmysl. Ovladače se poměrně snadno implantují, ale měnit je by byl těžší oříšek a v současnosti to ani neumíme. Přitom to vůbec není nutné. Vědoucí na Orizemi snadno ohlídá, aby lizidy neposkytovaly vězňům totéž co ostatním. Ale podle mě nebude stačit to souostroví. Darebáků je na Zemi příliš mnoho, než aby se na každého dostal vlastní ostrov a kromě toho, pouhá izolace nikoho nevychová. Gufyrové to měli vymyšlené lépe, jen jim vinou Sandišůtů chyběla zpětná vazba do normálního světa.“

„Jak to myslíš?“ zarazil ho otec Mihovič. „Ta nesmyslná práce pro práci se ti líbila víc?“

„Ano,“ přikývl Standa. „Práce pro práci není tak nesmyslná, jak se nám původně zdála. Účelem vězení není jen izolace zločinců, ale musí být i odstrašující pro další, kdo se k lumpárnám teprve chystají. Zpětná vazba vznikne až návratem potrestaných, kdy se ostatní lidé dozvědí, co by je za zločiny čekalo. Takže jsem i proti speciálním světům vyhrazeným pro ty, kterým trest skončí. Podle mě by se měli vracet rovnou mezi lidi a i tam být ještě nějakou dobu druhořadými. Třeba aby ještě několik let nemohli používat rationypréto a případně měli i jiná omezení.“

„Ty jsi na ně nějak nabroušený!“ namítla Slávka.

„Kriminál nemá být rekreace, ale trest,“ trval na svém. „Potrestaný musí své viny odpracovat tak těžce, aby se příště otřásl při pouhé myšlence na lumpárny! Jen ať si každý vzpomene, jak tahal ručně kameny v kamenolomu a rozbíjel je bez mechanizace, jen pomocí kladiv a majzlíků. Že ten kámen nepotřebujeme? Nevadí! Potřebujeme hlavně darebáky sedřené tak, aby večer co večer padli únavou na tvrdou palandu a ráno na další šichtě počítali každou minutu do večera! A aby jim přejel mráz a horko po zádech, kdykoliv by je někdo lákal do dalších nepravostí, až se vrátí mezi lidi!“

„Myslíš, že to postačí?“ pochyboval i Fritz Pilz, přizvaný se svým bratrem a Sjöbergovými do Rady Starších díky jejich znalostem lizidů, chitsaldilů a préta.

„To nevím, ale zdá se mi to správné,“ přikývl Standa. „Rozumějte, co se týče technické stránky čehokoliv, co je v lizidech a knihách, o tom vím všechno. Včetně chitsaldilů a préta, neboť jste do knih uložili jejich dokumentaci. Ale o spravedlnosti a vězeňství mám jen encyklopedické znalosti ze Země a pojednání gufyrů. A ta nejsou rozhodně tak hloupá, jako většina pozemského práva. Jenže gufyrové nemuseli mít na nás lidi správný pohled - přece jen se od nich lišíme.“

„Ty tedy tvrdíš, že víš všechno o pozemském právu?“ zeptal se ho otec Mihovič.

„Všechno ne,“ přiznal Standa. „Jen to, co je v encyklopediích. I tak je toho dost. Ale když si to srovnám se záznamy gufyrů, vychází mi, že byli vpředu i tady. Lidé nejsou stejní jako gufyrové, ale ti zase měli zkušenosti i s jinými bytostmi.“

„Fajn,“ řekl otec Mihovič. „Budeme k tobě chodit na rady.“

„Není to špatný nápad,“ přikývl Standa.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:07