Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Gesto hodné velmoci

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Po návratu ze sněmu Starších se Standa se Slávkou zavřeli v Standově kajutě, aby si vyjasnili situaci mezi sebou. Bylo to na Standovo přání, ale Slávka ho s velice vážnou tváří následovala.

„Myslíš, že se mezi námi něco změnilo?“ začala, sotva za nimi zaklaply dveře.

„Doufám, že mezi námi ne,“ usmál se trochu smutně. „Ale musím připustit, že teď budu mít menší handicap, něco jako tělesnou vadu. Není to jako kdybych byl beznohý, ale... dneska bych snad ještě cestovat mohl, ale to se brzy změní.“

„No a co?“ usmála se taky trochu kysele. „Ještě máš výsadu, že si můžeš své doživotní vězení vybrat. Ostatní Vědoucí na tom budou hůř, každý bude přikovaný, kde to na něho vyjde...“

„Záleží už jen na tom, jestli ti to bude vadit nebo ne,“ pokračoval.

„Mně?“ opáčila. „Já nikde přikovaná nebudu. Předpokládám, že budu dál navštěvovat ruská filmová studia a pokračovat v herecké kariéře... tys tomu moc nedal, na Orizemi budeš mít poslední příležitost, ale jestli si, jak předpokládám, vybereš za domov původní Zem a Rusové zůstanou na Orizemi, pak se obávám, že o tu možnost přijdeš. Na druhé straně je jasné, že jsi o to do této chvíle beztak moc nestál...“

„Snad si tě budu smět vychutnat v hotových filmech,“ usmál se. „Díky bratrům Pilzovým za préto! Ale víš přece, že mě k tomu vedla nutnost! Ani nevíš, jak jsem rád, že je ten problém s lizidy řešitelný! Teď mám vlastně chvilku volna, ačkoliv... co bych ti zapíral, ten zákaz cestování mě bude trochu mrzet. Ale víc kvůli tobě než kvůli mně.“

„Proč kvůli mně?“ vyjela si na něho. „Já přece omezovaná nebudu. Ledaže bych ti slíbila, že zůstanu ve tvém vězení s tebou. Ale to ti neslíbím - předpokládám, že se na filmování nedáš, takže to i nadále zůstane jen mým koníčkem. Doufám aspoň, že nebudeš žádat, abych nechala filmování. Ale jak sám říkáš - zaplaťpámbu klukům Pilzovým za préto! Ty budeš mít své lizidy, já své filmové ateliéry. Když nám to nedělalo problémy doposud, nemělo by nám to vadit ani v budoucnu.“

„Byl bych rád, kdybys to takhle sportovně brala pořád,“ oddychl si trochu.

„Ty si snad myslíš, že bych to mohla brát jinak?“ usmála se. „Holka, která má tak zajímavýho kluka, si ho musí pořádně hledět!“

„Ale víš, co jsem řekl!“ upozornil ji. „Kdo mě bude znát, nesmí to rozkecávat, aby se nestal mým nepřítelem!“

„Neboj se!“ povzbudila ho. „Stačí mi, že to bude vědět kromě rodičů i otec Mihovič. Vlastně všichni Starší, Pilzové a Sjöbergové... i tak jich bude dost. A vědí to už dnes, ale řekl jsi jim to ty sám, pamatuj si to!“

„Víš, trochu jsem se bál, že ti můj hendikep bude vadit,“ svěřil se jí.

„Blázínku!“ objala ho. „To jsou zbytečné obavy!“

„Slávinko!“


Vlaštovka prolétla oběžnou drahou Neptunu a vstoupila do Sluneční soustavy. Jupiter a Mars byly úslužně rozmístěné stranou, ale brzy se na obrazovce v řídící kabině objevil i malý kotouček Saturnu. Řídící středisko na Orizemi ji už delší dobou brzdilo a její rychlost postupně klesala. Měla už sotva tisícinu mezihvězdné rychlosti, ačkoliv pořád ještě letěla rychleji než komety v periheliu.

Brzdění probíhalo po dávkách. Bylo tak prudké, že v té době musela být kabina prázdná, bez lidí. Intenzita brzdění se snižovala na úroveň snesitelnou pro člověka zpočátku jen dvakrát do týdne, aby posádka mohla zkontrolovat stav Vlaštovky a pořídit snímky, které inženýr Formánek po jejím návratu na Orizem trpělivě vyhodnocoval vlastním programem.

Když po Saturnu objevil na snímcích i Zemi, nechal let Vlaštovky změnit tak, aby k ní mířila co nejvýhodnější cestou. Byla to podivná stíhací křivka, ale inženýr Formánek trval na tom, že je za dané situace nejvýhodnější.

Ačkoliv - a to nemohl tušit - výhodnější by bylo, kdyby Vlaštovka přiletěla k Zemi zboku.

To už se kosmonauti na Vlaštovku vypravovali každým dnem, aby něco nepromeškali. Žádný div, že blížící se cíl sledovali i všichni obyvatelé Orizemě. Někteří už si plánovali i první výlety do známých míst. Rada Starších po lidové diskusi vyhlásila, že nebude bránit, aby se někteří postupně na Zem vypravili za příbuznými a po splnění nutných podmínek je zlákali k odstěhování na Orizem. Část těchto podmínek by museli splnit i lidé na Orizemi, ale větší část podmínek by se týkala jejich příbuzných - zejména přirozeného dodržování Sedmera přikázání. Jak Rada Starších vyhlásila, dá se dodržovat i bez jeho znalosti a jeho porušování je tak jako tak odsouzeníhodné, ačkoliv lidské zákony jsou v tomto směru neuvěřitelně benevolentní a porušování Sedmera často ještě podporují.

Návštěvy Země se měly odehrávat jen nakrátko a v co největším utajení, aby se nepodobaly nájezdům kobylek. Z toho vyplynulo, že se na Zem nemohou vypravit všichni najednou, ale podle pořadníku, do kterého už se největší nedočkavci začali zapisovat. Přednost měli ti, komu na Zemi zůstali nejbližší členové rodiny a chtěli by je tam navštívit. Starší se ale nad některými nedočkavci jen usmívali. Až budou mít přístup na Zem všichni, budou muset zpočátku dodržovat pořadníky, pak se návštěvy okoukají a omrzí a nakonec nebudou pořadníky vůbec potřebné.

Jak se Vlaštovka blížila oběžné dráze Marsu, nervozita obyvatel Orizemě stoupala. Zbytečně je Rada Starších uklidňovala, zbytečně je připravovala na hrozící zklamání. Otec Mihovič vykládal, jak se po šesti stech letech podíval na Zem a jak ho překvapilo, nakolik se Země za tu dobu změnila k horšímu. Asi to nebylo tak horké, lidé i ve středověku nebyli svatí, ale s odstupem času si každý ztracenou Zem idealizoval a teď se měl vrátit do světa, kde je člověk člověku vlkem a spravedlivé aby hledal za dne s lucernou.

„Jen si o lidech nedělejte iluze!“ napomínal otec Mihovič nedočkavce. A zejména si vzal na starost Rudolfa Pilze, který se očividně třásl na to, až si ze Země přiveze svoji choť a matku svých synů. Sandišůti mu návštěvu Země nepovolili a on se proto zapsal do pořadníku na první místo, hned jakmile o tom začali uvažovat.

„Poslyš, Rudo, co budeš dělat, až zjistíš, že se ti manželka znovu provdala za jiného?“ zkoušel ho trochu připravit na to, s čím by se mohl na Zemi setkat. „Uvědom si, na Zemi vás tři už dávno prohlásili za mrtvé - tak to přece chodí. Kdyby pro vás tvoje Gertruda truchlila pět let, bylo by to až dost. Ale kdyby si pak vzala jiného, nikdo by jí to nemohl vyčítat, ani ty ne!“

„To by neudělala!“ tvrdil Rudolf Pilz. „Gertička nebyla na chlapy!“

„Nebyla... nebyla...“ mrmlal otec Mihovič. „Jenže osamělá ženská... Já jen, abys nevyváděl, kdyby už měla čtyři další děti s jiným!“

„Toho se nebojím!“ trval na svém Rudolf. „Já jsem to taky táhl bez ženských!“

„No jo, ale ty ses pořád utěšoval, že ti Sandišůti někdy povolí přivézt si ji! Mezi námi, byla to bláznivá naděje!“

„Však jsem jim to nikdy nezapomněl!“ odvětil zamračeně pan Rudolf.

Na návštěvu Země se chystali i Standa se Slávkou. Standa se těšil na bývalé kamarády a plánoval si, že některým nabídne přestěhování na Orizem - zejména si myslel na Káju a jeho rodiče. Slávka to měla horší. Představovala si, co jí asi řeknou její dvě sestřenky. Jejich rodiče se nejen kamarádili, ale nejspíš spolupracovali i v podvodech. Slávka měla obavy, aby si se sestřenkami vůbec rozuměla. Spíš měla tušení, že se naprosto neshodnou. Už protože si s nimi kdysi rozuměla velice dobře. Jenže zatímco ona se na Dzígvlegtu pod dohledem otce Mihoviče a rodiny Tvrzníků rychle měnila, ty dvě nejspíš zůstaly, jaké byly. Nafoukané, prázdné fifleny, pro které byla většina lidí »socky«, nad které se mohly vyvyšovat oblečením, luxusním make-upem nebo kapesným. Dnes už - pokud se s jejich rodiči něco nezměnilo - budou navíc oslňovat i značkou automobilů a shlížet zvysoka na majitele levnějších aut. A samozřejmě budou arogantní, sebejisté a sebestředné.

Kéž by je postihla podobná katastrofa jako její rodiče!

Ačkoliv - co není, může být a jestli se strejda s tetou nezměnili, mohl by je navštívit někdo, kdo je odnese do Vězeňských ostrovů. Pravda, to by Slávka nejraději přenechala Standovi, přece jen je teta mámina sestra a až by se ty dvě setkaly, určitě by se shodly i na jejím zatracování.

A co kamarádky ve škole?

Slávka si až teď uvědomila, že ve škole nikdy neměla pravou kamarádku. Chudšími pohrdala a před stejně bohatými se měla na pozoru. Také chtěly být ve třídě nejobdivovanější a byly pro ni vždycky konkurentkami, nikdy ne kamarádkami. V poslední době se ve světě na úkor kamarádství nebývale rozmohla konkurence. Kamarádská pomoc přece snižuje nejdůležitější přednost dneška - konkurenceschopnost. Jak to, že Standa kamarády má? Vlastně - on na Zemi patřil mezi »socky« a ty si pořád nejen pomáhají, ale často se i kamarádí. Samozřejmě si už pak nemohou správně, zdravě a dravě konkurovat, ale socky se tímhle netrápí.

Problém je ale v tom, že kdo chce zbohatnout, musí nutně porušovat Sedmero a obvykle hned ve dvou bodech - Nepokradeš a Nezotročíš. A pak už se obvykle nezdržuje ani s ostatními. To je ten pravý smysl věty, že spíše projde velbloud uchem jehly než bohatec do království nebeského. Jistě, dá se zbohatnout i nějakým užitečným vynálezem, jenže to jsou výjimky podobné pohádkám o chudé dívce, kterou si najde pravý princ. Na vynálezech nebohatnou vynálezci, ale ti, kdo jejich vynálezy dokáží dobře zpeněžit - a přitom ve zdrcující většině pravé vynálezce oškubou. Těch proto většina umírá v chudobě a jejich vynálezy se chlubí ti správně draví manažeři.

Dnes by si Slávka spíš našla kamarádku mezi těmi dříve tak opovrhovanými sockami, na které pohlížela spatra, jenže na to už bylo pozdě. Teď by toho mohla litovat, naštěstí si mezitím našla pár kamarádek na Dzígvlegtu a teď na Orizemi. Však už také sama nebyla taková namyšlená a prázdná fiflena, jako když ji Standa přinesl na Vytvezyl a následně až na Dzígvlegt. A své vlastní sestřenky by teď nejspíš litovala. Ačkoliv - ony by teď možná litovaly ji. Protože je už úplně jiná než ony.

Jde o to, kdo má k lítosti víc důvodů.


Rychlost Vlaštovky klesla na pouhých dvacet kilometrů za vteřinu. Zabrzdili ji ještě daleko od Země, ale inženýr Formánek tvrdil, že je to tak správně. Čekala je zodpovědná část letu - přistání. Při něm měli sedět uvnitř Vlaštovky dva piloti a korigovat dráhu až do dosednutí. Pak měli vylézt, položit první značky préta a rozběhnout se do stran, aby další značky položili co nejdál od té první - kde se brzy objeví lidé, kteří si všimnou přistávání Vlaštovky. A při jakémkoliv problému se měli skokem vrátit na Orizemi - i jedna jediná značka na půdě Země by měla stačit.

Standa se ostatně nabízel, že položí další, kdyby museli opustit Vlaštovku předčasně. Jemu by stačila jediná značka, i kdyby místo přistání Vlaštovky ihned obklopila některá pozemská armáda. Dalo se přece čekat, že to neujde pozornosti vojáků - a ti by se mohli v takovém případě chovat až nevypočitatelně. Neviditelného a nehmotného ducha by si však nevšimli - a Standa by pak položil po okolí tolik značek, kolik by jich potřebovali.

Teď ale bylo třeba, aby piloti v pořádku přistáli. Ačkoliv Vlaštovku obklopovalo silové pole rationu, byla příliš důležitá. Byl to první mezihvězdný let pozemšťanů a nesměl skončit špatně. Na jeho úspěchu hodně záleželo, přinejmenším by se všechno o několik let opozdilo, než dorazí další Alouette nebo oba Blesky. Ale tyto tři hvězdné lodě byly pořád na dosah od Orizemě, nedostaly se ještě ani k místu, kde první Vlaštovku spolkla červí díra. Kdoví, jak to s tím úkazem vlastně je, zda je trvalejšího charakteru, anebo se objevuje jednou za deset tisíc let a to ještě jen nakrátko? Nikdo to zatím nevěděl. Sandišůti, gufyrové ani ostatní z Druhého vesmíru s tím neměli žádné zkušenosti, v Prvním vesmíru přece nelétali. Vlaštovka byla první a jediná, proto všichni tak napjatě sledovali závěrečnou fázi jejího letu.

Standa se také nabízel mezi piloty, ale opět ho odmítli s poukazem na to, že i on a Slávka budou na Zemi příliš důležití než aby je nechali sebeméně riskovat. Sledoval aspoň let Vlaštovky na hradě Jukagyri pomocí záznamových flešek, které sem piloti v pravidelných intervalech přinášeli. Teď už se střídali po hodině letu a s takovým zpožděním si mohli pouštět obraz lidé kdekoliv na Orizemi.

Piloti se mezitím rozhodovali, kam s Vlaštovkou přistanou.

Vlaštovka už byla pod oběžnou drahou Měsíce, který byl naneštěstí na opačné straně, takže si ho nemohli prohlédnout zblízka. Ideální by bylo dosednout v Evropě, kde to skoro všichni znali, ale Evropa je příliš sledovaný kontinent a nikdo neví, co by byly schopné provést obsluhy radarů, až by Vlaštovku zpozorovaly. V nejhorším případě by si ji mohly splést s mezikontinentální balistickou střelou, vyvolat poplach - a neštěstí by mohlo být na světě.

Z téhož důvodu se museli vyhýbat území pozemských velmocí. Pokus o přistání na pevnině Severní Ameriky, tak jako na území Ruska nebo Číny, by mohl skončit atomovou válkou. Zbývaly jim odlehlé oblasti Jižní Ameriky anebo centrální Afriky. Všude jinde by rozdráždili armády a mohli by způsobit globální světovou katastrofu. Když o tom na Radě Starších diskutovali, padl tam návrh vyslat dopředu radiové volání a ujistit všechny národy Země, že Vlaštovka přilétá v míru. Padlo by na to sice jejich inkognito, ale mohlo by to zabránit nedorozumění.

Ruský patron se však proti tomu opřel.

„Bude zapotřebí, abychom i na Zemi jednali v utajení,“ trval na původním plánu. „Myslíte si, že by takové radiové volání zabránilo nedorozumění? Právě naopak! Všechny velmoci by okamžitě začaly podezírat ty druhé z obzvlášť rafinovaného podrazu a viděli byste, že by to bylo ještě horší.“

Nakonec se shodli, že Vlaštovka přistane přece jen tajně. Z dálky se podobala asteroidům, ani velikostí nebudila dojem nebezpečí pro Zem. Tak velkých balvanů dopadne každým rokem na Zem plno, většina shoří v atmosféře a jen málo jich dopadne na povrch. Vlaštovka se nemohla prozradit ani motory, neboť žádné neměla. Byla to pouhá schránka, která měla přistát na vhodném místě buď pomocí pole rationů, které ji obklopovalo, nebo klouzavým letem, kdyby pole rationů vysadilo. Což bylo docela dobře možné, neboť pole z Orizemě až k Zemi nedostačovalo a Vlaštovku od opuštění červí díry obklopovalo i řídilo pole z pozemských lizidů, které bylo zcela v moci Sandišůtů.

Teď ještě bylo třeba vybrat místo přistání. Piloti navrhli severní Afriku poblíž Středozemního moře - co nejdál od Středního Východu, kde leželo neuralgické místo Země. Inženýr Formánek jim spočítal nejvýhodnější trajektorii a předal jim ji na flešce, se kterou dva piloti zmizeli z přechodové komory přímo do hlavní a jediné kabiny Vlaštovky.

Krátce poté se v přechodové komoře objevili vystřídaní kosmonauté. Rychle si otevřeli těžké dveře komory a ještě ve skafandrech podali nedočkavému panu Formánkovi flešku se záznamy. Ten ji rychle připojil ke svému tabletu - a s ním vlastně ke všem tabletům Orizemě.

Všichni, kdo mohli, si nedočkavě pustili přehrávání filmového záznamu, kde se už viditelně přibližovala naše stará dobrá Země...

Náhle se ozvalo dvojité prásknutí.

Těžké vzduchotěsné dveře přechodové komory se prudce zabouchly, až všem lidem na hradě Jukagyri zalehlo v uších. Inženýr Formánek, Standa, otec Mihovič i čerstvě vystřídaní kosmonauti se okamžitě otočili k zabouchnutým dveřím přechodové komory.

Zevnitř se nic neozývalo. Otec Mihovič vzal za zajišťovací kolo, ale dveře se ani nehnuly.

„Je tam podtlak!“ upozornil ho Standa. Pravda, stačil by nepatrný podtlak, aby se dveře nedaly otevírat. Otec Mihovič natáhl ruku k ventilu a opatrně jím pootočil. Ozvalo se zasyčení, jak dovnitř komory vnikal vzduch, ale rychle zesláblo. V komoře nebylo vakuum, jen trochu snížený tlak, který se rychle vyrovnal a když pak otec Mihovič zalomcoval zajišťovacím kolem na dveřích, těžké dveře se pomalu otevřely.

„Nechoďte sem!“ ozvalo se zevnitř ostré varování, ztlumené skafandrem.

Byli tu oba piloti Vlaštovky, ale jeden napolo ležel, druhý ho malátně podpíral.

Otec Mihovič na varování nedbal. Vběhl do komory a také se sklonil nad bezvládným tělem druhého pilota.

„Stando, zavolej okamžitě Slávku!“ poručil jen tak přes rameno.

„Nebude to nutné,“ namítl Standa chlácholivě. „Už se to lepší.“

„Jak to můžeš tvrdit?“ obořil se na něho otec Mihovič.

„Jsem Vědoucí!“ připomněl mu Standa. „Těmi dvěma se už zabývají zdejší lizidy. Budou jistě úspěšnější než lékařka, i když Slávka je dost dobrá. Ale už ji taky volám...“

„Jsi vědoucí?“ obrátil se na Standu inženýr Formánek. „Tak co jim je?“

„Jsou oslepení, popálení v obličeji a kromě toho mají parádní nemoc ze záření!“ řekl Standa. „To všechno se ještě dá napravit, i když to možná bude trvat pár měsíců.“

„Nemoc ze záření? Z jakého záření?“

„To ještě nevím, ale můžeme si to už domýšlet,“ zahučel Standa. „Země nás přivítala takovým vřelým pozdravem... zkrátka nám Vlaštovku sestřelili.“

„Sestřelili?“ obrátil se nedůvěřivě na něho i otec Mihovič. „Prosím tě, čím?“

„Vždyť je pořád chráněná polem rationů!“ nedůvěřoval tomu ani inženýr Formánek.

„Podle všeho jadernou hlavicí,“ doplnil to Standa. „Asi aby si byli jistí...“

„To byl tedy hodně žhavý pozdrav!“ odplivl si obrazně inženýr Formánek.

„Pozdrav hodný velmoci!“ přikývl Standa.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:07