Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Herečka Slávka

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Od prvního vzájemného pohledu do očí neuplynuly ani dvě hodiny a stáli proti sobě znovu.

Stařeček, už bez svého parazita, a Standa.

„Když už jste tady, sedněte si!“ pokynul Standa telepaticky nedobrovolnému hostu a vytvořil přímo před ním malý kulatý stoleček a pohodlné křesílko.

Zatímco si jeho návštěvník velice opatrně sedal, Standa se do svého vytvořeného křesla posadil zprudka, jen zaskřípalo.

„Kdo vlastně jste?“ zašeptal stařeček tiše česky.

Promluvil hlasem, bez telepatie. Proti jeho předchozí suverénnosti to byl velký kontrast, ale teď už konečně jednal sám za sebe, kdežto předtím z něho mluvil ten druhý.

„Vy to nevíte?“ podivil se Standa, ale také ihned přešel na češtinu. „Mám dojem, že hostitelé těch parazitů vnímají, co se s nimi děje a s kým jednali.“

„To nevěděl ani on,“ šeptl stařeček.

„Proč jste tedy za mnou přišli?“ zajímal se Standa.

„Nevím všechno,“ pokrčil rameny stařeček. „On mě nepotřeboval pořád. Při jednání se svými mě odkládal na chodbě.“

„Ale víte, že vás chtěl zabít, nebo ne?“

„Vím,“ přikývl tiše stařeček.

„Tak abychom se raději zdvořile představili, ne?“ usmál se Standa. „Ačkoliv vám to nejspíš nic neřekne. V matrice mám jméno Stanislav Tvrzník a známí to zkracují na Standa. A kdo jste vy?“

„Opravdu mě neznáte?“ zalapal stařeček po dechu. „To není možné, byl jsem prezidentem této země a můj obraz visel na tisíci místech!“

„Český prezident?“ podivil se trochu Standa. „Promiňte, ale dlouho jsem v Čechách nebyl. Jako malému klukovi mi byl nějaký prezident úplně ukradený!“

Sic transit gloria mundi!“ vzdychl si stařeček. „Tak pomíjí sláva tohoto světa... No, jestli jste byl dlouho v zahraničí, nejspíš i se svými rodiči, dalo by se to pochopit. Kdy jste se ale vrátil? A s rodiči, nebo snad už sám?“

„Jsem tu jen s několika přáteli,“ řekl Standa.

„Tak je to asi správné,“ pokyvoval hlavou stařeček. „Opravdu, ale opravdu se mi líbí, že jste se osamostatnil. Ostatně, můj pán by se nezahazoval s kdejakou nickou. Předpokládám, že máte i nějaké zahraniční vzdělání, ne?“

„Vy jste si nevšiml, že jednám s mimozemšťany?“ podíval se na něho Standa pátravě.

„Všiml,“ přikývl stařeček. „Jak jsem pochopil, jednal jste dokonce samostatně. Mě také občas nechají jednat samostatně, ale na důležitá jednání mě berou jen jako kůži.“

„Kůži?“ podivil se Standa.

„No - děláme jim jen kůži, aby si ostatní mysleli, že jednají s lidmi. Vy to neznáte?“

„Párkrát jsem to viděl,“ přiznal Standa. „Dnes asi tak potřetí. Zvenku to nevypadá lákavě.“

„Vy jste jim nikdy kůži nedělal?“ podivil se stařeček.

„Ne,“ otřásl se Standa. „Ani nebudu. A vy už také nemusíte. Ale poslyšte, když jste prezident, to si jen tak pobíháte po Praze bez nějakého... doprovodu?“

„Ovšemže mám své bodyguardy, ale můj pán je nechal čekat dole u dveří paneláku,“ přikývl stařeček. „Jako kůže nikomu neporoučíme, to jistě znáte. Ale moji bodyguardi se tomu nediví, už si na to dávno zvykli.“

„Asi bychom je tam neměli nechat čekat,“ navrhl Standa. „Co kdybychom je pozvali nahoru?“

„Já bych je tam klidně nechal,“ mínil stařeček. „Tady by mohli být nervózní...“

„Spíš by měli být nervózní dole, ne?“

„Tam ne, oni jsou zvyklí, že je s sebou všude neberu,“ řekl stařeček trochu živěji. „Vy nejste zvyklý na bodyguardy, že? Je mi to divné, proč vás chtěl můj pán navštívit? Ledaže... ledaže jste jen bodyguard někoho významnějšího. Uhodl jsem?“

„Neuhodl,“ usmál se shovívavě Standa. „Teď jsem nejvýznamnější člověk na světě, ale žádné bodyguardy nemám, umím se o sebe postarat sám.“

„Nejvýznamnější člověk na světě?“ usmál se ještě shovívavěji stařeček. „Sebevědomí máte, to je pravda. Ale příliš se přeceňujete.“

„Můžete si to myslet,“ pokynul mu Standa blahosklonně. „Ale mohlo by vám něco napovědět, že jsem právě předal vašeho pána do pravého a nefalšovaného pekla.“

„To si jen tak myslíte, mladíku!“ zatvářil se stařeček útrpně. „Ti se o nás lidech už dávno dohodli, jen tu s námi hrají divadlo.“

„Bejvávalo!“ opáčil Standa. „Viděl jste někdy v životě gufyra? Myslím toho černého, který tam ode mě přebíral vašeho pána.“

„Opravdu to byl gufyr?“ zeptal se opatrně stařeček. „O těch jsem jenom slyšel, na vlastní oči jsem je do dnešního dne ještě nespatřil. Oni prý na Zem ani nesmí.“

„Aspoň mi uvěříte, že jsme byli mimo náš svět,“ vzdychl si Standa.

„Jestli jsme opravdu byli na Vytvezylu, jak o tom šla řeč, pak jsem pochopil, že tam mělo dojít k nějaké velké katastrofě,“ nadhodil stařeček.

„To jste pochopil správně,“ přitakal Standa. „Jenže to nebyla katastrofa přírodní, ale umělá. Šlo o úmyslné odříznutí Země od ostatních vesmírů, aby Sandišůti na Zemi nevěděli, co se stalo a aby nemohli tutéž katastrofu způsobit i na Zemi. Nebavili se vaši pánové o tom, že to musí někdo na Vytvezylu už brzy spravit? To se načekají! Vytvezyl je dnes svět nevhodný k životu a spravit na něm chitsaldily už nikdo nedokáže.“

„To by asi nebylo dobré,“ mínil v obavách stařeček.

„Nám už je to jedno,“ mávl rukou Standa. „My jsme si cestu na Zem našli.“

„Takže vy pracujete pro gufyry, jestli jsem to dobře pochopil?“

„Ne, s gufyry máme dohody,“ řekl Standa. „Nejdůležitější je o nevměšování, neboli že se nám do Země nebudou míchat, leda bychom je sem sami pozvali. Země je teď čistě naše záležitost.“

„Takže je všechno při starém,“ povzdychl si stařeček.

„Jaképak při starém!“ opáčil Standa. „Když říkám, že je teď Země naše, myslím tím nás lidi!“

„Nebuďte takový naivka, mladíku!“ napomenul ho stařeček. „Nám na Zemi nepatří zhola nic, všechno tady drží pevně naši pánové...“

„Myslíte Sandy?“ zasmál se Standa. „Ti si to nejspíš ještě v této chvíli myslí, ale sami netuší, že jejich čas na Zemi skončil. Teď se to vrátí do rukou nás, lidí.“

„To je nesmysl,“ oponoval stařeček. „Je vidět, že ještě nemáte správnou představu o jejich síle a moci. Oni si s námi mohou dělat, co se jim zachce. A taky že to dělají. My jsme jen jejich loutky, mají nás jen jako kůži a nic než poslušnost nám nezbývá!“

„Vy ještě nemáte správnou představu o naší síle!“ usmál se Standa. „Máte pravdu, v současné době vládnou na Zemi oni. To vám ještě vyvracet nebudu. Ale už ne všemu. Sebrali jsme jim vládu nad lizidy - víte-li vůbec, co to je. To byl první krok k tomu, aby nemohli Zemi zničit, až pochopí, že prohráli. Je nás tu na Zemi zatím jen pár, ale už teď by se nás měli bát.“

„Až se před vámi objeví váš pán, pochopíte svůj omyl,“ vzdychl si stařeček. „Těm se nikdy nemůžete ubránit. Když si usmyslí, vstoupí do vás a bude vaším pánem, bez jeho vůle ani okem nemrknete! Možná to opravdu ještě neznáte, ale to bude jen tím, že jste příliš mladý a nezkušený!“

„Co se týče vstupování do lidí i jiných tvorů, s tím bude také konec,“ tvrdil Standa. „My už se proti tomu bránit umíme a Sandy vypoklonkujeme, kam patří.“

„Svatá prostoto!“ vzdychl si stařeček. „No, hádat se s vámi nebudu. Sám jistě brzy pochopíte, jak naivní názory pořád ještě máte! Ale oni vás z toho vyvedou! Co teď zamýšlíte dělat?“

„To co dosud,“ odvětil Standa. „Vás teď pustím, nejste pro nás nebezpečný. Naše parta začala přebírat vládu nad Čechami. To je počátek, na něčem si to musíme vyzkoušet, ale až nás bude víc...“

„Kolik vás je v té vaší partě?“ zeptal se zvědavě stařeček. „Není-li to tajné...“

„Teď jsem tu jen já a mám k ruce pět kurýrů,“ odpověděl mu Standa.

„Jen šest lidí?“ chytal se stařeček za hlavu. „A to myslíte vážně?“

„Jak říkám, je to jen první pokus,“ zlehčoval to i Standa. „Ale pár výsledků už máme. Zatím se nám v Čechách podařilo rozvrátit zkorumpované soudnictví a vyřadit profesní komoru exekutorů. Nevšiml jste si, že soudy začaly soudit jak mají, i když dost váhavě? A exekutoři se vypařili úplně.“

„Myslel jsem si, že je to záměr pánů,“ přiznal stařeček. „Součást jejich plánů. Naši páni si to snad vyložili jinak, ale to nám nepřísluší posuzovat.“

„Vykašlete se na vaše pány!“ zavrčel Standa. „Všude jinde ve vesmíru skončili, Země je jejich poslední štace a i tady to mají spočítané! Nikde je nechtějí a my je taky vyhodíme!“

„Proboha! Nemluvte tak! Nevíte, kdo to poslouchá!“

„Tady nás nikdo neposlouchá!“ ujistil ho Standa. „Možná mají obšancované vás, co jste jim tak dlouho sloužili, ale my tady žádné takové praktiky nestrpíme!“

„Mluví z vás neznalost, mladíku!“ pokáral ho stařeček.

„Z vás zase mluví strach,“ opáčil Standa. „Ale to se poddá. Co chcete dělat, když jste o svého pána přišel? Mohl bych vám něco nabídnout, abyste měl z čeho vybírat, až se vrátíte domů.“

„Nevím, co bych měl dělat,“ odvětil nerozhodně stařeček. „Po pravdě řečeno, nemám potuchy ani o tom, co se vlastně děje. Jestli mě propustíte, vrátím se domů a počkám na další instrukce.“

„A nechcete nějakou jinou možnost?“ navrhl mu Standa. „Nabídnu vám mimozemský pobyt na zotavenou ze šikanování Sandů. Chcete?“

„Když já už jsem si zvykl,“ řekl omluvně. „Přijde nový pán, vyslechne ode mě hlášení, co se tady stalo, převezme si mě a všechno bude při starém.“

„Vy to pořád nechápete?“ zamračil se Standa. „Mohu vás před novým pánem ochránit. Kdyby si pro vás přišel, odešlu ho za gufyry. Neslyšel jste, jak gufyrové o Sandech mluví? Ani oni už se jich nebojí. Země je jejich poslední bašta, na skutečnou vesmírnou sílu je jich příliš málo. A až se do nich pustíme naplno, vyházíme je i ze Země!“

„Mladíku, mladíku!“ řekl stařeček soucitně. „Vždyť ani nevíte co plácáte! Kdybyste se slyšel, uši by vás brněly. Je sice možné, že tady teď nikdo z pánů není, ale i tak byste si měl dávat pozor na hubu, takové nevázané holedbání může strašně špatně skončit!“

„Já vás docela chápu,“ přikývl Standa. „Nikdy jste nepoznal nic než otrockou službu. Umím si představit, až vás pustím domů, poběžíte zavolat své pány a vyprávět jim s očima navrch hlavy, co jste viděl. Dokonce s tím počítám a abych s nimi zbytečně neztrácel čas, přestěhuji se jinam. Nemusím bydlet v Praze a vlastně ani na Zemi, mám-li bleskurychlé dopravní prostředky, jaké jste u mě zažil. Ale i vám nabízím lepší možnost. Na Orizemi žijí lidé v hojnosti a bez pánů. Tady na Zemi, jak sám víte, vám pořád hrozí, že se vás zbaví jako rukavičky hozené do popelnice. Chcete-li se před nimi schovat, pak jedině u nás.“

„O jaké Orizemi mluvíte?“ nedůvěřoval stařeček. „Neznám ji, ale nedoufejte, že vám pomůže. Pán jako pán - jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet... Mezi námi, gufyrové jsou ohavnější než ti naši, kdoví, jak vypadá služba pod nimi.“

„Vy mě pořád nechápete!“ začal se Standa zlobit. „Kolikrát vám mám vykládat, že tam pány nemáme a žádné nechceme? Na Orizemi žijí lidé bez pánů, proto je tam tisíckrát lépe než tady.“

„Víte, mladíku, já už jsem pohádkám trochu odrostl,“ řekl na to shovívavě stařeček.

„Takže mi nevěříte?“

„Věřím, že to možná myslíte upřímně, ale i vy z těch pohádek jednou vyrostete.“

„No - komu není rady, tomu není pomoci,“ vzdychl si Standa. „Váš domov na Zemi je příliš na ráně, než abych vás tam chránil. To bych nemohl dělat nic jiného a na to přece jen čas nemám. Zejména když o mou pomoc nestojíte. Když odmítáte Orizemi, mohu toho pro vás udělat jen málo. Snad jen tohle... nedivte se, až začnete mládnout. Právě jsem vás vybavil něčím, co se postará o vaše tělo. Ztmavnou vám šediny, získáte krásné, pevné a zdravé zuby a přestanou vás trápit lidské neduhy. Třeba vám to napoví, že si jen tak nevymýšlím.“

„To se tak krásně poslouchá, hotová pohádka!“ vzdychl si stařeček. „Mladíku, vy byste mohl od hodiny psát knížky pro děti!“

„To si povíme za rok,“ řekl Standa. „To už možná budete mluvit jinak.“

„Pokud budu napřesrok ještě naživu,“ vzdychl si stařeček. „Jeden nikdy neví...“

„Na Orizemi byste naživu byl,“ ujistil ho Standa. „Ale i tady můžete žít lépe, kdybyste moji nabídku nezahodil. Ale vybral jste si sám... Co teď řeknete vašim gorilám?“

„Myslíte bodyguardy?“ usmál se stařeček. „Co bych jim říkal? Nic. Budou rádi, že se neděje nic tak strašného, aby někdo z nich přišel k úrazu. A budou mlčet - jistě se taky mají rádi.“

„Mě už tady nenajdete,“ ujistil ho Standa. „Ne že bych se bál vašich pochopů, ale mohli by jít na mě s velkou silou jako s kanonem na vrabce a ubližovat přitom lidem kolem mě...“

„Já určitě nic takového nezpůsobím,“ usmál se stařeček. „Na to nemám pravomoci. Ale to už bude starost někoho jiného...“

„No - vraťte se domů a snažte se nepřijít k úrazu!“ poradil stařečkovi Standa.

„Budu se snažit...“


Setkání s prezidentem! I když bývalým...

Málokdo by si je představoval takhle. Standa si ale uvědomoval, že tady něco nesedí. Proč se na něho Sandišůt vypravil osobně a ještě ke všemu v „kůži“ bývalého prezidenta? Nebylo to divné? Mohl přece pro něho poslat obyčejné komando těžkooděnců z Útvaru pro rychlé nasazení, případně vojenskou policii. Proč za ním přišel osobně, navíc v kůži chcípáčka, jak ho sám nazýval?

Standa nebyl tak naivní, aby si neuvědomoval, že nakopl vosí hnízdo. Nebo spíš hnízdo sršňů. Jedno věděl jistě - doteď po něm možná nešli, snad jen něco tušili. Teď ale po něm půjdou jako po veřejném nepříteli číslo jedna. Nepříjemné je, že zjistili jeho bydliště. Mohl by se ubránit celé rotě vojáků a stovce policistů, ani speciální jednotky by mu neuškodily, ale bránit se silou by asi nebylo dobré. Síla vyvolává ještě větší sílu a mohli by to odnášet lidé kolem. Jeho protivníci by sílu zcela jistě stupňovali. Neuspěli by pěšáci, nasadili by letectvo nebo dělostřelectvo. A z okolních paneláků by létaly kusy betonu, neboť při husté palbě se na „vedlejší“ škody obvykle nehledí. Chudáci lidi!

Vlastně to sám nadhodil i před prezidentem. Ani toho by na Zemi chránit nemohl. Praha je ale český symbol a klenot, byla by jí nevyčíslitelná škoda. Prezidenta jim tedy musí nechat. Nabídl mu jiné řešení, ale on si vybral sám. Nejspíš se stane „kůží“ dalšího Sandišůta, který ho pak odhodí, ale to už bude jeho problém.

Nájem bytu přímo v Praze byl možná dobrý nápad, ale ne pro profesionálního teroristu, jakým se teď stal. Zejména v Čechách, plných velice všímavých sousedů. Tvrdilo se, že za Druhé světové války bylo právě v Praze nejvíc udavačů na tisíc obyvatel ze všech měst okupované Evropy. Říkalo se, že většinou udávali pražští Němci, ale přesto... o něčem svědčilo, že i dnes ho vyhmátli. Doufal, že se nežádoucí pozornost Sandišůtů soustředila jen na něho a kamarádi ještě nejsou středem jejich zájmu. Raději je varuje - lidi, vládnoucí prétem, nikdo snadno nezajme. Snad postačí dávat si pozor.

Standovi došlo, že si musí vybrat jiné sídlo, pokud možno bez slídivých sousedů. Ale v Čechách to nebude snadné, ledaže... ale proč ne? Jemu je přece jedno, zda bude bydlet v bytě s výhledem na nějaký chrám, na Hradčany, anebo s okny do špinavého dvorku. Nakonec - nejsou nutná ani okna. Nepotřebuje bydlet blízko místa činu, tedy v Praze nebo v blízkém okolí. Préto mu umožní kašlat na vzdálenosti. Postačí mít v Praze dost záchytných bodů - a může bydlet třeba v Africe.

Standa nebyl zvyklý dlouho rozvažovat o proveditelnosti svých plánů. Na rozdíl od vynálezců, zvyklých na strádání, nouzi a nedostatek, měl díky lizidům cokoliv si přál. Zvykl si na ně tak, že ho ani nenapadlo, kolik sil, odříkání a životní energie by ho jeho nápady stály, kdyby tuhle materiální podporu neměl k dispozici.

Téhož odpoledne s lehkým srdcem zrušil veškeré zařízení svého bytu a přeskočil na místo, které ho zaujalo, když po světě pokládal záchytné body préta.

Byly tam mohutné a kompaktní skály, pozůstatek dávné horotvorné činnosti Země.

Ty si vybral za nový domov.


Když se Slávka večer vrátila z Orizemě, nestačila se divit.

Ačkoliv se vynořila na téže značce jako jindy, na první pohled pochopila, že se nachází v jiné místnosti a nejspíš i v jiném domě.

Poznala to už podle výšky stropu. To nebyla standardní výška místností pražských paneláků, tady byl strop nejméně ve výšce čtyř metrů. Veliký křišťálový lustr visel na dlouhém řetězu a přece ani čahounům nehrozilo, že si urazí hlavy. Vysoká a úzká gotická okna zakrývaly těžké závěsy jako na JukagyriDzígvlegtu či Hjöwiltu, kde lidem do jisté míry nahrazovaly chybějící noc.

„Copak se to zase děje?“ zeptala se Standy místo pozdravu, jakmile se zběžně rozhlédla.

„Ále... navštívila nás vzácná návštěva Sandišůtů,“ odvětil Standa ležérně. „A protože nechci ohrožovat sousedy, raději jsem to zabalil a našel si místečko jinde.“

„Kde vlastně jsme?“ vzala to věcně.

„Záleží na tom?“ pokrčil rameny. „Jsme na místě, kde nás Sandi nenajdou ani kdyby na nás vypsali odměnu milion dolarů. Stačí?“

„Zajímalo by mě, jestli si v tomhle bodě moc nefandíš,“ zabručela.

„Ale Sláví, ani ty bys mi nevěřila?“ nasadil ublížený výraz. „No dobře, ať má dušička pokoj. Vydlabal jsem tohle doupě pod osmdesáti metry kvalitního, kompaktního čediče. Nevede sem žádný vchod, chodba, okno ani větrací trubka, takže je naprosto vyloučeno, aby nás tu někdo objevil.“

„Snad se odhalení tolik nebojíš?“ popíchla ho.

„Nebojím se o sebe, ale o jiné,“ ujistil ji. „Proto jsem vyklidil byt v Praze a přestěhoval se do téhle díry. Víš snad, čeho jsou Sandi schopní! Z nějakého pitomého komanda bych si hlavu nedělal, nerozhází mě ani pluk těžkooděnců, ale... už jednou kvůli mně zničili celý svět a nerad bych, aby se to někdy opakovalo. A už vůbec bych to nerad zažil na Zemi.“

„Nejsi náhodou Vědoucí?“ připomněla mu.

„Neobávám se exploze lizidů,“ upřesnil své obavy. „Ty mám pod kontrolou. Jenže Sandišůti měli na Zemi volné ruce příliš dlouho a mohli si nashromáždit i jiné prostředky. Mají kontrolu nad všemi zbraněmi a nespoléhal bych se na to, že budou váhat s jejich použitím. Aby nad Prahu jedné noci nepřiletěla taková menší - anebo rovnou větší - nukleární hlavice...“

„Myslíš, že by toho byli schopni?“ zamračila se. „Já vím, byli by. Tak proto jsi opustil Prahu... Chápu to a schválím ti to. Jak jsme od ní daleko?“

„Na tom přece nezáleží,“ řekl. „Můžeme být stejně dobře v Čechách jako v Africe. A to je na tom to nejlepší. Oni vědí, že mě mohli zastihnout v Praze, jenže teď už zase zcela jistě vědí, že tam nejsem a přitom nemají nejmenší tušení, kde opravdu jsem. Komando si pro mě zkrátka nepošlou.“

„Neřekneš to ani mně?“

„Tobě kdykoliv a cokoliv,“ ujistil ji s úsměvem. „Před tebou bych to stejně utajovat nemohl. Tobě by stačilo změnit se v allohmotu a zamířit rovnou za nosem libovolným směrem kromě směru dolů. No, divila by ses, kde by ses vynořila na světlo denní. Ale mohlo by ti napovědět, že je kolem našeho podzemního paláce čedič.“

„Takže jsme v nějaké dávno vyhaslé sopce, že?“

„Těch je i v Čechách dost, natož po celém světě,“ pokračoval. „Znalost, že je to zrovna čedič, ti umožní vynechat jiné geologické útvary. Například vápence je ve světě podstatně víc, ale ani to by ti moc nepomohlo.“

„Já to vlastně ani nechci vědět,“ změnila náhle názor. Mezitím se starala o společnou večeři, na stůl rozmístila talíře s jídlem a sklenice s nápoji.

„Kdo nic neví, nic nepoví,“ pokračovala, sotva zasedli proti sobě a pustili se do jídla. „Neměl bys to říkat nikomu, ani mně. Prostě - místo bytu v paneláku máš sídlo tady a navštívit tě může jen přítel, který ovládá préto. Po ostatních podrobnostech nikomu nic není.“

„Tak jsem to taky myslel,“ souhlasil. „Přátelé jsou u nás přece vítáni. Oceňuji, že sis to sama rozmyslela a nechceš to vědět. Řekl bych ti to, jsi totiž jediná, před kým nechci mít žádné tajemství, ale když to sama nechceš vědět, tím lépe. Dnes se mohu prořeknout jen já, ale čím víc lidí to ví...“

„Proto to taky nechci vědět!“ zarazila ho. „Radši mi řekni, co teď děláš.“

„Uvažuji rozšířit únosy darebáků i mimo Čechy,“ řekl mezi dvěma lžícemi polévky.

„Z jakého důvodu?“ zeptala se ho. „Vždyť nestíháš ani ty Čechy!“

„Omezit se na Prahu a okolí by mohlo přivést Sandy k omylu, že sídlíme v Čechách. Najít mě tam samozřejmě nemohou, ale některého horlivce by mohlo napadnout vymazat z mapy světa pro jistotu celé Čechy.“

„To snad ne!“ otřásla se.

„Ale ano,“ trval na tom Standa. „Počítej raději s tím, že máme proti sobě bezohledné fanatiky, kteří už mají na triku vyvraždění několika světů! Úmyslně neříkám na svědomí, neboť se obávám, že žádné nemají. Využívají je jen u jiných bytostí, kde se jim to náramně hodí k výčitkám ostatním viníkům, ale sami se nad ně cítí strašně povzneseni.“

„A nebylo by rozumnější vykašlat se na lidské darebáky a nejprve se zaměřit na ty nelidské?“ napadlo ji. „Očekávám, že pravých Sandů bude pár desítek, možná stovek. Mohli bychom získat víc než odnášením malých rybek do pekla...“

„Já si to nemyslím,“ zavrtěl hlavou. „Lidských darebů je mnohem víc. Sandi jim vládnou, ale nemohou řídit všechny. Z toho vyplývá, že spousta darebáků páchá ty prasečinky samostatně a mají respekt jen k největším rybám. Tvoji rodiče asi o Sandech nevěděli, gufyry považovali za postavy z pohádek a na uzdě je držely jen ještě větší potvory nad nimi, které je mohly ztrestat. Jenže ti větší hlavouni taky hrabali hlavně pod sebe a kdo opravdu věděl o Sandech? Bývalý prezident, snad i pár dalších figurek v pozadí, tahajících za nitky, ale většina o nich neví zhola nic. Přesto se ti nahoře chovají jako bez nejmenších zbytků svědomí.“

„Jenže kdybys vyřadil Sandišůty, ti nahoře by přišli o podporu shora,“ namítla.

„Ale taky o hrozbu shora,“ namítl. „Paradoxně je pro většinu lidí přijatelnější silný tyran než tisíc drobných tyranů a loupežníků. Obávám se, že by se bez mimozemské vrchnosti začali i ti dole chovat jako absolutní páni. Sandišůti mají aspoň vršek hierarchické pyramidy stabilizovaný, je to taková hydra - odsekneš jednu hlavu a rázem jí narostou dvě další, ještě horší. Na celou současnou pyramidu zla je nás z Orizemě opravdu málo.“

„Tak co chceš dělat?“

„Zkusím vyčistit od Sandů a jejich vyvolených aspoň jednu zemičku - rozhodl jsem se pro Čechy, tady to trochu znám. Předpokládám, že to nenechají jen tak a pokusí se proti mně zakročit, ale tím se prozradí a umožní mi přímý zásah proti nim. A pak to začneme šířit i na okolní státy. Nejprve na ty nejbližší, pak dál. A mezitím občas sáhnu do řad těch největších lumpů mimo Čechy, tam, kde se budou odehrávat nejkřiklavější případy.“

„Co když to takhle přednesu otci Mihovičovi?“ nadhodila.

„Můžeš,“ přikývl. „Klidně si o tom popovídejte, taky s ním rád hovořím, s Orizemí funguje spojení, ale tohle už jsem s ním dlouho diskutoval ještě na Orizemi. Neřekneš mu nic nového.“

„Dobře,“ spokojila se s tím. Uklidila prázdné talíře od hlavního jídla a požádala lizidy o kávu a zákusky.

„Mám ještě něco,“ řekla, když oba trochu usrkli ze šálků kávu.

„Povídej!“ vybídl ji.

„Míša Safronov, Boris Bradkin i Kolja Pandějev mě zase přemlouvali, abych se přestěhovala do Ruské Tajgy,“ řekla.

Ruská Tajga, středisko všech profesionálních filmařů a největší filmové ateliéry na Orizemi, se nacházela na ostrovech Dylor a přístup tam měli jen pozvaní, jinak by filmaři kvůli zástupům čumilů nemohli ani natáčet. Standa už slyšel tisíckrát, jak všechny filmové hvězdy považují pozvání k přestěhování do centra Ruské Tajgy za vrchol kariéry. Slávka tu nabídku dostala hned na začátku, ale odmítala ji, aby mohla bydlet se Standou. Tvrdila, že při existenci préta nehraje vzdálenost bydliště od ateliérů roli, ona i ze Země přiletí ve vteřině, dřív než by vyšla z apartmánu hotelu Kamera, kde byly ubytované nejdůležitější osobnosti filmu.

Jenže Rusové s lanařením nepřestali, až se Standovi zdálo, že jim nejde jen o čistě profesní zájem.

„A co ty?“ obrátil se na ni.

„Odolala jsem... zatím...“ odtušila, aniž by to znělo příliš přesvědčivě.

„Vždyť tě mohou na Zem kdykoliv zavolat,“ navrhl jí nerozhodně. „Spojení sem funguje a ty můžeš být v Ruské Tajze vteřinu po zavolání.“

„Já vím,“ odvětila. „Kdyby mě opravdu potřebovali kvůli natáčení, vědí, kde mě najdou. Já jen doufám, že i filmová herečka má nárok aspoň na malou kapičku vlastního soukromí...“

„To by měli respektovat,“ schvaloval jí to Standa.

„Jenže je v tom menší problém,“ vzdychla si. „Filmaři jednu herečku tak nutně nepotřebují. Stačí jim kývnout a mohou jich mít sto, i kdyby si je museli nejprve vychovat a vycepovat. Stejně to budou muset udělat, když chtějí rozšiřovat ateliéry a točit víc filmů najednou. Herečka ale filmaře potřebuje, bez nich nebude nic - a oni to vědí...“

„Hmmm,“ zahučel Standa. „Jenže to by se mohlo změnit. Nikdo si nesmí myslet, že může mít jiného člověka jako otroka. Máš pravdu, každý se dá nahradit, i herečky. Ale i režiséři, kameramani a scénáristé. Když se rozhodneš, že jejich lákavé nabídce odoláš, je to tvoje rozhodnutí a měli by tě respektovat. Kdyby ses sama rozhodla přijmout, bylo by to něco jiného, ale nutit tě nemohou.“

„Když... mně se opravdu zalíbilo být herečkou,“ řekla a dopila kávu. „Prostě - nechtěla bych s tím přestat. Ale i oni vědí, že mi to jde docela dobře. Jistěže by mě mohli nahradit, ale zatím za mě náhradu nemají. A taky si myslím, že už si na mě zvykli i diváci.“

„Odolávat jim můžeš jen dokud máš proč,“ řekl. „Taky bych tě mohl zaměstnat na Zemi, tady by ses také uplatnila, i když ne jako herečka... ale já vím, že tě herectví baví víc než spravedlnost, to je prostě znát. Tak až ty hochy potkáš... zkus jim naznačit, že bys mohla dělat herečku i bez nich, na Zemi. Naznač jim, že Ruská Tajga je sice jediné filmové studio na Orizemi, ale není jediné ve všech vesmírech. Tebe vezmou všema deseti všechny filmové společnosti, postačí, když jim předvedeš jakýkoliv film, ve kterém hraješ, talent se na nich dá rozeznat. Ať se zamyslí, jestli by si tě neměli víc vážit a hlavně víc respektovat tvoje soukromí.“

„Myslíš?“ podívala se na něho. „Máš snad nějaké dobré známé v Hollywoodu? Nebo aspoň na Barrandově? Nakonec - ačkoliv jsem si zvykla na ruštinu, česky by se mi možná hrálo líp...“

„V Hollywoodu známé nemám,“ usmál se. „Ale tam by tě byla škoda, mají odlišné názory na to, jak má film vypadat. Barrandov by se dal použít, kdyby se zbavili poklonkování cizím vlivům. Nech to radši na mně, něco zkusím...“

„Já taky,“ slíbila mu. „Víš, Rusové by nebyli špatní kluci, ale nějak jim to stouplo do hlavy.“

„To znám,“ vzdychl si. „Dokonce už i na sobě. Nemá cenu si něco nalhávat, zkrátka jsem na Zemi jediný Vědoucí. Taky mě láká cítit se všemocný, ale zkouším se s tím prát.“

„Mohl bys být opravdu nepříjemný jako všemocný,“ řekla - už v jeho objetí.

„Nebudu, neboj se,“ slíbil jí.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:07