Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Probuzené Peklo

Otec Mihovič brzy odletěl a místo něho se vrátila Slávka. Přiletěla se čtyřmi novými kurýry a se dvěma návštěvníky. Standa se nejvíc přivítal se dvěma z nich. Hans Pilz mu měl dělat kurýra na Orizemi, kde byl Vědoucím jeho bratr Fritz. Měl by to snadnější, přenášel by jen hmotné předměty. Mezi Zemí a Orizemí naštěstí fungovalo spojení a lizidy si mohly vyměňovat informace. To mezi ostatními světy v jiných vesmírech nefungovalo.

Otec bratří Pilzů Rudolf si přiletěl na Zem pro svoji ženu, kterou mu Sandišůti nedovolili vzít s sebou na Dzígvlegt. Hned po přijetí Standou odletěl se Slávkou do Švýcarska. Téměř obratem se ale oba vrátili s neuvěřitelně šťastnou starou paní, ještě oblečenou do černých vdovských šatů.

„Říkal jsem vám, že na mě Gertička počká? Říkal!“ opakoval nadšeně starší pan Pilz.

Gertruda Pilzová se rozbrečela, když se objala se synem Hansem - on k tomu taky neměl moc daleko, přece jen maminka je maminka, i když vypadala jako jeho prababička.

„Škoda, že jsme se pro tebe, Gerti, nedostali dřív!“ litoval pan Rudolf.

„Však ona vám ještě trochu omládne, až se jí ujmou lizidy na Orizemi!“ utěšovala je Slávka. Pro jistotu hned staré paní vytvořila ovladač lizidů a Standa jí ihned mrknutím potvrdil, že funguje.

„Myslíš?“ podíval se na ni pan Rudolf s nadějí.

„To si jen tak nemyslím, to vím,“ odvětila sebejistě Slávka. „To se ještě spraví, uvidíte!“

Pravda, manžel paní Gertrudy Pilzové Rudolf teď vypadal málem jako její vlastní vnuk, ale to jen podle měřítek na Zemi. Na Orizemi by vypadal jako její syn nebo i vnuk i otec Mihovič. Pilzové naštěstí o Slávčiných slovech nepochybovali - Slávka u nich ve vědě platila za autoritu. Ale jen Standa v této chvíli věděl, jak intenzivně začal ovladač paní Gertrudy komunikovat s nejbližším lizidem. Mládnutí tedy začalo už na Zemi a na Orizemi bude jistě pokračovat.

„Poslyš, Hansi, máš teď za úkol doprovodit rodiče k Fritzovi,“ obrátil se Standa na Hanse.

„Ale já tu mám poslání kurýra!“ namítal Hans.

„No právě!“ odtušil Standa. „Takže je to tvůj první kurýrní úkol - musíš se postarat, aby setkání na Orizemi všichni ve zdraví přežili. A až se řádně přivítáte, vrať se! Taky tě rád vidím!“

Pilzovi odletěli společně - préto vyvolával Hans. Slávka doprovodila druhého návštěvníka na místo, které chtěl navštívit, zatímco Standa se zbývajícími třemi kurýry navštívil nejbližší banku, kde jim založil konta a převedl na ně potřebnou sumu do začátku. Pak společně navštívili podle inzerátu nejbližšího majitele domů, inzerujícího pronájem menších bytů. Když zaplatili jako zálohu nájem za první rok dopředu, dostali bez problémů klíče a nastěhovali se.

Standa jim byt zařídil nejnutnějším nábytkem, ale než se s nimi rozloučil, dal jim své instrukce.

„Máte-li být nenápadní, postačí, když nebudete zbytečně vycházet z bytu,“ začal. „Máte tady vlastní tablety - ty zdejší jsou pozměněné, aby fungovaly i jako televizní přijímače, abyste se tady nenudili. Ale musím vás požádat o jednu o laskavost. Nastavte si na tabletech osm hodin ráno, poledne a osm večer a cokoliv budete potřebovat, požadujte od lizidů jen v rozmezí deseti minut před a po tomto času.“

„My už víme,“ usmál se Olda Hanzl. „Sleduješ tady nějaké Sandišůty, že?“

„Ano,“ přikývl Standa. „Jakýkoliv požadavek na lizidy mi dává varovný signál. Nemyslím si, že by Sandišůti sídlili zrovna v Praze, ale určitě bude lépe, když budu každý signál mimo tyto doby chápat jako poplach. Ještě se musím proletět po Africe a kdyby byli Sandišůti v Evropě, těžko by se dali odlišit od vás. Tak aspoň časově...“

„Jasně,“ přidal se Hynek Darza. „Budeme tady tiše jako myšky, po kterých slídí kočka.“

„Hele, hoši,“ dodal dobrácky Standa. „Vaším úkolem není nic jiného než být připraveni odnést případné doličné předměty do Jukagyri Radě Starších, případně Fritzovi Pilzovi coby Vědoucímu. Zprávy nám tu fungují, na Zemi nebudete dělat nikomu průvodce ani po nikom pátrat. Jste kurýři, rozumíte? Můžete si klidně chodit i po Praze, ale nepřejte si mě, kdybych vás potřeboval a všichni byste byli nedostupní!“

„Jasně, šéfe!“ srazil paty Olda.

„Toho šéfa si nech pro otce Mihoviče, uvidíš, jak rychle s tebou vyběhne,“ usmál se Standa. „Poslyšte, kluci, až Sandišůty vypátráme, všechno se změní, ale teď... není to jednoduché.“

„Ale my to chápeme!“ přikyvoval Hynek. „Škoda, že my nic necítíme!“

„To může jen jeden, ale nemusíte mi závidět,“ vzdychl si Standa. „Znamená to konec cestování po jiných světech. Pravda je, že jsem všechny naše světy navštívil, dokud jsem byl sám a šlo to, ale teď už má každý náš svět svého Vědoucího a to je konec. Vy si pořád můžete cestovat podle libosti kam chcete, já už ne.“

„Jenže zrovna tady to může být nejzajímavější!“ křenil se Hynek. „A je tu náš původní domov. Na Prahu se těším už nejmíň pět let, od chvíle, kdy se začalo mluvit o Vlaštovce. Musím se podívat, kde tady žil táta.“

„Možná by sis ho sem měl pozvat, aby ti to sám našel,“ navrhl mu Standa.

„Táta mi to popsal dost podrobně,“ ujistil ho Hynek.

„Jenže tady sám dlouho nebyl a možná bude mít i on problém vyznat se tu,“ namítl Standa. „Za těch pár let se mohlo hodně změnit!“

„Uvidíme!“ řekl optimisticky Hynek.


Během následujících dnů Standa položil značky v Africe a prohlásil, že to postačí. Nejhustší síť značek byla v Evropě a speciálně v Čechách, kde je rozmisťovala Slávka. Standa jich umístil početně víc, ale rozhodil je po celém zbytku světa, takže byly často až tisíce kilometrů od sebe. Nejřidší byla síť v Austrálii a v Americe, ale ani Afrika nebyly dost pokryté. Standa předpokládal, že si jiní položí další značky až podle skutečné potřeby.

Teď se musel soustředit na Sandišůty. Nebylo to snadné. Nepoužívali totiž na Zemi lizidy. Zřejmě to nepotřebovali, materiálně je zajišťovaly lidské prostředky a nemuseli si přilepšovat lizidy. Nepoužívali ani rationy. Buď se vůbec nepřemisťovali, nebo i k tomu využívali běžné dopravní prostředky. Byli tak méně nápadní, ačkoliv - Sandišůti jsou mezi lidmi nápadní už svým vzhledem a nemohou se objevovat na veřejnosti. Budou nejspíš někde zalezlí, kde o jejich existenci ví jen málo věrných sluhů. A ti své pány jistě neprozradí.

Když nic nehlásily hlídače použití rationů a generování hmotných předmětů, zkusil to Standa s monitorem životních funkcí. Jenže ani tady se nic moc nedělo. Sandišůti měli zřejmě fyzická těla stabilizovaná a nepotřebovali trvalé korekční zásahy lizidů jako paní Gertruda Pilzová, když jí Slávka vybavila ovladačem. Neutrálně se chovali i lidé z Orizemě, včetně kurýrů, Standy a Slávky. Ani tady se zřejmě nedalo očekávat nějaké usnadnění při pátrání po Sandišůtech.

Standa si uvědomoval, že tudy cesta nepovede.

Aby ale neseděl s rukama v klíně, rozhodl se začít dělat to, co měl na Zemi původně v plánu.

Slávka začala pravidelně navštěvovat ruské filmové ateliéry na Orizemi, ale ke spojení s otcem Mihovičem a potažmo s Radou Starších Orizemě ji beztak nepotřeboval, proto jí dal plnou volnost k natáčení. Zejména když Rusové tvrdili, že je to jejich hvězda první velikosti.

Na jeho návrh jednala Rada Starších s gufyry o podílu na využívání Adu. Gufyrové kupodivu na ten návrh přistoupili bez vytáček a sami nabídli lidem pomoc při zavádění trestaneckých kolonií. Rada Starších Orizemě jejich pomoc přijala, ale pouze na zaváděcí dobu. Její delegace potvrdila úmysl řídit kolonii vlastním systémem bez dalších zásahů ze strany gufyrů. Gufyrové to kupodivu přijali, trvali jen na tom, že Vědoucím na Adu bude gufyr - už ho tam totiž měli. Což bez dalších podmínek přijali naopak lidé.

Důsledkem toho bylo svolení posílat do Adu největší darebáky. Otec Mihovič Standovi doporučil vybírat je zpočátku jen z Čech, aby pro ně nemusel cestovat daleko, ačkoliv na to Standa namítal, že pro něho vzdálenosti nehrají roli. Sám je ale na Ad přenášet nemohl, musel k tomu využívat kurýrů. Ad už měl svého Vědoucího, se kterým by mu hrozil smrtící konflikt.

Standa tedy zahájil akci »Peklo pro tebe«, spočívající v přesunu největších darebů do kolonie na Adu, obnovené lidmi z Orizemě s pomocí gufyrů. Využívání kurýrů nebylo příliš omezující. Jako první tam vrátili z Orizemě všechny, kdo tam byli už předtím - až na dva, kterým trest vypršel.

Pak měly následovat nové přírůstky ze Země. Otec Mihovič kladl Standovi především na srdce, aby neposílal do Adu sporné případy - bylo by hodně trapné vracet nevinné zpátky na Zem.

Standa na to odpověděl odesláním pěti doktorů práv po kurýrech přímo do Adu. Otec Mihovič se s ním hned poté z Orizemě spojil, ale vrtěl hlavou pochybnostmi, jak si, proboha, může být tak jistý, že to jsou skutečně tak nepopiratelní darebáci?

„Je to jednoduché, Mihoviči,“ usmál se na něho Standa. „Jsou to přece exekutoři! Ty bych mohl brát šmahem podle seznamu členů České exekutorské komory!“

„Opravdu považuješ za vyloučené, aby i mezi nimi byli i poctivci, kteří se nesnaží jiným na potkání škodit?“ pochyboval otec Mihovič. „Co když se na to někteří dali, aby opravdu upřímně pomáhali věřitelům získat zpátky, co jim patří?“

„Trochu bych pochyboval u nejmladších, kteří jsou exekutory teprve krátce,“ odvětil Standa. „Těm bych snad ještě věřil, že to šli dělat upřímně. Ale kdo je u toho déle, ten už není a nemůže být nevinný. Ti nevinní od toho po krátké době zcela zákonitě utečou a kdo u toho vydrží, přizpůsobí se ostatním, zvykne si a o nevině nemůže být ani řeč. A navíc, tahle banda mezi sebe žádného poctivce nepustí. Když pošlu do Adu pět exekutorů, vybraných čirou namátkou ze seznamu, je téměř jisté, že jde o darebáky největšího kalibru. Ostatně, umím taky číst vzpomínky, nemusíš se bát, že bych tam posílal neviňátka...“

„Tak to radši nikomu neříkej!“ napomenul ho otec Mihovič. „Víš, co mi dalo práce přesvědčit kamarády, že je naprosto nezbytné používat to svinstvo s vykrádáním cizích vzpomínek? Jestli teď přijdeš s tím, že je to zbytečné, roztrhají mě na kusy! A posílej nám je podle našeho seznamu! Když už jsme se přemohli, ať je to aspoň k něčemu dobré!“

„Tak se nezlob!“ zkusil to Standa vyžehlit. „Ale v tom případě se rychle domluv s Fritzem, ať s námi drží basu a neprokecne to on! Jako Vědoucí umí číst vzpomínky taky.“

„Díky za varování,“ přikývl otec Mihovič.


Mezitím putovalo ze Země na Orizem pár desítek advokátů, exekutorů, soudců i policistů, aktivních při ožebračování lidí. Standa je tam odesílal pomocí kurýrů, jenže z Orizemě je po krátkém výslechu beze slov přeposílali rovnou do Pekla. Během zastávky na Orizemi si delikventi vyslechli rozsudky, velice podobné těm, jaké dříve vynášeli gufyrové.

Soudy na Orizemi vynášeli místo právníků Starší. Neměli právnické vzdělání a používali jen známých sedm přikázání, ale rozsudky vynášeli spravedlivější než nejvyšší i ústavní soudy Země. Většina pozemských právníků protestovala. Podle jejich právního mínění nedělali nic nezákonného, takže tresty nejsou spravedlivé.

„Nás vaše pokřivené zákony nezajímají!“ umlčoval je otec Mihovič. „I když jste kradli přesně ve shodě s vašimi zákony, museli jste vědět, že je to proti mnohem starším Přikázáním! A to vám neznalost některých bodů uznáváme jako polehčující okolnosti! Sami přitom říkáte, že neznalost zákonů neomlouvá!“

„Přikázání! Myslíte Desatero? To je přece dávno překonané!“ hájili se ti nejdrzejší.

„Překonané?“ ohradil se otec Mihovič. „Zrovna vy jste při rozvodu ošidil svoji bývalou ženu o většinu toho, co jí mělo patřit! Porušení přikázání »Nepodáš křivého svědectví« jsme vám počítali za polovinu obvyklé sazby. Dvě sebevraždy, ke kterým jste dohnal své oběti, vám ale počítáme za plnou sazbu - »Nepokradeš«»Nezabiješ«! Jen za tyhle dva případy budete v Pekle padesát let a když k tomu připočteme všechno ostatní, těch dvě stě dvacet let v Pekle máte plně zasloužené!“

„Dvě stě dvacet let?“ ušklíbl se právník. „Přešli jste na americký způsob sčítání trestů? Jsou snad u vás v pekle taky amnestie?“

„U nás nejsou amnestie,“ zvážněl otec Mihovič. „Když dostanete dvě stě dvacet let v Pekle, strávíte v Pekle tvrdou fyzickou prací dvě stě dvacet let. Povíme si to potom. A netěšte se, že se toho nedožijeme. Už je mi šest set a klidně si těch dvě stě dvacet let na vás počkám. Mimochodem, jestli pořád doufáte, že je Peklo pouhá náboženská fikce, můžete si to myslet ještě asi tak pět minut. Pak vás tam totiž dopravíme a pravé Peklo poznáte na vlastní kůži.“

„Peklo - s kotli žhavého oleje?“ ušklíbl se advokát přezíravě.

„Ne, Peklo s jezery žhavé lávy,“ odvětil otec Mihovič.

„Takové ale neznáme!“ ušklíbl se advokát.

„Tak je teď poznáte!“ odsekl otec Mihovič. „Je to sopečný svět, určený k trestání darebáků ze Země i z jiných světů - Yraachynu, Lefga, Kamifmuchu, Vlokjyu a Surdyu. Nejste ve vesmírech jediní lumpové. Možná se tam s některými setkáte, možná je spatříte jen z dálky. A také tam nejspíš uvidíte gufyry, kteří asistovali u trestání našich prapředků. Vypadají sice odporně, ale mají vyvinutý smysl pro spravedlnost. Dvě stě dvacet let Pekla není dlouhý trest, ale budete mít aspoň příležitost zvažovat, proč vás vaše svědomí včas nezadrželo. Možná žádné svědomí nemáte, ale o to nemějte starost, tam je určitě získáte. To je už dávno prověřené.“

„Peklo by snad mělo být věčné!“ namítl zaraženě právník. „Nač potom to počítání na roky?“

„Peklo trvá skutečně už statisíce let a jistě ještě dlouho vydrží,“ souhlasil otec Mihovič. „Ale tak dlouhé tresty by neměly smysl. Až si ten svůj odpykáte, bude vás vaše probuzené svědomí před každou další lumpárnou včas varovat.“

„To bych chtěl vidět!“ vybuchl rozzlobeně právník.

„Uvidíte to hned,“ ujistil ho otec Mihovič. „Zdeni, doprovoď tam pana doktora!“

Obrátil se k dívce, oblečené do černé kombinézy. Zdenka Vítová mu teď dělala asistentku místo Slávky a v poslední době často odnášela odsouzence do Adu. Vypadala na takovou službu křehce, ale s odsouzenci si věděla rady. Vzpírající delikventy si před transportem znehybnila, ale většinou na ně vystačila s momentem překvapení.

„Tak jdeme - Peklo už na vás čeká!“ přistoupila k bývalému exekutorovi.

A oba současně zmizeli...


Po únosech všech členů exekutorské komory se tato instituce, zatím jen v Čechách, zhroutila pro totální nedostatek exekutorů. Zejména když se mezi lidmi proslýchalo, že je skutečně unášejí černé postavy a pronášejí přitom slova, vzdáleně připomínající zatýkací formulky. Nezačínaly sice slovy „Ve jménu zákona“, zato v nich byla vždycky zmínka o čekajícím Pekle.

Několik únosů se odehrálo přímo před objektivy sledovacích kamer a tvář neznámého únosce se zachovala na záznamech. Standu znal brzy kdejaký školák, o dospělých nemluvě, takže ani nemohl vycházet z domu. Naštěstí ani nemusel, i když se občas toulal po Čechách i ve vzdálenější cizině. Jen nesměl svůj byt opouštět dveřmi a po schodech, ale vždy prétem přímo na místo, stejně jako se vydával na lov darebáků.

Ti poslední už u sebe mívali policejní ochranu, která jim ovšem byla houby platná. Jednoho bodyguarda dokonce napadlo připoutat se k advokátovi služebními pouty. Bohužel ani to nebylo nic platné. Před očima dalších číhajících policistů se černá postava objevila těsně vedle spojené dvojice, vyřkla známou formuli - a než se ostatní vzpamatovali, i s oběma jim zmizela.

Samozřejmě vypukl ihned zmatek, jako po každém únosu. Telefony, služební policejní auta, hemžení na místě, ohledávání stop, služební psi. Ani ti ale nezachytili jedinou stopu.

Jenže tentokrát netrvalo dlouho a černá postava se na krátký okamžik znovu objevila přímo uprostřed pokoje mezi detektivy, marně se pokoušející hledat aspoň otisky prstů. Objevila se, aby vzápětí zmizela. Uprostřed pokoje zůstal stát osamělý bodyguard, sotva se potácející, jako kdyby nemohl popadnout rovnováhu. Tu sice našel, ale vzápětí si musel sednout, jak byl přepadlý z toho, co zřejmě zažil.

„Karle!“ vykřikl na něho jeho kamarád, který ho jako první poznal. „Co je s tebou?“

„Nechte mě!“ bránil se znovu objevený policista. „Až se trochu vzpamatuju!“

„Kdes' byl?“

„Cos' tam dělal?“

„A kde máš čepici?“

Otázky pršely jedna za druhou.

„Dejte mi napít!“ přerušil policista jejich vodopád zaúpěním. „Vodu!“

Jeho kolega sáhl pohotově do skříně zmizelého advokáta a vytáhl otevřenou láhev vína, které si všiml, když tady hlídali. Nalil kamarádovi plnou sklenici a podal mu ji. Zmizelý advokát ji už asi beztak nebude potřebovat.

„Kluci, nebudete mi to věřit - ale byl jsem v opravdovém pekle!“ vyhrkl bodyguard, když se pořádně napil. „Ten černej nelže! Nosí je rovnou do pekla a předává je samotnému Óbrluciferovi! Pana doktora mu odevzdal, mně ještě vrátil, že prý mu nepatřím!“

„Počkej!“ zarazil ho kolega. „Po dvou deci vína?“

„Vždyť říkám, že mi nebudete věřit!“ urazil se bodyguard. „Sejměte mi aspoň ten prach z bot! Dejte ho na rozbor, vsadím se, že je to síra! Hořela tam skoro všude, vy jste ten smrad necítili?“

Smrad ale nikdo nepřiznal. Koukali se na kamaráda udiveně, ale neměli se k činu.

„Tak si ke mně, sakra, čuchněte zblízka!“ zavrčel bodyguard.

Až když si kolegově přičichli k jeho uniformě, připustili, že by z ní mohl být cítit zápach po hořící síře. Nebo i něco ostřejšího. Ale bylo to tak neuvěřitelné, že to ani nechtěli přijmout.

„Ten černej se mnou dělal strašné tóčo!“ pokračoval sklesle bodyguard. „V prvním okamžiku se s námi dvěma objevil na planině v pekle. Stáli jsme na takové kamenné desce, třesoucí se jako v zimnici, jako ostatně všechno kolem. Stál jsem tam jako sloup, byl jsem celý ztuhlý, nemohl jsem se ani hnout. Sebral mi pistoli - nemohl jsem hnout ani prstem, abych mu v tom zabránil - a hodil ji stranou do bazénu, kde bublalo něco příšerného - vypadalo to na svítící roztavené železo. Pistole do toho žbluňkla a zmizela pod hladinou, už jsem ji neviděl. No, měl jsem v té chvíli jiné starosti. Pak se totiž znenadání objevil ten óbrlucifer - i kdybyste mě zabili, tak ho pořádně nepopíšu! Pamatuji se jen, že to bylo živé a že to nemohl být člověk. Tlamu to mělo do půlkruhu, tak půlmetrovou, plnou žraločích zubů, až mě z nich záblo, ačkoliv kolem hořely skály. Pan doktor začal řvát hrůzou, když to po něm sáhlo černými drápy - já asi taky, ale měli jsme proč, bylo to příšerné. Pak jsem náhle pochopil, že už k sobě nejsme připoutáni. Podívejte se na tohle!“

Natáhl k nim ruku. Na zápěstí měl zaklapnutou polovičku služebních pout - ale druhá půlka i s řetízkem chyběla. Něco ji zřejmě utrhlo nebo odřízlo - už se nedalo zjistit co, přerušené články řetězu totiž chyběly.

„Pak si ta obluda pana doktora odnesla - oba prostě zmizeli jako na povel. A ten černý se pak obrátil ke mně. Řekl něco jakože jsem ještě peklu nepropadl, jako nebožák doktor, ale že mě musí provětrat, abych nesmrděl sírou - a v té chvíli jsme oba stáli na takovém strašlivém útesu, nelžu, že se mi motala hlava, když jsem viděl tu hloubku. Ten černý mě znenadání popadl a vrhl se i se mnou do strašlivé propasti pod námi. Vzpíral jsem se mu marně, skály tam byly kluzké. Příšerně dlouho jsme pak padali - bez padáku, bez gumy bandží-džampingu, bez lana, až na dno jakéhosi hlubokého kaňonu, už jsem počítal, že se tam na skalách oba rozprskneme jako melouny, shozené z desátého patra na asfalt - jenže pak to luplo a oba jsme stáli tady. Jak je to možné? Nevím. Ale nechtěl bych to zažít ještě jednou!“

Nikdo se nenabízel, že by si to s ním vyměnil.

„A co ten černej?“ zeptal se kdosi po chvilce.

„Samozřejmě to byl náš pan X,“ přikyvoval policista. „Viděl jsem ho pěkně zblízka, obličej přesně odpovídá identikitu, ale... Pánové, on sice vypadá jako člověk, ale jestli fakt bydlí v pekle, tak ho nemáme šanci najít, rozumíte?“

„Francis Kovář ho prý předevčírem prostřílel,“ připomněl všem jiný. „Jako řešeto! Dušoval se nám, že se do něho strefil přinejmenším pětkrát. Ale nikde žádná krev! Pan X se pak na něho útrpně podíval a řekl mu, že je to marná práce. A zmizel i s advokátem, kterého měl Francis chránit.“

„Pánové, to nevypadá dobře,“ vzdychl si další policista. „Kam to povede? V Čechách skoro vymizeli exekutoři. Nechci je obhajovat, byli příliš nenažraný, skoro každej si peklíčko zasluhuje, ale přece jen si neumím představit, jak to půjde bez nich.“

„Bez exekutorů bych si to představit uměl,“ podotkl jiný. „Ale prej zmizelo i několik soudců a slyšel jsem, že i pár kolegů od policie. Ten černej X se nezastavuje před žádnou autoritou! Tohle smrdí v každém případě - a nejen peklem!“

Nikdo to nezpochybňoval.

„No jo, jenže až to začne likvidovat i nás...“ nadhodil někdo, co leželo v hlavě všem.

V kanceláři zmizelého exekutora zavládlo těžké ticho a napětí by pohnulo i voltmetrem.

„Já bych řekl, že po nás pan X nepůjde,“ řekl po chvilce bodyguard, který před pár minutami tvrdil, že prošel pravým a nefalšovaným peklem. „To by si mě tam přece rovnou nechali! Naopak, pan X mi jasně řekl, že jsem peklu nepropadl - a vrátil mě sem. I když, připouštím, krkolomnou cestou. Ten pád do půl kilometrové propasti... no, byl by to adrenalin jako kráva i kdybych předem věděl, že je to srandička a pouťová atrakce a že mi to nezkřiví ani vlas... fakt je, že peklo smrdělo příšerně a provětrání to bylo opravdu rychlé a důkladné... Ale všimněte si - v pekle mě nechtěli! Proč? Řekl bych, že dokud se sami nebudeme podílet na těch zlodějnách, nemusíme se bát!“

„Myslíš?“

„Jo,“ přikývl neúspěšný bodyguard. „Když budeme jen pomáhat lidem a chránit je, nemusíme se bát pekla. Akorát bych nechtěl být v kůži Francise, ten na pana X střílel. Nota bene zbytečně.“

„Tak by se to snad nemuselo ani počítat, ne?“

„Nevím,“ vrtěl hlavou bodyguard. „Věřil bych, že je pan X neprůstřelný a neuškodilo mu to. Ale v každém případě bych byl při střílení opatrnější. Proslýchá se, že se od takových pekelníků všechny střely odrážejí a někdy zastřelí toho, kdo je vypálil.“

Ani proti tomu nikdo nic neřekl...

 


Zpět Obsah Dále

11.06.2017 18:20